USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci projednání pozůstalosti po M. V., zemřelému XY, za účasti poz. dcery M. H., zastoupené JUDr. Danielou Pitínovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Suppého 532/4, a poz. syna M. V., zastoupenému obecnou zmocněnkyní M. B., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 34 D 1379/2014, o dovolání pozůstalé dcery M. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 29 Co 86/2024-808, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 4, prostřednictvím pověřeného soudního komisaře JUDr. Miloslava Peterky, notáře v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. 2. 2024, č. j. 34 D 1379/2014-771, vyslovil, že v řízení bude jednáno s pozůstalou dcerou M. H. jako „univerzální dědičkou“ a pozůstalým synem M. V. jako nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti (výrok I), určil obvyklou cenu aktiv pozůstalosti částkou 5 845 406,07 Kč, výši pasiv pozůstalosti částkou 26 905 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti částkou 5 818 501,07 Kč (výrok II).
Potvrdil, že veškerou pozůstalost nabyla pozůstalá dcera, a uložil jí povinnost vyplatit pozůstalému synovi (coby nepominutelnému dědici) částku 727 313 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok III). Dále určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a odměnu notáře ve výši 62 170 Kč uložil uhradit pozůstalé dědičce, přičemž pozůstalému synu vrátil zálohu v částce 2 000 Kč (výrok V). Dědičce konečně uložil uhradit státu částku 137 940 Kč na nákladech řízení jím vynaložených, spočívajících ve vyplaceném znalečném (výrok VI).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání pozůstalé dcery v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil
3. Usnesení odvolacího soudu pozůstalá dcera napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
4. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání směřující proti výroku I napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku V, alinea druhá, tedy pokud jím bylo rozhodnuto o tom, že se M. V. po právní moci vrací záloha 2 000 Kč, není subjektivně přípustné. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím (resp. jednotlivým napadeným výrokem), a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96 a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
5. Podala-li tak pozůstalá dcera dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, v části, jímž se posuzovalo vrácení zálohy /na náklady důkazu/ jinému účastníkovi řízení, pak v tomu odpovídajícím rozsahu o žádných jejích právech a povinnostech rozhodováno nebylo a žádná procesní újma jí tak způsobena býti nemohla. Podané dovolání tak není v uvedené části subjektivně přípustné.
6. Dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II) a rovněž v rozsahu, jímž bylo výrokem I potvrzeno usnesení soudu prvního stupně v jeho /nákladových/ výrocích IV, V, alinea první a výroku VI, není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné, neboť zákon nyní nepřipouští dovolání do nákladových výroků, včítaje v to i rozhodování o odměně notáře [srov. § 127 zákona č. 292/2012 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“)], Nejvyšší soud se proto nemohl zabývat ani obsáhlou, leč bezvýznamnou argumentací obsaženou v odstavcích 28 a 29 dovolání.
7. Otázka, zda se odvolací soud odchýlil od závěrů vtělených od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2236/2020 (uveřejněného pod číslem 13/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud od závěrů uvedeného rozhodnutí ve skutečnosti neodchýlil. Citované rozhodnutí (k jehož závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil i v usnesení ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2823/2023) vysvětlilo, že nepominutelný dědic, který popírá důvody svého vydědění a uplatňuje nárok na povinný díl, avšak nezpochybňuje platnost závěti, v níž byl zůstavitelem opomenut, není účastníkem při projednání pozůstalosti ve smyslu ustanovení § 110 odst. 1 věty před středníkem z. ř. s., a to ani s omezenou účastí (nepominutelného dědice) podle § 113 z. ř. s. V takovém případě proto není namístě usnesení soudu o tom, že se účast nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti ukončuje a že s ním nadále nebude jednáno (§ 169 z. ř. s.). Uvedené rozhodnutí tak předpokládá, že nepominutelný dědic 1/ byl jednak formálně platně zůstavitelem vyděděn a 2/ důvody svého vydědění popírá, 3/ žádá v průběhu pozůstalostního řízení o výplatu povinného dílu a 4/ současně s žádostí o výplatu povinného dílu nezpochybnil platnost pořízení pro případ smrti.
8. Popsané judikatorní závěry zjevně nejsou uplatnitelné v poměrech nyní projednávané věci, neboť (vzdor opačnému a nesprávnému tvrzení dovolatelky) pozůstalý syn k výzvě soudního komisaře, jež vyšetřoval dědická práva, ve svém procesním stanovisku adresovanému soudu prvního stupně dne 19. 1. 2015 (na č. l. 65 pozůstalostního spisu) výslovně uvedl, že „se bude domáhat svého zákonného podílu z dědictví po zemřelém otci“, že „nebyl vyděděn zákonnou cestou“ a že zůstavitel by „k vydědění neměl zákonné podmínky“ a dále současně a jednoznačně zpochybnil platnost ručně psané závěti zůstavitele ze dne 1. 12. 2013 (dále jen „závěť“), když uvedl, že „zpochybňuji závěť předloženou M. H., dcerou zemřelého (…) V předložené závěti je sporné písmo i podpis zemřelého (…) a existuje možnost, že závěť nebyla sepsána zemřelým otcem“. Proto poz. syn: „žádal o provedení posudku z oboru grafologie“. Na základě takto učiněného zpochybnění platnosti závěti soud prvního stupně odkázal poz. syna ve smyslu § 170 z. ř. s. usnesením ze dne 27. 1. 2015, č. j. 34 D 379/2014-68, k podání (posléze soudy pravomocně zamítnuté) žaloby na určení jeho dědického práva. Nynější dovolatelka pak v soudním (sporném) řízení vedeném před Obvodním soudem
pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 138/2015 naopak tvrdila, že závěť je platná. Lze tedy shrnout, že v daném případě nešlo o situaci, kdy by pozůstalý syn jako nepominutelný dědic jen zpochybňoval důvody svého vydědění [naopak tvrdil, že vyděděn vůbec nebyl („otcem jsem nebyl vyděděn zákonnou cestou, k vydědění by neměl zákonné důvody“)] a nešlo ani o případ, kdy by uznával platnost pořízení pro případ smrti. Proto ve smyslu § 113 z. ř. s. zůstává poz. syn i nadále účastníkem pozůstalostního řízení, přičemž jeho účastenství je (i s ohledem na pro něj nepříznivý výsledek sporu o dědické právo) omezeno postavením nepominutelného dědice, tedy řízení se účastní při rozhodování o soupisu pozůstalosti a jeho provedení, určení obvyklé ceny pozůstalosti a ohledně vypořádání jeho povinného dílu (srov. i ust. § 185 odst. 3 písm. b/ z. ř. s.).
9. Dané právní posouzení souvisí s tím, že (po rozhodnutí soudu ve sporném řízení o dědické právo) již nebylo v době vydání napadeného usnesení odvolacího soudu pochybností, že sporná závěť je platným pořízením pro případ smrti povolávajícím za jediného dědice dovolatelku. V závěti je dále zůstavitelem uvedeno „svému synovi M. pro jeho nezájem o moji osobu neodkazuji ničeho a přeji si, aby se svého zákonem daného dědického podílu, platného ke dni mé smrti nedomáhal.“ Dovolatelka má za to, že tím byl poz. syn platně vyděděn (o čemž mělo prý být prováděno další jí navržené dokazování), kdežto syn zůstavitele M. V. a spolu s ním i soudy obou stupňů měly naopak za to, že o vydědění nešlo, přičemž projev vůle zůstavitele hodnotily jako pouhé přání, aby se „dědického podílu“ (nyní práva na výplatu povinného dílu) jeho syn vůči dovolatelce nedomáhal.
10. Podle § 1642 zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), platného ke dni smrti zůstavitele, nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti povinný díl. Z § 1643 o. z. plyne, že nepominutelnými dědici jsou děti zůstavitele a nedědí-li, pak jsou jimi jejich potomci (odstavec 1). Je-li nepominutelný dědic nezletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Je-li nepominutelný dědic zletilý, musí se mu dostat alespoň tolik, kolik činí čtvrtina jeho zákonného dědického podílu (odstavec 2). Dle § 1646 odst. 1 o. z. lze ze zákonných důvodů nepominutelného dědice vyděděním z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit.
11. Vydědění je osobním a jednostranným právním jednáním, kterým zůstavitel nepominutelného dědice vylučuje z práva na povinný díl, případně jej na tomto právu zkracuje. Podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 bylo možné vydědit jen výslovným prohlášením s uvedením důvodu vydědění, podle úpravy účinné od 1. 1. 2024 lze vydědit bud výslovně, ať už s uvedením důvodu vydědění či bez něj, vydědit lze ovšem i mlčky (neodporuje-li to obsahu pořízení pro případ smrti).
12. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1777/2019, bylo vyloženo, že platnost prohlášení o vydědění (a tedy i závěti, jež má údajně obsahovat i listinu o vydědění) je třeba posuzovat podle právní úpravy platné (a účinné) ke dni jeho pořízení, ledaže by bylo podle takové úpravy neplatné. V takovém případě je třeba jednání zůstavitele poměřovat i novou právní úpravou. Soudy obou stupňů nepostupovaly zcela důsledně, pokud na posouzení závěti sepsané dne 1. 12. 2013, v její části týkající se poz. syna, vztáhly jen nyní účinnou právní úpravu, tedy zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“); nejde však o nijak zásadní pochybení, jestliže jimi aplikovaná nová právní úprava je z hlediska nároků na vydědění oproti právní úpravě účinné v době sepisu zkoumané listiny méně přísná (a ani při její aplikaci nelze dospět k závěru, že k vydědění pozůstalého syna došlo).
13. Podle § 469a odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), může zůstavitel vydědit potomka, jestliže o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl. O náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a § 480 obč. zák.; v listině však musí být uveden důvod vydědění.
14. Pro vydědění bylo třeba dle o. z. splnit písemnou formu a z listiny musel být zřejmý jednak úkon směřující k vydědění (tedy v podobě tehdy odnětí nároku na zákonem stanovený redukovaný dědický podíl nepominutelného dědice u relativně neplatné závěti) a jednak musel být vedle toho konkretizován některý ze zákonem předjímaných důvodů vydědění. Předložená závěť zůstavitele však projev vůle směřující k vydědění poz. syna neobsahuje (co se míní výslovným projevem vůle směřujícím k vydědění, viz odstavec 17 a 19 tohoto rozhodnutí).
15. Pokud nešlo o platné vydědění dle obč. zák., bylo třeba v souladu s výše citovanou judikaturou ještě zkoumat, zda případně neobstojí z pohledu současné právní úpravy, jež na vydědění klade méně přísné nároky. Uvedené vyplývá z § 3069 o. z., podle něhož se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele. Z ustanovení § 3072 o. z. se pak dále podává, že zemřel-li zůstavitel po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a odporuje-li jeho prohlášení o vydědění právním předpisům účinným v době, kdy bylo učiněno, považuje se za platné, vyhovuje-li tomuto zákonu.
16. Vydědit nepominutelného dědice je podle nyní účinného občanského zákona možné buď výslovně s uvedením důvodu vydědění (§ 1646 a § 1647 o. z.), nebo výslovně bez uvedení důvodu vydědění, pokud je mu (rozumí se dědicem) prokázáno, že se dopustil něčeho, co naplňuje zákonný důvod vydědění (§ 1648 o. z.), a konečně k vydědění může dojít nikoliv výslovně, a to prostřednictvím opomenutí, pokud se opominutý nepominutelný dědic dopustil něčeho, co naplňuje zákonný důvod vydědění, pak jde o tzv. vydědění mlčky a po právu (§ 1651 o. z.).
17. Výslovné vydědění je možné učinit formou prohlášení o vydědění (ať už v pořízení pro případ smrti – např. v závěti nebo v tzv. dovětku / kodicilu/). Zůstavitel v takovém prohlášení o vydědění výslovně uvede, že nepominutelného dědice vyděďuje /tedy že mu odnímá právo na povinný díl nebo jeho část/, přičemž důvod vydědění zůstavitel uvést buď může (§ 1647 o. z.), ale i nemusí (viz § 1648 o. z.).
18. Naopak o vydědění mlčky a po právu (§ 1651 o. z.) jde za situace, kdy zůstavitel pořídí pro případ smrti, vědomě povolá za dědice osoby odlišné od nepominutelného dědice, a to k veškerému svému majetku, případně nepominutelnému dědici sice zůstaví dědický podíl nebo mu zanechá odkaz, takto však nepominutelný dědic nabývá majetek hodnotou menší, než co odpovídá zákonem v jeho prospěch stanovenému povinnému dílu. To vše platí za předpokladu, že zůstavitel bude vědět o existenci takového svého nepominutelného dědice a tento opominutý nepominutelný dědic se zároveň dopustil něčeho, co naplňuje zákonný důvod vydědění. O žádný z právě uvedených a zákonem taxativně vymezených (tří) způsobů vydědění v poměrech právě projednávané pozůstalostní věci nejde.
19. Pozůstalý syn totiž nebyl výslovně vyděděn, neboť z textu závěti sice plyne, že mu nebyl odkázán žádný dědický podíl, avšak z právního úkonu (dnes jde o právní jednání), pro nějž je stanovena obligatorně písemná forma, neplyne, že by se mu nemělo dostat zákonem zakotveného povinného dílu. I kdyby se přistoupilo na výklad dovolatelky, že formulace „synovi pro jeho nezájem o moji osobu neodkazuji ničeho“ má být deklarováním existence důvodu vydědění uvedeného v § 1646 odst. 1 písm. b/ o. z. (opačný závěr zaujal soud prvního stupně), pak uvedení důvodu vydědění ještě (samo o sobě) nepředstavuje vydědění v podobě písemně zachycené vůle zůstavitele vyjadřující jednoznačný požadavek, aby nepominutelný dědic, který nemá mít podle závěti nárok na podíl z dědictví, neobdržel ani povinný díl. Právě jednoznačné odejmutí zákonného povinného dílu je esenciálním předpokladem pro to, aby k výslovnému vydědění v písemné formě mohlo dojít, což platilo i ve vztahu k redukovanému dědickému podílu za obč. zák. účinného ke dni sepisu dané závěti. Zůstavitel v rámci testovací svobody nemusí samozřejmě uvádět přesné formulace (či formule) odpovídající doslovně textu zákona, jeho vůle však musí jednoznačně a bez pochybností zachycovat požadavek mířící k odnětí povinného dílu (jeho části), popř. byla-li listina sepsána před 1. 1. 2014 muselo z vydědění vyplývat, že v případě relativně neplatné závěti nemá dostat ani zákonný podíl svědčící tehdy nepominutelnému dědici.
20. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (jednání) závěti z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je závětí pořizováno, nebo v označení dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21.
7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015). Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i po 1. 1. 2014. Ustanovení § 1494 odst. 2 o.
z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo. Současně však platí opakovaně v rozhodnutích dovolacího soudu vyslovovaný názor, že výklad právního úkonu (dnes jednání) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tj. ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, ale nelze pomocí výkladu nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou pořizovatel neprojevil (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14.
10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1979, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015).
21. Ve sledovaných souvislostech je třeba připomenout, že zůstavitel svou závětí v nejmenším neodnímá pozůstalému synovi M. V. jeho zákonné právo na povinný díl, toliko se „přeje“, aby se svého „zákonem daného dědického podílu (…) nedomáhal“. Nemůže být proto pochybností, že zůstavitel si byl tehdy „zákonem daného dědického podílu“ (pokud byla závěť relativně neplatná) vědom, tento „zákonný dědický podíl“ se s účinností k 1. 1. 2014 transformoval na nárok nepominutelného dědice na výplatu povinného dílu (či jeho doplnění).
Z téhož důvodu nemůže závěť představovat ani vydědění učiněné mlčky a po právu, neboť právě ono zůstavitelem vyjevené a právně nezávazné přání adresované pozůstalému synovi, aby se svých zákonných nároků v pozůstalostním řízení nedomáhal vylučuje, aby šlo současně o vydědění mlčky, neboť prostřednictvím téhož přání musel být zůstavitel jednoznačně srozuměn s tím, že ponechává zcela a jen na vůli pozůstalého syna, zda se bude svých zákonných nároků nepominutelného dědice domáhat či zda naopak vyslyší pouhou prosbu svého otce (a po dovolatelce nebude výplatu povinného dílu požadovat).
Teze dovolatelky o údajném vydědění je proto v příkrém rozporu s nepochybným způsobem manifestovanou vůlí zůstavitele, jenž toliko vyslovil přání (expressis verbis vyjádřené souslovím „přeji si“) aby ony nároky náležející mu přímo ze zákona přesto neuplatňoval. Odvolací soud (a spolu s ním i soud prvního stupně) proto v rovině právního posouzení ve výsledku zcela správně posoudily ono přání jako „pouhý“ morální /a právem nevynutitelný/ závazek pozůstalého syna, když podle ustálené judikatury má z hlediska teoreticko-právního vždy povahu takového závazku i přání či prosba, které nejsou právně závazné a jejichž splnění nelze vynutit (k tomu srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3373/2011).
22. (Dez)interpretace předmětného právního úkonu zůstavitele činěné v projednávané věci dovolatelkou ve skutečnosti nesměřuje k objasnění jeho obsahu (objasnění obsahu jinak platné závěti obsahující pouhou prosbu na pozůstalého syna, aby se nedomáhal výplaty /nyní/ povinného dílu), ale zcela zjevně má být jejím prostřednictvím měněna jinak jednoznačně písemně manifestovaná vůle zůstavitele. Pokud závěť neobsahuje žádné výslovné vyjádření ani náznak toho, že by zůstavitel jednoznačně odnímal pozůstalému synovi zákonem stanovený nárok na povinný díl /do 31.
12. 2013 zákonem modifikovaný dědický podíl/ stanovený ve prospěch nepominutelného dědice a současně mu ponechává na vůli, zda se bude výplaty povinného dílu domáhat, pak v tomto písemném projevu absentuje podstatná náležitost vydědění, která je definována v ustanovení § 1646 odst. 1 o. z. a kterou zákon vyžaduje pro platnost tohoto specifického právního jednání, vedle splnění všech ostatních náležitostí, které jsou vyžadovány pro platnost jakéhokoli jiného právního jednání (úkonu).
Chybí-li právnímu úkonu
(jednání) závěti tato podstatná náležitost, nelze takový nedostatek doplnit výkladem, neboť ten se uplatní pouze v případě, kdy právní jednání (závěť, zde v rozsahu údajného vydědění) má všechny zákonem stanovené náležitosti a vzniknou jen pochybnosti o významu v něm projevené vůle, neboť je nejasná nebo málo srozumitelná (viz shora). V přítomné věci nejde o situaci, že by zůstavitel svého syna (ať už platně či neplatně) vydědil, nýbrž o to, že závěť vydědění neobsahuje (a naopak prostřednictvím učiněné prosby vylučuje usuzovat na vydědění).
Neuplatní se proto dovolatelkou připomínaná zásada, že právní úkon je spíše platný než neplatný, neboť ani dovolací soud nepochybuje o tom, že závěť je v celém svém rozsahu platným a určitým (srozumitelným) právním úkonem neobsahujícím prohlášení o vydědění. Z téhož důvodu nešlo o skutkový spor, v němž by bylo možno některého z účastníků odkazovat podle § 170 z. ř. s. k podání žaloby dle části třetí o. s. ř., či provádět další šetření nebo dokazování v rámci pozůstalostního řízení, když takovými postupy nelze projevenou vůli zůstavitele měnit tak, aby odpovídala procesnímu postoji prezentovanému některým z účastníků řízení.
Nepřípadným je proto i odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, neboť jeho závěry se upínají do skutkově zcela nesouměřitelné věci, kde šlo v řízení o to, zda uzavřená kupní smlouva byla či nebyla simulovaným právním jednáním, a proto bylo namístě provést důkazy týkající se okolností, jež jí předcházely (či souvisely s jejím uzavřením). Naproti tomu v případě pořízení pro případ smrti, pro nějž je předepsána povinně písemná forma, jsou pohnutky zůstavitele v zásadě bezvýznamné, určující je, jde-li o listinu jinak platnou, jakou vůli v listině zůstavitel navenek manifestoval.
Řečeno jinak: v listině absentující vůli vydědit potomka nelze [nadto ve zjevném rozporu s římskoprávním principem zdůrazňovaným též v důvodové zprávě k nyní účinnému občanskému zákoníku, totiž že vydědění se nemá podporovat (exheredationes non sunt adiuvandae)] nahradit ani jejím nepřiměřeně extenzivním výkladem, tím méně jakýmkoliv dalším dokazováním.
23. Lze dodat, že pokud soudy obou stupňů dospěly ke správnému závěru, že předmětná závěť neobsahuje vydědění, pak nemůže správnost jejich úvah a následného rozhodnutí úspěšně zpochybnit ani podpůrná námitka uvedená v dovolání ohledně údajného nedostatečného dokazování zejména o vztahu zůstavitele a pozůstalého syna a o pohnutkách zůstavitele k sepisu listiny. Rovněž nejde o případ, na něž by dopadaly závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 24 Cdo 750/2021, neboť nyní hodnocená závěť nebyla v žádné své části ani nejasná ani neurčitá.
Nejde o porušení práva na spravedlivý proces ani v případě tzv. opomenutých důkazů, jestliže je zřejmé, že jejich provedení zřetelně nemohlo ovlivnit výsledné posouzení věci. Podle tzv. doktríny opomenutých důkazů je opomenutým důkazem zejména takový, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění odmítne provést, eventuálně jej zcela opomene. To znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, která neodpovídala významu důkazu ve vztahu ke konkrétní důkazní situaci a k přesvědčivosti důkazních zjištění.
Jen v takovém případě může pochybení soudu dosáhnout ústavněprávního rozměru (rozuměj zasáhnout do práva účastníka na spravedlivý proces) a zavdat důvod ke kasaci takového rozhodnutí. Jiná je ovšem situace u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska rozhodných skutkových zjištění (viz např. usnesení ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 3538/14, nebo usnesení ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3170/16), typicky tehdy, měla-li být takovými důkazy prokazována skutečnost pro projednávanou věc zcela nerozhodná.
Současně je bez právního významu, jak danou listinu hodnotila ať už dovolatelka či pozůstalý syn a jaké skutečnosti činily spornými v průběhu pozůstalostního řízení nebo v rámci řízení o sporu o dědické právo. Pozdější chování a jednání třetích osob, včetně soudů samotných, logicky nemohou ovlivnit výklad vůle zůstavitele v pořízení pro případ smrti. Obdobně – nesměřuje-li písemně projevená vůle k vydědění zůstavitele – je zcela bez významu, zda ke dni sepisu závěti či ke dni smrti zůstavitele byl naplněn některý ze zákonem stanovených důvodů vydědění (ani jejich naplnění bez vůle zůstavitele k vydědění samozřejmě nevede).
24. Nepřípadné jsou pak námitky obsažené v odstavci 20 dovolání, neboť v této fázi řízení není pochybností o tom, že poz. syn nebyl povolán k dědictví, nemá nárok na podíl z něj, avšak právo na výplatu povinného dílu vypočteného právě z hodnoty celé pozůstalosti, které je založeno nikoliv vůlí zůstavitele, ale přímo zákonem, mu na základě výše citované právní úpravy proti dědici bez dalšího svědčí, neboť nebyl-li zůstavitelem vyděděn, je bez významu, že dovolatelka existenci důvodů vydědění tvrdí, a že zůstavitel právě nezájmem o svou osobu odůvodnil povolání dovolatelky k celému dědictví. Rovněž účelové (dez)interpretování pojmu „dědický podíl“ a „zákonem daný dědický podíl platný ke dni mé smrti“, nemůže vést k úspěchu dovolání, neboť zůstavitel sepisoval závěť v době, kdy měl nepominutelný dědic právo alespoň na určitý podíl, jež by mu jinak připadl podle zákonné posloupnosti, kteréžto právo se k 1. 1. 2024 ve vztahu k zůstavitelům, jež zemřeli v navazujícím období, transformovalo v právo na povinný díl. V každém případě se nesprávnost úvah dovolatelky obnažuje vlastním prohlášením zůstavitele, který vyslovil přání, aby se poz. syn nedomáhal nároků, které mu svědčí v souvislosti s postavením nepominutelného dědice, kterému nebyla odkázána ani část pozůstalosti. Dovolatelkou opakovaně připomínané znění § 1648 o. z. se uplatní jen tehdy, došlo-li k vydědění (nikoliv jen byl-li uveden některý z důvodů jinak ospravedlňující možnost potomka vydědit).
25. Přestože Nejvyšší soud dovolatelce přisvědčuje v úvaze, že v řízení před soudem o žalobě na určení dědického práva se soudy ve výroku svých rozhodnutí otázkou postavení poz. syna jako nepominutelného dědice nezabývaly (když daná otázka nebyla předmětem jejich řízení), nemá uvedená nepřesnost vliv na jinak správné závěry odvolacího soudu.
26. K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013).
27. Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svému závěru a současně se vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami účastníků řízení.
28. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 11. 2024
JUDr. David Vláčil předseda senátu