24 Cdo 2655/2025-234
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce K. V., zastoupeného JUDr. Michaelem Mannem, advokátem, se sídlem v Bartošovicích v Orlických horách 34, proti žalovaným 1) Z. Z. a 2) I. Z., obou zastoupených Mgr. Martinem Kristýnem, advokátem, se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 41 C 165/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2025, č. j. 14 Co 208/2023-191, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2025, č. j. 14 Co 208/2023-191, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
1. Žalobce se podanou žalobou, ve znění jejího doplnění ze dne 1. 3. 2023 a 11. 4. 2023, domáhal určení že bytová jednotka č. XY v budově č. p. XY, XY, XY, XY, stojící na pozemku p. č. XY, a spoluvlastnický podíl ke společným částem domu a pozemku p. č. XY o velikosti id. 27/1000, vše zapsané na LV č. XY pro katastrální území a obec XY (dále jen „předmětné nemovité věci“), jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobce a tehdejší žalované 1), M. V., a to ve výši id. ? ve prospěch tehdejší žalované 1) a ve výši id.
? ve prospěch žalobce. Žalobu odůvodnil tím, že je jediným synem zesnulého V. V., zemřelého dne 5. 4. 2022 (dále také jen „zůstavitel“), je jeho dědicem a soud ho v řízení o pozůstalosti vedeném Okresním soudem Brno-venkov pod sp. zn. 21 D 672/2022 považuje za účastníka řízení. Tehdejší žalovaná 1) je matkou žalobce a bývalou manželkou zůstavitele (dále také jen „matka žalobce“), je také jeho dědičkou a soud ji rovněž v řízení o pozůstalosti považuje (považoval) za účastníka řízení. Tehdejší žalovaní 2) a 3) Z.
Z. a I. Z. [dále také jen „žalovaný 1) a žalovaná 2)“], jsou manželé, kteří jsou v katastru nemovitostí zapsaní jako majitelé předmětných nemovitých věcí. Žalobce tvrdil, že má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitým věcem. Dále tvrdil, že na základě kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne 21. 1. 2021 (dále také jen „kupní smlouva“) mezi zůstavitelem a tehdejší žalovanou 1) jako prodávajícími a žalovanými 2) a 3) jako kupujícími došlo k převodu vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem do společného jmění manželů žalovaných 2) a 3).
Žalobce uvedl, že kupní smlouva ze dne 21. 1. 2021 je podle jeho přesvědčení neplatná, neboť zůstavitel tuto kupní smlouvu nikdy nepodepsal. Doplnil, že zůstavitel nepodepsal ani plnou moc, kterou dne 11. 1. 2021 zmocnil tehdejší žalovanou 1) k uzavření kupní smlouvy. Žalobce zpochybňoval návštěvu advokátky J. V. dne 11. 1. 2021 u zůstavitele v domově pro seniory v XY. Poukázal na absenci řádných náležitostí předmětné plné moci, a na rozpor mezi zájmy tehdejší žalované 1) a zůstavitele, kdy tehdejší žalovaná 1) jako zástupce zůstavitele jednala ve své záležitosti, což způsobuje neplatnost plné moci, a tudíž i samotné kupní smlouvy.
Žalobce dále tvrdil, že zůstavitel měl potíže s motorikou a žil proto od prosince 2020 v Domově pro seniory v XY, mentálně byl však zcela v pořádku, a i když pobýval v domově v XY, neměl prodej svého bytu vůbec v úmyslu. Dále uvedl, že zůstavitel, poté, co se v květnu 2021 dozvěděl, že tehdejší žalovaná 1) byt v jejich společném jmění prodala, udělil plnou moc právnímu zástupci k zastupování v soudním sporu o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 21. 1. 2021. Žalobce tvrdil, že zůstavitel poté, co mu předložil kopii kupní smlouvy a plnou moc ze dne 11.
1. 2021, ji začal rozporovat a tvrdil, že se nejedná o jeho podpis. Dále uvedl, že zůstavitel v září 2021 pověřil soudní znalkyni Mgr.
Ivanu Krátkou, znalkyni v oboru a odvětví písmoznalectví, aby se vyjádřila k pravosti podpisu na předmětné plné moci, ze znaleckého posudku, vypracovaného touto znalkyní bylo zjištěno, že se nejedná o pravý podpis zůstavitele.
2. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2023, č. j. 41 C 165/2022-93, zamítl žalobu žalobce na určení, že bytová jednotka č. XY v budově č. p. XY, XY, XY, XY stojící na pozemku p. č. XY, a spoluvlastnický podíl ke společným částem domu a pozemku p. č. XY o velikosti id. 27/1000, vše zapsané na LV č. XY pro katastrální území a obec XY, jsou v podílovém spoluvlastnictví žalobce a tehdejší žalované 1) M. V., a to ve výši id. ? ve prospěch žalobce a id. ? ve prospěch tehdejší žalované 1) (výrok I), a zavázal žalobce zaplatit na náhradě nákladů řízení třem tehdejším žalovaným částky 13 068 Kč, 15 609 Kč a 13 068 Kč k rukám jejich zástupce Mgr. Martina Kristýna, advokáta (výroky II, III a IV).
3. Soud prvního stupně odůvodnil svůj rozsudek především tím, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení spoluvlastnického práva k předmětné bytové jednotce ve prospěch svůj a své matky jako tehdejší žalované 1) z důvodu, že v katastru nemovitostí jsou jako její výluční vlastníci (ve společném jmění manželů) zapsáni tehdejší žalovaní 2) a 3) v rozporu s žalobcem tvrzenou skutečností, že vlastnické právo k předmětné bytové jednotce od rodičů žalobce platně nenabyli. Žalobu soud prvního stupně zamítl z důvodu, že kupní smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene z 21.
1. 2021, jíž byla předmětná bytová jednotka převedena na tehdejší žalované 2) a 3), není neplatná pro absenci pravého podpisu otce žalobce V. V. na plné moci, kterou zmocnil matku žalobce a svou manželku M. V. k podpisu smlouvy i za něj. Z provedeného dokazování učinil soud prvního stupně závěr, že bylo prokázáno, že V. V. zmocnil M. V. k uzavření smlouvy, aniž soud vyhověl důkaznímu návrhu žalobce na vyhotovení písmoznaleckého posudku, jímž by nepravost sporného podpisu V. V. na plné moci měla být zjištěna.
Žalobcem uváděná domněnka rozporu zájmů byla vyvrácena tím, že v řízení bylo prokázáno, že zájem zůstavitele a tehdejší žalované 1) byl totožný. Tato skutečnost byla prokázána jednak svědeckou výpovědí advokátky J. V. a dále účastnickou výpovědí tehdejšího žalovaného 2). Současně ze samotného obsahu kupní smlouvy a o zřízení věcného břemene, stanovení kupní ceny dle znaleckého posudku, zaplacení ceny do advokátní úschovy neměl soud prvního stupně za prokázané, že tehdejší žalovaná 1) jako zástupce jednala v rozporu s vůlí zůstavitele.
V řízení bylo výpovědí svědkyně V. prokázáno, že zůstavitel věděl o zřízení věcného břemene užívání bytu pouze pro žalovanou 1). Naopak z průběhu sjednávání kupní smlouvy vzal soud prvního stupně za prokázané, že tehdejší žalovaná 1) jednala transparentně a zcela korektně, když důvody, proč bylo věcné břemeno užívání zřízeno pouze pro její osobu byly jednoznačně a logicky vysvětleny tehdejším žalovaným 2) – špatný zdravotní stav zůstavitele (když k tomuto soud prvního stupně doplnil, že žalobce nijak neprokázal, že zůstavitel se chtěl či mohl vrátit do předmětného bytu, a proto by se jevilo zřízení věcného břemene užívání pouze pro tehdejší žalovanou 1) jako nedůvodné nebo účelové).
Stejně tak vzal za logický argument tehdejšího žalovaného 2) ohledně určení výše kupní ceny, která by v případě rozšíření věcného břemene i pro zůstavitele byla výrazně nižší. V řízení vzal soud prvního stupně rovněž za prokázané, že žalobce se touto žalobou domáhal určení svého spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech, ačkoliv mu byl vyplacen z pozůstalostního řízení finanční podíl ze zaplacené kupní ceny za předmětné nemovitosti a nijakým způsobem neuvedl, jak by se s případným bezdůvodným obohacením na jeho straně, v případě úspěchu ve sporu, vypořádal.
4. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že žalobce je výlučným vlastníkem bytové jednotky č. XY v budově č. p. XY, XY, XY, XY stojící na pozemku p. č. XY a spoluvlastnického podílu ke společným částem domu a pozemku p. č. XY o velikosti id. 27/1000, vše zapsané na LV č. XY pro kat. úz. a obec XY (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 268 901 Kč k rukám advokáta Mgr. Martina Kristýna do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
5. V průběhu odvolacího řízení došlo dne 16. 6. 2024 k úmrtí tehdejší žalované 1) M. V., v důsledku čehož odvolací soud usnesením ze 7. 10. 2024, č. j. 14 Co 208/2023-143, rozhodl podle § 107 odst. 1 o. s. ř. o procesním nástupnictví na její straně, a to ve prospěch žalobce, který je jejím jediným v úvahu přicházejícím dědicem a dědictví neodmítl. V důsledku toho se však žaloba na určení vlastnického práva i ve prospěch již zemřelé tehdejší žalované 1) stala neprojednatelnou, neboť požadavek na určení aktuální existence vlastnického práva osoby, která nežije, je z hlediska pojmové logiky vadný, byť k této změně došlo až v průběhu řízení zahájeného projednatelnou žalobou. Proto odvolací soud žalobce vyzval k odstranění tohoto nově nastalého nedostatku žaloby, na což žalobce podáním z 13. 12. 2024 změnil svou žalobu tak, že se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem předmětné bytové jednotky on sám. Tuto změnu žaloby odvolací soud usnesením z 25. 2. 2025 připustil, neboť výsledky dosavadního řízení před soudem prvního stupně umožňovaly rozhodnutí o změněné žalobě v odvolacím řízení, neboť skutkový základ pro určení vlastnického práva požadovaného původní žalobou je tentýž jako skutkový základ pro určení vlastnického práva požadovaného změněnou žalobou.
6. Odvolací soud, po zvážení důsledků nové úpravy dědického práva účinné od 1. 1. 2014 a výsledků dědických (přesněji však „pozůstalostních“) řízení po otci žalobce i po matce žalobce, uvažoval o možném doplnění dokazování žalobcem navrženým písmoznaleckým posudkem, nicméně dospěl k závěru, že změněné žalobě žalobce nelze vyhovět bez ohledu na to, zda je platná kupní smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 21. 1. 2021, jíž rodiče žalobce převedli předmětnou „bytovou jednotku“ na žalované Z.
Z. a I. Z. Dovodil správná zjištění soudu prvního stupně o skutečnostech mezi účastníky nesporných, totiž, že po uzavření předmětné smlouvy zemřel dne 5. 4. 2022, tedy ještě před zahájením tohoto řízení, V. V., že v řízení o jeho pozůstalosti vedeném Městským soudem v Brně [správně šlo ovšem o Okresní soud Brno-venkov, poznámka Nejvyššího soudu] pod sp. zn. 21 D 672/2022 „dědický soud“ konstatoval, že žalobce a jeho matka M. V. se jako dědicové zemřelého V. V. neshodli, zda do aktiv pozůstalosti (společného jmění zemřelého a jeho manželky) patří předmětné nemovité věci, k nimž tak nebylo v rámci pozůstalostního řízení přihlíženo a že usnesením Okresního soudu Brno-venkov z 28.
12. 2022, č. j. 21 D 672/2022-86, byla proto schválena dohoda dědiců o rozdělení pozůstalosti bez zde předmětných nemovitostí. Z dokazování doplněného odvolacím soudem po úmrtí tehdejší žalované 1) M. V. vyplývá, že pozůstalost po ní byla projednána Městským soudem v Brně, jehož usnesením z 3. 12. 2024, č. j. 58 D 935/2024-53, bylo potvrzeno nabytí dědictví žalobci jako jedinému dědici podle zákonné dědické posloupnosti, aniž součástí nabyté pozůstalosti byly předmětné nemovité věci. Odvolací soud uzavřel, že žaloba není důvodná.
Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2024 (R 84/2023 Sb. rozh.), ze kterého vyplývá setrvání na základním principu ingerence státu při nabývání dědictví předpokládajícím, že každá pozůstalost musí být soudem projednána a musí být o ní rozhodnuto, což se uplatní vždy tehdy, pokud zákon výjimečně nestanoví jinak. Nová právní úprava o vyloučení dodatečného projednání pozůstalosti o nově se objevivších aktivech je dána jen pro taková aktiva, k nimž se nepřihlíží dle ustanovení § 162 odst. 2 věty druhé a § 172 odst. 2 věty druhé z.
ř. s. Z toho odvolacímu soudu vyplynulo, že nelze obcházet zákonný postup při projednání dědictví a vyhovět žalobě podle § 80 o. s. ř. o určení vlastnictví věci v dědictví dosud neprojednané ve prospěch dědice, kterému nabytí konkrétní sporné věci nepotvrdil příslušný „dědický soud v řízení o dědictví“, byť to v ustanoveních § 162 odst. 1, § 172 odst. 2 a § 173 z. ř. s. není uvedeno výslovně, že má-li jít o žalobu na uplatnění práva proti jiné (třetí) osobě, nikoli proti dědici, na základě sporu o skutečnost zakládající právní vztah dědice ke třetí osobě, nikoli jen mezi dědici navzájem.
V takových případech se tedy neuplatní ani zákonná domněnka ustanovení § 193 odst. 2 z. ř. s.
o nabytí aktiv pozůstalosti dle rozhodnutí o pozůstalosti, k nimž se pro jejich spornosrt nepřihlíželo, ani výluka z dodatečného projednání „dědictví“ majetku objeveného po projednání pozůstalosti podle § 193 odst. 1 z. ř. s. ani postup podle § 189 odst. 1 z. ř. s. o žalobách na určení vlastnického práva podle této domněnky. II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl dovoláním v celém jeho rozsahu, jeho přípustnost jednak spatřoval v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, jednak na vyřešení otázky procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Důvod dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. Zatímco soud prvního stupně žalobu zamítl proto, že neměl za prokázané, že zůstavitel nepodepsal spornou plnou moc, odvolací soud žalobu zamítl z jiného, ryze procesního důvodu. Podle názoru dovolatele odvolací soud z rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 24 Cdo 2680/2024, dovodil něco, co v něm není vůbec uvedeno. Konkrétně odvolací soud uzavřel, že nemožnost domáhat se po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti určení, že právo náleželo zůstaviteli ke dni jeho smrti, je dána pro řízení podle § 189 odst. 1 z. ř. s. výlučně vůči „jinému dědici“ („ostatním dědicům“), nikoliv vůči třetím osobám, a že když takový „jiný dědic“ již není, je nutné se vrátit ke „staré“ judikatuře a opět žalovat tak, aby se věc vrátila do pozůstalostního řízení. Jádro dovolání tedy spočívá v zodpovězení otázky, „zda po smrti jediného „spoludědice“ zažalovaného podle § 189 odst. 1 z. ř. s., je nutné měnit petit a žalovat na určení, že sporný majetek byl ke dni smrti ve vlastnictví zůstavitele a směřovat tím věc znovu do pozůstalostního řízení“. Tuto otázku dovolatel označil jako otázku procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Poukázal na bod 31 rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2024, kdy práva k nově objevenému spornému majetku (a k žádnému jinému), je možno uplatnit žalobou předpokládanou ustanovením § 193 odst. 1, část věty za středníkem, z. ř. s., o které nalézací soud, právě s ohledem na pravomocné konečné rozhodnutí o pozůstalosti, rozhodne (ex nunc) definitivně a ve vztahu k účastníkům tohoto sporného řízení bez toho, aby bylo následně nutné tato aktiva znovu projednávat v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti.
8. Rovněž byl navržen odklad vykonatelnosti výroku II uvedeného rozhodnutí, o nákladech řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. 10. 2025, č. j. 24 Cdo 2655/2025-217, rozhodl o odkladu vykonatelnosti výroku II rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 2. 2025, č. j. 14 Co 208/2023-191, do doby právní moci rozhodnutí o podaném dovolání, když vzal na zřetel možný důsledek neprodleného výkonu rozhodnutí či exekuce, kdy by dovolatel byl nucen plnit žalovaným přisouzenou částku náhrady nákladů řízení (dovolateli byla uložena povinnost k peněžitému plnění ve značné výši, konkrétně v částce 268 901 Kč), nebylo tak pochyb o tom, že by mu hrozila závažná újma.
9. K podanému dovolání se vyjádřili žalovaní, kteří je považovali za nepřípustné. Uvedli, že odvolací soud zcela správně rozhodl o zamítnutí žaloby. Rozhodnutí nevnímají jako překvapivé, porušující princip legitimního očekávání, kdy již v předvolání na jednání konané dne 25. 2. 2025 byl přesně vymezen předmět jednání „posouzení přípustnosti změny žaloby dle podání žalobce ze dne 13. 12. 2024“. Odvolací soud současně účastníkům sdělil svůj předběžný právní názor, kdy „pro řešení bude významný stav dědického řízení po zemřelé M. V., a právní názor vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 268/2022 a sp. zn. 22 Cdo 1826/2004“. Žalovaní jsou přesvědčení, že shora uvedenými rozhodnutími byla nyní v dovolání předkládaná otázka vyřešena. Po smrti jediného „spoludědice“ zažalovaného podle § 189 odst. 1 z. ř. s. je nutné měnit petit a žalovat na určení, že sporný majetek byl ke dni smrti ve vlastnictví zůstavitele a následně směřovat věc znovu do pozůstalostního řízení, které nelze obejít (jelikož ostatní žalovaní nebyli dědicové, tedy jde o žalobu na uplatněná práva proti třetí osobě, tedy spor o skutečnost zakládající právní vztah dědice ke třetí osobě, nikoli jen mezi dědici navzájem). Žalovaní proto navrhli, aby Nejvyšší soud dovolaní žalobce odmítl, popřípadě zamítl a žalovaným přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), (dále jen „o. s. ř.“).
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Dovolání není objektivně přípustné v rozsahu, v němž je napadán výrok II rozsudku odvolacího soudu, to proto, že zákon nyní podání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání proti výrokům o nákladech řízení nepřipouští (§ 238a odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Uvedené ale neznamená, že dovolací soud není oprávněn i tyto akcesorické výroky v potřebném rozsahu zrušit, shledá-li důvody ke zrušení některého z výroků o věci samé.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda v situaci, kdy žalobce je jediným dědicem osoby, která spolu s ním nabyla dědictví po jiném zůstaviteli, ve vztahu k němuž je tvrzeno, že v pozůstalostním řízení po něm nebylo v důsledku spornosti projednáno určité aktivum, může takový žalobce žalovat třetí osoby na určení, že sporný majetek byl ke dni smrti ve vlastnictví zůstavitele (s předpokladem dodatečného projednání pozůstalosti) nebo zda je oprávněn též k žalobě, že mu sporná věc náleží. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť při řešení dané otázky se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. IV. Důvodnost dovolání
16. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalobce je zcela opodstatněné.
17. Nejvyšší soud sdílí částečně právní posouzení odvolacího soudu, a to co do závěru, že žalobce je možno k okamžiku rozhodování odvolacího soudu [srov. § 211 a § 154 odst. 1 o. s. ř. o tzv. rozhodném okamžiku] považovat za jediného dědice V. V. [po smrti zůstavitele, svého otce, a následně i po smrti své matky, původně žalované 1), která zemřela v průběhu odvolacího řízení]. Není rovněž sporu o tom, že mezi žalobcem a jeho matkou M. V. vznik při jednání konaném v rámci pozůstalostního řízení dne 28. 12. 2022 (č.l. 81 a násl. poz. spisu) skutkový spor o tom, zda sporné nemovité věci náležejí do aktiv pozůstalosti po V. V., pročež k nim nebylo soudním komisařem v pozůstalostním řízení po V. V. přihlíženo (§ 172 odst. 2 věta druhá zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“). Nicméně za zcela specifické procesní situace, kdy se před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu v nyní projednávané věci stal žalobce jediným dědicem své matky M. V., je pojmově zřejmé, že tím v důsledku splynutí svářících se subjektů skutkový spor mezi původními dědici V. V. fakticky odpadl (žalobce již nemá možnost proti dalšímu dědici /své matce/ či jejímu nástupci, jímž je on samotný, odlišný skutkový názor prosadit, k otázce splynutí subjektů viz též dále). Za skutkový spor ve smyslu § 172 odst. 2 věta druhá nebo § 173 věta druhá z. ř. s. pak nelze považovat neshodu mezi dědicem (některým tzv. dědicům) a osobou třetí (k tomu srovnej přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2859/2023).
18. Odvolací soud, jakkoliv podrobnému právnímu posouzení věnoval v odůvodnění svého rozhodnutí náležitou péči, nedocenil, že judikatorní úvahy dovolacího soudu ohledně „skutkové spornosti“ aktiv a pasiv a z toho plynoucí výluka z obligatorní potřeby dodatečného projednání pozůstalosti se týkala jen vztahu mezi sporujícími se dědici (§ 189 odst. 1 z. ř. s.) a dopadala do situace, kdy ještě bylo možno spor mezi nimi (či jejich právními nástupci) vyřešit nikoliv v pozůstalostním řízení, ale ve sporném řízení podle části třetí o. s. ř.; jím citované závěry však nebylo možno bez dalšího promítnout i do sporů mezi jediným dědicem na straně jedné a osobou či osobami, jimž postavení dědice nesvědčilo, na straně druhé; o takový spor přitom šlo (přinejmenším v době rozhodování odvolacího soudu) přitom i v přítomné věci, kdy žalobce bylo třeba, z důvodů výše uvedených, považovat za jediného dědice zemřelého V. V.
19. Smrtí zůstavitele vzniká dědické právo, které poskytuje dědici (dědicům) právo na pozůstalost nebo na poměrný díl z ní a na nabytí dědictví (srovnej § 1475 odst. 1 a 3 a § 1479 větu první o. z.). Právní úprava dědického práva vychází – jak opět zcela správně a výstižně uvedl odvolací soud – z principu ingerence státu při nabývání dědictví; a stanoví, že pozůstalost po každém zůstaviteli musí být projednána a rozhodnuta soudem. Soud řízení o pozůstalosti zahajuje i bez návrhu. V řízení o pozůstalosti má být projednáno (s výjimkou majetku a dluhů, o nichž zákon stanoví, že se k nim v řízení o pozůstalosti nepřihlíží), veškeré jmění zůstavitele patřící do pozůstalosti, poté soud potvrzuje nabytí dědictví. Podle usnesení soudu o dědictví se nabývá dědictví (s výjimkou zejména nabytí dědictví následným dědicem nebo při odsunutí nabytí práva doložením času či splněním podmínky) vždy s účinností ke dni vzniku dědického práva (rozuměj k okamžiku smrti zůstavitele), k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 24 Cdo 586/2023.
20. Řízení o pozůstalosti, jak se odbývá podle nové právní úpravy, účinné od 1. 1. 2014, má za cíl především zjistit, komu svědčí dědické právo (kdo se má stát zůstavitelovým dědicem nebo zda majetek připadne státu jako tzv. odúmrť), potvrdit nabytí dědictví jedinému dědici (státu) nebo vypořádat jmění zůstavitele (s výjimkou majetku a dluhů, o nichž zákon stanoví, že se k nim v řízení o pozůstalosti nepřihlíží), tj. rozdělit je mezi více dědiců.
21. V době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o pozůstalosti skončí (zejména kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici). Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do pozůstalosti. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, avšak do právní moci rozhodnutí o dědictví (jen) není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený „zvláštní“ vztah dědiců k zůstavitelovu majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesení soudu o pozůstalosti jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do pozůstalosti (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do pozůstalosti jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do pozůstalosti, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelovu majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§ 91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, jehož závěry jsou plně aplikovatelné i za současné právní úpravy, srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2957/2020, uveřejněný pod číslem 92/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) a uplatní se – mutatis mutandis – i v případě jediného dědice.
22. Podle § 185 odst. 1 písm. a) z. ř. s. v rozhodnutí o dědictví soud s účinností ke dni vzniku dědického práva potvrdí nabytí jedinému dědici, je-li dědiců více, rozdělí dědictví mezi ně postupem předvídaným v § 185 odst. 1 písm. b) až g) z. ř. s.
23. Stěžejní je v tomto případě vzít na zřetel, že dědické právo spočívá na principu přechodu práv a povinností ze zůstavitele na dědice přímo ze zákona (ex lege), a to zásadně okamžikem smrti zůstavitele, není-li výjimečně stanoveno jinak (kupř. nabytí dědického práva je podmíněno splněním podmínky nebo doložením času apod.). Platná právní úprava totiž nevyžaduje, aby dědic učinil konkrétní projev vůle směřující k přijetí dědictví (např. podal dědickou přihlášku), ani aby bylo vydáno konstitutivní rozhodnutí příslušného orgánu (např. rozhodnutí soudu o odevzdání pozůstalosti).
Neuplatňuje se tu tedy tzv. princip adiční, tedy že dědictví se nabývá až na základě podaných dědických přihlášek formou odevzdání pozůstalosti dědicům pravomocným rozhodnutím soudu (kdy v době mezi úmrtím zůstavitele a odevzdáním dědictví dědici či dědicům tu v takovém případě přetrvává tzv. ležící pozůstalost a na pozůstalostní majetek se v zásadě hledí, jako by patřil ještě zůstaviteli), nýbrž zákonodárce, obdobně jako tomu bylo v případě zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31.
12. 2013, zakotvil princip delační. Okamžik nabytí dědictví tak i podle nynější zákonné koncepce nastává již samotnou smrtí zůstavitele, který je shodný s nápadem dědického práva, srov. § 1479 o. z., podle něhož dědické právo vzniká smrtí zůstavitele [srovnej ve starší teorii TILSCH, Emanuel.
Rakouské právo občanské: Právo dědické. Praha: Všehrd, 1911, s. 8, v novější pak FIALA, Roman, BEEROVÁ, Kamila. In FIALA, DRÁPAL a kol: Občanský zákoník IV., 2015, s. 30 (§ 1479 ObčZ). Také další autoři vycházejí z toho, že smrt zůstavitele je (jediný) okamžik, kterým dědic jako subjekt dědického práva (§ 1475 odst. 3 o. z.) získává pozici dědice, srov. MELZER, Filip. § 1479. In: MELZER, Filip, TÉGL, Petr a kol. Občanský zákoník § 1475-1720. 1. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2024, s. 107, marg. č. 9.)].
24. K uvedenému závěru se hlásí i aktuální judikatura Nejvyššího soudu, která doplňuje, že dědické právo ve smyslu § 1475 o. z., jež dědici vzniká smrtí zůstavitele (§ 1479 o. z.), není právem na pozůstalost bez dalšího. Dědické právo je jen titulem k nabytí pozůstalosti, neboť zůstavitelovým dědicem se stává a dědictví nabývá jen ten, o němž to stanoví pravomocné rozhodnutí (pozůstalostního) soudu, tj. ten, komu bylo usnesením o dědictví potvrzeno nabytí dědictví (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 29 Cdo 3782/2020), což samozřejmě platí s výhradou případných nároků tzv. oprávněného či pravého dědice. Podle výsledků dokazování je to právě žalobce, který je v konečném důsledku – uvažováno z pohledu doby, kdy rozhodoval odvolací soud v této věci – jediným dědicem (po zůstaviteli a po M. V.), tedy osobou, jíž bylo potvrzeno nabytí dědictví usnesením pozůstalostního soudu. Současná právní úprava (s výjimkou případu, kdy je nepatrný majetek zůstavitele za současného zastavení pozůstalostního řízení vydáván vypraviteli pohřbu či státu) totiž po smrti zůstavitele nepočítá s tím, že by tu nebylo kontinuity mezi právním postavením zůstavitele a jeho dědice (tedy např. že by pozůstalost nebo její /neprojednaná/ část stále patřila zemřelému zůstaviteli nebo že by dokonce byla tvořena věcmi tzv. bez pána).
25. Je zřejmé, že dědické právo i nadále spočívá rovněž na principu přechodu těch majetkových práv a povinností zůstavitele, které smrtí zůstavitele nezanikají, na právní nástupce (ust. § 2009 o. z.), k tomu podrobněji srovnej závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000. Děděním tedy vstupuje jediný dědic zemřelého [za něhož ve vztahu k V. V. je třeba nyní považovat i jeho syna a nynějšího žalobce K. V., jenž byl současně jediným dědicem po své posléze zemřelé matce M. V., která byla jinak druhou dědičkou po zůstaviteli] do všech jeho práv (i povinností).
26. Ustálená soudní praxe dovozuje, že jelikož se dědictví nabývá zpětně ke dni smrti zůstavitele, dědici (nyní osoby spravující pozůstalost) jsou oprávněni uplatnit např. nárok na vydání bezdůvodného obohacení dokonce i před tím, než bylo pravomocně rozhodnuto o vypořádání dědictví (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1277/2004), nebo že dědic zůstavitele (dnes za podmínky, že spravuje pozůstalost) je i před skončením řízení o dědictví věcně legitimován k uplatnění nároku na náhradu škody, který na něj přešel smrtí zůstavitele (k tomu opět srovnej výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2393/2000). I v právě popisovaných (a judikatorně ustálených) případech uplatňuje rovněž nárok někdo, komu ještě nebylo potvrzeno nabytí dědictví. Tím spíše (argument logického výkladu a minori ad maius) je nutné pohlížet na posuzovaný nárok jako na uplatnitelný jediným dědicem po právní moci usnesení o dědictví (kdy tu již ve spojení s děděním žalobce po jeho matce na základě pravomocného rozhodnutí pozůstalostního soudu panuje jistoty o tom, kdo je dědicem M. V. a tím i zprostředkovaně, že v současné době je jediným právním nástupcem obou zemřelých právě žalobce). Je přitom třeba zdůraznit, že otázka aktivní věcné legitimace žalobce, coby jediného dědice v předmětném sporu závisí na tom, že rozhodnutím soudu potvrzujícím žalobci nabytí dědictví bylo postaveno najisto, že je jediným dědicem M. V., a tedy že je nyní oprávněn domáhat se těch práv, která smrtí zůstavitele a nyní i M. V., nezanikla. Lapidárně řečeno na žalobce bylo třeba v době rozhodování odvolacího soudu pohlížet jako na jediného dědice po V. V., který nabyl veškerá aktiva pozůstalosti, ať už byla v pozůstalostním řízení výslovně projednána či nikoliv. Možno jedině dodat, že předmětné nemovité věci nemohly být v pozůstalostním řízení po V. V. projednány dokonce ani tehdy, kdyby o tomto aktivu mezi tehdejšími dědici (žalobcem a jeho matkou) spor nevznikl, neboť judikatura v zásadě zapovídá, aby byla jako aktivum projednána nemovitá věc, která nebyla v katastru nemovitostí evidována ve prospěch zůstavitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 24 Cdo 691/2022, uveřejněné pod číslem 12/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
27. Jestliže odvolací soud své závěry opíral i o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1826/2004, pak nebral náležitě v úvahu, že závěry přijaté v tomto rozhodnutí (stejně jako v dalších rozhodnutích týkajících se právní úpravy účinné do 31. 12. 2013), nelze na projednávaný případ aplikovat, neboť rozhodnutí vycházejí z dřívější obsahově odlišné procesní úpravy, když pro předmětné rozhodnutí ve věci bylo rozhodné dědické řízení po zůstaviteli zemřelém v roce 1971 (k tomu shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3171/2024).
28. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu lze shrnout, že i po skočení pozůstalostního řízení, lze vůči třetím osobám pokračovat v řízení podle části třetí o. s. ř., a to zcela bez zřetele k tomu, aby byl majetek nabytí jediným dědicem výslovně v pozůstalostním řízení projednán (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019).
29. Na vysvětlenou Nejvyšší soud dodává, že úvahy o tom, že v rámci tzv. dědické ingerence musí být v rámci pozůstalostního řízení projednán veškerý majetek zůstavitele, jsou poplatné dřívější právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4197/2013). Usnesení o dědictví není ani za současné právní úpravy v rozsahu vymezení jmění zůstavitele (jeho aktiv a pasiv) závazné pro třetí osoby (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 24 Cdo 1754/2022), přičemž paternalistický pohled, podle něhož musí být v pozůstalostním řízení projednán veškerý majetek (vyjma majetku sporného), nemůže obstát i s ohledem na změnu právní úpravy. Tak např. dodatečné projednání pozůstalosti se nyní provádí nikoliv z úřední povinnosti, jako tomu bylo do 31. 12. 2013 podle § 175x o. s. ř. ve znění tehdy účinném, ale jen na návrh některého z dědiců (§ 193 odst. 2 o. s. ř.), rovněž zamlčel-li dědic aktivum či nadhodnotil-li pasivum pozůstalosti, popř. bylo-li aktivum či pasivum pozůstalosti sporné ve smyslu § 172 odst. 2 věta druhá a § 173 in fine z. ř. s., má kupř. nepominutelný dědic právo podat žalobu proti dědici či dědicům o zaplacení či dorovnání povinného dílu, aniž by to samozřejmě bylo podmíněno (dodatečným) autoritativním rozhodnutím o dědickém právu k tomuto jmění (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2330/2023, uveřejněné pod číslem 84/2024 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Lze tak shrnout, že ve vztahu mezi jediným dědicem, kterému bylo potvrzeno nabytí dědictví na straně jedné a jinými osobami na straně druhé je pro uplatňování majetkových nároků někdejšího zůstavitele zpravidla nevýznamné, zda byly jako aktiva výslovně projednány v pozůstalostním řízení. Odvolací soud se tak odchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 24 Cdo 972/2019, tedy, že rozhodnutím soudu potvrzujícím žalobci nabytí dědictví bylo postaveno najisto, že je jediným dědicem, a tedy, že je oprávněn domáhat se práva, o nějž v řízení jde. Současná procesněprávní úprava si klade za cíl v pozůstalostním řízení prioritně určit okruh dědiců zůstavitele, aby tak bylo v zájmu třetích osob, pokud možno co nejdříve najisto postaveno, kdo je dědicem zůstavitele a kdo tedy, a případně v jakém rozsahu, vstoupil do jeho práv a povinností. Nejvyšší soud se tímto rozhodnutím s ohledem na jeho výše popsaná specifika nijak nevymezuje k zodpovězení otázky, jak by bylo třeba postupovat, kdyby pro spornost neprojednané aktivum mělo být uplatňováno vůči třetí osobě aktivum jen některým z více dědiců.
30. Z důvodů výše uvedených tedy není závěr odvolacího soudu, podle něhož nelze „obcházet zákonný postup při projednání dědictví a vyhovět žalobě podle § 80 o. s. ř. o určení vlastnictví věci v dědictví dosud neprojednané ve prospěch dědice, kterému nabytí věci nepotvrdil příslušný dědický sod v řízení o dědictví“ ve výsledku správný.
31. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
32. Odvolací soud svým usnesením ze dne 7. 10. 2024, č. j. 14 Co 208/2023-143, rozhodl ve výroku II o procesním nástupnictví tak, že jako s procesním nástupcem žalované M. V. bude v řízení, pokud šlo o určení (spoluvlastnického) podílu id. ? k celku předmětných „nemovitostí“ (přesněji nemovitých věcí – poznámka Nejvyššího soudu) pokračováno se žalobcem. Tento postup byl ovšem nesprávný, neboť v zásadě je procesně vyloučeno, aby na místě žalobce v řízení v důsledku univerzální sukcese vystupoval žalovaný a naopak (jeden a týž účastník nemůže být pojmově ve sporném procesu, v rámci téhož kontradiktorního řízení současně žalobcem i žalovaným). Nejvyšší soud již dříve vysvětlil, že pokud v důsledku sukcese dojde ke splynutí osoby žalobce i žalovaného tím, že žalovaný by se stal jediným právním a procesním nástupce žalobce, nešlo by v řízení pokračovat a řízení by muselo být zcela nebo v potřebném rozsahu částečně zastaveno. Uvedený závěr učinil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. 7. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99, jež bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2002 a jehož závěry samozřejmě platí i recipročně, tedy stane-li se žalobce dědicem žalovaného. V uvedeném rozhodnutí rovněž dovodil, že pokud soud potvrdí nabytí dědictví po žalobci, který v řízení uplatňoval majetkový nárok nedílné povahy, více dědicům podle jejich dědických podílů a je-li jedním z těchto dědiců žalovaný, pokračuje soud v řízení jako se žalobci s ostatními dědici; žalovaný se účastníkem řízení na straně žalující nestane. Obdobně je třeba v opačném gardu dovodit, že zemře-li některý z více žalovaných a je-li žalobce dědicem jen některého z nich, v tomu odpovídajícím rozsahu do jeho procesních práv a povinností nevstoupí. Nicméně za situace, kdy nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu nakonec nemělo (samo o sobě) vliv na konečné rozhodnutí (neboť žalobce na základě jinak zcela přiléhavého poučení odvolacího soudu nově upřesnil svůj žalobní požadavek tak, že se nově v průběhu odvolacího řízení domáhal vůči žalovaným určení, že je výlučným vlastníkem sporných nemovitých věcí v jejich celku), nešlo nadále o vadu, kterou by bylo třeba v dalším řízení napravovat.
33. Odtud plyne, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
34. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). Závěrem však dovolací soud doplňuje, že tímto zrušovacím rozsudkem nepředjímá výsledek řízení.
35. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne odvolací soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). 36. Doplňuje se, že právní mocí tohoto rozhodnutí vezme za své usnesení o odkladu vykonatelnosti výroku II odvolacího soudu, jak je popsáno výše. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 12. 2025
JUDr. David Vláčil předseda senátu