U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobce Mgr. J. M., zastoupeného Mgr. Evou Veltrubskou, advokátkou se
sídlem v Kladně, Pekařská 658, proti žalovanému JUDr. Jiřímu Doležalovi,
soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Plzeň - Jih, se sídlem v Plzni,
Jablonského 7, zastoupenému JUDr. Vladimírou Feistauerovou, advokátkou se
sídlem v Mladé Boleslavi, Čechova 1267, o zaplacení částky ve výši 100.000,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 36 C
283/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12.
10. 2011, č. j. 18 Co 390/2011-144, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 18. 2. 2010 domáhal po žalovaném zaplacení
částky ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že dne 4. 9. 2006 po
předchozí domluvě složil na exekutorském úřadu žalovaného v hotovosti částku
100.000,- Kč jako zálohu pro připravovanou dražbu nemovitosti, a to v rámci
poskytování právních služeb, s čímž byl žalovaný srozuměn. Přestože byly
následně nemovitosti vydraženy a exekuční řízení ukončeno, k vypořádání
poskytnuté zálohy se žalovaným nedošlo.
Žalovaný nárok neuznal. Namítl, že žalobce není ve věci aktivně věcně
legitimován, neboť částku 100.000,- Kč složil v zastoupení jako advokát při
poskytování právních služeb. Dále uvedl, že žalovaná částka byla započítána do
celkové jistoty na dražbu nemovitostí ve výši 875.000,- Kč, když zájemce a
pozdější vydražitel poskytl dne 14. 11. 2006 pouze doplatek jistoty ve výši
775.000,- Kč. Žalovaný rovněž uplatnil námitku promlčení.
Okresní soud Plzeň - město jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 1.
2011, č. j. 36 C 283/2010-107, žalobu v celém rozsahu zamítl. Po provedeném
dokazování zjistil a vzal za prokázané, že žalobce dne 4. 9. 2006 složil k
rukám žalovaného v souvislosti se zájmem o nemovitosti v katastrálním území H.
v rámci vedené exekuce zálohu ve výši 100.000,- Kč. Soud dále zjistil, že tuto
zálohu žalobce uhradil v postavení advokáta a tedy v zastoupení svého klienta,
a že předmětné nemovitosti byly vydraženy společností Vegano s. r. o., kterou
však žalobce nezastupoval. Po právní stránce pak dospěl k závěru, že žalovaný
nemohl provést započtení částky 100.000,- Kč do jistoty na dražbu nemovitostí,
a proto se na úkor žalobce ohledně této částky bezdůvodně obohatil. Soud
prvního stupně k námitce promlčení uvedl, že částka 100.000,- Kč byla složena
žalobcem k rukám žalovaného dne 4. 9. 2006, dražba se konala dne 16. 11. 2006,
avšak žalobou byl nárok uplatněn až dne 18. 2. 2010, tedy po uplynutí dvouleté
promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.), která se odvíjí právě ode dne 16. 11.
2006 a která marně uplynula dne 16. 11. 2008. Na druhé straně soud prvního
stupně odmítl námitku žalobce, že je potřeba vztah mezi účastníky řízení coby
podnikateli posuzovat jako obchodně právní. Odkázal na ustálenou judikaturu
(rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 112/04, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1329/2004, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2706/2004), z níž vyplývá,
že exekutor při provádění exekuce nemá postavení soukromoprávního subjektu,
nýbrž vykonává pravomoc svěřenou mu předpisy veřejného práva. Z uvedených
důvodů soud prvního stupně uzavřel, že mezi účastníky řízení nevznikl obchodně
právní vztah a proto je aplikace čtyřleté promlčecí lhůty vyloučena. Nad rámec
uvedeného soud prvního stupně dospěl k závěru, že i pokud by bylo možné žalobou
uplatněný nárok pojmout jako vycházející přímo z § 336j odst. 5 o. s. ř., bylo
by třeba ve věci uplatnit tříletou promlčecí dobu dle § 101 obč. zák. s tím, že
právo žalobce by se stejně promlčelo, a to ke dni 16. 11. 2009.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne
12. 10. 2011, č. j. 18 Co 390/2011-144, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně
a ztotožnil se i s jeho právním názorem. Zopakoval, že podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp.
zn. 20 Cdo 1329/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 20
Cdo 2706/2004) a s ohledem na znění § 1 odst. 1 zákona č. 120/2000 Sb.,
exekučního řádu (dále jen „EŘ“) nelze vztah mezi účastníky pojímat jako
obchodně právní vztah mezi podnikateli. Odvolací soud následně uvedl, že
žalovaná částka byla žalobcem u žalovaného složena dne 4. 9. 2006, dražba se
konala dne 16. 11. 2006. Žalobce však podal žalobu až dne 18. 2. 2010, tedy po
uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, která počala plynout ode dne 16.
11. 2006. Odvolací soud rovněž uvedl, že i pokud by byla aplikována dle
argumentace žalobce tříletá promlčecí doba ve smyslu § 101 obč. zák., právo by
se promlčelo dne 4. 9. 2009, tj. po uplynutí tří let od předání peněz
žalovanému. Vzhledem k promlčení práva se pak odvolací soud nezabýval otázkou
aktivní věcné legitimace žalobce.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
opíral o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod uvedl
nesprávné právní posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně
namítl, že:
a) neformální dohodu s žalovaným, na základě které byla poskytnuta
částka 100.000,- Kč, nelze považovat za výkon veřejné moci, kterou je exekutor
nadán při výkonu exekuce v mezích zákona, neboť exekutor není oprávněn
požadovat předem částku 100.000,- Kč, aby začal plnit své povinnosti při
zpeněžování postihnutých nemovitostí; citovaná judikatura Nejvyššího soudu
tudíž nedopadá na souzenou věc,
b) v souzené věci je třeba vycházet z desetileté promlčecí lhůty, neboť
žalovaný se obohatil úmyslně; žalovaný si neoprávněně započetl složené peníze a
nakládal s nimi zcela svévolně.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou s
právním vzděláním (žalobce je advokátem) a splňuje formální obsahové znaky
předepsané § 241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností
dovolání.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být shledáno přípustným jen při
splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., má-li napadené
rozhodnutí ve věci samé zásadní právní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve
znění zákona č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne
21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené
ustanovení je stále součástí právního řádu a navíc bylo rozhodnutí odvolacího
soudu vydáno (resp. dovolání podáno) přede dnem vyhlášení označeného nálezu,
nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. posoudit.
O nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. se
jedná tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na
zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud současně připomíná, že je ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
věty prvé o. s. ř. vázán dovolacími důvody vymezenými dovolatelem a že musí
vycházet z těch skutkových zjištění, ze kterých vycházely soudy prvního stupně
a odvolací, jak jsou zachyceny ve spise a vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn.
32 Cdo 1127/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3784/2009).
S přihlédnutím k obsahu dovolání dospěl dovolací soud k závěru, že dovolatel
uplatňuje následující otázky, které mají dle jeho názoru založit po právní
stránce zásadní význam dovoláním napadeného rozhodnutí:
Otázka posouzení vztahu mezi účastníky řízení (ad a)
Již v rozsudku ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5127/2007, Nejvyšší soud
konstatoval, že „[z]ákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád), byla s účinností od 1. 5. 2001 soudům odňata výlučnost
vynucení povinností nejen podle rozhodnutí soudů vydaných v občanském soudním
řízení, ale i podle rozhodnutí správních úřadů, popř. jiných státních orgánů
nebo dalších subjektů, o nichž to stanovil zákon. Ze znění § 1 odst. 1 a 2, §
4, § 7 odst. 1, § 28 věty druhé a § 52 odst. 2 exekučního řádu vyplývá, že
tímto zákonem přenesl stát část výkonu veřejné (státní) moci (konkrétně soudní
moci) na soukromé osoby (soudní exekutory). Veřejnou moc vykonává stát
především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní a za
určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů.“
Kritériem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je
skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných
osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, nebo zda může stát do
těchto práv a povinností zasahovat (k vymezení pojmu „veřejné moci“ srov.
usnesení ze dne 23. 6. 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, nález Ústavního soudu ze dne
1. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98, nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998,
sp. zn. I. ÚS 229/98, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, sp.
zn. II. ÚS 75/93; příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn.
33 Odo 622/2005 a contrario). Z postavení exekutora při výkonu exekuční
činnosti jako nositele delegované státní moci plyne, že vztah mezi ním a
účastníky exekučního řízení (oprávněným, povinným, plátcem mzdy, vydražitelem,
přihlášeným věřitelem) není vztahem soukromoprávním, neboť pro soukromoprávní
vztahy je charakteristické, že jejich účastníci mají rovné postavení (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2706/2004). Nemůže
být tak pochyb o tom, že činnost exekutora při provádění exekuce, stejně jako
soudu při výkonu rozhodnutí podle § 251 a násl. o. s. ř., představuje výkon
státní moci (srov. též závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2007, sp.
zn. II. ÚS 1331/07, N 207/47 SbNÚ 255, nebo plenárního stanoviska Ústavního
soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06, ST 23/42 SbNÚ 545). V
souzené věci bylo prokázáno (a sám žalobce ve své žalobě výslovně uvedl), že
žalovaný byl srozuměn s tím, že předmětnou částku 100.000,- Kč přijímá v rámci
předdražebního jednání, kdy žalobce měl složením uvedené částky osvědčit zájem
svého klienta o účast na dražbě nemovitostí. Za této situace dovolací soud
nepochybuje, že žalovaný při přijetí částky vystupoval z pozice státního
orgánu, když jednal jako orgán soudní moci přijímající dražební jistotu, resp.
její část (srov. § 69 EŘ ve spojení s § 336e odst. 2 a § 336h odst. 2 o. s.
ř.). Proto také soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s výše uvedenou
judikaturou, neboť posoudily vztah mezi účastníky jako vztah občanskoprávní s
odpovídajícími závěry týkajícími se řešení otázky promlčení. Z uvedených důvodů
pak shora položenou otázku k projednání nepřipustil.
Otázka úmyslného bezdůvodného obohacení na straně žalovaného (ad b)
Podle ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. platí, že „v dovolání nelze uplatnit
nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.“ Dovolací soud proto dospěl k
závěru, že dovolací námitka, podle níž se žalovaný obohatil na úkor žalobce
úmyslně, což je předpokladem aplikace desetileté promlčecí lhůty, nemůže
založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu
a tím i přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť žalobce
námitky týkající se této otázky neuplatnil v rámci odvolacího řízení. Za takové
situace se plně uplatní závěr konstantní judikatury Nejvyššího soudu, podle
něhož je přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
dána jen „tehdy, napadá-li dovolatel otázkou zásadního právního významu
současně právní názor odvolacího soudu“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1637/2005, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 9. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2466/2009), příp. též Krčmář, Z. In Drápal, L. –
Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. § 201-376. 1. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2009. s. 1885). Jak přitom vyplývá z obsahu odvolání (č. l. 115),
resp. z doplnění odvolání (č.l. 119) a z protokolu o jednání před odvolacím
soudem dne 12. 10. 2011 (č.l. 141), žalobce za jedinou spornou právní otázku v
odvolacím řízení považoval podřazení vztahu mezi účastníky pod režim obchodního
zákoníku se čtyřletou promlčecí lhůtou. Úmysl na straně žalovaného při přijetí
peněz však v odvolacím řízení nebyl žalobcem namítán a v této otázce ani
žalobce nespatřoval nesprávnost rozsudku soudu prvního stupně (§ 205 odst. 1 o.
s. ř.). Protože dovolací soud, jak vyplývá z výše uvedeného, dospěl k závěru,
že dovolací námitka nesměřuje proti právnímu názoru odvolacího soudu, položenou
otázku k projednání nepřipustil.
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť
závěry v něm obsažené jsou v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu
(citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách http://www.nsoud.cz). Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou
stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu
vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 36 C 283/2010, dovolání bez jednání
(§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 5 věty první ve spojení s § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému
prokazatelné náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a
§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
P o u č e n í:
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 2. května 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu