23 Cdo 330/2022-468
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně
NAVERTICA a. s., se sídlem v Brně, Šumavská 416/15, identifikační číslo osoby
25585207, zastoupené Mgr. Filipem Ingrem, advokátem se sídlem v Brně, Mendlovo
náměstí 907/1a, proti žalované UNIPRESS spol. s r. o., se sídlem v Trutnově,
Svobodova 1431, identifikační číslo osoby 47282789, zastoupené Mgr. Robertem
Musilem, advokátem se sídlem v Liberci, Vítězná 770/7, o zaplacení částky 369
671,94 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalované o zaplacení částky 1
928 255 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 5
C 134/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 21. 9. 2021, č. j. 47 Co 244/2019-445, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2021, č. j.
47 Co 244/2019-445, se ruší v rozsahu, kterým byl potvrzen částečný rozsudek
okresního soudu v části výroku I, kterou bylo žalované uloženo zaplatit
žalobkyni 164 380,92 Kč s úrokovým příslušenstvím od 21. 12. 2013 do zaplacení,
a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
1. Žalobkyně se domáhá, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 369 671,94 Kč s příslušenstvím, představující poplatek BREP
(BUSINESS READY ENHANCEMENT PLAN), který byl ujednán v čl. 4.2 a 5.4 smlouvy o
dodávce a údržbě informačního systému uzavřené účastnicemi dne 4. 3. 2013 (dále
také jen „smlouva“), a to za období od 22. 3. 2013 do 21. 3. 2014 (licence
PrintVis) ve výši 151 189,50 Kč, od 3. 4. 2013 do 21. 3. 2014 (licence NVR) ve
výši 13 191,42 Kč (nárok č. 1 v součtu činí 164 380,92 Kč), od 22. 3. 2014 do
21. 3. 2015 (licence PrintVis) ve výši 151 189,50 Kč, a od 22. 3. 2014 do 21.
3. 2015 (licence NVR) ve výši 16 349,52 Kč (nárok č. 2 v součtu činí 167 539,02
Kč), a ceny víceprací provedených pod tikety číslo 25220, 24860, 24379, 26287 a
2478 v souhrnné výši 37 752 Kč.
2. Žalovaná uplatnila vzájemný návrh, ve kterém se domáhala, aby
žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované částku 1 928 255 Kč s
příslušenstvím z titulu náhrady škody.
3. Okresní soud v Semilech uložil žalované částečným rozsudkem ze dne 4.
6. 2019, č. j. 5 C 134/2016-290, povinnost zaplatit žalobkyni jak částku 164
380,92 Kč (výrok I), tak částku 167 539,02 Kč (výrok II), vždy s úrokovým
příslušenstvím.
4. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 47
Co 244/2019-380, částečný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu
co do částky 164 380,92 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), ve zbývajícím
rozsahu, co do částky 167 539,02 Kč s příslušenstvím, jej zrušil a věc mu v
tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II).
5. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č.
j. 32 Cdo 3654/2020-419, zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I a věc mu
v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl.
Shledal, že odvolací soud jednak při aplikaci výkladových pravidel, konkrétně
posuzování objektivních hledisek, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, jednak založil mezi provedeným důkazem (výslechem svědka P.
T.) a z něj učiněným skutkovým zjištěním extrémní rozpor, což se v obou
případech promítlo do práva na spravedlivý proces [čl. 36 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“)]. Výslovně k tomu dodal, že nepřehodnocuje
skutkový stav, nýbrž se vyslovuje k postupu odvolacího soudu při jeho
zjišťování, což dále objasnil odkazem na nálezovou judikaturu Ústavního soudu
[stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16
(ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 55].
6. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 47
Co 244/2019-445, částečný rozsudek okresního soudu potvrdil v části výroku I,
kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 164 380,92 Kč s úrokovým
příslušenstvím od 21. 12. 2013 do zaplacení. V části týkající se úrokového
příslušenství tohoto nároku za dobu od 8. 11. 2013 do 20. 12. 2013 rozsudek
změnil tak, že žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že úmysl jednající žalobkyně
„sjednat vznik nároku na zaplacení poplatku BREP po uvolnění licence od
Microsoft a Nova Vision byl žalované znám.“ Uvedený závěr učinil v návaznosti
na kasační rozhodnutí dovolacího soudu, které si vyložil tak, že dovolací soud
„učinil opačné zjištění, než krajský soud…(j)ak vyplynulo z rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČR, krajský soud pouze neporozuměl obsahu výpovědi svědka“ (v
rámci podání zprávy o dosavadním průběhu řízení dokonce uvedl, že je vázán
tímto zjištěním). Objektivní hlediska již „vzhledem k závěru Nejvyššího soudu
ČR o zjištění z výpovědi svědka“ neposuzoval.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti v pořadí druhému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná
dovolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. Přípustnost dovolání vymezila
položením tří otázek – posuzováno z obsahového hlediska –, při jejichž řešení
se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. První (procesní) otázka se týká postupu odvolacího soudu při
hodnocení důkazů po zrušení věci dovolacím soudem. Dovolací argumentace k této
otázce vychází z „absolutního nepochopení“ kasačního rozhodnutí odvolacím
soudem. Žalovaná poukázala na to, že dovolací soud v tomto rozhodnutí
nepřehodnocoval skutkový stav, nýbrž se vyslovil pouze k postupu odvolacího
soudu při jeho zjišťování. Zdůraznila, že dovolací soud nezavázal odvolací soud
k vyhodnocení skutkového stavu určitým způsobem, což by ostatně představovalo
„zásah do zásady volného hodnocení důkazů a nezávislosti nalézacích soudů“.
Odvolacímu soudu vytýká nerespektování pravidel pro hodnocení důkazů podle §
132 o. s. ř. s poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp.
zn. 21 Cdo 560/2006, a ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 1538/2006; všechna
zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního
soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu
https://nalus.usoud.cz.
9. Druhá otázka se týká nesprávné aplikace výkladových pravidel (absence
posouzení objektivních hledisek), třetí otázka se týká opomenutého důkazu [obě
tyto otázky žalovaná podřadila pod bod 9 (ii) dovolání], a konečně žalovaná
namítla, že rozsudek odvolacího soudu je překvapivý [bod 9 (iii) dovolání];
navrhla, aby byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení,
případně aby byl změněn tak, že žaloba bude zamítnuta.
10. Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu, pročež má
dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
II. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony],
dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátem a ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval
otázkou, zda je dovolání přípustné.
12. Subjektivně oprávněn (legitimován) k podání dovolání je účastník
řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu zcela vyhověno, popřípadě
kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech.
Existenci případné újmy lze posuzovat pouze z procesního hlediska a v tomto
směru je rozhodující výrok odvolacího soudu. Při tomto posuzování nelze vzít v
úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, nýbrž jen objektivní
skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá újma, kterou lze
odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. V případě dovolání žalované, pokud
jím napadla rozsudek odvolacího soudu v části, týkající se úrokového
příslušenství z částky 164 380,92 Kč za dobu od 8. 11. 2013 do 20. 12. 2013,
tomu tak není. V této části byl dovoláním napadeným rozsudkem změněn rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žaloba byla v uvedeném rozsahu zamítnuta. Protože
v tomto rozsahu bylo dovolání podáno osobou k němu neoprávněnou, Nejvyšší soud
je v tomto rozsahu odmítl [§ 243c odst. 3 ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.].
13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Judikatura Nejvyššího soudu je ohledně posloupnosti jednotlivých
kroků výkladu právního úkonu prováděného podle § 266 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák“), ustálena v
závěru, že teprve tehdy, kdy skutečnou vůli stran smlouvy nelze zjistit (při
nemožnosti zjištění hlediska subjektivního), soud postupuje podle § 266 odst. 2
obch. zák. (přichází na řadu hledisko objektivní) a posuzuje, jaký význam by
danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy (srov.
například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 32 Odon
849/2002, a ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2525/2007, nebo ze dne 16. 5.
2018, sp. zn. 29 Cdo 4786/2016). Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že při
výkladu „pominul“ objektivní hledisko, přehlíží, že odvolací soud skutečnou
vůli stran smlouvy zjistil. Druhá otázka přípustnost dovolání nezakládá,
protože při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu.
15. Pokud žalovaná spatřuje (také) v případě třetí otázky přípustnost
dovolání v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, bylo na ni, aby uvedla, od kterého
rozhodnutí se měl odvolací soud odchýlit. Učinit tak lze buď uvedením spisové
značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které danou rozhodovací praxi reprezentuje,
nebo dostatečně určitým slovním popisem této rozhodovací praxe [např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU
607), bod 21, ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3530/14]. Dovolatelka však
takovou rozhodovací praxi dovolacího soudu neidentifikovala, a to ani jedním z
uvedených způsobů. Řádně nevymezila předpoklad přípustnosti dovolání, což je
nezbytnou náležitostí dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo
2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně podmínkou
jeho projednatelnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11.
2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze
dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo
2497/2016). Vzhledem k absenci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání trpí
podané dovolání v této části vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení
pokračovat a jež nebyla dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst.
3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
16. Prostřednictvím námitky, že rozhodnutí odvolacího soudu je
překvapivé, dovolatelka (podle obsahu) nepředkládá otázku procesního práva,
kterou odvolací soud řešil, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení
vadou. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou
odvolacím soudem nesplňují kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. (vzhledem k §
241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem),
přípustnost dovolání tudíž založit nemohou (srov. například závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 28. 11.
2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3387/2020),
avšak shledá-li Nejvyšší soud dovolání přípustným, přihlíží k nim (§ 242 odst.
3 o. s. ř.).
17. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustné pro řešení procesní otázky
postupu soudu při hodnocení důkazů (po zrušení věci dovolacím soudem – mimo
jiné – pro extrémní rozpor mezi provedeným důkazem a z něj učiněným skutkovým
zjištěním), tedy otázky první, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
II. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Nejvyšší soud opakovaně ve své judikatuře vysvětluje, že je při
posuzování dovolání vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4315/2015, ze dne
29. 10. 2019 sp. zn. 22 Cdo 3411/2019 a ze dne 28. 1. 2020 sp. zn. 33 Cdo
4316/19). Při splnění všech náležitostí dovolání je ovšem možné Nejvyššímu
soudu předložit otázku procesního práva, zda soudy při zjišťování skutkového
stavu respektovaly příslušná procesní pravidla a zásady [srov. například
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16
(ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 55].
20. Shledá-li pak Nejvyšší soud, že se odvolací soud dopustil při
zjišťování skutkového stavu porušení procesních předpisů, nenahrazuje jeho
skutková zjištění vlastními skutkovými zjištěními, nýbrž zruší dovoláním
napadené rozhodnutí (a případně rozhodnutí soudu prvního stupně), čímž nižším
soudům umožní vytknutá procesní pochybení napravit a dospět případně k odlišným
skutkovým zjištěním (shodně se k dané procesní situaci vyslovit také Ústavní
soud, a to ve svém nálezu ze dne 4. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3415/20).
21. V předchozím rozsudku v této věci Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací
soud při zjišťování skutkového stavu nerespektoval procesní zásady (neřešil
otázku procesního práva správně) a že lze konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi
provedeným důkazem a skutkovým zjištěním, neboť hodnocení uvedeného důkazu bylo
založeno na libovůli odvolacího soudu. Proto (také) z tohoto důvodu, aniž by
nahrazoval jeho skutková zjištění vlastními skutkovými zjištěními [výslovně
zdůraznil, že nepřehodnocuje skutkový stav, nýbrž se vyslovuje (pouze) k
postupu odvolacího soudu při jeho zjišťování, což dále objasnil odkazem na
nálezovou judikaturu Ústavního soudu – stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne
28. 11. 2017 sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod
55], dřívějším kasačním rozhodnutím zrušil rozsudek odvolacího soudu, aby mu
umožnil vytknuté procesní pochybení napravit a dospět ke skutkovým zjištěním na
základě řádně provedeného hodnocení důkazů.
22. Za této procesní situace bylo na odvolacím soudu, aby provedené
důkazy, včetně výpovědi svědka P. T., opět zhodnotil. Hodnocením důkazů se
rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována
hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota
pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska
jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy
pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou
použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém
směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda
důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo
zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k
důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně
závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska
jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy
(pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé
(dokázané) a které nikoli (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21.
10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod č. 39/1999 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část civilní, ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo
4792/2010, nebo ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3318/2013).
23. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá – jak výslovně
vyplývá ze znění § 132 o. s. ř. – že soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to
jednak izolovaně, jednak ve srovnání s poznatky získanými provedením všech
zbývajících důkazů, přihlíží přitom ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně
toho co uvedli účastníci (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 1009/98, uveřejněný pod č. 39/1999 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 14. 1. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2115/98, ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 21 Cdo
1547/2006, ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 826/2006).
24. Odvolací soud takto nepostupoval. Nesprávně si totiž dřívější
kasační rozhodnutí dovolacího soudu vyložil tak, že dovolací soud „učinil
opačné zjištění než krajský soud“, a že je tímto zjištěním vázán. Řádné
hodnocení důkazů vůbec neprovedl. Tím se odchýlil od výše uvedené ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se procesních pravidel hodnocení
důkazů.
25. Protože rozsudek odvolacího soudu není z těchto důvodů správný a
podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v rozsahu nároku
na zaplacení částky 164 380,92 Kč s úrokovým příslušenstvím od 21. 12. 2013 do
zaplacení zrušil a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst.
1 a 2 věta první o. s. ř.); vzhledem ke kasačnímu zásahu dovolacího soudu je
již irelevantní zabývat se dovolací námitkou překvapivosti napadeného rozsudku.
26. Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g
odst. 1 věta první o. s. ř.).
27. Pro odstranění jakýchkoliv pochybností Nejvyšší soud uvádí, že v
žádném případě není možno jeho rozhodnutí (stejně jako dřívější rozsudek)
vnímat tak, že by snad bylo Nejvyšším soudem sděleno, k jakým skutkovým
zjištěním má odvolací soud dospět. Na odvolacím soudu nadále bude, aby vytknuté
procesní pochybení napravil a opětovným řádným zhodnocením provedených důkazů
zjistil právně relevantní skutkový stav věci.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu