USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v řízení o pozůstalosti po J. F., zemřelém dne 24. prosince 2020, za účasti Z. Z., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská č. 8/8, vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 59 D 304/2021, o dovolání Z. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2024, č. j. 21 Co 125/2024-155, takto:
I. Dovolání Z. Z. se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Městský soud v Brně usnesením ze dne 28. 1. 2021, č. j. 59 D 304/2021-2, zahájil z moci úřední pozůstalostní řízení po zůstaviteli J. F., zemřelém dne 24. 12. 2020, a pověřil provedením úkonů Mgr. Pavla Vrbu, notáře se sídlem v Brně, aby jako soudní komisař provedl potřebné úkony ve věci (§ 138 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, dále jen „z. ř. s.“). V řízení o pozůstalosti byly zjištěny celkem tři závěti. V pořadí třetí závěť (o níž se nyní v řízení jedná) byla sepsána notářským zápisem dne 13.
4. 2017 JUDr. Marií Matouškovou, notářkou se sídlem v Brně, pod číslem N 267/2017, NZ 242/2017 a Z 30/2017. V této závěti zůstavitel zrušil svou předchozí závěť sepsanou JUDr. Marií Matouškovou a za dědičku veškerého svého majetku ustanovil Z. Z. V případě, že by shora uvedená dědička nedědila, ustanovil náhradní dědičku Židovskou obec Brno se sídlem Brno, třída Kapitána Jaroše 3, IČ 49465473. Dále v závěti blíže specifikoval majetek, který v době jejího sepisu vlastnil a uvedl, že „k nemovitým věcem uvedeným výše pro případ, že je zdědí Z.
Z., zřizuji svěřenské náhradnictví ve prospěch Židovské obce Brno se sídlem Brno, třída Kapitána Jaroše 3, IČ 49465473. Toto svěřenské nástupnictví, nechť je zapsáno ve veřejném seznamu.“
2. Městský soud v Brně usnesením ze dne 18. 4. 2024, č. j. 59 D 304/2021-137, určil obvyklou cenu majetku částkou 8 519 377,32 Kč, výši dluhů částkou 515 171 Kč a čistou hodnotu pozůstalosti částkou 8 004 206,32 Kč (výrok I.). Ve výroku II. a) soud prvního stupně potvrdil nabytí dědictví Z. Z. k bytu (blíže specifikovanému ve výroku usnesení) v obvyklé ceně 2 805 000 Kč, a to jako přední dědičce s tím, že po její smrti přejde dědictví po zůstaviteli, pokud se týká tohoto majetku, na svěřenského nástupce, kterým je Židovská obec Brno, jako následného dědice.
Bylo rozhodnuto, že účastnice nemůže s tímto dědictvím volně nakládat. Ve výroku II. b) soud prvního stupně potvrdil nabytí dědictví Z. Z. k nemovitým věcem (blíže specifikovaným ve výroku usnesení) v obvyklé ceně 5 565 000 Kč s tím, že rovněž ve vztahu k těmto nemovitostem bylo rozhodnuto o svěřenském nástupnictví stejně jako ve výroku II. a) a rovněž bylo rozhodnuto, že účastnice jako přední dědička nemůže s tímto dědictvím volně nakládat. Ve výroku II. c) až e) potvrdil nabytí dědictví Z. Z. k právům a povinnostem vyplývajícím z toho, že zůstavitel byl majitelem bankovního účtu, a k pohledávkám zůstavitele vůči obchodním společnostem (blíže specifikovaným ve výrocích usnesení).
Ve výroku III. soud prvního stupně rozhodl o odměně, hotových výdajích a dani z přidané hodnoty pověřeného soudního komisaře, ve výroku IV. byla účastnice zavázána nahradit České republice – Městskému soudu v Brně na nákladech řízení částku 11 200 Kč do 30 dnů od právní moci usnesení a ve výroku V. soud prvního stupně rozhodl, že účastnice nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že „má za to, že v případě zřízení svěřenského náhradnictví jde o chybu v psaní, neboť tento termín zákon nezná“, že „v závěti je dále uvedeno, že toto svěřenské náhradnictví se zřizuje pro případ, že je (tedy nemovité věci) zdědí Z.
Z.“, že „v další větě je pak uvedeno, že toto svěřenské nástupnictví, nechť je zapsáno ve veřejném seznamu“ a že „dle zákona se svěřenské nástupnictví zapisuje do veřejného seznamu“, a dovodil, že „z obsahu notářského zápisu jednoznačně vyplývá vůle zůstavitele zřídit ve vztahu k nemovitým věcem svěřenské nástupnictví“ a že „pokud je v této závěti uvedeno, že se zřizuje svěřenské náhradnictví, jedná se pouze o chybu v psaní“. Z výše uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že „ve třetí závěti zůstavitel zrušil svou předchozí závěť sepsanou JUDr.
Marií Matouškovou“, že „za dědičku veškerého svého majetku ustanovil Z. Z.“, že „v případě, že by shora uvedená dědička nedědila, ustanovil náhradní dědičku Židovskou obec Brno“ a že „k nemovitým věcem, které zdědí Z. Z., zřídil svěřenské nástupnictví ve prospěch Židovské obce Brno“.
3. K odvolání účastnice řízení Krajský soud v Brně usnesením ze dne 12. 11. 2024, č. j. 21 Co 125/2024-155, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že účastnice nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění svého usnesení odvolací soud konstatoval, že „zůstavitel pořídil pro případ smrti závětí ze dne 13. 4. 2017 ve formě notářského zápisu“, že „z obsahu závěti nepochybně vyplývá, že zůstavitel v ní použil oba zákonné termíny – náhradnictví i svěřenské nástupnictví“, že „svou vůli týkající se náhradnictví vyjádřil (jen a pouze) v první části závěti, ve které zůstavil veškerý majetek, včetně nemovitých věcí, účastnici Z.
Z. a pouze pro případ, že by se nedožila jeho úmrtí nebo z jiného důvodu po něm nedědila, ustanovil jako dědice náhradníka – Židovskou obec Brno, kterého přesně identifikoval“ a že „teprve ve druhé části závěti zůstavitel nařídil, že dědictví má ve vztahu k nemovitým věcem přejít z dědičky Z. Z. na Židovskou obec Brno s tím, že toto svěřenské nástupnictví mělo být zapsáno ve veřejném seznamu“. Dále dovodil, že „slovo náhradnictví, které je uvedeno ve druhé části závěti, je pouze chybou vzniklou v procesu vytváření textu“, když „je spojeno se slovem svěřenské, v bezprostředně následující větě je uvedeno Toto svěřenské nástupnictví… a mělo být zapsáno ve veřejném seznamu“ a „též to vyplývá z celého kontextu závěti, neboť pokud by se ve druhé části závěti mělo jednat o náhradnictví, neměl by tento text žádný smysl“, jelikož „o náhradnictví ke všem věcem, včetně věcí nemovitých, zůstavitel pořídil již v první části závěti“.
Odvolací soud uzavřel, že „skutečná vůle zůstavitele vyjádřená v závěti je vyložitelná (zjistitelná), logický výklad je takový, že v závěti jsou uvedeny dva právní instituty, tj. v první části závěti náhradnictví a ve druhé části závěti svěřenské nástupnictví“, že „výklad právního jednání má vždy přednost před jeho zneplatněním, nehledě na to, že se v případě slov svěřenské náhradnictví jedná pouze o chybu v psaní, která nemůže být právnímu jednání na újmu, když význam právního jednání zůstavitele je nepochybný“, a proto že „nepokládá zůstavitelovo nařízení za neurčité a není tak důvod ve věci aplikovat § 1512 odst. 2 o.
z., jak se odvolatelka domáhala“.
4. Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala prostřednictvím svého právního zástupce Z. Z. včasné dovolání, přičemž dovozuje, že z předmětné závěti „vyplývá nade všechnu pochybnost zřízení náhradnictví a nikoli zřízení nástupnictví“. Dovolatelka namítá rozpor s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, jestliže „odvolací soud jasně srozumitelný a zcela určitý projev vůle zůstavitele zřídit náhradnictví vyložil tak, že jej považoval za chybu, když uzavřel, že zůstavitel měl ve skutečnosti vůli zřídit svěřenské nástupnictví“, a jestliže „vycházel výhradně z textu samého závěti“ a „ohledně projevu vůle zůstavitele vůbec nezjišťoval, natož aby bral zřetel k okolnostem případu, za kterých byl učiněn, a to ani poté, kdy dovolatelka navrhla na jednání odvolacího soudu konkrétní důkazy prokazující skutečnosti existující vně vlastního projevu vůle zůstavitele“. Dále dovolatelka uvádí, že „je zcela vyloučeno, aby ke vzniku předmětného svěřenského náhradnictví mohlo dojít pouze na základě chyby v psaní“ a že „je nade všechnu pochybnost jisté, že zůstavitelovo nařízení je do té míry neurčité, když nelze zjistit, zda zůstavitel povolal náhradníka nebo svěřenského nástupce, pročež se musí jeho nařízení považovat za povolání náhradníka“ ve smyslu § 1512 odst. 2 o. z. Nadto má za to, že se odvolací soud řádně nevypořádal se všemi jejími odvolacími námitkami, když „nevysvětlil, proč upřednostnil svou verzi výkladu chyby oproti verzi jí předloženou“, že věc nesprávně právně posoudil, když na danou věc aplikoval zásadu, že výklad právního jednání má vždy přednost před jeho zneplatněním, a že odvolací soud jednal svévolně při doplnění dokazování a písemném vyhotovování svého rozhodnutí. Proto navrhla, aby „dovolací soud rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení a novému rozhodnutí odvolacímu soudu, resp. dojde-li k závěru, že z obdobných důvodů je třeba zrušit i rozhodnutí soudu prvního stupně, pak nechť zruší i toto a vrátí věc k dalšímu řízení tomuto soudu“.
5. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
6. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání Z. Z. v dané věci není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. V dovolání uvedené otázky nepředstavují otázky, při jejichž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; ve skutečnosti jde o nesouhlas dovolatelky s tím, jak odvolací soud formuloval své úvahy při výkladu předmětné závěti, a sice zda zůstavitel zřídil v její druhé části „náhradnictví“ nebo „nástupnictví“.
7. Dovolatelce lze přisvědčit, že Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti postupně uzavřel, že vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu (jednání) závěti z hlediska určitosti nebo srozumitelnosti (např. ve vymezení majetku, o němž je závětí pořizováno, nebo v označení dědiců či určení jejich dědických podílů), je třeba se pokusit pomocí výkladu o odstranění takové nejasnosti a vedle znění textu listiny zjišťovat všechny okolnosti, za nichž byl projev vůle o ustanovení závětního dědice učiněn, lze-li z nich dovodit skutečnou vůli pořizovatele závěti (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 21. 7. 1977, sp. zn. 4 Cz 22/77, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 1979; rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 3. 1983, sp. zn. 4 Cz 73/82, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49, ročník 1984; dále i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015). Toto výkladové pravidlo převzala rozhodovací praxe i po 1. 1. 2014. Ustanovení § 1494 odst. 2 o. z., podle něhož je třeba závěť vyložit tak, aby bylo co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele, potřebu zjišťování a přihlížení k okolnostem, za nichž byla závěť pořízena, jen zvýraznilo. Současně však platí opakovaně v rozhodnutích dovolacího soudu vyslovovaný názor, že výklad právního úkonu (jednání) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tj. ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, ale nelze pomocí výkladu nahrazovat nebo doplňovat vůli, kterou pořizovatel sice měl, ale neprojevil ji (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, ročník 1979, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2014, sp. zn. 21 Cdo 434/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2094/2015).
8. Jakkoliv se však dovolatelka domnívá, že se odvolací soud odklonil od výše uvedených judikatorních závěrů, dovolací soud její názor nesdílí. V dané věci nelze dovodit, že by uvedená pravidla pro výklad „poslední vůle“ zůstavitele nebyla respektována.
9. Odvolací soud vysvětlil, jakými úvahami se řídil, když mimo jiné uvedl, že „právní jednání není neplatné pro neurčitost, je-li jeho obsah nepochybný, pouze jsou sníženy jeho vyjadřovací kvality zjevnými chybami vzniklými v procesu vytváření textu“, že „chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti ve vyhotovení listin nemají žádné právní následky, je-li jejich obsah (význam) navzdory těmto chybám či jiným zřejmým nesprávnostem nepochybný“, že „slovo náhradnictví“, které je uvedeno ve druhé části závěti, je pouze chybou vzniklou v procesu vytváření textu“, že „je to patrno nejen z toho, že je spojeno se slovem svěřenské, že v bezprostředně následující větě je uvedeno Toto svěřenské nástupnictví… a že mělo být zapsáno ve veřejném seznamu, ale též z celého kontextu závěti, neboť pokud by se ve druhé části závěti mělo jednat o náhradnictví, neměl by tento text žádný smysl“, když „o náhradnictví ke všem věcem, včetně věcí nemovitých, zůstavitel pořídil již v první části závěti“. Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu, že „vycházel z textu samého závěti“ a že nezjišťoval okolnosti případu, za kterých bylo toto právní jednání učiněno, pak přehlíží, že odvolací soud doplnil dokazování a mimo jiné konstatoval, že „i sama notářka sepisující závěť JUDr. Marie Matoušková potvrdila v úředním záznamu ze dne 25. 5. 2023, že termínem svěřenské náhradnictví bylo ve skutečnosti myšleno svěřenské nástupnictví, což je uvedeno i v následující větě závěti“.
10. Opodstatněná není ani námitka dovolatelky, že pomocí výkladu nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zůstavitel při pořízení závěti neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. O tom, že obsah závěti (včetně objasnění toho, kdo je povolán za dědice) lze za použití zákonem stanovených interpretačních pravidel vykládat, nebyly a nejsou v ustálené judikatuře soudů žádné pochybnosti. Proto uzavřel-li odvolací soud, že „skutečná vůle zůstavitele vyjádřená v závěti je vyložitelná (zjistitelná), logický výklad je takový, že v závěti jsou uvedeny dva právní instituty, tj. v první části závěti náhradnictví a ve druhé části závěti svěřenské nástupnictví“ a že „se v případě slov svěřenské náhradnictví jedná pouze o chybu v psaní, která nemůže být právnímu jednání na újmu, když význam právního jednání zůstavitele je nepochybný“, nejsou jeho závěry v rozporu se zákonem ani s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná otázka byla posouzena jinak.
11. Tvrzení dovolatelky, že skutková zjištění jsou nesprávná či neúplná, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolání je mimořádným opravným prostředkem sloužícím k přezkumu správnosti právních závěrů odvolacího soudu a tomu také odpovídá jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud přitom neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole (čímž přípustnost dovolání založit výjimečně lze). Z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo že by hodnocení důkazů bylo založeno na libovůli (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Dovolací soud v postupu soudů nižších stupňů žádný rozpor s ustanovením § 132 o. s. ř. neshledal. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 4288/2016), se tak v posuzovaném případě nejedná.
12. Přípustnost dovolání nemůže založit ani argumentace dovolatelky poukazující na domnělé vady řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, (jen) je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1304/2017, nebo ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2398/2021). Na uvedeném nic nemění ani v obecné rovině tvrzené porušení práva na spravedlivý proces (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jimiž byl překonán i závěr uvedený v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15).
13. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto z výše uvedených důvodů dovolání Z. Z. směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2024, č. j. 21 Co 125/2024-155, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2025
JUDr. Roman Fiala předseda senátu