U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně CZECH PRODUCTS, s.r.o., se sídlem v Kladně, Josefa Hory 1448, PSČ 272
01, identifikační číslo 62967541, zastoupené Mgr. Vojtěchem Veverkou,
advokátem, se sídlem v Kladně, Náměstí Starosty Pavla 40, proti žalované
ROSSMANN, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, PSČ 140 00,
identifikační číslo 61246093, zastoupené Mgr. Borisem Brázdilem, advokátem se
sídlem v Praze 2, Anglická 140/20, o zaplacení 893.241,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 51 Cm 177/2006, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. května 2011, č. j. 4
Cmo 275/2010-617, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
zástupce.
Žalobkyně se žalobou na zaplacení částky 893.241,- Kč s příslušenstvím domáhala
po žalované náhrady škody spočívající v ušlém zisku. Tato škoda jí měla
vzniknout tím, že žalovaná v době od 1. července 2004 do 30. září 2004
neumožnila žalobkyni dodávat do svých prodejen zboží žalobkyně, a to zejména v
rozporu se závazkem ze smlouvy ze dne 2. ledna a praxí, kterou účastnice po
určitou dobu mezi sebou zavedly a v rozporu se zásadami poctivého obchodního
styku.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. srpna 2010, č. j. 51 Cm 177/2006-548,
žalobu na zaplacení částky 893.241,- Kč s příslušenstvím zamítl (bod I. výroku)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 2. ledna 2001 uzavřely účastnice
Rámcovou kupní smlouvu, doplněnou dodatkem, podle které se žalobkyně zavázala
dodávat žalované drogistické zboží a žalovaná se zavázala zboží a případné
služby s dodávkou zboží převzít a včas zaplatit. Podle bodu 2.2. smlouvy je
žalobkyně povinna dodávat žalované zboží na základě písemné objednávky
žalované. Uplatněný nárok hodnotil podle právní úpravy zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), konkrétně podle
ustanovení § 409 a násl. a § 373 a násl. obch. zák. Vycházel z toho, že
předmětná rámcová kupní smlouva není vlastní kupní smlouvou ve smyslu
ustanovení § 409 a násl. obch. zák. Zdůraznil, že pro vznik povinnosti
žalobkyně dodat předmětné zboží a vznik povinnosti žalované zboží odebrat a
zaplatit, je rozhodná písemná objednávka žalované, které tu však není. Není tak
dána ani žádná povinnost žalované odpovídající ustanovení § 451 obch. zák. Uvedl, že z ničeho není možno dovodit, že by jednání žalované bylo v rozporu s
dobrými mravy, či zásadami poctivého obchodního styku nebo obchodními
zvyklostmi. Uzavřel tedy, že nárok, který žalobkyně uplatňuje jako náhradu
škody, není ve smyslu ustanovení § 373 a 757 obch. zák. dán. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení (druhý výrok). Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění provedených již soudem prvního
stupně. Jelikož se žalobkyně v odvolání domáhala posouzení žalobou uplatněného nároku i
z titulu bezdůvodného obohacení, odvolací soud žalobkyni poučil ve smyslu
ustanovení § 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), že žalobkyně podáním z 30. července 2010
změnila skutkový stav žaloby tak, že současně vedle škody požadovala bezdůvodné
obohacení. Soud při jednání 2. srpna 2010 tento návrh na změnu žaloby zamítl v
souladu s ustanovením § 95 odst. 2 o. s. ř. Toto usnesení je pravomocné. Dále
pak žalobkyni poučil o tom, že dle ustanovením § 216 odst. 2 o. s. ř. nelze v
odvolacím řízení uplatnit nový nárok. Odvolací soud tedy není oprávněn zabývat
se vzneseným požadavkem na vydání bezdůvodného obohacení, když skutková tvrzení
v žalobě jsou podkladem pro posuzování nároku na vzniklou škodu. Odvolací soud zopakoval dokazování rámcovou kupní smlouvou ze dne 2. ledna 2001
a jejím dodatkem a neshledal rovněž odpovědnost žalované za škodu podle
ustanovení § 373 a násl. obch. zák. Připomněl, že jedním z předpokladů
odpovědnosti za vzniklou škodu je porušení závazkového vztahu. V rámci řízení
před soudy nižšího stupně však nebyla existence závazku, který měl být
žalovanou porušen, prokázána. Dle žalobkyně měl být takový závazek zakotvený v
rámcové smlouvě ze dne 2. ledna 2001. Předmětná listina však žádný závazek,
který by byl žalovanou porušen, neobsahuje.
Stejně tak nebylo prokázáno
porušení povinnosti, jež by vyplývala z jiné listiny nebo z obchodních
zvyklostí (když zavedená praxe v letech 1998 až 2001 mezi stranami při
obchodování nemá charakter obchodních zvyklostí, na něž pamatuje ustanovení §
264 obch. zák.). Ztotožnil se tedy i s právním hodnocením věci soudem prvního
stupně. Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu,
dovolání, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) c) o. s. ř. a uplatňujíc všechny dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a
3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatelka v posouzení
chování obchodních řetězců na drogistickém trhu. Podrobně popisuje a kritizuje
důsledky vlastnictví drogistického trhu několika málo řetězci. Dovolatelka soudům nižšího stupně především vytýká posouzení otázky, co bylo
předmětem dvou smluv a čtyř dodatků, když neměly obsah a náležitosti kupní
smlouvy, uzavřené dle ustanovení § 409 a násl. obch. zák. Dovolatelka se
neztotožňuje s názorem soudů nižšího stupně, že rámcové kupní smlouvy nejsou
kupními smlouvami dle ustanovení § 409 a násl. obch. zák. Jestliže by však byl
aplikován právní názor obecných soudů, pak je nutno dojít k závěru, že předmět
i účel uzavření smluv a dodatků je v rozporu s pravidly poctivého obchodního
styku i dobrými mravy, resp. všechna plnění získaná žalovanou jsou neplatnými
právními úkony a tedy bezdůvodným obohacením žalované. Soudy pak měly nařídit
jeho vydání dovolatelce. Upozorňuje, že na základě rámcových kupních smluv a
dodatků žalovaná od žalobkyně vybrala konkrétní platby v konkrétní výši bez
poskytnutí jakéhokoli protiplnění. Předkládá otázku, na jakém základě se
uskutečnilo od roku 1998 do roku 2001 celkem 5 288 dodávek zboží, když smlouvy
s dodatky nebyly kupními smlouvami a zároveň neexistuje ani jediná objednávka
zboží zaslaná žalovanou dovolatelce, jak tyto smlouvy s dodatky stanovují. Dle
jejího názoru se tak stalo na základě jiného, v tomto případě ústního smluvního
vztahu dle ustanovení § 409 a násl. obch. zák., který nebyl nikdy žádným
platným právním úkonem ukončen. Soudy tedy pochybily, když neaplikovaly na
zjevně existující ústní kupní smlouvu ustanovení § 409 a násl. a § 373 obch. zák. Dále soudům vytýká, že se nezabývaly odstoupením žalované od smlouvy ze
dne 2. ledna 2001 a jeho důsledky, naopak přijaly závěr, že odstoupení od této
smlouvy nemá pro posouzení sporu žádný význam. Dle žalobkyně je tedy
nepochybné, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila a zároveň jí
způsobila i škodu. Dle jejího mínění soudy pochybily, jelikož naprosto pominuly
právní důsledky odstoupení od smlouvy z 2. ledna 2001 žalovanou dle ustanovení
§ 344 a násl. obch. zák. a nezabývaly se ani škodou dovolatelky z porušení bodu
15.8 smlouvy dle znění § 351 odst. 1 obch. zák., ani bezdůvodným obohacením
žalované, ani škodou z porušení povinností z ústní kupní smlouvy. Je toho
názoru, že soudy přiznaly žalované právo na plnění, které je v rozporu s
dobrými mravy i pravidly poctivého obchodního styku.
Dále dovolatelka odkazuje na vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci a dovolává se také úředních povinností dovolacího soudu. Upozorňuje na to, že soud prvního stupně se odmítl při jednání dne 2. srpna
2010 zabývat obsahem jejího podání z 30. července 2010 pod názvem „Prvotní
žalobní tvrzení“, přestože navazovalo na usnesení soudu ze dne 23. března 2009
o připuštění změny žaloby, a které dále upřesňovalo skutkový stav sporu, a bez
dalšího ukončil dokazování, přestože do té doby a také ani potom žádný důkaz
neprovedl. Soud spor posuzoval dle původní žaloby ze dne 28. června 2006 a
nikoli dle jím připuštěné její změny. Odvolací soud pak měl povinnost pochybení
soudu prvního stupně napravit a dokazování provést v rozsahu, který dovolatelka
navrhovala. Odvolací soud však tak učinil pouze z rámcové kupní smlouvy a
jejího dodatku; provedení ostatních důkazů zamítl bez odůvodnění. Žalobkyně má za to, že jsou stávající legislativou potlačena její ústavní
práva, a to ve vztahu mezí ní, jakožto dodavatelkou tzv. obchodních řetězců, a
obchodními řetězci, kdy mimo jiné stát pravděpodobně nesplnil svoji výslovnou
povinnost a při svém vstupu do EU důsledně nesladil svoji legislativu s obecně
platnou legislativou EU i konkrétní legislativou EU, regulující přímo obchodní
řetězce ve vztahu ke všem dodavatelům. V závěru dovolatelka poukazuje na rozdílný postup soudů ve 12 totožných
sporech, což dle jejího názoru vytváří prostor pro Nejvyšší soud k ujednocení
stanovisek soudů. Upozorňuje, že v prvním sporu 39 Cm 181/2003 soudy uzavřely,
že rámcová kupní smlouva z 2. ledna 2001 je kupní smlouvou uzavřenou dle § 409
a násl. obch. zák. Od následujícího sporu však byly závěry soudů ohledně této
otázky opačné. S ohledem na výše uvedené žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. K dovolání se žalobkyně vyjádřila tak, že není přípustné, neboť napadené
rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zcela se
ztotožňuje s právními názory a závěry soudu prvního i druhého stupně. Dále se
argumentačně vypořádává s jednotlivými tvrzeními žalobkyně, o která opírá svůj
nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Procesní postup soudů považuje za
správný. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od
1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též
sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O
případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost
dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k
řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolateka tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam skutečně má. Při zkoumání, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237
odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může dovolací
soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila,
případně jejichž řešení zpochybnila. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky
proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem
130).
Pro posouzení přípustnosti dovolání je proto bezvýznamná polemika
dovolatelky se skutkovými závěry odvolacího soudu a s postupem soudů při
provádění a hodnocení důkazů neboť nezahrnuje podmínku existence právní otázky
zásadního významu. Námitky dovolatelky směřující vůči chování tzv. obchodních řetězců na
drogistickém trhu ČR a vůči nesplněné povinnosti státu sladit při vstupu do EU
svoji legislativu s obecně platnou legislativou EU i s konkrétní legislativou
EU, regulující přímo obchodní řetězce ve vztahu ke všem jejich dodavatelům,
nemají ve vztahu k předmětu daného sporu právní význam, neboť nejde o otázky,
na nichž by výrok rozhodnutí odvolacího soudu byl z hlediska právního založen. Namítá-li dále dovolatelka vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované,
dovolací soud připomíná, že předmětem řízení byl nárok žalobkyně opřený o
skutková tvrzení, z nichž dovozovala odpovědnost žalované za škodu. Návrh
žalobkyně na změnu žaloby ze dne 30. července 2010 (ve kterém změnila žalobkyně
skutkový základ tak, že současně vedle škody požadovala bezdůvodné obohacení)
byl soudem prvního stupně při jednání dle 2. srpna 2010 usnesením zamítnut (jak
již ostatně dovolatelku upozornil soud odvolací). Proto ani tyto dovolatelčiny
námitky k otázce, na níž rozhodnutí odvolacího soudu založeno nebylo,
přípustnost dovolání založit nemohou. Žádnou otázku zásadního právního významu neotvírají ani námitky dovolatelky o
nesprávných právních závěrech soudů, že nebyla mezi účastníky uzavřena řádná
kupní smlouva, když rámcová kupní smlouva ze dne 2. ledna 2001 není řádnou
kupní smlouvou ve smyslu ustanovení § 409 a násl. obch. zák., a že žalobkyni
nárok na náhradu škody dle ustanovení § 373 a násl. obch. zák. nevznikl. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že tzv. rámcová smlouva
(právní doktrína užívá též označení „normativní smlouva“) nezakládá závazkový
vztah, pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají. Význam
rámcové smlouvy spočívá v tom, že strany tam, kde předpokládají dlouhodobější
obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím základní pravidla, jimž budou
podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v
budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou funkci), než že stanoví smluvní
podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv, tj. v tom či
onom rozsahu předurčuje jejich obsah. Při vzniku realizační smlouvy (např. smlouvy kupní) uzavřené na základě rámcové smlouvy se tedy v rozsahu, v němž
strany nesjednaly v realizační smlouvě jinak, stávají pravidla (smluvní
podmínky) sjednaná v rámcové smlouvě součástí obsahu realizační smlouvy [srov. např. rozsudek ze dne 28. května 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006, uveřejněný v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále
též jen „Soubor“), pod číslem C 6477, rozsudek ze dne 22. září 2009, sp. zn. 23
Cdo 1888/2007, uveřejněný v Souboru pod číslem C 7798, rozsudek ze dne 28. června 2011, sp. zn.
32 Cdo 24/2010, veřejnosti k dispozici na webových
stránkách Nejvyššího soudu, a usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo
4445/2011, a ze dne 27. června 2012, sp. zn. 32 Cdo 1685/2012]. Právní
skutečností, z níž vzniká závazkový vztah jako právní vztah obsahující právo
věřitele na plnění (pohledávku) a odpovídající povinnost dlužníka splnit
závazek (srov. §§ 489 a 490 obč. zák.), je teprve realizační smlouva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 32 Cdo 3488/2010). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že při dovolání proti potvrzujícímu
výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem
doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a
případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího
soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty
skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou
zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Dovolatelka
námitkami o závazcích z rámcové smlouvy a porušení povinností z těchto závazků
vzniklých polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, který zjistil, že
rámcová smlouva ze dne 2. ledna 2001 neobsahuje žádný závazek, který by byl
žalovanou porušen, a že nebylo prokázáno porušení povinnosti, jež by vyplývala
z jiné listiny nebo z obchodních zvyklostí. V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
žalobkyně neshledal ani jiné okolnosti, které by činily rozhodnutí odvolacího
soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a
kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o
nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod
číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že
dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný. K uvedenému závěru konečně
Nejvyšší soud dospěl již v usnesení ze dne 15. dubna 2010, sp. zn. 32 Cdo
4644/2008, ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo 4658/2008, ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 23 Cdo 5167/2008, ze dne 28. března 2011, sp. zn. 23
Cdo 885/2010, a konečně i v usnesení ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 23 Cdo
4060/2009, v nichž posuzoval dovolání žalobkyně v obdobné věci, v níž
uplatňovala shodný nárok, pouze za jiná období. Nejvyšší soud současně
podotýká, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, na něž
dovolatelka odkazuje, se týkalo jiného nároku, než který byl předmětem řízení v
dané věci (vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě částečně neplatné
smlouvy), stejně jako rozsudek Nejvyššího soudu vydaný pod sp. zn. 25 Cdo
1934/2001 (jednalo se o nárok na bezdůvodné obohacení v případě, že je v řízení
zjištěna neplatnost smlouvy o nájmu nebytových prostor).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž
není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 10.000,- Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst.
1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., a z
paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky 276/2006 Sb.) a po přičtení 20% daně z
přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č.
235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12.360,- Kč.
Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná
domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. listopadu 2012
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu