23 Cdo 819/2024-100
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně SCREWMAT s.r.o., se sídlem v Brně, Hoštická 599/27, identifikační číslo osoby 29254001, zastoupené Mgr. Karlou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Politických vězňů 1371/13, proti žalované BMW service Chotětov s.r.o., se sídlem v Chotětově, Prokopova 4, identifikační číslo osoby 02601605, zastoupené JUDr. Janem Fuchsem, advokátem se sídlem v Praze 7, Osadní 324/12a, o zaplacení 55 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 123/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2023, č. j. 21 Co 205/2023 – 81, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně.
1. V řízení se žalobkyně domáhala po žalované částky 55 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že na základě kupní smlouvy ze dne 22. 2. 2023 zakoupila u žalované za kupní cenu 55 000 Kč použitou automatickou převodovku, u níž však následně zjistila její nekompletnost, chybějící část byla následně dodána, avšak převodovka byla stále nefunkční i přes dodání nového dílu, a proto žalobkyně od kupní smlouvy odstoupila a v řízení požadovala po žalované vrácení kupní ceny.
2. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 7 C 123/2023–51, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 11 340 Kč (výrok pod bodem II).
3. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 55 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů žalobkyni ve výši 41 236 Kč (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včasné dovolání, které podle svého obsahu směřovalo toliko do výroku o věci samé (proti výroku I) a v němž navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání žalovaná spatřovala v tom, že „se nejedná o věc či rozhodnutí uvedené v ustanovení § 237 o.s.ř.“. Dále v dovolání uvedla, že „je odvolací řízení postiženo vadou, odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a konečně rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 1 o. s. ř.)“. Namítala, že soud prvního stupně neprováděl dokazování k otázce vadnosti, neboť to nebylo pro posouzení věci významné, a že odvolací soud vycházel z výsledku dokazování soudu prvního stupně, včetně závěru o nefunkčnosti převodovky, aniž jakkoliv sám doplnil dokazování. V textu dovolání přitom odkazovala na komentářovou literaturu a judikaturu týkající se výkladu § 241a odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle kterého bylo dovolání možné podat z důvodu, že je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a výkladu § 241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle kterého v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), bylo možné dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (resp. výkladu obdobné úpravy dovolání obsažené v § 241 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 1995).
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť neobsahuje podstatné náležitosti.
6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3.
9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
10. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že
dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
12. Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je (kromě obecných náležitostí podání, vymezení dovolacího důvodu a dovolacího návrhu) nezbytnou náležitostí dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ) a současně podmínkou jeho projednatelnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016).
13. Vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. předpokládá zformulování otázky hmotného nebo procesního práva (na jejímž řešení záviselo rozhodnutí odvolacího soudu) a uvedení okolností, z nichž by bylo možné usuzovat, o který ze čtyř v úvahu připadajících předpokladů přípustnosti uvedených v § 237 o. s. ř. v posuzované věci jde (má jít). K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit.
Ani pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže, dovolatel musí vyjádřit i svůj názor na vztah řešení určité právní otázky přijatého odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí k judikatuře dovolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, či ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014).
14. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud v případě, že dovolatelé tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. Tento závěr platil od počátku přijetí účinné právní úpravy a platí tím spíše nyní, kdy Nejvyšší soud v nespočtu rozhodnutí na povinnosti dovolatelů upozorňoval (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.).
15. Těmto požadavkům žalovaná v posuzované věci nedostála, neboť v dovolání nevymezila žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být dovolacím soudem řešena, ani neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. ve vztahu k takové otázce. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání přitom již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
16. Žalovaná patrně přehlédla, že přípustnost dovolání je s účinností od 1. 1. 2013 založena na jiných předpokladech, než podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2012, z níž v dovolání vycházela. Podle nyní účinné úpravy dovolacího řízení vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o procesních pochybeních přitom nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
17. Stejně tak nemůže založit přípustnost dovolání námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jejímž prostřednictvím žalovaná v dovolání zpochybňuje skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel. Tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se jako dovolacím důvodem mohl zabývat dovolací soud podle procesní úpravy dovolacího řízení účinné do 31. 12. 2012 (srov. tehdejší § 241a odst. 3 o. s. ř.). V procesním režimu, v němž probíhá toto dovolací řízení, je však dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a žalovanou uvedená námitka již tedy není ani způsobilým dovolacím důvodem.
18. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako vadné.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 10. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu