8 Tdo 906/2021

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 10. 2021 o dovolání

obviněného P. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí

svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4.

2021, sp. zn. 9 To 15/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u

Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 4/2018, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 1 T

4/2018, byl obviněný P. M. uznán vinným pokusem zločinu podvodu podle § 21

odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil činem

spočívajícím v tom, že

v úmyslu získat pro sebe a svoji rodinu majetkový prospěch uzavřel dne 28. 4.

2015 v XY, v zasedací místnosti společnosti B. T. s poškozenou M. J., nar. XY,

jako zakladatelkou „Smlouvu o vytvoření svěřenského fondu“, kde byl ustanoven

jako svěřenský správce, kdy tento fond měl sloužit k zajištění bytových potřeb

a uspokojování rekreačních potřeb poškozené, a do uvedeného fondu poškozená na

základě této smlouvy převedla veškerý nemovitý majetek v jejím výlučném

vlastnictví, a to konkrétně

popsané bytové jednotky v části obce XY, č. p. XY, v hodnotě 3.026.588,70 Kč,

č. p. XY v hodnotě 3.152.848,30 Kč a č. p. XY v hodnotě 1.320.848,90 Kč a

pozemky v části obce XY stavební parcely č. XY s budovou (objekt bydlení) č. p.

XY, pozemek stavební parcelu č. XY s budovou (objekt bydlení) č. p. XY,

stavební parcelu č. XY, stavební parcela č. XY, rodinný dům, č. p. XY, v části

obce XY, a pozemky stavební parcela č. XY, a další parcely a zahrady a ornou

půdu a vodní plochu vše zapsané na listu vlastnictví XY, pro katastrální území

XY a obec XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální

pracoviště XY, se vším příslušenstvím a součástmi, v celkové hodnotě 17.378.700

Kč,

přičemž podle notářského zápisu označeného jako „Statut Svěřenského fondu k

zajištění bytových potřeb M. J., svěřenský fond“ byla dohledem nad správou

tohoto fondu ustanovena poškozená M. J. a trvání fondu bylo staveno na dobu

života poškozené, kdy po zániku fondu má být veškerý majetek fondu vydán

obviněnému, popř. jeho potomkům, současně téhož dne a na témže místě poškozená

učinila formou notářského zápisu předběžné prohlášení podle § 38 zákona č.

89/2012 Sb., obč. zákoníku, pro případ její budoucí (vlastní) nezpůsobilosti,

ustanovit svým opatrovníkem obviněného, přičemž při tomto jednání obviněný

zcela vědomě využil lehké mentální retardace středního stupně poškozené M. J.,

v podstatě na úrovni 6 až 7 letého dítěte, která v důsledku této diagnózy

nebyla schopna pochopit smysl a dopad takového právního úkonu a podepsaných

dokumentů, neboť tento zdravotní stav poškozené musel být obviněnému podle

závěrů soudních znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a

psychologie, i jako laikovi zřejmý, a též i s přihlédnutím k tomu, že s

poškozenou minimálně od začátku roku 2014 až do 6. 11. 2018 bydlel na adrese

XY, ač k tomu neměl žádný relevantní důvod, čímž se pokusil vyjmutím

nemovitostí z jejího vlastnictví způsobit poškozené M. J. škodu v celkové výši

24.878.990 Kč.

2. Za tento pokus zločinu byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 5 tr.

zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož

výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s

ostrahou. Poškozená M. J. byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve

věcech občanskoprávních.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 4. 2021,

sp. zn. 9 To 15/2021, z podnětu odvolání obviněného uvedený rozsudek soudu

prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o

trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při

nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu

odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců a pro výkon tohoto trestu jej

zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

II. Z obsahu dovolání

4. Obviněný uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním

prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. pro

vadné právní posouzení věci a porušení práva na spravedlivý proces

garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny v důsledku extrémního nesouladu mezi

skutkovými zjištěními a právním posouzení činu, jenž mu je kladen za vinu.

5. V rámci rekapitulace dosavadního řízení obviněný poukázal na

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 8 Tdo 161/2020, jímž

zrušil v této věci soudy nižších stupňů dříve vydaná rozhodnutí a věc vrátil

soudu prvního stupně k novému projednání rozhodnutí, rovněž na postup

odvolacího soudu, jenž v pořadí již v třetím rozsudku soudu prvního stupně

shledal procesní vadu v nerespektování práva předvolat k hlavnímu líčení

obhájce obviněného (viz usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020,

sp. zn. 9 To 61/2020), a proto i tehdy věc vrátil soudu prvního stupně, jenž

rozsudkem ze dne 13. 1. 2021, sp zn. 1 T 4/2018, obviněného uznal vinným, a

pokud tento rozsudek odvolací soud nyní přezkoumávaným rozsudkem ze dne 21. 4.

2021, sp. zn. 9 To 15/2021, zrušil, učinil tak jen ve výroku o trestu, když

vinu obviněného ponechal beze změny. Obviněný proběhlému řízení vytýkal, že

soudy chybovaly především po procesní stránce, a to i v posledním případě v

tom, že nerespektovaly, že Nejvyšší soud uložil, aby soud prvního stupně splnil

pokyny Vrchního soudu v Praze plynoucí z usnesení ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 9

To 7/2019, ohledně nařízení hlavního líčení v Domově seniorů v XY či kdekoliv

jinde, kde se poškozená bude nacházet. Soud prvního stupně však provedl hlavní

líčení v budově soudu, kde dne 14. 7. 2020 vyslechl poškozenou, což s

předestřeným pokynem nekoresponduje, avšak odvolací soud námitku obviněného o

tomto vadném postupu nepovažoval za důvodnou s ohledem na argument o

problematickém zajištění procesně správné účasti obviněného v domově důchodů.

6. Výhrady obviněného směřovaly i proti provedení výslechu poškozené M.

J. dne 14. 7. 2020, a to pro neakceptování postupu určeného odvolacím soudem v

usnesení ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 9 To 7/2019, protože soud z jejího

výslechu nezjistil, jakou měla představu o svých majetkových poměrech v době

úmrtí bratra, ani nesplnil povinnost po výslechu poškozené vyslechnout znalce

PhDr. Jiřího Klose. U tohoto výslechu M. J. nebyl z důvodu čerpání své dovolené

přítomen obhájce obviněného Mgr. René Gemmel, když soud neakceptoval omluvu a

hlavní líčení na tento den nařízené odmítl odložit. Uvedenou nesprávnost

odvolací soud nenapravil, předmětnou námitkou se nezabýval, čímž porušil práva

obviněného na jeho obhajobu (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp.

zn. II. ÚS 2448/08). Nejednalo se o obstrukční jednání, a tedy bylo povinností

soudu hlavní líčení přeložit na jiný termín. Jestliže obviněný udělil plnou moc

JUDr. Jakubu Blažkovi, který byl v dané věci druhým jeho obhájcem, stalo se tak

na základě vynucení v důsledku nezákonného postupu soudu, a to s ohledem na

šikanózní zmínku soudu o možné existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a)

tr. ř.

7. Samotnému postupu při výslechu poškozené M. J. obviněný vytkl, že

soud nezjišťoval, zda je schopna výslechu a reprodukovat prožité události,

jakož i pochopit význam svědecké výpovědi, předmět řízení a dané poučení.

Poukázal na obsah jejích odpovědí a znalecké posudky na její zdravotní stav

zpracované Z. B., podle něhož nebyla schopna účasti na soudním řízení ani

výslechu, a rovněž na posudky znalců MUDr. Petra Kubeje a PhDr. Jiřího Klose,

Ph.D., podle nichž u poškozené nad rámec vrozené mentální retardace dochází k

organickým změnám na mozku v důsledku stárnutí a k rozvoji stařecké demence. Za

neplatný považoval názor znalce MUDr. Petra Navrátila, že pro účely řízení o

omezení svéprávnosti je schopna osobního výslechu v neutrálním prostředí bez

přítomnosti dalších osob, neboť nešlo o důkaz provedený a týkající se trestního

řízení. Obviněný tak vyjádřil, že podle něj výslechu před soudem nebyla

schopna, a soudy pochybily, neboť ji i vadně poučily bez splnění požadavků §

101 odst. 2 tr. ř., ani jí nebyla dána možnost, aby se k věci řádně vyjádřila,

když výslech byl ukončen k etické výhradě znalce PhDr. Jiřího Klose. Vadu

obviněný spatřoval i v tom, jakým způsobem byl s obsahem této výpovědi

seznámen, když mu nebyl přehrán zvukový záznam této výpovědi, ale pouze mu byl

přetlumočen obsah výpovědi soudem.

8. Obviněný považoval za procesní vadu, že jej soud prvního stupně při

hlavním líčení konaném dne 13. 1. 2021 nepoučil o procesních postupech

vyplývajících z novely trestního řádu zákonem č. 333/2020 Sb., zejména o

možnosti uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu a učinit

prohlášení viny, a neztotožnil se s odvolacím soudem, že taková poučovací

povinnost pro soudy z trestního řádu nevyplývá. Podle obviněného uvedená

povinnost soudu vyplývá nejen u nově napadlých obžalob, ale i ve věcech soudu

došlých před 1. 10. 2020. Odvolací soud tak pochybil, když bez náležitého

poučení i přes odvolací námitku nápravu nezjednal. V reakci na znalecké posudky

obviněný poukázal na nový zákon č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých

kancelářích a znaleckých ústavech, a z hlediska zásady stanovené v § 2 odst. 1

tr. zákoníku se domáhal, aby byla vztažena nejen na samotný trestní zákoník,

ale i na mimotrestní normy obsažené v dalších právních předpisech s tím, že měl

soud k okamžiku rozhodování znalecké posudky hodnotit podle zákona, který je

pro obviněného výhodnější, protože žádný z posudků, které v jeho neprospěch

hodnotil, nesplňoval podmínky nového zákona o znalcích. Kromě toho soudy v

rozporu s § 112 odst. 2 tr. ř. posuzovaly znalecké posudky vypracované MUDr.

Bronislavem Kobedou, PhDr. Petrem Goldmannem (dne 8. 9. 2014), Z. B. (dne 12.

5. 2015), MUDr. Petrem Navrátilem (dne 18. 11. 2018) a ústavní posudek

Znaleckého institutu pro psychiatrii, sexuologii a klinickou psychologii, s. r.

o. (dne 30. 3. 2017), jež byly zpracovány v jiných řízeních a mohly být

provedeny pouze jako listinné důkazy (nikoliv jako znalecké posudky).

9. Zastoupení poškozené zmocněncem L. K. bylo podle obviněného vadně

soudem posouzeno, protože nebylo řádně doloženo jeho oprávnění poškozenou

zastupovat. Plná moc předložená L. K. předložená soudu udělená opatrovníkem

poškozené – obcí XY nepostačovala, protože bylo zapotřebí souhlasu

opatrovnického soudu, jenž nebyl vydán, a proto jmenovaný nemohl za poškozenou

jednat, s čímž se odvolací soud z podnětu výhrad obviněného nevypořádal.

10. Extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy spočíval

v tom, že soudy nerespektovaly výsledky provedeného dokazování a obhajobu

obviněného, jenž trval na tom, že se nedopustil podvodu, pokud poškozená

uzavřela smlouvu o vytvoření svěřenského fondu v jeho prospěch, a není pravda,

že využil její lehké mentální retardace, protože poškozená byla schopna

předmětných právních úkonů, jež činila na základě vlastní vůle, což dosvědčuje

(mimo jiné) notářka M. K., která s poškozenou jednala bez přítomnosti

obviněného a o její schopnosti právně jednat neměla pochybnosti, jinak by totiž

notářský zápis o provedených úkonech nesepsala, zejména když se jednalo o

prohlášení o možné budoucí nezpůsobilosti. Notářka dosvědčila, že návrh na

vytvoření svěřenského fondu byl učiněn po vzájemné dohodě mezi ní a poškozenou

bez přítomnosti třetí osoby, poškozená během sepisování notářských zápisů

nepůsobila neorientovaně, ani že by byla pod vlivem jiné osoby. Sveřenský fond

notářka považovala za vhodnější řešení než darování celého majetku obviněnému.

Obviněný dokladoval, že poškozená byla schopna v rozhodné době sjednávat i

právní úkony, a poukázal na to, že dokázala vyjádřit svou vůli, když dne 14.

10. 2013 uzavřela darovací smlouvu s P. M., jenž ji znal od dětství, a k její

způsobilosti výhrady neměl, stejně tak ani R. M., která tuto smlouvu sepsala v

přítomnosti dalších osob. Uzavřela smlouvu o právním zastoupení i s B. L. v

rámci dědického řízení, která rovněž jakékoliv výhrady k poškozené ve výpovědi

před soudem nesdělila. S poškozenou právně jednal i starosta obce J. M., když

se na ni obracel v záležitosti s pozemky a uzavřel s poškozenou darovací

smlouvu, na jejímž základě obec obdržela dar 250.000 Kč. Zmínil i výpověď

ošetřující lékařky poškozené A. K., podle níž poškozená nevybočovala z

mentálních hranic jiných starých lidí, a výsledky sociálního šetření Městského

úřadu v XY z roku 2017, podle nichž poškozená trpěla lehkým mentálním

postižením, byla orientovaná a věděla, že svůj majetek vložila do fondu, a měla

i rámcovou představu o tom, s jakým majetkem disponuje a že si z fondu může

vybrat peníze pro své potřeby, jakož i to, že jej spravuje obviněný. Tedy

poškozená byla schopna již v minulosti projevit přání, komu zanechá majetek a

kdo o něj má pečovat, a tuto svou vůli svobodně a srozumitelně vyjádřila před

notářkou tak, že to má být obviněný, kdo bude formou svěřenského fondu o její

majetek pečovat. Pokud soudy učinily jiné závěry, jsou v rozporu s výsledky

provedeného dokazování.

11. Neúplnost dokazování spočívala podle obviněného v tom, že soud

nevyslechl jako svědka JUDr. Karla Vrzáně, advokáta, který poškozenou

zastupoval v dědickém řízení a před notářkou M. K. poškozenou při sepsání

notářských zápisů. Neztotožnil se rovněž se závěrem soudů, že bylo rozhodující,

že poškozená jej nezbavila povinnosti mlčenlivosti. Soudy pochybily, když

tohoto advokáta nevyslechly a výpověď M. K. dostatečně nevyhodnotily, v čemž

shledal tzv. opomenuté důkazy. Za něž považoval i neprovedení výslechů

navržených svědků D. Š., B. L., V. M., M. V., T. F., J. H., J. H., E. Ch. a Z.

N., kteří by v případě výslechu hovořili ve prospěch obviněného.

12. Výhrady obviněného směřovaly i proti vadnému právnímu posouzení,

neboť skutková zjištění nejsou dostatečná pro závěr o naplnění znaků skutkové

podstaty trestného činu podle § 209 tr. zákoníku, u něhož je existence omylu

nezbytnou podmínkou. V popisu skutku však nelze shledat skutečnosti svědčící o

rozporu mezi představou poškozené, jakožto osoby uváděné v omyl, a realitou,

resp. o tom, jak odlišná od skutečnosti její představa byla, a co měl obviněný

svým jednáním předstírat. Pro absenci omylu nelze v činu shledat podvod. V

samotném získávání důvěry poškozené podle něj nelze spatřovat uvedení v omyl, a

to ani v případě, kdy by byl při péči o poškozenou motivován zjevným majetkovým

prospěchem, protože v omyl ji ničím neuváděl.

13. Soudy dostatečně nevystihly ani povahu svěřenského fondu a toho, že

vyčleněním majetku poškozené do svěřenského fondu nemohlo dojít ke vzniku

škody, a to i přesto, že poškozená jako zakladatelka fondu formálně pozbyla své

vlastnické právo k němu, protože nad ním měla i nadále veškerý vliv. Soudy se

nevěnovaly ani obsahu svěřenské smlouvy, podle níž poškozená měla po celou dobu

právo jmenovat či odvolat svěřenského správce, byla obmyšlenou osobou (článek

VI. odst. 5 statutu), po celou dobu trvání fondu měla právo majetek užívat a

plynuly jí z něj veškeré plody a užitky. Svým rozhodnutím mohla kdykoli

libovolně změnit statut svěřenského fondu, nebo ho zrušit. Měla pravomoc

obviněného vyloučit z majetkového prospěchu, jenž by mu ze svěřenského fondu

plynul, a to ve prospěch jakékoli jiné osoby, a mohla kdykoli nabýt zpět

vlastnické právo ke všem nemovitostem, které do fondu vložila. Samotným

vyčleněním majetku do svěřenského fondu nevznikla žádná škoda. Byť formálně

poškozená pozbyla vlastnické právo k nemovitostem vloženým do fondu, tak s

ohledem na své pravomoci tento majetek i po zřízení fondu ovládala. Tato

faktická moc poškozené nad majetkem vyčleněným do fondu musí být podle názoru

obviněného interpretována ve vztahu ke škodě tak, že poškozené samotným

vyčleněním majetku žádná škoda nevznikla, a proto je právní závěr soudů i v

tomto směru chybný.

14. Účast obviněného na dané smlouvě spočívala pouze v přijetí funkce

svěřenského správce, neboť poškozená předmětnou smlouvu uzavřela v kanceláři

notářky bez přítomnosti obviněného a notářka sama navrhla formu svěřenského

fondu namísto darování, o které poškozená ve prospěch obviněného žádala. Byla

to tudíž notářka, která ve prospěch svěřenského fondu s poškozenou jednala a s

níž také poškozená sjednala obsah statutu, včetně funkce správce, kteroužto

obviněný pouze po sjednání dohody přijal, čímž však obsah statutu nijak

neovlivnil, a nelze v tom spatřovat uvedení poškozené v omyl. Přestože jde o

stejné námitky, které uplatňoval i dříve, odvolací soud ani soud prvního stupně

se s nimi i přes pokyn Nejvyššího soudu nevypořádaly. Nelze přisvědčit

odvolacímu soudu, který pouze v přezkoumávaném rozhodnutí uvedl, že o omyl se

jednalo proto, že u poškozené obviněný cíleně vytvořil pocit důvěry, což je

však skutečnost, která nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, a

nevyjasněný zůstal i závěr, že obviněný poškozenou neinformoval o podstatných

okolnostech vztahujících se k uzavření smlouvy o svěřenském fondu.

15. Obviněný poukázal také na možnost, že oprávněné osoby mohly podat

návrh na zahájení řízení ohledně svéprávnosti poškozené, kdy by si bez ohledu

na přání poškozené opatrovnický soud vyhodnotil, která osoba je jako opatrovník

nejvhodnější. Rovněž existovaly i jiné možnosti, jak mohl být poškozené

opatrovník jmenován, a proto, i kdyby nebyla způsobilá sama statut fondu změnit

či fond zrušit, mohla tak učinit právě pomocí jmenovaného opatrovníka. Podle

obviněného nemohlo dojít k jeho obohacení po smrti poškozené, neboť by nikomu

majetková škoda nevznikla (mrtvý nemá vlastnické právo) a ve chvíli, kdy by

zaniklo její vlastnické právo, majetek by přešel na dědice. Bylo tedy třeba

posoudit, zda by bylo možné uvažovat o škodě u dědiců. Soudy však takové úvahy

neučinily a vycházely pouze z toho, že založení svěřenského fondu směřovalo ke

vzniku škody u poškozené, což je nesprávné, protože s ohledem na výše uvedené

nemohl být zřízením svěřenského fondu ze strany obviněného sledován vznik škody

až po smrti poškozené. Rovněž poukázal na to, že aby mohla škoda vzniknout,

muselo by se jednat o jednání způsobilé škodu přivodit, což v případě jednání,

které nemá dostatečnou společenskou škodlivost, není možné. Samotné vyčlenění

majetku do fondu navíc škodu nezpůsobí, což znamená, že kdyby poškozená

nejednala v duševní poruše, samotným vyčleněním majetku do fondu by ke škodě

vůbec nedošlo. Z popsaného jednání ve výroku rozsudku soudu prvního stupně

nelze dovodit ani to, že by obviněný mohl způsobit v budoucnu škodu případným

dědicům, protože takové skutečnosti v něm uvedeny nejsou. Obviněný by dědil

veškerý majetek poškozené, neboť by byl universálním dědicem ve druhé skupině

(§ 1636 obč. zákoníku), jelikož s poškozenou žil ve společné domácnosti a

pečoval o ni po dobu jednoho roku. Zbytek dědiců poškozené byl až z šesté

dědické třídy a nikdo z nich by děděním nic nenabyl. Společné soužití

obviněného s poškozenou v její domácnosti navíc soudy nezpochybnily a odvolací

soud v něm nespatřoval protiprávní jednání, naopak tyto skutečnosti vypustil z

popisu skutku. I postavení obviněného jakožto univerzálního zákonného dědice

tudíž vylučuje, aby svým jednáním mohl komukoli způsobit škodu, nebo s tímto

úmyslem jednat.

16. Obviněný poukázal i na ustanovení § 1472 věta druhá obč. zákoníku,

což svědčí o tom, že ani za života poškozené by škoda nevznikla a obviněnému za

vinu kladené jednání nikdy nemohlo reálně vést ke způsobení škody poškozené.

Zpochybnil i výši škody, jak byla soudy určena, protože znalkyně Miroslava

Dostálová ocenila jednotlivé byty, aniž by provedla prohlídku, a ocenění

stanovila ke konkrétnímu dni, aniž by užila srovnávací metodu. Ze znaleckých

posudků tudíž nevyplývá, že by stanovila obvyklou cenu.

17. Obviněný shrnul, že znaky mu za vinu kladeného trestného činu nebyly

naplněny a nešlo o podvod, mimo shora uvedeného i pro neexistenci příčinné

souvislosti mezi jednáním, které mu je vytýkáno, a škodou potencionálně

hrozící, protože závěry soudů jsou chybné, a tudíž měl být obžaloby zproštěn.

Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek

Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 9 To 15/2021, jakož i

předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2021, sp. zn. 1 T

4/2018, a aby sám podle § 265m odst. 1 tr. ř. nově rozhodl zprošťujícím výrokem

podle § 226 písm. b) tr. ř., případně aby věc vrátil podle § 265l odst. 1 tr.

ř. k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Současně obviněný

navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř. rozhodl o

přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž je dovolání podáno.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

18. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve

vyjádření za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. konstatovala, že obviněný v

dovolání vznesl převážně námitky, které žádnému důvodu podle § 265b odst. 1, 2

tr. ř. neodpovídají, neboť se týkají procesního postupu při provádění důkazů a

utváření sutkových závěrů. Za právní považovala jen námitku o nenaplnění znaku

uvedení v omyl a obohacení ve smyslu § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.

zákoníku, a to s ohledem na podmínky svěřenského fondu, které takové závěry

neumožňují.

19. Vady v procesním postupu orgánů činných v trestním řízení státní

zástupkyně neshledala, protože soud prvního stupně se s námitkami obviněného

vypořádal v bodě 36. rozsudku a odvolací soud v bodě 18. svého rozhodnutí, kde

se požadavky obviněného dostatečně zabývaly. Uvedly, že obviněným vyjmenované

osoby přišly do styku s poškozenou pouze v rámci výkonu svého povolání, na

kratší dobu, takže jim nemuselo být zřejmé, že poškozená není mentálně schopna

obsáhnout podstatu věcí, které s ní vyřizovaly, avšak stav poškozené byl

dostatečně objasněn jinými přesvědčivými důkazy. Některé z osob, které

obviněný navrhoval slyšet, byly vyslechnuty (notářka M. K., starosta obce J.

M.).

20. Ke způsobu výslechu poškozené M. J. dne 14. 7. 2020 v hlavním líčení

státní zástupkyně odkázala na bod 13. rozsudku odvolacího soudu s dodatkem, že

byl konán v intencích pokynu plynoucího z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

5. 2020, sp. zn. 8 Tdo 161/2020, a že věrohodnost svědka posuzuje soud, nikoliv

znalec, a tudíž soud v případě konstatování její předešlé výpovědi jako

absolutně neúčinné potřeboval uvedenou vadu napravit (viz usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 196/2015). Poučení poškozené proběhlo

adekvátně k jejímu stavu, přičemž obviněný byl s její výpovědí, které nebyl

přítomen, řádně seznámen. Použitelnosti tohoto důkazu nebránilo ani to, že soud

prvního stupně nevyhověl žádosti jeho obhájce Mgr. René Gemmela o odročení

hlavního líčení konaného dne 14. 7. 2020, a jak vrchní soud v bodě 10. svého

rozhodnutí konstatoval, čerpání řádné dovolené, i když substituční zastoupení

bylo vyloučeno mandátní smlouvou, nepředstavovalo za situace, kdy byl obviněný

zastoupen na základě své plné moci jiným obhájcem, porušení práva na obhajobu.

Státní zástupkyně poukázala i na to, že na pochybení obhajovacích práv

obviněného reagovalo již usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2020,

sp. zn. 9 To 61/2020, jímž byl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst.

1 písm. a) tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2020,

sp. zn. 1 T 4/2018, a věc byla tomuto soudu podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrácena

k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že

obhájce Mgr. René Gemmel, který byl obhájcem zvoleným pro doručování, nebyl o

hlavním líčení dne 30. 7. 2020 vyrozuměn, což vedlo k porušení práva na

obhajobu, a to přesto, že obviněný byl zastoupen dvěma obhájci na plnou moc,

kteří vykonávali jeho obhajobu společně. V hlavním líčení dne 14. 7. 2020 však

šlo o jinou situaci, neboť obviněný byl zastoupen JUDr. Jakubem Blažkem jako

druhým obhájcem na plnou moc, a tedy nebyl substitutem jiného obhájce, jak bylo

chybně uvedeno v protokolu o hlavním líčení ze dne 14. 7. 2020, k němuž byl

obhájce Mgr. René Gemmel řádně předvolán. K dalšímu hlavnímu líčení ve věci dne

13. 1. 2021 byli oba obhájci Mgr. René Gemmel i JUDr. Jakub Blažek předvoláni.

Mgr. René Gemmel se však hlavního líčení opět nezúčastnil z důvodu kolize se

zastupováním v jiné věci. Obviněný byl tedy v hlavním líčení konaném dne 13. 1.

2021 zastoupen pouze obhájcem JUDr. Jakubem Blažkem, který v plném rozsahu

vykonával jeho obhajobu. V tomto případě byl obviněný zastoupen obhájcem řádně,

čímž bylo jeho právo na obhajobu v dostatečném rozsahu zajištěno.

21. Na námitku o absenci poučení o novele § 175a tr. ř. upravujícího

dohodu o vině a trestu (zákon č. 333/2020 Sb.) odvolací soud správně reagoval

tím, že podmínkou využití tohoto institutu je, aby se obviněný plně doznal k

trestnému činu, což v této věci splněno není, a navíc na užití odklonu v

trestním řízení neexistuje žádný nárok. Vadou nebylo ani to, pokud ve věci

nebyly vypracovány nové znalecké posudky v režimu nového zákona č. 254/2019

Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, v platném znění.

V tomto případě se neuplatní ustanovení o časové působnosti trestních zákonů

podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku, protože zákonnost úkonů trestního řízení se

posuzuje podle předpisu účinného v době, kdy byl úkon proveden. Jestliže byly

znalecké posudky pořízeny v době dříve platného zákona o znalcích, nemohou

následné legislativní změny vést k závěru, že jde o nezákonně opatřené a

provedené důkazy, které z toho důvodu nebylo možno provést v řízení před

soudem. Důležité je, zda znalecké posudky odpovídaly ustanovením tehdy účinného

zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů.

Výhrady obviněného proti způsobu zmocnění a zastoupení poškozené v trestním

řízení zmocněncem L. K., neboť jeho plná moc byla neplatná z důvodu absence

souhlasu opatrovnického soudu, nebyly obviněným dány do souvislosti s jeho

právy, a proto na ně nebylo možné reagovat.

22. Státní zástupkyně neshledala vady ani v dalších postupech soudů,

když znaleckými posudky zpracovanými v jiných řízeních lze provést důkaz podle

§ 213 odst. 1 tr. ř., čemuž ani v této věci nic nebránilo. Způsob provedení a

hodnocení zajištěných důkazů nevykazuje obviněným vytýkané nedostatky, protože

soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem a

nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného

hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nalézací soud se opíral o provedené

důkazy a hodnotil je jednotlivě i v jejich souhrnu a dospěl k přesvědčivému a

řádně odůvodněnému závěru. Nejde proto o domněnky, ale o důkazně podložený

závěr pro skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného

přisouzeným zločinem.

23. Opodstatněnými státní zástupkyně neshledala ani právní námitky

brojící proti vadnému právnímu posouzení jednání obviněného jako zločinu

podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť ze skutkové

věty vyplývá, že obviněný zmanipuloval poškozenou M. J., aby jako zakladatelka

vytvořila svěřenský fond, v rámci nějž by byl správcem, přičemž při tomto

jednání zcela vědomě využil lehké mentální retardace středního stupně

poškozené, která nebyla schopna pochopit smysl a dopad takového právního úkonu

a podepsaných dokumentů. Tento zdravotní stav poškozené byl obviněnému zřejmý.

Ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku obviněný zneužil důvěry poškozené, která

nechtěla přijít o svůj majetek a neznala záměr obviněného, jehož cílem bylo,

aby s tímto majetkem nemohla disponovat, což poškozená nebyla z důvodu

mentálního oslabení schopna domyslet. Uvedeným jednáním při uzavření smlouvy o

svěřenském fondu směřoval ke způsobení škody a k vlastnímu obohacení. Podstata

svěřenského fondu spočívá v tom, že jeho zakladatel vyčlení ze svého majetku

určitou část a svěří ji nějakému účelu, tím vzniká oddělené vlastnictví, k

němuž původní vlastník žádná vlastnická práva nemá. Tato práva vykonává

svěřenský správce, i když ani ten není vlastníkem svěřenského fondu, protože

není nadán vlastnickou svobodou, neboť je naopak povinen šetřit a rozmnožovat

podstatu svěřenského fondu, dbát naplňování jeho účelu a respektovat práva

obmyšlených, neboť správci náleží plná správa vyčleněného majetku. Ze

skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný zvolil formu svěřenského fondu k

tomu, aby se dostal k majetku poškozené M. J., neboť jiné právní instituty,

které by k tomu zvolil, např. darování nebo závěť, by mohly být napadeny ze

strany příbuzných, případně dalších osob např. P. M., P. K., L. P., které byly

obeznámeny se záměry J. J., jak naložit s jeho majetkem, a to zejména se

zohledněním P. M., v jehož prospěch také M. J. uzavřela darovací smlouvu, od

níž však pod vlivem obviněného bylo odstoupeno P. M., neboť nechtěl jednat

proti vůli poškozené, která již byla pod vlivem obviněného, jenž ji v podstatě

odstřihl od okolního světa, aby ani v rámci svých omezených možností neodhalila

skutečný záměr obviněného, který byl výlučně zištný.

24. Soudy čin obviněného správně kvalifikovaly podle § 21 odst. 1 k §

209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku jako pokus, protože k obohacení

obviněného mělo dojít až v momentu její smrti, avšak s tím, že poškozená by v

mezidobí byla prohlášena za nesvéprávnou, a pro ten případ měl být obviněný

jejím opatrovníkem.

25. Vzhledem k tomu, že soudy správně všechny zjištěné skutečnosti

posoudily, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného

podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

26. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice,

kterou však do okamžiku konání neveřejného zasedání Nejvyšší soud neobdržel.

IV. Přípustnost dovolání a formální podmínky podání dovolání

27. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné,

neboť směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.

ř., obviněný je osobou oprávněnou k jeho podání podle § 265d odst. 1 písm. c),

odst. 2 tr. ř., bylo podáno podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u

soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval.

28. Přestože Nejvyšší soud v této věci rozhoduje již podruhé, je třeba

zmínit, že usnesením ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 8 Tdo 161/2020, zrušil

předcházející rozhodnutí z důvodů porušení práva obviněného na obhajobu na

základě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Hlavní líčení bylo tudíž

třeba provádět znovu a znovu soudy musely rozhodovat o vině a trestu na základě

řádně provedeného dokazování při dodržení všech právních záruk. Nejvyšší soud

se tehdy nezabýval výrokem o vině, protože v takovém případě na námitky

obviněného podřazené pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohl z

důvodů zjištěné procesní vady meritorně reagovat.

29. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže

bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti

rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž

byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo

přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b

odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Protože v přezkoumávané věci odvolací soud k

odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 254 odst. 1 tr. ř.

věcně přezkoumal (zčásti mu vyhověl a v části je shledal nedůvodným), a

neodmítl ho z formálních důvodů, obviněný tento důvod založit na jeho druhé

alternativě, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženou vadou

naplňující některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr.

ř., když současně uplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné uplatnit v

případě rozhodnutí spočívajícího na nesprávném právním posouzení skutku nebo

jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Toto vymezení stanoví, že dovolání

slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívající

právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva,

nikoliv z hlediska procesních předpisů. Vytýkat jeho prostřednictvím lze vady

právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně

kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný

trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Posouzení správnosti

právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě

skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž

Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě

případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v

předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8.

7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp.

zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12.

2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze

dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Skutkový stav je při rozhodování

v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková

okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními

hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a

hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené

rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost

hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato

činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních

ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004,

s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).

31. Nejvyšší soud je však povinen při respektování shora uvedených zásad

interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel

základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená

Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“¨) a základních svobod a Listinou

základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí

posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není

zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv

obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn.

I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9.

2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech

připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov.

stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14,

vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st.

č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Takový postup je zásadně možný při

shledání extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci,

o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a

nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a

pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém

případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací

důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze

dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9.

2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).

32. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním

napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími

důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi

napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.

V. K důvodnosti dovolání

33. Obviněný v dovolání vytýkal celou řadu vad procesní povahy

vztahujících se k vadnému zjištění skutku, které na důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. ani na žádný jiný nedopadají. Nejvyšší soud může takové vady

přezkoumávat jen se zřetelem na možnost porušení pravidel spravedlivého procesu

(viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st.

38/14).

34. Nedostatečné zajištění práva obviněného na obhajobu v případě

absence jednoho z obhájců při hlavním líčení je námitka, která je v obecné

rovině způsobilá k porušení článku 6 Úmluvy, a proto Nejvyšší soud posuzoval,

zda k takovému důsledku došlo, a zkoumal i správnost postupů soudů u dalších

procesních námitek. Kromě nich obviněný v souladu s důvodem podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř. namítal vady v právním posouzení skutku, zejména, že chybí

skutkové vymezení omylu a podvodného jednání, a to s ohledem na povahu

svěřenského fondu. Nutno podotknout, že velká část uvedených námitek byla

obviněným vznesena opakovaně, a to jak v řízení před soudem, tak i v rámci

odvolacího řízení (viz body 3. až 7. rozsudku odvolacího soudu), s nimiž se oba

soudy nižších stupňů vypořádaly, jak plyne z odůvodnění přezkoumávaných

rozhodnutí.

35. S ohledem na obsah dovolání a význam a smysl dovolacího řízení (§

265f odst. 1 tr. ř.), v němž je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími

důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi

napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, je namístě se nejprve zabývat tím,

zda řízení předcházející vydání přezkoumávaných rozhodnutí netrpí extrémními

nedostatky, které by mohly založit důvodný závěr o porušení zásad spravedlivého

procesu (srov. článku 6 Úmluvy), a tedy zpochybnění správnosti učiněných

skutkových zjištění a z nich vycházejících právní závěrů.

VI. K procesním výhradám

36. Nejvyšší soud se neztotožnil s námitkami obviněného směřujícími

proti tomu, že by soudy nižších stupňů nevyhověly pokynům plynoucím z jeho

předcházejícího rozhodnutí ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 8 Tdo 161/2020, jestliže

poškozená M. J. nebyla vyslechnuta v ústavním zařízení, v němž je dlouhodobě

umístěna, ale tento její výslech byl proveden v budově soudu, kam se poškozená

dne 14. 7. 2020 dostavila v doprovodu opatrovníka za přítomnosti sociální

pracovnice. Pokynem Nejvyššího soudu nebylo poškozenou vyslýchat v ústavu, ale

způsobem zajišťujícím práva obviněného, a aby byla poškozená vyslechnuta

způsobem odpovídajícím jejímu zdravotnímu stavu. Podstatné však bylo napravit

procesní vadu spočívající v nevyrozumění obviněného o konání hlavního líčení,

při němž byla poškozená původně vyslechnuta, a to při splnění podmínek

stanovených v § 198 tr. ř., případně § 202 tr. ř. Bylo nutné klást důraz

zejména na zajištění práva obviněného na jeho obhajobu (srov. bod 33. usnesení

Nejvyššího soudu). Jak z průběhu posuzované části trestního řízení plyne, soud

prvního stupně uvedené pokyny splnil, výslech poškozené provedl při hlavním

líčení konaném dne 14. 7. 2020 postupem, který nevzbuzuje pochybnosti o

dodržení práv obviněného, a to v budově soudu, kam se poškozená v doprovodu

dostavila a výpověď podala (srov. č. l. 1758 až 1763).

37. Postup soudu při této výpovědi nesvědčí o vadách, které obviněný v

dovolání v této souvislosti vytýkal. Odvolací soud v bodě 13. svého rozsudku

mimo jiné i konstatoval, že pro provedení výslechu poškozené v budově soudu byl

soud prvního stupně veden i tím, že v domově důchodců by nebylo možné při

zachování všech procesních podmínek realizovat oddělený výslech poškozené. Lze

zdůraznit, že fyzická kondice poškozené takový výslech umožňovala, zejména

všechna práva obviněného v rámci něj byla respektována. Skutečnost, že obhájce

Mgr. René Gemmel u tohoto výslechu nebyl přítomen, jak obviněný rovněž vytýkal,

nesvědčí o tom, že by bylo porušeno právo obviněného na obhajobu, protože podle

protokolu o tomto hlavním líčení (viz č. l. 1758), byl přítomen obhájce JUDr.

Jakub Blažek, jemuž obviněný udělil plnou moc dne 10. 7. 2020 (viz č. l. 1757).

V této souvislosti je vhodné zmínit, že obviněný byl ještě před nařízením

hlavního líčení na 14. 7. 2020 zastupován obhájci Mgr. Milanem Vrchotkou, JUDr.

Miladou Kačerovou a Mgr. René Gemmelem, kteří byli o konání hlavního líčení dne

14. 7. 2020 vyrozuměni 18. 6. 2020 (č. l. 1731). Dne 22. 6. 2020 obviněný

vypověděl plnou moc obhájkyni JUDr. Miladě Kačerové a dne 23. 6. 2020 Mgr.

Milanu Vrchotkovi (viz č. l. 1742, 1744). Obhájce Mgr. René Gemmel požádal po

obdržení vyrozumění o odročení hlavního líčení z důvodů čerpání dovolené, což

soud v písemném sdělení obhájci odmítl (č. l. 1745), a nevyhověl ani opětovné

žádosti tohoto obhájce (č. l. 1748). Obviněný dne 10. 7. 2020 udělil plnou moc

obhájci JUDr. Jakubu Blažkovi (č. l. 1757), jenž se hlavního líčení dne 14. 7.

2020 zúčastnil. V těchto souvislostech není rozhodné, že v plné moci udělené

obviněným obhájci Mgr. René Gemmelovi je vyloučena substituce (jak zmínila i

státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání), protože ani toto podmínka nebyla

porušena, protože o substituci v případě obhájce JUDr. Jakuba Blažka nešlo.

Obviněného zastupoval jím volený další obhájce.

38. Posoudí-li se tyto skutečnosti, je zřejmé, že výslech poškozené

probíhal se zaručením práv obviněného na obhajobu, protože hlavnímu líčení byl

obhájce JUDr. Jakub Blažek zastupující zájmy obviněného přítomen a druhý z

obhájců Mgr. René Gemmel, jenž se hlavního líčení nezúčastnil, byl o jeho

konání řádně vyrozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002,

sp. zn. 7 Tdo 927/2002, obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998,

sp. zn. III ÚS 308/97), avšak neúčastnil se jej z důvodu dovolené. K porušení

práva na obhajobu by v případě, je-li obviněný zastoupen více obhájci, došlo

tehdy, kdyby nebyli řádně obesláni v souladu s procesními podmínkami všichni

tito obhájci (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2010, sp.

zn. 8 Tdo 1086/2010, nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS

95/04, nebo ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. III. 312/98). O takovou situaci však v

přezkoumávané věci nešlo, protože soud prvního stupně všechny obviněným zvolené

obhájce i bez ohledu na podmínky § 37 odst. 3 tr. ř. jednotlivě vyrozuměl, a

bylo tedy již věcí obhajoby, jak budou práva obviněného v rámci řízení

realizovat.

39. Skutečnost, že za zjištěné situace soud hlavní líčení podle

požadavku obhájce Mgr. René Gemmela neodročil, nezakládá důvod pro závěr o

porušení práva obviněného na obhajobu, jež byla, byť jen jedním z obhájců, při

hlavním líčení zajištěna, neboť obviněný u hlavního líčení obhájcem zastoupen

byl. V tomto případě nedošlo ani k porušení ustanovení § 37 odst. 3 tr. ř.,

které určuje, aby obviněný, je-li zastoupen více obhájci současně, soudu

oznámil, kterého z těchto obhájců zmocnil k přijímání písemností a vyrozumívání

o úkonech trestního řízení. V opačném případě to určí předseda senátu. Ve

zkoumané věci o konání hlavního líčení byli vyrozuměni všichni. Nezúčastnil-li

se některý z více obhájců, jež zastupují obviněného, hlavního líčení proto, že

se nemůže dostavit v důsledku čerpání své dovolené, a obhajoba obviněného je

zajištěna jiným zvoleným obhájcem, nejde o porušení článku 6 odst. 3 písm. c)

Úmluvy, ani článku 40 odst. 3 Listiny. V této věci konkrétně obhájcem JUDr.

Jakubem Blažkem, který podle obsahu spisu vykonával své povinnosti v souladu se

zákonem, a tedy není pochyb o tom, že by tato obhajoba nebyla „skutečná a

účinná“ [srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“)

Pavlenko proti Rusku ze dne 6. 9. 2007, stížnost č. 22021/2005]. Navíc je třeba

dodat, že ESLP opakovaně konstatoval, že není podstatné, do jaké míry je

odsouzení stěžovatele založeno na výpovědi učiněné bez přítomnosti obhájce (což

se však ani v nyní přezkoumávané věci nestalo), a poškozené právo na obhajobu

jen tehdy, když tato měla určitý vliv na odsouzení [srov. rozhodnutí ESLP

Leonid Lazarenko proti Ukrajině, rozsudek ze dne 28. 10. 2010, stížnost č.

22131/2005], ani o to však v této věci nešlo, protože výpověď poškozené, s

ohledem na její obsah, neměla podstatný význam pro závěr o vině obviněného,

která byla prokázána jinými důkazy.

40. Vhodné je připomenout, že soud na žádost obhájce o odročení hlavního

líčení reagoval, a důvody, proč mu vyhovět nelze, vyložil. Rovněž je namístě

zmínit, že právo obviněného na obhajobu nepředstavuje právo na konkrétního,

obviněným jmenovitě určeného obhájce. Rovněž je nutné poukázat na to, že

případě více obhájců je třeba, aby jejich činnost byla koordinována a

jednotliví obhájci vystupovali při řízení ve vzájemné návaznosti a shodě (srov.

přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2013, s. 471). Rovněž má význam, že i přes konstatování

uvedeného nedostatku obviněný nesdělil konkrétní dopady, které taková neúčast

druhého z obhájců u předmětného hlavního líčení měla pro výsledné rozhodnutí.

Připomenout je třeba, že v judikatuře ESLP jsou v porovnání s jinými právy

podle článku 6 odst. 3 Úmluvy v zásadě více vnímána práva obhajoby jako celku.

Jde totiž o ochranu konkrétních práv konkrétním způsobem, nikoli jen teoreticky

nebo zdánlivě. Není porušením práva na obhajobu, když orgán činný v trestním

řízení prováděl procesní úkony bez účasti tohoto dalšího obhájce, byl-li

současně o nich vyrozuměn a obhajoba byla zajištěna původním obhájcem (srov.

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 3 Tdo 920/2010).

41. Lze tedy uzavřít, že tím, že se obhájce Mgr. René Gemmel nemohl

hlavního líčení zúčastnit, nedošlo k porušení práva obviněného na obhajobu,

neboť obviněný byl zastoupen JUDr. Jakubem Blažkem, jehož si zvolil, a tedy

důkazy, které při hlavním líčení dne 14. 7. 2020 byly provedeny, nejsou

zatíženy vadou, pro kterou by o ně nebylo možné závěry o vině obviněného opřít.

42. Použitelnost výpovědi poškozené M. J. provedené při hlavním líčení

konaném dne 14. 7. 2020 není zpochybněna ani tím, že její výslech byl konán v

nepřítomnosti obviněného za podmínek § 209 odst. 1 tr. ř., který ukládá soudu

povinnost, aby obžalovaného vykázaného po dobu výslechu svědka z jednací síně,

po návratu do jednací síně seznámil s obsahem výpovědi svědka s tím, že se k ní

může vyjádřit. Tyto podmínky byly v přezkoumávané věci splněny, protože jak

plyne z protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 7. 2020 (viz č. l. 1758 až

1763), obviněnému byl předestřen obsah výpovědi poškozené a obviněný se k němu

mohl vyjádřit. Postupem soudu byla splněna zákonem stanovená kritéria, a to i s

ohledem na obsah výpovědi poškozené, jak je v protokole popsána (koresponduje i

s obsahem výpovědi zaznamenané na disketě o hlavním líčení), neboť když se

obviněný do jednací síně vrátil, byl mu obsah výpovědi poškozené přetlumočen a

dostal příležitost se k ní vyjádřit (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Novák proti

České republice ze dne 8. 7. 2003, stížnost č. 43791/1998). S ohledem na její

stav pokládání otázek i ze strany obhájce, jemuž taková možnost nebyla upřena,

nepřineslo podle soudu žádný výsledek, a tudíž nic nesvědčí o tom, že by nebylo

dodrženo právo obviněného na jeho obhajobu za podmínek stanovených v § 209

odst. 1 tr. ř.

43. Způsob výslechu poškozené M. J. a za jakých okolností vypovídala při

hlavním líčení dne 14. 7. 2020, nevzbuzuje pochybnosti, protože byla vyslýchána

po poučení, které je z obsahu spisu patrné, a to se zřetelem na její mentální

retardaci, která se projevuje tím, že je schopná vnímat realitu na úrovni

šestiletého dítěte (viz ve věci na její duševní stav zpracované znalecké

posudky), bylo její poučení nutno přizpůsobit tomuto jejímu stavu (srov. § 101

odst. 1tr. ř.), což soud podle protokolu o hlavním líčení učinil a poučení

poškozené bylo jejímu stavu přizpůsobeno. Podle obsahu výpovědi poškozené je

zřejmé, že tato uvedené okolnosti v souvislosti se svým stavem vnímala a byla

místem i důvody svého výslechu přiměřeně své situaci orientována, neboť se

vyjádřila o tom, že s „panem M. to bylo hrozné“ a nechtěla o něm víc mluvit.

Způsob poučení tedy svědčí o tom, že poškozené bylo vhodně vysvětleno, čeho se

výslech týkal. V rámci projednávání dovolání obviněného se nelze zabývat tím,

za jakých okolností došlo k ustanovení jí u tohoto úkonu soudu zastupujícího

zmocněnce, protože to nemá na postavení obviněného a zajištění jeho práv

jakýkoliv vliv¨, ani význam pro to, zda byla ohledně obviněného porušena

pravidla spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 3 Úmluvy nebo článku 36

Listiny, neboť ta chrání zejména postavení obviněného v řízení před orgány

činnými v trestním řízení, nikoliv poškozeného. Dojde-li k porušení práv

poškozeného v trestním řízení, nemůže se jejich nápravy obviněný domáhat cestou

dovolání (srov. rozhodnutí č. 26/2012 Sb. rozh. tr.), jak vyjádřil též státní

zástupce ve svém písemném stanovisku.

44. Obsah výpovědi poškozené byl soudem zaznamenán ve výše již opakovaně

citovaném protokolu o hlavním líčení. Způsob, jak přistoupil k hodnocení této

její výpovědi, je jeho výhradním právem, které je realizováno postupem podle §

2 odst. 6 tr. ř. Obsahu odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí neodpovídá

výhrada obviněného, že soudy nezjišťovaly, jak dalece byla schopna poškozená

pochopit smysl trestního řízení, případně prožité události reprodukovat, neboť

soudy tuto okolnost dostatečně braly na vědomí a vypořádaly se s ní, jak plyne

mimo jiné z bodu 38. rozsudku soudu prvního stupně, a to též v souvislosti se

závěry znaleckých posudků (viz bod 33. tamtéž). Lze jen ve stručnosti zmínit,

že soud bral při hodnocení této výpovědi v úvahu to, že znalec MUDr. Petr

Navrátil zjistil, že poškozená trpí vrozenou a stálou poruchou intelektu,

lehkou mentální retardací s narušenou strukturou osobnosti, což ovlivňuje její

schopnost právně jednat. Není však omezena její schopnost projevit přání, je

manipulovatelná, atd. Je tedy zřejmé, že se s uvedeným postižením poškozené

vypořádal a dostatečně z něj při hodnocení její výpovědi vycházel. Soudy se se

všemi skutečnostmi rozhodnými v tomto směru vypořádaly, jak ostatně rozvedl v

přezkoumávaném rozhodnutí i odvolací soud (viz bod 13. jeho rozsudku), jenž

reagoval na obdobnou námitku obviněného uplatněnou v odvolání.

45. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že právě zdravotním stavem poškozené

se soudy zabývaly velmi pečlivě a se zřetelem na něj posuzovaly všechny nejen

skutkové, ale i právní skutečnosti. Proto je třeba připomenout, že výslechy

svědků, o něž opíral své závěry, stejně listinné důkazy podrobil důkladnému

posouzení právě s ohledem na to, jak vypovídají o duševním stavu poškozené a

její způsobilosti chápat prožívané okolnosti, kam až dosahovala její schopnost

správně vnímat realitu, apod. Uvedená zjištění představují převážnou část

dokazování, z nichž podstatné jsou zachyceny mimo jiné v bodech 28., 31. (k

němu viz strany 35 až 46), 33., 35., 39., 40., a úvahy vedoucí k závěru o

duševním stavu poškozené vyplynuly především z bodu 41. a násl. rozsudku soudu

prvního stupně, který zejména na podkladě znaleckých posudků na její stav

zpracovaných, ať již v tomto trestním řízení, anebo v řízení týkajících se

civilněprávních věcí, kde znalci dospěli ke shodným závěrům, shledal mimo jiné

(viz bod 40, strana 65), že v důsledku její duševní choroby (trpí mentální

retardací), její chování je v každé sociální situaci limitováno jejím stavem, k

čemuž patří i neschopnost odolat nátlaku a obavám nevyhovět dominantnímu

jedinci, na kterém je reálně závislá i svými postoji.

46. Z těchto důvodů Nejvyšší soud výhrady obviněného zaměřené proti

procesnímu postupu při provádění výslechu poškozené M. J. neshledal důvodnými,

protože v nich nejsou vady, jež obviněný vytýkal.

47. Řízení předcházející vydání přezkoumávaných rozhodnutí netrpí ani

tzv. opomenutými důkazy, za něž obviněný považoval nevyslechnutí svědků JUDr.

Karla Vrzáně, D. Š., B. L., V. M., M. V., T. F., J. H., J. H., E. Ch., Z. N.,

nesvědčí pro ně obviněným vyjádřená domněnka, že by jako svědci vypovídali v

jeho prospěch, že poškozená nejevila žádné známky nezpůsobilosti k právním

jednáním. I když se soudy k důvodům, pro které uvedené důkazy nepovažovaly za

opodstatněné, vyjádřily a své postoje vysvětlily, označil toto zdůvodnění za

svévoli. Uvedené názory obviněného nemají oporu v provedeném dokazování ani v

reakcích soudů na jím již dříve vznesené námitky, neboť soudy vysvětlily s

ohledem na všechny zjištěné skutečnosti, že navrhované důkazy jsou nadbytečné.

Bylo již uvedeno, že právě schopnostmi poškozené a jejími projevy na veřejnosti

s ohledem na její duševní stav se soudy zabývaly v převážné části dokazování a

právě na tuto otázku soustředily velkou pozornost v průběhu prováděného

dokazování, jak je zaznamenáno v bodech 6. až 27. včetně znaleckých posudků v

bodech 28. až 30., 33., případně i velkého množství listinných důkazů popsaných

v bodě 31. rozsudku soudu prvního stupně. Za svévoli proto nelze považovat,

jestliže soudy návrhy obviněného na doplnění dokazování shledaly nadbytečnými

(viz bod 36. rozsudku soudu prvního stupně, bod 18. rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud vysvětlil opodstatněnost závěrů soudu prvního stupně u JUDr.

Karla Vrzáně mimo jiné i proto, že nebyl klientkou zbaven mlčenlivosti, u

jiných, že se jednalo zásadně o osoby, které s poškozenou přišly do styku jen

příležitostně. S ohledem na tyto skutečnosti nejde o tzv. opomenuté důkazy,

neboť o ty může jít jen tehdy, když ve vztahu k jejich zamítnutí odůvodnění

soudů neobsahuje zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecnou,

neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo je soud neučinil předmětem svých

úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. např. nálezy Ústavního

soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I.

ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Takové

pochybení nebylo obviněným namítáno a ani z přezkoumávaných rozhodnutí neplyne.

Je třeba však současně zdůraznit, že soud není povinen každému důkaznímu návrhu

vyhovět. Je naopak oprávněn zvážit, které důkazy je potřeba provést a které

nikoliv. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své

obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích

rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí odůvodnit, z

jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. např. nálezy Ústavního

soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. I.

ÚS 566/03, či ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03).

48. Vady nebyly zjištěny ani při provádění důkazů znaleckými posudky.

Lze jen ve stručnosti přisvědčit úvahám státního zástupce uvedeným ve vyjádření

k dovolání, kde důvodně zmínil, že soud ty znalecké posudky, které byly

zpracovány znalci v jiných věcech, přečetl postupem zákonem stanoveným v § 213

tr. ř., podle něhož se posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny

a jiné věcné důkazy při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí, a pokud

je to třeba, předloží se k nahlédnutí i svědkům a znalcům. Z protokolů o

hlavních líčeních neplyne, že by se soudy těmto pravidlům zpronevěřily.

Podstatné je, že když se porovnají závěry znalců MUDr. Petra Kubeje a PhDr.

Jiřího Klose, zpracovaných na poškozenou ve zkoumané věci, a dalších znalců,

kteří poškozenou zkoumali v jiných řízeních, a soudy jejich závěry rovněž braly

do úvahy, nevznikají mezi nimi podstatné rozpory a zásadě jak duševní stav, tak

i diagnózu poškozené posuzovaly obdobně. Na žádné konkrétní rozdíly mezi nimi

ani obviněný v dovolání nepoukázal, pouze v obecné rovině brojil proti způsobu

jejich provedení, z něhož však nedovozoval žádné důsledky, které by se promítly

do závěrů o vině. Lze jen dodat, že i kdyby došlo k odlišnému stanovisku znalců

(což však obviněný nenamítal), je to soud, kdo postupem podle § 2 odst. 6 tr.

ř. znalecké posudky hodnotí a rozhoduje, o který z nich opře své závěry.

49. Závěry, které soudy učinily na podkladě znaleckých posudků ve věci

zpracovaných, případně těch, které byly zajištěny v jiných věcech a soudy je v

rámci dokazování provedly, nezpochybňuje skutečnost, že v době mezi jejich

zpracováním a provedením v hlavním líčení došlo ke změně zákona o znalcích a

zákon č. 36/1967, o znalcích a tlumočnících, který s účinností od 1. 1. 2021

nahradil zákon č. 254/2019, o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých

ústavech, protože o provádění důkazů v trestním řízení platí, že zákonnost

úkonů trestního řízení se posuzuje podle procesního předpisu (trestního řádu)

účinného v době, kdy byl úkon proveden (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh.

tr.). Na provádění úkonů v trestním řízení je třeba užívat zásady platné pro

trestní řízení, nikoliv pro hmotné právo, tedy ani ustanovení § 2 odst. 1 tr.

zákoníku, jehož se v této souvislosti zcela neadekvátně obviněný domáhal,

protože to se týká trestnosti činu a doby jeho spáchání, což spadá do oblasti

práva hmotného (trestní zákoník), a nelze je aplikovat na provádění úkonů v

trestním řízení, které se řídí procesními pravidly (trestní řád), a zásadně

platí, že pro provádění úkonů se použije právní předpis účinný v době jeho

provádění.

50. K námitkám obviněného směřujícím proti vadnému postupu soudů v

trestním řízení lze shrnout, že soudy detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily

své úvahy, které k nim vedly (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11.

2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000). Měly přitom na paměti, že z rámce dokazování

vedeného v souladu s požadavky § 2 odst. 5 tr. ř. musejí vycházet i tehdy,

je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na základě důkazů nepřímých, jež

nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž

lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní řád neobsahuje žádná

pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti.

Odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je opřené o skutkový stav zjištěný na

základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, žádné z těch,

které provedly, soudy nepovažovaly za méně přesvědčivé, než takové, které by

vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit

ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013,

sp. zn. IV. ÚS 2228/12). V odůvodnění napadených rozhodnutí jsou obsaženy

všechny potřebné a důležité okolnosti, úvahy i závěry, které soudy ke konečným

rozhodnutím vedly, neboť soud prvního stupně vysvětlil, z jakých důvodů

obhajobu obviněného nepovažoval za opodstatněnou (viz zejména body 38., 39.

rozsudku soudu prvního stupně). Správnost jeho závěrů potvrdil také odvolací

soud (srov. bod 3. přezkoumávaného rozsudku). Soudy nižších stupňů tudíž

podložily svá rozhodnutí adekvátními důkazy, které jim umožnily zjistit

skutkový stav věci v rozsahu, jenž je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu

§ 2 odst. 5 tr. ř. Rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, což

svědčí o neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními

závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne

30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09). Lze jen poznamenat, že zjištění učiněná

soudy v průběhu dokazování plně koresponduje se závěry, které jsou uvedeny ve

skutkových zjištěních, jejich popis má podklad ve výsledcích provedeného

dokazování, a tedy ani v této námitce nebylo možné dovolání obviněného

přisvědčit.

51. Nejvyšší soud z důvodů výše rozvedených neshledal v postupu soudů

obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností

ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto uzavírá, že v

projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů,

tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z

provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn.

IV. ÚS 1235/09 či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/970), nýbrž důkazy, o

něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek a odůvodnění

napadených rozhodnutí nenesou znaky zřejmé postupu s rozporu s pravidly

zakotvenými v trestním řádu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7.

2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Všechny tyto skutečnosti, jež soudy ve svých

rozhodnutích dostatečně jasně a srozumitelně ve vzájemných souvislostech

posuzovaly, svědčí o správnosti jejich závěrů skutkových i právních, jež v

odůvodnění svých rozhodnutí v potřebné míře vysvětlily.

52. Oporu v procesních předpisech nemá ani námitka obviněného, že soudy

pochybily, jestliže jej nepoučily o procesních instrumentech vyplývajících z

novely trestního řádu provedené zákonem č. 333/2020 Sb., zejména o možnosti

uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu a učinit prohlášení viny, a

odvolací soud v rozporu s trestním řádem tvrdil, že taková povinnost soudu ze

zákona nevyplývá. Legislativní změny, ke kterým došlo v průběhu trestního

řízení vedeného proti určité osobě, nemohou zpětně zpochybnit zákonnost

provedení procesního úkonu za situace, kdy byl učiněn v souladu s právními

předpisy platnými a účinnými v době před takovou změnou (srov. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 179/2013). Zákon č. 333/2020

Sb. mění trestní zákoník a je účinný od 1. 10. 2020. Jeho smyslem bylo posílení

procesních stran v řízení před soudem, s ohledem na určitá prohlášení

obviněného učiněná již na počátku hlavního líčení před zahájením dokazování se

sleduje také významné urychlení a usnadnění jeho průběhu, a tedy nezanedbatelný

časový a tím i kladný finanční dopad (k tomu srov. i poslanecký návrh –

sněmovní tisk 466/0 ze dne 5. 4. 2019). Uvedený záměr vystihuje zejména úprava

prohlášení § 206c odst. 1, 2 tr. ř., podle nichž, pokud nedošlo k sjednání

dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním

skutku, anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní

kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě. Pokud obžalovaný učiní

prohlášení podle odstavce 1, soud v rozsahu prohlášení postupuje přiměřeně

podle § 314q odst. 3. tr. ř. Zcela zřejmé je, že tyto nové instituty lze

aplikovat jen v těch případech, kdy obviněný si je vědom svého trestného

jednání, a proto je ochoten prohlásit, že spáchal skutek a že souhlasí s

použitou právní kvalifikací. Bez splnění těchto základních a zásadních podmínek

nelze podle § 206c tr. ř. postupovat. Poučovací povinnost soudu nemůže být

bezbřehá a nemůže se týkat všech změn, případně jiných procesních skutečností,

které se vážou k trestnímu řízení, ale vždy vychází z toho, jaké instituty lze

za daného stavu aplikovat, případně, zda jsou zákonné podmínky na to, aby je

mohl obviněný použít. V dané věci nebylo pro úvahy o postupu podle § 206c tr. ř. místo, neboť obviněný po celé dlouhé trestní řízení se zdráhal uznat svou

vinu, a právě za účelem svého vyvinění využíval všech zákonných prostředků

řádných a mimořádných k tomu, aby soud přesvědčil o tom, že skutek tak, jak je

popsán, nespáchal, a posuzovanou právní kvalifikaci nelze použít. V takovém

případě je totiž použití ustanovení § 206c tr. ř. vyloučeno, a to i když se

připustí, že by o tomto novém institutu bylo možné za určitých výjimečných

situací rozhodnout i později než po začátku hlavního líčení, např. v odvolacím

řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 8

Tdo 258/2021). Rovněž je třeba zmínit, že řízení o schválení dohody o vině a

trestu podle § 314o a násl. tr. ř., na které obviněný v tomto směru rovněž

poukázal, bylo do trestního řádu vloženo novelou trestního řádu č.

193/2012

Sb., účinnou od 1. 9. 2012, tzn., že tento institut bylo možné využít již v

době, kdy bylo v přezkoumávané věci zahájeno trestní řízení (čin je spáchán dne

28. 4. 2015), čehož obviněný nevyužil.

53. Ze všech těchto důvodů soudům neplynula žádná poučovací povinnost

vůči obviněnému z hledisek ustanovení § 206c tr. ř., a proto soudy ani v této

souvislosti procesní ustanovení neporušily.

54. Lze uzavřít, že k procesním vadám nedošlo a posuzovaný skutek byl

objasňován podle pravidel vymezených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž souhrn

důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou

soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Postupem soudů

nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40

Listiny a článkem 6 Úmluvy. Protože skutek popsaný odvolacím soudem nevykazuje

namítané nedostatky, Nejvyšší soud mohl na jeho základě posuzovat důvodnost

obviněným vytýkaných právních vad v použité právní kvalifikaci.

VII. K právním výhradám

55. Výtky vůči nesprávnému právnímu posouzení věci obviněný založil na

tvrzení, že ve výroku rozsudku chybí skutkové vymezení omylu, že žádný majetek

smlouvou, kterou uzavřel, nenabyl, nemohl způsobit škodu poškozené, a jemu za

vinu kladené jednání ani ke vzniku škodu poškozené nesměřovalo, a to s ohledem

na povahu smlouvy o zřízení svěřenského fondu, jakož i popřel, že by jednal

úmyslně, a mezi jeho jednáním a případnou škodou není ani příčinná souvislost.

56. K těmto námitkám je třeba nejprve připomenout, že Nejvyšší soud

posuzuje uvedené výhrady směřující k použité právní kvalifikaci na podkladě

soudy učiněných skutkových zjištění, která v této věci spočívají v tom, že

obviněný v úmyslu získat pro sebe a svoji rodinu majetkový prospěch uzavřel dne

28. 4. 2015 s poškozenou M. J., nar. XY, jako zakladatelkou „Smlouvu o

vytvoření svěřenského fondu“, kde byl ustanoven svěřenským správcem, kdy tento

fond měl sloužit k zajištění bytových potřeb a uspokojování rekreačních potřeb

poškozené. Do uvedeného fondu poškozená na základě této smlouvy převedla

veškerý nemovitý majetek v jejím výlučném vlastnictví. Nad správou tohoto fondu

byla ustanovena poškozená M. J. a trvání fondu bylo stanoveno na dobu jejího

života s tím, že po zániku fondu má být veškerý majetek fondu vydán obviněnému,

popř. jeho potomkům. Učinila i prohlášení podle § 38 zákona č. 89/2012 Sb.,

obč. zákoníku, aby pro případ její budoucí (vlastní) nezpůsobilost byl jejím

opatrovníkem ustanoven obviněný. Při tomto jednání obviněný zcela vědomě využil

mentální retardace středního stupně poškozené M. J., v důsledku níž byla na

úrovni 6 až 7 letého dítěte, nebyla schopna pochopit smysl a dopad právního

úkonu a podepsaných dokumentů. Tento zdravotní stav poškozené byl obviněnému i

jako laikovi zřejmý, neboť s poškozenou minimálně od začátku roku 2014 až do 6.

11. 2018 bydlel v jejím bydlišti, ač k tomu neměl žádný relevantní důvod. Tímto

komplexem na sebe navazujících jednání se pokusil docílit vyjmutí nemovitostí z

vlastnictví poškozené a tím jí způsobit škodu v celkové výši 24.878.990 Kč.

57. Podle popisu skutku je zjevné, že obsahuje všechny podstatné

okolnosti pro závěr o naplnění jednotlivých znaků pokusu zločinu podvodu podle

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož

se dopustí ten, kdo spáchá jednání pro společnost nebezpečné, které

bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu, spočívajícího v tom, že sebe

nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo

zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého

rozsahu, přičemž k dokonání nedošlo. Podle tzv. právní věty soudy uvedený pokus

zločinu obviněného shledaly v alternativě, že jednání obviněného směřovalo k

tomu, že ke „škodě cizího majetku sebe obohatí“ tím, že „uvede někoho v omyl“.

58. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež

nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž omylem je rozpor mezi

představou u podváděné osoby a skutečností. Uvedení v omyl lze dosáhnout

konáním (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 13/1981, č. 45/1996 a č. 44/1999 Sb.

rozh. tr.), opomenutím, anebo konkludentním jednáním (viz rozhodnutí uveřejněná

pod č. 57/1978-I. a č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může

jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není

zvykem ověřovat si pravdivost podávaných informací. V žádném případě se

nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Mezi omylem u podváděné osoby a

majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na jejím základě vzniklou

škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popřípadě jiné osoby, musí být

příčinná souvislost. Za uvedení v omyl ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku o

trestném činu podvodu lze považovat i jednání pachatele, který k tomu, aby se

obohatil, vytvořil situaci záměrně vyvolávající u poškozeného pocit důvěry,

kterou poté zneužil např. tím, že neinformoval poškozeného o podstatných

okolnostech určité majetkové dispozice, pokud pod vlivem důvěřivosti vyvolané

pachatelem a při neznalosti záměru pachatele mu poškozený umožnil nebo sám

provedl transakci na úkor vlastního majetku. To platí zejména za situace,

jestliže je poškozený vyššího věku či psychicky nebo mentálně oslabený a na

rozdíl od pachatele nezkušený v daném oboru nebo z jiného důvodu neschopný

domyslet důsledky svého počínání (srov. rozhodnutí č. 19/2019 Sb. rozh. tr.).

59. Pro posouzení toho, za jakých okolností pachatel jednal, a zda to

bylo proto, aby vytvořil zdání dobré vůle vůči poškozené osobě, a tím ji

ovlivnil v jejím rozhodování, je třeba, aby vytvářel takové podmínky, které

tuto vůli ovlivní. Rozhodné je, aby na vůli poškozeného mohl působit zejména on

sám při vyloučení vlivu ostatních osob. Takový stav vzniká až po určité době,

během níž pachatel systematickým chováním působí na mysl poškozeného, jehož

svým vlivem přesvědčí o správnosti svého chování a vhodnou manipulací vnutí

poškozenému představu, že jím uváděné záměry jsou správné a pro poškozeného

výhodné, ač tomu tak ve skutečnosti není. Pro takový závěr nelze vycházet pouze

z jedné či několika málo skutečností, ale usuzovat je na něj nutné z celého

souhrnu okolností, souvislostí a chování pachatele, které na poškozeného a jeho

rozhodnutí měly vliv. Mezi ně patří případně jeho pozice či postavení vůči

poškozenému před tím, než si zajistil, aby od poškozeného finanční prostředky

vylákal. Z tohoto kontextu nelze vytrhávat jen některou okolnost, ale vždy je

třeba zjištěné skutečnosti posuzovat v celém souhrnu na sebe navazujících

událostí. Uvedení v omyl nemusí spočívat jen v jednorázovém konání, kterým

pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci,

ale může se skládat z dílčích na sebe navazujících úkonů, jimiž pachatel

vytváří situace, které směřují k tomu, aby se poškozený dostal plně pod jeho

vliv, a tím záměrně ovlivnil jeho vůli, případně navodil u poškozeného pocit

důvěry nebo závislosti, čehož posléze využije tím, že např. poškozeného v

potřebné míře neinformuje, a vlivem navozené důvěřivosti a v důsledku

nedostatku potřebných informací o záměru pachatele poškozený umožní jinému nebo

sám provede transakce na úkor svého majetku. Takové jednání lze považovat za

uvedení v omyl lstí, jejímž cílem je vylákání finančních prostředků od

poškozeného za účelem a vlastního obohacení (nebo jiného). Význam může mít

zneužití situace, v níž se poškozený nachází (zvlášť oslabená oběť), jako je

např. stáří, psychická nemoc, mentální handicap, nedůvodná důvěra, ale i

nedostatečná životní zkušenost, nedostatečná rozumová vyspělost, anebo jiné

oslabení nebo oproti pachateli znevýhodnění, vedoucí k neschopnosti domyslet

důsledky pachatelem instruovaného nebo vyžadovaného počínání či požadavků.

60. V projednávané věci má pro posouzení trestného jednání obviněného

význam právě souhrn všech událostí a vývoje situace od doby, kdy se obviněný k

poškozené v počátku roku 2014 s celou rodinou nastěhoval, až do okamžiku, kdy

dne 28. 4. 2015 poškozená smlouvu sjednala. Popsané jednání bylo lstivé a

manipulativní, neboť obviněný předestíral poškozené nepravdivé skutečnosti, že

ji ostatní osoby, s nimiž se dříve stýkala, chtějí zbavit majetku, a tuto

situaci kolem ní vytvářel způsobem, v jehož důsledku zjevně změnil způsob

jejího dosavadního života, zcela ji od jejího předchozího chování, příbuzných a

známých izoloval, změnil její návyky a nepravdivě vytvářel zdání, že jedině on

s ní má dobré úmysly. Poškozená M. J. v době, než její bratr J. J. zemřel (dne

15. 10. 2013), bydlela v obci XY v rodinném domku a obstarávala své záležitosti

zčásti sama, zčásti za pomoci bratra, který se o ni a o její záležitosti až do

své smrti staral, anebo za účasti občanů obce, kteří ji znali a poskytovali jí

potřebnou pomoc. Takto byla schopná fungovat, pohybovat se v obci, jezdit na

výlety, sama si nakupovat drobné zboží (s pomocí prodavačky, která peníze sama

odpočítala), a to přesto, že trpí lehkou mentální retardací středního stupně s

postižením všech složek kognitivních funkcí, paměti, pozornosti při snížení

sociálního kontextu života, a to plánování, rozhodování, anticipace důsledků

svého rozhodnutí. Její emoční labilita a nízká psychická odolnost vede k

sociální naivitě a snadné manipulovatelnosti a ovlivnitelnosti druhými osobami. Není schopna obstát v běžných sociálních interakcích, snadno podlehne vnějšímu

tlaku a působení jiných lidí. Obviněný si byl uvedeného stavu poškozené vědom,

protože, ač nepocházel ze stejné obce, do rodiny J. se dostal ještě za života

J. J. v době před jeho smrtí, když jím byl najat na zednické práce, a zneužil

svých zkušeností s poškozenou, která se v tomto prostředí pohybovala. Záhy po

smrti bratra se k poškozené s celou rodinou nastěhoval. Pro podvodné jednání

obviněného, zejména při sjednávání smlouvy u notářky, bylo rozhodné, že

objektivně zjištěná retardace u poškozené nebyla na první pohled zcela zjevná. Projevovala se až při konkrétních sofistikovanějších úkonech, zatímco při

běžném kontaktu se projevovala jako naivní, dětské chování, které bývá běžné u

starých lidí. V obci byla všem známa a do jisté míry i respektována (jak

vypověděly osoby v obci žijící, mimo jiné i příbuzní poškozené, viz body 7. až

12. rozsudku soudu prvního stupně). Než J. J. zemřel, svěřil se svým známým s

tím, že by chtěl majetek patřící poškozené předat příbuznému P. M., který se o

poškozenou staral, a i ona k němu měla blízký citový vztah, načež došlo i k

darovací smlouvě, kterou již uzavřela po smrti bratra. V důsledku chování a

vlivu obviněného (podal na P. M. falešné trestní oznámení) tento od darovací

smlouvy odstoupil. Bylo možné shledat, že podstatné změny v chování poškozené

nastaly právě od doby, kdy se obviněný se svou rodinou po smrti J. J. do

bydliště poškozené nastěhoval. V jejím chování nastal obrat, který byl

překvapivý pro všechny její známé a příbuzné.

Ze všech zjištěných poznatků lze

učinit závěr, že ji obviněný v domě izoloval, a až na výjimky jí zamezil v

kontaktu s jinými osobami a na její izolaci dbal on nebo jeho manželka,

poškozená nevycházela, nenakupovala, pokud byla někým spatřena, bylo na ní

pozorováno zoufalství, případně zmatenost (viz body 10., 19. rozsudku soudu

prvního stupně), byla-li náhodně vyzvána k opuštění domu, vyjadřovala se v

obavách z obviněného („pán by mi huboval“).

61. Z těchto skutečností podrobně zjištěných a rozvedených soudy bylo

důvodně usuzováno na to, že poškozená byla pod vlivem obviněného a s ohledem na

snadnou možnost ovlivnění jinými osobami a emoční labilitu při neschopnosti

vlastního rozumného úsudku při nakládaní s finančními prostředky a majetkem

uzavírat jakékoliv smlouvy podlehla jeho vlivu a jednala plně v souladu s jeho

vůlí a v jeho prospěch tak, jak je ve skutkových zjištěních popsáno (viz též

body 15. 16. rozsudku soudu prvního stupně). Byť to nebylo přímo prokázáno, z

některých důkazů (např. z výpovědi sociální pracovnice) se podává, že poškozená

v době, kdy o ni „pečoval“ obviněný, byla velmi hubená, což obviněný vysvětlil

problémy s příjmem potravy pramenícími z psychických problémů. Nelze však

vyloučit, že poškozená strádala a duševně trpěla. Uvedená zjištění týkající se

izolace a uzavření v prostředí, v němž se poškozená nacházela, vyplynuly z

vnějších okolností, které byly řádně objasněny.

62. Podstatné je, že obviněný měl na poškozenou soustavný a více než rok

trvající vliv před tím, než k sepsání svěřenské smlouvy došlo, poškozenou do

toho, aby mu přenechala majetek, zcela vmanipuloval uváděním nepravdivých

skutečností o nebezpečí hrozícím jí od jiných osob, čímž se mu podařilo s

ohledem na retardaci poškozené, jíž ve svůj prospěch zneužil, dosáhnout toho,

že konala v souladu s jeho, nikoliv svou vůlí. Proto, i když to byla poškozená,

kdo tuto smlouvu podepsala, a tedy i formálně sjednala, rozhodné bylo, že tak

nečinila ze své vlastní a svobodné vůle. Podstatné z formální stránky tohoto

úkonu bylo, že, ač trpící uvedeným mentálním handicapem, nebyla omezena ve

svéprávnosti, a tedy nic formálně nebránilo, aby smlouvu uzavřela. Výsledky

provedeného dokazování však bylo prokázáno, že uvedený úkon, přestože ho sama

učinila, provedla pod vlivem obviněného, neboť to byl on, kdo ji dlouhodobým

působením a postupnou manipulací ovlivňoval při vědomí o možnosti zneužití

jejího duševního stavu tak, aby se zcela podvolila či podrobila jeho záměrům.

Lstivě a nepravdivě poškozenou ujišťoval, že pouze on sám s ní má dobré úmysly,

kdežto ostatní osoby se k ní špatně chovají, čímž v poškozené navozoval pocit,

že je na něm zcela závislá (srov. bod 14. rozsudku soudu prvního stupně výpověď

svědkyně M. Š., obyvatelky obce). Stresoval ji nepravdivými informacemi o

jejích příbuzných a jiných osobách, neustále ji zatěžoval podepisováním různých

listin. Proto také, když měla poškozená možnost, uváděla svým známým a blízkým,

s nimiž se dříve stýkala, že se jí stýská, působila jako osoba, která se

obviněného bojí, čemuž odpovídá i její slovní projev vůči obviněnému při

hlavním líčení. Pravé záměry a důvody uvedeného chování obviněného však

poškozená nebyla schopna pro svou retardaci odhalit, nebyla způsobilá mu čelit,

neuvědomovala si dopady a důsledky úkonů, které činila.

63. Ze všech rozvedených důvodů šlo o jednání lstivé, a tedy šlo ve

smyslu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku o uvádění v omyl

lstí.

64. Naplněny však byly i další znaky tohoto trestného činu spáchaného ve

stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak způsobení škody

poškozené, k níž došlo, tak i obohacení obviněného, u něhož zůstal uvedený

trestný čin nedokonán.

65. Pro posouzení naplnění uvedených znaků je třeba vycházet z

okolností, za kterých došlo k sepsání smlouvy o svěřenském fondu, a z jejího

obsahu (viz č. l. 57 až 61 spisu), podle nějž poškozená byla zakladatelkou

svěřenského fondu a zároveň osobou obmyšlenou, obviněný byl svěřenským

správcem. Fond měl soužit k zajištění bytových potřeb a k uspokojování

rekreačních potřeb beneficienta, tzn. poškozené jako jeho zakladatelky.

Obviněný v postavení svěřenského správce byl povinen vykonávat plnou správu

majetku s péčí řádného hospodáře, měl právo rovněž od správy odstoupit. Dohled

nad správou svěřenského fondu měla vykonávat poškozená jako zakladatelka a

obmyšlená. Při zániku svěřenského fondu měl veškerý majetek v něm vyčleněný

připadnout P. M. či jeho potomkům. Formou notářského zápisu sp. zn. N 239/2015,

NZ 222/2015 (č. l. 59 až 61), ze dne 28. 4. 2015 byl vydán „Statut svěřenského

fondu k zajištění bytových potřeb M. J., svěřenský fond“ mohl být podle článku

X. změněn nebo doplňován pouze zakladatelem, a to formou veřejné listiny.

66. Posoudí-li se obsah takto sjednaného svěřenského fondu, není pochyb

o tom, že splňuje formální požadavky zákonem vymezené v ustanoveních § 1448 až

1474 obč. zákoníku. Podle § 1448 odst. 1, 2, 3 obč. zákoníku se svěřenský fond

se vytváří vyčleněním majetku z vlastnictví zakladatele tak, že ten svěří

správci majetek k určitému účelu smlouvou nebo pořízením pro případ smrti, a

svěřenský správce se zaváže tento majetek držet a spravovat. Vznikem

svěřenského fondu vzniká oddělené a nezávislé vlastnictví vyčleněného majetku a

svěřenský správce je povinen ujmout se tohoto majetku a jeho správy. Vlastnická

práva k majetku ve svěřenském fondu vykonává vlastním jménem na účet fondu

svěřenský správce; majetek ve svěřenském fondu však není ani vlastnictvím

správce, ani vlastnictvím zakladatele, ani vlastnictvím osoby, které má být ze

svěřenského fondu plněno. Podstata svěřenského fondu je v tom, že jeho

zakladatel vyčlení ze svého majetku určitou část a svěří ji nějakému účelu. Tím

vzniká oddělené vlastnictví, k němuž původní vlastník žádná faktická vlastnická

práva již nemá. Vznikem svěřenského fondu vzniká svébytný právní a majetkový

institut, který není osobou ani věcí, dochází tím k převodu vlastnického práva

zakladatele k vyčleněnému majetku ve prospěch autonomního vlastnictví

svěřenského fondu. K okamžiku jeho vzniku, tedy k okamžiku přijetí pověření ke

správě svěřenského fondu nebo k okamžiku smrti zůstavitele, který je

zakladatelem ve smyslu § 1451 obč. zákoníku, ztrácí zakladatel vlastnické

právo k vyčleněnému majetku. Tato práva vykonává svěřenský správce, ale ani

ten není vlastníkem svěřenského fondu, protože není ve smyslu § 1012 obč.

zákoníku nadán vlastnickou svobodou [srov. SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník

III. Věcná práva (§ 976 – 1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013,

s. 1191].

67. Z uvedeného plyne, že je rozhodná vůle zakladatele, jímž může být

kdokoli, fyzická nebo právnická osoba. Na zakladatelské jednání se uplatní

obecná kritéria platnosti právního jednání, především požadavek svéprávnosti na

straně zakladatele, případně jeho zástupce. Posuzuje-li se trestné jednání

pachatele, který vytvoří lstivým jednáním situaci, v níž duševně nemocná či

mentálně handicapovaná, avšak svéprávná osoba jako zakladatel sjedná svěřenskou

smlouvu, jehož správcem se stane pachatel, a z níž při splnění dalších v ní

uvedených podmínek by majetek zakladatele ze svěřenského fondu připadl

pachateli, lze v takovém jednání shledat naplnění znaků pokusu trestného činu

podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209 odst.1 tr. zákoníku. Rozhodné

je, že nešlo o svobodnou vůli zakladatelky, jež v důsledku svého duševního a

mentálního handicapu nebyla způsobilá ani schopná posoudit všechny dopady s

tímto úkonem spojené ani jeho faktický účel a smysl.

68. Pro posouzení jednání obviněného a jeho skutečných záměrů jsou

významné okolnosti vzniku smlouvy sepsané notářkou M. K., která popsala, že

poškozená na ni působila jako stará paní, jednající přiměřeně svému věku.

Dostavila se pouze v doprovodu obviněného, jenž byl přítomen podpisu smlouvy,

předtím čekal venku. Podle notářky poškozená projevila zájem majetek svěřit

obviněnému, navrhla darovací smlouvu. Notářka považovala za vhodnější uzavřít

smlouvu o svěřenském fondu, listinné podklady byly vytvořeny na místě za účasti

poškozené. Svědkyně však již nepopsala, jak byl koncipován obsah této smlouvy,

kde byl obviněný ustanoven jako svěřenský správce, a do uvedeného fondu

poškozená na základě této smlouvy převedla veškerý nemovitý majetek v jejím

výlučném vlastnictví. Zakladatelem tohoto fondu a výlučným vlastníkem majetku

do něj vyčleněného byla poškozená a trvání fondu bylo stanoveno na dobu jejího

života s tím, že po zániku fondu má být veškerý majetek fondu vydán obviněnému,

popř. jeho potomkům. Učinila i prohlášení podle § 38 zákona č. 89/2012 Sb.,

obč. zákoníku, že pro případ její budoucí (vlastní) nezpůsobilosti má být

ustanoven jejím opatrovníkem obviněný.

69. Tyto skutečnosti však nelze posuzovat izolovaně, nýbrž v kontextu

všech dalších, výše již rozvedených zjištění, z nichž naopak plyne, že

poškozená nebyla schopna s ohledem na svůj duševní stav vůbec pochopit smysl a

význam uskutečněného jednání, a to zejména se zřetelem na obsah svěřenského

fondu, který je relativně složitým právním institutem vymezeným v ustanoveních

§ 1448 až 1452 obč. zákoníku, jenž klade na zakladatele významnou odpovědnost,

neboť se tím zbavuje vlastnictví k majetku vloženému do svěřenského fondu. Z

obsahu notářského zápisu (č. l. 59 až 62) vyplynulo, že poškozená jako

zakladatelka vyčlenila a převedla do svěřenského fondu popsaný majetek, a to

konkretizované nemovitosti. Tím došlo k vyčlenění části jejího majetku, k níž

vzniklo „oddělené a nezávislé vlastnictví“ (§ 1448 odst. 2 obč. zákoníku). V

posuzovaném případě byl „zřízen k soukromým účelům, kterým je zajištění

bytových potřeb a uspokojení rekreačních potřeb poškozené“.

70. K tomu je však třeba dodat, že z povahy života poškozené v době, kdy

tento úkon učinila, žádné takové její potřeby neplynuly, neboť měla příjmy

přesahující 50.000 Kč plynoucí ji do té doby z nájmů. Uvedené ujednání tím

spíše svědčí pro to, že se nejednalo o vůli poškozené, jak se v obsahu tohoto

podkladu uvádí, ale o vůli obviněného, pro kterou svědčil celý obsah této

smlouvy. Absurdní se za stávající situace jeví i to, že by poškozená jako

zakladatelka vykonávala dohled nad správou svěřenského fondu, čehož však nebyla

vůbec schopna. Ze všech uvedených důvodů lze uzavřít, že nešlo o její vlastní

vůli, že do tohoto jednání byla vmanipulována obviněným, jenž zneužil její

mentální retardace a zajistil, aby sjednala uvedenou smlouvu, přestože se tím

zbavila svého majetku, jenž by při naplnění všech ujednání připadl po její

smrti obviněnému a jeho rodině, viz též současně učiněné prohlášení o tom, že v

případě její nezpůsobilosti bude obviněný jejím opatrovníkem. Ze všech těchto

úkonů, které poškozená učinila, je zřejmé, že byly v její neprospěch.

71. Všechna popsaná zjištění svědčí o tom, že obviněný uvedl v omyl

poškozenou, neboť ji lstí přesvědčil, aby jednala v jeho zájmu při navození

situace, že tak činí v její prospěch, ač takový stav neodpovídal realitě, která

spočívala ve snaze vytvořit takový právní stav, aby majetek poškozené dříve

nebo později připadl obviněnému nebo jeho nástupcům. Plán obviněného byl

založen na tom, že svým chováním zcela ovládne vůli slaboduché poškozené, a

proto poté, co poškozenou zcela izoloval od jejích přátel a předchozího způsobu

života, zajistil, aby na ni měl převažující vliv, a tím ji manipuloval ve

smyslu svého záměru. Uvedené souvislosti poškozená nebyla schopna pro svou

mentální retardaci vnímat v jejich reálné podstatě a ve smyslu jejich

faktického dopadu pro ni a její majetek. Touto systematickou snahou obviněný

poškozenou ovlivnil natolik, že uzavřela uvedenou smlouvu o svěřenském fondu,

jehož smysl a podstatu vůbec nebyla schopna domyslet, pochopit, ani si

uvědomovat. Původním záměrem obviněného bylo, aby mu poškozená celý majetek

darovala, jak vypověděla notářka M. K., která sama navrhla vytvoření

svěřenského fondu, jenž byl za přítomnosti obviněného a jeho právního zástupce

JUDr. Karla Vrzáně sjednán, a to zásadně proto, že před notářkou poškozená

uvedla svůj záměr dát majetek obviněnému. Sama však neměla žádnou představu a

přistoupila na podmínky, které jí byly v kanceláři notářky nejprve s ní, poté s

obviněným a jeho právním zástupcem předestřeny. Ze všech těchto vzájemně se

doplňujících souvislostí, které do sebe zapadají a mají logickou návaznost, lze

dovodit naplnění znaku uvedení v omyl lstí ve smyslu trestného činu podvodu

podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, protože ve svém souhrnu svědčí o tom, že

poškozená nebyla schopna plnohodnotného úsudku o dopadu právního úkonu

spočívajícího v uzavření smlouvy o svěřenském fondu.

72. Nebylo možné přisvědčit výhradám obviněného, že poškozené nevznikla

škoda, resp. v důsledku jeho jednání ve stadiu pokusu vznik škody nehrozil,

neboť tato nastala tím, že majetek poškozené byl vyčleněn do svěřenského fondu. Pro závěr o naplnění znaku škody v tomto případě je třeba vycházet z povahy

svěřenského fondu, neboť důsledkem jeho vzniku jako u svébytného právního a

majetkového institutu, představujícího zvláštní strukturu práv k vyčleněnému

majetku a jeho správě, dochází k převodu vlastnického práva zakladatele k

vyčleněnému majetku ve prospěch autonomního vlastnictví svěřenského fondu. K

okamžiku přijetí pověření ke správě svěřenského fondu správcem nebo k okamžiku

smrti zůstavitel, který je zakladatelem, ve smyslu § 1451 obč. zákoníku, ztrácí

zakladatel vlastnické právo k vyčleněnému majetku s výjimkou toho majetku, u

něhož zákon podmiňuje nabytí vlastnického práva jinou skutečností (srov. SPÁČIL, J. a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976 - 1474). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1191). Právní praxe se prozatím zcela

nesjednotila na některých souvislostech spojenými s dopady svěřenského fondu,

jejichž obsahy se teprve v praxi soudů i odbornou veřejností vymezují (srov. např. PIHRA, V., RONOVSKÁ, K. K některým mýtům a omylům o svěřenských fondech. Bulletin advokacie, r. 2020, č. 7 s. 44; KLEIN, Š. Ke změnám statutu

svěřenského fondu. Ad Notam r. 2020, č. 2, s. 25). Pro účely trestního řízení a

vymezení toho, zda jednání obviněného směřovalo k způsobení škody na majetku

poškozené, který byl vyčleněn do svěřenského fondu, je třeba vycházet z toho,

že podle § 1448 obč. zákoníku majetek vyčleněný do svěřenského fondu nepatří

nikomu, tedy ani zakladateli, ani správci, ani obmyšlenému, ale tento majetek

je „přivlastněn" k určitému účelu, tedy prospěchu obmyšleného. Bude-li se

respektovat tento princip (oddělené a nezávislé vlastnictví), nemohou vznikat

pochybnosti o tom, zda a komu je vůbec majetek přivlastněn (SVEJSKOVSKÝ, J. Svěřenské fondy – Institut věcného práva. Bulletin advokacie, r. 2020, č. 5 s. 36). Problematiku vlastnictví vyčleněného majetku ve svěřenském fondu, který

„není ani vlastnictvím správce, ani vlastnictvím zakladatele, ani vlastnictvím

osoby, které má být ze svěřenského fondu plněno“, a na základě tohoto

srovnávacího rozboru má za cíl dospět k řešení, jež by odpovídalo české

koncepci vlastnictví a zároveň lépe reflektovalo kontext právního řádu. Protože

správce není vlastníkem svěřeného majetku, neodpovídá tímto majetkem za dluhy

vzniklé v souvislosti s jeho činností [TICHÝ, L. Vlastnictví bez vlastníka v

českém svěřenském fondu (skica na margo trustu v českém právu). Bulletin

advokacie, r. 2020, č. 3, s. 18].

Ze smyslu tohoto pojetí vlastnictví k majetku

vyčleněnému do svěřenského fondu (byť může být v rámci dalších praktických

zkušeností korigováno), lze pro účely trestního řízení uzavřít, že z hlediska

vzniku škody osoby, která vyčleňuje majetek do svěřenského fondu, je podstatné,

že tímto úkonem pozbývá vlastnictví k takto vyčleněnému majetku, a tedy tím

ztrácí nad tímto majetkem vliv, neboť jím již nemůže disponovat, a tedy lze v

takovém případě na straně poškozené shledávat vznik škody ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku, a se zřetelem na hodnotu tohoto majetku, která byla vyčíslena

na částku 24. 878.990 Kč.

73. Rovněž má význam to, že obviněný byl ustanoven do funkce svěřenského

správce fondu, což má rovněž význam z hlediska naplnění znaků trestného činu

podvodu, neboť svěřenský správce je osoba spravující majetek svěřenského fondu,

který zakladatel vyčlenil do svěřenského fondu, aby byl spravován za určitým

účelem, ve prospěch obmyšleného. Zde to byla poškozená, avšak je třeba brát do

úvahy, že obviněný rovněž ujednal, že se v případě její nesvéprávnosti stane

jejím opatrovníkem, a po její smrti mu měl spravovaný majetek připadnout.

Správce je oprávněn a zároveň povinen rozhodovat o nakládání se svěřeným

majetkem podle vlastního uvážení (srov. § 1400 až 1447 obč. zákoníku). S

ohledem na duševní stav poškozené se stalo zcela bezzubým to, že v rámci výše

uvedených zákonných podmínek správy svěřenského fondu může zakladatel ve

statutu svěřenského fondu (§ 1452 obč. zákoníku), popř. ve smlouvě či pořízení

pro případ smrti (§ 1448 obč. zákoníku) poměrně volně modifikovat práva a

povinnosti svěřenského správce, nastavit možnosti a limity správy svěřenského

fondu, a to s cílem maximalizace dosažení účelu vyčleněného majetku. Takových

úkonů, úvah a pochopení celého smyslu poškozená vůbec nebyla schopna, a proto

se v posuzované věci stalo zcela bezvýznamným, že v obecné rovině může

zakladatel následně případně odvolat svěřenského správce, což je plně v

diskreci zakladatele svěřenského fondu. Zakladatel v tomto směru není nikterak

limitován a může tak ve statutu svěřenského fondu určit jiný způsob jmenování

nebo odvolání svěřenského správce (DOSTÁL, O. Možnosti a limity správy

svěřenského fondu z pohledu jeho zakladatele. Obchodní právo Wolters Kluwer,

roč. 2019, č. 1, s. 507). Poškozená však nebyla způsobilá jakkoli jednání

obviněného jako svěřenského správce pochopit, natož regulovat.

74. Z uvedeného vymezení je patrné, že obviněný jako svěřenský správce

měl neomezené možnosti při správě uvedeného majetku, a to zejména s ohledem na

to, že poškozená nebyla pro svůj duševní stav vůbec schopna vykonávat kontrolu,

kterou zakladateli, jímž poškozená fakticky byla, zákon přiznává, a to např.

oprávnění bez udání důvodu odvolat již jmenovaného svěřenského správce a

jmenovat svěřenského správce nového, apod. O jakou formu se jedná, má určit

statut svěřenského fondu. Uvedené výklady svědčí o tom, že tím, jak byla

smlouva o svěřenském fondu sjednána a do jakých postavení byl v rámci jeho

fungování obviněný ustanoven (viz č. l. 57 až 61 spisu), získal fakticky

veškeré pravomoci do své moci, neboť poškozená coby zakladatelka nebyla

schopna, jak již bylo výše vysvětleno, vykonávat jakékoli pravomoci (např.

změnit smlouvu či její obsah, vypovědět ji, změnit správce fondu), protože

nebyla schopna jakkoli pochopit význam a smysl tohoto svého právního postavení,

ani těchto institutů, které se staly vůči ní zcela „bezzubými“, nadto byla

zcela pod vlivem obviněného, jemuž, případně jeho potomkům měl celý majetek ze

svěřenského fondu po smrti poškozené připadnout, a byl také tím, kdo jej

vzhledem k prohlubující se mentální retardaci poškozené také skutečně již za

jejího života ovládal a v zásadě „pro sebe“ spravoval.

75. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že obviněný činem,

jenž mu je kladen za vinu, naplnil po všech stránkách znaky zločinu podvodu

podle § 209 odst. 1 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, protože tím, že ovlivnil

vůli a chování poškozené nepravdivými tvrzeními o tom, že jedná v její prospěch

a že je jedinou osobu, která to s ní myslí dobře, zatímco ostatní, jímž do té

doby důvěřovala, jen chtějí její majetek získat, natolik, čímž lstí dosáhl

toho, že uzavřela smlouvu o svěřenském fondu, jehož byla zakladatelkou, a

umožnila, aby se stal obviněný jeho správcem s možností získat po její smrti

její majetek. Tím byl naplněn znak uvedení v omyl lstí. Pokud za těchto

podmínek sjednala smlouvu o svěřenském fondu, ji zbavil fakticky veškerého

majetku, který přešel do svěřenského fondu, neboť poškozená tímto úkonem se

zřekla vlastnických práv k tomuto majetku. Tím jí byla způsobena škoda ve výši

hodnoty tohoto majetku. Prospěch, ten měl připadnout za naplnění podmínek

plynoucích ze smlouvy o jeho založení, případně z jeho statutu, obviněnému nebo

jeho příbuzným. Možnost v budoucnu převzít majetek si obviněný zajistil tak, že

formou notářského zápisu nechal vytvořit předběžné prohlášení, že pro případ

budoucí nezpůsobilosti poškozené se stane jejím opatrovníkem. Je tedy zřejmé,

že pokud jde o vlastní prospěch, ten v době uzavření předmětné smlouvy ještě

nenastal, ač k němu obviněný veškerým svým konáním směřoval. V této části

zůstal uvedený zločin nedokonán. Není však pochyb, že k němu veškeré jednání

obviněného směřovalo, a jen díky snaze jiných osob, tedy na vůli obviněného

nezávislým okolnostem, k tomuto následku nedošlo.

VIII. Závěr Nejvyššího soudu

76. Nejvyšší soud poté, co ze všech rozvedených důvodů a hledisek

přezkoumal dovoláním napadená rozhodnutí na základě dovolacích důvodů podle §

265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., dospěl k závěru, že přezkoumávaná rozhodnutí

a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Vzhledem k

tomu, že takový závěr mohl učinit na základě přezkoumávaných rozhodnutí a

obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e)

tr. ř. odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 10. 2021

JUDr. Milada Šámalová

předsedkyně senátu