23 Cdo 977/2023-851
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně Veolia Energie ČR, a.s., se sídlem v Ostravě, 28. října 3337/7, identifikační číslo osoby 45193410, proti žalované A. H., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Martinem Kulířem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlické nábřeží 376/17, o zaplacení 113 582,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 43/2006, o žalobě na obnovu řízení a pro zmatečnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2011, č. j. 38 Cm 43/2006-334, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, č. j. 2 Cmo 347/2011-350, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 2020, č. j. 11 Cmo 34/2020-712, takto:
Dovolání se odmítá.
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 5. 5. 2020, č. j. 38 Cm 43/2006/-702, kterým Krajský soud v Hradci Králové rozhodl tak, že se nepromíjí zmeškání lhůty k podání odvolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 1. 2020, č. j. 38 Cm 43/2006-693 (kterým bylo zastaveno řízení o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 7. 2011, č. j. 38 Cm 43/2006-334, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, č. j. 2 Cmo 347/2011-350).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním. Namítla nesprávné
právní posouzení věci a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí společně s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí porušuje její právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud předně uvádí, že účastníkem řízení (i řízení o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení, jehož se týká dovolání žalované) na straně žalobkyně je stále společnost Veolia Energie ČR, a.s., označená v záhlaví tohoto usnesení, která se jím stala na základě pravomocného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2007, č. j. 1 Cmo 59/2007-154, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 11. 2006, č. j. 38 Cm 43/2006-127, a která byla účastníkem řízení i v době vydání usnesení, proti němuž byla žalovanou podána předmětná žaloba pro zmatečnost a žaloba na obnovu
řízení. Ačkoliv bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, č. j. 4 Co 84/2015-524, potvrzeno usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 8. 2014, č. j. 38 Cm 43/2006-476, o připuštění vstupu společnosti ČEZ Teplárenská, a. s. (identifikační číslo osoby 27309941), do řízení o žalobě na obnovu řízení podle § 107a o. s. ř. a současně nebyl připuštěn vstup společnosti ČEZ Teplárenská, a. s., do řízení o žalobě pro zmatečnost, toto usnesení dosud nenabylo právní moci, neboť dosud nebylo doručeno všem účastníkům řízení.
Bylo doručováno kromě žalované a společnosti ČEZ Teplárenská, a. s., též v té době již neexistující společnosti Teplárna Trmice, a.s. (identifikační číslo osoby 28707052), a takové doručení nemohlo mít účinky řádného doručení účastníku řízení. Nadto se účastníkem řízení nikdy nestala ani společnost Teplárna Trmice, a.s., (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2022, č. j. 2 Cmo 104/2010-798). Z důvodu, že usnesení, kterým bylo rozhodnuto o připuštění vstupu společnosti ČEZ Teplárenská, a.
s., do řízení o žalobě na obnovu řízení dosud není pravomocné, společnost ČEZ Teplárenská, a. s., se na jeho základě ještě nemohla stát účastníkem řízení o žalobě na obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 47/2005, uveřejněné pod č. 64/2007 Sb. rozh. obč., a ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 29 Cdo 4232/2007, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz). Z pravomocného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29.
6. 2022, č. j. 2 Cmo 96/2022-809, pak vyplývá, že společnost ČEZ Teplárenská, a. s., se nestala ani účastníkem řízení ve věci samé. Z výše uvedených důvodů dovolací soud nepřihlížel k vyjádření k dovolání podanému společností ČEZ Teplárenská, a. s. Žalobkyně, jíž bylo napadené usnesení doručeno dne 9. 12. 2022, se k dovolání žalované nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl.
II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, či ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014).
Přípustnost dovolání nemůže založit tvrzení o nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení, neboť jejím prostřednictvím žalovaná v dovolání uplatnila námitku vady řízení (její argumentace neobsahuje žádnou právní otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí). Vady řízení nejsou samy o sobě přípustným dovolacím důvodem, tím je nesprávné právní posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Tvrdila-li žalovaná s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019, že napadené rozhodnutí porušuje její právo na spravedlivý proces, že porušení práva na spravedlivý proces může obstát jako samostatný dovolací důvod, a je proto naplněn předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř., patrně přehlédla, že tímto způsobem v dovolání toliko uplatnila námitku porušení jejích ústavně zaručených práv jako dovolací důvod, avšak pro ni řádně nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Ústavního soudu (též ze žalovanou citovaného usnesení Nejvyššího soudu) vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, je dovolacím důvodem, což však nic nemění na povinnosti dovolatele i při namítání porušení jeho ústavně zaručených práv řádně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o.
s. ř., tj.
například tím, že
poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení dovolatelem vymezené právní otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22.
1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3963/18, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://www.nalus.usoud.cz). Pokud tedy žalovaná namítala, že „soud chybně specifikoval účastníky řízení“, a že „soudy obou stupňů se procesně správně nevypořádaly s námitkami podjatosti“, ve vztahu k těmto námitkám řádně nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (tento nevyplývá ani z její další dovolací argumentace). Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání v této části již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o.
s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a tedy pokračování v dovolacím řízení. Pouze pro úplnost lze k tvrzené absenci vypořádání se s námitkou podjatosti dodat, že z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se dostatečným a srozumitelným způsobem vypořádal s námitkou žalované, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce. Žalovaná výslovně nevymezila předpoklad přípustnosti ani ve vztahu k námitce nesprávného právního posouzení otázky dostatečných důvodů pro prominutí zmeškání lhůty, nicméně z obsahu její dovolací argumentace se podává, že má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu prezentované zejména usnesením ze dne 27.
2. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1228/2017, či ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 976/2017. Tato námitka však přípustnost dovolání nemůže založit, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015, uveřejněné pod č. 63/2016 Sb. rozh. obč., ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, a ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1573/2020) za omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 věty první o.
s. ř. považovat jak překážku (událost), která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli) zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům účastníka nebo jeho zástupce – za omluvitelnou.
Soudy musí vždy vycházet z individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na skutkových zjištěních; mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické, to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení (srov. například nález pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4041/2011, ze dne 9.
12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 976/2017, a ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011). I v rozhodnutích citovaných žalovanou v dovolání z těchto závěrů dovolací soud vycházel, přičemž individuální okolnosti tam projednávaných věcí byly významně odlišné od poměrů v nyní projednávané věci. V prvém z nich Nejvyšší soud s odkazem na své usnesení ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015, uvedl, že pro závěr, zda žalovaný zmeškal lhůtu k podání odporu proti platebnímu rozkazu, není významné, kdy (v jaké okamžiku běhu lhůty – zda na jejím začátku, v průběhu či na konci) k uvedené události mělo dojít a uzavřel, že ze skutkových zjištění (v tamější věci) se nepodává, že by se jeho opatrovnice „sama rozhodla provést procesní úkon v dané věci až v poslední den lhůty“, nýbrž to, že prvních 10 dní lhůty jí v tom bránila objektivní překážka, neboť podstupovala komplexní lázeňskou péči, a poslední den lhůty započala její dočasná pracovní neschopnost; skutečnost, že poslední den lhůty započala její pracovní neschopnost, a že neučinila předmětný procesní úkon před touto pracovní neschopností (ve zbylých 4 dnech lhůty), nemůže jít (bez dalšího) opatrovnici, resp. žalovanému k tíži.
Ve druhém pak zdůraznil, že omluvitelnost důvodu je třeba zkoumat v každém případě individuálně a že omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání lhůty jsou zpravidla takové skutečnosti objektivní i subjektivní povahy, jež nastanou v průběhu lhůty k učinění úkonu (např. náhlá nemoc nebo úraz), po jejichž odpadnutí je účastník schopen zmeškaný úkon učinit. Takto formulovaný závěr připouští, že mohou nastat situace, v nichž se pravidlo v něm stanovené výjimečně neuplatní. Ve specifických poměrech tam projednávané věci, v níž šlo o zmeškání lhůty právnickou osobou, jejíž jediný jednatel pro duševní poruchu nemohl žádné právní úkony činit, pak uzavřel, že požadavek, aby právnická osoba předvídala možnost postižení svého jediného jednatele vážnou duševní poruchou a aby (jak jinak, než právě prostřednictvím tohoto svého jednatele) pro takový případ preventivně udělila za účelem zajištění chodu společnosti pověření jiné osobě, je obecně nepřiměřený, zejména v situaci, kdy tento jednatel je zároveň jediným společníkem společnosti.
K tomu dodal, že argument, že u jednatelky žalované šlo o déle trvající nepříznivý psychický stav a její duševní porucha se vyvíjela, než dospěla do těžké formy, by jistě mohl být relevantní, ovšem pouze za splnění předpokladu, že jednatelka byla schopna vnímat projevy vlastního nastupujícího psychického onemocnění a zejména že byla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopna náležitě na ně reagovat, tj. zavčasu ze své vlastní iniciativy zmocnit k zastupování společnosti třetí osobu nebo podniknout jiná vhodná opatření.
V nyní projednávané věci odvolací soud při posuzování důvodnosti návrhu žalované na prominutí zmeškání lhůty vycházel z konkrétního skutkového stavu daného v této věci, podle kterého lhůta k podání odvolání počala běžet dne 7. 2. 2020 a uplynula dne 21. 2. 2020, přičemž žalovaná doručila odvolání soudu dne 22. 2. 2020, tedy po uplynutí odvolací lhůty, a současně požádala o prominutí zmeškání lhůty k podání opravného prostředku, kterou i přes výzvu ve stanovené lhůtě nedoplnila. Pokud žalovaná namítá, že odvolací soud se nezabýval námitkou zhoršení zdravotního stavu obecného zmocněnce žalované, patrně přehlíží, že odvolací soud se vypořádal s námitkou jeho zdravotní indispozice s poukazem na to, že žalovanou tvrzená pracovní neschopnost jejího obecného zmocněnce trvala již od roku 2019, tj. že se jednalo o stav trvající od doby dávno předcházející době, kdy mělo být podáno odvolání.
Z této argumentace je zřejmé, že pokud odvolací soud uzavřel, že pouhé obecné tvrzení o „trvající havárii a poškození disku“, které nebylo ani na výzvu soudu doplněno, ani tvrzení o pracovní neschopnosti zástupce od 20. 5. 2019, které se netýkalo období, kdy mělo být podáno odvolání (únor 2020), nemohou být omluvitelným důvodem dle § 58 odst. 1 o. s. ř., zohlednil relevantní okolnosti případu a od ustálené rozhodovací praxe se tudíž neodchýlil. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost. Nejvyšší soud s ohledem na dosavadní délku řízení (žaloba byla podána již dne 3. 1. 2001, tj. před více než 22 lety, a dosud ve věci samé neproběhlo žádné soudní jednání a nebylo vydáno žádné meritorní rozhodnutí!) jako obiter dictum v zájmu dalšího řádného vedení řízení soudy nižších stupňů důrazně připomíná zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení vyjádřenou v § 6 o. s. ř. a skutečnost, že žalovanou podaná žaloba pro zmatečnost a na obnovu řízení proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15.
7. 2011, č. j. 38 Cm 43/2006-334, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, č. j. 2 Cmo 347/2011-350, jíž se podle obsahu spisu přednostně zabýval od roku 2012 do současnosti (ani případná další podání účastníků učiněná v řízení o těchto mimořádných opravných prostředcích), nebrání soudu prvního stupně řádně pokračovat v řízení o věci samé, tj. bezodkladně přistoupit k provedení úkonů vedoucích k projednání a rozhodnutí ve věci samé.
Výsledek řízení o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení nemůže mít žádný vliv na průběh řízení ve věci samé (na práva a povinnosti žalované, případně dalších účastníků řízení), neboť předmětným usnesením ze dne 15. 7. 2011 bylo pouze deklarováno, že došlo ke změně obchodní firmy z Dalkia Ústí nad Labem a. s., na Teplárna Trmice, a. s. (identifikační číslo osoby 28707052), tj. pouze ke změně názvu, pod kterým byla uvedená společnost zapsána do obchodního rejstříku, nadto uvedená společnost není účastníkem řízení (srov. již výše zmíněné pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2022, č. j. 2 Cmo 104/2010-798).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení (o věci samé) nekončí, nebylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v konečném rozhodnutí (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
Mgr. Jiří Němec předseda senátu