dy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobce M. H., zastoupeného Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze
8, Pobřežní 370/4, proti žalované Heineken Česká republika, a. s., se sídlem v
Krušovicích, U Pivovaru 1, identifikační číslo osoby 45148066, zastoupené JUDr.
Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24,
o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
65 C 148/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
27. 6. 2017, č. j. 35 Co 224/2017-208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit částku 2.178,00 Kč na náhradě nákladů
dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalované, a to do 3 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 65 C 148/2015-131,
rozhodl, že se zrušuje revizní rozhodčí nález Rsp 91729/09 ze dne 12. 5. 2015
(bod I. výroku) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů
řízení (bod II. výroku).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, č. j. 35
Co 224/2017-208, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba s návrhem
na zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře
České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 12. 5. 2015, sp. zn.
Rsp 91729/09, se zamítá (první bod výroku), a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (druhý bod výroku).
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně o tom, že v
posuzovaném případě jsou dány důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu §
31 písm. e) zák. č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích
nálezů (dále též jen „ZRŘ“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s
tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolatel spatřuje v nesprávném
posouzení otázek: a) zda mohl rozhodce (revizní rozhodčí senát) v rozhodčím
řízení použít protokol výpovědi z jiného soudního řízení vedeného před Krajským
soudem v Praze pod sp. zn. 56 Cm 18/2012, aniž by došlo v daném řízení k
výslechu, i když zde tato možnost existovala; b) zda je rozhodce v rozhodčím
řízení povinen účastníka poučit podle § 30 ZRŘ ve spojení s § 118a o. s. ř. o
svém odlišném právním názoru na počátek běhu úroků z prodlení a c) odlišném
právním názoru na započtení pohledávek. Dovolatel dovozuje, že pokud tak
rozhodce (revizní rozhodčí senát) neučinil, byla mu tím odepřena možnost věc
před rozhodci projednat, tj. je dán důvod pro zrušení revizního rozhodčího
nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené
rozhodnutí zrušil a uložil žalované povinnost nahradit dovolateli náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že jej považuje za nepřípustné,
a navrhuje proto, aby dovolací soud toto dovolání odmítl a přiznal jí náhradu
nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje
zákonné obligatorní náležitostí dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že
dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v
tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud,
který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.),
dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237
o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatel předně vytýká odvolacímu soudu, že postupoval nesprávně, když dospěl
k závěru, že ke zrušení rozhodčího nálezu dle § 31 písm. e) ZRŘ není dán důvod
za situace, kdy rozhodčí senát nedal dovolateli plnou možnost věc projednat,
neboť jej nepoučil dle § 30 ZRŘ ve spojení s § 118a o. s. ř., a znemožnil mu
tak vyjádřit se k otázce počátku běhu úroku z prodlení a k otázce existence
započtení. Tato právní otázka však přípustnost dovolání nezakládá.
O tom, že porušení ustanovení § 18 ZRŘ naplňuje důvod zrušení rozhodčího nálezu
obsažený v § 31 písm. e) tohoto zákona, neboť nebyla-li zachována rovnost
zbraní stran nebo nebyla-li straně dána plná příležitost k uplatnění jejích
práv, nebyla straně poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, není v
ustálené judikatuře pochyb (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6.
2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010,
sp. zn. 23 Cdo 3749/2008). Zmíněná rovnost účastníků řízení je v občanském
soudním řádu realizována mj. stanovením zásady předvídatelnosti rozhodnutí
soudu, k jejímuž naplnění slouží i poučovací povinnost soudu podle § 118a o. s.
ř. Zákon o rozhodčím řízení poučovací povinnost rozhodce neupravuje, pročež je
namístě přiměřeně použít občanského soudního řádu (§ 30 ZRŘ), v dané
souvislosti jeho § 118a (viz důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011,
sp. zn. I. ÚS 3227/07, a v něm obsažený odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo
3749/2008).
Ve své ustálené rozhodovací praxi dovolací soud opakovaně vyjádřil názor, že
poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby
účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby
označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní).
Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl
až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení
soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit
chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla
zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci
neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo
zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. Postup podle
ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky
uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy
nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení
ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek ze dne 25. 5. 2006,
sp. zn. 22 Cdo 2335/2005). Ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. pak míří
speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro
právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního
posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné
nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i
pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy
zvažované soudem, není k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. důvod
(srov. citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a dále např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006).
V posuzovaném rozhodčím řízení však takováto procesní situace nenastala, neboť
ze zjištění učiněných odvolacím soudem plyne, že důvodem procesního neúspěchu
dovolatele v rozhodčím řízení nebylo neunesení důkazního břemene či břemene
tvrzení, kdy revizní rozhodčí tribunál vycházel ze zjištěného skutkového stavu
věci. V posuzované věci tak nepřicházelo poučení podle ustanovení § 118a odst.
2 o. s. ř. v úvahu, neboť, jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu,
jimiž je dovolací soud vázán, předmětný rozhodčí nález není založen na závěru,
že dovolatel v rámci své procesní obrany neunesl důkazní břemeno. V řízení byl
dovolateli dán dostatečný prostor k tomu, aby tvrdil rozhodné skutečnosti a
navrhoval k nim relevantní důkazy. Závěr odvolacího soudu o tom, že nebyl důvod
k poučení dle § 118a odst. 2 o. s. ř. či výzvě k doplnění tvrzení podle § 118a
odst. 1 a 3 o. s. ř., je správný a v souladu s výše citovanou judikaturou
Nejvyššího soudu. Důvod pro zrušení rozhodčího nálezu pro porušení poučovací
povinnosti určené ustanovením § 118a o. s. ř. tak není naplněn.
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani další dovolatelem specifikovaná
právní otázka, kterou zpochybňuje procesní postup rozhodčího tribunálu, který
měl dle tvrzení dovolatele použít v rozhodčím řízení protokol výpovědi z jiného
soudního řízení vedeného před Krajským soudem v Praze, aniž by došlo v
rozhodčím řízení k výslechu svědka, i když zde tato možnost existovala. Ani
tato skutečnost totiž nezakládá důvod zrušení rozhodčího nálezu pro
neposkytnutí možnosti věc před rozhodci projednat podle § 31 písm. e) ZRŘ.
Nejvyšší soud se otázkou odnětí možnosti projednat věc před rozhodci opakovaně
zabýval (srov. např. rozsudky ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005, ze
dne 11. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1201/2007, ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo
2570/2007, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4386/2011, ze dne 28. 5. 2013,
sp. zn. 33 Cdo 153/2013, nebo usnesení ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 32 Cdo
3299/2009, a řada dalších). Důvod ke zrušení rozhodčího nálezu soudem, upravený
v ustanovení § 31 písm. e) ZRŘ, míří především na ochranu dodržování základních
procesních práv a povinností účastníků rozhodčího řízení s ohledem na zásadu
rovnosti účastníků řízení vyjádřenou v ustanovení § 18 ZRŘ. Účastníkům musí být
dána plná příležitost k uplatnění jejich práv. Všechny námitky vedoucí ke
zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZRŘ musí být nutně procesního
charakteru, musí se tedy týkat postupu rozhodčího soudu při projednávání sporu,
nikoli správnosti skutkových nebo právních závěrů učiněných rozhodčím soudem.
Při posuzování otázky, zda v daném případě byla straně v rozhodčím řízení
poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, musí soud zkoumat, zda v
konkrétním rozhodčím řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem případu byla
straně rozhodčího řízení poskytnuta dostatečná možnost k uplatnění jejích
procesních práv a rovněž zda se procesním postupem rozhodčího soudu jedna ze
stran nedostala do nerovného postavení vůči druhé straně.
Nejvyšší soud tak již mnohokrát vysvětlil, že odnětí možnosti účastníku jednat
před soudem (rozhodcem) nenastane tím, že soud neprovede důkazy navržené
účastníkem řízení, pokud soud (rozhodce) odůvodní, proč takový důkaz neprovedl.
V takovém případě v rozhodčím řízení nebude dán podle § 31 písm. e) ZRŘ důvod
ke zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neposkytnutí možnosti věc před rozhodci
projednat. Současně z výše citované judikatury dále jednoznačně vyplývá, že
institut návrhu na zrušení rozhodčího nálezu rozhodně nemůže sloužit jako
opravný prostředek proti rozhodčímu nálezu. Lze proto uzavřít, že výkladové
obtíže nezpůsobuje nemožnost soudu přezkoumávat procesní postup rozhodce při
provádění důkazů, včetně důvodů, pro něž rozhodce určitý důkaz provedl či
nikoliv (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 23
Cdo 3267/2015 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo
366/2006).
V projednávané věci ze zjištění odvolacího soudu neplyne, že by dovolatel v
rozhodčím řízení navrhoval takové důkazy týkající se otázky započtení, které by
rozhodčím soudem nebyly bez uvedení důvodu provedeny – to ostatně ani dovolatel
netvrdí. Dovolatel tak zpochybňuje toliko hodnocení důkazů rozhodčím soudem.
Takový přezkum však obecným soudům v řízení, jímž se žalobce domáhá zrušení
rozhodčího nálezu, nepřísluší. Nesprávnost hodnocení provedených důkazů totiž
nepředstavuje důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ustanovení § 31 písm.
e) ZRŘ (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23
Cdo 2273/2007). Obecně lze tak pouze uvést, že za důkaz mohou sloužit všechny
prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký
posudek, zprávy a vyjádření orgánů a právnických osob, listiny, ohledání a
výslech účastníků (srov. § 125 o. s. ř.), a že důkazním prostředkem listinné
povahy v rozhodčím řízení může být – podle okolností projednávané věci - též
protokol o výslechu (výpovědi) svědka, který byl učiněn v jiném (např.
trestním) řízení.
Odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo
731/2006, tak není pro projednávanou věc přiléhavý, neboť v procesní
souvislosti projednávané věci ze zjištění odvolacího soudu neplyne, že by důkaz
výslechem svědka byl před rozhodčím soudem navržen, nebo že by dovolatel
navrhoval rozhodčímu soudu jiný způsob provedení či rozsahu dokazování.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání
stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu