USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání dědictví po zůstaviteli M. H., zemřelém 12. 1. 2000, za účasti 1) pozůstalé dcery V. M., zastoupené Mgr. Et Mgr. Petrem Votavou, advokátem, se sídlem v Berouně, Havlíčkova 132 a 2) pozůstalého syna T. H., zastoupeného JUDr. Lucií Horčičkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 6, Jednořadá 1051/53, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 D 241/2000, o dovolání V. M. a dovolání T. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 29 Co 209/2024-694, takto:
I. Dovolání se odmítají. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) prostřednictvím pověřeného soudního komisaře JUDr. Jan Krůty, notáře v Praze, usnesením ze dne 4. 3. 2024, č. j. 26 D 241/2000-595, určil a) obvyklou cena majetku ke dni smrti zůstavitele částkou 3 554 992,30 Kč, b) výše dluhů částkou 9 953 Kč, c) čistou hodnotu dědictví částkou 3 545 039,30 Kč (výrok I). Potvrdil, že poz. dcera V. M. nabývá podíl o velikosti ? (slovy: tři čtvrtiny) a poz. syn T. H. nabývá podíl o velikosti ? na dědictví, jehož součástí je spoluvlastnický podíl ve výši ? pozemku parcelní číslo XY (zastavěná plocha a nádvoří) spolu s budovou s číslem popisným XY (objekt k bydlení, „v části obce XY“), pozemek parcelní číslo XY (zahrada), vše v katastrálním území XY zapsáno na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY a obec XY, pohledávka zůstavitele za Českou správou sociálního zabezpečení, Praha 5, Křížová 25, PSČ 225 08, z titulu nedoplatku na důchodu, ke dni úmrtí zůstavitele ve 7 674 Kč, práva a povinnosti ze smlouvy o vkladu, číslo účtu XY vedené Československou obchodní bankou, a.s.; vkladní knížka má dva vkladatele 1.
vkladatel M. H., rodné číslo XY, 2. vkladatel V. M., rodné číslo XY, práva a povinnosti ze smlouvy o vkladu, číslo účtu XY, vedené Československou obchodní bankou, a.s.; vkladní knížka má dva vkladatele 1. vkladatel M. H., rodné číslo XY, 2. vkladatel V. M., rodné číslo XY, ? 4 ks akcií JČ PIVOVARY Č.BUD, označení emise CZ0008456282, registrační číslo majitele CP (číslo účtu majitele) XY, IČ emitenta: 0046678158, jakož i veškerá práva a povinnosti s akciemi spojné, jakož i veškeré případné pohledávky vzniklé v souvislosti se změnou akcií, změnou vlastníka akcií nebo se zrušením akcií, a to zejména pohledávky z práva na protiplnění podle § 375 a násl. ZOK (zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích - poznámka Nejvyššího soudu) nebo z práva na likvidačním zůstatku, 40 ks akcií KOMERČNÍ BANKA, označení emise CZ0008019106, registrační číslo majitele CP XY, ID osoby v CDCP XY, IČ emitenta: 0045317054, (akcie nahrazují 8 ks akcií zůstavitele KOMERČNÍ BANKA PHA, označení emise CZ0008019106, registrační číslo majitele CP XY, IČ emitenta: 0045317054, 5 ks akcií LÉČEB.
LÁZ. JÁCHYMOV (nyní JÁCHYMOV PM), označení emise CS0008446753, číslo účtu majitele XY, ID osoby v CDCP XY, IČ emitenta: 0045359229, 4 ks akcií GALENA OPAVA KOMÁR, označení emise CZ0005096859, registrační číslo majitele CP XY, IČ emitenta: 0047675764, jakož i veškerá práva a povinnosti s akciemi spojné, včetně případných pohledávky veškerá práva a povinnosti s akciemi spojné, jakož i veškeré případné pohledávek vzniklé v souvislosti se změnou akcií, změnou vlastníka akcií nebo se zrušením akcií, a to zejména pohledávky z práva na protiplnění podle § 375 a násl.
ZOK nebo z práva na likvidačním zůstatku, 2 ks akcií ALIACHEM (nyní Synthesia, a.s.), označení emise CZ0005091959, registrační číslo majitele CP XY, IČ emitenta: 0060108916, veškerá práva a povinnosti s akciemi spojné, jakož i veškeré případné pohledávky vzniklé v souvislosti se změnou akcií, změnou vlastníka akcií nebo se zrušením akcií, a to zejména pohledávky z práva na protiplnění podle § 375 a násl. ZOK nebo z práva na likvidačním zůstatku, 12 ks akcií UNIPETROL KRALUPY (nyní ORLEN Unipetrol a.s.), označení emise CZ0009091500, registrační číslo majitele CP XY, IČ emitenta: 0061672190, veškerá práva a povinnosti s akciemi spojné, jakož i veškeré případné pohledávky vzniklé v souvislosti se změnou akcií, změnou vlastníka akcií nebo se zrušením akcií, a to zejména pohledávky z práva na protiplnění podle § 375 a násl. ZOK nebo z práva na likvidačním zůstatku,66 ks akcií ČEZ (ke dni úmrtí zůstavitele ČEZ PRAHA), označení emise CZ0005112300, číslo účtu majitele XY, ID osoby v CDCP XY, IČ emitenta: 0045274649 (výrok II).
Soud prvního stupně rovněž určil odměnu a hotové výdaje soudního komisaře JUDr. Jana Krůty, notáře v Praze, se sídlem v Praze 7, U Průhonu 588/11a, ve výši celkem 56 531,20 Kč a vyslovil, že tuto částku, kdy odměna byla zvýšena o 100 % za složitost věci, jsou povinni uhradit a)
V. M. v rozsahu 42 398,40 Kč a b) T.
H. v rozsahu 14 132,80 Kč (výrok III). O náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení navzájem soud prvního stupně rozhodl (jak výslovně uvedl na základě shodného návrhu účastníků) tak, že V. M., je povinna nahradit T. H. náklady řízení ve výši 2 290 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků řízení /pozůstalých dětí/ v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly v řízení o dědictví po zůstaviteli, kdy předmětem neshod mezi dědici byla v době rozhodování odvolacího soudu otázka rozsahu aktiv dědictví (zda mezi ně náleží i pohledávky spojené s vkladními knížkami a šachta vodovodní přípojky v obci XY) a dále byl sporován rozsahu dědického práva pozůstalého syna.
4. Usnesení odvolacího soudu napadla pozůstalá dcera (dále též „dovolatelka“) v rozsahu jeho výroku I, a to v části, kterou byly potvrzeny výroky II a III usnesení soudu prvního stupně dovoláním. Dovolání podal proti témuž rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem v celém jeho rozsahu, též pozůstalý syn (dále též „dovolatel“). Obě dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
K dovolání pozůstalého syna:
5. 1/ k otázce aktiv dědictví, pokud měla být dle dovolatele jejich součástí též šachta vodovodní přípojky situované na blíže označeném pozemku v katastrálním území XY (označovaná jím též jako „sklep“). Není sporu o tom, že uvedený pozemek byl i s nadzemní stavbou rekreačního objektu na něm vybudovanou převeden darovací smlouvou za života zůstavitele na jeho vnuka J. M.; pozůstalý syn má však za to, že předmětem převodu nebyla ona šachta vodovodní přípojky („sklep“), kterou považuje za samostatnou věc, na rozdíl od soudu prvního i druhého stupně, které přisvědčily názoru pozůstalé dcery, že jde o příslušenství pozemku, na němž (přesněji v němž) byla šachta vybudována.
Soud prvního stupně k tomu uvedl, že podle ustanovení § 3 odst. 1 (blíže neurčeného – poznámka Nejvyššího soudu) „zákona o vodovodech a kanalizacích“ platí, že „vodovodní přípojka je samostatnou stavbou tvořenou úsekem potrubí od odbočení z vodovodního řadu k vodoměru, a není-li vodoměr, pak k vnitřnímu uzávěru připojeného pozemku nebo stavby. Odbočení s uzávěrem je součástí vodovodu. Vodovodní přípojka není vodním dílem. Dříve se však na vodovodní přípojky bez ohledu na jejich stavebně technické provedení hledělo jako na součást pozemku, a patřily tudíž do vlastnictví majitele pozemku, pod kterým byly umístěny (soud prvního stupně přitom odkázal na rozhodnutí „Nejvyššího soudu ČR“ [správně šlo o Vrchní soud v Praze, který byl tehdy soudem dovolacím - poznámka Nejvyššího sudu] ze dne 28.
1. 1994, sp. zn. 3 Cdo 375/93, podle jehož závěrů „…v případě podzemních vedení navíc nutno podotknout, že se občanskoprávní pohledy blíží stavebně-právním hlediskům. Podle ustanovení § 32 odst. 1 vyhlášky č. 83/1976 Sb. o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění pozdějších předpisů, lze dovodit, že přípojka na podzemní kanalizaci není samostatnou stavbou…“ a dále „Součástmi pozemku jako věci hlavní jsou rovněž některé venkovní úpravy, zejména též zahradní vodovody a přípojky podobného druhu a provedení.
Na tomto závěru nic nemění hledisko cenové, totiž ta skutečnost, že součást až do případného oddělení nemá z pravidla cenu sama o sobě, ale pouze do určité míry ovlivňuje cenu věci hlavní. Je tedy podle soudu prvního stupně zapotřebí rozlišovat kanalizační přípojky zřízené před datem účinnosti zákona a poté. „Přípojky, které byly pořízeny před datem 1. 1. 2002, jsou ve vlastnictví majitele pozemku“.
6. Tomuto právnímu posouzení, učiněnému s odkazem na dřívější rozhodnutí dovolacího soudu, pozůstalý syn kvalifikovaně nečelí, neboť odkaz na znění § 120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“ nebo „ObčZ“), o tom, že stavba není součástí pozemku, není s to vyvrátit závěr soudů nižších stupňů, že šachta vodovodní přípojky není samostatnou stavbou, nýbrž je příslušenstvím pozemku (jenž ke dni smrti nebyl vlastnictvím zůstavitele), přičemž danou otázku neřeší ani dovolatelem zmiňovaný § 27 (správně § 27 písmeno m/) dříve účinného zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky.
7. Odkazuje-li potom pozůstalý syn na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96, a v něm obsažený závěr, podle něhož u drobných staveb nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku, pak by bylo třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Pokud pak jde o odvodňovací kanály, lze poukázat na skutečnost, že obdobnou problematiku řešil Ústavní soud České republiky, který v odůvodnění (plenárního) nálezu ze dne 24. 5. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 16/93, uvedl, že ustanovení § 120 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého stavba není součástí pozemku, nutno interpretovat v návaznosti na odstavec 1, tudíž stavba není součástí pozemku tehdy, jestliže jde o stavbu, která je věcí nemovitou nebo jestliže jde o stavbu, která je věcí movitou, a která není funkčně nebo fyzicky spojena s pozemkem a lze ji od něho oddělit, aniž by došlo k znehodnocení pozemku“. Nelze však odhlížet od další části tam obsažené úvahy (kterou dovolatel opomíjí), totiž, že zejména meliorační zařízení, umístěná pod povrchem pozemku nejsou stavbou ve smyslu § 120 odst. 2 občanského zákoníku, nýbrž součástí pozemku dle § 120 odst. 1 ObčZ“. Uvedený závěr tedy nikterak nevylučuje správnost úvah nižších soudů, že šachta vodovodní přípojky, obdobně jako šachta určená pro meliorační trubky a svodné drény, není samostatnou věcí a sdílela tak osud pozemku převedeného na J. M. Úvaha, podle níž část vodovodní přípojky, popř. šachta pro ni zbudovaná nejsou samostatnými věcmi konvenuje i další v rozhodné době ustálené praxi soudů, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 398/96, nebo býv. Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 3 Cz 39/91, když závěr, že jako stavbu nelze chápat např. vestavěné podzemní vedení, které nemění způsob užívání pozemku, výslovně formulovalo též stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 7. 1993, Cpjn 50/93, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod poř. č. 34).
8. Dlužno k dané otázce doplnit, že i kdyby se měl prosadit názor pozůstalého syna, že snad pro zcela specifické vlastnosti šachty vodovodní přípojky („sklepa“) má ona šachta povahu samostatné věci, muselo by se tak stát na základě dokazování o okolnostech spojených s oněmi vlastnostmi a s průběhem výstavby, což by bylo spojeno i s potřebou dokazování o (funkčním) vztahu šachty k pozemku, v němž je umístěna a popř. též ke stavbě rekreačního objektu na pozemku rovněž umístěné.
9. Podle § 175k odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele platilo, že jsou -li aktiva a pasiva mezi účastníky sporná, omezí se soud jen na zjištění jejich spornosti; při výpočtu čistého majetku se k nim nepřihlíží.
10. V průběhu dědického řízení získaná skutková zjištění soud (soudní komisař) posoudí podle právních předpisů; do aktiv a pasiv pozůstalosti lze sepsat jen takový majetek (dluh či pohledávku), o němž bylo zjištěno (jak po stránce skutkové, tak i po stránce právní), že patřil zůstaviteli. Při tomto svém postupu soud (soudní komisař) současně musí přihlížet k tomu, že u těch aktiv nebo pasiv, která jsou mezi účastníky sporná, se smí – jak vyloženo výše – podle zákona omezit jen na zjištění spornosti. Uvedené ve svých důsledcích znamená, že soud (soudní komisař) je povinen zjišťovat zůstavitelův majetek a jeho dluhy (a to i pomocí důkazů, které účastníci nenavrhli), ledaže by šlo o aktiva (jednotlivé majetkové hodnoty zůstavitele) nebo o pasiva (jednotlivé dluhy a závazky zůstavitele), která by byla mezi účastníky řízení skutkově sporná (k tomu srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1830/2006, dále v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5272/2007, v rozsudku ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1183/2024).
11. Sporností aktiv nebo pasiv pozůstalosti ve smyslu ustanovení§ 175k odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném ke dni smrti zůstavitele se přitom rozumí rozdílná (rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli. Jsou-li údaje účastníků shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení významné, nejde o spor o aktiva nebo pasiva pozůstalosti. V případě, že účastníci mají jen rozdílný právní názor na otázku, zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, nemůže se soud omezit na „zjištění spornosti“; na základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do pozůstalosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5455/2007). Dědické řízení je tradičně vnímáno jako řízení „nesporné“, které v zásadě není svým charakterem uzpůsobeno k řešení sporných skutkových otázek, na rozdíl od řízení sporného, odbývající se podle části třetí občanského soudního řádu.
12. Z uvedeného tedy vyplývá, že soud (soudní komisař) v pozůstalostním řízení není oprávněn řešit spor mezi účastníky řízení o skutkový základ rozsahu aktiv a pasiv pozůstalosti. Zůstala-li tak některá z rozhodných okolností stran aktiv či pasiv pozůstalosti mezi dědici zůstavitele po skutkové stránce sporná, omezí se soudní komisař jen na zjištění jejich spornosti a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty pozůstalosti (popř. výše jejího předlužení) k nim nepřihlíží. Vzhledem k tomu, že mezi dovolateli panuje nejen právní, ale současně i skutkový spor o to, zda a v jakém rozsahu slouží šachta vodovodní přípojky (věci hlavní a to) pozemku, případně další stavbě na něm zbudované a zda lze šachtu oddělit, aniž by došlo ke znehodnocení pozemku, je zřejmé, že dovolatelem tvrzená údajná nesprávnost právního závěru soudů nižších stupňů o tom, že šachta vodovodní přípojky není samostatnou věcí by sama o sobě nemohla pro něj přivodit příznivější rozhodnutí, neboť by se tak či onak ono sporné aktivum nemohlo v dědickém řízení po zůstaviteli autoritativně projednat, natož s výsledkem předjímaným dovolatelem.
13. 2/ k namítanému „nesprávnému posouzení práv ke vkladním knížkám“ lze uvést, že odvolací soud (a spolu s ním i soudní komisař) se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. V řízení vyšlo z opakovaných zpráv peněžního ústavu najevo, že práva a povinnosti ze smluv o vkladu, číslo účtu XY, a číslo účtu XY vedené Československou obchodní bankou, a.s., k nimž byla vydány vkladní knížky mají v obou případech evidovány dva vkladatele – 1/ zůstavitele M. H. a 2/ V. M.
14. Ve vztahu k povaze práva ke vkladu na vkladní knížce již v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2598/2004, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že právo z vkladu na vkladní knížce nemůže být předmětem vlastnického práva, neboť nejde o hmotnou věc. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 29 Cdo 479/2000, vysvětlil, že na základě smlouvy o vkladu vzniká mezi peněžním ústavem [rozuměj bankou] a vkladatelem (či vkladateli) závazkový vztah. Obdobný závěr pak dovolací soud učinil i v rozsudku ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 28 Cdo 479/2000, kde bylo vyloženo, že závazkový právní vztah mezi vkladatelem [či vkladateli] a peněžním ústavem (tzv. vkladový vztah) vzniká na základě (reálné) smlouvy o vkladu (§ 778 odst. 1 obč. zák.). Základním právem vkladatele (vkladatelů) je právo nakládat vkladem. Toto právo zahrnuje oprávnění peněžní prostředky vybrat nebo je použít k jinému vkladu u téhož peněžního ústavu, je však závislé na předložení listiny stanovené pro jednotlivé druhy vkladů (zpravidla jde o tzv. vkladní knížku). Předmětem práva jsou vložené peněžní prostředky a peněžní prostředky, na které vkladateli (vkladatelům) vznikne nárok na základě úroku nebo jiných majetkových výhod. Právo vkladatele (vkladatelů) vkladem nakládat obsahově odpovídá závazku peněžního ústavu. Právo nakládat těmito peněžními prostředky není výrazem vlastnického práva vkladatele (či vkladatelů – účastníků smlouvy o vkladovém účtu) k těmto prostředkům, poněvadž vlastníkem vložených peněžních prostředků se při vkladu stává vždy peněžní ústav. Toto právo vyplývá ze závazkového vztahu mezi peněžním ústavem a vkladatelem (či vkladateli). Peněžnímu ústavu vzniká při uplatnění práva vkladatele nakládat peněžními prostředky povinnost tyto prostředky vkladateli (některému z vkladatelů) vydat. Samotná vkladní knížka slouží jen jako potvrzení peněžního ústavu o existenci a výši vkladu; není cenným papírem, i když bez jejího předložení nelze vkladem nakládat (shodně též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010, uveřejněný pod č. 144/2011 Sb. rozh. obč.). Právo ke vkladu na vkladní knížce představuje závazkovou (obligační) pohledávku vkladatele (či vkladatelů) jako účastníků smluvního vztahu vůči peněžnímu ústavu, který má zejména povinnost peněžní prostředky vkladateli (kterémukoliv z vkladatelů) při splnění podmínek smlouvy o vkladu vyplatit. Nelze mít pochybnosti o tom, že vyplacením (části) vkladu dochází k (částečném) zániku dané obligace.
15. Současně je třeba náležitě odlišit jednoho, či více vkladatelů, kteří uzavírají s peněžním ústavem smlouvu o vkladu, a kteří se stávají věřiteli peněžního ústavu bez ohledu na to, kdo konkrétně prostředky na vkladový účet vložil či bezhotovostně poukázal od případných třetích osob, které zpravidla rovněž mohou na vkladový účet vkládat peněžní prostředky (za pomoci vkladní knížky), avšak účastníky závazkového vztahu s peněžním ústavem, a tedy „vkladateli“ ve smyslu zákonné definice nejsou.
16. Soudní komisař v poměrech projednávané věci správně zaměřil svou pozornost k právnímu posouzení, kdo je věřitelem pohledávky na vyplacení peněžních prostředků, jež vede Československá obchodní banka na vkladových účtech. Podle § 780 odst. 1 občanského zákoníku má právo se vkladem nakládat vkladatel (vkladatelé). Podle § 783 odst. 2 věty první občanského zákoníku je se vkladem na vkladní knížce na jméno oprávněn nakládat ten, na jehož jméno, příjmení, adresu a datum narození nebo identifikační znak právnické osoby je vkladní knížka vystavena (jde v takovém případě o tzv. vkladní knížku na jméno, jež se odlišuje od vkladní knížky tzv. na doručitele).
Podle § 8 odst. 2 věty první vyhlášky č. 47/1964 Sb., o peněžních službách občanům, ve znění pozdějších předpisů, účinném ke dni smrti zůstavitele (dále jen „vyhláška o peněžních službách“), platilo, že s vkladem na vkladní knížce na jméno může nakládat jen ten, kdo prokáže, že je vkladatelem nebo jeho zástupcem. Věřitelem pohledávky na vyplacení peněžní prostředků z vkladní knížky je vkladatel a pokud je jich více (zpravidla dva vkladatelé) může se po peněžním ústavu v zásadě každý z nich domáhat plnění ve vztahu k celé výši pohledávky, neboť jde o případ tzv. aktivní solidarity věřitelů ve smyslu § 513 tehdy účinného obč. zák. Podle tohoto ustanovení, je-li dlužník zavázán ke stejnému plnění několika věřitelům, kteří jsou podle zákona, podle rozhodnutí soudu nebo podle smlouvy vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, může kdokoli z věřitelů žádat celé plnění a dlužník je povinen splnit v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádá první.
Podle § 514 občanského zákoníku pak platí, že splnil-li dlužník celý závazek jednomu z věřitelů, kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, nemohou již ostatní od něj nic žádat.
17. Odtud plyne, že dovolateli nelze přisvědčit v tom, že do aktiv dědictví neměla být zahrnuta peněžitá pohledávka zůstavitele vůči peněžnímu ústavu (v její plné výši). Bez ohledu na to, že nebylo prokázáno, že by zůstavitel „daroval“ tuto pohledávku V. M., je zřejmé, že ani k jejímu kvalifikovanému postoupení nedošlo předtím, než zůstavitel zemřel (nebylo ani tvrzeno, že by takové postoupení bylo peněžnímu ústavu jako dlužníkovi postupníkem či postupitelem oznámeno). Dovolatel současně dostatečně neodlišuje vztah mezi peněžním ústavem a vkladateli na straně a vkladateli (zůstavitelem a
V. M.) navzájem na straně druhé. Peněžní ústav je povinen, jak vyloženo výše, vyplatit na žádost celý vklad kterémukoliv z obou evidovaných vkladatelů, zatímco vkladatelé se mezi sebou (až) následně vypořádávají podle zcela odlišných pravidel, daných nejčastěji ústní smlouvou uzavřenou mezi nimi. Ve vztahu k pohledávce zůstavitele za peněžním ústavem [představujícím aktivum dědictví] je tak zcela nerozhodné, kdo byl vlastníkem peněžních prostředků průběžně ukládaných na vkladový účet (a zaznamenaných ve vkladní knížce), tato otázka by mohla mít vliv na závazkový vztah mezi dědici zůstavitele a V.
M. Dovolatel si nesprávně vykládá závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 5147/2007, který se – v souladu s právě řečeným – zabývá (až) následným vypořádáním vztahů mezi třetí osobou a (jediným) vkladatelem za situace, kdy ona třetí osoba činila prostřednictvím vkladní knížky vklady na vkladový účet, ač vkladní knížka nebyla vedena na její jméno. Pro rozhodnutí o dědickém právu je tak z pohledu vkladového účtu nerozhodné, kdo a kdy na takový účet peněžní prostředky skládal, určující je jen výše pohledávky, kterou ke dni své smrti mohl zůstavitel požadovat po peněžnímu ústavu.
K případné pohledávce
V. M. za zůstavitelem z titulu vypořádání mezi nimi navzájem (jež by představovala pasivum dědictví) nemohl Nejvyšší soud přihlédnout, neboť toto pasivum nebylo do doby rozhodování odvolacího soudu uplatněno (srov. též § 243f odst. 1 o. s. ř.).
18. 3/ k otázce „chybného výkladu povinného dílu“ je dovolání pozůstalého syna zcela zjevně bezdůvodné (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť dovolatel brojí proti zcela jasnému a jednoznačnému znění zákona a jím podané dovolání tak nemá potenciál vést k tomu, aby daná otázka byla posouzena (prostřednictvím aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, tedy postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů) jinak, než jak ji v minulosti vyřešil dovolací soud.
19. Podle § 479 obč. zák., označeného marginální rubrikou „ochrana práv potomka“, platilo, že nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků. Nejvyšší soud s k dané materii opakovaně vyjadřoval, když zdůraznil, že každý, koho musí zůstavitel podle zákona při pořízení závěti povolat za svého dědice, je tzv. neopomenutelným dědicem.
Neopomenutelní dědici, kterými jsou (zletilé i nezletilé) děti zůstavitele, popřípadě jejich potomci, měli (v době úmrtí zůstavitele) právo na tzv. povinný díl, který představuje právo na poměrnou část dědictví (na dědický podíl). Zůstavitelova závěť je relativně neplatná – jak se uvádí v § 479 obč. zák. – potud, pokud se z dědictví nedostává nezletilému potomku zůstavitele alespoň tolik, kolik činí jeho dědický podíl ze zákona, a zůstavitelově zletilému potomku tolik, kolik činí polovina jeho dědického podílu ze zákona.
Pořídil-li zůstavitel o svém majetku závěť a neodkázal-li zůstavitel neopomenutelnému dědici v ní větší podíl, zaručuje se uvedeným způsobem, že každý neopomenutelný dědic obdrží z dědictví takový podíl (tzv. povinný díl), který vymezuje § 479 obč. zák. Právní úprava tímto způsobem omezuje testovací svobodu zůstavitele nakládat se svým majetkem pro případ smrti se zřejmým záměrem posílit rodinné vazby mezi zůstavitelem a jeho potomky a jejich osobní a citové vztahy, nicméně je třeba ji vykládat, stejně jako každé jiné omezení volnosti v právním jednání, zásadně restriktivně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.
9. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1853/2012). Při určení výše dědického podílu dědice neopomenutelného podle § 479 obč. zák. (tzv. povinného dílu) se vychází z počtu dědiců, kteří tvořili v době smrti zůstavitele první dědickou skupinu (§ 473 obč. zák.) a kterým by dědictví připadlo, kdyby zůstavitel nepořídil závěť; to platí i tehdy, odmítnou- li dědictví, nepřihlíží-li se k nim vzhledem k neznámému místu jejich pobytu, jsou-li dědicky nezpůsobilí, byli-li (platně) vyděděni nebo postupuje-li soud v řízení o dědictví bez zřetele na tyto dědice (srov. právní závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3977/2010, které bylo uveřejněno pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Odvolací soud ve svých úvahách označené judikatorní závěry plně respektoval.
20. Dovolatel nadto podsouvá odvolacímu soudu, že prý nesprávně aplikoval současnou právní úpravu, jeho argumentace se však zcela míjí s odůvodněním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, který nejenže náležitě vysvětlil, proč aplikoval hmotné právo účinné v den smrti zůstavitele, ale též odkázal na správné znění § 479 obč. zák., s ustanovením § 1651 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) přitom vůbec neargumentoval [viz odstavec 10 a 12 rozhodnutí odvolacího soudu]. Pokud by měl totiž vskutku neplatně vyděděný pozůstalý syn právo na povinný díl, jak jej chápe současný občanský zákoník, nebyl by dovolatel vůbec dědicem zůstavitele, ale toliko pouhým věřitelem pohledávky vůči dědicům zůstavitele (srov. § 1492, § 1642 a § 1643 nyní účinného o. z.). Zcela mimoběžné úvahy pozůstalého syna tak nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. V zákoně rovněž nemá oporu ani dovolatelova úvaha, že neplatnost vydědění s sebou nese i závěr o neplatnosti závěti (obsahující vydědění) jako celku, když citované ustanovení § 479 obč. zák. spojuje s pominutím zákonem založených práv tzv. nepominutelného dědice toliko relativní neplatnost částečnou.
21. Dovolání pozůstalého syna napadající celý výrok usnesení odvolacího soudu, tedy i v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů [odvolacího] řízení a o odměně soudního komisaře, jež je rovněž považována za součást nákladů řízení, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. K dovolání pozůstalé dcery:
22. Poněkud výpravné (a dozajista repetitivní) argumenty pozůstalé dcery, jakkoliv sofistikovaně odůvodněné, v jí podaném dovolání staví na názoru, že usnesení odvolacího soudu je ve výsledku v rozporu s dobrými mravy, čímž má kolidovat s (blíže označenou) judikaturou, když i výkon práva, který je formálně vzato v souladu se zákonem, může být contra bonos mores. Dovolatelka má stručně řečeno za to, že pozůstalý syn neměl dědit vůbec, popř. měl dědit podle dřívější závěti vnuk zůstavitele, čímž by se naplnila vůle zůstavitele. V tomto směru je rovněž dovolání zcela zjevně bezdůvodné, neboť pomíjí, že otázka dědického práva pozůstalého syna, odvozovaná od relativní neplatnosti (části) poslední závěti zůstavitele ze dne 11. 1. 1989, kterou /vyjma majetku odkázanému vnukovi, který ale zůstavitel v době své smrti již nevlastnil/ povolal jako jedinou dědičku dovolatelku, a to s opomenutím pozůstalého syna, který ovšem následně uspěl v soudním sporu o tom, že je /neopomenutelným/ dědicem s nárokem na (redukovaný) zákonný podíl z dědictví, když nebylo prokázáno, že by jej zůstavitel v téže závěti po právu vydědil. Otázka dědického práva pozůstalého syna tím byla jednou pro vždy závazně soudy vyřešena.
23. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 1. 2008 čj. 4 C 216/2003-221, bylo určeno, že dovolatel je dědicem zůstavitele, kteréžto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2008 čj. 62 Co 283/2008-247, [s tím, že v jeho odůvodnění odvolací soud zdůraznil, že „důvod vydědění žalobce v daném případě nebyl naplněn a žalobce je tedy nepominutelným dědicem zesnulého dědícím v první dědické skupině“]; dovolání V. M. bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011 čj. 21 Cdo 2829/2010-280, a nakonec podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2567/11.
24. Platí i nadále, že soudnímu komisaři (soudu prvního stupně) v pozůstalostním řízení sice přísluší právo zkoumat, zda pořízení pro případ smrti (závěť nevyjímaje) je vybaveno zákonem předepsanými obsahovými (formálními) náležitostmi a stejně tak si musí učinit závěr o (materiální) platnosti takového pořízení, to ovšem jen tehdy, závisí-li vyřešení mezi účastníky vzniklý spor o dědické právo na právním posouzení pouze takových skutečností, které jsou mezi dědici nesporné, naproti tomu jsou-li ony skutečnosti nebo některé z nich (tzv. skutkově) sporné, není pozůstalostní soud oprávněn spor o dědické právo posuzovat sám, nýbrž musí některého z účastníků odkázat k podání žaloby o určení dědického práva (podle části třetí o. s. ř., tedy tzv. do sporného řízení). Je-li řízení o určení dědického práva na základě včas podané žaloby zahájeno, je povinností soudu ve sporném řízení komplexně posoudit existenci nebo naopak absenci dědického práva na základě všech v úvahu přicházejících relevantních skutečností, tedy rovněž z pohledu, zda pořízení pro případ smrti nepředstavuje jednostranný právní úkon učiněný v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1657/2021, vyslovil, že (ve sporném řízení o dědické právo zahájeném na základě odkazu pozůstalostního soudu) musí být komplexně a ze všech v úvahu přicházejících hledisek posouzeny všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro závěr o tvrzeném (popíraném) dědickém právu, a to i s přihlédnutím k pravidlu, podle něhož je třeba při hodnocení důkazů přihlédnout ke všemu, co za řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.).
25. Z uvedeného plyne, že rozhodl-li Obvodní soud pro Prahu 6 pravomocně o tom, že pozůstalý syn M. H. je (nepominutelným) dědicem zůstavitele, byla tím v rozsahu subjektivní závaznosti výroku daného rozsudku komplexně vyřešena sporná otázka dědického práva a soudy rozhodující posléze v dědickém řízení (včetně odvolacího i dovolacího soudu) byly povinny z tohoto rozsudku vycházet (§ 159a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), aniž by se otázkou dědického práva bylo možno znovu a na základě dříve známých skutečností zabývat. Řečeno jinak, výhrady dovolatelky vážící se k tvrzené nemravnosti toho, že žalobce je na základě zákona neopominutelným dědicem zůstavitele mohly být vypořádány pouze a jen v řízení sporném; v navazujícím pozůstalostním řízení, do něhož se dovolatelkou tvrzené vady incidenčního řízení zásadně nepřenášejí, je však již taková námitka právně bezcenná, když v něm nelze dřívější pravomocná rozhodnutí soudů jakkoliv revidovat.
26. Jen se zřetelem k tomu, jak bylo dovolání pozůstalé dcery odůvodněno, lze doplnit, že zákonné omezení zůstavitelovy testovací svobody, jak jej zná ostatně (byť v omezenějším rozsahu) i nyní účinný občanský zákoník, je vlastní většině kontinentálních právních řádů. Zakotvením práva nepominutelného dědice na povinný díl (či podíl) z pozůstalosti se chrání nejbližší příbuzní zůstavitele a princip familiarizace (princip rodinné solidarity) je zde více či méně prosazován na úkor pořizovací volnosti zůstavitele (srov. MIKEŠ, Jiří, MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, 2011, s. 91.) Povinný díl (dříve šlo o redukovaný dědický podíl) tak představuje překážku v pořizovací volnosti zůstavitele, který má jinak poskytnutou volnost v tom, jak bude o svém majetku rozhodovat (shodně ŠEŠINA, Martin, MUZIKÁŘ, Ladislav, DOBIÁŠ, Petr. Dědické právo. Kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního, procesního a mezinárodního. Praktická příručka. 2. aktualizované vydání. Praha: Leges, 2022, s. 269). Platí totiž i nadále, že každý může činit (jen) to, co zákon nezakazuje (čl. 2 odst. 4 Ústavy), přičemž dovolatelkou kritizované a zákonem výslovně formulované omezení testovací svobody zůstavitele bylo známé již římskému právu (zásada solus deus facere potest heredem, non homo), od nějž je dosud tradováno pravidlo zdůrazňované též v důvodové zprávě k nyní účinnému občanskému zákoníku, totiž že vydědění se nemá podporovat (exheredationes non sunt adiuvandae).
27. Připadnutí ideální čtvrtiny dědictví pozůstalému synovi na základě zákona se nakonec v rozměru nyní projednávané věci nijak neprotiví požadavkům dobrých mravů ani ekvity, zvláště vyšlo-li v předchozím řízení najevo, že zůstavitel svého syna bezdůvodně vydědil. Nejvyšší soud neshledal, že by rozhodná právní úprava byla v rozporu s Ústavou či Listinou základních práv a svobod, přičemž bylo věcí právně politické úvahy zákonodárce, v jakém rozsahu vymezí důvody, za nichž může zůstavitel potomka vydědit a jaké nároky se takovému potomkovi poskytují k dispozici v případě neplatného vydědění.
28. Není tu ani žádné dovolatelkou akcentované kolize s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť k dědění na základě vůle zůstavitele, která byla zčásti modifikována zákonnými omezeními, došlo. Platí, že ani vůle zůstavitele není nad zákonem, přičemž (případná) neznalost zákona nikoho neomlouvá. Lze navíc předpokládat, že zůstavitel, který svou závěť sepsal ve formě notářského zápisu byl při jejím pořízení náležitě příslušnou státní notářkou o důsledcích neplatného vydědění poučen. Závěť sepsaná dne 11. 1. 1989 postihuje veškerý majetek zůstavitele a proto vedle ní neobstojí dřívější závěť z 10. 10. 1988, k níž soudy nižších stupňů zcela správně nepřihlížely. Dovolatelka přitom pomíjí, že závěť je jednostranný odvolatelný projev vůle, který může být zůstavitelem odvolán nebo kdykoliv dotčen platnou závětí pozdější. Na str. 10 dovolání pak pozůstalá dcera, pokud žádá, aby bylo vycházeno z dřívější závěti z 10. 10. 1988, postupuje výslovně proti vůli zůstavitele manifestované v závěti z 11. 1. 1989, jež bezprostředně předcházela smrti M. H. a tím jedná v rozporu s jí na jiném místě dovolání tolik proklamovanou zásadou, že právní úkon je spíše platný, než neplatný, jíž se jinak dovolává právě ve vztahu k závěti z 11. 1. 1989. Opakované odkazy na současnou hmotněprávní úpravu i judikaturu nejsou případné nejen ratione temporis (srov. odst. 10 usnesení odvolacího soudu), ale především z důvodu, že i za současné právní úpravy, kterou však použít nelze, by nedůvodně vyděděnému potomkovi náležel nárok na výplatu povinného dílu.
29. Dovolání ostatně není bez ohledu na výše uvedené přípustné též proto, že je pozůstalá dcera skutkově spojuje s údajným jednáním pozůstalého syna v rozporu s dobrými mravy (s jeho údajným „nemravným chováním“), taková skutečnost však ani v dědickém, ani v jím vyvolaných incidenčních řízeních najevo nevyšla a Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními, z nichž při svém rozhodování vycházel odvolací soud, jelikož dovolání je nyní /od 1. 1. 2013/ předjímáno jako mimořádný opravný prostředek předurčený zásadně pro řešení otázek právních (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud však nemůže řešit akademické právní otázky, jež nemají základ ve zjištěních odvolacího soudu, nýbrž jsou vybudovány pouze na neprokázaných tvrzeních samotného dovolatele (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Již tato skutečnost by postačila pro závěr o nepřípustnosti dovolání pozůstalé dcery.
30. Dovolání pozůstalé dcery směřující proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž potvrdil usnesení osudu prvního stupně o určení odměny notáře je objektivně nepřípustné ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť, jak bylo vyloženo již výše k odvolání poz. syna, i odměna notáře je součástí nákladů řízení (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 24 Cdo 2250/2024), přičemž zákon nyní podání dovolání proti nákladovým výrokům zapovídá.
31. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu