24 Cdo 1509/2025

24 Cdo 1509/2025-25

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci soudní úschovy za účasti 1) složitele JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora se sídlem v Praze 6, Evropská č. 663/132, IČO 49720821, a 2) příjemkyně A. H., o návrhu složitele na přijetí movité věci do soudní úschovy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 26 Sd 35/2024, o dovolání složitele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2025, č. j. 29 Co 17/2025-13, takto:

I. Dovolání složitele se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Návrhem podaným u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 8. 11. 2024 se složitel jako soudní exekutor domáhal přijetí úschovy movité věci, označené: BTV SHARP, z důvodu, že byl pověřen provedením exekuce na základě pověření Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2016, č. j. 48 EXE 10067/2016-56, pro vymožení pohledávky ve výši 9 224,47 Kč s příslušenstvím. Složitel dále v návrhu uvedl, že v této exekuci vedené pod sp. zn. 067 EX 26/16 byl na základě exekučního příkazu prodejem movitých věcí dne 30. 1. 2020 v místě bydliště povinné (dále také jako „příjemkyně“) na adrese XY, proveden soupis movitých věcí, že byla sepsána a zajištěna shora uvedená movitá věc, která byla odvezena do skladu soudního exekutora, že tato exekuce byla ke dni 2. 7. 2020 provedena a že dne 7. 7. 2020 bylo vydáno oznámení o skončení exekuce ve smyslu § 46 odst. 8 a § 51 písm. c) exekučního řádu a že příjemkyně si do dnešního dne ve skladu soudního exekutora předmětnou movitou věc nevyzvedla. Složitel proto v návrhu dále konstatoval, že řádně nabídnuté plnění nebylo příjemkyní přijato a že dluh vůči příjemkyni nelze splnit, neboť složiteli není známo jiné místo bydliště, kde se příjemkyně zdržuje.

2. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 22. 11. 2024, č. j. 26 Sd 35/2024-6, návrh složitele zamítl a nepřiznal složiteli právo na náhradu nákladů řízení s tím, že „odkaz ustanovení § 330 odst. 5 o. s. ř. na ustanovení § 301 z. ř. s. a jeho přiměřené užití směřuje k dalšímu právnímu osudu zajištěných věcí, tzn. stanovení lhůt, do kdy lze žádat vydání zajištěné věci a kdy naopak připadne státu“, že „přiměřený postup podle § 301 z. ř. s. však neznamená, že by se další řízení o těchto věcech provádělo v jiném než exekučním řízení (např. v řízení o úschovách)“, a proto „není naplněn důvod pro přijetí úschovy ve smyslu ustanovení § 291 odst. 2 z. ř. s.“.

3. K odvolání složitele Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2025, č. j. 29 Co 17/2025-13, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že „považuje východiska rozhodnutí soudu prvního stupně za správná“, když „úschovní řízení je řízení formální“ a „úschovní soud zkoumá pouze vhodnost věcí navržených k úschově a účel, který má úschova plnit“, avšak „soudního exekutora k dispozici s movitými věcmi, které sepsal a uskladnil, váže jiná povinnost než závazek, který by bylo možno splnit složením věci do soudní úschovy“.

Dále konstatoval, že povinnosti soudního exekutora jsou upraveny v § 328b a násl. o. s. ř., že „pokud z nejrůznějších důvodů nedošlo k jejich splnění (v daném případě se nejedná o nevydražení věcí v opakované dražbě, protože k žádné dražbě nedošlo), je soudní exekutor povinen naložit se sepsanými věcmi, jak stanoví ustanovení § 330 odst. 5 o. s. ř.“, že „jako soud přitom nadále jedná soudní exekutor“ a že „neobstojí argument, že oprávněným nepřevzaté věci nebyly vyloučeny z exekuce“, protože „podle § 330 odst. 4 o.

s. ř. je měl exekutor z exekuce vyloučit“. Uzavřel, že „citovaná právní úprava nepředpokládá, že bude kromě exekučního zahájeno další (jiné) samostatné úschovní řízení“, a proto „soud prvního stupně správně rozhodl, že navržené věci se pro složitelem zamýšlený účel do soudní úschovy nepřijímají“.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal složitel dovolání, jehož přípustnost shledává v Nejvyšším soudem neřešené otázce, když podle dovolatele odvolací soud neprávně stanovil, že soudní exekutor, který v průběhu exekuce provedl soupis movitých věcí povinného, a které si povinný u soudního exekutora po skončení exekuce nevyzvedl, nemá zahajovat samostatné řízení o návrhu na složení movitých věcí do úschovy soudu za účelem splnění dluhu podle § 289 a násl. z. ř. s. a má movité věci z exekuce vyloučit postupem podle § 330 odst. 5 o.

s. ř. a vydat rozhodnutí podle § 301 z. ř. s. Dovolatel namítá, že odvolací soud tak nesprávně vyložil problematiku vrácení movitých věcí, které si povinný po skončení exekuce nevyzvedl, když (nesprávně) odkázal na ustanovení § 330 odst. 5 o. s. ř, jež se však podle dovolatele týká movitých věcí, které se nepodařilo soudnímu exekutorovi v průběhu exekuce prodat v opakované dražbě. V předmětné věci byl na základě exekučního příkazu prodejem movitých věcí proveden dne 30. 1. 2020 soupis movitých věcí v místě bydliště povinné, tyto movité věci byly odvezeny do skladu složitele a dříve, než stihly být tyto věci prodány v dražbě postupem podle § 328b o.

s. ř., tak exekuce byla ke dni 12. 6. 2020 vymožena srážkami ze mzdy a jiných příjmů. Dne 2. 7. 2020 nabyl právní moci příkaz k úhradě nákladů exekuce a tímto dnem byla exekuce provedena. Dne 7. 7. 2020 bylo vydáno oznámení o skončení exekuce ve smyslu § 46 odst. 8 a § 51 písm. c) exekučního řádu, a od tohoto okamžiku odpadl právní důvod „zadržování“ movitých věcí složitelem. Dovolatel proto konstatuje, že od tohoto okamžiku je zde důvod pro vrácení věcí příjemkyni – složitel (soudní exekutor) se stal dlužníkem příjemkyně (povinné) a s ohledem na nečinnost příjemkyně je potřeba složit předmětné movité věci do úschovy soudu za účelem splnění dluhu postupem podle § 289 z.

ř. s. Nad rámec shora uvedeného dovolatel poukázal závěrem svého dovolání na skutečnost, že soudy zcela běžně přijímají do soudní úschovy peníze – přeplatky v exekuci, které se soudnímu exekutorovi nepodaří vrátit, a že peníze, i když jsou do úschovy soudu skládány bankovním převodem, jsou taktéž movité věci a není podle dovolatele žádný důvod, aby movité věci – peníze podléhaly úschovnému řízení prováděné soudy dle § 289 z. ř. s. a ostatní movité věci byly z úschovného řízení soudu vyňaty. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu ve smyslu ustanovení § 243e odst. 1 a 2 o.

s. ř. zrušil, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, pokud o změně napadeného usnesení nerozhodne sám podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.

5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).

6. Dovolání složitele proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se zákonem i s rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka (tj. otázka přijetí movitých věcí do úschovy soudu za účelem splnění povinnosti soudního exekutora) byla posouzena jinak.

7. Nelze-li dluh v soukromoprávních vztazích splnit proto, že věřitel je neznámý nebo nepřítomný, že věřitel odmítl bezdůvodně plnění přijmout, že dlužník je bez své viny v nejistotě, kdo je věřitelem, nebo z jiných důležitých příčin na straně věřitele, je dlužník oprávněn složit předmět plnění do soudní úschovy (srov. § 1953 odst. 1 větu první o. z.). Za účelem takovéhoto náhradního splnění dluhu lze u soudu složit do úschovy peníze, cenné papíry a jiné movité věci hodící se k úschově (srov. § 290 z. ř. s.). U soudu lze složit movité věci pouze za účelem splnění dluhu.

8. Úschovu u soudu za účelem splnění závazku je přitom nutno odlišovat od úschov v rámci jiné činnosti soudu podle § 352 o. s. ř., úschovy v rámci pozůstalostního řízení podle § 281 z. ř. s., úschov povinných, případně úschov přijímaných soudy v souvislosti s jiným soudním řízením.

9. Ustálená judikatura soudů již za předchozí (do 31. 12. 2013) účinné právní úpravy dále dospěla (srov. například Zhodnocení rozhodování ve věcech úschov projednané a schválené občanskoprávním kolegiem býv. Nejvyššího soudu ČSR dne 20. 10. 1988, sp. zn. Cpj 38/88, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 1989, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 639/2001, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50, ročník 2003) k závěru, že řízení o úschově složené u soudu za účelem náhradního splnění dluhu lze zahájit jen na návrh, k němuž je legitimován (jako složitel) pouze dlužník. Návrh na přijetí do úschovy musí obsahovat kromě identifikace složitele vždy také označení toho, pro koho jsou peníze, cenné papíry nebo jiné věci určeny (příjemce), popřípadě též údaj o tom, kdo si (případně) činí právo na předmět úschovy, i když na něj nemá z hmotného práva (podle názoru složitele) právo. Nezbytnou náležitostí návrhu je rovněž uvedení důvodu soudní úschovy, což spočívá v označení dluhu (závazku), jehož předmětem jsou věci skládané složitelem do soudní úschovy, který nelze (z důvodů uvedených v ustanovení § 1953 odst. 1 věty první o. z.) splnit.

10. Pravomocné usnesení soudu o přijetí peněz, cenných papírů nebo jiných movitých věcí do soudní úschovy za účelem náhradního splnění dluhu má z hlediska závazku v soukromoprávních vztazích stejné právní následky jako přijetí plnění věřitelem nebo jinou oprávněnou osobou. Zjistí-li se (byť i dodatečně v průběhu řízení), že důvody pro složení předmětu úschovy do soudní úschovy nebyly dány, dluh nebyl složením do soudní úschovy splněn a povinnost dlužníka poskytnout plnění přímo věřiteli nadále trvá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014, sp. zn. 21 Cdo 3924/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 27 Cdo 544/2023, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11, ročník 2025).

11. Při rozhodování o přijetí peněz, cenných papírů nebo jiných movitých věcí do úschovy za účelem splnění závazku soud vychází z tvrzení složitele o důvodech úschovy a o věcné legitimaci dlužníka a věřitele. Návrh na přijetí do úschovy zamítne, jen jestliže z těchto tvrzení vyplývá, že tu důvod úschovy podle zákona není nebo že podle hmotného práva nemůže dojít ke splnění závazku složením jeho předmětu do úschovy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 379/2005).

12. V projednávané věci složitel – soudní exekutor v návrhu podaném u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 8. 11. 2024 o důvodu úschovy uvedl, že jako soudní exekutor eviduje sepsané a zajištěné movité věci povinné (příjemkyně), že se stal dlužníkem příjemkyně a že postupoval podle § 1955 odst. 1 o. z. a zaslal příjemkyni na její adresu bydliště výzvu, aby si movité věci ze skladu soudního exekutora vyzvedla. Ta však na ni nereagovala. Složitel z výše uvedeného dovodil, že se pokusil splnit svůj dluh ve svém sídle podle citovaného ustanovení, že řádně nabídnuté splnění nebylo přijato a že dluh vůči příjemkyni nelze splnit, neboť současně není složiteli známo jiné místo, kde se příjemkyně zdržuje.

13. Pro řízení je však určující, že předmětná movitá věc byla sepsána soudním exekutorem a dříve, než proběhla její dražba podle § 328b o. s. ř., byla exekuce provedena jiným zákonným způsobem (srážkami ze mzdy a jiných příjmů).

14. Splnění závazku prostřednictvím soudní úschovy ve smyslu § 290 a násl z. ř. s. si žádá, aby rozhodnutí soudu o přijetí peněz, cenných papírů nebo jiných movitých věcí bylo činěno za situace, v níž dlužník nebo jiný povinný účastník složil předmět úschovy u soudu zcela v souladu s hmotněprávní úpravou této formy splnění závazku.

15. Soudní exekutor – jak se uvádí v ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“) – je „fyzická osoba splňující předpoklady podle tohoto zákona, kterou stát pověřil exekutorským úřadem“. Zákonem není definováno, co se rozumí „exekutorským úřadem“; v právní praxi se jím zpravidla označuje souhrn práv a povinností soudního exekutora spojený s výkonem exekuční (a další) činnosti.

16. Z ustanovení § 1 odst. 1 exekučního řádu, jakož i z ustanovení § 1 odst. 2, 4, § 7 odst. 1, § 28 věty druhé a § 52 odst. 2 exekučního řádu, (mimo jiné) vyplývá, že s účinností od 1. 5. 2001 byla soudům odňata výlučná působnost v oblasti nuceného splnění povinností podle vykonatelných rozhodnutí a jiných titulů a že část výkonu soudní moci byla přenesena na soudní exekutory jako „soukromé fyzické osoby“; soudní exekutor se tak stal při výkonu exekuční činnosti orgánem veřejné moci. Z postavení soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti jako „nositele delegované státní moci“ plyne, že vztah mezi ním a účastníky exekučního řízení není (nemůže být) vztahem soukromoprávním, ale veřejnoprávní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 982/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1364/2025).

17. Obdobně se vyjádřil Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5127/2007, že „z postavení exekutora při výkonu exekuční činnosti jako nositele delegované státní moci plyne, že vztah mezi ním a účastníky exekučního řízení (oprávněným, povinným, plátcem mzdy, vydražitelem, přihlášeným věřitelem aj.) není vztahem soukromoprávním, neboť pro soukromoprávní vztahy je charakteristické, že jejich účastníci mají rovné postavení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. 20 Cdo 2706/2004). Nemůže být tak pochyb o tom, že činnost exekutora při provádění exekuce, stejně jako soudu při výkonu rozhodnutí podle § 251 a násl. o. s. ř., představuje výkon státní moci. Povinnost exekutora vyplatit na základě rozvrhového usnesení soudu částky přiznané věřitelům (§ 68 věta druhá exekučního řádu) proto nemůže být soukromoprávní obligací, nýbrž je důsledkem existujícího veřejnoprávního vztahu“.

18. Nemohou být tedy žádné pochybnosti o tom, že veškerá činnost soudního exekutora při provádění exekuce (při exekuční činnosti) představuje výkon státní moci. Soudní exekutor proto posuzuje, vykonává a rozhoduje zákonem stanoveným postupem o právech a povinnostech účastníků exekučního řízení.

19. S názorem dovolatele, podle kterého „nelze vydat rozhodnutí podle § 330 odst. 5 o. s. ř., pokud se exekuci podařilo vymoci jiným zákonným způsobem (zde srážkami ze mzdy a jiných příjmů)“, dovolací soud nesouhlasí.

20. Podle § 328b odst. 1 o. s. ř. sepsané věci se prodají v dražbě, nestanoví-li tento zákon jinak.

21. Podle § 330 o. s. ř. se dražba skončí, jakmile dosažený výtěžek stačí k uspokojení všech oprávněných a včas přihlášených věřitelů (odstavec 1). Věci, které byly pravomocně vyloučeny ze soupisu, se vrátí povinnému. Odmítne- li povinný tyto věci převzít nebo jeho pobyt není znám, postupuje soud přiměřeně podle § 301 z. ř. s.; lhůty činí 1 rok a počínají běžet ode dne právní moci usnesení o vyloučení věci z výkonu. Stane-li se však věc v průběhu času zjevně bezcennou, postupuje soud podle § 341 odst. 4 o. s. ř. (odstavec 5).

22. V odborné literatuře se uvádí, že došlo-li k uspokojení všech pohledávek, odevzdají se neprodané věci povinnému, nebo jiné osobě, která je oprávněna je přijmout. Není-li taková osoba přítomna, vydají se jí věci následně. Při vydání věcí se postupuje obdobně podle odstavce 5 [Srov. komentář k § 330 in: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád: Praktický komentář. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO99_p11963CZ. ISSN 2336-517X, nebo in: JIRSA, J., HAVLÍČEK, K., VOJTEK, P., PETR, B., MÁDR, J., LICHOVNÍK, T., KORBEL, F., BERAN, V. Občanský soudní řád, 4. část: Soudcovský komentář. Wolters Kluwer. ASPI_ID KO99_p2d1963CZ. ISSN 2336-517X]. Povinnost soudního exekutora vrátit majetek po zastavení exekuce je tak procesní povinností vyplývající z jeho postavení jako vykonavatele veřejné moci. Nejde o závazek ve smyslu občanského práva.

23. Jak ostatně konstatoval i odvolací soud ve svém rozhodnutí, soudního exekutora k dispozici s movitými věcmi, které sepsal a uskladnil, váže jiná povinnost než závazek, který by bylo možno splnit složením věci do soudní úschovy. Povinnosti soudního exekutora jsou upraveny v § 328b a násl. o. s. ř. Pokud z nejrůznějších důvodů nedošlo k jejich splnění (v daném případě se nejedná o nevydražení věcí v opakované dražbě, protože k žádné dražbě nedošlo), je soudní exekutor povinen naložit se sepsanými věcmi, jak stanoví ustanovení § 330 odst. 5 o. s. ř., přičemž jako soud přitom nadále jedná soudní exekutor. Zároveň neobstojí argument dovolatele, že nepřevzaté movité věci nebyly vyloučeny z exekuce, protože podle § 330 odst. 4 o. s. ř. je měl exekutor z exekuce vyloučit.

24. Nejvyšší soud se rovněž ztotožňuje s názorem soudů nižších stupňů, že právní úprava nepředpokládá, že bude kromě exekučního zahájeno další (jiné) samostatné úschovní řízení. Nadto účelem úschovy podle zákona č. 292/2013 Sb. je splnění závazku, nikoli správa majetku nebo řešení následků zastavení exekuce.

25. Protože z výše uvedeného vyplývá, že by soluční účinky soudní úschovy v projednávané věci nenastaly, soudy správně návrh složitele na přijetí movitých věcí do úschovy soudu zamítly.

26. Argumentuje-li dále dovolatel, že „soudy zcela běžně přijímají do soudní úschovy peníze – přeplatky v exekuci, které se soudnímu exekutorovi nepodaří vrátit“, pak přehlíží, že soudy by měly postupovat podle § 331 odst. 5 o. s. ř., který stanoví: „jestliže povinný odmítne zbytek výtěžku převzít nebo jeho pobyt není znám, postupuje soud přiměřeně podle § 301 z. ř. s.; lhůta podle § 301 odst. 1 z. ř. s. počíná běžet ode dne, kdy povinný odmítl zbytek výtěžku převzít nebo kdy se zbytek výtěžku soudu vrátil jako nedoručitelný. Tedy i v tomto případě má soud (soudní exekutor) postupovat přiměřeně podle § 301 z. ř. s.

27. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání složitele směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 20255, č. j. 29 Co 17/2025-13, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

28. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 9. 2025

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu