23 Cdo 854/2024-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Golf Resort Cihelny, a. s., se sídlem v Lovosicích, Svatopluka Čecha 1077/25, identifikační číslo osoby 27161005, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze, Lazarská 11/6, proti žalované KRAK-CHEM Sp. z o. o., se sídlem v Krakově, Makowskiego 30/19, Polská republika, identifikační číslo osoby 356735622, zastoupené Mgr. Jiřím Halaburtem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Na Pankráci 1683/127, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 20/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 2/2023-94, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 2.178 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
RSP64/20 (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).
2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2023, č. j. 4 Cmo 2/2023-94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které dosud nebyly vyřešeny v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
4. V konkrétnosti dovolatelka předkládá k posouzení otázky: a) zda se rozhodčí soud v rozhodčím nálezu dostatečným způsobem vypořádal s tvrzením dovolatelky, pokud pouze odkázal na jiné rozhodčí řízení, ve kterém se řešil obdobný nárok, aniž se ve „svém“ rozhodčím nálezu jakkoli vypořádal s uplatněnou obranou dovolatelky, a zda tak rozhodčí soud dostál požadavkům na řádné (přiměřené) odůvodnění rozhodnutí; b) zda rozhodčí soud vydal překvapivé rozhodnutí a porušil zásadu rovnosti stran, pokud vycházel z dokazování v jiném řízení, aniž by se strany důkazů z takového jiného řízení dovolávaly, a ve „svém“ rozhodčím nálezu neuvedl, z jakého důvodu nepovažoval procesní obranu dovolatelky za zásadní pro rozhodnutí ve věci, a pouze odkázal na jiné rozhodčí řízení, třebaže vedené mezi stejnými účastníky a s obdobným předmětem sporu; c) zda zpochybnění pravosti listiny předložené účastníkem ze strany (rozhodčího) soudu je hodnocením důkazu či je to vnesení nové skutečnosti/ skutkové okolnosti ze strany (rozhodčího) soudu, a pokud se jedná o vnesení nové skutečnosti (rozhodčím) soudem, zda tím mohlo dojít k porušení zásady rovnosti stran a odepření možnosti věc před rozhodci projednat.
5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi zastává stanovisko, že v řízení o zrušení rozhodčího nálezu nejsou soudy oprávněny k přezkumu skutkových či právních závěrů rozhodčího soudu a že všechny námitky vedoucí ke zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu, nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem. Institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu nemůže sloužit jako opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 32 Cdo 953/2009, dále rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2570/2007, či rozsudek ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4542/2016, nebo usnesení ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2273/2007).
13. Nejvyšší soud poukazuje rovněž na rozhodovací praxi Ústavního soudu, kdy Ústavní soud např. v usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 2296/20, připomněl, že byť rozhodčí řízení nemůže znamenat vzdání se právní ochrany (srov. například nález sp. zn. I. ÚS 1794/10 ze dne 16. 7. 2013), neznamená to, že by procesní garance musely být na stejné úrovni jako v občanském soudním řízení před obecnými soudy, neboť tím by došlo k setření výhod rozhodčího řízení. Přezkum rozhodčího nálezu soudem dle § 31 ZRŘ se tak omezuje na ověření stěžejních procesních otázek, zejména pravomoci rozhodce a dodržení významných procesních práv stran, naopak zcela je z něj vyloučena věcná správnost po stránce hmotněprávní (srov. například nález sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011).
14. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka takovou procesní otázku spatřuje ve skutečnosti, že rozhodčí soud v odůvodnění napadeného rozhodčího nálezu odkázal na obsah rozhodčího nálezu v předcházejícím řízení, mezi týmiž účastníky, jež se týkalo obdobného předmětu.
15. Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá.
16. Odvolací soud řádně posuzoval námitky dovolatelky ohledně toho, zda straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat dle § 31 písm. e) ZRŘ. Správně přitom dovodil, že „z obsahu rozhodčího nálezu, byť to v něm není výslovně uvedeno, nelze dovodit nic jiného, než že rozhodčí soud se se závěrem o vzniku nároku na výplatu zádržného (a splatnosti jeho jednotlivých částí) beze zbytku ztotožnil“. Odvolací soud také náležitě s odkazem na závěry ustálené rozhodovací praxe zdůvodnil, že odůvodnění rozhodčího nálezu nevybočuje z požadavků na náležité odůvodnění a podmínku přezkoumatelnosti.
17. Totéž platí k otázce překvapivosti rozhodčího nálezu, která byla odvolacím soudem náležitě posouzena, jestliže dospěl k závěru, že „obě strany rozhodčího řízení zcela přesně věděly, o čem se v rozhodčím řízení jedná, znaly argumenty protistrany, byla jim dána možnost na ně reagovat a vzhledem k výsledku předchozího rozhodčího řízení nemohly být názorem Rozhodčího soudu vztahujícím se k základu nároku překvapeny“. Ani zde závěry odvolacího soudu nikterak nevybočují z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu k této otázce (srov např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1546/2012).
18. Dovolatelka v této souvislosti nevymezuje žádnou konkrétní právní otázku týkající se přezkumu rozhodčího nálezu obecnými soudy. K tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolací soud uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19.4.2016, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolací námitka shora označená písm. c), kterou dovolatelka toliko zpochybňuje výsledek hodnocení důkazů rozhodčím soudem. Takový přezkum však obecným soudům v řízení, v němž se žalobce domáhá zrušení rozhodčího nálezu, nepřísluší. Nesprávnost hodnocení provedených důkazů totiž nepředstavuje důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2273/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 50/2018).
20. Lze uzavřít, že závěr odvolacího soudu, podle něhož není dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu uvedený v ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ, protože dovolatelce nebyla odňata možnost věc před rozhodci projednat, je v souladu s judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu.
21. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu