32 Cdo 976/2017-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci
žalobce Z. L., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. MUDr. Igorem Piňosem
Csc., advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 25/6, PSČ 110 00, proti žalované
NAUTICA CENTER s. r. o., se sídlem ve Vlašimi, S. K. Neumanna 843, PSČ 258 01,
identifikační číslo osoby 27222721, zastoupené JUDr. Janem Camrdou, advokátem
se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, PSČ 256 01, o zaplacení částky 6
500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 4
C 167/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
30. 9. 2016, č. j. 28 Co 439/2016-179, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 28 Co 439/2016-179,
a usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 9. 8. 2016, č. j. 4 C
167/2015-150, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu
řízení.
Žalobce se v souzené věci domáhal po žalované zaplacení částky 6 500 000 Kč s
úrokem z prodlení, a to z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít v
důsledku odstoupení od kupní smlouvy. Žalované byla dne 21. 2. 2016
prostřednictvím její datové schránky doručena výzva Okresního soudu v Benešově
podle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu, aby se k uplatněnému nároku
vyjádřila. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, přestože
byla řádně poučena o všech z toho vyplývajících důsledcích, soud prvního stupně
žalobě v plném rozsahu vyhověl rozsudkem pro uznání ze dne 5. 4. 2016, č. j. 4
C 167/2015-122, který byl žalované dne 12. 5. 2016 doručen rovněž
prostřednictvím její datové schránky, a to fikcí. Žalovaná podala dne 1. 7. 2016 návrh na prominutí zmeškání lhůty pro podání
odvolání proti uvedenému rozsudku a spojila s ním zmeškané odvolání. Tvrdila,
že její jediná jednatelka v rozhodné době trpěla závažnou psychickou poruchou,
která jí dlouhodobě vyřazovala z možnosti přebírat doručované zásilky, posoudit
je a kvalifikovaně na ně reagovat. Okresní soud v Benešově usnesením ze dne 9. 8. 2016, č. j. 4 C 167/2015-150,
návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty zamítl. Z návrhu žalované a z jí
předloženého znaleckého posudku z oboru psychiatrie vypracovaného dne 29. 7. 2016 MUDr. Michalem Hesslerem zjistil, že jednatelka žalované již několik let
trpí závažnou, doposud adekvátně neléčenou duševní poruchou a že od podzimu
roku 2015 u ní přetrvává depresivní fáze těžké hloubky, v důsledku čehož byly
její rozpoznávací a ovládací schopnosti od konce roku 2015 v podstatě vymizelé. Soud prvního stupně zdůraznil, že nezpochybňuje závěry znaleckého posudku ani
skutečnost, že duševní porucha ovlivnila či mohla ovlivnit chování jednatelky
žalované, pokud jde o reakci na výzvu podle § 114b občanského soudního řádu a o
podání odvolání proti rozsudku pro uznání, vyjádřil však přesvědčení, že se
nejedná omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 58 odst. 1
občanského soudního řádu. Odkázal na závěr přijatý Nejvyšším soudem v usnesení
ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1650/2015 (uveřejněném pod číslem 99/2016
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále
jen „Sbírka“ a jen „R 99/2016“), podle něhož trvale nepříznivý zdravotní stav
účastníka, jenž se v průběhu trvání lhůty k podání odvolání nezměnil, nelze
považovat za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty a že takovým
důvodem jsou zpravidla takové skutečnosti objektivní i subjektivní povahy, jež
nastanou v průběhu lhůty k učinění úkonu (např. náhlá nemoc nebo úraz), po
jejichž odpadnutí je účastník schopen zmeškaný úkon učinit. S poukazem na
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 297/2015
(uveřejněného pod číslem 13/2016 Sbírky, dále jen „R 13/2016“), vyslovil názor,
že bylo na jednatelce, aby pro případ své nepřítomnosti či nemoci sjednala pro
společnost zastoupení jinou osobou a ustanovila osobu, která by měla přístup k
datové schránce žalované, a pokud tak neučinila, neodpovídá takové jednání
profesionalitě podnikatele.
Krajský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným usnesením
rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Vyjádřil názor,
že při hodnocení existence zhoršeného zdravotního stavu jakožto důvodu pro
prominutí zmeškání lhůty je na „veřejnou korporaci“ třeba nahlížet poněkud
odlišně než na běžnou fyzickou osobu, zejména když korporace vyvíjí obchodní
činnost nezanedbatelného rozsahu. I kdyby totiž zdravotní stav jednatelky
žalované opravdu vylučoval v rozhodné době možnost, aby za žalovanou adekvátně
jednala, tak je sám fakt „preventivního neudělení pověření jiné osobě k
zajištění chodu společnosti“ natolik významným pochybením v obchodním styku, že
jeho důsledky nelze přenášet na jiné subjekty. U jednatelky žalované, jako
jediného statutárního orgánu společnosti, navíc šlo o dlouhodobě nepříznivý
zdravotní stav, což je situace, jejíž možnosti měla žalovaná při zachování
běžné obchodní opatrnosti preventivně čelit přijetím odpovídajících opatření. Odvolací soud dodal, že nechce polemizovat o tom, zda není argumentace žalované
vykonstruovaná, nicméně žalovaná musela po celou dobu tvrzené „nefunkčnosti“
své jednatelky vykazovat činnost vůči finančním úřadům, zdravotním pojišťovnám
i jiným obchodním partnerům, což vzbuzuje minimálně pochybnosti o tvrzeních
žalované. K tomu přispívá též skutečnost, že žalovaná udělila plnou moc k
zastupování bratru své jednatelky, použitou v souvislosti s nahlížením do spisu
dne 17. 6. 2016, a následně dne 23. 6. 2016 svému současnému právnímu zástupci. Byla-li jednatelka žalované způsobilá uskutečnit za žalovanou tato právní
jednání, pak toho musela být schopna i zhruba o měsíc dříve, neboť s
pravděpodobností hraničící s jistotou by k výraznému zlepšení tak závažného
zdravotního stavu jednatelky, jak jej žalovaná popisuje, nemohlo dojít za pouhé
čtyři týdny od doby, kdy došlo k doručení rozsudku pro uznání fikcí, a to ani
při cílené psychiatrické léčbě. To vše má odvolací soud za skutečnosti, které
podporují závěr o správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání
spatřuje v tom, že dovolací soud dosud výslovně neřešil otázku, zda psychická
choroba (porucha) jednatelky účastníka může být omluvitelným důvodem pro
zmeškání lhůty ve smyslu § 58 občanského soudního řádu. Dovolatelka v prvé řadě namítá, že na posuzovanou věc závěry R 13/2016 a R
99/2016 vztáhnout nelze, neboť v nich byla řešena otázka trvale nepříznivého
zdravotního stavu účastníka řízení, který nespočíval v psychické poruše či
chorobě. Poukazuje na to, že ze znaleckého posudku MUDr. Hesslera a ze
znaleckého posudku vypracovaného dne 29. 8. 2016 doc. MUDr.
Iljou Žukovem,
CSc., přiloženého k odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, vyplývá, že
její jednatelka trpěla takovou chorobou psychické povahy, že nebyla způsobilá
učinit jakékoli právní kroky, které by zabránily zmeškání lhůty k podání
odvolání proti rozsudku pro uznání; v rozhodné době nebyla schopna vykonávat
funkci jednatele, tedy ani přebírat poštu a adekvátně na ni reagovat, a nebyla
ani schopna dát svému okolí najevo svůj stav a vyvolat tak ve svém okolí
procesy, které by vedly k nápravě. Šlo o vážný důvod, který žalované neumožnil
pověřit řízením společnosti jinou osobu. Situace se změnila až v důsledku
jednání bratra jednatelky, který v rozhodné době pobýval v zahraničí a o
nepříznivém psychickém stavu jednatelky neměl tušení. Teprve když se vrátil a
měl signály z jejího okolí, že s ní něco není v pořádku, začal se o situaci
zajímat a přiměl jednatelku, aby mu udělila plnou moc k nahlédnutí do soudního
spisu, a následně ji přesvědčil o nutnosti právního zastoupení v dané věci. Lze
předpokládat, že pokud by bratr jednatelky nebyl aktivní, sama jednatelka by k
ochraně zájmů dovolatelky ničeho neučinila. Dovolatelka dále argumentuje, že zdravotní stav jednatelky vylučoval, aby
jednala za společnost, a jednatelka tudíž nebyla ani schopna udělit preventivní
pověření jiné osobě. Dovolatelka byla plně v rukou psychicky nemocné jednatelky
a nemohla se v řízení nijak bránit, její zájmy byly v důsledku jednání
jednatelky ohroženy a byla to tudíž právě ona, kdo potřeboval poskytnout
ochranu, například prostřednictvím ustanoveného opatrovníka, tak aby bylo
zajištěno její právo na spravedlivý proces. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu spolu s
usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení, případně aby usnesení odvolacího soudu změnil a návrhu na
prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání vyhověl. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro
dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných
ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s
bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění
účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a
4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Otázka procesního práva, tak jak ji výslovně formuluje dovolatelka, přípustnost
dovolání založit nemůže, neboť odvolací soud takovou otázku neřešil a jeho
rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Své rozhodnutí nezaložil na názoru, že
duševní porucha či choroba jednatelky obchodní společnosti v postavení
účastníka řízení nemůže být (za žádných okolností) omluvitelným důvodem pro
zmeškání lhůty podle § 58 o. s. ř.; takový názor není v jeho úvahách obsažen
ani implicite. Nejvyšší soud přesto shledává dovolání přípustným, neboť
odvolací soud při posouzení důvodnosti návrhu na prominutí zmeškání lhůty
použil závěry obsažené v R 13/2016 a R 99/2016 mechanicky, bez důsledného
zohlednění specifických okolností případu a poměrů žalované a její jednatelky,
čímž se odklonil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Podle § 58 odst. 1 o. s. ř. soud promine zmeškání lhůty, jestliže účastník nebo
jeho zástupce ji zmeškal z omluvitelného důvodu, a byl proto vyloučen z úkonu,
který mu přísluší. Návrh je třeba podat do patnácti dnů po odpadnutí překážky a
je s ním třeba spojit i zmeškaný úkon. Nejvyšší soud prosazuje ve svých rozhodnutích názor, že při úvaze o
omluvitelnosti důvodů ve smyslu § 58 odst. 1 věty první o. s. ř., jakož i pro
posouzení toho, zda tyto důvody skutečně bránily účastníku učinit příslušný
procesní úkon, je nutné přihlížet k okolnostem konkrétního případu [srov. např. usnesení ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013, usnesení ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2959/99, 28 Cdo 2960/99 (ústavní stížnost proti němuž
podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS
144/2000), a usnesení ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2176/2015 (ústavní
stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 15. 3. 2016,
sp. zn. II. ÚS 221/16)]. V usnesení ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015,
uveřejněném pod číslem 63/2016 Sbírky, pak vysvětlil, že za omluvitelný důvod,
pro který účastník zmeškal lhůtu, je třeba považovat jak překážku (událost),
která účastníku řízení nebo jeho zástupci objektivně (nezávisle na jejich vůli)
zabránila učinit včas příslušný procesní úkon, tak i okolnost účastníkem řízení
nebo jeho zástupcem případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze
považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům
účastníka nebo jeho zástupce - za omluvitelnou.
Pro posouzení omluvitelnosti zmeškání lhůty jsou proto vždy rozhodné konkrétní
okolnosti toho kterého individuálního případu; protože život s sebou přináší
nepřeberně rozmanitých situací, včetně takových, které si jen stěží lze předem
představit, zákonodárce nestanoví, za jakých okolností lze považovat zmeškání
lhůty za omluvitelné, a ponechává posouzení omluvitelnosti na posouzení soudu v
té které věci (§ 58 odst. 1 věta první o. s. ř. patří mezi tzv. normy s
relativně neurčitou hypotézou). Nejvyšší soud zdůraznil výslovně např. v
usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5355/2017, že omluvitelnost důvodu
je třeba zkoumat v každém případě individuálně. V souladu s tím Nejvyšší soud dovodil v R 99/2016, z něhož vyšly soudy nižších
stupňů, že omluvitelným důvodem pro prominutí zmeškání lhůty jsou zpravidla
(sic!) takové skutečnosti objektivní i subjektivní povahy, jež nastanou v
průběhu lhůty k učinění úkonu (např. náhlá nemoc nebo úraz), po jejichž
odpadnutí je účastník schopen zmeškaný úkon učinit. Takto formulovaný závěr
připouští, že mohou nastat situace, v nichž se pravidlo v něm stanovené
výjimečně neuplatní. Vždy pak je třeba brát na zřetel závěry Ústavního soudu, které se promítají též
v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a podle nichž soud musí vždy vycházet z
individuálních okolností každého jednotlivého případu, které jsou založeny na
skutkových zjištěních; mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být
značně komplikované a netypické, to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti
udělat vše pro spravedlivé řešení (srov. např. nález pléna Ústavního soudu ze
dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, uveřejněný pod číslem 187/2010 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2011,
sp. zn. IV. ÚS 2842/10, uveřejněný tamtéž pod číslem 101/2011, a rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4041/2011, a ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4253/2014,
které jsou k nahlédnutí na http://www.nsoud.cz). Požadavek na prosazení
principu spravedlnosti při řešení otázek procesního práva je výslovně zakotven
v ustanovení § 1 o. s. ř. Odvolací soud judikatorně vymezeným požadavkům na zohlednění relevantních
okolností případu a poměrů účastníka řízení, v souzené věci specifických
(alespoň ve světle znaleckých posudků předložených žalovanou), nevyhověl a jeho
rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Závěry vyjádřené v důvodech R 13/2016 (podle nichž není omluvitelným důvodem
zmeškání lhůty právnickou osobou, že se na adrese pro doručování „nikdo
nezdržoval“ pro nemoc jejího jediného jednatele, neboť bylo na jednateli, aby
zajistil pro případ své nepřítomnosti či nemoci, aby společnost byla pro takový
případ zastoupena pověřenou osobou, a neučiní-li právnická osoba žádné právní
úkony k tomu, aby zabránila zmeškání lhůt, nelze takovou skutečnost považovat
za omluvitelnou), nelze bez dalšího, mechanicky, vztáhnout na zvláštní situaci,
kdy jediný jednatel obchodní společnosti pro duševní poruchu žádné právní úkony
činit nemůže.
Požadavek, aby právnická osoba předvídala možnost postižení svého
jediného jednatele vážnou duševní poruchou a aby (jak jinak, než právě
prostřednictvím tohoto svého jednatele) pro takový případ preventivně udělila
za účelem zajištění chodu společnosti pověření jiné osobě, je obecně
nepřiměřený, zejména v situaci, kdy (jak je tomu podle výpisu z obchodního
rejstříku vedeného Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 10562, též ve zde
souzené věci) tento jednatel je zároveň jediným společníkem společnosti. Postup
jednatele obchodní společnosti, jenž zmocní jinou osobu k zastupování
společnosti pro případ hypotetické situace, že jej stihne duševní porucha,
která mu znemožní funkci vykonávat, podle přesvědčení Nejvyššího soudu významně
vybočuje z mezí běžné obchodní opatrnosti, jíž argumentuje odvolací soud. Argument, že u jednatelky žalované šlo o déle trvající nepříznivý psychický
stav a její duševní porucha se vyvíjela, než dospěla do těžké formy, by jistě
mohl být relevantní, ovšem pouze za splnění předpokladu, že jednatelka byla
schopna vnímat projevy vlastního nastupujícího psychického onemocnění (že měla
náhled choroby) a zejména že byla vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopna
náležitě na ně reagovat, tj. zavčasu ze své vlastní iniciativy zmocnit k
zastupování společnosti třetí osobu nebo podniknout jiná vhodná opatření. Poznatek, že tomu tak bylo, však odvolací soud neučinil. Jde o otázku odborného posouzení, jejíž řešení soudu nepřísluší (srov. § 127
odst. 1 o. s. ř.). K ní se vyjadřuje posudek doc. Žukova, předloženého
odvolacímu soudu spolu s odvoláním, jehož závěry argumentuje dovolatelka a
který odvolací soud zcela opominul. Není zřejmé, zda se tak stalo nedopatřením
či záměrně, nicméně v každém případě jde o vadu řízení, která mohla mít za
následek nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a k níž dovolací soud u
přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti, i když nebyla v dovolání
uplatněna (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Prostřednictvím argumentace, že žalovaná musela po celou dobu tvrzené
„nefunkčnosti“ své jednatelky vykazovat činnost vůči finančním úřadům,
zdravotním pojišťovnám i jiným obchodním partnerům, odvolací soud zpochybňuje
nejen tvrzení žalované, nýbrž v prvé řadě závěry znaleckého posudku, o něž
žalovaná svá tvrzení opírá. Nehledě na to, že vyšel nikoliv z poznatků o
skutečných (šetřením zjištěných) aktivitách žalované, nýbrž z pouhé domněnky o
jejich existenci, odvolací soud nerespektoval judikatorní závěry, v nichž
Nejvyšší soud vysvětluje, že soud sice hodnotí znalecký posudek jako každý jiný
důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení podle
tohoto ustanovení nepodléhají. Pokud má soud pochybnosti o věcné správnosti
znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci
uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho
nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného
znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného
posudku (srov. např. usnesení ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5783/2016, a
rozsudky ze dne 21.
10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, a ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5783/2016). Shledal-li odvolací soud důvod k pochybnostem o správnosti závěrů znaleckého
posudku, měl postupovat uvedeným způsobem. Tím spíše to platí pro argumentaci odvolacího soudu založenou na skutečnosti,
že jednatelka v průběhu řízení udělila plné moci k zastupování žalované, v
jejímž rámci odvolací soud zcela otevřeně postavil proti odborným závěrům
znaleckého posudku svou vlastní laickou úvahu. Má-li soud pochybnosti o věcné
správnosti závěrů znaleckého posudku, v žádném případě je nemůže nahradit
vlastním názorem, nýbrž musí postupovat shora naznačeným způsobem; ve zde
souzené věci přichází v úvahu zejména nařízení revizního znaleckého posudku. Odvolací soud ostatně zcela pominul možnost, že procesní kroky, které nebyla
schopna učinit z vlastní iniciativy, mohla jednatelka žalované podniknout z
podnětu a za asistence blízké osoby, které důvěřovala. I to je ovšem otázka,
jejíž řešení se neobejde bez odborných znalostí. Též tímto svým procesním postupem odvolací soud zatížil odvolací řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávnost jeho rozhodnutí. Úvahou soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud bez výhrad
ztotožnil, že byla-li jednatelka v takovém zdravotním stavu, že nebyla schopna
půl roku vybírat datovou schránku žalované, pak lze stěží porozumět tomu, proč
se o chod žalované již dříve nezajímala jiná osoba, např. bratr jednatelky,
který inicioval vypracování znaleckého posudku, jsou podle obsahu rovněž
vyjádřeny pochyby o správnosti závěrů znaleckého posudku. K tomu lze dodat
tolik, vedle shora podaného výkladu k postupu soudu při pochybnostech o
správnosti znaleckého posudku, že i v tomto ohledu se výhrady soudů nižších
stupňů nezakládají na zjištěných okolnostech případu. Nebylo prověřeno tvrzení
žalované, že bratr jednatelky v rozhodné (blíže nespecifikované) době pobýval v
zahraničí, nebylo zjištěno, že by tu byla jiná třetí osoba, která by měla důvod
zajímat se o chod žalované společnosti, a odvolací soud nevzal v potaz závěry
znaleckého posudku doc. Žukova o disimulačních tendencích jednatelky. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a podmínky pro jeho změnu dány
nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně,
Nejvyšší soud proto zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o návrhu
na prominutí zmeškání lhůty (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu