24 Cdo 2909/2025-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a
soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci
posuzovaného M. V., zastoupeného Mgr. Ladou Richterovou, advokátkou, se sídlem
v Chrudimi, Opletalova 690, k návrhu navrhovatele M. V., zastoupeného Mgr.
Romanem Sulánským, advokátem, se sídlem v Hrádku, Pod tratí 275, o omezení
svéprávnosti a jmenování opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Pardubicích
pod sp. zn. 21 Nc 913/2024, o dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského
soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. 5. 2025, č. j. 23 Co
138/2025-74, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 29. 5.
2025, č. j. 23 Co 138/2025-74, a usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne
28. 2. 2025, č. j. 21 Nc 913/2024-43, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu
v Pardubicích k dalšímu řízení.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením
ze dne 28. 2. 2025, č. j. 21 Nc 913/2024-43, zastavil řízení o omezení
svéprávnosti spojené s řízením o jmenování opatrovníka (výrok I) a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Takto rozhodl o
návrhu M. V. na omezení svéprávnosti jeho otce M. V. [dále též jen
„posuzovaný“], když vycházel z toho, že jeho předchozím usnesením ze dne 21. 9.
2023 č. j. 21 Nc 904/2023-32, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 31. 10. 2023, č.j. 23 Co 292/2023-46,
bylo zastaveno dříve iniciované řízení ve věci obdobného návrhu ze dne 10. 4.
2023, ohledně omezení svéprávnosti posuzovaného M. V. podle § 35 odst. 2 zákona
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), neboť
jím tehdy nebyla předložena lékařská zpráva o duševním stavu posuzovaného a ani
z dalšího provedeného šetření nebyla prokázána potřeba vedení řízení o omezení
svéprávnosti. To přesto, že navrhovatel tvrdil, že posuzovaný dne 27. 10. 2010
utrpěl těžký úraz, po němž má trvalé následky a postižení fyzické i mentální
(kognitivní). Je odkázán na pomoc manželky a ošetřovatelek. Soud prvního stupně
i v nynějším řízení vyzval navrhovatele, aby předložil lékařskou zprávu o
duševním stavu posuzovaného, z níž by vyplynuly skutečnosti, na jejichž základě
bude možné učinit předběžný závěr, že posuzovaný může trpět duševní poruchou,
která není jen přechodná, léky neovlivnitelná, pro niž je schopen jen omezeně
právně jednat. Navrhovatel však ani přes výzvu ve stanovené lhůtě v průběhu
nynějšího řízení žádnou (aktuální) lékařskou zprávu nepředložil.
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen
„odvolací soud“) na základě navrhovatelem podaného odvolání v záhlaví označeným
rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího
soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení
odvolacího soudu). Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, že
absence předložení lékařské zprávy za současného rozptýlení pochybností o
potřebě dalšího vedení řízení o omezení svéprávnosti jsou okolnostmi vedoucími
k zastavení řízení.
3. K odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud s odkazem na své
předcházející rozhodnutí ze dne 31. 10. 2023, č. j. 23 Co 292/2023-46 (přijaté
v řízení o dřívějším obsahově obdobném návrhu navrhovatele), vysvětlil, že
účelem soudem vyžadované lékařské zprávy od navrhovatele je obrana proti
neodůvodněným, případně šikanózním, návrhům na zahájení řízení o omezení
svéprávnosti. Tuto povinnost soud navrhovateli uložit nemusí; povinnost
předložit lékařské vysvědčení soud neuloží tam, kde se podle okolností případu
jeví takový požadavek zbytečným nebo tam, kde je v obecném zájmu nebo v zájmu
posuzovaného, aby řízení proběhlo. Odvolací soud sdílel závěr soudu prvního
stupně o tom, že v dané věci není požadavek na předložení lékařské zprávy o
zdravotním stavu posuzovaného zbytečným formalismem, včetně toho, že ani z
úřední povinnosti soud neshledává potřebu vedení takového řízení (přitom
odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 303/05, či
ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09) a smysl právní úpravy svéprávnosti
(srov. Úmluvu o právech osob se zdravotním postižením, publikovanou pod č. 10/2010 Sb. m. s., zákon č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění,
dále jen „o. z.“). Současná právní úprava podle odvolacího soudu klade důraz na
minimální zásahy státu do svéprávnosti člověka a výjimečnosti takového
rozhodnutí. Nový občanský zákoník chápe omezení svéprávnosti člověka jako
krajní prostředek ochrany jeho zájmů. V ustanovení § 55 odst. 2 o. z. stanoví,
že tak soud učiní až v případě, kdy vzhledem k zájmům člověka mírnější a méně
omezující opatření nepostačují. Dále výslovně uvádí, že k omezení svéprávnosti
lze přistoupit jen v zájmu člověka, jehož se to týká (§ 55 odst. 1 o. z.). Takové rozhodnutí musí být pro člověka přínosem, tj. výhody z tohoto opatření
musí převážit nad nevýhodami. A dále také, že zájem tohoto člověka je jediným
důvodem takového zásahu. Nejde tedy o ochranu zájmů třetích osob, ani zájmu
veřejného. V daném případě nevyplývá podle odvolacího soudu z obsahu spisu, že
by zájem posuzovaného vyžadoval vedení dalšího řízení o svéprávnost a
opatrovnictví. I pokud by bylo možné připustit, že zdravotní stav posuzovaného
může vyvolávat pochybnosti o jeho duševních schopnostech, tak nebylo zjištěno,
že by mu hrozila závažná újma a že by jeho životní podmínky a potřeby nebyly
řádně zajištěny. Námitky odvolatele o tom, že soud prvního stupně neprovedl
zhlédnutí posuzovaného, odvolací soud nepovažoval za důvodné. Je sice pravdou,
že zhlédnutí dle § 38 odst. 2 z. ř. s. je obligatorní náležitostí každého
řízení o svéprávnosti, a od zhlédnutí soud nemůže upustit, nicméně ono
„zhlédnutí“ ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 o. z. a § 38 odst. 2 části první
věty za středníkem z. ř. s. (kterým se rozumí pokus o zjištění stavu člověka
vlastním pozorováním soudce), není přímo důkazním prostředkem. Je třeba jej ale
nezbytně provést až tehdy, je-li řízení o svéprávnost vedeno (a je uvažováno do
zásahu svéprávnosti posuzovaného).
O takový případ se ale v odvoláním napadeném
rozhodnutí podle odvolacího soudu nejednalo, neboť soud zastavil řízení a o
svéprávnosti posuzovaného žádným způsobem nerozhodoval.
4. Usnesení odvolacího soudu navrhovatel napadl v rozsahu výroku I, o
zastavení řízení dovoláním. Namítal, že odvolací soud nesprávně věc posoudil po
stránce právní a přitom se měl odchýlit od ustálené judikatury dovolacího
soudu, konkrétně od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp.
zn. 24 Cdo 2412/2020, ze dne 21.1.2025, sp. zn. 24 Cdo 25/2025, rozsudku ze dne
13. 2. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3777/2023, popř. též od nálezu Ústavního soudu ze
dne 11. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 4260/16, podle nichž soudy nemohou své
povinnosti přenášet na navrhovatele postupem podle § 35 odst. 2 věty druhé z.
ř. s. a formalisticky se tak uložením povinnosti předložit lékařskou zprávu o
duševním stavu posuzované osoby vyhýbat meritornímu rozhodnutí. Možnost
zastavení řízení v případě nepředložení takové lékařské zprávy je v právním
řádu upravena pro naplnění smyslu a účelu řízení o omezení svéprávnosti.
5. Odkazoval-li se odvolací soud rovněž na rozhodnutí Ústavního soudu,
konkrétně jeho nález ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. II. ÚS 303/05, či ze dne 18.
8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, pak podle dovolatele ona rozhodnutí nejsou pro
tento případ přiléhavá, neboť se vztahují až k fázi meritorního rozhodování ve
věci, ke které však v předmětném řízení nedošlo, neboť bylo (dle dovolatele
předčasně) zastaveno dle § 35 odst. 2 z. ř. s. Zejména pak v případě, že
odvolací soud sám v napadeném usnesení uvádí, že zdravotní stav posuzovaného
může vyvolávat pochybnosti o jeho duševních schopnostech, mělo být dle názoru
odvolatele, provedeno ve věci řádné dokazování. Dovolatel dále namítal, že
soudy obou stupňů posuzovaného v tomto řízení náležitě „neshlédly“. Rovněž jim
vytkl, že posuzovanému již v počátku řízení neustanovily k ochraně jeho zájmů
opatrovníka, i zde bylo poukazováno na usnesení Nejvyššího soudu usnesení ze
dne 20. 1. 2025, sp. zn. 24 Cdo 25/2025. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je
dovolatelem podaný návrh na zahájení řízení o omezení svéprávnosti šikanózní
byl pro něj navíc závěrem překvapivým. Konečně dovolatel podrobně poukazoval na
vady předcházejícího řízení a závěrem se dožadoval, aby Nejvyšší soud svým
rozhodnutím zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
6. K podanému dovolání se podrobně vyjádřil prostřednictvím svého
zástupce posuzovaný. Ve vyjádření bylo zdůrazněno, že je jen velmi lidsky těžko
pochopitelné, z jakého důvodu navrhovatel (jeho syn) činí takové kroky a podává
opakované návrhy na zbavení jeho svéprávnosti. Posuzovaný si uvědomuje své
zdravotní limity a omezení, které souvisejí s prodělanou nehodou v roce 2010 a
jejími následky, ať se jedná o poškození paměti, či fyzická omezení související
s postupnou ztrátou zraku, či hybností. Po celou dobu od nehody je péče o něj
velice dobře ze strany manželky zajištěna. Tuto skutečnost si sám uvědomuje a
tato stávající osobní péče manželky je pro něj prioritní. Navrhovatel o něj
nemá prakticky žádný zájem, s péči nikdy nepomáhal a ani pomoc nenabídl. Po
nehodě, která posuzovaného postihla před 15 lety byl jeho stav vážnější a pouze
díky péči manželky je jeho stav již dlouhodobě stabilizovaný. Posuzovaný má
dovolání navrhovatele za nepřípustné, neboť podle něj toliko zpochybňuje soudy
zjištěný skutkový stav. Nejde zde o řešení „právní otázky zásadního významu“,
neboť dovolacímu soudu žádná nová právní otázka nebyla předložena, a navíc
odvolací soud rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou. Zákon stanoví, že soud
může navrhovateli uložit předložení lékařské zprávy o duševním stavu osoby, o
jejíž svéprávnosti se jedná, což soud v tomto případě učinil. Tento postup
soudu je zcela legitimní, což také odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo 2412/2020)
7. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu i s další judikaturou
dovolacího i Ústavního soudu, která připouští, že u „soukromého navrhovatele“
může soud vyžadovat aktuální lékařskou zprávu, a pokud tato není předložena,
lze řízení zastavit. Dovolatel se sice odvolává na některé nálezy Ústavního
soudu, ty však jen zdůrazňují povinnost meritorně projednávat případy, kde
existují relevantní a aktuální indicie duševní poruchy. Navrhovatel soudu
předložil pouze lékařské zprávy z let 2019–2020, avšak žádné aktuální lékařské
podklady. Ani jedna z předložených lékařských zpráv, včetně odborného vyjádření
MUDr. Jana Boháče neuvádí, nebo nepotvrzuje, že by posuzovaný trpěl nebo v
současné době trpí duševní poruchou, která není pouze přechodná. Veškeré
lékařské zprávy, které navrhovatel předložil pouze potvrzují, že měl posuzovaný
v roce 2010 úraz v jehož důsledku trpí poruchou paměti, koncentrace, komunikace
a snížením psychomotorického tempa. Ani ve zprávách neurologických, ani ve
zprávách psychiatrických není zmíněna duševní porucha ani nebyl ze strany
těchto odborných lékařů podán návrh na omezení svéprávnosti z důvodu možného
ohrožení klienta, kterému by snad hrozila jinak závažná újma, jak uvádí
navrhovatel. Navrhovatel se nezákonným způsobem dostal ke starším lékařským
zprávám, které obsahují osobní a velmi citlivé údaje o jeho zdravotním stavu, a
které byly navrhovatelem předloženy Okresnímu soudu v Pardubicích nelegálním
způsobem. V návrhu na omezení svéprávnosti je uvedeno, že je navrhovatel
obdržel od třetího subjektu, a to s ohledem na postavení posuzovaného jako
svědka v rámci výše specifikovaných soudních řízeních. Zjevně se tedy jedná o
neoprávněné nakládání s citlivými osobními údaji (únik ze spisové dokumentace),
k čemuž posuzovaný nedal souhlas. Posuzovaný souhlasí s tím, jak odvolací soud
vypořádal námitku, že nebyl v dosavadním řízení zhlédnut a vyjadřuje se i
ohledně šetření, které proběhlo (v řízení o předchozím návrhu) dne 19. 9. 2023.
Ohledně námitky týkající se ustanovení opatrovníka (§ 37 odst. 1 z. ř. s.) má
posuzovaný za to, že se vztahuje až k vlastnímu řízení o omezení svéprávnosti.
Judikatura sice potvrzuje nutnost opatrovníka v probíhajícím řízení, nikoliv
však v řízení, které bylo od počátku nedůvodné a zastaveno. Z obsahu obou
podání (tedy jak návrhu v předchozím, tak i přítomném řízení) je zřejmé, že
navrhovatel nepřichází s žádnými novými skutečnostmi, ale pouze opakuje již
dříve tvrzené a soudy vyhodnocené okolnosti. Takový postup je v rozporu s
účelem řízení o svéprávnosti, které má sloužit výhradně ochraně zájmů klienta,
nikoli k řešení rodinných konfliktů či k prosazování zájmů jedné strany proti
vůli klienta. Posuzovaný proto navrhoval, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl
jako nepřípustné podle § 243c o. s. ř.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. S ohledem
na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1 odst. 1,
3 a 4 a § 30 z. ř. s.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou
– účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V projednávané věci
proto záviselo rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení právní
otázky za jakých okolností může soud přistoupit k zastavení řízení o
svéprávnosti, nepředloží-li navrhovatel vyžádanou lékařskou zprávu a dále na
související otázce, kdy je třeba posuzovanému ustanovit opatrovníka pro dané
řízení a jakým způsobem má být prováděno dokazování. Dovolání shledal Nejvyšší
soud ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť
odvolací soud se při řešení dovoláním nastolených otázek odchýlil od ustálené
judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu.
IV. Důvodnost dovolání
12. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.
s. ř.), striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta první
o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
13. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §
241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li
odvolací soud věc podle právního předpisu, jež na zjištěný skutkový stav
nedopadá, nebo právní předpis, sice správně vybraný, nesprávně vyložil,
případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
14. Nejvyšší soud (s ohledem na zásadu „setrvej při rozhodnutém“
zakotvenou v § 13 o. z.) předesílá, že se těmi otázkami, jež jsou mu nyní
předkládány dovolatelem, souhrnně zabýval ve svém usnesení ze dne 21. 1. 2025,
sp. zn. 24 Cdo 25/2025, na něž navrhovatel také ve svém dovolání odkazuje, a v
němž dovolací soud dospěl k následujícím závěrům:
15. Podle § 35 z. ř. s. platí, že návrh na zahájení řízení o omezení
nebo vrácení svéprávnosti může podat též zdravotní ústav (odst. 1). Z návrhu
musí vyplývat, z jakých skutkových a právních důvodů považuje navrhovatel návrh
za důvodný a že užití mírnějších a méně omezujících opatření není možné.
Nepodal-li návrh na zahájení řízení státní orgán nebo zdravotní ústav, může
soud uložit navrhovateli, aby do přiměřené lhůty předložil lékařskou zprávu o
duševním stavu osoby, o jejíž svéprávnost se jedná (dále jen „posuzovaný“);
není-li v této lhůtě lékařská zpráva předložena, soud zastaví řízení (odst. 2).
16. Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 24 Cdo
2412/2020, vyložil, že k podání návrhu na zahájení řízení o omezení
svéprávnosti je v zásadě legitimována každá fyzická nebo právnická osoba, která
má právní osobnost ve smyslu ustanovení § 15 o. z. (§ 19 o. s. ř.). V rámci
řízení o omezení svéprávnosti, které se vede v zájmu posuzované osoby a je
řízením nesporným, v němž se uplatňuje zásada oficiality a vyšetřovací, pak
soud komplexně posoudí svéprávnost člověka nezávisle na rozsahu návrhu na
zahájení řízení. Ke každému podání však soud musí přistupovat individuálně a
citlivě, s vědomím, že jde o záležitost, která může fyzickou osobu
stigmatizovat. Již samotné zahájení a vedení řízení je pro dotčenou osobu velmi
závažnou a nepříjemnou okolností, a tudíž se může stát i zneužitelným nástrojem
k šikanóznímu jednání ze strany třetích osob. Z uvedeného důvodu, neboť se
nepožaduje prokázání právního zájmu navrhovatele na podaném návrhu, zákon v
ustanovení § 35 odst. 2 z. ř. s. podmiňuje podání návrhu na omezení
svéprávnosti splněním několika náležitostí. Navrhovatel zde především musí
tvrdit konkrétní skutečnosti, které představují předpoklady omezení
svéprávnosti, a to existenci duševní poruchy, existenci hrozby závažnou újmou,
pro případ, že svéprávnost člověka nebude omezena, a nedostatečnost méně
omezujících opatření. Podává-li návrh jiný navrhovatel, než zdravotní ústav či
státní orgán, může soud navíc fakultativně požadovat, aby ve stanovené lhůtě
navrhovatel předložil lékařskou zprávu o duševním stavu posuzovaného. Nesplnění
této povinnosti ve stanovené lhůtě může vyústit v zastavení řízení (srov. § 35
odst. 2 větu druhou z. ř. s.). U soukromých osob může být předložení takové
lékařské zprávy – vzhledem k povinnosti zachovávat údaje ve zdravotní
dokumentaci důvěrnými – velmi obtížně splnitelné, proto je třeba požadavek
soudu na předložení lékařské zprávy o duševním stavu posuzovaného považovat za
ospravedlnitelný (právě a jen) tehdy, kdy je zřejmé, že se jedná o návrh
šikanózní a zcela nedůvodný. Jde tedy o jakousi zákonnou „pojistku“, která
umožňuje soudu zabránit jednání o návrhu na omezení svéprávnosti, který je od
počátku zjevně nedůvodný, či šikanózní (srovnej za obsahově totožné předešlé
právní úpravy rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1963, sp. zn. 2 Cz 29/1969, uveřejněné pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
ročník 1970). Naopak soud nebude požadovat lékařskou zprávu tam, kde by se zdál
podle okolností případu takový požadavek zbytečným, nebo když by jiné okolnosti
nasvědčovaly tomu, že je v obecném zájmu, aby řízení bylo provedeno, např. tam,
kde by mohlo dojít k ohrožení života či zdraví jiných osob (srovnej rozhodnutí
uveřejněné pod č. 36 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1965).
Uvedený výklad je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, z níž se
podává, že „povinnost předložit lékařskou zprávu chrání posuzovanou osobu před
šikanózními a zjevně nedůvodnými návrhy“, a že obecné soudy „předtím, než uloží
navrhovateli povinnost předložit lékařskou zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny
podmínky pro pokračování v řízení i bez toho; v opačném případě pečlivě zváží,
zda je návrh zjevně neodůvodněný či šikanózní“. Prostor pro uložení povinnosti
předložit lékařskou zprávu podle ustanovení § 35 odst. 2 věty druhé z. ř. s. se
tedy „nabízí podpůrně, a to zejména pro případy tzv. šikanózních (zjevně
neodůvodněných) návrhů na zahájení řízení“ (k tomu srovnej nález Ústavního
soudu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. IV. ÚS 4260/16). Závěr o tom, zda návrh na
omezení svéprávnosti, který podal jiný navrhovatel než státní orgán nebo
zdravotní ústav, je šikanózní (či zjevně neopodstatněný) závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu. V rámci této úvahy soud vychází nejen ze
skutkových tvrzení a důkazů obsažených v samotném návrhu, ale může přihlédnout
i k jiným skutečnostem, které vyhodnotí, že jsou (mohou být) z tohoto hlediska
podstatné.
17. Vycházeje z uvedených judikatorních závěrů je zřejmé, že možnost
zastavit řízení podle § 35 odst. 2, věta druhá z. ř. s. představuje výjimku z
pravidla, že v řízení se postupuje v souladu s principem oficiality plynoucím z
§ 20 odst. 1 z. ř. s., a že řízení lze takto specificky zastavit jen tehdy,
je-li návrh zjevně (prima facie) nedůvodný, popř. lze-li ho dokonce označit za
šikanózní. Jde navíc – jak právě vyloženo – o výjimku v právu, pročež je jí
třeba, jako každou jinou výjimku, vykládat spíše restriktivním způsobem
(princip „singularia non sunt extendenda“). V případě, že na základě pouhého
neformálního šetření soudu, nelze učinit spolehlivý závěr o bezdůvodnosti
(šikanóznosti) návrhu, je třeba (v případech sporných či hraničních, jakým je i
právě projednávaná věc) preferovat rozhodnutí o věci samé, tedy provést o
podaném návrhu řádné dokazování předvídané ustanovením § 38 odst. 1 a 2 z. ř.
s. a rozhodnout buď meritorně (rozsudkem, jímž se částečně omezí svéprávnost
posuzovaného podle § 40 z. ř. s., nebo se přijme jiné opatření) nebo – po tzv.
kvazimeritorním přezkumu – je možno, ukáže-li se návrh nedůvodným, řízení
usnesením zastavit podle § 16 z. ř. s., a to i když bylo zahájeno na návrh
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2022, sp. zn. 24 Cdo
2179/2022). „Věcné“ zastavení řízení v nesporném řízení tu plní obdobný účel
jako zamítnutí návrhu v řízení sporném.
18. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že pochybnosti o důvodnosti podaného
návrhu (učiněné v této fázi řízení navíc nikoliv na základě dokazování
provedeného procesně korektním způsobem při jednání [srov. § 122 odst. 1 o. s.
ř. ve spojení s § 1 odst. 1 z. ř. s. ], nýbrž toliko na základě neformálních
zjištění) nemohou vyústit v zastavení řízení pro nepředložení soudem vyžádané
lékařské zprávy podle § 35 odst. 2 z. ř. s. odpovídá úvahám obsaženým v
precedenčně závazném (čl. 89 odst. 2 Ústavy) nálezu Ústavního soudu ze dne ze
dne 5.12.2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, podle něhož jsou obecné soudy povinny
posuzovat věci tohoto druhu důsledně (a v pochybnostech meritorně), na základě
řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti - od
(jejího plného) přiznání bez jakéhokoli omezení až po omezení fakticky se
blížící zbavení způsobilosti k právním úkonům podle dřívější právní úpravy -
zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu
zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem
člověka být omezen ve svéprávnosti v co možná nejmenší míře.
19. Vztaženo do poměrů projednávané věci lze doplnit, že tvrzení
navrhovatele obsažená v návrhu na zahájení řízení o tom, že ze svého (byť jistě
subjektivního a laického) úhlu pohledu shledává u svého otce projevy
psychického onemocnění nelze mít, alespoň v současné fázi řízení, ani za
šikanózní, ale ani za zjevně bezdůvodná. Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že
na jedné straně zcela správně zdůraznil oficialitu daného typu řízení, aby na
straně druhé sice také správně postřehl, že „zdravotní stav posuzovaného může
vyvolávat pochybnosti o jeho duševních schopnostech“, aniž by však z této opět
zcela správné úvahy vyvodil pro věc odpovídající právní závěry. Právě existence
pochybností o zdravotním stavu posuzovaného měly naopak indikovat potřebu
dalšího vedení řízení.
20. Předložené lékařské zprávy, byť staršího data, hovoří o těžkém
organickém psychosyndromu, který je trvalého rázu (zpráva MUDr. Frátrikové z
12/2019, č.l. 7 spisu), obdobnou diagnózu přebírá v tomtéž období MUDr.
Sillinger, který hovoří o těžkém poškození mozku (č.l. 9 spisu), v odborném
vyjádření pro Městský soud v Praze, který projednával tr. věc obž. B. (dříve
Ch.) pod sp. zn. 4 T 4/2019 se v 11/2020, a který hodlal vyslechnout
posuzovaného v roli svědka, jenž měl za nevyjasněných okolností rubopisovat
zpochybňovanou směnku za 900 000 000 Kč se ve vztahu k posuzovanému hovoří o
„trvalé poruše paměti“ a vzhledem k jeho „těžkému organickému psychosyndromu“
nelze výpověď (nyní) posuzovaného považovat za validní“ (č.l. 21 spisu). Rovněž
zpráva MUDr. Buluška z 3/2022 (č.l. 58 spisu) opět hovoří o „dlouhodobě
stacionárním nálezu“, přičemž i při CT vyšetření vykonaném zhruba 12 let od
dopravní nehody je zjišťována „difúzní mozková atrofie“. Z přílohového spisu
uvedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 21 Nc 904/2023, vyplývá, že pode
sdělení ošetřujícího lékaře MUDr. Sillingera z 8. 9. 2023 je posuzovaný
apsychotický, při vědomí, plně orientovaný, klidný a spolupracující (č.l. 231
přílohového spisu).
21. V této fázi řízení lze (samozřejmě bez jakékoliv prejudice k
výsledku případného navazujícího meritorního rozhodnutí) alespoň pro účely
posouzení, zda je podaný návrh šikanózní či nikoliv, shrnout, že podle náhledu
lékařů odborníků, vedlo poškození mozku v důsledku autonehody v říjnu 2010 k
dlouhodobým, trvalým a závažným následkům, pokud jde o hodnocení psychického
stavu posuzovaného. Zůstává tak i nadále otázkou, zda tento psychický handicap
je přítomen u posuzovaného i v současné době (a zda proto vyvstane potřeba
zvážení omezení ve svéprávnosti), jak tvrdí navrhovatel, či zda se naopak jeho
psychický stav podstatně zlepšil, jak tvrdí manželka posuzovaného, která v
tomto směru předkládá i aktuálnější zprávu ošetřujícího lékaře. Nicméně tvrzení
navrhovatele, nelze přeceňovat z důvodů, které uvádí manželka posuzovaného ve
vyjádření k dovolání (tedy pro údajný nezájem navrhovatele o svého otce),
obdobně však nelze alespoň za současného stavu řízení nekriticky vycházet ani z
tvrzení manželky posuzovaného, v jejímž zájmu nemusí být úplné posouzení jeho
zdravotního stavu, vznikly-li v minulosti zřejmé pochybnosti o „převodu bytu“ z
posuzovaného na jeho manželku, k němuž mělo dojít v roce 2017 (tedy ještě v
době, k níž se vztahovaly nepříznivé zdravotní zprávy). Pochybnosti o
legálnosti celé transakce by přitom mohly být výsledkem tohoto řízení případně
utvrzeny (viz čestné prohlášení L. V. ze dne 28. 4. 2025 na č.l. 69 a 70
spisu). Posuzovaný také dosud nebyl vyslechnut ani soudcem, ani ustanoveným
soudním znalcem.
22. Řečeno jinak: vyplynulo-li z lékařských zpráv, byť staršího data, že
zdravotní (psychická) indispozice posuzovaného byla přinejmenším po velmi
dlouhou dobu velmi závažná a jevila se většímu počtu lékařů jako stacionární,
trvalá, resp. nevratná, je třeba zásadní a objektivní pochybnosti o jejím
přetrvávání, vylepšení či snad vymizení náležitě v dalším řízení zákonu
odpovídajícím prověřit, a to vedle dalších navržených důkazů i obligatorním
znaleckým posudkem.
23. Odtud plyne, že podaný návrh nebyl ani šikanózní, ale ani zjevně
nedůvodný, nebylo proto namístě vyzývat navrhovatele k předložení (další,
aktuální) lékařské zprávy, tím méně z procesních důvodů zastavovat řízení, když
neformálně soudem prvního stupně zjištěné skutečnosti tvrzení obsažená v návrhu
jednoznačně a spolehlivě nevyvrátila. Zastavení řízení podle § 35 odst. 2 z. ř.
s., které z hlediska své dispozice nedopadá na situace, v nichž je i po šetření
soudu situace posuzovaného sporná či nejednoznačná, totiž nelze odůvodnit jen
obecným poukazem o dopadech řízení o svéprávnosti do poměrů posuzovaného, tím
méně pak je vhodné v této fázi řízení argumentovat zásadami, jimiž se spravuje
až vlastní (meritorní) rozhodování o tom, zda je posuzovaného vůbec namístě
omezit ve svéprávnosti, případně v jakém rozsahu. Tyto závěry lze totiž činit
až po náležitě provedeném dokazování, které se provádí zásadně při jednání (§
122 o. s. ř.), a to s plným respektem k procesním právům všech účastníků
řízení. Ve vztahu ke vzájemně provázaným otázkám bylo dovolání uplatněno
opodstatněně, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k nim není ve
výsledku správné. Nejvyšší soud připomíná, že při potřebě materiálního nazírání
projednatelnosti dovolání není dovolatel, přísně vzato, povinen formulovat
jednotlivé námitky či dokonce otázky, postačí, jestliže - slovy zákona -
vyloží, jaké právní posouzení ze strany odvolacího soudu považuje za nesprávné
a v čem tuto nesprávnost spatřuje (viz § 241a odst. 3 o. s. ř.), oproti tomu
„zásadní právní význam předestřené otázky“, jak se o něm zmiňuje posuzovaný ve
svém vyjádření k dovolání, již od 1. 1. 2013 nepatří mezi předpoklady
přípustnosti dovolání.
24. Dovolání je však důvodné i ve vztahu k otázce třetí, vytýkající
soudům nižších stupňů, že posuzovanému neustanovily ihned v počátku řízení
opatrovníka. Nejvyšší soud se danou otázkou již zabýval, a to ve svém usnesení
ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 24 Cdo 650/2023, a znovu v již zmiňovaném usnesení z
21. 1. 2025, sp. zn. 24 Cdo 25/2025, v nichž při posouzení povinnosti soudu
směřující v rámci řízení o svéprávnosti k ustanovení (tzv. procesního)
opatrovníka uvedl, že ze znění § 37 odst. 1 věta prvá z. ř. s. je bez rozumných
pochybností zřejmé, že soud obligatorně přistoupí k ustanovení procesního
opatrovníka posuzovanému bez prodlení, jakmile bylo zahájeno řízení o
svéprávnosti (§ 34 a násl. z. ř. s.), a to zcela bez ohledu na to, bylo-li
takové řízení zahájeno bez návrhu (tzv. z moci úřední - usnesením soudu vydaným
dle § 13 odst. 1 z. ř. s.) nebo – jako v poměrech právě projednávané věci – na
návrh účastníka řízení (§ 1 odst. 1 až 4, § 35 odst. 1 a 2 z. ř. s.). Není
přitom samozřejmě určující, zda je podaný návrh důvodný nebo má-li být řízení o
něm zastaveno, neboť posuzovaný musí být procesním opatrovníkem zastoupen po
celou dobu řízení. Takto jmenovaný opatrovník je subjektivně oprávněn
samostatně podat jménem posuzovaného odvolání do všech navazujících rozhodnutí,
pokud to zákon připouští, usnesení o zastavení řízení (pro nepředložení
lékařské zprávy navrhovatelem) nevyjímaje (posuzovaný totiž není vyloučen z
okruhu osob, které mohou podat návrh na zahájení řízení a může se kupř.
dožadovat, aby byla jeho svéprávnost přezkoumána a přijato vhodné opatření).
Řečeno jinak: z hlediska nutnosti ustanovení procesního opatrovníka jsou
bezvýznamné výhrady (v tehdy judikované věci posuzovaného), že řízení nemělo
být zahájeno, popř. má být zastaveno. Nejvyšší soud současně odkázal na
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 8
Co 2017/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1,
ročník 2016, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 24
Cdo 2497/2019. Rovněž Ústavní soud se k předestřené otázce vyslovil v nálezu ze
dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 866/16, kde uvedl: "Jmenování opatrovníka je
úkonem soudu, jenž je podmíněn splněním zákonem stanovených předpokladů. Z
ustanovení § 37 odst. 1 z. ř. s. plyne, že soud v řízení o svéprávnosti jmenuje
posuzovanému opatrovníka, a lze dospět i k názoru, že takto učiní i v případě,
že posuzovaná osoba již opatrovníka (hmotněprávního opatrovníka dříve jí
jmenovaného) má“. Možnost volby zmocněnce posuzovaným i v takovém řízení rovněž
zůstane nedotčena (jako se stalo i v přítomné věci).
25. I ve vztahu k otázce obligatorního ustanovení opatrovníka
posuzovanému proto nebyl postup odvolacího soudu (a především soudu prvního
stupně) správný, přičemž vedle naplnění dovolacího důvodu tkvícího v nesprávném
právním posouzení věci představuje uvedený nedostatek současně i tzv. jinou
vadu řízení, která mohla mít vliv na věcnou správnost napadeného usnesení (§
242 odst. 3 o. s. ř.), k níž by musel Nejvyšší soud u jinak přípustného
dovolání přihlédnout z úřední povinnosti, i kdyby nebyla dovolatelem uplatněna.
26. Za nastalé procesní situace, kdy bude na soudu prvního stupně, aby
ve věci dále jednal a znovu rozhodl, je nadbytečné, aby se Nejvyšší soud
zabýval důvodností dovolání též ve vztahu k námitkám o údajné překvapivosti
napadeného rozhodnutí. Stejně tak je nadbytečné vysvětlovat, že odvolací soud a
spolu s ním i soud prvního stupně naopak v nejmenším nepochybily, pokud
posuzovaného (prozatím) nezhlédly. Zhlédnutí je institut vlastní až samotnému
posuzování potřeby omezení svéprávnosti, zde však soudy nižších stupňů
nepřikročily ke zhlédnutí, neboť byly vedeny odlišným právním názorem k výkladu
§ 35 odst. 2 z. ř. s. a prvoplánovitě nesměřovaly ke krácení práva účastníků
řízení na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a
svobod. Bez významu je pak zabývat se údajnými vadami předcházejícího řízení,
neboť v něm vydaná rozhodnutí nejsou předmětem nynějšího dovolacího přezkumu.
Sluší se pak dodat, že /potud „procesní“/ rozhodnutí o zastavení řízení pro
nepředložení lékařské zprávy netvoří překážku věci rozhodnuté a nebrání podání
nového návrhu, byť i stejně odůvodněného (na rozdíl od zastavení řízení podle §
16 z. ř. s., k němuž dochází až po výše zmiňovaném tzv. „kvazimeritorním
přezkumu“).
27. Lze proto uzavřít, že právní posouzení dovoláním předestřených
otázek ze strany odvolacího soudu je neúplné, a tedy i nesprávné.
28. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání již jinak (ve smyslu §
237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti
přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2
písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci
zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou
správnost napadeného usnesení (nad rámec vytýkaného neustanovení procesního
opatrovníka) neshledal. Pokud jde o namítanou nezákonnost předložených
listinných důkazů (způsobu jejich opatření), neskýtá dosud spisový materiál
spolehlivý podklad pro to, aby ona námitka mohla být v úplnosti posouzena,
navíc tyto důkazy dosud nebyly regulérně provedeny (dokazování se zásadně
provádí při jednání, srov. § 122 odst. 1 o. s. ř.) a hodnocení jejich
legálnosti bude proto vyhrazeno soudům v navazující fázi řízení.
29. Protože je usnesení odvolacího soudu založeno na nesprávném právním
posouzení věci, čímž je současně naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §
241a odst. 1 o. s. ř., a protože Nejvyšší soud současně neshledal, že by byly
splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí
dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než
usnesení odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
30. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, přitom
přiměřeně platí i pro usnesení soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je
a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá
o. s. ř.).
31. V dalším řízení jsou soudy obou stupňů vázány vysloveným právním
názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s.
ř.).
32. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne
soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 11. 2025
JUDr. David Vláčil
předseda senátu