23 Cdo 2613/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobkyně České republiky – Vězeňské služby ČR, IČ 002 12 423, se
sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1A, adresa pro doručování Věznice Valdice,
náměstí Míru 55, Valdice, proti žalované IM Projekt, spol. s r. o., se sídlem v
Mladé Boleslavi, náměstí Míru 13, IČ 427 15 466, zast. JUDr. Ladislavem
Břeským, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení částky
369.795,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalované, vedené u Okresního
soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 194/2008, o dovolání žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2010, č. j. 21 Co
518/2009-250, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále též „soud prvního stupně“)
rozsudkem ze dne 29. 5. 2009, č. j. 18 C 194/2008-219, uložil žalobkyni
povinnost zaplatit žalované 238.950,- Kč s úrokem z prodlení z této částky od
26. 8. 2008 do zaplacení s tím, že výše úroku z prodlení je od 26. 8. 2008 do
31. 12. 2008 10,75% ročně, od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, nejpozději však do
zaplacení, 9,25% ročně, a od 1. 7. 2009 do zaplacení je ve výši limitní sazby
pro dvoutýdenní repo operace vyhlášené ve Věstníku České národní banky platné
vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí prodlení zvýšeno o 7% bodů, a to do 3
dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení
částky 369.795,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 4. 3. 2008
do zaplacení (výrok II.), zamítl vzájemný návrh žalované v části o zaplacení
73.059,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 26. 8. 2008 do
zaplacení (výrok III.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu
nákladů řízení o žalobě ve výši 55.699,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jejího advokáta (výrok IV.), uložil žalobkyni povinnost
zaplatit žalované náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu ve výše 44.070,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta (výrok V.), uložil
žalované povinnost zaplatit České republice na účet nebo hotově do pokladny
soudu prvého stupně náhradu nákladů řízení ve výši 5.336,- Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku (výrok VI.) a konečně rozhodl tak, že Česká
republika nemá právo na náhradu nákladů řízení proti žalobkyni (výrok VII.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 1. 2010,
č. j. 21 Co 518/2009-250, změnil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I. tak,
že vzájemná žaloba, kterou se žalovaná domáhala uložení povinnosti žalobkyni
zaplatit žalované částku 238.950,- Kč s příslušenstvím, se zamítá, potvrdil
rozsudek soudu prvého stupně v jeho výroku II., ve výroku III. zůstal rozsudek
soudu prvého stupně nedotčen, rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i žalobě vzájemné před
soudy obou stupňů, uložil žalobkyni povinnost nahradit České republice -
Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi na náhradu nákladů státu částku 11.600,- Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a žalované uložil povinnost zaplatit
České republice – Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi na náhradě nákladů státu
částku 11.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně
domáhala žalobou vydání rozsudku, kterým by byla žalované uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku 369.795,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty
za prodlení s provedením díla, které mělo spočívat ve vyhotovení projektové
dokumentace pro zhotovení stavby V. – dostavba a úprava stravovacích provozů. Žalovaná s odkazem na změnu smlouvy o dílo, jejíž předmětem bylo rozšíření
předmětu díla o dostavbu kuchyně, namítala, že s ohledem na navýšení rozsahu
prací nebyla v prodlení a vzájemným návrhem se domáhala zaplacení původně
částky 681.804,60 Kč, představující rozdíl písemně sjednaných a žalovanou
provedených prací. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, že si
účastníci nedohodli možnost změny smlouvy toliko písemnou formou. Strany se ve
smlouvě dohodly, že smlouvu lze měnit nebo doplňovat dodatky, které může
navrhnout kterákoli z obou smluvních stran. Pro změnu smlouvy tak účastníci
předpokládali návrh tzv. dodatku jedné ze stran a přijetí této změny dohodou o
tzv. dodatku. Dle odvolacího soudu nedošlo dohodou účastníků k uzavření
dodatku ke smlouvě, který by představoval zřejmý projev vůle jedné ze stran
změnit smlouvu v určitém rozsahu a akceptaci druhé strany v rozsahu návrhu. Touto dohodou není, jak je tomu v dané věci, návrh žalobkyně na provedení
víceprací a akceptace žalovanou skutečnou realizací návrhu žalobkyně, jak
vyplynulo ze zápisu ze třetí koordinační porady. Odvolací soud zdůraznil, že v
řízení nebylo prokázáno, jak se strany dohodly o ostatních ujednáních smlouvy o
dílo, tzn. zda došlo k dohodě o změně či nikoli termínu plnění smlouvy, ceně
díla apod. Vzhledem k tomu, že ke vzniku nároku zhotovitele na zvýšenou cenu
díla v případě jeho rozšíření nebo změny nedošlo, odvolací soud změnil
rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že vzájemnou žalobu na zaplacení částky
238.950,- Kč s úrokem z prodlení jako nedůvodnou zamítl, a zabýval se
důvodností nároku žalobkyně na zaplacení částky 369.795,- Kč s příslušenstvím z
titulu smluvní pokuty za prodlení se zhotovením díla. Protože se strany dohodly, že v případě požadovaných koncepčních změn
objednatelem je objednatel povinen přistoupit na změnu termínu plnění a
objednatel skutečně požadoval změnu koncepce díla, došlo ze strany žalobkyně
(objednatele) k porušení smluvní povinnosti, když k návrhu žalované odmítla
uzavřít dohodu o prodloužení termínu plnění.
Byla-li žalobkyně v prodlení se
splněním povinnosti přijmout návrh žalované na změnu termínu plnění díla,
nemůže dle názoru odvolacího soudu důvodně uplatňovat námitku prodlení žalované
a takový nárok je i v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle §
265 obchod. zák. Je tomu tak proto, že žalobkyně byla povinna, byl–li vznesen
požadavek na koncepční změnu díla, přistoupit na prodloužení termínu plnění. Následně tento požadavek žalované vznesla, ale žalobkyně neakceptovala žádost
žalované o prodloužení termínu plnění Proto nárok žalobkyně na zaplacení
smluvní pokuty za prodlení žalované s plněním, shledal odvolací soud v rozporu
se zásadami poctivého obchodního styku. Dovoláním ze dne 10. 5. 2010 napadla žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu, ve
výroku I., jímž byl změněn odpovídající výrok rozsudku soudu prvního stupně
tak, že vzájemná žaloba, jíž se žalovaný domáhal zaplacení 238.950,- Kč s
přísl. se zamítá, neboť je přesvědčena, že spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že rozhodující byl požadavek
žalobkyně na koncepční změnu díla a jeho akceptace žalovanou. Žalovaná dílo
následně provedla, žalobkyně jej převzala a schválila. Proto závěr odvolacího
soudu, že k dohodě o změně předmětu díla nedošlo, není správný. Dle názoru
dovolatelky jí naopak přísluší dle § 549 obchod. zák. nárok na zaplacení
žalované částky odpovídající zvýšení ceny díla s přihlédnutím k provedenému
rozdílu v rozsahu díla. Upozornila na ust. čl. III odst. 3 smlouvy o dílo, dle
něhož je žalobkyně povinna přistoupit na změnu ceny díla a termínu jeho
provedení. Odvolacímu soudu dovolatelka vytkla nesprávný výklad uvedeného
smluvního ujednání. Cílem snahy žalované uzavřít dodatek ke smlouvě v písemné
formě bylo předejít případným sporům, jež by mohly z platné dohody o změně
smlouvy o dílo vzejít, což se nakonec vyplnilo. Rozhodně nelze tuto snahu
žalované vykládat tak, že smlouva o dílo musela být změněna toliko písemně a
pokud nedošlo k akceptaci písemného návrhu na její změnu, nedošlo ke změně
smlouvy o dílo. Toho si byly obě strany vědomy, neboť žalovaná provedla dílo v
celém rozsahu, tj. včetně žalobkyní požadovaných změn, a žalobkyně toto dílo
jako správné přijala a převzala. Žalovaná dále uvedla, že z čl. III odst. 3 smlouvy o dílo vyplývá povinnost
žalované přistoupit na návrh žalobkyně na provedení koncepční změny, a proto
nebylo nutné se předem písemně dohodnout, nýbrž žalované jako zhotoviteli bude
v případě koncepční změny zajištěno, že za vykonanou práci v rozsahu žalobkyní
požadovaných změn dostane zaplaceno podle zákona nebo dohody a bude mít čas na
její provedení. Tomuto výkladu ostatně nasvědčuje též to, že se strany
nedohodly na nutnosti provádět změny smlouvy o dílo formou písemných dodatků. Ujednání je výsledkem zcela samozřejmé a logické úvahy, že za svým rozsahem a
kvalitou větší dílo bude zhotoviteli náležet jiná cena díla a bude mu též
odpovídat jiný termín plnění, zvláště, když jde o změny koncepční, jak si
strany sjednaly.
Nedošlo-li předem k dohodě o ceně díla a termínu k jeho
provedení, mělo být postupováno dle ust. § 546 odst. 1 a § 536 odst. 3 a § 537
odst. 1 obchod. zák., takže žalobkyně měla za žalovanou zhotovené a převzaté
dílo zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření
smlouvy za obdobných podmínek a dílo mělo být provedeno v době přiměřené s
přihlédnutím k jeho povaze. Odvolací soud nesprávně nepřihlédl při výkladu uvedeného smluvního ujednání k
faktu, že smlouva o dílo byla vypracována výhradně žalobkyní a žalovaná jako
vítěz zadávacího řízení veřejné zakázky mohla tuto smlouvu, jež byla součástí
dokumentace veřejné zakázky, toliko akceptovat. I s ohledem na to by mělo být
sporné ujednání vykládáno dle ust. § 266 odst. 4 obchod. zák. k tíží žalobkyně
tak, jak jeho význam chápala žalovaná.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v nesprávné aplikaci ust.
§ 451 a § 454 občan. zák., neboť odvolací soud jednak připouští, že žalovaná
plnila nad rámec uzavřené smlouvy o dílo, přičemž k plnění (a přijetí tohoto
plnění ze strany žalobkyně) došlo, aniž by o něm byla uzavřena platná dohoda o
změně smlouvy o dílo, avšak na druhé straně uzavírá, že o plnění bez právního
důvodu nejde. Tyto závěry se dle přesvědčení dovolatelky vylučují. Správný není
ani názor odvolacího soudu, že plnění jiného, než ve smlouvě sjednaného
předmětu plnění, je plněním na základě smlouvy.
Žalovaná závěrem sumarizovala, že provedla pro žalobkyni dle jejího požadavku
víc, než za co jí zaplatila, a proto je poctivé, aby za provedenou práci byla
zaplacena odpovídající odměna.
S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu v jeho výroku I.
V podání ze dne 8. 6. 2010 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a konstatovala, že
napadený rozsudek je věcně správný, netrpí vadami v právním posouzení věci, jež
jsou mu dovolatelkou vytýkány, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
žalované jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve shledal, že
dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovanou), včas, obsahuje stanovené
náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1
o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného
prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných
(způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání žalovaného směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je
přípustné dle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž napadeným
rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci
samé (ohledně povinnosti žalobkyně zaplatit žalované částku 238.950,- Kč s
přísl.).
Se zřetelem k rozsahu, v němž žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu,
půjde o posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, pro něž jí nepřiznal
právo na zaplacení částky 238.950,- Kč s příslušenstvím za provedení víceprací
v rozsahu stanoveném a požadovaném žalobkyní.
Rozhodnutí odvolacího soudu v této otázce spočívá v zásadě na závěru, že v
řízení nebylo prokázáno, že dohodou stran došlo k uzavření dodatku ke smlouvě o
dílo, jenž nemusel mít písemnou formu, když žalovaná jako zhotovitel provedla
žalobkyní (objednatel) požadované práce. Protože písemný návrh na změnu smlouvy
o dílo předložený žalovanou nebyl žalobkyní akceptován, nedošlo k platné změně
smlouvy o dílo, co se jeho předmětu týče. Odvolací soud shledal, že žalovaná
provedla práce nad sjednaný rozsah díla, avšak nebyly-li splněny podmínky dle
ust. § 549 obchod. zák. pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli
cenu přiměřeně zvýšenou (absence dohody o rozšíření díla), nemá žalovaná právo
hodnotu těchto víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud správně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že při
řešení právní otázky opodstatněnosti nároku na zaplacení víceprací je v prvé
řadě nezbytné vzít v úvahu skutečnost, že v daném případě ke změně smlouvy o
dílo rozšířením rozsahu díla nedošlo, a proto nelze aplikovat ustanovení § 549
odst. 1 obchod. zák. o zaplacení přiměřeně zvýšené ceny za rozšíření díla (tj.
za tvrzené a prokazované vícepráce oproti smluvenému předmětu díla.
Předpokladem aplikace § 549 obchod. zák. je dohoda o změně smlouvy (viz též
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2865/2009).
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již několikrát vyložil, že ke vzniku nároku
zhotovitele na zvýšenou cenu díla v případě jeho rozšíření nebo změny (zvýšení
jeho kvality) je nezbytná předchozí dohoda objednatele a zhotovitele na
vlastním rozšíření díla nebo jeho kvalitativní změně, čili dohoda o změně
smlouvy o dílo (srov. např. rozsudky ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo
214/2003, ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 735/2004, ze dne 22. května
2007, sp. zn. 32 Odo 849/2005, ze dne 27. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005
a ze dne 29. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007).
Z výše uvedeného vyplývá, že objednatel není povinen zaplatit zhotoviteli jinou
než ve smlouvě dohodnutou cenu díla (případně cenu určenou způsobem stanoveným
ve smlouvě), nejde-li o snížení či zvýšení ceny díla za podmínek vymezených v
ustanovení § 549 obchod. zák. Provede-li proto zhotovitel práce nad sjednaný
rozsah díla a nejsou-li dány podmínky dle § 549 obchod. zák. pro vznik
povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže
zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného
obohacení, neboť v takovém případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat
bezdůvodného obohacení upravených v § 451 a § 454 občan. zák. V takovém případě
totiž nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o
dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005 nebo
rozsudek ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008).
V posuzovaném případě žalovaná dovozovala, že k dohodě stran o změně v obsahu
(rozsahu díla) smlouvy o dílo došlo vlastním prováděním požadavků
specifikovaných žalobkyní jako objednatelkou. Provádění díla mělo představovat
akceptaci žalobkyní navržených změn.
Podle § 549 odst. 2 obch. zák. dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na
změně díla a nesjednají-li její důsledky na výši ceny, je objednatel povinen
zaplatit cenu zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné
činnosti a v účelných nákladech spojených se změněným provedením díla.
V řízení vyšlo najevo (a odvolací soud taktéž ve svém rozhodnutí konstatoval,
že jde o nesporná tvrzení účastníků), že žalobkyně vznesla požadavek na
zpracování projektové dokumentace, který měl charakter rozšíření projektové
dokumentace.
Dovolatelce lze přisvědčit v názoru, že přijetí návrhu smlouvy (dohody o změně
obsahu závazku) díla nemusí být výslovné. Přijetí lze učinit i faktickým
započetím plnění smlouvy (návrhu smlouvy), pokud z takového jednání vyplývá, že
ten, kdo takto fakticky jedná, s obsahem návrhu bez výhrad souhlasí. Nejvyšší
soud v rozhodnutí ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 771/2006, konstatoval, že
pro změnu obchodního závazku, pokud si strany ve smlouvě nesjednaly výjimku ve
smyslu § 272 odst. 2 obchod. zák. (tj. že obsahuje-li písemně uzavřená smlouva
ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné
formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně), tak není předepsaná
zvláštní forma; smlouva může být měněna i konkludentně.
V usnesení ze dne 14. 3. 2001 sp. zn. 29 Cdo 1943/2000, Nejvyšší soud
konstatoval, že konkludentní uzavření obchodní smlouvy upravuje obchodní
zákoník v ustanovení § 275 odst. 4 obchod. zák., podle něhož osoba, které je
návrh smlouvy určen, může s přihlédnutím k obsahu návrhu smlouvy nebo k praxi,
kterou mezi sebou strany zavedly, nebo s přihlédnutím k obchodním zvyklostem,
vyjádřit svůj souhlas s návrhem provedením určitého úkonu bez vyrozumění
navrhovatele. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl
tento úkon učiněn, jestliže k němu došlo před uplynutím lhůty rozhodné pro
přijetí návrhu.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 32 Odo 1412/2005,
dovodil, že vzniku smlouvy konkludentním způsobem musí předcházet dostatečně
konkrétní návrh (oferta), protože jen takový návrh může být akceptován
konkludentně.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že ze zápisu z 3.
koordinační porady ze dne 30. 5. 2006 nevyplývá, že by došlo k dohodě o změně
smlouvy o dílo. Vyplývají z ní však požadavky (potřeby) objednatele na změnu
díla z důvodu změny zdroje části energie pro technologii kuchyně a výdejen,
která nyní oproti původnímu zadání (pára/elektřina) měla být jen energií
elektrickou.
Odvolací soud dospěl k závěru, že k dohodě o změně smlouvy nedošlo ústní formou
a konstatoval, že k této změně nemohlo dojít ani konkludentně, neboť samotný
požadavek a návrh žalobkyně na provedení dalších víceprací a faktická akceptace
tohoto požadavku žalovanou tuto dohodu nepředstavuje. Ke změně rozsahu díla tak
nedošlo způsobem dle ust. § 275 odst. 4 obch. zák., tedy ke konkludentnímu
uzavření smlouvy (její změny) týkajícímu se tohoto rozsahu objednatelem
požadovaných prací a tento závěr je správný.
Dovolací soud se s tímto závěrem odvolacího soudu ztotožňuje, neboť zápis z 3.
koordinační porady ze dne 30. 5. 2006 nelze považovat za návrh změny ve smyslu
§ 275 odst. 4 obch. zák., který by mohl být poté konkludentně přijat.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné,
a proto podle ust. § 234b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5
o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 o. s. ř. a s
ohledem na to, že žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly tak, že
žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2012
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu