24 Cdo 1366/2024-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobkyně H. P., zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, proti žalovaným 1) O. P., zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, 2) T. a.s., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, 3) M. P., zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, 4) J. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, 5) L. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, 6) L. P., zastoupené JUDr. Františkem Schulmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, o určení právního vztahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 25/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 70 Co 313/2023-150, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, č. j. 70 Co 313/2023-150, pokud jím bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 5. 2023, č. j. 8 C 25/2023-58, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2023, č. j. 8 C 25/2023-88, o zastavení řízení se mění takto: Usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení se mění tak, že se řízení nezastavuje.
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 7 dne 7. 10. 2022 (ve 21 hod. 49 min.) domáhala pod celkem jedenácti petity několika určení souvisejících se závazky A. P. (dále též „zůstavitel“).
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) uplatněné žalobní nároky usneseními ze dne 22. 12. 2022, č. j. 8 C 335/2022-62, a ze dne 3. 2. 2023, č. j. 8 C 335/2022-89, vyloučil k několika samostatným řízením. Předmětem řízení vedeného u soudu prvního stupně pod sp. zn. 8 C 25/2023 zůstala část žalobního návrhu pod bodem IX., tedy řízení o určení, že dědicové neodpovídají za dluhy zůstavitele vyplývající z dohod o půjčce ze dne 16. 12. 2004, ze dne 11. 8. 2005 a ze dne 6. 10. 2006 podle poměru toho, co z dědictví nabyli k celému dědictví.
3. Současně soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně podala k Městskému soudu v Praze ve stejný den, ale časově dříve (v 11 hod. 21 min.) obdobnou žalobu, kterou se rovněž domáhala několika určení v souvislosti se závazky zůstavitele, toto řízení je zde vedeno pod sp. zn. 68 Cm 133/2022. Konkrétněji se žalobkyně domáhala určení, že ke dni 16. 12. 2004 neexistoval právní poměr nebo právo založené dohodou o půjčce na částku 10 000 000 Kč ze dne 16. 12. 2004, dále určení že ke dni 11. 8. 2005 neexistoval právní poměr nebo právo založené dohodou o půjčce na částku 12 024 000 Kč a že ke dni 6. 10. 2006 neexistoval právní poměr nebo právo založené dohodou o půjčce na částku 23 529 600 Kč. Dále soud prvního stupně zjistil, že obdobnou žalobu podala žalobkyně téhož dne i u Okresního soudu Praha – západ (ve 12 hod. 27 min.).
4. Soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 5. 2023, č. j. 8 C 25/2023-58, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 7. 2023, č. j. 8 C 25/2023-88, řízení zastavil podle § 104 odst. 1 o. s. ř. (výrok I), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným 1) a 2) na nákladech řízení každému částku 2 710, 40 Kč (výrok II) a dále rozhodl, že žalovaní 3), 4), 5), 6) a žalobkyně vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
5. Soud prvního stupně shledal, že se žaloby podané jednak u něj a jednak u Městského soudu, stejně jako u Okresního soudu Praha-západ týkají stejného předmětu sporu a že i účastníci řízení jsou totožní. Dovodil proto, že je dána překážka věci zahájené (litispendence) podle § 83 odst. 1 o. s. ř., která brání tomu, aby bylo v tomto později zahájeném řízení pokračováno. Řízení proto podle § 104 o. s. ř. zastavil.
6. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a všech žalovaných napadeným usnesením potvrdil výrok I usnesení soudu prvního
stupně o zastavení řízení a ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení usnesení soudu prvního stupně změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
7. Odvolací soud ve vztahu k výroku o zastavení řízení své rozhodnutí odůvodnil následovně. Žalobkyně v předmětném řízení popsala zcela totožný skutkový stav jako v žalobě vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 68 Cm 133/2022. V obou shodně tvrdila, že dohody o půjčce ze dne 16. 12. 2004, ze dne 11. 8. 2005 a ze dne 6. 10. 2006 zůstavitel nepodepsal, a že ani v jednom případě nedošlo k převodu peněz, což je u reálné smlouvy, jakou je smlouva o půjčce, podmínkou jejího platného uzavření. V obou řízeních je dán stejný okruh účastníků, žalobkyně je žalobkyní i v řízení vedeném u Městského soudu v Praze, stejné osoby jsou i žalovány. Skutečnost, že Městský soud v Praze v řízení pod sp. zn. 68 Cm 133/2022 do řízení přibral jako další žalovanou H. D. (notářku) na totožném okruhu účastníků nic nemění, podstatné je, že všechny osoby vystupující v tomto řízení vystupují, dokonce ve stejném procesním postavení i ve druhém řízení. Významná není ani odlišnost ve formulaci žalobních návrhů (petitů). V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 68 Cm 133/2022 se žalobkyně domáhá určení, že neexistoval právní poměr nebo právo založené dohodami o půjčce ze dne 16. 12. 2004, 11. 8. 2005 a 6. 10. 2006 vždy ke dni uzavření těchto dohod. V předmětném řízení se žalobkyně domáhá určení, že dědicové (bez uvedení k jakému datu) neodpovídají za dluhy zůstavitele vyplývající z dohod o půjčce ze dne 16. 12. 2004, 11. 8. 2005 a 6. 10. 2006. V řízení sp. zn. 68 Cm 133/2022 je petit formulován šířeji, když se žalobkyně obecně domáhá určení neexistence právních poměrů, zatímco v tomto řízení žádá úžeji jen vyslovení neodpovědnosti za dluhy. Přes tento mírný významový posun, jde v obou řízeních na základě stejného skutkového stavu o určení neexistence odpovědnosti ze stejných smluvních závazků. Vzhledem k tomu, že je dán stejný předmět řízení a řízení je vedeno mezi stejnými účastníky jako řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 68 Cm 133/2022, ale bylo zahájeno později, odvolací soud uzavřel, že je dána překážka věci zahájené dle § 83 odst. 1 o. s. ř., která představuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, pro nějž je nutno toto řízení zastavit. II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“) v celém rozsahu obšírně pojatým dovoláním, ve kterém uplatnila následující argumentaci.
9. Dle žalobkyně se odvolací soud při řešení otázky splnění podmínek pro existenci překážky litispendence podle § 83 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelka má za to, že jednak nebyla naplněna podmínka totožného okruhu účastníků, neboť v řízení u Městského soudu v Praze (pod sp. zn. 68 Cm 133/2022) je na straně žalovaných i další účastník, H. D., která v předmětném řízení nevystupuje (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3179/2007, a ze dne 18.
9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3385/2016). Jednak, že odvolací soud do svého rozhodnutí převzal nesprávná a neaktuální skutková tvrzení a žalobní petit z řízení vedeného u Městského soudu v Praze, neboť žalobkyně svým návrhem na změnu žaloby ze dne 17. 10. 2023 tato skutková tvrzení a žalobní petit (předmět procesního nároku) upravila (k tomu dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5966/2016, a ze dne 25. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). Odvolací soud se dle žalobkyně dále zbavil své povinnosti přezkoumávat zmatečný postup soudu prvního stupně ve vztahu k vyloučení jednotlivých nároků uplatněných původní žalobou k samostatnému projednání a své řízení zatížil zmatečnostní vadou, neboť nezohlednil jí podaný návrh na změnu žaloby ze dne 17.
10. 2023 adresovaný Městskému soudu v Praze, kterou byl změněn i petit (předmět procesního nároku), tedy nevycházel ze stavu v době vyhlášení rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 167 o. s. ř. (k tomu dovolatelka odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3117/2021, ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2663/2008 a ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005). Dále dovolatelka formulovala (dle jejího názoru) několik v judikatuře Nejvyššího soudu neřešených otázek, které směřují k posouzení podmínek naplnění překážky litispendence vč. shodnosti žalobních petitů z hlediska textového obsahu (kupř.
„má dovolací soud za to, že shodnost žalobních petitů v porovnávaných řízeních musí být 100 % z hlediska textového obsahu, tedy musí se jednat o naprosto shodný text petitů, nebo je v tomto posouzení shodnosti předmětu procesního nároku rozhodující obsah žalobního podání tak, jak definoval procesní postup dovolací soud v usnesení ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3117/2021“). Dále dovolatelka zpochybňovala i správnost výroků o náhradě nákladů řízení a požadovala, aby Nejvyšší soud odložil právní moc napadeného rozhodnutí.
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
10. Žalovaní 1) až 5) se k dovolání žalobkyně vyjádřili tak, že jej považují za nepřípustné a navrhli jeho odmítnutí. Mají za to, že dovolatelka sestavila svoji dovolací argumentaci z frází, citací právních předpisů nebo judikatury, ale bez vysvětlení, jak se uvedené citáty vztahují na toto řízení a proč je dovolatelka používá. Žalovaní mají za to, že se rozhodující soudy neodchýlily od dovolatelkou citované judikatury a že dovolatelkou předkládané otázky s věcí nesouvisí. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako zjevně bezdůvodné odmítl, případně jej zamítl a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovaným 1) až 5 náklady dovolacího řízení.
11. Žalovaná 6) se k podanému dovolání nevyjádřila. III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále opět jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 2 o. s. ř.
14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
17. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobkyně do části výroku I usnesení odvolacího soudu, kterým byly částečně změněny a ve zbývající části potvrzeny výroky II a III soudu prvního stupně, není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť jimi bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Toto však v případě přípustnosti a důvodnosti dovolání ve zbývajícím rozsahu nebrání dovolacímu soudu, aby zrušil i nákladové výroky jako výroky závislé na výroku o věci samé.
18. Pokud jde o část dovolání směřující proti výroku I napadeného usnesení odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I usnesení soudu prvního stupně o věci samé, zabýval se Nejvyšší soud jeho přípustností dle § 237 o. s. ř.
19. Dovolání není přípustné pro dovolatelkou předkládanou otázku totožnosti účastníků řízení při posouzení překážky litispendence, neboť o ní odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou praxí Nejvyššího soudu (k tomu srov. např. rozhodnutí ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2988/2020, či ze dne 17.12.2014, sp. zn. 23 Cdo 104/2014). V nyní posuzovaném řízení byli všichni účastníci stejní jako u řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 68 Cm 133/2022 a měli i stejné procesní postavení. Skutečnost, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze na straně žalované navíc vystupuje i H. D. na závěru o naplnění podmínky totožného okruhu účastníků (pro toto řízení) nemůže nic změnit.
20. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky totožnosti žalobního petitu (návrhu) při posouzení překážky litispendence, neboť se odvolací sud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
21. Dovolání je důvodné.
22. Podle § 83 odst. 1 o. s. ř. brání zahájení řízení tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
23. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
24. Překážka věci zahájené (litispendence) podle § 83 o. s. ř. patří k podmínkám řízení, jejichž nedostatek znemožňuje, aby soud v řízení, které bylo zahájeno později, rozhodl ve věci samé. Pro posouzení, zda je tu překážka věci zahájené, je rozhodující stav v době rozhodnutí soudu v později zahájeném řízení.
25. Vymezením pojmu „totožnost řízení“ se dovolací soud již opakovaně zabýval. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1692/2009, totožnost řízení, která je rozhodná pro posouzení překážky věci rozhodnuté, případně překážky litispendence, je dána totožností jejich předmětu a totožností účastníků. Předmětem občanského soudního řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). Jinak řečeno, totožnost předmětu řízení předpokládá jak totožná skutková tvrzení žalobce, tak i totožný žalobní petit. Jestliže je předmět sporu daný žalobním návrhem odlišný, není překážka zahájeného řízení dána (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5622/2017). O odlišný žalobní návrh jde vždy v případech, kdy se neshoduje druh požadované procesní ochrany, a proto za totožné nelze v zásadě považovat žalobní petity žalob na plnění, určovacích a konstitutivních.
26. V nyní posuzovaném případě se žalobkyně (IX. žalobním petitem) domáhala určení, že dědicové neodpovídají za dluhy zůstavitele vyplývající z dohod o půjčce ze dne 16. 12. 2004, 11. 8. 2005 a ze dne 6. 10. 2006 podle poměru toho, co z dědictví nabyli k celému dědictví. Svým návrhem se tedy domáhala zbavení povinnosti dědiců plnit za dluhy vyplývající z uvedených dohod. Ve dříve zahájeném řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 68 Cm 133/2022, se žalobkyně (svými žalobními návrhy I až III) domáhala určení, že ke dni uzavření dohod o půjčce, tedy k 16.
12. 2004, 11. 8. 2005 a 6. 10. 2006 neexistoval právní poměr mezi O. P. a A. P., nebo právo jimi založené. Těmito návrhy se tedy žalobkyně domáhala negativního určení, že neexistoval právní poměr z uvedených dohod. Rozdílnost porovnávaných žalobních petitů je vzhledem k řečenému zřejmá, neboť případné zamítnutí takto velice obecně formulovaného žalobního petitu v dříve zahájeném řízení by nenabízelo jednoznačnou odpověď na otázku, zda dědicové (ne)odpovídají za dluhy zůstavitele vyplývající z citovaných dohod podle poměru toho, co z dědictví nabyli k celému dědictví.
Řečeno jinak: pokud by i v době svého vzniku existoval první vztah ze tří smluv o půjček (a žaloba na určení jeho neexistence by byla zamítnuta), nic by to nevypovídalo o tom, zda onen vztah trval ještě v době smrti zůstavitele (zda do té doby nezanikl některým z právem aprobovaných způsobů – např. splněním, započtením apod.), tím méně by bylo jisté, zda vůbec a v jakém rozsahu (s ohledem na možnou výhradu soupisu pozůstalosti) přešel na některého z dědiců. Přestože tedy byl odvolací soud veden obecně správnou úvahou, o tom, že žalobkyně nemístným hromaděním jednotlivých žalobních nároků evidentně sleduje, aby se dostala tzv. z obliga a stejně tak je nutno vycházet z toho, že soud není otrocky vázán formulací žalobního petitu a může tatáž práva a povinnosti vyjádřit jinými slovy či obraty, pak ani uvedené nic nemění na závěru, že oba posuzované žalobní petity vyjadřují odchylné právní skutečnosti a nelze je tedy považovat za „tentýž předmět řízení“.
27. Pro úplnost je třeba dodat, že podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tvrzením dovolatelky, že odvolací soud při svém rozhodování nezohlednil změnu žaloby, kterou žalobkyně učinila svým podáním ze dne 17. 10. 2023 v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 68 Cm 133/2022 Nejvyšší soud uvádí, že již ve svém rozhodnutí ze dne 22.
11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004 konstatoval, že „Nejde o změnu žaloby, nýbrž o doplnění žalobního tvrzení, jestliže žalobce v průběhu řízení doplní na základě výzvy soudu podle § 118a odst. 2 o. s. ř. vylíčení rozhodujících skutečností, jichž je třeba pro posouzení věci; svůj nárok žalobce opírá o tentýž skutkový děj, který popsal v žalobě“. Reagovala-li žalobkyně na výzvu Městského soudu v Praze učiněnou usnesením ze dne 20. 9. 2023, č. j. 68 Cm 133/2022-177, nejde fakticky o změnu žaloby, ale pouze o doplnění skutkových tvrzení na základě poučení soudu.
V zásadě se jedná pouze o upřesnění žaloby, o kterém není nutno rozhodovat usnesením. Nelze proto učinit jiný závěr, než že žalobkyně podáním ze dne 17. 10. 2023 neučinila změnu žaloby, ale pouze její upřesnění na základě výzvy ze strany soudu, mimo to i toto podání vychází ze stejných skutkových tvrzení a pouze tato tvrzení konkretizuje a zpřesňuje žalobní petity. I kdyby se však jednalo, jak tvrdí žalobkyně, o změnu žaloby, Městský soud v Praze o jejím připuštění dosud nerozhodoval (§ 95 odst. o.
s. ř.), tudíž předmět vedlejšího řízení bylo v době rozhodování odvolacího soudu stejný, jako v době podání žaloby. Odvolací soud proto zcela správně vycházel ze stavu v době svého rozhodování (jenž navíc odpovídal stavu v době zahájení řízení), který je okamžikem rozhodným pro posouzení existence překážky litispendence (a to i pro Nejvyšší soud, srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.). Žádné další vady řízení nebyly žalobkyní tvrzeny ani shledány Nejvyšším soudem.
28. Dovolací soud považuje za potřebné závěrem vyjádřit, že pro dovolací řízení je stanoveno povinné zastoupení dovolatele. Je-li dovolání podáno prostřednictvím advokáta (což je případem nejčastějším), mělo by být dovolání vypracováno na patřičné úrovni, minimálně ovšem ve standardu, který je kladen na jakýkoliv jiný projev advokáta v souvislosti s výkonem advokacie. Podle čl. 4 odst. 1 a 3 Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. 10. 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex) ve znění pozdějších předpisů, je advokát všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu a jeho projev v souvislosti s výkonem advokacie má být věcný, střízlivý, a nikoliv vědomě nepravdivý. Co se týká požadavku na věcnost, v projednávané věci nemůže být pochyb, že dovolání (ostatně jako i všechna předchozí podání dovolatelky sepsaná její zástupkyní) takovému požadavku nevyhovuje. Dovolatelka na celkem dvaceti čtyř stránkovém dovolání několikrát opakuje stejnou argumentaci a cituje nespočet judikátů, které však s danou věcí nesouvisí.
29. Jelikož odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, změnil tak, že se řízení nezastavuje. Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad právní moci rozhodnutí, neboť uvedený návrh byl tímto rozhodnutím konzumován.
30. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby se zabýval nárokem věcně, zejména z hlediska zákonného požadavku, aby určení práva bylo vždy doprovázeno naléhavým právním zájmem (§ 80 o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím dovolacího soudu řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení až v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 8. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu