23 Cdo 877/2025-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Československá obchodní banka, a. s., se sídlem v Praze, Radlická 333/150, identifikační číslo osoby 00001350, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem se sídlem v Praze, Bartákova 1107/40, proti žalovanému E. S., zastoupenému Mgr. et Mgr. Jiřím Čihákem, advokátem se sídlem v Praze, Lazarská 11/6, o zaplacení 62.219,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 141/2024, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2024, č. j. 39 Co 315/2024-49, takto:
Dovolání se odmítá.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 9. 7. 2024, č. j. 10 C 141/2024-41, zamítl námitku nedostatku pravomoci českých soudů vznesenou podáním žalovaného ze dne 10. 6. 2024 (výrok I) a rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení se věc postupuje Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (výrok II).
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 11. 2024, č. j. 39 Co 315/2024-49, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (první výrok) a ve výroku II změnil tak, že se vyslovuje místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 6 s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 jako soudu místně příslušnému (druhý výrok).
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 1 o. s. ř.
4. Žalobkyně se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.
5. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
6. Dle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti vymezená v tomto
ustanovení. Dovolání je přípustné tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn přípustnost dovolání zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti stanovená v § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
9. Dovolání není přípustné.
10. Dovolatel se domnívá, že „otázka procesního práva – nedostatku pravomoci českých soudů – má být dovolacím soudem vyřešená a posouzená jinak, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Dovolatel uvádí, že s žalobkyní uzavřel smlouvu o úvěru jako spotřebitel pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti. V době uzavření smlouvy a po celou dobu trvání závazku měl trvalý pobyt na Slovensku. Z toho důvodu je třeba zodpovědět otázku, „zda se žalobkyně svojí činností spočívající v poskytování bankovních služeb – úvěrů na Slovensko ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis zaměřovala. Otázkou výkladu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Rady (ES) Č. 44/2001 ze dne 22.12.2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (obsahově totožný s čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis) se zabýval Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. 23 Cdo 823/2020, i v návaznosti na závěry přijaté Soudním dvorem Evropské unie v rozhodnutích (C-585/08 a C-144/09), se závěrem, že je podstatné, zda žalobkyně (banka) byla připravena uzavírat smlouvy o bankovních službách se spotřebiteli z jiného státu. Dle dovolatele přitom žalobkyně nepochybně byla připravena uzavírat smlouvy se spotřebiteli z jiného státu, neboť právě takovou smlouvu s žalovaným uzavřela, ačkoliv si musela být vědoma, že žalovaný v České republice nemá bydliště. Příslušnost se tak řídí čl. 18 odst. 2 Brusel I bis, podle něhož lze podat žalobu pouze v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, což ke dni zahájení řízení nebylo v České republice.
11. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2823/2015, s odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 12. 2015 ve věci C-297/14, R. H. proti B. K. a dalším, dovodil, že pro použití čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“) musí být splněny dvě podmínky. Zaprvé je nezbytné, aby profesionál vykonával svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost ve členském státě spotřebitele nebo aby jakýmkoliv způsobem zaměřil svoji činnost na uvedený členský stát, a zadruhé, aby dotčená smlouva spadala do rozsahu těchto činností (tj. vykonávaných v členském státě spotřebitele či jakkoliv zaměřených i na členský stát spotřebitele).
12. Ke stejným závěrům ostatně dospěla judikatura Nejvyššího soudu (s odkazem na rozhodnutí Soudního dvora) i ve vztahu k pozdější obsahově rovnocenné úpravě uvedené v čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění) – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2084/2019, uveřejněné pod číslem 2/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 2/2021“).
13. Uvedené podmínky nejsou založeny na požadavku, aby profesionál (podnikatel) disponoval formálním oprávněním ve vztahu k činnosti, do jejíhož rozsahu spadá smlouva uzavřená se spotřebitelem. Rozhodné je faktické provozování (výkon) takové činnosti ve členském státě spotřebitele, příp. její zaměření (jakýmkoliv způsobem) i na tento členský stát. Z uvedeného vychází též Soudní dvůr ve svých rozhodnutích týkajících se výkladu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I. (srov. rozsudky ze dne 6. 9. 2012 ve věci C- 190/11, D. M. proti A. Y. a W. Y., ze dne 17. 10. 2013 ve věci C-218/12, L. E. proti V. S., ze dne 14. 5. 2009 ve věci C-180/06, R. I. proti M. D., ze dne 7. 12. 2010 ve spojených věcech C-585/08 a C-144/09, P. P., proti R. K. S. GmbH & Co KG a Hotel Alpenhof GesmbH proti O. H., ze dne 23. 12. 2015, ve věci C-297/14, R. H. proti B. K. a dalším).
14. Článek 15 odst. 1 písm. c) Nařízení Brusel I, přitom nevyžaduje, aby smlouva mezi spotřebitelem a podnikatelem byla uzavřena na dálku, a lze jej použít i na smlouvy, které byly uzavřeny v jiném členském státě, než je členský stát, v němž má spotřebitel bydliště (srov. výše zmíněný rozsudek Soudního dvora ve věci C-190/11). Nevyžaduje ani existenci příčinné souvislosti mezi prostředkem použitým k zaměření podnikatelské nebo profesionální činnosti na členský stát bydliště spotřebitele a uzavřením smlouvy s tímto spotřebitelem. Existence takové příčinné souvislosti však ukazuje na spojitost smlouvy s takovou činností (srov. výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve věci C-218/12).
15. Judikatura Soudního dvora dospěla též k závěru, že znění čl. 15 nařízení Brusel I neobsahuje definici zaměřování činnosti na členský stát, na jehož území má spotřebitel bydliště. Jde o pojem, který musí být vykládán autonomně, a to s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení za účelem zajištění jeho plného účinku. Úlohou této úpravy je zajištění lepší ochrany spotřebitele jako smluvní strany považované za hospodářsky slabší a právně méně zkušenou – oproti dřívější úpravě v čl. 13 Úmluvy o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, přijaté dne 27. 9. 1968 v Bruselu (srov. R 2/2021 a rozsudky Soudního dvora v něm citované).
16. V R 2/2021 Nejvyšší soud dále poukázal na závěry judikatury Soudního dvora, podle kterých pro účely aplikovatelnosti čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I musí podnikatel projevit svou vůli navázat obchodní vztahy se spotřebiteli z jednoho nebo více členských států, mezi kterými je i členský stát, na jehož území má spotřebitel své bydliště, tj. musí být zřejmé, že podnikatel zamýšlel obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má spotřebitel bydliště, v tom smyslu, že byl připraven uzavřít s nimi smlouvu.
K posouzení projevení takové vůle slouží indicie, které existovaly před uzavřením smlouvy se spotřebitelem. Patří mezi ně výslovné projevy vůle oslovit zákazníky z jiného členského státu a další demonstrativně uvedené skutečnosti, jež zahrnují mezinárodní povahu dotčené podnikatelské činnosti, uvedení telefonického spojení s mezinárodní předvolbou, použití jiného jména domény prvního řádu, než je doména členského státu, ve kterém má podnikatel sídlo, použití neutrálních jmen domén prvního řádu, popis cesty do místa poskytování služeb, jakož i uvedení mezinárodní klientely složené ze zákazníků s bydlišti v jiných členských státech, zejména formou uvedení ocenění takových zákazníků.
Pojem zaměřování ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I se vztahuje, jak tomu nasvědčuje slovní spojení „jakýmkoliv způsobem“, k širší škále činností. Indicie, které prokazují takové zaměřování činnosti, mohou vyplývat nejen z internetových stránek, ale i z celkové činnosti podnikatele (srov. již výše citovaný rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-585/08 a C-144/09). Za jednu z takových indicií pak ve výše citovaném R 2/2021 považoval Nejvyšší soud též skutečnost, že v České republice, kde bylo bydliště spotřebitelky a kde podnikatelka neměla svou pobočku, požádala podnikatelka o evidenci České národní banky jako zahraniční obchodník s cennými papíry, neboť podle příslušných směrnic Evropského parlamentu a Rady byla povinna svému domovskému orgánu sdělit, že chce poskytovat investiční služby též v České republice.
Evidence k určitému podnikání, do jehož rozsahu spadá smlouva uzavřená se spotřebitelem, v členském státě, v němž má bydliště spotřebitel, tedy může být indicií nasvědčující tomu, že na tento stát podnikatel zaměřoval svou činnost ve smyslu čl. 15 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I, a to i tehdy pokud podnikatel takovou činnost v daném členském státě přímo neprovozuje.
17. V nyní projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že věc nelze podřadit pod některý z případů uvedených v článku 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis mj. proto, že „[v] posuzovaném případě nic nenasvědčuje tomu, že by se žalobkyně na Slovensko zaměřovala. Žalovaný sám žádné skutečnosti neuvedl. Z výše uvedených zjištění vyplývá, že do roku 2016 žil v České republice a že zde měl u žalobkyně zřízen běžný účet, z něhož měl úvěr splácet. Jestliže vlastník žalobkyně ve Slovenské republice podniká prostřednictvím jiného samostatného subjektu, nebyl zde ani důvod, aby se žalobkyně na Slovensko zaměřovala. Z obsahu spisu pak žádné skutečnosti, které by podporovaly tvrzení žalovaného, neplynou“.
18. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, pokud za popsaných okolností neshledal, že by žalobkyně projevila vůli (zamýšlela) obchodovat se spotřebiteli s bydlištěm v jednom či více členských státech, včetně členského státu, ve kterém má žalovaný bydliště.
19. Dovolatel namítá, že žalobkyně „si musela být vědoma, že žalovaný v České republice nemá bydliště“, a „jestliže uzavřela smlouvu s žalovaným, občanem Slovenské republiky s bydlištěm na Slovensku, na Slovensko se zaměřovala“. Navíc dle sdělení Národní banky Slovenska „žalobkyně disponuje oprávněním působit na území Slovenské republiky na základě volného přeshraničního poskytování bankovních činností zahraniční bankou z jiného členského státu v souladu s ustanovením § 11 a násl. zákona č. 483/2001 Z.z., o bankách“. Jak vyplývá mj. i v kontextu výše citované části rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatel uvádí izolovaně pouze některé skutkové okolnosti, z nichž odvolací soud vycházel, a jiné okolnosti, z nichž odvolací soud nevyšel, dovolatel naopak k skutkovým závěrům odvolacího soudu doplňuje. Právní argumentace dovolatele je tak založena na jeho vlastních skutkových závěrech, které jsou odlišné od skutkových závěrů, z nichž vyšel odvolací soud.
20. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
21. Dovolatel dále namítá, že „odvolací soud se svým rozhodnutím odchýlil nejen od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ale rovněž i od své rozhodovací praxe, když sám odvolací soud v senátu […] ve stejném složení jako v předmětné věci, v rozhodnutí pod sp. zn. 39 Co 205/2022 ze dne 13. 09. 2022 uvedl: ‚Jestliže žalobkyně uzavřela smlouvu o úvěru s osobou, která jako bydliště uvedla adresu v jiném členském státě, tak projevila vůli navázat obchodní vztahy i se spotřebiteli z tohoto členského státu. Za této situace ve smyslu čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis platí, že žalobkyně může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.‘ Odvolací soud se tak napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené soudní praxe, čímž dle názoru žalovaného minimálně porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodování“.
22. Nejvyšší soud připomíná, že námitka procesní vady, nezahrnující otázku výkladu normy procesního práva řešenou odvolacím soudem, předpokladům přípustnosti dovolání taxativně stanoveným v § 237 o. s. ř. neodpovídá; takové námitky ostatně nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné. Takové námitky tudíž přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, nebo ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014). Tento závěr se uplatní rovněž k dovolatelově námitce nepředvídatelnosti postupu odvolacího soudu.
23. Nejvyšší soud dále připomíná rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž se vázanost soudu svým rozhodnutím „projevuje též v tom, že tentýž odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10, nebo obdobně nálezy téhož soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 186/17, nebo ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. III. ÚS 3285/22). Ústavní soud však dále v již citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1688/10 vyložil, že „[t]vrdí-li žalovaná, že odvolací soud nebyl povinen řídit se právním názorem jiného senátu soudu téhož stupně, protože mu žádnou takovou povinnost zákon neukládá, pak se mýlí potud, pokud se jedná o jedno a to samé řízení“ (srov. též již citovaný nález III. ÚS 3285/22). V nynějším případě dovolatel namítá, že odvolací soud rozhodl v rozporu se svým dřívějším rozhodnutím v jiné věci. Jelikož nejde o tutéž věc a jedno a to samé řízení, odvolací soud nerozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího ani Ústavního soudu.
24. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání odmítl dle § 243c odst. 1 o. s. ř.
25. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); o nákladech řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3 věta první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 9. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu