24 Cdo 1375/2023-851
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání
pozůstalosti po J. J., narozenému XY, zemřelému 16. 4. 2016, naposledy bytem v
XY, za účasti pozůstalé manželky J. J., narozené XY, bytem v XY, zastoupené
JUDr. Zdenkem Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976,
pozůstalého syna J. J., narozeného XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Zdenkem
Poštulkou, advokátem se sídlem v České Třebové, U Javorky 976, pozůstalé dcery
Š. N., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Markem Hylenou, advokátem se
sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, a pozůstalé vnučky D. J., narozené
XY, bytem XY, doručovací adresa XY, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí
pod sp. zn. 20 D 592/2016, o dovolání pozůstalého syna J. J. proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 18. 1. 2023, č.
j. 18 Co 218/2022-807, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze
dne 3. 5. 2016, č. j. 20 D 592/2016-2, zahájil z moci úřední pozůstalostní
řízení po zůstaviteli J. J. a pověřil provedením úkonů JUDr. Janu Kačírkovou,
notářku v Ústí nad Orlicí, aby jako soudní komisařka provedla potřebné úkony ve
věci (§ 138 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních,
dále jen „z. ř. s.“). Naposledy pak byla projednáním pozůstalosti pověřena Mgr. Jana Filipová, notářka v Ústí nad Orlicí. Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. 6. 2022, č. j. 20 D 592/2016-754,
určil obvyklou cenu majetku, který měl zůstavitel s pozůstalou manželkou J. J. ve společném jmění ke dni úmrtí zůstavitele ve výši 2 885 682 Kč, a dále určil,
že z tohoto majetku patří pozůstalé manželce J. J. majetek podrobně
specifikovaný ve výroku I; s tím, že do aktiv pozůstalosti se zařazuje
pohledávka dědiců vůči J. J. z tohoto vypořádání společného jmění se
zůstavitelem v celkové výši 1 292 841 Kč a stanoví se povinnost J. J. vyplatit
Š. N., J. J. a D. J. každému částku 323 210,25 Kč do 15 dnů od právní moci
usnesení. Dále bylo tímtéž výrokem vysloveno, že do pozůstalostního jmění patří
spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny budovy bez čp./če., způsob využití
jiná stavba, na pozemku evidovaném jako stavební parcela číslo XY v
katastrálním území XY zapsaná na listu vlastnictví č. XY v katastru nemovitostí
pro obec a katastrální území XY v obvyklé ceně tohoto podílu 150 000 Kč, a
pohledávka dědiců vůči paní J. J. z vypořádání společného jmění se zůstavitelem
v celkové výši 1 292 841 Kč. Výrokem II usnesení byla určena obvyklá cenu aktiv
pozůstalosti částkou 4 424 841 Kč, výše pasiv pozůstalosti 29 204 Kč a čistá
hodnota pozůstalosti pak částkou 4 395 637 Kč. Soud prvního stupně dále pod
bodem III výroku usnesení potvrdil, že dědictví nabyli bez výhrady soupisu, bez
nařízení dědické posloupnosti, Š. N. ze závěti s nárokem na majetek v závěti
uvedený a dále ze zákona s nárokem na jednu čtvrtinu, tedy celkem její dědický
podíl činí 51 %, J. J. ze závěti s nárokem na majetek v závěti uvedený a dále
ze zákona s nárokem na jednu čtvrtinu, tedy celkem její dědický podíl činí 34,4
%, a J. J. a D. J. ze zákona každý s nárokem na jednu čtvrtinu majetku děděného
podle zákona, což pro každého představuje dědický podíl ve výši 7,3 %. Podle
takto určených podílů pak rozdělil část pozůstalosti, o níž bylo pořízeno
závětí zůstavitele, a to mezi Š. N. a J. J. a konečně ohledně zbývajícího jmění
zůstavitele potvrdil, že jej na základě zákonné dědické posloupnosti nabyli v
záhlaví označení dědicové, a to každý v rozsahu 1/4 dědictví, kterou tvoří
pohledávka vůči paní J. J. z vypořádání společného jmění se zůstavitelem v
celkové výši 1 292 841 Kč. Ve výroku III bylo pro J. J. zřízeno věcné břemeno,
jemuž odpovídá právo užívání k bydlení a právo na potřebnou pomoc v nemoci a ve
stáří, jež zatěžuje Š. N. a týká se nemovitých věcí blíže označených a
situovaných v katastrálním území XY.
Výroky pod body IV až VI rozhodl soud
prvního stupně o odměně soudní komisařky a o nákladech řízení jak účastníků,
tak i státu. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací
soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně – s
výjimkou jeho výroku V – potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok II), o nákladech odvolacího
řízení vzniklých účastníkům (výrok III) a o vrácení části soudního poplatku
(výroky IV a V). Takto soudy obou stupňů rozhodly v probíhající pozůstalostním řízení o obvyklé
ceně majetku zůstavitele a jeho manželky J. J., který tvořil součást jejich
společného jmění manželů, jež zaniklo smrtí zůstavitele (dále jen „SJM“), o
majetku náležejícímu výlučně zůstaviteli, o obvyklé ceně aktiv a pasiv
pozůstalosti, včetně její čisté hodnoty a o potvrzení nabytí dědictví zčásti ze
závěti a zčásti na základě zákonné posloupnosti, vždy bez výhrady soupisu a bez
nařízení dědické posloupnosti. Usnesení odvolacího soudu napadl pozůstalý syn J. J. v rozsahu jeho výroku o
věci samé (výrok I) dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II
a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Otázka týkající se nezařazení zděné kolny (označováno jako zděný sklad
zahradního nábytku-zahradní domek, viz č.l. 709 a 710 procesního spisu) nemůže
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Odvolací soud totiž převzal
závěry soudu prvního stupně, který k dané materii uvedl, že dědici a manželka
zůstavitele se neshodli na rozhodných skutečnostech ohledně toho, že by byly
stavby (kolny a vedle situovaného dřevníku) předmětem SJM. V té souvislosti
Nejvyšší soud doplňuje, že podle obsahu protokolu o jednání konaném před
pověřenou soudní komisařkou dne 1. 6. 2020 (srov. č.l. 733 a navazující spisu)
se účastníci neshodli na tom, kdy byly uvedené stavby postaveny (zbudovány). Pozůstalá manželka uvedla, že se tak stalo za trvání manželství, kdežto poz. dcera Š. N. uvedené tvrzení výslovně popřela s tím, že stavba na pozemku byla
umístěna jistě v době jejího ocenění soudním znalcem Ing. Hemelíkem (tedy až) v
roce 2016. Podle § 162 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen
„z. ř. s.“ platí, že zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí, soud
usnesením stanoví obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění
zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele a schválí dohodu
pozůstalého manžela s dědici o vypořádání majetku patřícího do společného jmění
manželů, není-li v rozporu s pokyny, které zůstavitel ještě za svého života
udělil ohledně svého majetku pro případ smrti, popřípadě se zákonem (odstavec
1). Nedojde-li k dohodě podle odstavce 1, soud usnesením podle zásad uvedených
v občanském zákoníku, určí, jaký majetek ze společného jmění patří do
pozůstalostního jmění a jaký majetek patří pozůstalému manželovi, popřípadě též
stanoví pohledávku, potřebnou k vypořádání majetku ze společného jmění. Neshodnou-li se dědici s pozůstalým manželem na rozhodných skutečnostech o tom,
co vše patří do společného jmění manželů, ke spornému majetku se nepřihlíží
(odstavec 2). K otázce spornosti aktiv, pasiv, popř. jmění náležejícího do SJM zůstavitele a
přeživšího manžela se již judikatura Nejvyššího soudu (naposledy v rozsudku ze
dne 26. 1. 2023, sp. zn.
24 Cdo 2680/2022-II) vyjádřila tak, že sporností aktiv
(popř. pasiv nebo majetku, jež má náležet do SJM) je míněna situace, kdy v
rámci řízení o pozůstalosti některý z dědiců (popř. pozůstalý manžel, jde-li o
majetek, jež má tvořit společné jmění manželů) uplatní rozdílná (rozporná)
tvrzení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení (právní závěr), zda
věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli, popř. do
společného jmění manželů (k otázce, co je sporným aktivem či pasivem, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5455/2007). Při zjišťování, které věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřily do
společného jmění, jaké měli manželé společné závazky, co každý z manželů
vynaložil ze svého na společný majetek nebo co bylo ze společného majetku
vynaloženo na jejich ostatní majetek, soud vychází nejen ze shodných tvrzení
účastníků (dědiců a pozůstalého manžela). Zůstala-li některá z těchto okolností
mezi pozůstalým manželem a dědici nebo mezi dědici po skutkové stránce sporná,
postupuje soud (soudní komisař) podle ustanovení § 162 odst. 2, věta druhá z. ř. s., tj. omezí se jen na zjištění jejich spornosti a při vypořádání
společného jmění ke spornému majetku nepřihlíží. Účastníci (dědici nebo
pozůstalý manžel) se pak mohou domáhat svých práv k tomuto majetku nebo ohledně
těchto dluhů žalobou mimo řízení o dědictví (§ 189 odst. 1 z. ř. s.). Sporností aktiv nebo pasiv dědictví, případně sporností aktiv nebo pasiv
společného jmění manželů, se ve smyslu citovaných ustanovení rozumí rozdílná
(rozporná) tvrzení účastníků řízení o skutečnostech, které jsou rozhodné pro
posouzení (právní závěr), zda věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh
patřily zůstaviteli (do společného jmění manželů). Jsou-li údaje účastníků
shodné nebo liší-li se jen v okolnostech, které nejsou pro právní hodnocení
významné, nejde o spor o aktiva nebo pasiva dědictví (společného jmění
manželů). V případě, že účastníci mají jen rozdílný právní názor na otázku, zda
věc nebo jiná majetková hodnota, popřípadě dluh patřily zůstaviteli (do
společného jmění manželů), nemůže se soud omezit na „zjištění spornosti“; na
základě svého právního posouzení musí rozhodnout, zda patří nebo nepatří do
dědictví (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo
5455/2007, jehož závěry se přiměřeně uplatní i za současné právní úpravy.)
K dané otázce lze s ohledem na právě nastíněnou ustálenou judikaturu soudů
uzavřít, že jsou-li mezi účastníky právě projednávaného pozůstalostního řízení
sporné skutkové okolnosti týkající se zejména okolnosti vzniku stavby, které
jsou klíčové pro navazující právní závěr, komu drobná stavba náleží (zda
vlastnicky náležela stavebníkovi nebo i jeho manželu v blíže neurčené době
výstavby, popř. zda byla vystavěna až po 1. 1. 2013 a stala se tak bez dalšího
součástí pozemku, na němž byla postavena či nikoliv atd.), nemohl být uvedený
majetek zahrnut coby součást SJM zůstavitele a pozůstalé manželky, neboť se k
němu nemělo pro jeho spornost v rámci pozůstalostního řízení vůbec přihlížet.
Z
toho úhlu pohledu byly předčasné (nadbytečné) právní úvahy soudu prvního stupně
o tom, zda daná drobná stavba sdílí osud příslušenství stavby jiné či nikoliv,
jelikož pro skutkovou spornost mělo zůstat právní posouzení režimu dané stavby
stranou pozornosti soudu rozhodujícího v pozůstalostním řízení. Pozůstalostní
řízení je totiž ze své povahy řízením tzv. nesporným, které není, co do své
procesní úpravy, uzpůsobeno k řešení skutkových sporů, k čemuž je lépe vybaven
soud rozhodující v řízení sporném (na základě žaloby podle § 189 odst. 1 z. ř. s.). Již skutková spornost rozhodujících okolností vede k závěru o
nepřípustnosti podaného dovolání k dané otázce, jelikož řešení problematiky
toho, zda příslušenství stavby může být situováno na jiném pozemku, než stavba
hlavní, jiné (pro dovolatele příznivější) právní posouzení přinést evidentně
nemůže. K dané otázce tak dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. přípustné není, neboť
pozůstalostnímu soudu nepřísluší, jak vyloženo výše, provádět dokazování o
sporných skutkových okolnostech týkajících se aktiv nebo pasiv pozůstalosti a
ty pak právně hodnotit. Odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně)
proto nepochybily, pokud spornou drobnou stavbu do vypořádávaného společného
jmění přeživší manželky a zůstavitele nezahrnuly. K otázkám vztaženým k problematice výkladu obsahu závěti pod bodem 2 možno
uvést, že dovolání rovněž neshledal Nejvyšší soud přípustným, neboť ani v
uvedeném rozsahu se odvolací soud neodchýlil od judikatury soudu dovolacího,
který setrvale judikuje, že (až tehdy) vznikne-li pochybnost o obsahu právního
úkonu (jednání) závěti z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve
vymezení majetku, o němž je závětí pořizováno, nebo v označení dědiců či určení
jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění
takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za
nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich
dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.7.1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; dále i usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21
Cdo 2094/2015). Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i po 1. 1. 2014. Ustanovení § 1494 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále
jen „o. z.“), podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce
vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za
nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo. Současně však platí opakovaně v
rozhodnutích dovolacího soudu vyslovovaný názor, že výklad právního úkonu
(jednání) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tj. ke zjištění toho, co
bylo skutečně projeveno, ale nelze pomocí výkladu nahrazovat nebo doplňovat
vůli, kterou pořizovatel sice měl, ale neprojevil ji (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 1996, sp. zn.
3 Cdon 946/96, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1979, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, a rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015). V projednávané věci nevznikly (objektivně) o platnosti závěti ani o vůli
zůstavitele žádné objektivní pochybnosti; okolnost, že zůstavitel dovolateli v
závěti odkázal nemovité věci (situované v katastrálním území XY a podíl na domě
č.p. XY, katastrální území XY), které však ještě před smrtí na něj samotného
převedl, nečiní závěť neplatnou a ani nevede k závěru, že by se tomuto dědici
mělo na místo odkázaného majetku, který zůstavitel ke dni smrti již nevlastnil,
dostat jiného majetku, popř. jiné hodnoty. Nic takového z předložené závěti v
nejmenším neplyne (srov. kupř. § 1479, 1494 odst. 1 a ve vztahu k dědické
smlouvě pak i § 1588 odst. 1, věta prvá o. z.). I k dané problematice navíc existuje již dlouhodobě ustálená judikatura, v
tomto smyslu se odkazuje na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
31. 1. 1974, sp. zn. 5 Co 15/74, uveřejněné za účelem sjednocení rozhodovací
činnosti soudů ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 33, ročník 1976 (k
jehož závěrům se přihlásil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3400/2007), v němž bylo vyloženo, že „jestliže zůstavitel v závěti
určil konkrétní nemovitost ustanovenému závětnímu dědici, ale později tuto
nemovitost smluvně převedl na jinou osobu, nelze při posuzování účinnosti
závěti nebo její části již zpravidla mít za to, že by zůstavitel přesto chtěl,
aby se ustanovený dědic nemovitosti stal dědicem určitého podílu majetku, který
by bylo možno vyjádřit v penězích“. Lze proto shrnout, že dovolateli, jemuž
byly nemovité věci, na něž ve vztahu k němu pomýšlel zůstavitel v závěti,
převedeny ještě za života, nemá podle závěti právo na další (substituční)
jmění. Odkaz dovolatele na § 1764 až 1766 o. z. upravujícím následky změny
okolností, ke kterým došlo po uzavření smlouvy, je zcela nepřípadný, neboť
závěť není smlouvou (dvou či vícestranným právním jednáním) a zmiňovaná
ustanovení se na pořízení pro případ smrti formou závěti z hlediska jejich
věcné působnosti vůbec nepoužijí. Nadto zůstavitel není závětí (na rozdíl od
dědické smlouvy) vázán a může ji ve světle změněných okolností kdykoliv podle
své úvahy změnit či zrušit (§ 1575 až 1581 o. z.). V otázce, zda ve věci mělo být aplikováno znění § 1501 odst. 1 o. z. (podle
něhož platí, že vyměří-li zůstavitel některým z povolaných dědiců určité podíly
a jiným nikoli, připadne dědicům povolaným bez podílu zbylá část pozůstalosti
rovným dílem), je dovolání zcela zjevně bezdůvodné (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť zůstavitel závěť pořídil jen o konkrétním nemovitém majetku, který
měli zdědit Š. N. a J. J., žádným dědicům naopak neurčil v závěti jakékoliv
podíly (tedy šlo o závěť sine partibus), jak má citované zákonné ustanovení na
mysli.
Uvedl-li zůstavitel nad rámec jím zmiňovaných konkrétních nemovitých
věcí, že „ostatní majetek, nechť je děděn podle zákona“, pak v uvedeném rozsahu
se neprosazují účinky závěti jako jednostranného neadresného právního jednání
zůstavitele, nýbrž nastupuje zákonná dědická posloupnost ve smyslu § 1633 a
násl. o. z. (takový účinek by ostatně nastal, i kdyby závěť onu „zbytkovou“
doložku neobsahovala, srov. § 1633 odst. 1 a § 1476 o. z.). Dovolatel pak v
dovolání zůstaviteli podsouvá, že vyjma odkázání konkrétního majetku závětním
dědicům, u dalšího majetku mělo dědictví připadnout „ostatním dědicům“. Žádné
omezení zákonné posloupnosti na „ostatní dědice“ však závěť neobsahuje a soudy
obou stupňů proto postupovaly nepochybně správně, jestliže všem v úvahu
přicházejícím dědicům, nad rámec hodnoty nemovitých věcí závětí odkázaných
pozůstalé dceři Š. N., z titulu zákonné posloupnosti potvrdily nabytí dědictví
každému též v rozsahu jedné jeho čtvrtiny. K argumentaci dovolatele ohledně věcného břemene pro pozůstalou manželku J. J. (resp. jeho rozsahu a kvality), nutno konstatovat, že to bylo zřízeno zcela v
souladu s obsahem závěti (srov. k tomu str. 3 výroku usnesení soudu prvního
stupně), přičemž není úkolem pozůstalostního soudu řešit spory o rozsah a výkon
věcného břemene či služebnosti (§ 1259 o. z.) V této části navíc posuzované
dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.,
neboť dovolatel náležitě nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Dovolatel v úvodu svého dovolání uvedl, že se odvolací
soud odchýlil od judikatury soudu dovolacího (str. 2 dovolání), ve vztahu k
námitkám koncentrovaným k věcnému břemeni však žádnou judikaturu Nejvyššího
soudu, jež by danou materii řešila odchylně od odvolacího soudu, neoznačil. Dovolání je v tomu odpovídajícím rozsahu pokračováním pouhé polemiky se soudy
obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jako mimořádného
opravného prostředku. Nejvyššímu soudu nepřísluší, aby na úkor procesních práv
ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z
obecného textu dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho
přezkumu nebo naopak k nastoleným otázkám z moci úřední vyhledával absentující
důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým
přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015]. To
platí i pro zcela nekonkrétní výtku o údajném porušení práva na spravedlivý
proces, kteréžto právo (nezaručující té či oné straně sporu jí očekávaný
výsledek) nebylo navíc ani nijak specifikováno. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání
dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo
z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn.
25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání,
je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod (pro každou otázku)
samostatně. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3023/2014). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti
dovolání se souhrnně vyjádřil Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře
netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno
předepsanými obsahovými náležitostmi (srov. nález ze dne 11. 2.2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti nebylo shledáno podle § 237 o. s. ř. přípustným a zčásti
trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly
dovolatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Doplňuje se,
že Nejvyšší soud se správností a úplností napadeného usnesení odvolacího soudu
mohl striktně zabývat jen v rozsahu otázek předestřených dovolatelem (§ 242
odst. 3 věta prvá o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.