32 Cdo 24/2010

32 Cdo 24/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci

žalobce Mgr. P. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Koniorem, advokátem, se sídlem v

Brně, Nové náměstí 21, proti žalovanému J. J., o zaplacení částky 150.188,16 Kč

s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 298/2004, o

dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. srpna 2009,

č. j. 1 Cmo 184/2008-132, takto:

I. Dovolání proti výrokům pod body I, III a IV rozsudku Vrchního soudu v

Olomouci ze dne 5. srpna 2009, č. j. 1 Cmo 184/2008-132, se odmítá.

II. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. srpna 2009, č. j. 1 Cmo

184/2008-132, se ve výroku o věci samé pod bodem II a ve výrocích o nákladech

řízení pod body III a IV zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k

dalšímu řízení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. července 2008, č. j. 43 Cm

298/2004-89, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 112.827,61 Kč

(co do částky 37.360,55 Kč bylo řízení zastaveno po částečném zpětvzetí žaloby

usnesením ze dne 2. ledna 2008, č. j. 43 Cm 298/2004-63) a smluvní pokutu ve

výši 0,05 % za každý den prodlení z částky 112.827,61 Kč od 12. října 2004 do

zaplacení a zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky

112.827,61 Kč od 1. srpna 2003 do zaplacení (výrok pod bodem I), uložil

žalovanému povinnost k náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o

vrácení části soudního poplatku žalobci (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobce jako prodávající a žalovaný jako

kupující uzavřeli dne 30. března 2003 Rámcovou smlouvu na odběr pohonných hmot,

v níž sjednali, že žalovaný, případně jím pověřené osoby (zpravidla řidiči),

potvrdí podpisem skutečně odebrané pohonné hmoty na tzv. odběrový list, který

následně slouží jako podklad pro fakturaci a jehož originál je předáván jako

příloha faktury odběrateli. Dále bylo ujednáno, že řádným daňovým dokladem je

faktura, že faktury se vystavují zpravidla po čtrnáctidenním odběru, vždy však

k poslednímu dni v měsíci, a faktury jsou splatné do pěti dnů od vystavení. Pro případ prodlení s placením faktur byla sjednána smluvní pokuta ve výši

0,05% denně z dlužné částky. Soud prvního stupně vzal dále za prokázané, že

žalovaný odebíral od žalobce pohonné hmoty a že žalobce dodal žalovanému též v

období od 15. června 2003 do 14. července 2003 toto zboží (v případech

označených v předložených odběrových listech); cena uvedeného zboží, jejíhož

zaplacení se žalobce v tomto řízení domáhá, byla žalovanému vyúčtována fakturou

č. 23010689 ze dne 30. června 2003 ve výši 60.331,40 Kč (za období od 15. června do 30. června 2003) a fakturou č. 23010758 ze dne 14. července ve výši

52.496,21 Kč (za období od 1. července do 14. července 2003); tyto faktury

žalovaný nezaplatil. Soud prvního stupně dovodil, že závazkový vztah, který účastníci sjednali

rámcovou smlouvou, je vztahem podléhajícím režimu kupní smlouvy podle

ustanovení § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), a

uzavřel, že žalobce svůj nárok prokázal a žalovaný neprokázal, že by na

pohledávku žalobce něco zaplatil. Zamítnutí žaloby co do požadavku na zákonný

úrok z prodlení z žalované částky soud prvního stupně odůvodnil tak, že sankcí

za prodlení je právě jím přiznaná „smluvená“ pokuta, sjednaná v rámcové smlouvě

K odvolání žalovaného směřujícímu proti přisuzujícímu výroku rozsudku soudu

prvního stupně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 5. srpna 2009, č. j.

1

Cmo 184/2008-132, tento rozsudek zrušil v části, jíž byl žalovaný zavázán k

zaplacení částky 2.370,- Kč a smluvní pokuty za prodlení s úhradou této částky,

a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok pod bodem I), ve zbývající části

napadeného výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu o zaplacení

částky 110.457,61 Kč a smluvní pokuty za prodlení s úhradou této částky zamítl

(výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů

(výroky pod body III a IV). Odvolací soud se poté, co zopakoval dokazování listinami, neztotožnil se

závěrem soudu prvního stupně, že rámcová smlouva je platnou kupní smlouvou

podle obchodního zákoníku, neboť neobsahuje ujednání ani o druhu zboží a jeho

množství, ani o jeho ceně, postrádá tedy základní náležitosti kupní smlouvy a

může být snad pouze podkladem pro uzavírání případných dalších kontraktů. Konstatoval, že poskytl žalobci poučení podle ustanovení § 118a občanského

soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť žalobce nevylíčil rozhodné

skutečnosti a věc bylo možno po právní stránce posoudit jinak než podle jeho

právního názoru; žalobce však prohlásil, že k žalobě ničeho doplňovat nebude. Odvolací soud uzavřel, že za tohoto stavu žaloba nemůže být úspěšná, neboť

žalobce neprokázal své tvrzení o nároku na zaplacení odebraného zboží na

podkladě smluvního vztahu vzniklého z rámcové kupní smlouvy, rámcová kupní

smlouva nemá náležitosti kupní smlouvy a z ní nevznikl žádný závazkový vztah z

koupě zboží. Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích napadl žalobce

dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Ač zastoupen advokátem, uplatněné zákonné důvody poukazem na příslušná

ustanovení občanského soudního řádu [srov. § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3] neoznačil. Odvolací soud podle mínění dovolatele pochybil především tím, že „nesprávně

zhodnotil provedené důkazy v rámci prvostupňového řízení to nejen soudem

prvního stupně, ale i soudem II stupně, které tento získal doplněným

dokazováním“, a že neprovedl ty důkazy, které žalobce u tohoto soudu navrhl. Dovolatel též vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil pasivní postoj

žalovaného, který „mohl věc lehce zvrátit“ tím, že by soudu předložil doklady o

tom, že v rozhodném období čerpal pohonné hmoty u třetího subjektu. Podle

mínění dovolatele bylo namístě, aby žalovaný prokázal skutečnosti, které uváděl

na svou obranu, a že jeho tvrzení, že zboží neodebral, není bez „doložení“

důkazů účinnou obranou. Dovolatel dále argumentoval, že ještě před poučením podle ustanovení § 118a o. s. ř. navrhl provedení důkazů a projevil tedy vůli provádět důkazní řízení

tímto směrem, není proto namístě závěr odvolacího soudu o tom, že poučení

ignoroval, a skutečnost, že odvolací soud navržené důkazy neprovedl, nemůže jít

k jeho tíži.

Konečně pak dovolatel namítl, že odvolací soud vůbec nepřihlédl k faktu, že

žalovaný odebíral pohonné hmoty na čerpací stanici žalobce a „způsob, jenž byl

presentován v soudním řízení byl obvyklým obchodním vztahem, když tento smluvní

vztah byl Rámcově vymezen smlouvou, která byla provedena v řízení jako důkaz“. Zpochybnil, že by učinil tvrzení o tom, že rámcová kupní smlouva je kupní

smlouvou, na základě které žalovaný odebíral zboží. Argumentoval, že taková

smlouva je pouze smlouvou rámcovou a „vymezovala obchodní vztahy mezi účastníky

řízení s tím, že otázky nevymezené dílčím smluvním vztahem se plně řídily v

daném období touto Rámcovou smlouvou“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc

vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření označil dovolání za nedůvodné, zdůraznil, že

dovolatel jako žalobce neunesl důkazní břemeno, a navrhl, aby dovolání bylo

zamítnuto. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno po 1. červenci 2009, kdy

nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009

Sb., Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodům 1

a 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a

rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. července

2009. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), řádně zastoupenou advokátem, jímž

bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval

nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu

přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska

uplatněných dovolacích důvodů. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon

připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V části, v níž směřuje proti výroku pod bodem I rozsudku odvolacího soudu (o

zrušení části rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení v této části),

jenž si přes své přičlenění k rozhodnutí ve věci samé, pro něž je předepsána

forma rozsudku, z pohledu formy zachovává povahu usnesení (srov. § 167 odst. 2

o. s. ř. a k jeho výkladu např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného

pod číslem 55/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přichází v úvahu

přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ovšem

pouze za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, může

dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání

označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise

Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).

Dovolatel v tomto ohledu

žádnou otázku zásadního právního významu neformuloval a z vylíčení uplatněných

dovolacích důvodů vyplývá, že jeho dovolací argumentace k tomuto výroku

nikterak nesměřuje (odvolacímu soudu se v tomto směru nic nevytýká). Za tohoto

stavu k závěru o zásadním významu tohoto výroku rozhodnutí odvolacího soudu po

právní stránce a tedy o přípustnosti dovolání proti němu dospět nelze. Lze

dodat, že byť odvolací soud opomněl tento výrok odůvodnit, je z protokolu o

odvolacím jednání patrno, že dovolatel vzal do protokolu žalobu v příslušné

části zpět. Dovolání není přípustné ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu

o nákladech řízení (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod

číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání proti výrokům pod body I, III a IV rozsudku odvolacího soudu

podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. V části, v níž směřuje proti měnícímu výroku ve věci samé pod bodem II rozsudku

odvolacího soudu, dovolání přípustné je, a to (oproti očekávání dovolatele)

podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud proto přezkoumal

rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, jsa přitom v zásadě vázán uplatněnými

dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, byť zdaleka nikoliv

všem dovolacím námitkám lze přisvědčit. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že dovolatel neunesl břemeno

tvrzení [nesplnil povinnost tvrzení stanovenou v § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] stran skutečností, z nichž by bylo možno dovodit existenci žalobou

uplatněného nároku na zaplacení kupní ceny. Argumenty, na jejichž základě k

tomuto závěru dospěl, však neobstojí; v tomto ohledu je třeba dát dovolateli za

pravdu. Ve spise nelze nalézt tvrzení, z něhož by vyplývalo, že dovolatel

dovozuje uplatněný nárok (toliko) ze smlouvy uzavřené dne 30. března 2003. Naopak, žaloba výslovné tvrzení o uzavření této smlouvy postrádá a tvrzení o

její existenci lze toliko nepřímo dovodit z toho, že dovolatel připojil

fotokopii smlouvy k žalobě a navrhl provést touto listinou důkaz (srov. v té

souvislosti např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněného v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník

2003, pod číslem 35). Dovolatel v žalobě uvedl, že žalovaný jako podnikatel –

dopravce již od roku 1998 odebíral v jeho čerpací stanici pohonné hmoty a další

zboží, přičemž jeho kupní cenu platil bezhotovostní formou, na základě

dovolatelem vystavených faktur. Z přiložené smlouvy lze pak dovodit

dovolatelovo tvrzení, že od 30. března 2003 se tak nadále dělo za podmínek v

této smlouvě upravených. Žaloba obsahuje též tvrzení, že žalovaný odebral od

dovolatele pohonné hmoty ještě i v období od 15. června 2003 do 14. července

2003 a že cenu tohoto zboží, jež mu byla vyúčtována fakturami č. 23010689 a

23010758, nezaplatil. Odvolací soud se nemýlí v názoru, že tzv.

rámcová smlouva nezakládá závazkový

vztah a pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají. Význam této

nepojmenované smlouvy (srov. § 269 odst. 2 obch. zák.), jež je mezi podnikateli

v obchodním styku běžně uzavírána, spočívá v tom, že strany tam, kde

předpokládají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví jejím prostřednictvím

základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační)

smlouvy na jejich základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační

smlouvě ujednáno jinak. Takto smluvená základní pravidla pak nejsou ničím jiným

než jinými (jinými než všeobecnými) obchodními podmínkami, na něž pamatuje

ustanovení § 273 odst. 1 obch. zák. Při vzniku kupní smlouvy uzavřené na

základě rámcové smlouvy se tedy tam, kde strany neujednaly jinak (srov. § 273

odst. 2 obch. zák.), stávají tyto obchodní podmínky součástí smluvního

ujednání; tvoří (spoluvytvářejí) obsah té či oné (realizační) kupní smlouvy

[srov. shodně např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008,

sp. zn. 32 Odo 629/2006, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a

stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C

6477, svazek CD-8, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 1888/2007, a ze dne 29. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 3216/2007, oba in

www.nsoud.cz]. Tvrzení dovolatele, že žalovaný od něho v uvedené době – v

souladu s ujednáním rámcové smlouvy - odebíral pohonné hmoty a dovolatel mu

fakturoval cenu odebraného zboží, pak odpovídají právnímu názoru, že mezi

účastníky docházelo cestou jednotlivých odběrů pohonných hmot na čerpací

stanici (jak z povahy věci obvykle dochází k uzavírání smluv o koupi tohoto

zboží) za podmínek stanovených rámcovou smlouvou k uzavírání jednotlivých

(realizačních) kupních smluv. Z protokolu o odvolacím jednání nelze zjistit, jaké poučení vlastně odvolací

soud dovolateli poskytl; ustanovení § 118a o. s. ř., na něž se odkazuje,

upravuje tři způsoby poučení pro různé procesní situace. Z protokolované reakce

dovolatele sice vyplývá, že poučení se týkalo potřeby doplnit tvrzení, i tak

přicházejí v úvahy dvě procesní varianty, na něž pamatují odstavce 1 a 2

uvedeného ustanovení; též strohé odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje

částečnou citaci textu obou odstavců. Již vůbec nelze z protokolu zjistit, k

jakým skutečnostem měl dovolatel tvrzení doplnit, a nelze tedy posoudit, zda

poskytnuté poučení splňovalo požadavek konkrétnosti (srov. mutatis mutandis

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006,

uveřejněný v Souboru pod číslem C 4332, svazek CD-4). I z těchto důvodů by

rozhodnutí odvolacího soudu, založené na závěru o tom, že účastník neunesl

břemeno tvrzení, nemohlo obstát; takový závěr je podmíněn předchozím řádným

poučením podle ustanovení § 118a odst. 1 či odst. 2 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002,

uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2003, pod číslem 59), a

obsah spisu nedovoluje posoudit, zda bylo poučení poskytnuto řádně.

K vadám

řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zakládajícím

dovolací důvod stanovený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolací soud v

případě přípustnosti dovolání přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyly v

dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Z důvodů, pro něž odmítl dovolatelovy důkazní návrhy, a též z té skutečnosti,

že v tomto ohledu neučinil vůbec žádná skutková zjištění (aniž se ztotožnil se

skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně), je zřejmé, že odvolací soud

v té procesní situaci, jak ji (chybně) vyhodnotil, nepovažoval skutečnost, zda

žalovaný odebral v provozovně dovolatele pohonné hmoty, jejichž ceny se

dovolatel domáhá, za právně významnou. Tento názor neobstojí, neboť

nerespektuje ustálené judikatorní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž je-li

žalobou uplatněn nárok na peněžité plnění ze smlouvy a soud dospěje k závěru,

že smlouva je neplatná či vůbec nevznikla, je povinností soudu posoudit

uplatněný požadavek na zaplacení peněžité částky podle předpisů upravujících

nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení (srov. rozsudek Nejvyššího

soudu uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a

dále též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. listopadu 2004, sp. zn. 32

Odo 160/2002, uveřejněný v Souboru pod číslem C 3142, svazek CD-2). Převzetím

bezesmluvního plnění či plnění na základě neplatné kupní smlouvy by u

žalovaného došlo k majetkovému prospěchu získanému plněním bez právního důvodu

či z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2 obč. zák.) se všemi důsledky,

které s tím zákon spojuje. Závěr o tom, že tu není platná smlouva zakládající

nárok na zaplacení požadované částky z titulu sjednané kupní ceny, tedy není

postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby; v tom se odvolací soud mýlí a jeho

rozhodnutí též v tomto ohledu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§

214a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Namítá-li dovolatel vady řízení při zjišťování skutkového stavu věci (nesprávné

hodnocení důkazů, neprovedení navržených důkazů), pak zřejmě nepostřehl, že

odvolací soud založil své rozhodnutí po stránce skutkové toliko na zjištění,

jaký text je obsažen v listině označené jako rámcová smlouva, a v otázce, k níž

se upínají dovolací námitky, tj. zda žalovaný odebral zboží, jehož zaplacení se

dovolatel domáhá, žádná skutková zjištění neučinil, neboť je (nesprávně, jak

vyloženo shora) shledal právně nevýznamnými. Argumentuje-li dovolatel tím, že ještě před poučením podle ustanovení § 118a o. s. ř. navrhl provedení důkazů, pak pomíjí, že toto poučení (zřejmě, jak shora

dovozeno) nesměřovalo k doplnění důkazních návrhů (§ 118a odst. 3 o. s. ř.),

nýbrž k doplnění skutkových tvrzení (§ 118a odst. 1, popřípadě odst. 2 o. s. ř.); není-li k dispozici příslušné tvrzení, pak (zásadně) není co prokazovat

(srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2005, sp. zn. 29 Odo 1013/2003, uveřejněný v Souboru pod číslem C 3873, svazek C-3). Důkazní návrhy chybějící tvrzení o právně významných skutečnostech nahradit

nemohou.

Uzavřel-li odvolací soud (formulačně ne zcela důsledně), že dovolatel

„neprokázal své tvrzení“ o vzniklém nároku na zaplacení ceny odebraného zboží

na podkladě smluvního vztahu vzniklého z rámcové smlouvy, pak tento jeho výrok

je třeba v kontextu chápat jako závěr o tom, že – oproti právnímu názoru

dovolatele, jak si jej vyložil - odvolací soud dospěl k závěru, že z posuzované

rámcové smlouvy uplatněný nárok na zaplacení kupní ceny zboží nevyplývá. Ve zjevném rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu řešící otázku, kdo je

nositelem břemene tvrzení a důkazního břemene (srov. např. rozsudek ze dne 27. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/1999, uveřejněný v Souboru pod číslem C 268,

svazek 3, či usnesení ze dne 25. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 2963/2005, a

rozsudek ze dne 25. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, oba in www.nsoud.cz),

je argumentace, jejímž prostřednictvím se dovolatel snaží dovodit, že bylo

(též) na žalovaném, aby prokazoval, že mu plnění nebylo poskytnuto. Protože však rozhodnutí odvolacího soudu v přezkoumávaném výroku o věci samé

není z výše uvedených důvodů správné, Nejvyššímu soudu nezbylo než je v tomto

výroku podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušit, spolu se závislými výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů [§

242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc v tomto rozsahu vrátit tomuto soudu k

dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.)

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. června 2011

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu