Judikát 24 Cdo 723/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:07.04.2026
Spisová značka:24 Cdo 723/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:24.CDO.723.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nepřípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. § 241a odst. 3 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E 24 Cdo 723/2026-162
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Davidem Vláčilem, ve věci posuzované S. Č., zastoupené S. Č., jako obecným zmocněncem, a dále rovněž procesním opatrovníkem JUDr. Vojtěchem Říhou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Moulíkova 2239/3, o návrhu O. Č., zastoupené Mgr. Veronikou Klimtovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Bezručova 335/33, na omezení svéprávnosti posuzované a o jmenování opatrovníka, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 0 Nc 4336/2024, o dovolání navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2025, č. j. 24 Co 233/2025-133, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 6. 2025, č. j. 0 Nc 4336/2024-100, rozhodl, že návrh na omezení svéprávnosti a ustanovení opatrovníka posuzované S. Č. se zamítá (výrok I), rozhodl že navrhovatelka je povinna zaplatit České republice plnou náhradu nákladů řízení, jejíž výše bude uvedena v samostatném usnesení (výrok II), a že navrhovatelka je povinna zaplatit posuzované S. Č. plnou náhradu nákladů řízení, jejíž výše bude uvedena v samostatném usnesení (výrok III) a konečně, že ve vztahu mezi navrhovatelkou a zmocněncem nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladu řízení (výrok IV).
2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a České republice nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o návrhu S. Č., která se dožadovala omezení svéprávnosti své matky S. Č. a současně navrhovala, aby byl matce ustanoven opatrovník, kterým je v případě potřeby ochotna být.
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v rozsahu výroku I o věci samé dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Podle § 237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2) rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. (ve spojení s § 1 odst. 1 až 4 zákona č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“) vyplývá zákonný požadavek, podle něhož v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění některého předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 nebo 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Další povinnou náležitostí je vymezení tzv. důvodu dovolání, tedy odkaz na odvolacím soudem učiněné právní posouzení věci (právní otázku), které dovolatel pokládá za nesprávné, a uvedení v čem podle dovolatele spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Řečeno jinak, dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést, jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (tzv. dovolací důvod), tak tuto nesprávnost konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu a vysvětlit v čem se měl odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná, anebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou (k tomu srovnej přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17).
7. Nyní posuzované dovolání obligatorní obsahové náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neobsahuje, neboť v dovolání nebylo náležitým způsobem vymezeno, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V posuzovaném dovolání není žádný zákonný důvod přípustnosti dovolání vymezen. Dovolatelka poukazuje na vadu řízení (o tom viz dále) a dále již jen na důvod dovolání v podobě nesprávného právního posouzení věci. Neuvádí však žádný ze čtyř zákonem předjímaných důvodů přípustnosti dovolání, jak jsou vymezeny v § 237 o. s. ř., které je citováno výše.
8. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
9. Vymezení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod rozuměj každou jednotlivou otázku samostatně (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). 10.
Nejvyššímu soudu přitom nepřísluší, aby na úkor procesních práv ostatních účastníků řízení vlastním aktivismem nepřípustně extrahoval z obecného textu neúplného, a proto i neprojednatelného dovolání právní otázky, jež by (snad) mohly být předmětem jeho přezkumu či procesně nepřípustně domýšlel důvod přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení, jež je formou řízení o mimořádném opravném prostředku, nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015).
11. Dovolání je totiž zákonem vnímáno jako opravný prostředek mimořádný, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad je určí, a také, zda stanoví přísnější požadavky na jeho kvalitu, s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Platná právní úprava klade na účastníky řízení (jejich zástupce) poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba uvážit, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Rovněž Ústavní soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi potvrdil, že „náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 12.
2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, nebo usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, přičemž i v další své nálezové judikatuře netoleruje Nejvyššímu soudu, pokud ten projedná dovolání, aniž by bylo vybaveno předepsanými obsahovými náležitostmi (srovnej kupř. nález ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). V odkazovaném stanovisku dospělo plénum Ústavního soudu k závěru, že od advokáta dovolatele se – zjednodušeně řečeno – požaduje, aby se ještě před podáním dovolání seznámil s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a v dovolání následně uvedl, jaký je podle jeho názoru vztah této judikatury k napadenému rozhodnutí; jeho úkolem je i zvážit, nakolik má podání ve světle relevantní judikatury naději na úspěch (obdobně k dané materii přistupuje i Evropský soud pro lidská práva - srovnej jeho rozsudek ze dne 15.
9. 2016 ve věci Trevisanato versus Itálie, stížnost č. 32610/07). To platí zcela i pro nekonkrétní námitku o údajném porušení práva na spravedlivý proces (i ve vztahu k ní musí být vymezen náležitě důvod přípustnosti dovolání což se v poměrech projednávané věci nestalo). 12.
Lze dodat, že o nedostatečné péči dovolatelky (její zástupkyně) o obsahové náležitosti dovolání svědčí již to, že v něm odkazuje na téměř 13 let neúčinnou právní úpravu, když ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b), na nějž je v dovolání výslovně odkazováno, bylo bez náhrady zrušeno již k 31. 12. 2012.
13. Námitkou že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, je dovolatelkou zpochybňován skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud. Mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání je však zákonem (již od 1. 1. 2013) zásadně předurčen toliko pro přezkum otázek právních a Nejvyšší soud je zpravidla vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Jejich zpochybňováním je tak uplatňován nepřípustný odvolací důvod. Ani pouhý odlišný názor dovolatelky na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Dovolání lze ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. totiž podat výlučně jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci.
14. K případným v dovolání namítaným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud může přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné; samy o sobě však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Poukaz na vady řízení tak sám o sobě nemůže přípustnost dovolání založit.
15. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podané dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly z iniciativy dovolatelky v zákonem stanovené a neprodloužitelné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
16. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. 4. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu