23 Cdo 844/2022-383
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobců A) J. B., nar. XY, bytem XY a B) J. B., nar. XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Patricií Švarcovou, advokátkou se sídlem nám. 5. května 106, 438 01 Žatec, proti žalované Invia.cz, a.s., se sídlem Bělehradská 299/132, Vinohrady, 120 00 Praha 2, IČO 26702924, zastoupené JUDr. Martinou Řezníčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Zelný trh 332/12, 602 00 Brno, o zaplacení 358 776 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 68/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, č. j. 16 Co 137/2021-319, doplněné usnesením ze dne 24. 11. 2021, č. j. 16 Co 345/2021-344, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 148 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 16 Co 137/2021-319, výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 30. 11. 2020, č. j. 20 C 68/2015-271, kterým byla výrokem I. žaloba o zaplacení 358 776 Kč s příslušenstvím zamítnuta a výrokem II. bylo žalobcům uloženo zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 189 340,40 Kč k rukám právní zástupkyně žalované; výrokem II rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu náklady řízení ve výši 40 285 Kč k rukám právní zástupkyně žalované.
Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 24. 11. 2021, č. j. 16 Co 345/2021-344, rozhodl o odvolání žalobců proti doplňujícímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 7. 2021, č. j. 20 C 68/2015-323, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2020, č. j. 20 C
68/2015-271, doplněn o další výrok III, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů vynaložených Českou republikou. Odvolací soud výrokem I cit. usnesení změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobce A) je povinen nahradit České republice náklady řízení ve výši 760,50 Kč a žalobkyně B) je povinna nahradit České republice náklady řízení ve výši 760,50 Kč a ve zbylém rozsahu 1 549 Kč náhradu nákladů řízení státu nepřiznal; výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že není dána pasivní legitimace žalované. Závěr odvolacího soudu byl založen na skutkových zjištěních a skutkových závěrech soudu prvního stupně, z nichž vyplynulo, že žalobci s žalovanou komunikovali ohledně zájezdu na Srí Lanku, konaného od 27. 12. 2014 do 4. 1. 2015, a že emailová komunikace účastníků dne 6. 12. 2014 sice ještě výslovně neobsahovala sdělení žalované, že není pořadatelem zájezdu, ale též nevedla k uzavření smlouvy. Za nabídku k uzavření smlouvy bylo možno považovat až e-mail žalované z 8.
12. 2014 obsahující znění smlouvy, v jejímž záhlaví byl výslovně uveden pořadatel zájezdu INEX-cestoví kancelář, s.r.o. a zástupce cestovní agentury Invia.cz, a.s. Smlouva datovaná 8. 12. 2014 byla ještě týž den podepsána žalobcem A) za všechny účastníky zájezdu a odeslána e-mailem zpět žalované a zájezd byl zároveň ze strany žalobců zaplacen. Žalovaná dne 9. 12. 2014 odeslala žalobcům e-mailem, obsahující potvrzení, že INEX-cestoví kancelář, s.r.o., jako pořadatel zájezdu, obdržela podepsanou smlouvu o zájezdu a potvrdila ji.
Přijetí tohoto oznámení žalobci žalované potvrdili. Oba soudy s ohledem na uvedená zjištění shodně dospěly k závěru, že žalobci uzavřeli dne 8. 12. 2014 smlouvu o zájezdu podle § 2523 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se společností INEX-cestoví kancelář, s.r.o., nikoliv 6. 12. 2014 s žalovanou, neboť komunikace tento den nevedla ještě k uzavření smlouvy, k uzavření smlouvy vedlo až zaslání znění smlouvy e-mailem žalované z 8. 12. 2014 a její podepsání ze strany žalobců týž den.
Žalobcům byly dne 22. 12. 2014 zaslány ubytovací vouchery vystavené společností INEX-cestoví kancelář, s.r.o., elektronické letenky a pokyny na cestu. Tvrzení žalobců o uzavření smlouvy dne 6. 12. 2014 s žalovanou považoval odvolací soud za zjevně účelové. Svůj závěr podpořil i odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1527/99, který řešil okolnosti srovnatelné s danou věcí, stejně jako nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 402/02. Na základě zrušení letu na Srí Lanku dne 27.
12. 2014 leteckou společností, bez toho, že by byl nabídnut vhodný náhradní termín odletu a žalobci neměli zájem o jiný termín zájezdu, byla po odstoupení žalobců od smlouvy vrácena žalobcům část zaplacené kupní ceny. Odvolací soud konstatoval, že žalobcům však nic nebránilo domáhat se na pořadateli zájezdu - společnosti INEX-cestoví kancelář, s.r.o.
vrácení i zbytku kupné ceny, kterou tato společnost obdržela od žalobců prostřednictvím žalované, jako zástupce pořadatele. Za nesprávnou považoval odvolací soud argumentaci žalobců odkazující na § 2523 odst. 2 o. z., jelikož toto ustanovení dopadá na skutkově jiné situace (zprostředkování jednotlivých služeb cestovního ruchu). Odvolací soud s ohledem na uvedené proto potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, neboť mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Trvají na svém názoru, že uzavřeli smlouvu s žalovanou dne 6. 12. 2014 a nikoliv 8. 12. 2014 s jiným subjektem. Podle dovolatelů oba soudy nesprávně vyhodnotily kontraktační proces účastníků smlouvy a neaplikovaly správně právní normy o kontraktaci. Namítají rovněž nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci, soudům vytýkají, že nebyl proveden důkaz výslechem účastníků, nebylo přihlédnuto k určitým tvrzením žalobců a s některými tvrzeními se soudy vůbec nevypořádaly. Dovolatelé soudům vytýkají, že se nevypořádaly ani s povinností žalované vrátit žalobcům bezdůvodné obohacení po zrušení letu a odstoupení od smlouvy žalobci, které žalovaná získala uhrazením zájezdu na její účet.
Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu považují dovolatelé za zmatečné a nepřesvědčivé. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalobců podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že podané dovolání nesplňuje náležitosti pro podání dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.
s. ř.“) a je tedy nepřípustné. Dovolatelé žádným způsobem v dovolání nevymezili přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. a nevymezili ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být předmětem přezkoumání dovolacím soudem. Dovolatelé pouze obsáhle polemizují se závěry obou soudů, napadají skutková zjištění soudů a jimi provedené hodnocení důkazů, což ovšem nepodléhá dovolacímu přezkumu. Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle § 10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalobců bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátkou (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobců trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Žalobci nijak v dovolání nevymezili, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v § 237 o. s. ř., spatřují jeho přípustnost.
Dovolatelé v dovolání pouze rekapitulují průběh řízení před soudem prvního stupně a odvolacím soudem, procesní průběh těchto řízení podrobují kritice, brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu učiněným na základě skutkových zjištění z provedeného dokazování, k němuž uvádí své výhrady a vyjadřují nesouhlas s hodnocením provedených důkazů a s právním posouzením věci. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, formuloval právní závěr, že pokud může být dovolání přípustné jen podle § 237 o.
s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015 (dostupných na www.nsoud.cz). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, musí být z obsahu dovolání patrno, jakého předpokladu přípustnosti dovolání se dovolatel dovolává, v čem spatřuje dovolatel přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., tedy jestli napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak.
Žádnou z uvedených přípustností dovolání k řešení konkrétně formulované hmotněprávní nebo procesněprávní otázky však dovolatelé nevymezili, tudíž nedostáli požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Z obsahu dovolání nevyplývá žádná otázka hmotného nebo procesního práva, která by měla být předmětem řešení dovolacím soudem. Nejvyšší soud se přitom opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1683/2018 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz), když judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné. Namítají-li
dovolatelé v dovolání nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, je nutno konstatovat, že skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 nebo 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - dostupných na www.nsoud.cz). Námitkami k nesprávnému právnímu posouzení je vymezen jen důvod dovolání, nikoliv přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Stejně tak námitky dovolatelů k hodnocením důkazů oběma soudy nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem a že námitky spojené s kritikou hodnocení provedených důkazů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 16. 11. 2017 sp. zn. 23 Cdo 4171/2017 či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 – dostupná na www.nsoud.cz). Poukazují-li dovolatelé na neúplnost zjištění skutkového stavu věci a na nedostatečné odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a jeho nepřesvědčivost, směřují tyto námitky do možných vad řízení, nezahrnují však otázku procesního práva, kterou by odvolací soud řešil. Takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu nebo ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4044/2018, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4300/2017, nebo ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Nelze-li tedy pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalobců odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci dobrovolně povinnost, kterou jim ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 4. 4. 2022
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu