24 Cdo 224/2020-360
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra
Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Davida
Vláčila ve věci žalobkyně MALLOW s. r. o., se sídlem v Praze 3, Husitská
344/63, IČO 28520211, zastoupené JUDr. Petrem Maškem, advokátem se sídlem v
Praze 9, Boušova 792/25, proti žalované S., se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené
JUDr. Janou Burleovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, B. Václavka 923/3, o
neúčinnost právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C
75/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31.
května 2019, č. j. 27 Co 4/2019-326, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. května 2019, č. j. 27 Co
4/2019-326, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 31. 8. 2011 domáhala, aby bylo určeno,
že kupní smlouva ze dne 19. 1. 2011, kterou obchodní společnost B. P. K., se
sídlem v XY, IČO: XY, prodala žalované pozemky, a to parc. č. XY, jehož
součástí je stavba č. p. XY, a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (dále
také jen „kupní smlouva“), je vůči ní neúčinná. Tvrdila, že má za dlužnicí
vykonatelnou pohledávku ve výši 23 715 000 Kč, jejíž uspokojení bylo
odporovaným právním úkonem zkráceno. Úmysl dlužnice zkrátit své věřitele zákon
v tomto případě předpokládá, protože vzhledem k personálnímu propojení
(jednateli a společníky dlužnice a žalované, kteří uzavřeli kupní smlouvu, byly
totožné osoby - M. L. a M. S.) je nezbytné na dlužnici a žalovanou nahlížet
jako na osoby blízké a je na žalované, aby prokázala, že úmysl dlužnice zkrátit
věřitele k okamžiku uzavření kupní smlouvy nemohla i při náležité pečlivosti
poznat.
Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 8.
2018, č. j. 21 C 75/2011-224, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok II.). Předně odmítl argumentaci žalobkyně, že dlužnice a
žalovaná jsou osobami blízkými. Na žalované nebylo, aby prokázala, že úmysl
dlužnice zkrátit věřitele k okamžiku uzavření kupní smlouvy nemohla i při
náležité pečlivosti poznat. Naopak. Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že
odporovaný právní úkon dlužnice zkracuje uspokojení vymahatelné pohledávky
žalobkyně a současně že žalované musel být úmysl dlužnice odporovaným právním
úkonem zkrátit žalobkyni znám, tedy že žalovaná o tomto úmyslu dlužnice věděla
nebo musela vědět, tíží žalobkyni. Protože žalobkyně břemeno tvrzení (potažmo
důkazní břemeno) o těchto právně relevantních skutečnostech neunesla, žalobu
zamítl.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 31. 5. 2019, č. j. 27 Co 4/2019-326, výrokem I. změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že určil, že kupní smlouva je vůči žalobkyni neúčinná a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a v rámci
právního posouzení zdůraznil, že žalobkyně má za dlužnicí vykonatelnou
pohledávku, jejíž uspokojení bylo kupní smlouvou zkráceno. Dlužnice, která nemá
jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřela
s žalovanou jako kupující kupní smlouvu. Kupní cena byla zčásti započtena proti
pohledávce žalované a ve zbylém rozsahu byla „uhrazena“ tím, že žalovaná
převzala za dlužnici dluh vůči Komerční bance, a. s., čímž se ovšem dlužnici za
prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by
mohli její věřitelé uspokojit své pohledávky. Personální propojení dlužnice a
žalované jednak vede k tomu, že na žalovanou a dlužnici je nezbytné nahlížet
jako na osoby blízké, pročež úmysl dlužnice zkrátit žalobkyni v takovémto
případě zákon předpokládá, jednak ipso facto vylučuje možnost obrany žalované,
aby prokázala, že úmysl dlužnice zkrátit věřitele k okamžiku uzavření kupní
smlouvy nemohla i při náležité pečlivosti poznat.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
dovolání, jehož přípustnost vymezila položením právních otázek: (1.) zda lze
(nikoliv zcela) personálně propojené právnické osoby považovat ve smyslu
ustanovení § 42a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen
„obč. zák.“), za osoby blízké; (2.) „V případě, že právnické osoby budou
posuzovány jako osoby blízké, je soud podle § 118a o. s. ř. povinen poučit
toho, kdo měl z odporovatelného právního úkonu prospěch ohledně jeho břemene
tvrzení a důkazního břemene o ‚nemožnosti poznat dlužníkův úmysl zkrátit
věřitele i při náležité pečlivosti‘?“; a (3.) je odporovatelným právním úkonem
též úkon, kterým se mění pouze skladba majetku dlužnice; které má v rozhodovací
praxi za dosud neřešené. Uvedla, že nesprávné právní posouzení věci shledává
zejména v úvaze o tom, že personálně propojené právnické osoby jsou si navzájem
osobami blízkými a vyložila, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátkou, ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou
přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4886/2007,
který byl uveřejněn pod č. 10 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011,
vysvětlil, že za zkracující je považován právní úkon, kdy dlužník, který nemá
jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel
se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu, ve které došlo k započtení
kupní ceny proti pohledávce kupujícího, čímž se v době účinnosti kupní smlouvy
dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného)
protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky (dále
k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo
3358/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo
1456/2015). Reálného plnění se dlužníku nedostává ani v případě uzavřel-li
dohodu o převzetí dluhu (obdobně k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
30. 6. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3577/2018). Také v tomto případě platí, že se jedná
o právní úkon zkracující, tudíž nejenže otázka č. 3 není otázkou, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nýbrž odvolací soud se při
jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a proto
přípustnost dovolání otázka č. 3 nezakládá. Podmíněně položená otázka č. 2 přípustnost dovolání, vzhledem k absenci
stanovené podmínky (viz níže rozvedenou argumentaci k otázce č. 1), nezakládá
rovněž. Otázka, zda lze personálně propojené právnické osoby považovat ve smyslu
ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák.
za osoby vzájemně si blízké (s ohledem na
to, že každý z jednatelů jednal za společnost samostatně, je nerozhodné, že v
tomto případě jednali ve shodě dva ze tří), nebyla dosud v rozhodovací praxi
vyřešena, a proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je k
jejímu řešení podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání je i důvodné. Projednávanou věc je třeba – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá určení
neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 19. 1. 2011 – posuzovat podle občanského
zákoníku ve znění zákona č. 155/2010 Sb. Podle ustanovení § 42a obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že
dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky,
jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok
proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již
uspokojen (odstavec 1). Odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil
v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento
úmysl druhé straně znám a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka
zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu
blízkými (§ 116, 117), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch
těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl
zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat (odstavec 2). Právo
odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní
úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch
(odstavec 3). Právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu
neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co
odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře
možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch (odstavec
4). Podle ustanovení § 116 obč. zák. osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé,
sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se
pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna
z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Odvolací soud založil svůj závěr o aplikaci § 42a odst. 2 obč. zák. na úsudku,
že žalovaná je osobou blízkou dlužnici, jelikož v době uzavření kupní smlouvy
byli jednateli obou právnických osob totožné fyzické osoby, které jednajíc ve
shodě jménem obou právnických osob kupní smlouvu uzavřeli. K posouzení, kdy je právnická osoba osobou blízkou (také) jiné právnické osobě,
se judikatura Nejvyššího soudu postupně ustálila v závěru, že samotná
skutečnost, že obě právnické osoby mají společnou osobu blízkou - v poměrech
posuzované věci shodné jednatele - z nich ještě nečiní osoby navzájem blízké,
neboť pro založení poměru osob blízkých je nezbytný bezprostřední vztah
dotčených osob (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29
Cdo 1212/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5.
2014, sp. zn. 29 Cdo
80/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo
3301/2012, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2015, pod
číslem 7). Jakkoliv šlo o výklad pojmu osoba blízká podaný k ustanovení § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), potažmo § 242 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), je tento
výklad relevantní i pro poměry posuzované věci, tedy výklad ustanovení § 42a
odst. 2 obč. zák. Nejvyšší soud totiž opakovaně zdůraznil, že nevidí důvod, aby výklad totožného
pojmu osoby blízké (k nezbytnosti vykládat pojem osoby blízké způsobem
vymezeným legální definicí tohoto pojmu, v tomto případě tedy způsobem
vymezeným ustanovením § 116 obč. zák. viz např. důvody usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 5. 2016, sen. zn. 29 NSČR 55/2014, uveřejněného pod číslem
106/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) podaný k ustanovení § 42a
obč. zák. (závěry zformulované a odůvodněné v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
1. 8. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněném pod číslem 53/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se Nejvyšší soud vyjádřil k tomu,
kdy se právnická osoba ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák., považuje
za osobu blízkou dlužníku, který je fyzickou osobou), respektive k ustanovení §
196a obch. zák., byl odchylný při výkladu ustanovení § 242 insolvenčního zákona
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2015, sp. zn. 29 ICdo 80/2014), což
musí platit mutatis mutandis i obráceně. Vzhledem k výše uvedené judikatuře, jejíž závěr, že pouze skutečnost, že obě
právnické osoby mají společnou osobu blízkou, z nich ještě nečiní osoby
navzájem si blízké, který se prosadí i v právních poměrech odporovatelnosti (§
42a obč. zák.), nemůže dovoláním zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu,
že žalovanou a dlužnici je třeba považovat za osoby vzájemně si blízké, obstát. Pokud Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 4. 2020, sen. zn. 29 ICdo 43/2018,
uveřejněném pod číslem 100/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vyložil, že učinil-li dlužník coby obchodní korporace ovládaná jediným
společníkem zvýhodňující právní jednání ve prospěch jiné obchodní korporace
ovládané stejným jediným společníkem, jenž byl současně jediným jednatelem obou
obchodních korporací, pak šlo ve smyslu ustanovení § 22 odst. 2 o. z. a § 241
odst. 2 insolvenčního zákona o právní jednání ve prospěch osoby dlužníku
blízké, nelze tento závěr přenést do poměrů posuzované věci. Dopad normativního
textu ustanovení § 22 odst. 2 o. z. je oproti ustanovení § 116 obč. zák. výrazně širší. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správný. Protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku
odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.)
a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.). Nejvyšší soud považuje za vhodné dále upozornit odvolací soud, v obecné rovině
k odpůrčímu nároku, na to, že ustáleně judikuje, že vědomost právnické osoby
(obchodní společnosti) o určité (právně významné) skutečnosti je zásadně
spojována s vědomostí statutárního orgánu takové právnické osoby (obchodní
společnosti) o takové skutečnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
2. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3526/2007, uveřejněný pod číslem 82/2010 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, uveřejněný pod číslem 9/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Jednateli dlužnice a žalované, kteří uzavřeli odporovanou kupní smlouvu, byly
totožné fyzické osoby – M. L. a M. S. – jednající ve shodě. V případě, pokud obě strany uzavřely smlouvu ve společném úmyslu zkrátit
možnost uspokojení pohledávek věřitelů jedné z nich, má to za následek
absolutní neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 39 obč. zák. (srov. též
právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. 29
Odo 1027/2006, který byl uveřejněn pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, roč. 2009), přičemž úspěšně lze odporovat pouze platnému právnímu
úkonu (srov. například právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 26. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 1811/2000, který byl uveřejněn pod č. 134 v
časopisu Soudní judikatura, roč. 2001, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 3. 3. 2015 sp. zn. 21 Cdo 980/2014). Předně se odvolací soud měl zabývat
tím, zda M. L. a M. S. věděli, že v důsledku uzavření kupní smlouvy dojde k
zmenšení majetku dlužnice, pročež věřitelé nedosáhnou uspokojení svých
pohledávek z jejího majetku, ačkoliv nebýt tohoto úkonu by se z jejího majetku
alespoň zčásti uspokojili, a zda chtěli zkrátit věřitele dlužnice nebo pro
případ, že je skutečně zkrátí, s tím byli srozuměni (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 720/2011). Vzhledem k prevalenci ekonomie řízení (pro proběhnuvší insolvenční řízení
obchodní společnosti B. P. K.) Nejvyšší soud upozorňuje také na to, že pro
poměry právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 se k účinkům ustanovení § 239 odst. 1 věty druhé a § 243 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení
(insolvenční zákon), na řízení o odpůrčí žalobě [§ 42a zákona č. 40/1964 Sb.,
občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák“)],
kterou se žalující věřitel ještě před podáním insolvenčního návrhu domáhá
určení, že dlužníkův právní úkon není vůči němu právně účinný, vyjádřil v
usnesení ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2299/2013, uveřejněném pod č.
34/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z obsahu spisu totiž vyplývá,
že dlužník. V něm vysvětlil, že v řízení o odpůrčí žalobě podané podle
ustanovení § 42a obč. zák. nelze v době od zahájení insolvenčního řízení až do
jeho skončení pokračovat. Dnem zahájení insolvenčního řízení nastává v řízení o
odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. ze zákona obdobný stav,
jako při přerušení řízení, který na jedné straně sice brání tomu, aby bylo v
řízení pokračováno (a soudem v řízení prováděny další úkony), avšak na druhé
straně má za následek, že nadále běží procesní lhůty, že účastníci smí v řízení
činit procesněprávní úkony a že proto také mohou nabýt právní moci rozhodnutí,
která byla v řízení o takovéto odpůrčí žalobě podané podle ustanovení § 42a
obč. zák. vydána před zahájením insolvenčního řízení. V případě, že o odpůrčí
žalobě podané podle ustanovení § 42a obč. zák. bylo rozhodnuto ještě v době
před zahájením insolvenčního řízení a že toto rozhodnutí nabylo právní moci
před právní mocí usnesení insolvenčního soudu o úpadku, má věřitel právo
požadovat uspokojení své (zkrácené) vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z
(výtěžku zpeněžení) majetku, který byl odporovatelným právním úkonem převeden
na jiného, cestou výkonu rozhodnutí (exekuce) vedeného proti nabyvateli tohoto
majetku, popřípadě uspokojení své vymahatelné (vykonatelné) pohledávky z
náhrady, kterou je povinen zaplatit ten, kdo měl z odporovatelného právního
úkonu prospěch, aniž by plnění (takto získané na uspokojení své pohledávky)
musel předat (odevzdat) do majetkové podstaty; jinak (ve všech ostatních
případech) nemohou být odpůrčí žaloba podaná podle ustanovení § 42a obč. zák. a
ani rozhodnutí soudu, kterým by bylo žalobě vyhověno, způsobilým právním
prostředkem (mimo rámec insolvenčního řízení) k uspokojení vymahatelné
(vykonatelné) pohledávky věřitele. To, co ušlo z dlužníkova majetku v důsledku odporovatelných (právně neúčinných)
právních úkonů dlužníka, smí být (v podobě výtěžku jeho zpeněžení) zdrojem
uspokojení vymahatelné (vykonatelné) pohledávky věřitele v době po zahájení
insolvenčního řízení, jen jestliže rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě
podané podle ustanovení § 42a obč. zák vyhověno, nabylo právní moci buď ještě v
době před zahájením insolvenčního řízení, nebo sice až po zahájení
insolvenčního řízení, avšak dříve, než nabylo právní moci usnesení o úpadku. V
ostatních případech plnění z odporovatelných (právně neúčinných) dlužníkových
právních úkonů může být použito k uspokojení věřitelů jen tehdy, jde-li o
věřitele, kteří přihlásili své pohledávky (nebo o věřitele, kteří se v rámci
insolvenčního řízení uspokojují, aniž by se museli přihlásit), a jestliže na
základě odpůrčí žaloby podané insolvenčním správcem podle ustanovení § 239
odst. 1 insolvenčního zákona náleží ve smyslu ustanovení § 239 odst. 4
insolvenčního zákona do majetkové podstaty. Tamtéž dodal, že opačný závěr nelze úspěšně dovozovat ani z toho, že
insolvenční správce může podat odpůrčí žalobu podle ustanovení § 239 odst.
1
insolvenčního zákona jen ve lhůtě 1 roku ode dne, kdy nastaly účinky usnesení o
úpadku, a že marným uplynutím této lhůty odpůrčí nárok zaniká. Prekluze
odpůrčího nároku podle ustanovení § 239 odst. 3 věty druhé insolvenčního zákona
totiž slouží k ochraně osob, které mají povinnost vydat dlužníkovo plnění do
majetkové podstaty (tj. osob, v jejichž prospěch byl právní úkon učiněn nebo
kterým vznikl z odporovatelných právních úkonů dlužníka prospěch), a nemůže být
využívána ve prospěch uspokojování pohledávek věřitelů, kteří své pohledávky do
insolvenčního řízení nepřihlásili (a tím „rezignovali“ na zásadně poměrné
uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení). Účel úpadkového práva
upraveného insolvenčním zákonem spočívá (rovněž) v tom, aby osoby, v jejichž
prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn nebo kterým vznikl z
odporovatelných právních úkonů dlužníka prospěch, nebyly v době po uplynutí
lhůty stanovené insolvenčnímu správci k uplatnění odpůrčího nároku dále
vystaveny požadavkům věřitelů, kteří se záměrem dosáhnout lepší uspokojení
svých pohledávek než „poměrné“ se nepřihlásí do insolvenčního řízení a kteří
chtějí využít (případnou) prekluzi odpůrčího nároku insolvenčního správce jen
ve svůj prospěch. Uzavřel, že věřitel nemá (pozbyl) pro dobu po zahájení insolvenčního řízení
aktivní věcnou legitimaci k podání odpůrčí žaloby podle ustanovení § 42a obč. zák. [k vysloveným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v judikatuře, která
následovala, např. v usnesení ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 702/2014,
rozsudku ze dne 30. 9. 2015, sen. zn. 29 ICdo 17/2013, rozsudku ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5734/2015, rozsudku ze dne 15. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo
5656/2015, nebo rozsudku ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5033/2016; vzhledem
k jednoznačné dikci ustanovení § 239 odst. 1 věta druhá insolvenčního zákona
Nejvyšší soud odmítl takto ustavený judikaturní rámec přehodnotit a vyřešenou
právní otázku posoudit jinak (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sen. zn. 29 ICdo 131/2018]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.