24 Cdo 1754/2022

24 Cdo 1754/2022-408

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně M. J., omezené ve svéprávnosti, zastoupené JUDr. Ladislavem Kovárem, advokátem se sídlem v Měšicích, Hlavní č. 195, proti žalovanému P. M., zastoupenému Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní č. 39/2, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o určení pohledávky, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 53/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021, č. j. 27 Co 180/2021-365, takto:

I. Dovolání žalovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, nahrazení projevu vůle žalovaného ohledně nemovitostí, jejichž vlastnictví se žalobkyně domáhá, a uložení povinnosti žalovanému uzavřít bezúplatnou smlouvu o postoupení pohledávky z bankovního účtu. Žaloba byla založena na tvrzení, že žalovaný se jako cizí osoba i se svojí rodinou nastěhoval k žalobkyni, zneužil její vrozené lehké mentální retardace a přiměl ji ke zřízení svěřenského fondu dne 28. 4. 2015, do nějž žalobkyně vložila své nemovitosti, jak je popsáno v rámci jeho trestního stíhání ve spise Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 4/2018, v němž byl odsouzen pro trestný čin podvodu ve stadiu pokusu, neboť majetek nepřešel do jeho osobního vlastnictví, jak bylo ve statutu svěřenského fondu stanoveno pro případ zániku správy svěřenského fondu.

Žalobkyně se nemůže dostat ani k bankovnímu účtu svěřenského fondu, na nějž chodí nájemné z nemovitostí, k němuž má dispoziční právo žalovaný jako svěřenský správce. Žalobkyně neví, jaký je na něm zůstatek a pohyby, a nedostává se jí prostředků pro pobyt v domově pro seniory, který hradí její hmotněprávní opatrovník. Z důvodu její duševní poruchy je proto absolutně neplatný Statut Svěřenského fondu k zajištění bytových potřeb M. J. ve formě notářského zápisu, i Smlouva o svěření vyčleněného majetku svěřenskému správci.

Takové jednání proto nemohlo přivodit převod majetku do svěřenského fondu, ani jmenování žalovaného svěřenským správcem. Stejně tak jsou absolutně neplatná následná právní jednání, jako Prohlášení osoby obmyšlené, jímž se žalobkyně vzdala práva na plnění ze svěřenského fondu za účelem ukončení jeho správy. V katastru nemovitostí v současnosti evidovaný stav ve prospěch svěřenského fondu se svěřenským správcem P. M., proto neodpovídá skutečnému právnímu stavu. Žalobkyně uváděla, že jako žalovaného označuje P.

M. jako fyzickou osobu, neboť s ohledem na absolutní neplatnost mu postavení svěřenského správce nikdy nenáleželo, pro jistotu jej označuje jako žalovaného i jako svěřenského správce, neboť pokud by byl shledán svěřenský fond platným, v takovém případě by byl žalovatelný svěřenský správce z titulu práv ke svěřenskému fondu. Žalovaný odmítá pomoci k nápravě vzniklých následků.

2. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítal, že není pasivně věcně legitimován, protože žalovaný jako fyzická osoba v katastru nemovitostí nikdy jako vlastník ohledně předmětných nemovitostí zapsán nebyl. Je sice v katastru zapsán jako svěřenský správce svěřenského fondu, avšak z této funkce odstoupil dne 27. 9. 2018, proto jej nelze žalovat ani jako svěřenského správce. On již nemůže za svěřenský fond ničeho činit, byť ve prospěch žalobkyně, neboť by se vystavoval postihu za protiprávní jednání. K zániku svěřenského fondu podle žalovaného došlo ze zákona ke dni 1.

7. 2018 dle čl. II. odst. 3 zákona č. 460/2016 Sb., neboť návrh na zápis svěřenského fondu do evidence svěřenských fondů nebyl podán do šesti měsíců od účinnosti tohoto zákona, kdy důsledkem je zánik správy svěřenského fondu, tedy zánik svěřenského fondu jako takového. Dále namítal, že žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť žalobkyně by měla podat návrh na vyslovení neplatnosti zřízení svěřenského fondu podle zákona o zvláštních řízeních soudních. Na základě plné moci před zřízením svěřenského fondu uzavřel za žalobkyni dědickou dohodu, na jejímž základě žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti, i ta by byla z důvodu její duševní poruchy neplatná, nestala by se vlastníkem a nebyla by aktivně věcně legitimovaná k podání této žaloby.

3. Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 12. 2. 2021, č. j. 3 C 53/2020-254, výrokem I. určil, že žalobkyně je vlastníkem v rozsudečném výroku specifikovaných nemovitostí, výrokem II. zamítl návrh, aby byl žalovaný povinen uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu týchž nemovitostí do vlastnictví žalobkyně, výrokem III. zamítl návrh na určení, že žalobkyni svědčí pohledávka za UniCredit Bank Czech republic and Slovakia, a.s., vyplývající ze smlouvy o běžném účtu, a výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Soud předně vyložil, že opatrovnický soud rozsudkem udělil žalobkyni souhlas s podáním předmětné žaloby. Žalobkyně nabyla nemovitosti jako dědictví. Soud vyšel ze zjištění, že dne 28. 4. 2015 žalobkyně zřídila svěřenský fond. V katastru je jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán „Svěřenský fond k zajištění bytových potřeb M. J., svěřenský fond, sídlo neurčeno, svěřenský správce P. M., XY“. Ke dni 25. 9. 2018 není v evidenci svěřenských fondů veden předmětný svěřenský fond. K dohodě o narovnání mezi účastníky sporu nedošlo.

Opatrovníkovi žalobkyně bylo bankou sděleno, že k účtům dotčeného svěřenského fondu mu z důvodu bankovního tajemství nemůže poskytnout informace. Dne 18. 10. 2018 žalobkyně učinila prohlášení o vzdání se práva na plnění ze svěřenského fondu za účelem ukončení správy fondu, aby na ni přešla zpět práva k nemovitostem. Dne 27. 9. 2018 žalobkyně a žalovaný podepsali odstoupení žalovaného z funkce správce svěřenského fondu. Žalobkyně byla rozsudkem ze dne 28. 8. 2019 omezena ve svéprávnosti. Městský soud v Praze opakovaně rozsudkem ve věci 1 T 4/2018 uznal žalovaného vinným zločinem podvodu ve stadiu pokusu, kdy žalovaný využil lehké mentální retardace žalované a v úmyslu získat pro sebe a svoji rodinu majetkový prospěch sepsal se žalobkyní Smlouvu o vytvoření svěřenského fondu, kde byl ustanoven jako svěřenský správce, a uváděl ji v omyl, že ji příbuzní chtějí připravit o majetek, a zamezoval jí ve styku s nimi.

Žalovaný je v žalobě označen jako fyzická osoba, i jako svěřenský správce předmětného fondu. K označení žalovaného soud I. stupně odkázal na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu a uvedl, že žalovaným, který byl v žalobě označen jako fyzická osoba i jako svěřenský správce, je jedna a tatáž osoba, tudíž jeden totožný subjekt civilního řízení, proto věc není vedena proti dvěma žalovaným. Žalovaný jednal v rozporu s § 6 o. z., z běžného kontaktu s žalobkyní muselo být žalobci zřejmé, že jí zdravotní stav neumožňuje zřídit svěřenský fond, žalovaný funkci přijal, na tom nic nemění, že žalobkyně v té době nebyla omezena ve svéprávnosti.

Smlouva o zřízení svěřenského fondu i Smlouva o svěření vyčleněného majetku jsou pro duševní poruchu žalobkyně absolutně neplatné. V tomto řízení soud není oprávněn nijak revidovat rozhodnutí v řízení o dědictví, žalobkyně je proto v řízení aktivně legitimována. Protože předmětný svěřenský fond nebyl zapsán do 6 měsíců od nabytí účinnosti zákona č. 460/2016 Sb., čl. II.

bodu 3, jeho správa by zanikla, avšak za situace, kdy ani platně nevznikla, není tato skutečnost pro spor rozhodnou. Stejně tak není rozhodné odstoupení žalovaného z funkce správce, protože tato funkce platně vůbec nevznikla. Námitku žalovaného, že návrh na změnu žalobního petitu nebyl schválen opatrovnickým soudem, neshledal soud důvodnou, neboť dílčí jednání, dispozice s návrhem, schválení opatrovnického soudu nepodléhá. Schvalování každého procesního úkonu opatrovnickým soudem by vedlo k praktické nemožnosti vést řízení.

K námitce nedostatku naléhavého právního zájmu soud uvedl, že se nejedná o žádný z případů, kdy judikatura určovací žalobu nepřipouští, a argumentoval-li žalovaný, že by měla být uplatněna žaloba na vydání majetku proti svěřenskému správci, je i tato námitka nedůvodná, jelikož k vyčlenění majetku do svěřenského fondu ani určení žalovaného do funkce svěřenského správce nikdy platně nedošlo, proto nemá dispozici k vydání tohoto majetku. Soud hodnotil žalovaného jako toho, kdo porušením § 6 o. z. vyvolal stav neplatnosti právního jednání.

Soud hodnotil žalobní petit jako alternativní a nikoli eventuální, když se žalobkyně domáhala určení vlastnictví, a pro případ, že by toto žádání bylo zamítnuto, navrhovala uložit žalovanému povinnost uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu. Proto vzhledem k tomu, že žalobě vyhověl v prvé petitorní části na určení vlastnictví, zamítl soud žalobu v druhé petitorní části na povinnost uzavřít smlouvu. Jde-li o nárok na převod pohledávky z bankovního účtu, tak na účtu je vedena věc zastupitelná, druhově určená, majitel účtu proto není vlastníkem konkrétních prostředků na účtu, ale účtu jako takového, není zde proto pohledávka, která by mohla být předmětem sporu, ale vlastnictví účtu, s ohledem na znění žalobního návrhu soud žalobu v této části zamítl a uvedl, že případně by mohlo být zvažováno rozhodnutí v režimu bezdůvodného obohacení.

4. K odvolání žalovaného proti výrokům I. a IV., a odvolání žalobkyně proti výroku III., Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2021, č. j. 27 Co 180/2021-365, potvrdil rozsudek soud I. stupně v napadených výrocích a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil, že svěřenský fond byl zřízen na dobu určitou, po dobu života žalobkyně, žalovaný se měl stát svěřenským správcem a po zániku svěřenského fondu mu měly nemovitosti připadnout.

Výrok II. rozsudku je oddělitelný, samostatně nabyl právní moci, petit nebyl eventuální ani alternativní, ale kumulace dvou nároků, druhý byl nesprávně podmiňován výsledkem řízení o prvním nároku, to však nebrání přezkoumání výroku I. Žalobkyně pro případ, kdy by soud měl za to, že je namístě postupovat podle § 1472 o. z. (vydáním majetku ze svěřenského fondu), navrhla uložení takové povinnosti žalovanému jako svěřenskému správci. Proto žalobkyně původně v žalobě označila žalovaného dvojím způsobem, jako svěřenského správce svěřenského fondu a fyzickou osobu (dva žalované), taková žaloba je vadná z hlediska označení žalovaného i vymezení žalobních nároků.

Pokud k založení svěřenského fondu nemohlo dojít, není jasné, jak by žalovaný „jako svěřenský správce“ mohl z fondu cokoli vydat. Opatrovnický soud přesto s podáním žaloby v tomto znění udělil souhlas. Žalobkyně následně navrhla „změnu“ petitu, kterou pouze odstranila vady žaloby „upřesněním“ nároku III., že jí svědčí pohledávka za bankou, a také vymezením, že všechny nároky byly uplatněny proti žalovanému jako fyzické osobě, čímž reagovala na předchozí rozhodnutí odvolacího soudu ve věci předběžného opatření, který „rozdvojení“ osobnosti žalovaného jako účastníka nepřipustil.

Souhlas opatrovnického soudu se sice vyžaduje i u změny žaloby osoby omezené ve svéprávnosti, ve skutečnosti však o žádnou změnu žaloby nešlo (byť soud I. stupně nesprávně rozhodoval o připuštění této „změny“ žaloby), neboť žalobkyně jen upřesnila, čeho se v souladu s dřívějšími žalobními tvrzeními domáhala, proto souhlas opatrovnického soudu překročen nebyl. Souhlas s podáním žaloby v sobě zahrnuje i souhlas se zastoupením opatrovance advokátem (tím spíše, pokud při podání následně schválené žaloby již žalobkyně byla zastoupena advokátem) i s podáním opravných prostředků.

Soud nezadával nový znalecký posudek, jako listinný důkaz provedl tři znalecké posudky, které byly vypracovány v jiných řízeních, tento postup je vzhledem k okolnostem věci správný, právo klást znalci otázky není bezvýjimečné. Rozhodnutí soudu v pozůstalostním řízení není přezkoumatelné v tomto řízení. Majitelem bankovního účtu, na nějž byly směřovány výtěžky z pronájmu nemovitostí, je svěřenský fond, žalovaný byl jako svěřenský správce disponentem účtu, už jím není, jiný disponent zde také není.

Na požadovaném určení je naléhavý právní zájem, protože takový rozsudek by mohl být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí.

Naléhavý právní zájem však není na určení pohledávky vůči bance, neboť zde je možná žaloba na plnění proti bance, případně proti žalovanému, pokud si přisvojil peněžní prostředky žalobkyně. Nadto banka není účastníkem řízení, takže rozsudek by pro banku nebyl závazný. Byť soud I. stupně nesprávně uvedl, že nevzniká pohledávka za bankou, pro absenci naléhavého právního zájmu na tomto určení je zamítavý výrok III. věcně správný. V době předmětných právních jednání docházelo ke vzniku svěřenského fondu okamžikem, kdy svěřenský správce přijal pověření ke správě.

Zápis do evidence svěřenských fondů jako podmínka vzniku fondu byla uzákoněna až později. Podle zákona č. 460/2016 Sb. nebude-li fond zapsán do evidence svěřenských fondů do 6 měsíců od účinnosti zákona, správa svěřenského fondu zaniká. Svěřenský fond nemá právní osobnost, nemůže být vlastníkem ani žalovaným, vlastnická práva vykonává na účet fondu správce, což se odráží i v procesním právu, tento režim se vyjadřuje poznámkou „svěřenský správce“. Z důvodu absolutní neplatnosti statutu a smlouvy uzavřené mezi zakladatelkou a žalovaným k platnému vzniku svěřenského fondu ani vyčlenění majetku od počátku vůbec nedošlo.

Žalovaný se svěřenským správcem proto vůbec nestal, byť zdánlivě do funkce vstoupil. Tato situace ale není řešitelná žalobou na vyslovení neplatnosti zřízení svěřenského fondu, neboť právní úpravu právnických osob nelze na svěřenský fond aplikovat ani analogicky (§ 94 a násl. z. ř. s.). Následné skutečnosti jako absence zápisu v evidenci svěřenských fondů nebo vzdání se funkce správce proto nemají význam. Nelze uvažovat ani o jmenování nového správce nebo vydání majetku podle § 1472 o. z., to vše totiž předpokládá platný vznik svěřenského fondu, k němuž nedošlo.

Žalovaný proto nemůže být žalován jako „svěřenský správce“, jak předjímá § 79 o. s. ř., neboť ve skutečnosti není a nikdy nebyl svěřenským správcem, když svěřenský fond platně nevznikl, a nikoli proto že se funkce vzdal. Současně nelze uzavřít, že stav zápisu v katastru, který je zjevně nesprávný, v němž je žalovaný zapsán jako „svěřenský správce“, brání, aby byl pasivně legitimován jako fyzická osoba, tedy že není legitimován vůbec, jak tvrdil. Žalovaný byl účasten právního vztahu, o který v řízení jde a jeho právní sféry se tento vztah bezprostředně dotýká, neboť ještě jako fyzická osoba uzavřel s žalobkyní neplatnou smlouvu, inicioval vydání statutu fondu a žalobkyni o zápis vlastnického práva připravil.

Podle povahy případu jemu náleží uvést vše v předešlý stav osobně. K souhlasnému prohlášení nedošlo, čemuž se žalovaný setrvale i v tomto řízení brání, proto lze postupovat určovací žalobou, v takovém specifickém případě není rozhodné, že žalovaný v katastru není jako vlastník nemovitostí osobně zapsán.

Rozsudek odvolacího soudu není způsobilý k zápisu do katastru, jestli katastr zápis následně nesprávně provedl je věcí jinou. Způsobilým procesním prostředkem je podle dovolatele žaloba na vyslovení neplatnosti zřízení svěřenského fondu, pokud by tato úvaha byla nesprávná, tak měla žalobkyně jmenovat nového správce, který jí majetek vydá, případně žalovat takového nového správce. Závěrem dovolatel uvádí, že jelikož se funkce správce vzdal, nemůže majetek vydat, a proto ani nemůže být žalován.

6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

III. Přípustnost dovolání

7. Nejvyšší soud České republiky soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“), se po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. V projednávané věci záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda je zakladatel svěřenského fondu v případě neplatného zakladatelského právního jednání povinen využít jiný procesní prostředek, než žalobu na určení vlastnického práva pro napravení zápisu v katastru nemovitostí, který není v souladu se skutečným právním stavem. Napadené rozhodnutí závisí rovněž na řešení související otázky pasivní věcné legitimace ve sporu o určení vlastnického práva k nemovité věci zapsané v katastru nemovitostí ve prospěch svěřenského správce v případě neplatně zřízeného svěřenského fondu. Protože tyto otázky dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny nebyly, shledal Nejvyšší soud dovolání pro řešení těchto otázek (otázky č. 3 a 4, jak byly výše označeny v rekapitulaci dovolání) přípustným ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

IV. Důvodnost dovolání

11. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. K otázce č. 1

12. Dovolatel napadá účinky plné moci zástupce žalobkyně, když namítá, že opatrovnickým soudem nebyla schválena mandátní smlouva mezi žalobkyní (resp. jejím opatrovníkem) a jejím právním zástupcem. Podstatou tvrzení dovolatele tedy je, že žalobkyně, omezená ve svéprávnosti, nebyla v řízení řádně zastoupena. Jedná se proto o tvrzenou vadu řízení, která může toliko zavdávat úvahu, zda mohlo dojít k porušení procesních předpisů ve vztahu k žalobkyni, ale nikoli k žalovanému. Dovolateli jako žalovanému proto nepřísluší námitka vady řízení spočívající v porušení procesních předpisů, které nepředstavovalo zkrácení jeho procesních práv. K tomu srov. usnesení ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2456/2018, v němž Nejvyšší soud vyložil, že zmatečnostní vadu přísluší namítat pouze té straně řízení, jejíž procesní práva mohla být touto vadou zkrácena, nikoli protistraně. Obdobně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura, č. 5/2001, formuloval a odůvodnil závěr, že trpí-li rozhodnutí odvolacího soudu některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2000), nelze bez dalšího dovozovat, že by tím byla způsobena určitá újma na právech všem účastníkům řízení. Jde-li o řízení sporné, charakterizované tím, že zde stojí proti sobě procesní strany s opačnými zájmy na výsledku řízení, nepociťuje účastník, který je s výsledkem sporu (rozhodnutím soudu) spokojen, jako újmu na svých právech okolnost, že mohlo dojít v jeho neprospěch k porušení procesních předpisů. V rozporu s principem sporného řízení by naopak bylo, pokud by se účastník, v jehož neprospěch k žádnému porušení procesního předpisu nedošlo, mohl takového porušení, jehož se soud dopustil jen ve vztahu k jinému účastníku řízení, domáhat proto, aby dosáhl příznivějšího výsledku ve svůj prospěch.

13. Jde-li dále o tvrzenou vadu v podobě neschválení odvolání žalobkyně opatrovnickým soudem, tato část výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterou nebylo vyhověno odvolání žalobkyně proti výroku III. soudu prvního stupně, nebyla dovoláním žádného účastníka napadena (žalovaný by k napadení této části výroku ani nebyl subjektivně legitimován). Uvedená tvrzená vada proto nemá žádný vztah k té části rozhodnutí odvolacího soudu, která je napadena dovoláním. Na posouzení této tvrzené vady proto dovoláním napadená část rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, a dovolatel tímto opět namítá porušení procesních předpisů nikoli ve vztahu k němu, nýbrž k žalobkyni, proto zde není dán důvod ani procesní prostor k tomu, aby se dovolací soud touto námitkou zabýval. K otázce č. 2

14. Dovolatel napadá aktivní legitimaci žalobkyně prostřednictvím zpochybňování soudního rozhodnutí dědického soudu, kterým byla schválena dědická dohoda, na jejímž základě žalobkyně nabyla předmětné nemovitosti. Podle ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Podle ustanovení § 167 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku. Závaznost usnesení soudu vydaných v dědickém řízení nastává zvláštním způsobem. Výroky usnesení, které se týkají dědického práva (které určují, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého. Ostatní výroky usnesení soudu vydaného v dědickém řízení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také (§ 159a odst. 4 o. s. ř.) pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (srov. např. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 6. 1982, sp. zn. Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1982; rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 10. 1982, sp. zn. 3 Cz 32/82, uveřejněný ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR, díl IV, str. 751). Z uvedeného je zřejmé, že soudní rozhodnutí o schválení dědické dohody bylo pro soud závazné a žalovaný jej není oprávněn v tomto řízení napadat. V této části je proto dovolání zjevně bezdůvodné a tato otázka proto přípustnost dovolání nezakládá. K otázce č. 3

15. Protože právní jednání, kterým byl zřizován svěřenský fond, bylo uzavřeno před nabytím účinnosti čl. I. zákona č. 460/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a další související zákony, je projednávanou věc třeba i v současné době posuzovat podle zákona č. 89/2012 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2017, tedy před nabytím účinnosti čl. I. zákona č. 460/2016 Sb. (srov. např. zejména touto novelou zavedenou změnu, že svěřenský fond vzniká dnem zápisu do evidence svěřenských fondů, zatímco podle dosavadní právní úpravy svěřenský fond vznikne, když svěřenský správce přijme pověření k jeho správě – vyjma odlišného režimu pro svěřenský fond zřízený pořízením pro případ smrti).

16. Podle ustanovení § 1448 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „o. z.“), svěřenský fond se vytváří vyčleněním majetku z vlastnictví zakladatele tak, že ten svěří správci majetek k určitému účelu smlouvou nebo pořízením pro případ smrti a svěřenský správce se zaváže tento majetek držet a spravovat.

17. Podle ustanovení § 1448 odst. 2 o. z. vznikem svěřenského fondu vzniká oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku a svěřenský správce je povinen ujmout se tohoto majetku a jeho správy.

18. Podle ustanovení § 1448 odst. 3 o. z. vlastnická práva k majetku ve svěřenském fondu vykonává vlastním jménem na účet fondu svěřenský správce; majetek ve svěřenském fondu však není ani vlastnictvím správce, ani vlastnictvím zakladatele, ani vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno.

19. Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech, v nichž je účastníkem řízení svěřenský správce, musí návrh dále obsahovat i označení, že se jedná o svěřenského správce, a označení svěřenského fondu. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních poměrů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.

20. Vznikem svěřenského fondu vzniká svébytný právní a majetkový institut, který není osobou ani věcí, dochází tím k převodu vlastnického práva zakladatele k vyčleněnému majetku ve prospěch autonomního vlastnictví svěřenského fondu. K okamžiku jeho vzniku, tedy k okamžiku přijetí pověření ke správě svěřenského fondu nebo k okamžiku smrti zůstavitele, který je zakladatelem ve smyslu § 1451 o. z., ztrácí zakladatel vlastnické právo k vyčleněnému majetku s výjimkou toho majetku, u něhož zákon podmiňuje nabytí vlastnického práva jinou skutečností, než je sama smlouva o převodu vlastnického práva. Tato práva vykonává svěřenský správce, ale ani ten není vlastníkem svěřenského fondu, protože není ve smyslu § 1012 o. z. nadán vlastnickou svobodou [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 8 Tdo 906/2021 a PIHERA, V. In: SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 – 1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1191].

21. Svěřenský fond je entitou bez právní subjektivity, která představuje autonomní majetek bez vlastníka vyčleněný zakladatelem k naplňování konkrétního účelu a spravovaný svěřenským správcem. Nemá-li svěřenský fond právní osobnost a ani zákon jinak této entitě nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v řízení vystupovat jako účastník řízení (§ 19 o. s. ř.) [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3033/2019 a tam odkazovanou odbornou literaturu Pihera, V. in Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1185].

22. Protože svěřenský fond není právnickou osobou, neuplatní se pravidlo vyjádřené v ustanovení § 128 o. z., podle něhož se po vzniku právnické osoby nelze domáhat určení, že nevznikla, a nelze z toho důvodu zrušit její zápis do veřejného rejstříku. Zákon neobsahuje ani jiné ustanovení, které by bránilo posoudit, zda svěřenský fond platně vznikl (na rozdíl např. od podílového fondu, srov. § 108 odst. 3 zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, podle nějž po vzniku podílového fondu nelze prohlásit zakladatelské právní jednání za neplatné a nelze z toho důvodu zrušit zápis podílového fondu v seznamu podílových fondů).

V poměrech civilního práva není pro svěřenský fond ani stanovena fikce právní osobnosti, jako je tomu v některých veřejnoprávních předpisech (srov. např. § 4b odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, podle něhož se pro účely tohoto zákona na svěřenský fond, podílový fond, podfond investičního fondu a organizační složku státu, která je účetní jednotkou, hledí jako na právnickou osobu). I v odborné literatuře je bez pochyb přijímán závěr, že zakladatelská právní jednání, kterými je zřizován svěřenský fond, je třeba podrobovat zákonným kritériím platnosti právního jednání [KOCÍ, M.

In: ŠVESTKA, J. a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek III, (§ 976-1474). Komentář k § 1448 (Systém ASPI). Wolters Kluwer. ISSN 2336-517X]. Komentářová literatura proto také např. uvádí, že bude-li zakladatelské právní jednání pro neurčitost vyčleňovaného majetku nebo nedostatek formy právního jednání neplatné, svěřenský fond nevznikne [Pihera, V. in Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976-1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1198]. Uvedené závěry platí přinejmenším co se týče rozhodné právní úpravy účinné do 31.

12. 2017.

23. Dovolatel namítal, že se žalobkyně měla domáhat vyslovení neplatnosti zřízení svěřenského fondu podle zákona č. 292/2013 Sb. Zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v části druhé, hlavě druhé, dílu druhém nazvaném „Řízení ve věcech svěřenského fondu“ nestanoví výčet možných řízení, která lze vést ohledně svěřenského fondu. Taková řízení proto budou vyplývat z hmotněprávní úpravy. Řízení o vyslovení neplatnosti zřízení svěřenského fondu není v právní úpravě předvídáno, když neobsahuje obdobné ustanovení jako např. ustanovení § 129 o. z. pro právnické osoby, které stanoví, kdy soud prohlásí právnickou osobu po jejím vzniku za neplatnou, s navazující procesní úpravou předepisující konkrétní druhy řízení (§ 85 a násl. z. ř. s.). Vzhledem k odlišné povaze právnických osob a svěřenského fondu, který není právnickou osobou, přitom nelze v tak zásadních otázkách, jako je samotná existence svěřenského fondu, mechanicky analogicky použít ustanovení o právnických osobách. Vzhledem k tomu, že zákon takové řízení nepředepisuje, nelze vylučovat, aby otázka platnosti zakladatelského jednání svěřenského fondu byla jako předběžná otázka posouzena ve sporném řízení. Svěřenský fond je přitom institutem především věcných práv (srov. zařazení právní úpravy svěřenského fondu do části třetí, hlavy druhé občanského zákoníku).

24. Zbývá zvážit možnost žaloby na určení neplatnosti zakladatelského právního jednání svěřenského fondu.

25. V rozsudku ze dne 2. 4. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněném pod číslem 68/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká (§ 80 písm. c/ o. s. ř.). Jinak řečeno, je-li posouzení platnosti právního úkonu otázkou předběžnou ve vztahu k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn nebo naopak ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem.

26. Soudní praxe je však zároveň ustálena v závěrech, že jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod pořadovým č. 21), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006 (dostupný na www.nsoud.cz)]. Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, závisí především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu § 80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (dostupný na www.nsoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014 (uveřejněné pod č. C 13 841 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)]. Rozhodovací praxe dále postupně dospěla k závěru, že lze-li žalovat na splnění povinnosti, může být i přesto naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu, a předejde se tak případným dalším žalobám o plnění nebo jestliže žaloba o plnění neřeší a ani nemůže řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva, tzn. že určovací žaloba účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu [k tomu srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod č. 11, v sešitě č. 3, roč. 1994, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, které jsou uveřejněny v časopise Soudní judikatura pod č. 20 a č. 21 v sešitě č. 3, roč. 1997, popřípadě i nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 Sbírky nálezů a stanovisek Ústavního soudu České republiky, svazek č. 3, roč. 1995 – I. díl].

27. S ohledem na výše uvedené nelze vyloučit žalobu na určení neplatnosti zakladatelského právního jednání podle ustanovení § 80 o. s. ř., neboť by takovým určením mohl být vytvořen pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu. V případech sporů o platnost zřízení svěřenského fondu, kdy zpravidla bude docházet spíše k vyčlenění rozsáhlejšího majetku, se přitom vytvoření pevného právního základu prostřednictvím žaloby na určení neplatnosti zakladatelského právního jednání může jevit jako vhodné.

28. Vzhledem k výše vyloženému poměru žaloby na určení práva nebo právního vztahu k žalobě na určení (ne)platnosti právního jednání však není důvod zamezovat, aby se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva ke konkrétním nemovitým věcem zapisovaným do katastru nemovitostí. Z tohoto důvodu též není významné, jestli si lze představit i nějaký jiný obdobně formulovaný výrok, než je určení neplatnosti zakladatelského právního jednání, jako např. přímo určení neplatnosti svěřenského fondu, když ten však sám o sobě není právním jednáním, nýbrž svébytnou entitou bez právní subjektivity.

29. Zároveň je zřejmé, že pro případ neplatnosti právního jednání, kterým je zřizován svěřenský fond, zde není zavedená katastrální praxe v tom, na základě jaké listiny lze zapsat zpět ve prospěch zakladatele vlastnické právo k nemovité věci zapisované do katastru nemovitostí, která byla neplatně vyčleněna do neplatně zřízeného svěřenského fondu. Samotný výrok o určení neplatnosti zakladatelského jednání by nemusel být způsobilým podkladem pro změnu zápisů v katastru nemovitostí, když nedeklaruje, kdo je vlastníkem, nadto mohou vznikat i komplikovanější situace neplatně zřízených svěřenských fondů než v projednávané věci, např. když bude vícero zakladatelů svěřenského fondu (nebo osoba, která zvýší majetek svěřenského fondu podle § 1468 o. z.), případně nemovitý majetek vyčleněný do svěřenského fondu bude mezitím směněn za jiný.

30. V poměrech projednávané věci proto není důvod vylučovat možnost domáhat se žalobou výroku určujícího vlastnické právo zakladatelky k nemovitým věcem. V tomto ohledu proto dovolání není opodstatněné. K otázce č. 4

31. Dovolatel namítá, že není pasivně věcně legitimován jako fyzická osoba, protože v katastru nemovitostí je zapsán jako svěřenský správce, a že pro pasivní věcnou legitimaci je rozhodný pouze zápis v katastru nemovitostí, proto podle něj není rozsudek odvolacího soudu způsobilý k zápisu vlastnického práva ve prospěch žalobkyně do katastru nemovitostí. Podle přesvědčení dovolatele musí žaloba směřovat proti svěřenskému správci svěřenského fondu, byť zřízeného absolutně neplatným právním jednáním. Současně dovolatel zdůrazňuje, že z pozice svěřenského správce odstoupil, a proto jej nelze žalovat ani jako svěřenského správce.

32. Jak vyplývá zejména z ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. a § 1448 odst. 3 o. z., samotnému svěřenskému fondu není přiznána procesní subjektivita. Tato je přiznána svěřenskému správci, a citované ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. dále upřesňuje, jak má být svěřenský správce v žalobě označen.

33. Podle ustanovení § 6 o. z. každý má povinnost jednat v právním styku poctivě (odst. 1). Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (odst. 2).

34. Podle ustanovení § 17 o. z. práva může mít a vykonávat jen osoba. Povinnost lze uložit jen osobě a jen vůči ní lze plnění povinnosti vymáhat (odst. 1). Zřídí-li někdo právo nebo uloží-li povinnost tomu, co osobou není, přičte se právo nebo povinnost osobě, které podle povahy právního případu náleží (odst. 2).

35. Podle ustanovení § 1448 odst. 3 o. z. vlastnická práva k majetku ve svěřenském fondu vykonává vlastním jménem na účet fondu svěřenský správce; majetek ve svěřenském fondu však není ani vlastnictvím správce, ani vlastnictvím zakladatele, ani vlastnictvím osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno.

36. Podle ustanovení § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

37. Podle ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., katastrální zákon, jde-li o rozhodnutí soudu, zkoumá katastrální úřad splnění podmínek jen podle odstavce 2 písm. a) a dále, zda je toto rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno.

38. Podle ustanovení § 1455 o. z. svěřenského správce jmenuje a odvolává zakladatel. Zakladatel může ve statutu určit jiný způsob jmenování nebo odvolání svěřenského správce (odst. 1). Na návrh osoby, která na tom má právní zájem, jmenuje svěřenského správce soud, nejmenuje-li jej k tomu oprávněná osoba v přiměřené době nebo nelze-li jej ustavit podle odstavce 1 (odst. 2).

39. Podle ustanovení § 1456 o. z. svěřenskému správci náleží plná správa majetku ve svěřenském fondu. Do veřejného seznamu nebo do jiné evidence se svěřenský správce zapíše jako vlastník majetku ve svěřenském fondu s poznámkou „svěřenský správce“.

40. Podle ustanovení § 1466 o. z. zakladatel, obmyšlený nebo i jiná osoba, která na tom má právní zájem, může soudu navrhnout, aby svěřenskému správci určité jednání uložil nebo zakázal, anebo aby svěřenského správce odvolal nebo jmenoval nového. Tyto osoby se také mohou dovolat neplatnosti právního jednání, kterým správce poškozuje svěřenský fond nebo právo obmyšleného; nabyla-li však třetí osoba právo v dobré víře, nesmí to vést k její újmě (odst. 1). Soud pověří osobu uvedenou v odstavci 1 na její návrh zahájením nebo vedením řízení v zájmu svěřenského fondu místo svěřenského správce a jeho jménem, je-li svěřenský správce bez dostatečného důvodu nečinný (odst. 2).

41. Určovací žaloba podle ustanovení § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů.

42. Dovolací soud konstantně vychází z názoru, že vlastník nemovitosti (resp. ten, kdo vlastnictví tvrdí), u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má (ve vztahu k této osobě) nepochybně naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k ní (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 646/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1875/2002, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 30 Cdo 620/2008, a mnohé další). Domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem nemovitosti, u níž je v katastru nemovitostí veden jako vlastník někdo jiný, má (ve vztahu k této osobě) nepochybně naléhavý právní zájem na požadovaném určení. S přihlédnutím k významu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí je odůvodněn závěr, že právní postavení žalobce je za této situace nejisté a že bez požadovaného určení by jeho právo mohlo být i ohroženo. Občanský zákoník č. 89/2012 Sb., který zavedl princip materiální publicity zápisů do veřejných seznamů, pak přímo předpokládá využití určovací žaloby k uvedení skutečného stavu do souladu se stavem zapsaným.

43. Soudní praxe si osvojila závěr, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k nemovitosti lze spatřovat i v tom, že navržený výrok soudu o žalobě podle § 80 o. s. ř. je způsobilý přivodit změnu dosavadního zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí. O splnění podmínky naléhavého právního zájmu však lze uvažovat pouze v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což logicky předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu může být zásadně tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu, je závazný (§159 odst. 2 o. s. ř.) jen pro účastníky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1316/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 71/1997).

44. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016).

45. Významnou pro projednávanou věc je tedy z hlediska způsobilosti přivodit změnu dosavadního zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí závaznost rozsudku z hlediska katastrálních předpisů za situace, kdy v rozsudku bude žalovaný P. M. označen jako fyzická osoba, zatímco nyní je v katastru nemovitostí zapsán žalovaný P. M. s označením jako svěřenský správce předmětného svěřenského fondu ve smyslu ustanovení § 1456 věty druhé o. z., neboť katastr zkoumá, zda je soudní rozhodnutí závazné i pro osoby, v jejichž prospěch je právo v katastru dosud zapsáno (§ 17 odst. 4 katastrálního zákona).

46. Označení žalovaného jako fyzické osoby, nebo jako svěřenského správce, vyjadřuje rozlišení postavení takové osoby jako odlišných procesních subjektů, neboť s každým z těchto postavení se pojí odlišná práva a povinnosti, a to i když v obou případech bude na straně žalované vystupovat tentýž člověk. Je-li taková osoba v pozici žalovaného, vyjadřuje takové rozlišení, zda je žalobou požadováno plnění z osobního majetku této osoby, nebo plnění z autonomního majetku svěřenského fondu, k němuž vlastnická práva vykonává svěřenský správce vlastním jménem na účet fondu. Označení svěřenského správce podle ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. má zpravidla rovněž význam pro to, zda v rozhodnutí přiznané náklady řízení budou uspokojovány z osobního majetku této osoby, nebo z autonomního majetku svěřenského fondu (srov. např. význam rozdílu mezi označením žalovaného jako fyzické osoby, nebo jako insolvenčního správce, viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 2772/2016, uveřejněný pod č. 72/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výše uvedeným však zároveň není znemožněno, aby žalobce označil jako jednoho žalovaného fyzickou osobu a jako druhého žalovaného označil stejného člověka jako svěřenského správce ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3033/2019).

47. Při neplatném zřízení svěřenského fondu a zapsání vyčleňovaných nemovitostí v katastru nemovitostí ve prospěch svěřenského správce (kdy tento majetek tudíž není striktně vzato evidován jako ničí vlastnictví, byť se v katastru nemovitostí svěřenský správce zapíše jako vlastník majetku ve svěřenském fondu s poznámkou „svěřenský správce“) vzniká potřeba odstranit nesoulad stavu zapsaného v katastru nemovitostí se skutečným právním stavem. Při tvrzení o absolutně neplatném zřízení svěřenského fondu, je však implicitně zároveň zpochybňována platnost či relevantnost funkce svěřenského správce (subjektu zapsaného v katastru nemovitostí) jako procesního subjektu. Uvedený problém vyvstává do popředí zejména u veřejných seznamů majetku, v nichž jsou práva zapisována ve prospěch svěřenského správce s uvedením svěřenského fondu. Je proto potřeba posoudit otázku, komu v případě takové neplatnosti přičíst povinnost poskytnout potřebnou součinnost k nápravě protiprávního stavu a jak takovou osobu v žalobě přesně označit, když zároveň dosavadní svěřenský správce učiní odstoupení od funkce.

48. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1007/2022, vyložil, že o tom, že ustanovení § 17 odst. 2 o. z., podle něhož zřídí-li někdo právo nebo uloží povinnost tomu, co osobou není, přičte se právo nebo povinnost osobě, které podle povahy právního případu náleží, je aplikovatelné na svěřenské fondy či jiné trustové struktury, v odborné literatuře není pochyb (srov. např. HURDÍK, J. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 97), a že je proto třeba při zkoumání povahy případu vycházet zejména z požadavku rozumného uspořádání poměrů, které respektuje již existující rozhodnutí zákonodárce. Práva a povinnosti mají být tedy přiřazeny subjektu, do jehož existující působnosti nejpřirozeněji spadají (MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I. § 1 – 117, Praha: Leges, 2013, s. 259).

49. Jak uvádí ustanovení § 1456 o. z., do veřejného seznamu nebo do jiné evidence se svěřenský správce zapíše jako vlastník majetku ve svěřenském fondu s poznámkou „svěřenský správce“. Protože se svěřenský správce zapisuje do katastru „jako vlastník“, je podle povahy věci přirozené, aby i v případě neplatného zřízení svěřenského fondu byla osoba zapsaná v katastru z titulu funkce svěřenského správce tím, kdo je povinen vrátit tento majetek nabytý na základě neplatného právního jednání, a kdo je proto pasivně věcně legitimovaný v soudním řízení o určení vlastnického práva k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí, to však za předpokladu, že tuto funkci stále vykonává, eventuelně jím může být ten, kdo byl do funkce správce nově ustaven, i když se tato změna v osobě správce nepromítla do zápisů v katastru nemovitostí (svěřenský fond nemůže těžit z toho, že v katastru není uveden aktuální svěřenský správce). Uvedené je vysloveno pro uvažovanou situaci, kdy má mít svěřenský fond pouze jednoho svěřenského správce.

50. Bude-li žaloba zakladatele na určení vlastnického práva k nemovité věci zapisované do katastru nemovitostí založena na tvrzení o absolutní neplatnosti zakladatelského právního jednání svěřenského fondu, kdy otázka platného zřízení svěřenského fondu je zkoumána toliko jako otázka předběžná, potom s ohledem na zásadu rozlišování mezi osobními právy a povinnostmi fyzické osoby oproti právům a povinnostem náležejících svěřenskému správci z titulu jeho funkce, by žaloba měla směřovat proti osobě označené údaji jako svěřenský správce.

Je nutno zohlednit, že v případech neplatně zřízených svěřenských fondů nemusí mít svěřenský správce s důvodem neplatného zřízení svěřenského fondu ničeho co do činění (může jít např. až o několikátého správce v pořadí po jejich výměně) a údaje svěřenského správcovství rozliší, že se jedná o majetek, který byl neplatně vyčleňován do svěřenského fondu, a nikoli o osobní majetek svěřenského správce. Zároveň tak může být lépe dosaženo zřetelného souladného navázání na dosavadní zápisy majetku ve veřejných seznamech.

Vzhledem k tomu, že při žalobě opírající se o tvrzení neplatného zřízení svěřenského fondu zde dosud ani není autoritativně soudním výrokem deklarováno neplatné zřízení svěřenského fondu (ostatně i žaloba na určení neplatnosti zakladatelského právního jednání by narážela na stejný problém, jak přesně má být žalovaný označen), je namístě, aby byl svěřenský fond v soudním řízení reprezentován zákonem předvídaným způsobem v tom smyslu, že účastníkem řízení je svěřenský správce s tomu odpovídajícím označením ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé o.

s. ř. Za účelem hledání rozumného uspořádání poměrů by tak mělo být možné v kontextu vypořádávání vztahů z absolutně neplatně zřízeného svěřenského fondu nahlížet v soudním řízení na jmenovaného svěřenského správce stále jako na svěřenského správce, byť bude v řízení jako předběžná otázka zjištěno, že svěřenský fond byl zřízen absolutně neplatným právním jednáním. Je totiž současně zapotřebí, aby v řízení mohly být efektivně hájeny i zájmy svěřenského fondu, a to právě osobou, která funkci svěřenského správce vykonává.

51. Jakkoli tak má své ratio závěr odvolacího soudu, že „z důvodu absolutní neplatnosti statutu a smlouvy uzavřené mezi zakladatelkou a žalovaným k platnému vzniku svěřenského fondu ani vyčlenění majetku od počátku vůbec nedošlo a že se žalovaný svěřenským správcem vůbec nestal, byť zdánlivě do funkce vstoupil, a že následné skutečnosti jako absence zápisu v evidenci svěřenských fondů nebo vzdání se funkce správce proto nemají význam“, pročež odvolací soud neměl za možné jmenovat nového správce, je nutné zohlednit, že je zapotřebí, aby zde byl někdo, kdo bude moci aktivně hájit zájmy entity svěřenského fondu (např. popírat tvrzení o neplatnosti zakladatelského právního jednání). Z toho vyplývá, že je třeba přihlížet i k následným změnám v osobě svěřenského správce i k případným odstoupením z funkce správce (ostatně jedná se o neplatnost a nikoli zdánlivost), a v případě že zde není nikdo, kdo by funkci vykonával, může zakladatel v takovém případě jmenovat nového svěřenského správce (1455 o. z.), nebo nechat nového svěřenského správce jmenovat soudem (1466 odst. 1 věta první o. z.). Neplatné zřízení svěřenského fondu také neznamená, že by na základě toho nevznikaly žádné právní následky, např. z dosavadních jednání svěřenského správce vůči třetím osobám nezúčastněným na svěřenském fondu, kdy vzniklá práva a povinnosti by bylo třeba někomu přičíst. Stejně tak není dotčena odpovědnost svěřenského správce za způsob výkonu správy svěřenského fondu a způsobenou škodu. Ačkoli některá následná právní jednání či skutečnosti ohledně vnitřních poměrů svěřenského fondu skutečně žádné právní účinky nemají nebo je jejich relevance přinejmenším umenšena, od jednání týkajících se změn v osobě svěřenského správce nelze zcela odhlížet. Jelikož svěřenský fond je procesně žalovatelný prostřednictvím osoby svěřenského správce, která musí být v žalobě konkrétně označena, potom v případě, že poslední správce již nebude funkci vykonávat (nutno uvážit, že taková osoba může i zemřít), se nejeví jako účinné řešení jmenovat procesního opatrovníka, když by zde v takovém případě nebyl svěřenský správce, kterému by bylo možné procesního opatrovníka ustanovit. Protože je nutné, aby byla řešitelná i situace, kdy zde aktuálně žádný svěřenský správce nebude, je proto nezbytné, aby soud zohledňoval i následné změny v osobě svěřenského správce včetně případného odstoupení z funkce, a to i když si již učiní předběžný závěr o absolutní neplatnosti zřízení svěřenského fondu.

52. Rozumné uspořádání poměrů v této souvislosti též vyžaduje, aby se uvedené promítnulo i do hmotněprávní roviny. Svěřenský správce proto má možnost uzavřít se zakladatelem dohodu o vrácení majetku na základě absolutně neplatného zřízení svěřenského fondu, v níž se svěřenský správce označí s údaji o funkci svěřenského správce. Otázkou, jestli by účastníky takové dohody měli být i případní obmyšlení, se v poměrech projednávané věci není zapotřebí zabývat.

53. S ohledem na požadavek rozumného uspořádání poměrů potom ani není vyloučeno, bude-li svěřenský správce ve zlé víře, aby byl nákladový výrok případně modifikován tak, že v něm bude specifikováno, že je uvedený svěřenský správce povinen zaplatit náklady řízení ze svého osobního majetku, aby úspěšně žalující zakladatel nedosáhl pouze toho, že by náklady řízení byly uspokojovány z jeho vlastního majetku, který neplatně vyčlenil do svěřenského fondu.

54. Ostatně i v případě zániku správy svěřenského fondu (kterou zákon pojmově rozlišuje od zániku svěřenského fondu) zákon ukládá povinnost „svěřenskému správci“ (srov. § 1472 o. z.).

55. Možnost napravit důsledky neplatného zřízení svěřenského fondu dohodou mezi zakladatelem a nově jmenovaným svěřenským správcem zároveň odpovídá předpokadu, že by právo mělo hledat taková řešení, která co nejjednodušším způsobem umožní nápravu protiprávních stavů.

56. Výše uvedené závěry však nemusí, zejména ve specifických případech, platit bezvýhradně, a může obstát i alternativní řešení dané situace.

57. V projednávané věci je třeba vrátit zakladatelce z neplatně zřízeného svěřenského fondu zpět majetek zapsaný ve prospěch svěřenského správce v katastru nemovitostí, kdy se zde po celou dobu nacházel jeden konkrétní správce, který zároveň svým zneužívajícím konáním, pro nějž byl trestním soudem odsouzen pro zločin podvodu ve stadiu pokusu, na samém počátku vyvolal předmětný protiprávní stav. Později učinil odstoupení z funkce svěřenského správce, avšak žádný jiný správce následně ustanoven nebyl.

Nejsou zde přitom ani žádní jiní obmyšlení kromě zakladatelky (jako „kvaziobmyšlený“ tu je sám dosavadní svěřenský správce jako fyzická osoba, kterému měl být majetek po zániku fondu zřízeného na dobu života zakladatelky podle statutu vydán). Vzhledem k těmto specifickým okolnostem je nutno uvážit, že žalovaný je tím, kdo (jako fyzická osoba) způsobil neplatné zřízení svěřenského fondu, neboť zneužil duševní poruchy zakladatelky a přiměl ji ke zřízení svěřenského fondu a ustanovení sebe svěřenským správcem v úmyslu obohatit se, když pro uvedené jednání byl odsouzen trestním soudem, a že je ve vztahu k předmětným nemovitostem kontinuálně po celou dobu v katastru nemovitostí zapsán jako svěřenský správce.

Žalovanému proto jako fyzické osobě z důvodu jeho protiprávního jednání vzniká povinnost napravit následky svého jednání a pro posouzení, zda-li lze proti němu nápravy nesprávného stavu zápisů v katastru do souladu se skutečným právním stavem stále dosáhnout prostřednictvím určovací žaloby, je významné, že je po celou dobu od počátku až dosud k těmto nemovitostem zapsán jako svěřenský správce. Protože žalovaný, byť jako svěřenský správce, je v katastru po celou dobu zapsán, spadá tudíž tento protiprávní stav zápisů v katastru kontinuálně po celou dobu do jeho sféry faktické kontroly nad tímto stavem (srov. § 6 odst. 2 o.

z. podle něhož nejenže nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu, ale ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu). S ohledem na uvedené je nepřirozenější a odpovídající zásadě vyjádřené v ustanovení § 6 odst. 2 o. z., aby povinnost (a zároveň oprávnění) uvést nesprávný stav zápisu v katastru nemovitostí do předešlého stavu byla přiřazena žalovanému jako fyzické osobě i poté, co učinil odstoupení od smlouvy (jehož význam je sám o sobě umenšen počáteční neplatností zakladatelského právního jednání), když zde není žádný pozdější správce, neboť vzhledem k jeho vyvolání daného stavu a k jeho faktické kontrole nad tímto stavem tato povinnost v takovém případě nejpřirozeněji spadá do jeho působnosti jako fyzické osoby, když se daná situace bezprostředně nedotýká ani žádných třetích osob (jiných obmyšlených).

58. Vzhledem k tomu, že neplatné zřízení svěřenského fondu bylo svěřenským správcem zneužito jako instrument pro spáchání trestného činu, kterým by mohl majetek dále převést a obohatit se, a s ohledem na absenci jiných osob zúčastněných na svěřenském fondu představuje vypořádání vztahů z neplatně zřízeného svěřenského fondu v projednávané věci ve své skutečné podstatě fakticky dvoustranný vztah, se proto nejeví potřebným ani účelným nutit zakladatelku do jmenování nového svěřenského správcem (které nejspíše neučinila i v obavě, aby tím implicitně nezpochybnila své tvrzení o neplatném zřízení svěřenského fondu), když hmotněprávní povinnost žalovaného jako fyzické osoby lze dovodit, jak bylo vyloženo výše, i z jeho vyvolání nesprávného stavu zápisů v katastru a udržování faktické kontroly nad tímto stavem při absenci jiných obmyšlených osob.

59. Ostatně, i kdyby zde pro řešení daného případu nebylo žádné dostatečně odpovídající výslovné ustanovení či ustanovení co do obsahu a účelu posuzovaného právního případu nejbližší, konvenovalo by výše vyložené řešení ve specifických poměrech projednávané věci požadavku ustanovení § 10 odst. 2 o. z., podle něhož není-li takové ustanovení, posoudí se právní případ podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon, tak, aby se dospělo se zřetelem k zvyklostem soukromého života a s přihlédnutím k stavu právní nauky i ustálené rozhodovací praxi k dobrému uspořádání práv a povinností.

60. Mimo to lze poznamenat, že vyjde-li najevo neplatnost zřízení svěřenského fondu, nezamezí následným odstoupením z funkce dosavadní svěřenský správce vzniku jakékoli své odpovědnosti; k tomu lze poukázat per analogiem na ustanovení § 1443 o. z. z obecných ustanovení o správě cizího majetku, podle nějž při skončení správy učiní správce s účinky zavazujícími beneficienta vše, co je vzhledem k tomu nutné nebo co je nezbytné k zamezení ztráty, z nějž by i pro případ neplatného zřízení svěřenského fondu bylo též možno uvažovat o dovození povinnosti osoby vykonávající posledně funkci svěřenského správce k nápravě nesprávného zápisu v katastru nemovitostí, tedy učinění toho, co je „nutné“, není-li dosud k poskytnutí nezbytné součinnosti jmenován nový správce, byť se formálně nejedná o skončení správy, eventuelně potom srov. ustanovení § 1440 odst. 2 o. z., podle něhož správce nesmí od správy odstoupit v nevhodnou dobu, ani jinak odstoupením porušit své povinnosti k řádné správě, jinak nahradí škodu podle části čtvrté tohoto zákona.

61. Lze proto uzavřít, že jestliže v záhlaví rozsudku bude žalovaný P. M. označen jako fyzická osoba, ačkoli je v katastru nemovitostí tentýž zapsán v právním postavení správce svěřenského fondu, může být i takový rozsudek způsobilým podkladem pro vklad vlastnického práva zakladatele, když se jedná o vypořádání vztahů z neplatně zřízeného svěřenského fondu mezi zakladatelem a osobou jmenovanou svěřenským správcem (byť v poměrech specifik projednávané věci by se s ohledem na absenci dodatku svěřenského správcovství jevilo být vhodným - s ohledem na princip právní jistoty a zřetelnější návaznost na dosavadní zápis v katastru vyplývající přímo z výroku rozhodnutí - spojit takovou žalobu i s petitem na určení neplatnosti zakladatelského právního jednání), když odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí zřetelně vyslovuje závěr o neplatném zřízení svěřenského fondu i neplatném vyčlenění majetku a zabývá se i označením žalovaného. V této souvislosti se též uplatní, že výrok s odůvodněním tvoří integrální jednotu (k integrální jednotě výroku a odůvodnění srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 682/2020). Za rozhodné právní úpravy byl přitom do katastru nemovitostí zapisován i údaj o zakladateli svěřenského fondu, změny v tomto směru doznala až právní úprava účinná od 1. 1. 2023 (srov. čl. II bod 1 vyhlášky č. 346/2022 Sb., kterou se mění vyhláška č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí).

62. Je zároveň zapotřebí akcentovat, že při vypořádávání vnitřních vztahů z neplatně zřízeného svěřenského fondu nelze zcela absolutizovat význam dodatku svěřenského správcovství, aby nedůvodně přílišným formalismem nebyla vzhledem ke zvláštní povaze svěřenského fondu neopodstatněně ztěžována možnost nápravy protiprávních jednání. Ke zneužívání formalismu na základě zvláštní povahy svěřenského fondu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 502/23. Závěrem lze připomenout, že výše vyložené závěry jsou vysloveny pro poměry zákona č. 89/2012 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2017.

63. Dovolání proto není na základě výše uvedeného ani v tomto ohledu opodstatněné.

64. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a že nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

65. Protože žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 3. 2024

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu