23 Cdo 3117/2021-187
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně Klott LT s. r. o. se sídlem v Brně, okres Brno-město,
Měřičkova 14, PSČ 621 00, IČO 26224208, zastoupené Mgr. Jiřím Pospíšilem,
advokátem se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 187/5, PSČ 602 00, proti
žalované SCHÄFER a SÝKORA s. r. o. se sídlem v Rumburku, Rumburk 1, Cihlářská
1000/2, PSČ 408 01, IČO 00556718, zastoupené Mgr. Jáchymem Petříkem, advokátem
se sídlem v Praze, Plzeňská 3350/18, PSČ 150 00, o uložení povinnosti k opravě
vozidla, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 14 C 50/2017, o dovolání
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2021,
č. j. 17 Co 159/2020-151, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 17 Co
159/2020-151, a usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 29. 9. 2020, č. j. 14
C 50/2017-140, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Děčíně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Děčíně jako soud prvního stupně usnesením ze dne 29. 9. 2020, č. j. 14 C 50/2017-140, odmítl žalobu ze dne 13. 2. 2017 a rozhodl o nákladech
řízení. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobkyně se žalobou domáhala,
aby žalované byla uložena povinnost na vlastní náklady provést opravu vozidla
XY, výrobní číslo vozidla XY, RZ XY, a takto řádně opravený vůz ve stavu
způsobilém k provozu vozidla na dopravních komunikacích předat žalobkyni. Důvodem byla vadně provedená generální oprava motoru vozidla. Soud prvního
stupně uvedl, že žalobní petit musí být úplný, určitý a srozumitelný; vymezení
práv a povinností v něm musí být provedeno tak přesně a jednoznačně, aby po
jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon
rozhodnutí, tj. musí být po materiální stránce vykonatelný. Vzhledem k tomu, že
petit uvedený požadavek nesplňoval, poučil soud prvního stupně žalobkyni
usnesením ze dne 23. 5. 2019, č. j. 14 C 50/2017-102, a ze dne 9. 6. 2020, č. j. 14 C 50/2017-124, že její žalobní petit je neurčitý, neboť není zcela
jednoznačně uvedeno, jakým způsobem má být oprava provedena, jaké konkrétní
části vozidla, resp. motoru, mají být opraveny, a jaké konkrétní díly a v jaké
kvalitě mají být k opravě použity. Soud žalobkyni poučil, jakým způsobem je
třeba neurčitost žaloby opravit a stanovil jí lhůtu k odstranění vad žaloby s
tím, že pokud nebude podání ve lhůtě opraveno a v řízení nebude možné pro tento
nedostatek pokračovat, soud žalobu odmítne. Žalobkyně vady žaloby neodstranila a uvedla, že přesný rozsah opravy vozidla
není možné v tuto chvíli určit, neboť jisté poškození nastalo v důsledku vadně
provedené opravy, jiné v důsledku následné poruchy a další nastaly a nastávají
již i vlivem toho, že je vozidlo dlouhodobě odstavené a neudržované. Soud
prvního stupně proto uzavřel, že žalobkyní formulovaný petit není dostatečně
určitý; vymezení rozsahu opravy tak, že vozidlo má být ve stavu způsobilém k
provozu na pozemních komunikacích je pouze obecné a zcela nedostačující. Podle
soudu žalobkyni nic nebránilo, aby si nechala zpracovat znalecký posudek či
odborné vyjádření, které by určilo konkrétní rozsah opravy vozidla. Soud proto
žalobu podle § 43 o. s. ř. odmítl. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením
ze dne 28. 1. 2021, č. j. 17 Co 159/2020-151, potvrdil usnesení soudu prvního
stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud souhlasil s
žalobkyní v tom, že soud prvního stupně se měl vadami žaloby zabývat již na
začátku řízení a že odmítnutí žaloby po třech letech od zahájení řízení je
netypické a nešťastné; ovšem samotná délka řízení ani činění procesních úkonů
nemají vliv na povinnost soudu postupovat podle § 43 o. s. ř. Odvolací soud
nepřisvědčil námitce, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo nepředvídatelné;
poukázal na to, že soud žalobkyni vyzval k odstranění vad žaloby a k odmítnutí
žaloby přistoupil až poté, co žalobkyně v podání ze dne 28. 6. 2020 dala
jednoznačně najevo, že s názorem soudu prvního stupně o vadách žaloby
nesouhlasí a výzvě soudu prvního stupně nevyhoví.
Neopodstatněnou shledal soud
i námitku žalobkyně, že soud prvního stupně nepřihlédl k podání ze dne 17. 6. 2019, jímž došlo k dílčí úpravě a upřesnění petitu. Z odůvodnění rozhodnutí
soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně následné úkony žalobkyně
ve vztahu k vymezení žalovaných nároků zohlednil, avšak je shledal
nedostatečnými. Důvodem, pro který soud prvního stupně shledal petit neurčitým,
bylo nevymezení částí vozidla, které mají být opraveny, resp. nedostatečné
vymezení rozsahu oprav tak, že „vozidlo má být ve stavu způsobilém k provozu na
pozemních komunikacích“. Doplnění návrhu rozsudečného výroku o slova „dle
postupů a předpisů výrobce, za použití certifikovaných náhradních dílů nebo
kvalitativně rovnocenných dílů“ nebylo pro rozhodnutí soudu prvního stupně
podstatné. Odvolací soud aplikoval § 79 odst. 1 o. s. ř. a dále § 152 až 154 o. s. ř. Vycházel z toho, že žalobkyně se domáhá opravy vozidla (odstranění závad na
vozidle). Tyto závady vymezila ve vazbě na konkrétní vozidlo (XY), způsobem
jejich odstranění (dle postupů a předpisů výrobce, za použití certifikovaných
náhradních dílů nebo kvalitativně rovnocenných dílů) a účelem, jehož má být
dosaženo (stav způsobilý k provozu na pozemních komunikacích). K
individualizaci závad se vztahuje toliko vazba na konkrétní vozidlo a účel,
kterého má být dosaženo; způsob odstranění k individualizaci použít nelze s
ohledem na jeho míru obecnosti. Odvolací soud poukázal na to, že žalobkyně se
domáhá odstranění závad, jejichž existence je důsledkem pochybení žalované při
opravě vozidla, popř. důsledkem nečinnosti žalované. Připadá v úvahu posouzení
nároků jako nároků z odpovědnosti za vady (§ 2615 a násl. zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále také jen „o. z.“)
vyplývajících ze smlouvy o dílo či nároků na náhradu škody (§ 2894 a násl. o. z.) vzniklé v důsledku porušení povinnosti žalované. Z povahy uplatněných
nároků je zřejmé, že povinnost odstranit závady se nevztahuje ke všem závadám,
které se na vozidle vyskytují, nýbrž toliko k těm, jejichž existence je
důsledkem pochybení žalované při opravě vozidlo, popř. důsledkem nečinnosti
žalované. Uvedené musí být též zohledněno v individualizaci závad, které je
žalovaná povinna odstranit; individualizace vazbou na vozidlo a účel je z
tohoto hlediska nedostatečná. Vzhledem k tomu, že soud není vázán zněním rozsudečného výroku a výrok rozsudku
může naformulovat dle svého úvahy, se odvolací soud dále zabýval tím, zda
žalobní tvrzení umožňují formulaci rozsudečného výroku s potřebnou mírou
individualizace závad, které je žalovaná povinna odstranit. Odvolací soud
dospěl k závěru, že vymezení práv, jejichž ochrany se žalobkyně domáhá, není
zřejmé z žalobkyní navrženého znění rozsudečného výroku, a to ani ve spojení s
žalobními tvrzeními. Odvolací soud v tomto směru odkázal usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 31/2010.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, jehož
přípustnost spatřovala v tom, že odvolací soud se při řešení otázky určitosti
žalobního návrhu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka odkázala na řadu konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu
vztahujících se k otázce určitosti žalobního návrhu a k náležitostem žaloby
podle § 79 odst. 1 a 2 o. s .ř. a uvedla, že v žalobním návrhu je od začátku
popisován projednávaný skutek v souladu s § 79 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §
43 odst. 1 a 2 o. s. ř., tedy naprosto individuálně a takovým způsobem, že je
nezaměnitelný s jakýmkoliv jiným skutkem. Dovolatelka poukázala na to, že
uvedenému nasvědčuje také skutečnost, že věc byla soudem prvního stupně po dobu
několika let projednávána, byly prováděny listinné důkazy, strany sporu se
opakovaně vyjadřovaly a byli vyslýcháni svědci. V tomto směru odkázala na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, v němž
Nejvyšší soud uvedl, že nelze přehlížet, že soudy shledaly žalobu
neprojednatelnou v době, kdy o věci bylo již zčásti pravomocně rozhodnuto a kdy
většina „chybějících“ údajů již byla seznatelná z dosud provedeného dokazování. Dovolatelka dále poukázala na to, že petit upravila podáním ze dne 17. 6. 2019,
a takový petit považovala za naprosto srozumitelný a určitý. Dále uvedla, že
konkrétní postup oprav stejně jako konkrétní výčet snad použitých náhradních
dílů ani není možné fakticky určit. Bližší konkretizace způsobu provedení
opravy tak, jak ji požadoval nalézací soud, opravdu není možná, a to i s
ohledem na to, že skutečný rozsah škod bude moci být zjištěn, až se vozidlo
skutečně začne opravovat. Dovolatelka uvedla, že tuto skutečnost opakovaně
konzultovala s několika soudními znalci. Dovolatelka poukázala také na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2632/2017, podle něhož
petit nemusí tvořit „seznam věcí“, a mutatis mutandis jej vztáhla na to, že
petit nemusí obsahovat přesný postup opravy. Dovolatelka uvedla, že zvoleným
petitem jde pouze o to, aby žalovaná uvedla vozidlo do původního stavu – tedy
do stavu způsobilého k provozu na pozemních komunikacích. Dovolatelka se
nedomnívala, že by byl žalobní petit nevykonatelný, a uvedla, že vynutit
povinnost uloženou rozhodnutím je možné ukládáním pokut. Závěrem dovolatelka shrnula, že postup nalézacího soudu, který odmítl žalobu po
třech letech projednávání věci samé, je netypický, nešťastný a nepředvídatelný. Výhrady k petitu měl soud řešit na začátku řízení. Postup soudu prvního stupně
proto dle dovolatelky vyvolává pochybnosti o spravedlivém procesu. Podle
dovolatelky soudy zaměnily projednatelnost žaloby s její případnou úspěšností. Pokud se soudy domnívaly, že požadavek žalobkyně specifikovaný v žalobním
petitu jde nad rámec hmotněprávního nároku, byla by tato skutečnost důvodem k
zamítnutí, resp. částečnému zamítnutí žalobního návrhu; ovšem až na základě
řádně provedeného dokazování. K uvedenému dovolatelka odkázala na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1600/2012.
Dovolatelka
proto uvedla, že soudy obou stupňů rozhodly v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu, a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí
odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání podle jejího názoru
nesplňuje základní formální náležitosti, neboť dovolatelka řádně nevymezila
důvody přípustnosti dovolání. Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že
dovolání splňuje formální náležitosti, navrhla žalovaná, aby dovolání bylo
odmítnuto pro nepřípustnost, neboť otázka předložená dovolatelkou byla již
vyřešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo
31/2010, a soudy obou stupňů se od rozhodovací praxe dovolacího soudu
neodchýlily. Nejvyšší soud jako soud dovolací postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání
podala osoba oprávněná zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší
soud posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné a důvodné, neboť
odvolací soud se při posouzení otázky projednatelnosti žaloby, konkrétně
určitosti žalobního petitu, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu.
Podle § 79 odst. 1 o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní
firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a
příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje),
popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení
důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se
navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce,
musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a
označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních
poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
Podle § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo
opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti
nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí
lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec
1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v
řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se
zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou
řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen
(odstavec 2).
Nejvyšší soud se otázkou určitosti žalobního petitu zabýval v řadě svých
rozhodnutích; závěry jeho rozhodovací praxe k této otázce byly shrnuty např. v
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 6025/2017, v němž
Nejvyšší soud uvedl, že:
Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být
přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí vědět, o čem má jednat a
rozhodnout,
neboť nesmí – s výjimkou případů uvedených v § 153 odst. 2 o. s. ř. –
účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou
navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě
nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by
mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska)
vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením
formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby
soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly
právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval.
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze
vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho
rozsudku. Ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř žalobci neukládá
formulovat návrh rozsudečného výroku, ale jen to, aby z žaloby bylo patrno,
čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě
přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby
bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím
soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti.
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li – bez ohledu na
to, zda po stránce „kvalitativní“ nebo „kvantitativní“ – neurčitá nebo
nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil
nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo
opravu provést (§ 43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu
žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení
pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, byl-li žalobce o tomto následku
poučen (§ 43 odst. 2 o. s. ř.).
V judikatuře Nejvyššího soudu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 85/2002, uveřejněné pod číslem 57/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, ze dne
20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo
1310/2003, ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 556/2007, ze dne 22. 4. 2009,
sp. zn. 33 Cdo 1108/2007, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 25 Cdo 374/2013, ze dne
21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2112/2014, či ze dne 27. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3607/2015.
Ve výše citovaném usnesení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp.
zn. 27 Cdo 6025/2017) dospěl Nejvyšší soud rovněž k závěru, že zásada, podle
níž soud posuzuje každý procesní úkon podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s.
ř.), se prosadí také při posuzování obsahu žaloby (srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4722/2008), a tedy i jejího
petitu. Žalobní návrh je proto třeba posuzovat nikoli jen podle části podání,
kterou žalobce označí – výslovně či graficky – jako petit (a která je zpravidla
situována do závěru žaloby). Předmět procesního nároku je nutné odvozovat z
celého obsahu žalobního podání.
Při aplikaci výše uvedených judikatorních závěrů na řešený případ je třeba
dospět k závěru, že se soudy obou stupňů odchýlily od výše citované rozhodovací
praxe dovolacího soudu, když žalobu odmítly pro neurčitost petitu. Dovolací
soud zdůrazňuje, že z citovaných závěrů rozhodovací praxe vyplývá, že je třeba
petit posuzovat podle celého obsahu žaloby, nikoli jen podle části podání,
která je jako petit označena (zpravidla část v závěru žaloby). V řešeném
případě ze spisu vyplývá, že v žalobě byla dostatečně specifikována vada, resp.
to, jak se vada projevuje, a to konkrétně v článku IV žaloby, kde je uvedeno,
že byl zjištěn proražený blok motoru, kterým vylétly oko ojnice i části pístu.
Postup soudu prvního stupně, který výzvou žalobkyni uložil, aby přesně
specifikovala, jakým způsobem má být oprava vady provedena (jak přesně má být
oprava provedena, jaké konkrétní díly vozidla mají být opraveny a jaké
konkrétní díly a v jaké kvalitě mají být použity), nelze považovat za správný.
V žalobním petitu (ani následně ve výroku rozhodnutí soudu) nemusí být uveden
přesný postup odstranění vady. Pro výrok soudu (a tedy i pro dostatečně určitý
petit) je rozhodující konkrétní popis vady (resp. popis projevů vady), která má
být odstraněna, nikoli přesný postup k odstranění vad. K tomu srov. mutatis
mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo
1644/2005, z něhož vyplývá, že za oprávněný nelze považovat požadavek, aby byl
zhotoviteli ukládán způsob odstranění vady díla; odpovědnost, že vady díla
budou řádně odstraněny, leží na zhotoviteli díla.
Z uvedeného vyplývá, že v řešené věci nebyly dány podmínky pro odmítnutí
žaloby, a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl uplatněn
důvodně.
V řešené věci nelze ani přehlédnout námitku dovolatelky týkající časové
prodlevy mezi podáním žaloby, výzvou k odstranění vad žaloby a datem usnesení o
odmítnutí žaloby. Z obsahu spisu se podává, že žalobkyně uplatnila svůj nárok
žalobou ze dne 13. 2. 2017. K výzvě k odstranění vad podání došlo usnesením ze
dne 23. 5. 2019 a ze dne 9. 6. 2020, tj. po více než dvou letech od podání
žaloby a k odmítnutí žaloby došlo dne 29. 9. 2020, tj. po více než třech letech
od podání žaloby.
V této souvislosti odkazuje dovolací soud na závěry soudní praxe, podle nichž
je soud povinen postupovat podle § 43 odst. 1 o. s. ř. neprodleně po doručení
podání, přičemž postup podle § 43 odst. 1 a 2 o. s. ř. v poměrech konkrétního
případu až po několika letech po doručení podání je porušením práva účastníka
na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (čl. 38 Listiny
základnich práv a svobod) – (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne
29. 5. 2001, sp. zn. I. ÚS 165/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6.
2008, sp. zn. 28 Cdo 1540/2008).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i
usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o
náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1 věta
druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je v souladu s § 243g odst. 1 o. s. ř.
závazný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu