KSOS 34 INS 6548/2010
34 ICm 2077/2010
23 ICdo 73/2016-143
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně AB insolvence v. o. s., se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24,
identifikační číslo osoby 24738115, insolvenční správkyně dlužníka NORMA MB
spol. s r. o., se sídlem ve Sviadnově, Na drahách 246, identifikační číslo
osoby 48393851, zastoupené Mgr. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze
1, Na poříčí 1046/24, proti žalovanému R. K. se sídlem ve Frýdku-Místku, jako
insolvenčnímu správci dlužníka MUSTER+CO, s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem ve
Frýdlantu nad Ostravicí, Hlavní 262, identifikační číslo osoby 25660233,
zastoupenému Mgr. Romanem Měrkou, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní
19, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty dlužníka, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 ICm 2077/2010, jako incidenční spor v
insolvenční věci dlužníka MUSTER+CO, s. r. o. „v likvidaci“, se sídlem ve
Frýdlantu nad Ostravicí, Hlavní 262, identifikační číslo osoby 25660233, vedené
u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 34 INS 6548/2010, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 4. 2016, č. j. 34
ICm 2077/2010, 11 VSOL 60/2015-117 (KSOS 34 INS 6548/2010), t a k t o :
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 12. 2014, č. j. 34 ICm
2077/2010-72, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala vyloučení v žalobě
blíže specifikovaných nemovitostí z majetkové podstaty společnosti MUSTER+CO,
s. r. o. „v likvidaci“ (dále jen „dlužník“). Žaloba vycházela z tvrzení, že
společnost NORMA MB spol. s r. o. (původní žalobkyně) byla vlastnicí
nemovitostí až do 23. 7. 1997. Tohoto dne uzavřela se společností
PLASMACENTRUM, spol. s r. o. jako kupující smlouvu o prodeji podniku, jejímž
předmětem byl převod části podniku tzv. střediska 480, jehož součástí byly
sporné nemovitosti. Společnost PLASMACENTRUM, spol. s r. o. následně na základě
smlouvy o prodeji části podniku ze dne 20. 2. 1998 nemovitosti převedla panu J.
M., který je vložil jako nepeněžitý vklad do společnosti dlužníka. Žalobkyně je
přesvědčena, že smlouva o prodeji podniku ze dne 23. 7. 1997 je neplatná,
neplatné jsou tudíž i další smlouvy na ni navazující. Stejný názor, jak
zdůraznila, měly i jiné soudy, které neplatnost smlouvy řešily jako otázku
předběžnou (Okresní soud v Benešově v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 964/2003
a Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 7 Cm 208/1999). Důvodem
neplatnosti je absence pojmového znaku smlouvy o prodeji podniku ve smlouvě ze
dne 23. 7. 1997 (dále jen „smlouva“), totiž závazku kupujícího zaplatit kupní
cenu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že smlouva byla označena jako „Smlouva o
prodeji části podniku“, obsahovala v čl. I ujednání, že „prodávající prodává
kupujícímu část podniku tvořící samostatnou organizační složku specifikovanou v
této smlouvě…“, touto samostatnou organizační jednotkou mělo být středisko 480
– výroba nové řady nerezových dřezů. Předmět prodeje byl ve smlouvě dostatečně
specifikován, včetně sporných nemovitostí. Na kupujícího měla přejít všechna
práva a všechny závazky, na které se prodej vztahoval. Smlouva však
neobsahovala závazek kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu, byl to
naopak prodávající, kdo se zavázal uhradit 22.000.000 Kč kupujícímu. Tato
částka měla odpovídat rozdílu mezi aktivy a pasivy převáděné části podniku.
Smlouvu posoudil soud prvního stupně jako platnou smlouvu o prodeji podniku
podle § 476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“). Konstrukce výpočtu „záporné“ kupní ceny byla podle jeho názoru
jasná a určitá a lze ji akceptovat z toho důvodu, že mezi stranami bylo
nepochybné, že kupující kupuje část podniku, který je zatížen výraznými
závazky, a bude je nucen po koupi části podniku hradit.
Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze
skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, zjištěný skutkový stav
však po právní stránce posoudil jinak. Dospěl totiž k závěru, že schází-li ve
smlouvě závazek kupujícího zaplatit prodávajícímu kupní cenu, nelze smlouvu
považovat za smlouvu o prodeji podniku podle § 476 obch. zák., ale za smlouvu
nepojmenovanou podle § 269 odst. 2 obch. zák., jíž společnost NORMA MB spol. s
r. o. platně převedla na kupujícího podnik, včetně sporných nemovitostí.
Odvolací soud přitom, jak uvedl, vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27.
7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost opírá o argument, že odvolací soud založil své
rozhodnutí na otázce v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené, totiž na
otázce, zda lze úplatně převést podnik nepojmenovanou smlouvou, a že se dále
při posouzení otázky platnosti smlouvy odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu,
protože se v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn.
32 Cdo 4863/2009, ale též rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp.
zn. 33 Cdo 4885/2009, nezabýval otázkou, co bylo skutečným obsahem smlouvy. Za
platnou označil smlouvu, která je vnitřně rozporná, nezabýval se skutečnou vůlí
stran, ani tím, zda byl předmět smlouvy, kterou měl za nepojmenovanou, určen
dostatečně určitě, a zda smlouva neobchází zákon. Podle dovolatelky smlouva
smlouvu o prodeji podniku simuluje; jako taková je označena a je v ní
deklarován úmysl prodávajícího část podniku ve smlouvě specifikovanou za
sjednanou kupní cenu kupujícímu prodat. Uzavřena však byla s úmyslem dosáhnout
pouze převodu dluhů ze společnosti NORMA MB spol. s r. o. na společnost
PLASMACENTRUM, spol. s r. o. bez souhlasu věřitelů, který by byl jinak podle §
531 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)
nutný. Předmětem převodu podle dovolatelky totiž nebyla část podniku tvořící
samostatnou organizační složku, hospodářsky funkční, ale smluvními stranami
selektivně zvolená aktiva a pasiva společnosti NORMA MB spol. s r. o., chyběla
podstatná náležitost smlouvy o prodeji podniku, totiž závazek kupujícího
uhradit kupní cenu, a scházela vůle stran smlouvu o prodeji podniku uzavřít.
Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil rovněž od rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, protože otázku, která již
dříve byla soudy vyřešena (byť jako otázka předběžná), posoudil bez jakéhokoli
odůvodnění jinak. Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, nepovažuje za správný.
Podle obsahu spisu se žalovaný k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně je přípustné, neboť právní otázka, zda lze převést podnik
nepojmenovanou smlouvou, ve které je k úhradě „ceny“ podniku zavázán převodce a
nikoliv nabyvatel, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena.
Dovolání však není důvodné.
Podle ustanovení § 476 obch. zák. (ve znění účinném k datu uzavření smlouvy o
prodeji části podniku 23. 7. 1997) smlouvou o prodeji podniku se prodávající
zavazuje převést na kupujícího vlastnické právo k věcem, jiná práva a jiné
majetkové hodnoty, jež slouží k provozování podniku, a kupující se zavazuje
převzít závazky prodávajícího související s podnikem a zaplatit kupní cenu
(odstavec 1). Smlouva vyžaduje písemnou formu (odstavec 2).
Podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku je vymezení podniku, který je
předmětem smlouvy, dále závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího
související s podnikem a konečně závazek kupujícího zaplatit kupní cenu s tím,
že ve smlouvě musí být určena výše kupní ceny nebo alespoň - vzhledem k
ustanovení § 269 odst. 3 obch. zák. - určen způsob, jakým bude dodatečně
stanovena (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 1994,
sp. zn. Odon 34/93, uveřejněný pod číslem 30/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo
330/2006). Uvedené závěry pak v plném rozsahu platí i na smlouvu o prodeji
části podniku.
Ze zjištění soudů nižších stupňů plyne, že v předmětné smlouvě o prodeji části
podniku ze dne 23. 7. 1997 bylo ujednání o kupní ceně nahrazeno ujednáním, ve
kterém se převodce (prodávající) zavázal uhradit částku ve výši 22.000.000 Kč
nabyvateli (kupujícímu). Odvolací soud založil své rozhodnutí na tom, že
smlouva neobsahuje závazek kupujícího zaplatit kupní cenu, nejde tudíž o
smlouvu o prodeji podniku, ale o smlouvu nepojmenovanou. Obsahem smlouvy byla
dohoda o prodeji části podniku tvořící samostatnou organizační složku ve
smlouvě specifikovanou. Ve smlouvě byl v čl. II jasně vymezen předmět prodeje,
včetně sporných nemovitostí, čl. III obsahoval ujednání, že „dle ustanovení
obchodního zákoníku na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které
se prodej vztahuje, a to včetně příslušenství“. Totéž ustanovení pak v této
souvislosti odkazovalo na přílohy ke smlouvě, v nichž byly specifikovány
pohledávky za odběrateli, závazky a práva a povinnosti z pracovněprávních
vztahů, které měly na kupujícího přejít. Smlouva konečně obsahovala mj. též ono
sporné ujednání o povinnosti prodávajícího zaplatit kupujícímu onu „zápornou“
cenu. Smlouva tedy obsahovala projev vůle směřující k převodu podniku, resp.
jeho části v ní specifikované; převedeny měly být z prodávajícího na kupujícího
výslovně všechny věci, práva a jiné majetkové hodnoty sloužící k provozování
určené části podniku a kupující měl převzít též závazky na podniku váznoucí.
Způsob vzájemného finančního vyrovnání za převod části podniku zvolily strany
jinak, než jak právní úprava smlouvy o o prodeji podniku předvídá.
Závazek nabyvatele (kupujícího) zaplatit kupní cenu podniku byl nahrazen
závazkem převodce (prodávajícího) k úhradě rozdílu, o který pasiva převyšují
aktiva předmětu smlouvy. Nejde tak o smlouvu o prodeji podniku dle § 476 obch.
zák. jako zvláštní smluvní typ; proto je nezbytné smlouvu, podle níž měl být
převeden na nabyvatele podnik jako věc hromadná (srov. § 5 odst. 2 obch. zák.),
právně kvalifikovat jako smlouvu nepojmenovanou. Podle § 269 odst. 2 obch. zák.
mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako smluvní
typ. Podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vyšel, určila smlouva
dostatečně určitě v souladu s § 269 odst. 2 obch. zák. vzájemná práva a
povinnosti stran včetně dostatečně určitého vymezení práv a závazků v tom
rozsahu, který odpovídá kogentním ustanovením § 477, § 479 odst. 2, a § 480
obch. zák.
Podnik byl podle § 5 odst. 2 obch. zák. považován za věc hromadnou a na jeho
právní poměry se podle tohoto ustanovení měla užít ustanovení o věcech v
právním smyslu. Tím nebyla dotčena působnost zvláštních právních předpisů
vztahujících se k nemovitým věcem, předmětům průmyslového a jiného duševního
vlastnictví, motorovým vozidlům apod., pokud byla součástí podniku. Obecně
nebylo a není v teorii ani v praxi pochyb o tom, že s věcí, tedy i s věcí
hromadnou, může její vlastník svobodně nakládat způsobem, který vlastnickému
právu náleží. Co se podniku týče, přímo ze zákona plynula možnost podnik prodat
(§ 476 a násl. obch. zák.) či pronajmout (§ 488b a násl. obch. zák.); zákon
nevylučoval možnost podnik zastavit (srov. § 153 odst. 1 obč. zák.). Právní
teorie připouštěla možnost podnik darovat či jej převést nepojmenovanou
smlouvou v souvislosti s úvahami o nutnosti dodržet princip smluvní volnosti
stran. Na straně druhé však zdůrazňovala, že prodej podniku může mít zásadní
vliv na práva třetích stran, jejichž ochrana (požadavek právní bezpečnosti) by
měla být principu smluvní volnosti nadřazena (srov. Pelikánová, I. IN: Komentář
k obchodnímu zákoníku, IV. díl. Praha: Linde, s. 290-292).
V literatuře dále např. J. Kožiak dovozuje, že „specifikem závodu jako věci
hromadné je, že jeho tržní cena může být i záporná (převáděný závod je
předlužen). O koupi závodu půjde, pokud dohodnutá kupní cena bude kladná (bez
ohledu na skutečnou tržní cenu). V případě převzetí předluženého závodu
nabyvatelem, za což by od převodce obdržel úplatu, nepůjde o kupní smlouvu, ale
pravděpodobně o inominátní závazek.“ (Kožiak, J. IN: Obchodní smlouvy. Závazky
z podnikání, 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015. s. 281.).
Jakkoliv jsou tyto názory vysloveny již v režimu nové úpravy zák. č. 89/2012
Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a týkají se převodu závodu, lze je
vztáhnout i na převod podniku dle obchodního zákoníku, neboť obsahově jsou obě
úpravy srovnatelné. Rozdíl spočívá v zásadě pouze v tom, že nová právní úprava
na rozdíl od úpravy dosavadní s jinou formou převodu vlastnického práva k
závodu výslovně počítá (srov. § 2183 o. z., podle něhož se ustanovení pododdílu
o koupi závodu obdobně použijí i na jiné převody vlastnického práva k závodu a
na prodej nebo jiný převod části závodu tvořící samostatnou organizační složku).
Analogické užití ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku pro jinou
formu převodu vlastnického práva k němu nebylo vyloučeno ani podle obchodního
zákoníku. Možnost převést podnik nepojmenovanou smlouvou podle ustanovení § 269
odst. 2 obch. zák. dovodil Nejvyšší soud v odvolacím soudem zmiňovaném rozsudku
ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003. Podle tohoto rozsudku Nejvyššího
soudu řídí-li se částí třetí obchodního zákoníku, a to bez ohledu na povahu
účastníků, závazkové vztahy ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části [§ 261
odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku], je nutné stejnou právní úpravu
analogicky aplikovat i na smlouvu o bezúplatném předání (převodu) podniku.
Nejvyšší soud v dané věci doplnil, že byť posuzovaná smlouva nebyla smlouvou o
prodeji podniku, neznamená to, že na závazkový vztah touto smlouvou založený
nelze aplikovat - v intencích ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. ve spojení s
ustanovením § 491 odst. 2 obč. zák. - ustanovení § 477 odst. 1 obch. zák.,
podle něhož na kupujícího (přejímajícího) přecházejí všechny závazky, na které
se „prodej“ vztahuje (které s podnikem souvisejí).
Nejvyšší soud nemá důvod se od tohoto závěru odchýlit ani v této věci. Není
proto důvodná námitka dovolatelky, že skutečným úmyslem stran bylo uzavřít
smlouvu o převzetí dluhu, a to bez souhlasu jakéhokoliv věřitele, a tím tak
obejít zákonná omezení možnosti převzetí dluhu třetí osobou, neboť s odkazem na
analogické užití ustanovení obchodního zákoníku o prodeji podniku plyne, že
zcizitel podniku ručí za splnění převedených závazků nabyvatelem (§ 477 odst. 3
obch. zák.), stejně jako možnost věřitele domáhat se určení neúčinnosti převodu
podniku před soudem (§ 478 obch. zák.)
Základním principem výkladu smluv je přitom priorita výkladu, který nevede k
závěru o neplatnosti smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy
zakládá, jsou-li možné oba výklady; je tak vyjádřen a podporován princip
autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská
a hospodářská funkce smlouvy. Jsou-li tedy ve vzájemném konfliktu interpretační
alternativy, z nichž jedna zakládá neplatnost smlouvy a druhá nikoliv, uplatní
se pravidlo priority výkladu nezakládajícího neplatnost smlouvy (srov. zejména
nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03), které se promítlo též v
rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 27. 3. 2008,
sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, nebo ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010).
Jestliže je možno převést podnik bezúplatně nepojmenovanou smlouvou, potom při
respektování zásady smluvní volnosti nemůže vést k neplatnosti takové smlouvy
ani způsob ujednání o vzájemném finančním vypořádání hodnoty převáděného
podniku cenou zápornou.
V projednávané věci nejde o případ, kdy by smluvní strany opomněly ujednat
některou z podstatných částí smlouvy o prodeji podniku (závazek kupujícího
zaplatit kupní cenu a určení výše kupní ceny či způsobu, jakým bude dodatečně
stanovena), nýbrž vzájemné vztahy upravily odlišně a to tak, že protiplnění za
závazek nabyvatele podniku k převzetí závazků podniku bylo určeno úhradou
určité částky od převodce, spolu s převodem části podniku. Dovolací soud
neshledal důvodnými ani námitky dovolatelky o tom, že uzavření takové
inominátní smlouvy by svým obsahem odporovalo obsahu nebo účelu zákona (s
odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 33 Cdo
4885/2009) či bylo simulovaným právním úkonem (s odkazem na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003). Důvodnost dovolání proto
nezakládá ani odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9.
2011, sp. zn. 32 Cdo 4863/2009, neboť v tomto rozhodnutí – na rozdíl od
projednávané věci – bylo pro rozhodnutí dovolacího soudu určující nedostatečné
určení předmětu závazků, jímž ustanovení § 269 odst. 2 obch. zák. podmiňuje
uzavření nepojmenované smlouvy. V uvedeném rozhodnutí dovolací soud naopak
zdůraznil, že předpokladem závěru, že šlo o platně uzavřenou nepojmenovanou
smlouvu, je zjištění, co bylo jejím obsahem.
V dovolacím přezkumu nemohou obstát ani námitky dovolatelky ohledně neurčitosti
předmětu převodu. K tomu dovolací soud pouze připomíná, že uplatněním
způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než
z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud právní otázku platnosti převodu
předmětných nemovitostí posoudil jinak, než ji jako předběžnou otázku posoudil
Okresní soud v Benešově v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 964/2003. Tato
dovolací námitka však není důvodná. Dovolatelka odkazuje na závěry vyslovené v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011. Avšak i
v tomto rozhodnutí dovolací soud odkazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi,
dle které ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o
rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ustanovením § 159a o. s. ř.;
posouzení předběžné otázky jiným soudem je tudíž pro soud závazné tehdy, když
byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí. Řešení otázky, která
nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud
nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely
svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v
jiném řízení závazné není (srov. shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009, či rozsudek ze dne 11. 6. 2009, sp.
zn. 23 Cdo 1454/2009).
Namítá-li konečně dovolatelka, že předmětem převodu nebyla samostatná
organizační složka podniku, uplatňuje nové skutečnosti, jež v rámci dovolání
uplatnit nelze (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto uzavírá, že dovolatelce se uplatněným dovolacím důvodem
nesprávného právního posouzení věci nepodařilo zpochybnit právní závěr
odvolacího soudu. Proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243d písm.
a) o. s. ř. pro nedůvodnost zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3,
§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto
a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
P o u č e n í : Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v
insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i
zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu