USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Romana Fialy a soudců JUDr. Vítězslavy Pekárkové a JUDr. Lubomíra Ptáčka,
Ph.D., ve věci dědictví po P. V., zemřelém dne 13. listopadu 2012, posledně
bytem v XY, za účasti 1) P. V., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného
Mgr. Markétou Hejlovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Vinohradská č.
2133/138, 2) T. V., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Valerií
Vodičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 792/40, 3) J. G.,
narozené dne XY, bytem v XY, 4) České republiky - Úřadu pro zastupování státu
ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO
69797111, Územního pracoviště České Budějovice se sídlem v Českých
Budějovicích, Prokišova č. 1202/5, a 5) Městské charity České Budějovice se
sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. č. 309/12, IČO 60072709, vedené u
Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 16 D 368/2012, o dovolání P. V. proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. června 2017, č. j. 7
Co 742/2017-544, t a k t o:
I. Dovolání P. V. se zamítá.
II. Řízení o dovolání P. V. proti usnesení Okresního soudu v Písku ze
dne 14. února 2017, č. j. 16 D 368/2012-525, se zastavuje.
Řízení o dědictví po P. V., zemřelém dne 13. 11. 2012 (dále též jen
„zůstavitel“), bylo zahájeno usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 23. 11. 2012, č. j. 16 D 368/2012-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po
zůstaviteli byla pověřena JUDr. Marta Javorská, notářka v Písku (§ 38
občanského soudního řádu). Okresní soud v Písku usnesením ze dne 22. 10. 2013, č. j. 16 D 368/2012-310,
rozhodl, že „listina ze dne 22. 1. 2012 není platnou závětí zůstavitele P. V.,
zemř. dne 13. 11. 2012“. Na základě zjištění, že zůstavitel zanechal jako
časově poslední listinu označenou jako závěť, a to listinu allografní datovanou
dne 22. 1. 2012, s velmi špatně čitelným podpisem zůstavitele, jíž jednak
odkazuje své movité i nemovité věci, práva a jiné majetkové hodnoty svým třem
dětem P. V., J. V. (pozn. nyní G.) a T. V., každému z nich rovným dílem, jednak
odvolává své předchozí závěti, s tím, že tato listina obsahuje prohlášení, že
listina obsahuje jeho poslední vůli, a je podepsána dvěma svědky úkonu L. M. a
A. V., soud prvního stupně dospěl k závěru, že svědkyně závěti A. V. jako matka
všech dědiců povolaných závětí, „je zcela nepochybně osobou blízkou závětním
dědicům“, a proto „nesplňuje podmínky § 476e, 476f občanského zákoníku ve
vztahu ke všem dědicům povolaným k dědění uvedenou závětí ze dne 22. 1. 2012“,
a tedy závěť je „neplatná v celém rozsahu“. K odvolání P. V. a J. G. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne
22. 1. 2014, č. j. 7 Co 2683/2013-348, usnesení soudu prvního stupně zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že „řízení před
soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci“, když soud prvního stupně v posuzované věci „řešil otázku
sporu o dědické právo“ a „správně postupoval podle § 175k odst. 1 občanského
soudního řádu“, neboť „posuzoval výhradně otázku naplnění formálních
předpokladů pro platnost závěti zůstavitele“, ale vzhledem k tomu, že „závěr o
platnosti či neplatnosti závěti zůstavitele nemůže být vyjádřen ve výroku“,
protože „tento závěr je pouze řešením předběžné otázky“, měl ve výroku vyřešit
spor o dědické právo, tedy „rozhodnout, který z účastníků dědického řízení je
či není dědicem a se kterým z těchto účastníků bude nadále v dědickém řízení
jednáno“. Odvolací soud také uložil soudu prvního stupně povinnost zabývat se
námitkami odvolatelů stran jeho závěru o tom, že osoba blízká závětí povolaným
dědicům nemůže být svědkem allografní závěti zůstavitele, a že její svědectví
způsobuje neplatnost této závěti. Okresní soud v Písku poté usnesením ze dne 24. 3. 2014, č. j. 16 D
368/2012-357, určil, že „poz. děti J. V. (pozn. nyní G.), P. V., T. V. nejsou
dědici ze závěti ze dne 22. 1. 2012 zůstavitele P. V.“. Opětovně dospěl k
závěru, že při posouzení otázky platnosti závěti zůstavitele P. V. ze dne 22. 1. 2012 „je třeba vycházet z ustanovení § 476f občanského zákoníku“, a že
„svědkyně závěti A. V.
jako matka všech dědiců povolaných závětí je zcela
nepochybně osobou blízkou všem závětním dědicům“, a proto „nesplňuje podmínky §
476e, 476f občanského zákoníku ve vztahu ke všem dědicům povolaným k dědění
uvedenou závětí ze dne 22. 1. 2012“, a tedy „k pořízení listiny – závěti
zůstavitele ze dne 22. 1. 2012 nedošlo platně“. K odvolání P. V., T. V. aj. G. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze
dne 15. 10. 2014, č. j. 7 Co 1673/2014-395, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud jednak schválil postup soudu prvního stupně,
který ve výrokové části jednoznačně určil, se kterým z dosavadních účastníků
řízení nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že nejsou dědici ve
smyslu zákonného požadavku ustanovení § 175k odst. 1 občanského soudního řádu,
jednak se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o posouzení otázky
platnosti závěti zůstavitele ze dne 22. 1. 2012 s odůvodněním, že ustanovení §
476f občanského zákoníku „se vztahuje jak k allografní závěti podepsané
zůstavitelem přede dvěma svědky ve smyslu § 476b občanského zákoníku, tak k
allografní závěti zůstavitele, který nemůže číst nebo psát, se třemi svědky, ve
smyslu § 476c občanského zákoníku“, a že judikatura, na niž odvolatelé shodně
odkazují, „se vztahuje pouze a výhradně k osobě pisatele závěti“, naproti tomu
ustálená judikatura Nejvyššího soudu ČR dovozuje, že „pokud by některý ze
svědků allografní závěti pořízené ve smyslu ustanovení § 476b nebo 476c
občanského zákoníku nesplňoval podmínky vymezené v ustanovení § 476f a § 476e
občanského zákoníku, byla by závěť nepochybně neplatná“, a proto byla-li
svědkem závěti zůstavitele ze dne 22. 1. 2012 A. V., matka všech tří závětí
povolaných dědiců, „není pochyb o tom, že tato závěť byla pořízena neplatně“. A
dále odvolací soud odmítl námitku odvolatelů stran posouzení otázky odvolání
předchozích závětí ve smyslu ustanovení § 480 odst. 1 občanského zákoníku z
důvodu, že „tato otázka z hlediska platnosti závěti 22. 1. 2012 není významná“
a „soud ji bude posuzovat až v případě posuzování platnosti předchozích závětí
zůstavitele“. Dovolání P. V. proti tomuto usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud České
republiky usnesením ze dne 4. 11. 2015, č. j. 21 Cdo 3155/2015-442, odmítl pro
soulad s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu z hlediska závěru o
neplatnosti allografní závěti zůstavitele P. V. pořízené dne 22. 1. 2012 ve
smyslu ustanovení § 476b občanského zákoníku, byla-li svědkem předmětné závěti
A. V., která je matkou závětí povolaných dědiců, a která tak „jako osoba blízká
závětí povolaným dědicům nemohla ve smyslu ustanovení § 476f občanského
zákoníku při pořizování předmětné závěti působit jako svědek“. Námitku
dovolatele stran platnosti odvolání předchozích závětí dovolací soud odmítl s
tím, že posouzení této otázky nebylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem
rozhodující. Ústavní soud usnesením ze dne 20. 9. 2016, č. j. IV. ÚS 417/16-491, ústavní
stížnost P. V. proti usnesení dovolacího soudu, odvolacího soudu i soudu
prvního stupně odmítl, neboť neshledal, že by v daném případě napadenými
rozhodnutími došlo k tvrzenému porušení základních práv a svobod stěžovatele. Okresní soud v Písku dále usnesením ze dne 26. 7. 2016, č. j. 16 D
368/2012-476, rozhodl, že „v řízení bude pokračováno s poz. dětmi zůstavitele
J. V. (pozn. nyní G.), nar. XY, P. V., nar. XY, T. V., nar. XY, s Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, s Městskou charitou České Budějovice
jako dědici zůstavitele P. V., zemř. dne 13. 11. 2012, a to jako s dědici ze
závěti ze dne 23. 3. 2007 (pozn. správně se jedná o závěť ze dne 29. 3. 2007)
sepsané formou notářského zápisu sp. zn. NZ 45/2007, N 57/2007“. Vzhledem k
tomu, že mezi dědici dále došlo ke sporu o platnost prohlášení zůstavitele o
odvolání předchozích závětí, jež bylo součástí listiny ze dne 22. 1. 2012, soud
prvního stupně opětovně přistoupil k šetření podmínek dědického práva a ohledně
ustanovení § 476f občanského zákoníku použil svého výkladu přijatého již v
usnesení č. j. 16 D 368/2012-357 s tím, že ze stejných závěrů vycházel také při
posouzení platnosti odvolání předchozích závětí zůstavitele listinou ze dne 22. 1. 2012, a dospěl k závěru, že svědek, A. V. jako matka všech dětí zůstavitele,
svědek listiny ze dne 22. 1. 2012, „nesplňuje podmínky ustanovení § 476f
občanského zákoníku ani v části listiny, ve které jsou odvolávány všechny
předcházející závěti zůstavitele“, neboť „i v této části zůstavitel fakticky
´zůstavuje´ osobám blízkým svědkovi“, že i „tato část listiny se vztahuje ke
všem dětem zůstavitele“, neboť v případě odvolání předchozích závětí
zůstavitele „by tyto děti nastupovaly jako dědici zákonné dědické
posloupnosti“, a tedy „k odvolání závětí zůstavitele pořízených před dnem 22. 1. 2012 nedošlo platně“, a proto soud prvního stupně rozhodl „dle ustanovení §
107 odst. 1 občanského soudního řádu, s jakými účastníky bude v řízení
pokračovat“. K námitkám P. V. soud prvního stupně také uzavřel, že odvolání
závěti „je jednáním, kterým ve svém důsledku zůstavitel nově pořizuje o svém
majetku“, neboť „původně obmyšlené osoby vylučuje z dědění s vědomím, že za
dědice jeho majetku budou povolány jiné osoby“, a „svým majetkem tak pro případ
smrti nakládá“. K odvolání P. V. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 11. 1. 2017, č. j. 7 Co 2182/2016-506, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud předně soudu prvního stupně vytknul, že
napadené usnesení není rozhodnutím dle § 107 odst. 1 občanského soudního řádu,
ale že o dědickém právu – o okruhu dědiců a účastníků dědického řízení -
rozhodoval podle § 175k odst. 1 občanského soudního řádu. Ztotožnil se však s
jeho závěrem o tom, že je-li závěť zůstavitele z 22. 1. 2012 neplatná pro
rozpor s § 476f obč. zák. platného do 31. 12.
2013, je stejně tak neplatný i
úkon zůstavitele, který je obsahem této závěti a který směřuje k odvolání všech
předchozích závětí zůstavitele, a to z důvodu, že tento závěr „odpovídá
ustanovení § 480 odst. 1 věta za středníkem“, podle nějž odvolání musí mít
formu, jaká je třeba k závěti, a tedy je-li odvolání závěti součástí allografní
závěti ve smyslu § 476b občanského zákoníku, která vyžaduje podpis dvou svědků,
pak „skutečnost, že jeden ze svědků povolaných zůstavitelem nesplňuje podmínky
§ 476f občanského zákoníku, způsobuje i neplatnost úkonu zůstavitele obsaženého
v téže listině, který směřoval k odvolání dříve pořízených závětí“, neboť
„nezpůsobilost svědka závěti představuje absenci formálních předpokladů
platnosti závěti, tedy i v ní obsaženého úkonu směřujícího k odvolání závětí
předchozích“, a svůj názor opřel také o odkaz na komentář k ustanovení § 480
občanského zákoníku z nakladatelství C. H. Beck, sedmé vydání, rok 2002. Také
závěr soudu prvního stupně, že nejen závětí, ale i odvoláním závěti zůstavitel
pořizuje o svém majetku pro případ smrti, odvolací soud shledal správným. Závěrem však namítl, že soud prvního stupně vyřešil podmínky dědického práva ze
závěti ze dne 23. 3. 2007 (pozn. správně jde o závěť ze dne 29. 3. 2007), „aniž
by se zabýval“ pozdějšími závěťmi zůstavitele z 16. 9. 2008 a 1. 10. 2011, jež
byly v probíhajícím dědickém řízení prohlášeny a se kterými „se měl vypořádat“,
neboť „teprve poté, kdy by soud prvního stupně dospěl k závěru, že závěti
zůstavitele z 16. 9. 2008 a 21. 10. 2011 jsou neplatné či mohou obstát vedle
závěti ze dne 29. 3. 2007, bude možné usoudit na okruh dědiců ze závěti ze dne
29. 3. 2007“; protože soud prvního stupně „v tomto směru nečiní žádné závěry“,
nemůže být jeho rozhodnutí v tomto směru odvolacím soudem přezkoumáno, a proto
odvolací soud usnesení soudu prvního stupně zrušil. Okresní soud v Písku konečně usnesením ze dne 14. 2. 2017, č. j. 16 D
368/2012-525, rozhodl, že „v řízení bude pokračováno s poz. dětmi zůstavitele
J. V. (pozn. nyní G.), nar. XY, P. V., nar. XY, T. V., nar. XY, s Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, s Městskou charitou České Budějovice
jako dědici zůstavitele P. V., zemř. dne 13. 11. 2012, a to jako s dědici ze
závěti ze dne 29. 3. 2007 sepsané formou notářského zápisu sp. zn. NZ 45/2007,
N 57/2007“. Vzhledem k pokynu odvolacího soudu soud prvního stupně nejprve
posuzoval závěti zůstavitele ze dne 1. 10. 2011 a 16. 10. 2008 a dospěl k
závěru, jednak že v případě závěti ze dne 1. 10. 2011 šlo o „allografní závěť
zůstavitele, jejíž text byl sepsán synem zůstavitele T. V.“, že tuto listinu
„zůstavitel vlastnoručně podepsal“, ale „výslovně neprojevil před dvěma
současně přítomnými svědky, že listina obsahuje jeho poslední vůli a svědci se
na listinu nepodepsali“, a tedy závěť z 1. 10. 2011 byla „v rozporu s § 476b
občanského zákoníku pořízena beze svědků“, a proto „není platnou závětí
zůstavitele“, jednak že závětí z 16. 9. 2008 pořízenou formou notářského zápisu
sp. zn. NZ 99/2008, N 118/2008, která je dle soudu prvního stupně dodatkem k
závěti ze dne 29. 3.
2007 pořízené formou notářského zápisu sp. zn. NZ 45/2007,
N 57/2007, zůstavitel pořídil „o majetku, který již ke dni svého úmrtí
nevlastnil“, a proto „nebude ani ze závěti ze dne 16. 9. 2008 vycházeno“ a „ani
touto závětí pozdější nebyla zrušena závěť zůstavitele ze dne 29. 3. 2007“. Poté soud prvního stupně k otázce platnosti odvolání předchozích závětí závětí
zůstavitele ze dne 22. 1. 2012 uzavřel - s odkazem na výklad ustanovení § 476f
občanského zákoníku, ohledně kterého „již ve svém usnesení ze dne 26. 7. 2016
odkázal na své předchozí usnesení ze dne 24. 3. 2016“, a závěry, které již
„učinil ve svých rozhodnutích ze dne 24. 3. 2014 a 26. 7. 2016 při hodnocení,
zda listinou ze dne 22. 1. 2012 došlo platně k odvolání všech předchozích
závětí zůstavitele“ - že „svědek, A. V. jako matka všech dětí zůstavitele,
svědek listiny ze dne 22. 1. 2012, nesplňuje podmínky § 476f občanského
zákoníku ani v části listiny, ve které jsou odvolávány všechny předcházející
závěti zůstavitele“, neboť „i v této části zůstavitel fakticky ´zůstavuje´
osobám blízkým svědkovi“, „i tato část listiny se vztahuje ke všem poz. dětem
zůstavitele“, neboť „bez ohledu na formu předchozích závětí zůstavitele, bez
ohledu na okruh povolávaných dědiců v těchto závětech zůstavitele; v případě
jejich odvolání by tyto děti nastupovaly jako dědici zákonné dědické
posloupnosti“, a tedy že „k odvolání závětí zůstavitele pořízených před dnem
22. 1. 2012 nedošlo platně“, a proto soud prvního stupně rozhodl „dle § 107
odst. 1 občanského soudního řádu, s jakými účastníky bude v řízení pokračovat“. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že i „odvolání závěti je jednáním,
kterým zůstavitel ve svém důsledku nově pořizuje o svém majetku“, neboť
„původně obmyšlené osoby vylučuje z dědění s vědomím, že za dědice jeho majetku
budou povolány jiné osoby“, a že tím zůstavitel „vyjadřuje svou vůli povolat za
dědice jiné konkrétní osoby“ a „zcela nepochybně tak svým pro případ smrti
nakládá“. K odvolání P. V. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 6. 2017, č. j. 7 Co 742/2017-544, usnesení soudu prvního stupně potvrdil „v tomto
správném znění: V dědickém řízení po zůstaviteli P. V., zemřelém 13. 11. 2012,
bude nadále jednáno s pozůstalými dětmi J. V. G., nar. XY, T. V., nar. XY, a P. V., nar. XY, s Českou republikou zastoupenou Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových a s Městskou charitou České Budějovice jako s dědici
zůstavitele ze závěti ze dne 29. 3. 2007, sepsané formou notářského zápisu
JUDr. Martou Javorskou, notářkou v Písku, sp. zn. NZ 45/2007, N 57/2007.“
Odvolací soud opětovně uvedl, že odvoláním napadené usnesení soudu prvního
stupně není rozhodnutím dle § 107 odst. 1 občanského soudního řádu, ale že soud
prvního stupně rozhodoval dle § 175k odst. 1 občanského soudního řádu. Dále se
odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně jednak ohledně posouzení
závětí zůstavitele ze dne 1. 10. 2011 a 16. 9. 2008, přičemž k posouzení závěti
ze dne 16. 9. 2008 doplnil, že „zůstavitel nebyl vlastníkem nemovitostí
uvedených v závěti z 16. 9.
2008 nejen ke dni svého úmrtí, ale ani ke dni
pořízení této závěti“, což „vyplývá z dohody o vypořádání zaniklého SJM manželů
P. a A. V.“, podle které „nemovitosti nabyla A. V. oproti povinnosti vyplatit
zůstaviteli 1,000.000 Kč“, jednak ohledně posouzení platnosti odvolání
předchozích závětí zůstavitele závětí ze dne 22. 1. 2012, když „již ve svém
předchozím zrušovacím usnesení z 11. 1. 2017, č. j. 7 Co 2182/2016-506,
považoval závěr soudu prvního stupně o tom, že závětí z 22. 1. 2012 nebyly
platně odvolány závěti zůstavitele předchozí, tedy i závěť z 29. 3. 2007, za
správný“ a „na tomto závěru nemá důvod cokoliv měnit“, a k tomu dále dovodil,
že „tento závěr odpovídá § 480 odst. 1 věta za středníkem občanského zákoníku“,
dle kterého odvolání musí mít formu, jaká je třeba k závěti, a proto je-li
odvolání závěti součástí závěti allografní ve smyslu § 476b občanského
zákoníku, pak „skutečnost, že jeden ze svědků povolaný zůstavitelem nesplňuje
podmínky § 476f občanského zákoníku, způsobuje i neplatnost úkonu zůstavitele
obsaženého v téže listině, který směřoval k odvolání dříve pořízených závětí“,
a tedy že „nezpůsobilost svědka závěti představuje absenci formálních
předpokladů platnosti závěti, tedy i v ní obsaženého úkonu směřujícího k
odvolání závětí předchozích“. Svůj závěr odvolací soud opřel také o názor
vyslovený v komentáři k ustanovení § 480 občanského zákoníku, nakladatelství C. H. Beck, 7. vydání, rok 2002, a odmítl námitky odvolatele o tom, že soudní
praxe výklad § 480 občanského zákoníku již překonala a že v následných edicích
komentáře z roku 2008 a 2009 již text obsažený v komentáři z roku 2002 není
obsažen, a to s odůvodněním, že obsah komentářů z roku 2008 a 2009 „je možné
vyložit pouze tak, že odvolat závěť pořízenou ve formě notářského zápisu lze i
závětí holografní podepsanou vlastní rukou či allografní, tedy nesepsanou
vlastní rukou a stvrzenou dvěma způsobilými svědky; a naopak“, přičemž „musí
být nepochybně dodrženy všechny zákonem předepsané náležitosti pro tu kterou
formu závěti (odvolání závěti)“, a dospěl k závěru, že „pokud je nezbytným
formálním předpokladem platnosti allografní závěti podpis této závěti dvěma
způsobilými svědky ve smyslu § 476e občanského zákoníku a tyto předpoklady
nejsou splněny, pak předpoklady pro platné odvolání všech předchozích závětí v
téže listině a formě rovněž nemohou být naplněny“, a tedy že „závětí z 22. 1. 2012 zůstavitel neodvolal platně všechny své předchozí závěti“, a tímto úkonem
zůstavitele tak „nebyla zrušena platná závěť zůstavitele z 29. 3. 2007,
pořízená ve formě notářského zápisu“, a proto soud prvního stupně „správně
rozhodl o tom, že v řízení bude pokračováno (jednáno) se závětními dědici ze
závěti z 29. 3. 2007“, a že „tomuto výkladu koresponduje“ i správný závěr soudu
prvního stupně o tom, že „nejen závětí, ale i odvoláním závětí zůstavitel
pořizuje o svém majetku pro případ smrti“.
Odvolací soud naproti tomu souhlasil
s námitkou odvolatele a vytknul soudu prvního stupně, že „se v rozporu s
pokynem odvolacího soudu nezabýval odvolatelem tvrzeným rozporem s dobrými
mravy dle § 3 občanského zákoníku závěti z 29. 3. 2007 a jejího dodatku z 16. 9. 2008“, s tím, že tuto otázku posoudil sám - jelikož „skutková tvrzení v
tomto směru jsou obsahem spisu“ a soud prvního stupně tuto otázku posoudil
pouze konkludentně, vycházel-li z platnosti závěti z 29. 3. 2007 – a uzavřel,
že „je pojmově vyloučeno, aby zůstavitel pořídil závětí o svém majetku pro
případ smrti v rozporu s § 3 odst. 1 občanského zákoníku, tedy v rozporu s
dobrými mravy“, že ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku „nemůže vyloučit
účinky, jaké má podle kogentní úpravy dědického práva pro vznik, změnu nebo
zánik právních vztahů zákonem předvídaná právní skutečnost - smrt zůstavitele,
právo zůstavitele pořídit o svém majetku pro případ smrti“, a že ani
odvolatelem „skutkové vymezení důvodů rozporu s dobrými mravy nemůže obstát“, a
to z důvodu, že „není významné, jakým způsobem zůstavitel nabyl majetek, jímž
pro případ smrti disponuje“, že „v případě zkrácení práv jiných oprávněných
osob bylo věcí těchto osob, aby se domáhaly svých nároků“, že „ani případné
nepřesnosti v označení dědiců či podrobný výčet majetku či naopak jeho obecné
vymezení nemohou být rozporné s dobrými mravy“, a že „ani skutečnost, že
zůstavitel nakládal v doplňující závěti z 16. 9. 2008 s majetkem, jehož nebyl
vlastníkem“, není v rozporu s dobrými mravy, a tedy že „je zřejmé, že odvolatel
rozpor s dobrými mravy shledává především v tom, že projevená vůle zůstavitele
neodpovídá jeho představám“ a „takovou situaci nelze podřadit ustanovení § 3
odst. 1 občanského zákoníku“.
Proti tomuto usnesení podal P. V. dovolání. Přípustnost dovolání shledává ve
vyřešení jednak „otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena“, a to otázky „náležitostí odvolání závěti dle ustanovení
§ 480 odst. 1 občanského zákoníku“, „zda i odvoláním závětí zůstavitel pořizuje
o svém majetku pro případ smrti“ a „zda zůstavitel může pořídit závětí v
rozporu s dobrými mravy“, jednak „otázky procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a to
„otázky povinnosti soudu prvního stupně své rozhodnutí odůvodnit řádně“. Ve
vztahu k náležitostem odvolání závěti dovolatel odmítá závěr odvolacího soudu z
důvodu „nepřípustného extenzivního výkladu obsahu ustanovení § 480 odst. 1
občanského zákoníku tím, že odvolací soud podmiňuje platnost úkonu
spočívajícího v odvolání závěti splněním náležitostí, jakých je třeba k
platnosti allografní závěti“, neboť má za to, že z ustanovení § 480 odst. 1
občanského zákoníku „je zřejmé, že závěť se zrušuje buď 1) platnou závětí
pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, nebo 2) samostatným právním úkonem –
´odvoláním závěti´“, že formu závěti upravuje ustanovení § 476 občanského
zákoníku a z tohoto ustanovení „je zřejmé, že formou závěti se rozumí buď
´písemná forma´ nebo ´forma notářského zápisu´“, přičemž „účast svědků není
formou, nýbrž podmínkou platnosti“, a že „pokud by zákonodárce pro platnost
odvolání závěti vyžadoval tytéž náležitosti jako pro allografní závěť, zcela
jistě by v ustanovení § 480 občanského zákoníku neužil pojmu ´forma´, nýbrž
pojmu ´náležitosti´“, že „skutečnost, že formou závěti se rozumí písemná forma,
je zřejmá i z judikátu NS sp. zn. 21 Cdo 5375/2007“, a navíc pokud listina z
22. 1. 2012 „obsahuje výslovný projev vůle zůstavitele odvolat své předchozí
závěti a byla pořízena v písemné formě a je zůstavitelem podepsána“, má tato
listina dle dovolatele „ve smyslu ustanovení § 41a občanského zákoníku
náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, tedy odvolání závěti dle
ustanovení § 480 odst. 1 věty za středníkem občanského zákoníku“. Dovolatel
dovozuje, že „je zcela bez významu, zda listinu obsahující odvolání předchozích
závětí podepsala – kromě jednajícího – i další osoba“, že ustanovení § 480
odst. 1 občanského zákoníku „pro platnost tohoto úkonu jeho podepsání další
osobou (svědkem) nevyžaduje“, a že právní názor uvedený v komentáři k § 480
občanského zákoníku, na který poukazuje odvolací soud, je založen na
„nepřípustně extenzivním výkladu ustanovení § 480 odst. 1 věty za středníkem
občanského zákoníku“ a je již „překonaný“, protože „není obsažen v následné
edici komentáře k občanskému zákoníku“, a odvolacímu soudu také vytýká, že
„přehlédl, že odvolání závěti lze učinit samostatným právním úkonem, pro jehož
platnost ustanovení § 480 občanského zákoníku nevyžaduje, aby splňoval
náležitosti, jaké je třeba k platnosti závěti“.
Podle dovolatele není správný
ani závěr odvolacího soudu a soudu prvního stupně o tom, že také odvoláním
závětí zůstavitel pořizuje o svém majetku pro případ smrti, neboť má za to, že
„je-li nezbytnou podmínkou k tomu, aby vůbec mohl být úkon odvolání závěti
učiněn, existence předchozí závěti“, je zřejmé, že „objektem úkonu odvolání
závěti je jiný úkon (závěť), nikoli nakládání s majetkem zůstavitele“, a že
„důsledkem odvolání závěti je, že osoba povolaná odvolanou závětí k dědění
podle takto odvolané závěti nedědí“. Závěrem dovolatel jednak odvolacímu soudu
vytýká, že ve vztahu k posouzení námitky rozporu pořízení pro případ smrti
zůstavitele (závěti z 29. 3. 2007 a jejího dodatku z 16. 9. 2008) s dobrými
mravy bylo rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, neboť se právním
posouzením této otázky vůbec nezabýval, a tento nedostatek bránil odvolacímu
soudu zhodnocení jeho správnosti, a odvolací soud tak zatížil řízení vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jednak nesouhlasí s
jeho závěrem, že je pojmově vyloučeno, aby zůstavitel pořídil závětí o svém
majetku pro případ smrti v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 občanského
zákoníku, tedy v rozporu s dobrými mravy, a namítá, že právním úkonem, jímž je
závěť, „zůstavitel vykonává své subjektivní právo pořídit o svém majetku pro
případ smrti“, že podle něj je obsah závěti ze dne 29. 3. 2007 a její doplnění
ze dne 16. 9. 2008 - „coby konkrétní výkon práva zůstavitele pořídit o svém
majetku pro případ smrti“ - v rozporu s dobrými mravy, že z ustanovení § 3
odst. 1 občanského zákoníku „není jakkoli dovoditelné, že by v rozporu s
dobrými mravy mohl být výkon jen některých subjektivních práv, zatímco výkon
jiných nikoli“, že i komentář k ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku
(Švestka, Spáčil, Škárová, Hulmák a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání,
Praha 2009) uvádí, že ustanovení § 3 „má obecnou povahu, tj. týká se všech
subjektivních občanských práv“, a podle komentáře k ustanovením § 1494 až 1497
občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.; Fiala, Drápal a kol. Občanský
zákoník IV. Dědické právo. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015) „závěť se nesmí
obsahem nebo účelem příčit dobrým mravům nebo odporovat zákonu, pokud to smysl
a účel zákona vyžaduje“, a k tomu dále odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v
Ústí nad Labem sp. zn. 12 Co 248/2000, publikované v časopise Ad Notam pod č. 3, ročník 2001, a rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co
481/2001, publikované v časopise Soudní rozhledy pod č. 11, ročník 2001, a s
ohledem na uvedené dovozuje, že je zřejmé, že v případě závěti ze dne 29. 3. 2007 a jejího doplnění ze dne 16. 9. 2008 „šlo o šikanózní výkon práva
zůstavitele pořídit o svém majetku pro případ smrti závětí, hlavně za účelem
poškození či znevýhodnění své bývalé manželky, paní A. V., a účastníků č. 1) až
3)“, a tedy závěry odvolacího soudu jsou „nesprávné“. Dovolatel proto navrhuje,
aby dovolací soud změnil rozhodnutí odvolacího soudu tak, že se zrušuje
rozhodnutí soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o.s.ř.“), neboť řízení v projednávané věci
bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) a napadené usnesení odvolacího
soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř.,
se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů významné (mimo jiné) vyřešení
otázek hmotného práva, a to otázky výkladu „formy“ odvolání závěti, a zda lze
pořídit závětí v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že otázka posouzení
formálních náležitostí odvolání závěti dosud nebyla v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena a otázka možného rozporu pořízení závětí s dobrými
mravy nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a
že jejich vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující),
dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání P. V. je podle
ustanovení § 237 o.s.ř. přípustné. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud
České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Vzhledem k tomu, že zůstavitel P. V. zemřel dne 13. 11. 2012, je třeba v řízení
o dědictví i v současné době postupovat podle předpisů účinných ke dni smrti
zůstavitele (srov. Čl. II bod 3. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony), tj. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013. Při dědění se použije právo platné
v den smrti zůstavitele, tedy zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“; srov. § 3069
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou, nebo ji zřídit v jiné písemné
formě za účasti svědků nebo ve formě notářského zápisu (§ 476 odst. 1 obč. zák.). Všem druhům závěti je společný požadavek písemné formy a uvedení dne,
měsíce a roku, kdy byla zřízena. Vlastnoruční závěť musí být vlastní rukou napsána a podepsána, jinak je
neplatná (§ 476a obč. zák.). Závěť, kterou nenapsal zůstavitel vlastní rukou, musí vlastní rukou podepsat a
před dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevit, že listina obsahuje
jeho poslední vůli. Svědci se musí na závěť podepsat (§ 476b obč. zák.). Svědky
mohou být pouze osoby, které jsou způsobilé k právním úkonům. Svědky nemohou
být osoby nevidomé, neslyšící, němé, ty, které neznají jazyk, ve kterém se
projev vůle činí, a osoby, které mají podle závěti dědit (§ 476e obč. zák.). Závětí povolaný, ani zákonný dědic a osoby jim blízké nemohou při pořizování
závěti působit jako úřední osoby, svědci, pisatelé, tlumočníci nebo
předčitatelé (§ 476f obč. zák.). Zůstavitel může projevit svoji poslední vůli formou notářského zápisu; zvláštní
zákon stanoví, kdy úkon musí být učiněn před svědky a kdy musí mít formu
notářského zápisu (§ 476d odst. 1 obč. zák.). Závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo
odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti (§ 480 odst. 1 obč. zák.). Podle ustálené judikatury soudů a právní literatury je třeba posuzovat platnost
právního úkonu k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl učiněn. Uvedené
platí i v případě, zkoumá-li soud platnost allografní závěti z hlediska
způsobilosti svědků této závěti; okolnost, že právní účinky závěti nastávají až
dnem smrti zůstavitele, je přitom nerozhodná. Závěť sepsaná podle ustanovení § 476b obč. zák. je platným právním úkonem jen
tehdy, jestliže ji zůstavitel podepsal vlastní rukou, jestliže zůstavitel před
dvěma svědky současně přítomnými výslovně projevil, že listina obsahuje jeho
poslední vůli, a jestliže se svědci na závěť podepsali; nezáleží přitom na
pořadí, v jakém se tyto náležitosti splnily, stalo-li se tak v bezprostřední
časové souvislosti, takže se jednotlivé úkony jeví jako jednotný úkon. Vzhledem
k tomu, že závěť podle ustanovení § 476b obč. zák. zůstavitel nenapsal vlastní
rukou a jen ji vlastnoručně podepsal a že proto taková listina sama o sobě není
– na rozdíl od holografní závěti - spolehlivým dokladem toho, že skutečně
obsahuje poslední vůli zůstavitele, zákon u ní (pod sankcí neplatnosti právního
úkonu) požaduje, aby zůstavitel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně
projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a aby se svědci na závěť
podepsali; povolání svědků při pořízení závěti podle ustanovení § 476b obč. zák. slouží k tomu, aby tyto osoby mohly potvrdit, že jde o zůstavitelovu
pravou závěť, v případě, objeví-li se po smrti zůstavitele pochybnosti, zda jde
skutečně o jeho poslední vůli, tedy - řečeno jinak - aby tím bylo věrohodným
způsobem osvědčeno, že závěť vskutku obsahuje poslední vůli zůstavitele.
Závětí povolanými nebo zákonnými dědici se rozumí osoby, které byly ustanoveny
za dědice jakoukoliv závětí pořízenou zůstavitelem, a osoby, které i jen
přicházejí v úvahu jako dědici zůstavitele ze zákona v jakékoliv dědické
skupině dle ustanovení § 473 až § 475a obč. zák. (k tomu srov. například názor
vyjádřený v Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský
zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1454). Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel a partner (v
registrovaném partnerství podle zákona č. 115/2006 Sb. ve znění pozdějších
předpisů); jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby
sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá
důvodně pociťovala jako újmu vlastní (§ 116 obč. zák.). V projednávané věci zůstavitel zanechal (mimo jiné) allografní závěť ze dne 22. 1. 2012, jíž odkázal „veškeré své movité i nemovité věci, práva a jiné
majetkové hodnoty svým třem dětem P. V., T. V. a J. V. (nyní G.), každému z
nich rovným dílem“; současně jí odvolal „své předchozí závěti“. Jedním ze
svědků této allografní závěti zůstavitele byla A. V., ačkoliv byla při jejím
pořízení podle ustanovení § 476f obč. zák. z působení svědka závěti vyloučena,
neboť byla osobou blízkou závětí povolaným dědicům P. V., T. V. a J. G. - byla
jejich matkou. Otázka neplatnosti allografní závěti zůstavitele ze dne 22. 1. 2012 z důvodu nezpůsobilosti A. V. být svědkem této závěti již byla vyřešena v
usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 24. 3. 2014, č. j. 16 D 368/2012-357,
jež bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 10. 2014, č. j. 7 Co 1673/2014-395, dovolání proti usnesení odvolacího soudu
bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 11. 2015,
č. j. 21 Cdo 3155/2015-442, a ústavní stížnost proti těmto usnesením byla též
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2016, č. j. IV. ÚS 417/16-491. Zůstavitel může závěť také kdykoli odvolat. Může ji odvolat jako celek nebo jen
částečně (např. ohledně některého dědice nebo některého majetku), odvolání se
také může týkat konkrétní závěti nebo se může vztahovat k dřívějším závětem
obecně. Odvolání závěti musí mít vždy formu, jaké je třeba k závěti, nemusí
však být učiněno stejnou formou, jako byla pořízena závěť, kterou zůstavitel
odvolává; zůstavitel proto může např. vlastnoruční formou (dle ustanovení §
476a obč. zák.) odvolat závěť pořízenou ve formě notářského zápisu (dle
ustanovení § 476d odst. 1 obč. zák.), či pořízením před dvěma svědky (dle
ustanovení § 476b obč. zák.) odvolat závěť vlastnoruční (dle ustanovení § 476a
obč. zák.) apod. Odvolání závěti může být učiněno jako samostatný právní úkon
nebo může být pojato do nové závěti nebo listiny o vydědění jako jejich
součást. Odvolání závěti, stejně jako pořízení závěti, však vždy musí být
platným právním úkonem, a to jak z hlediska obecných náležitostí kladených na
právní úkony, tak i zvláštních náležitostí vztahujících se k projevu vůle pro
případ smrti (k tomu srov. například Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1.
svazek. § 1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 684-685, nebo Švestka, J., Spáčil,
J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1440, 1460). Z výše uvedeného je zřejmé, že odvolání závěti je možné učinit jako samostatný
právní úkon nebo jej lze pojmout jako součást závěti či listiny o vydědění,
tento úkon však vždy musí splňovat jednak náležitosti platného právního úkonu
obecně, tzn. že musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně (§ 37
odst. 1 obč. zák.), že osoba, jež tento právní úkon činí, musí být k tomuto
právnímu úkonu způsobilá a nesmí jej činit v duševní poruše (§ 38 obč. zák.),
že nesmí svým obsahem nebo účelem odporovat zákonu nebo jej obcházet anebo se
příčit dobrým mravům (§ 39 obč. zák.) a že musí být učiněn ve formě, kterou
vyžaduje zákon (§ 40 odst. 1 obč. zák.), jednak náležitosti zvláštní - kladené
na platné odvolání závěti, tzn. že musí být učiněn ve formě, jež je předepsána
pro pořízení závěti (§ 480 odst. 1 část věty za středníkem obč. zák.), přičemž
pro pořízení závěti zákon vymezuje tyto formy závěti: holografní závěť dle
ustanovení § 476a obč. zák., allografní závěť dle ustanovení § 476b obč. zák.,
allografní závěť dle ustanovení § 476c obč. zák. v případě osoby, jež nemůže
číst nebo psát, a závěť ve formě notářského zápisu dle ustanovení § 476d obč. zák. S přihlédnutím k uvedenému dovolací soud s názorem P. V., že „formou závěti“ se
rozumí pouze písemná forma nebo forma notářského zápisu, nemůže souhlasit a má
za to, že dovolatel zjevně přehlíží, že požadavek písemné formy je všem závětem
- tzn. holografní závěti, allografním závětem i závěti ve formě notářského
zápisu - společný. Dovolací soud neshledává důvodnou ani námitku dovolatele, že „ustanovení § 480
odst. 1 obč. zák. pro platnost právního úkonu odvolání závěti jeho podepsání
další osobou (svědkem) nevyžaduje“. Vzhledem k tomu, že zůstavitel byl osobou
plně způsobilou k právním úkonům, která mohla číst a psát (v tomto směru žádné
námitky účastníků řízení z obsahu spisu nevyplývají), měl možnost pořídit
závěť, a to formou holografní závěti dle ustanovení § 476a obč. zák., formou
allografní závěti dle ustanovení § 476b obč. zák. nebo formou notářského zápisu
dle ustanovení § 476d odst. 1 obč. zák. a (pouze) těmito formami též mohl
učinit úkon odvolání svých předchozích závětí (bez ohledu na to, jakou formou
byly předchozí závěti pořízeny). Za situace, kdy zůstavitel učinil úkon
odvolání svých předchozích závětí součástí allografní závěti pořízené ve formě
dle ustanovení § 476b obč. zák., bylo nezbytné, aby tento úkon splňoval nejen
všechny obecné náležitosti kladené na právní úkon, ale také zvláštní
náležitosti vymezené zákonem pro allografní formu pořízení pro případ smrti,
tzn.
že kromě, toho, že musela být pořízena písemně a musel v ní být uveden
den, měsíc a rok, kdy zůstavitel závěť, jejíž součástí bylo také odvolání
předchozích závětí zůstavitele, podepsal, zůstavitel musel tuto listinu také
podepsat vlastní rukou, musel před dvěma svědky současně přítomnými výslovně
prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli, a svědci se museli na tuto
listinu též podepsat; na svědky přitom byly kladeny nároky stanovené zákonem v
ustanoveních § 476e a § 476f obč. zák., a tedy svědkem závěti, jejíž součástí
bylo též odvolání předchozích závětí zůstavitele, nemohla být (mimo jiné) osoba
blízká závětí povolaným, ani zákonným dědicům. V soudní praxi nejsou žádné pochybnosti o tom, že závětí povolaným dědicům,
osobám, kterým svědčí dědické právo po zůstaviteli ze zákona (zákonným
dědicům), a osobám jim blízkým zákon nepřiznává způsobilost být svědky závěti;
je tomu tak proto, že u těchto osob nelze - s ohledem na jejich vztah k
zůstavitelově majetku nebo k těm, kterým tento majetek má (může) jako
zůstavitelovým dědicům připadnout - vůbec předpokládat, že by své svědectví o
zůstavitelově poslední vůli poskytli vždy pravdivě, nebo že by jejich svědectví
o zůstavitelově poslední vůli muselo být vždy a každým pokládáno za věrohodné
(k tomu srov. též právní názor vyjádřený například v rozsudku Nejvyššího soudu
ČR ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 21 Cdo 530/2001, který byl publikován v časopise
Soudní judikatura pod č. 81, ročník 2002; usnesení Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2600/2005, nebo rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3332/2009). Závěry o tom, že
svědky závěti podle ustanovení § 476b obč. zák. nemohou být závětní ani zákonní
dědici a osoby jim blízké (stejně jako osoby nezpůsobilé k právním úkonům,
osoby nevidomé, neslyšící, němé a ty, které neznají jazyk zůstavitele), zastává
rovněž právní literatura (srov. zejména Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanské
právo hmotné, 2. upravené vydání. Plzeň, 2009, str. 320; Švestka, J., Spáčil,
J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1450; Holub, M. Občanský zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 648). Dovolací soud
je toho názoru, že není žádného důvodu, aby tyto závěry nebylo možné vztáhnout
rovněž na osoby svědků působících při právním úkonu odvolání závěti, jenž byl
učiněn v allografní formě jako samostatný právní úkon či byl pojat jako součást
allografní formy pořízení pro případ smrti. Byla-li tedy svědkyní allografní závěti ze dne 22. 1. 2012, jejíž součástí bylo
též odvolání předchozích závětí zůstavitele, A. V. jako matka touto závětí
povolaných dědiců a zároveň i v úvahu přicházejících zákonných dědiců
zůstavitele v první dědické skupině, nemá dovolací soud pochybnosti o tom, že
tato osoba byla z postavení svědka vyloučena nejen pro úkon pořízení závěti,
ale také pro úkon odvolání předchozích závětí, a tento nedostatek měl proto za
následek neplatnost úkonu pořízení závěti i úkonu odvolání předchozích závětí
zůstavitele.
Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že objektem úkonu odvolání závěti je
pouze jiný úkon (závěť) a nikoli nakládání s majetkem zůstavitele. Dovolatel
totiž nebere náležitě v úvahu, že zůstavitel může odvolat závěť jednak jako
celek, ale také může odvoláním zrušit jen některé její ustanovení nebo část. Zůstavitel tedy může závěť pouze částečně odvolat, a to nejen ohledně některého
dědice, ale také ohledně některého majetku (k tomu srov. například názor
vyjádřený v Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský
zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1460). Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud v posuzovaném případě otázku
výkladu (interpretace) „formy“ odvolání závěti ve smyslu ustanovení § 480 odst. 1 obč. zák. vyřešil správně a správný je proto i jeho závěr o neplatnosti
odvolání předchozích závětí zůstavitele závětí ze dne 22. 1. 2012. Dovolatel však odvolacímu soudu důvodně vytýká závěr, že „je pojmově
vyloučeno“, aby zůstavitel pořídil závětí o svém majetku pro případ smrti v
rozporu s ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., tedy v rozporu s dobrými mravy. Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez
právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v
rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo
jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§ 39 obč. zák.). Závěť je právní úkon, kterým zůstavitel (fyzická osoba) činí pro případ své
smrti pořízení o svém majetku. Při zřízení závěti musí zůstavitel dbát všech
náležitostí, které zákon vyžaduje pro platnost jakéhokoliv právního úkonu
obecně, a vedle toho i náležitostí zvláštních vztahujících se k projevu vůle
pro případ smrti (k tomu srov. například názor vyjádřený v Holub, M. Občanský
zákoník. Komentář. 1. svazek. § 1 až 487. Praha: Linde, 2002, str. 640, nebo v
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §
460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1440). Obecné náležitosti kladené na platný právní úkon, které tak závěť musí
splňovat, jsou tyto: závěť musí být učiněna svobodně a vážně, určitě a
srozumitelně (§ 37 odst. 1 obč. zák.), zůstavitel musí být k tomuto právnímu
úkonu způsobilý a nesmí jej činit v duševní poruše (§ 38 obč. zák.), závěť
nesmí svým obsahem nebo účelem odporovat zákonu nebo jej obcházet anebo se
příčit dobrým mravům (§ 39 obč. zák.) a musí být učiněna ve formě, kterou
vyžaduje zákon (§ 40 odst. 1 obč. zák.). Závěr odvolacího soudu, že je pojmově vyloučeno, aby pořízení závěti bylo v
rozporu s dobrými mravy, dovolací soud považuje za nesprávný, neboť i z výše
uvedeného vyplývá, že platná závěť musí splňovat i tuto obecnou náležitost
platného právního úkonu, tedy že nesmí být v rozporu s dobrými mravy, a při
posouzení platnosti závěti je tak nezbytné se zabývat také tím, zda neodporuje
dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj.
k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení
v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon
nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy
tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto
směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat soubor
společenských, kulturních a mravních pravidel chování, který je vlastní obecně
uznávaným vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu a
který v historickém vývoji osvědčil jistou neměnnost, vystihujíce podstatné
historické tendence jsou sdíleny rozhodující částí společnosti, a mají povahu
norem základních (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 5, ročník 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 16, ročník 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v
nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 14, ročník 1998, který za
dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad,
jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé
jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto
ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po
„pečlivé úvaze“, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti
případu. Odvolací soud, který se - oproti soudu prvního stupně - otázkou případného
rozporu závěti ze dne 29. 3. 2007 a jejího dodatku ze dne 16. 9. 2008 s dobrými
mravy v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení zabýval, a to především z
hlediska P. V. skutkového vymezení důvodů, v nichž P. V. shledával rozpor
předmětné závěti s dobrými mravy, a při právním posouzení otázky, zda se
posuzovaný právní úkon - pořízení závěti ze dne 29. 3. 2007 a její dodatek ze
dne 16. 9. 2008 - nepříčí dobrým mravům, v daném případě aplikoval i
interpretoval ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. v souladu s ustálenou
judikaturou soudů a dovolací soud s jeho závěrem, že ani dovolatelem skutkové
vymezení důvodů rozporu s dobrými mravy nemůže obstát, souhlasí. Pokud
dovolatel dále v dovolání namítá, že v případě předmětné závěti šlo o
„šikanózní“ výkon práva zůstavitele pořídit o svém majetku pro případ smrti
závětí, hlavně za účelem poškození či znevýhodnění své bývalé manželky a
účastníků 1) až 3), zřejmě přehlíží, že bývalá manželka zůstavitele již v době
pořízení závěti ze dne 29. 3. 2007 a jejího dodatku ze dne 16. 9.
2008
nepatřila ani do okruhu zákonných dědiců zůstavitele z titulu manželky
zůstavitele, a tedy v samotném pořízení závěti, jíž ji zůstavitel nepovolal za
svou dědičku, nelze spatřovat její poškození či znevýhodnění, a tedy že by se
mělo jednat o pořízení příčící se dobrým mravům, a dovolací soud ani ve způsobu
povolání a označení účastníků 1) až 3) za dědice závětí ze dne 29. 3. 2007, v
němž dále dovolatel zřejmě spatřuje „šikanózní“ výkon práva zůstavitele pořídit
o svém majetku, rozpor s dobrými mravy neshledává. Přestože tedy odvolací soud chybně uzavřel, že je pojmově vyloučeno, aby
zůstavitel pořídil závětí o svém majetku pro případ smrti v rozporu s
ustanovením § 3 odst. 1 obč. zák., zabýval se skutkovým vymezením důvodů, v
nichž P. V. shledával důvody rozporu závěti zůstavitele ze dne 29. 3. 2007 a
jejího dodatku ze dne 16. 9. 2008, a ustanovení § 3 odst. 1 a § 39 obč. zák. aplikoval i interpretoval v souladu s ustálenou judikaturou soudů, a proto jeho
závěr o tom, že předmětná závěť není v rozporu s dobrými mravy, a tedy je
platná, dovolací soud shledává správným. Vytýká-li pak dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odůvodnění rozhodnutí soudu
prvního stupně je nepřezkoumatelné, a tento nedostatek tak bránil odvolacímu
soudu zhodnotit jeho správnost, a když odvolací soud své rozhodnutí v tomto
ohledu řádně neodůvodnil, jednak přehlíží, že odvolací soud se otázkou rozporu
předmětné závěti s dobrými mravy v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení sám
zabýval a při jejím posouzení vycházel ze skutkových tvrzení (tvrzení
dovolatele), jež byla obsahem spisu, jednak tím uplatňuje jiný dovolací důvod,
než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř., a proto v této části
dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Pro úplnost dovolací soud zmiňuje, že v těchto souvislostech nemůže být důvodná
ani dovolací námitka porušení práva na spravedlivý proces, neboť právo na
spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé
rozhodnutí ve věci. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správné a že nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z
vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o.s.ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b)
o.s.ř. nebo v § 229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání
P. V. podle ustanovení § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl. Směřuje-li dovolání P. V. rovněž proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne
14. 2. 2017, č. j. 16 D 368/2012-525, brojí proti rozhodnutí soudu prvního
stupně, které dovoláním úspěšně napadnout nelze (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47, ročník 2006), a proto bylo
dovolací řízení v této části zastaveno podle ustanovení § 243b a § 104 odst. 1
věty první o.s.ř. z důvodu nedostatku funkční příslušnosti Nejvyššího soudu
České republiky.
Dovolací soud však považuje za nezbytné upozornit na novou skutečnost rozhodnou
pro posouzení dědického práva po zůstaviteli - nově předloženou závěť
zůstavitele ze dne 15. 1. 2012 (založena na č. l. 576 ve spise), jíž zůstavitel
odkázal „veškerý svůj majetek svým třem dětem P. V., J. V. (nyní G.) a T. V.“ -
jež byla soudu prvního stupně předložena po podání dovolání P. V., před
předložením věci dovolacímu soudu k projednání dovolání, jíž se dovolací soud
nemohl zabývat, neboť pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v
době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 243f odst. 1
o.s.ř.). V projednávaném případě bylo rozhodnuto usnesením, jež bylo vydáno podle
ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř., které nepředstavuje konečné řešení dědického
práva; o něm může být rozhodnuto jen v usnesení o dědictví (§ 175q o.s.ř.), a
má proto své opodstatnění jen při nezměněném skutkovém základu věci. Vyjdou-li
v dalším průběhu řízení o dědictví najevo nové skutečnosti, rozhodné pro
posouzení dědického práva, ztrácí toto rozhodnutí své právní účinky, neboť
vyšetření podmínek dědického práva jím provedené již nemůže být (za změněných
okolností) podkladem pro vydání usnesení o dědictví podle ustanovení § 175q
o.s.ř. Dojde-li za této situace „znovu“ ke sporu o dědické právo, je třeba
(opět) postupovat podle ustanovení § 175k odst. 1 nebo 2 o.s.ř. (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1998, sp. zn. 21 Cdo
586/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník
1999; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 30 Cdo
1765/2004, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 88,
ročník 2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21
Cdo 4758/2009). V případě existence nové skutečnosti rozhodné pro posouzení
dědického práva a ve vztahu k ní i nového sporu o dědické právo nezakládá
pravomocné rozhodnutí v původním sporu o dědické právo překážku věci pravomocně
rozsouzené. Je proto možné, aby byla znovu posuzována otázka, s kým bude (dále)
jednáno jako s účastníkem řízení o dědictví. S ohledem na výše uvedené se tedy soud prvního stupně v dalším řízení touto
novou skutečností, nově předloženou závětí zůstavitele ze dne 15.1.2012, a ve
vztahu k ní i případným novým sporem o dědické právo neopomene zabývat.
Protože tímto rozhodnutím řízení o dědictví po P. V. nekončí, bude i o náhradě
nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního
stupně, popřípadě odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2019
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu