USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy, MBA, a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Romana Fialy v právní
věci žalobkyně T. T., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou,
advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované Z. T., narozené
XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze
1, Opatovická 1659/4, o neúčinnost dohody o převodu práv a povinností spojených
s členstvím v družstvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C
123/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.
listopadu 2019, č. j. 19 Co 315/2019-363, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Matouše Jíry, advokáta se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3.
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23.
května 2019, č. j. 11 C 123/2012-318, ve znění doplňujícího usnesení téhož
soudu ze dne 2. července 2019, č. j. 11 C 123/2012-323, určil, že: „dohoda mezi
Z. T., narozenou XY, a P. T., narozeným XY, ze dne 2. 11. 2010 o převodu práv a
povinností spojených s členstvím v družstvu XY, se sídlem XY, IČO: XY,
zapsaného v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. XY,
je vůči žalobkyni právně neúčinná“ (výrok I.), dále (výroky II. až III.)
rozhodl o náhradě nákladů řízení a (výrokem IV.) o povinnosti žalobkyně
zaplatit státu předmětný soudní poplatek.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 13. listopadu 2019, č. j. 19 Co 315/2019-363, rozsudek soudu prvního
stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně měla v době zahájení tohoto řízení
vymahatelnou pohledávku na výživném proti (svému otci) P. T. (opatrovnické
řízení bylo vedeno již od roku 2009 a výživné bylo přiznáno od 1. ledna 2009),
přičemž předmětná dohoda o převodu členských práv a povinností v družstvu byla
uzavřena mezi osobami blízkými (žalovaná je matkou uvedeného dlužníka a
babičkou žalobkyně). Vědomost žalované o dlužníkově úmyslu zkrátit věřitele se
předpokládá. Žalované se nepodařilo prokázat, že o úmyslu krátit věřitele (v
tomto případě nárok žalobkyně na výživné) nevěděla, ani vědět nemohla, a to
přestože vynaložila veškeré úsilí k poznání tohoto úmyslu dlužníka. V tomto
směru odvolací soud uvedl, že z předmětného opatrovnického spisu vyplynulo, že
žalovaná za svého syna P. T. výživné pro žalobkyni sama hradila. Žalobkyně
přitom odpůrčí žalobu – s ohledem na uzavření předmětné dohody – podala včas.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“)
prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání.
Dovolatelka nesprávné právní posouzení věci „spatřuje v chybném postupu
odvolacího soudu, který se plně ztotožnil s postupem soudu prvního stupně,
který na zjištěný skutkový stav sice aplikoval správnou právní normu, ale
nesprávně ji vyložil, a ze zjištěných skutečností (částečně nezákonných)
vyvodil nesprávné právní závěry, právní normu aplikoval při absenci (relevantní
části) skutkového stavu za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela v jeho pro
rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, takže nepředstavoval skutkový
podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu, konkrétně pod
ustanovení § 42a – odporovatelnost – podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník.“
Předpoklady přípustnosti dovolání žalovaná vymezila s tím, že: „rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále
na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Právními otázkami, které odvolací soud posoudil odchylně od rozhodovací praxe
dovolacího soudu, jsou:
1. Zda nastávají účinky principu koncentrace jednání, pokud právně nezastoupený
účastník řízení nebyl v rámci poučení o existenci principu koncentrace řízení
poučen o následcích aplikace takového principu? (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR
ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011).
2. Za jakých podmínek lze mít za prokázanou skutečnost, na níž je napadený
rozsudek postaven, prokazovanou pouze nepřímými důkazy?
3. Mohou být skutkové závěry soudů, které se opírají o nepřípustné důkazy,
spolehlivým podkladem právního posouzení věci?
4. Mohou být skutkové závěry soudů – které se naopak neopírají o důkaz, který
by mohl objasnit sporný bod, na němž je napadený rozsudek postaven, jehož
provedení soud zamítl s odůvodněním, že byl předložen po koncentraci řízení,
jejíž účinky však soud nesprávně posoudil – způsobilým podkladem právního
posouzení věci?
5. Zda ust. § 118a odst. 1 a odst. 2 OSŘ odráží právní zásadu, že soud zná
právo, popřípadě, zda je tato právní zásada již překonána a ust. § 118a odst. 2
OSŘ je bez právního významu?
6. Lze rozhodnout o neúčinnosti fyzicky neexistující Dohodě, která není ve
spisové dokumentaci a ani nebyla soudu během řízení předložena k nahlédnutí?
7. Postačí z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě prokázat vymahatelnou
pohledávku pouhým odkazem na podanou žalobu, jíž se věřitel o přiznání
pohledávky domáhá?
8. Je správné přiznat účastníkovi řízení na náhradu nákladů za právní úkon
převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. dvakrát? Sice
uvedený právní úkon dvakrát proveden byl, ovšem advokáty jedné advokátní
kanceláře, které si žalobkyně vyměnila.
9. Zda v řízení o odpůrčí žalobě podané nezletilým z důvodu, že právní úkon
jeho rodiče zkracuje vymahatelnou pohledávku na výživném, může nezletilého
zastupovat rodič bez ustanovení kolizního opatrovníka nezletilého pro
zastupování v řízení? (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn.
21 Cdo 856/2011).
Právními otázkami, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny,
jsou:
10. Zda nedostatek aktivní legitimace žalobce ve sporu může být odstraněn
postupem/výzvou soudu podle § 43 OSŘ, a to aniž by byl dodržen postup a
podmínky předvídané ustanovením § 92 odst. 2 OSŘ ve smyslu záměny účastníka na
straně žalobce, tedy A) souhlas žalovaného a B) souhlas nového žalobce a C)
rozhodnutí soudu o přivolení záměny účastníka na straně žalobce? Za splnění
jakých podmínek a procesních postupů může účastník soudního řízení, v němž je v
procesním postavení žalobce, a z tohoto řízení vystoupit a na jeho místo
vstoupit někdo jiný?
11. Zda může být připuštěna záměna účastníků na straně žalobce za situace, kdy
neexistuje, resp. nebyl dán souhlas žalovaného podle § 92 odst. 2 OSŘ se
záměnou účastníků na straně žalobce?
12. Zda může být připuštěna záměna účastníků na straně žalobce za situace, kdy
neexistuje, resp. nebyl dán souhlas třetí osoby se svým vstupem do řízení na
straně žalobce podle § 92 odst. 2 OSŘ? Zda takový souhlas může dát osoba
zákonného zástupce, aniž by nezletilému byl ustanoven kolizní opatrovník?
13. Zda může soud jednat s účastníkem (, jíž) je nezletilá osoba v procesním
postavení žalobce, která nemá plnou způsobilost k právnímu jednání a není
zastoupena kolizním opatrovníkem, pokračovat v řízení a konat jiné úkony než
ty, které by vedly k odstranění tohoto neodstranitelného nedostatku podmínky
řízení?
14. Zda jsou procesně použitelné výsledky činnosti soudu (rozhodnutí či důkazy)
z doby, v níž byla nezletilá žalobkyně bez zastoupení kolizním opatrovníkem?
15. Zda a jaký význam má pro výsledek odpůrčí žaloby zánik pohledávky, která
byla tvrzena ke dni zahájení řízení jako pohledávka vymahatelná v průběhu
řízení o odpůrčí žalobě?“
16. (čl. V. odst. první na str. 10 dovolání) „Zda nastávají účinky koncentrace
jednání, pokud právně nezastoupený účastník řízení nebyl v rámci poučení o
existenci principu koncentrace řízení poučen o následcích aplikace takového
principu?“
17. (čl. II. včas žalovanou podaného doplnění dovolání ze dne 7. února 2020)
„Žalovaná dále výslovně požaduje, aby se soud případně zabýval i otázkou, která
podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a činí
dovolání ve smyslu § 237 OSŘ přípustným, a to – ‚zda je správná úvaha obou
soudů nižšího stupně, že majetek, který dlužník nabyl tím, že jeho platební
povinnost vůči družstvu zaplatila žalovaná, je z důvodu uzavření Dohody
prospěchem žalované?‘“
Z obsahu dovolání lze pak dovodit, že žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud
České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) změnil
dovoláním napadený rozsudek tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně,
předmětnou odpůrčí žalobu zamítne a rozhodne o náhradě nákladů řízení před
soudy všech stupňů, případně zruší rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek
soudu prvního stupně a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně v písemném vyjádření odmítla uplatněnou dovolací argumentaci žalované
a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně jej zamítl a přiznal
žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalované není – jak bude dále vyloženo – přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4).
V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by
v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak). Nejvyšší soud ve své judikatuře také ustáleně připomíná, že uplatněním
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným
odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím
soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řízení od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Platí rovněž, že
posouzení věrohodnosti důkazu je součástí procesu hodnocení provedených důkazů
soudem, jímž se rozumí myšlenková činnost, kterou soud přisuzuje jednotlivým
důkazům (tedy i znaleckým posudkům) v jejich vzájemné souvislosti hodnotu
závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, zákonnosti, pravdivosti, popřípadě
jako v daném případě věrohodnosti (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 23. července 2001, sp. zn. 33 Odo 388/2001, ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 854/2009, nebo ze dne 25. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 5362/2014;
všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz). S ohledem na § 237 o. s. ř. dovolací soud může otázku přípustnosti dovolání
posuzovat skrze tu (ty) v dovolání dovolatelem zformulovanou (zformulované)
právní otázku (otázky) hmotného nebo procesního práva, na které (kterých) je
rozhodnutí odvolacího soudu (nikoliv však rozhodnutí soudu prvního stupně)
založeno. Jak je zřejmé z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného
rozsudku, odvolací soud ve svém rozhodnutí řešil hmotněprávní otázku týkající
se odporovatelnosti právního úkonu ve smyslu § 42a obč.
zák., v žádném ohledu
však své rozhodnutí nezaložil na řešení procesních otázek, jež v podaném
dovolání ve znění jeho včas učiněného doplnění formuluje dovolatelka. Za této procesní situace tudíž dovolatelkou zformulované procesní otázky a k
nim se upínající dovolací argumentaci, a to i s případnými odkazy na judikaturu
Nejvyššího soudu, lze považovat za prostou procesně právní polemiku s
rozhodnutím odvolacího soudu, jejímž prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze založit. To se tedy týká dovolatelkou
zformulovaných otázek ve vztahu k údajnému pochybení odvolacího soudu na úseku
poučovací povinnosti (otázky č. 1, 2, 5 a 16), zastupování v řízení o odpůrčí
žalobě (otázka č. 9), či nerespektování § 92 odst. 2 o. s. ř. (otázky č. 10 až
13). Nejvyšší soud současně poznamenává, že k případným (jiným) vadám řízení (viz
též otázky č. 1, 4, 5, 7 až 14) by bylo možné ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jedině v procesní situaci, bylo-li by dovolání přípustné, o
kterýžto případ se zde nejedná. Odhlédnuto od posledně uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že dovolací úvahy
žalované ohledně údajného pochybení odvolacího soudu, respektive obou soudů,
pokud v řízení nebylo postupováno důsledně ve smyslu § 92 odst. 2 o. s. ř., kdy
podle názoru dovolatelky žalobu podala M. J., nikoliv nyní označená žalobkyně,
přičemž v řízení nedošlo k záměně účastníků na žalující straně, nejsou
opodstatněné. Soud prvního stupně totiž již v počáteční fázi řízení správně zaregistroval, že
v podané žalobě není žalobkyně zákonu odpovídajícím způsobem označena,
respektive nalézací soud konstatoval logický rozpor mezi označením žalující
strany v záhlaví žaloby a v žalobním tvrzení (především čl. III., poslední
odstavec na str. 4 žaloby), pročež zcela správně přistoupil k vydání usnesení
ze dne 19. srpna 2013, č. j. 11 C 123/2012-19, kterým vyzval matku žalobkyně k
řádnému označení účastníků řízení, respektive žalující strany s tím, že v daném
případě „je třeba jasně specifikovat, zda žalobkyní je sama nezletilá T. T.,
kterou v řízení jako její zákonný zástupce (pouze) zastupuje matka [pak ovšem
matka nemůže být označena jako žalobkyně] nebo zda svým jménem žaluje M. J.“ Na
tuto výzvu tehdy zákonná zástupkyně žalobkyně – M. J. – reagovala podáním
učiněným prostřednictvím svého advokáta a doručeným soudu prvního stupně dne 3. října 2013 (č. l. 41-42a), v němž jako žalobkyni uvedla svou tehdy nezletilou
dceru T. T. Z vyloženého je zřejmé, že stran označení žalující strany po upřesňujícím
podání shora nemohly panovat žádné pochybnosti o žalobkyni a postup ve smyslu §
92 odst. 2 o. s. ř., na který ve svém dovolání poukazuje žalovaná, nepřicházel
v úvahu. Jelikož dovolací soud nemůže v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z
nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, neboť způsobilým
dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je nesprávné právní posouzení
věci, nikoliv skutková zjištění, nemohla dovolatelka prostřednictvím
zformulovaných otázek z této materie (viz otázky č. 2, 3, 4, 6 a 14)
přípustnost svého dovolání založit. K dovolací argumentaci založené na zpochybňování hodnocení důkazů soudem
prvního stupně a odvolacím soudem (otázky č. 2 až 4) nutno uvést, že dovolací
soud v dovolacím řízení není oprávněn verifikovat správnost skutkových
zjištění, ani „přehodnocovat“ hodnocení důkazů odvolacím soudem či soudem
prvního stupně, pakliže odvolací soud převzal jako správná a úplná skutková
zjištění soudu prvního stupně. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v
nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto
hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou
zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby (a
tedy na jejich podkladě dospět i k jiným skutkovým zjištěním), ovšem neznamená,
že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004). Z tohoto pohledu dovolací soud
neshledal, že by odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého
rozsudku vyložil skutková zjištění, jež by měla být v extrémním rozporu s
provedeným dokazováním, zjevně defektní z pohledu § 132 o. s. ř. Otázka č.
15 vychází z jiného skutkového zjištění, než ze kterého při
rozhodování vycházel odvolací soud, což přípustnost dovolání – jak již shora
bylo vyloženo z hlediska napadání skutkových zjištění – nezakládá. Kromě toho
dovolatelka ve své dovolací argumentaci zcela přehlíží, že odvolací soud v
rámci bodu č. 12 odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil procesní konsekvence
plynoucí z částečně zastavené (předmětné) exekuce vedené na majetek dlužníka
žalobkyně, nikoliv zánik vymahatelné pohledávky na výživném. K otázce č. 8 nutno uvést, že ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se
výroku o nákladech řízení. K otázce č. 17 se vztahuje prostá právní dovolací polemika bez právně
relevantního vymezení předpokladu přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.; ani v tomto směru tudíž přípustnost dovolání žalované nemohla být založena. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatelky na odklad
právní moci a vykonatelnosti rozhodnutí, neboť uvedené návrhy tímto rozhodnutím
(odmítnutím dovolání) byly konzumovány. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh soudní výkon rozhodnutí (exekuci).