USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) L. C., b) V. J., oběma zastoupeným JUDr. Pavlem Sokolem, advokátem se sídlem v Táboře, Nerudova 3078, a c) S. J., zastoupeného V. J., jako obecným zmocněncem, proti žalovaným 1) M. C., zastoupenému JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, 2) T. C., zastoupené Mgr. Martinem Kolaříkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 133/1 a 3) B. C., zastoupené JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o žalobě na určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 C 306/2018, o dovolání žalobkyň a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2023, č. j. 7 Co 618/2022-517, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2021, č. j. 28 C 385/2018-391, ve výroku I zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že pozůstalá manželka (žalobkyně a), pozůstalý syn (žalovaný 1), pozůstalá dcera (žalobkyně b), pozůstalý vnuk (žalobce c), pozůstalá vnučka (žalovaná 2) a pozůstalá vnučka (žalovaná 3) nejsou dědici ze závěti sepsané ze dne 18. 4. 2017 zůstavitelem J. C. (dále též jen „zůstavitel“), ve formě notářského zápisu JUDr. Zdeňka Melichara, notáře v Českých Budějovicích, pod sp. zn. NZ 162/2017 (dále jen „předmětná závěť“). Dále ve výroku II uložil žalobcům povinnost hradit náklady řízení ostatním účastníkům řízení a státu (výroky II až V).
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku
odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě podané v reakci na usnesení soudu prvního stupně ze dne 15. 8. 2018, č. j. 21 D 463/2018-173, vydané v rámci pozůstalostního řízení, které obsahovalo výzvu žalobcům k podání žaloby, neboť v průběhu pozůstalostního řízení po J. C., zemřelém dne XY, vznikl mezi účastníky spor o dědické právo (o platnost předmětné závěti). Žalobci tvrdili, že zdravotní stav zůstavitele byl v době pořízení předmětné závěti vážný, v průběhu krvácení do mozkového kmene v roce 2014 došlo ke zhoršení jeho zdravotního stavu (včetně zásadního zhoršení zraku).
Žalobci rovněž zpochybňovali schopnost zůstavitele přečíst text předmětné závěti a zpochybňovali také psychickou způsobilost zůstavitele pořídit předmětnou závěť. Dále vyjádřili pochybnost, zda se zůstavitel (v době sepisu předmětné závěti pobývající v Alzheimer centru v Českých Budějovicích) mohl osobně dostavit k sepsání předmětné závěti mimo místo, kde byl hospitalizován. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že zůstavitel k okamžiku pořízení předmětné závěti netrpěl oční vadou (onemocněním) spočívající ve vadě (poruše) oka samotného, ale (částečnou) poruchou pohyblivosti očí, která sama o sobě nesnižovala schopnost vidění.
Za pomoci odpovídajících dioptrických brýlí byl zůstavitel schopen přečíst předmětnou závěť. Dále soud prvního stupně poukázal i na to, že předmětná závěť byla zůstavitelem rovněž vlastnoručně před notářem podepsána. Protože byl zůstavitel schopen dne 18. 4. 2017 projevit vůli pro případ smrti (pořídit předmětnou závěť) a nebyl důvod ji obligatorně pořídit před svědky, učinil soud prvního stupně závěr o nedůvodnosti žaloby, a proto ji zamítl.
Odvolací soud, který vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a vyslechl opakovaně soudního znalce MUDr. Brožka, doplnil, že zdravotní stav zůstavitele nebyl k okamžiku pořízení předmětné závěti příznivý. V důsledku prodělané cévní mozkové příhody došlo u zůstavitele k podstatnému zhoršení zdravotního stavu. Zůstavitel však netrpěl vadou (chorobou) samotného oka (oční koule), ale nastala u něj toliko porucha pohyblivosti očí (zjevné snížení zrakového pohodlí). Odvolací soud proto uzavřel, že zůstavitel byl v okamžiku pořízení předmětné závěti schopen předmětnou závěť (sepsanou za jeho přímé účasti ve formě notářského zápisu) přečíst (s brýlemi). Ve vztahu k umístění zůstavitele v Alzheimer centru uvedl, že toto zařízení mu umožňovalo volný pohyb a z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že pobytový režim vylučoval toto zařízení dočasně opustit a pořídit předmětnou závěť. Zamítnutí žaloby soudem prvního stupně proto shledal správným.
Proti tomuto rozsudku podaly žalobkyně a) a žalobkyně b) (dále též „dovolatelky“) v rozsahu jeho výroku I o věci samé dovolání, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud při posuzovaní objektivnosti, určitosti, kvality a pravdivosti znaleckého posudku z oboru oftalmologie MUDr. Břetislava Brožka, CSc., odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Dovolatelky namítaly, že znalecký posudek je neurčitý, nesprávný a nepřezkoumatelný a metoda, kterou soudní znalec použil k provedení pokusu (bod 2 písm. d znaleckého posudku) je naprosto nesprávná a zavádějící.
Dovolatelky poukázaly na závěry rozhodovací praxe vyslovené ve stanovisku Nejvyššího soudu ČSR, sp. zn. Pls 3/80 a uvedly, že v posuzované věci měly soudy nařídit revizní znalecký posudek, který by vypracovali dva znalci, a to z oboru oftalmologie a z oboru neurologie (zůstavitel měl dle jejich přesvědčení poškozené zrakové dráhy, jejichž zakončení je ve zrakovém centru mozku). Dovolatelky dále uvedly, že se odvolací soud při vyhodnocení výpovědi znalce nedržel ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 324/2005, neboť při výslechu uvedená tvrzení znalce zpochybnila jeho znalecký posudek, který je podle dovolatelek nepřesný, neurčitý a jen s přibližnými či neodůvodněnými závěry.
Dovolatelky dále uvedly, že za této důkazní situace, kdy znalec si svou výpovědí v podstatě zpochybnil i svůj vlastní znalecký posudek, měl odvolací soud zadat „další revizní znalecký posudek“, který by vypracovali dva znalci, a to jednak znalec z oboru oftalmologie a znalec z oboru neurologie, kdy je nezbytné rozlišit, zda jde o postižení oka jako orgánu zraku, zrakové dráhy nebo zrakového centra v mozku. Dovolatelky vyjádřily názor, že samotný znalecký posudek je neúplný, podklady, které měl znalec k dispozici, jsou citovány neúplně, přičemž zcela chybí zpráva z neurologie ze dne 11.
4. 2017, podle níž zůstavitel trpěl mozkovou atrofií, poischemickými změnami mozečku a bazálních ganglií vpravo a znalec rovněž nezohlednil ani všechny diagnózy zůstavitele. Dovolatelky dále zpochybňovaly nemožnost osobní účasti zůstavitele při sepisování závěti dne 18. 4. 2017 v kanceláři obchodní společnosti NOBY s. r. o. a uvedly, že se odvolací soud vůbec nevypořádal s listinou – tzv. výtahem z ošetřovatelské dokumentace z Alzheimer Centra v Českých Budějovicích, ze které vyplývá, že byl zůstavitel tohoto dne průběžně ošetřován od 5:00 do 23:00 hod.
v uvedeném centru, což naprosto vylučuje sepis závěti dne 18. 4. 2017 za účasti notáře na zcela jiném místě. Vzhledem k řečenému mají dovolatelky za to, že závěť, byť sepsaná ve formě notářského zápisu, měla být pořízena před dvěma svědky, neboť zůstavitel nebyl schopen její text přečíst ani za pomoci zvláštních (optických) pomůcek či přístrojů. Dovolatelky rovněž uvedly, že rozhodnutím odvolacího soudu, spočívajícím v nesprávném postupu při doplňování skutkového stavu, bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, k čemuž odkázaly na nález Ústavního soudu ze dne 29.
4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13.
Závěrem proto navrhly, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně zrušil a věc vrátil těmto soudům k dalšímu řízení. Současně dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně, neboť jim hrozí placení dosti vysokých nákladů předmětných soudních řízení. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že podané dovolání svým obsahem napadá hodnocení důkazů a skutkové závěry soudů obou stupňů ohledně tvrzení žalobkyň o nemožnosti zůstavitele závěť přečíst.
Neoprávněná kritika znaleckého posudku byla podle žalovaných spolehlivě vyvrácena s poukazem i na další za řízení provedené důkazy. Protože polemika se skutkovými závěry odvolacího soudu nemůže vést k přípustnosti podaného dovolání navrhli odmítnutí dovolání. Podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Skutková zjištění odvolacího soudu přezkumu dovolacím soudem nepodléhají, stejně jako dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat postup soudu při provádění dokazování a hodnocení provedených důkazů. Z obsahu dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je zcela zřejmé, že dovolatelky především nesouhlasí se soudy zjištěným skutkovým stavem o schopnosti zůstavitele pořídit závěť sepsanou ve formě notářského zápisu dne 18.
4. 2018, a to s ohledem na zdravotní stav zůstavitele, přičemž zpochybňují platnost závěti jednak z hlediska nedostatku formy z důvodu, že zůstavitel (podle dovolatelek) nemohl číst a jednak z hlediska nezpůsobilosti zůstavitele, resp. nemožnosti zůstavitele být podpisu závěti fyzicky přítomen. Především tedy vznáší výhrady proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (jakož i soudem prvního stupně) a proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která byla
pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Dovolatelky však neberou náležitě v úvahu, že svými námitkami především napadají hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. (srov. ustanovení § 241a odst. 1 věta první a § 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), které nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2377/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2725/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3698/2021). Jak (mimo jiné) uvedl také Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1456/19, „je zřejmé, že dokazování znaleckými posudky i jejich potenciální vzájemné kolize jsou obdobně součástí řady dalších řízení před obecnými soudy; nic to však nemění na tom, že se i tyto otázky týkají zjišťování skutkového stavu, nikoli jeho právního posouzení“.
Nadto má dovolací soud za to, že odmítají-li dovolatelky závěry odvolacího soudu o tom, že zůstavitel byl schopen text závěti přečíst a že v okamžiku sepisu závěti byl způsobilý tento právní úkon učinit, jenž jsou výsledkem volného hodnocení důkazů a nejsou neodůvodněné ani rozporné s obsahem spisu, jde zcela zjevně o vyslovení nesouhlasu se způsobem, jakým odvolací soud (potažmo soud prvního stupně, neboť odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a souhlasil i s tím, jak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy) prováděl dokazování a dospěl k závěru ohledně platnosti závěti.
Zjištěný skutkový stav tvoří spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci (§ 120 o. s. ř.) a odvolací soud správně vycházel ze závěru, že závěť sepsaná formou notářského zápisu je veřejnou listinou, u níž se předpokládá pravost a správnost, přičemž součástí notářského zápisu předmětné závěti je, že byla zůstavitelem přečtena a schválena (výslovně jím prohlášena za projev poslední vůle). Závěr odvolacího soudu, že zůstavitel vědomě (úmyslně) právně jednal (pořídil předmětnou závěť) v situaci, kdy v potřebném rozsahu byly zachovány jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti, přičemž se s obsahem této závěti seznámil, schválil ji a prohlásil, že se jedná o projev jeho poslední vůle, tedy plně koresponduje se zjištěným skutkovým stavem.
Uvedené lze vztáhnout i k argumentaci dovolatelek o nemožnosti osobní účasti zůstavitele při sepisování závěti dne 18. 4. 2017, kterou odvolací soud rovněž náležitě odůvodnil a uzavřel, že uvedené zařízení mu umožňovalo volný pohyb (např. v přítomnosti dalších osob při návštěvách). Dlužno doplnit, že soudy nižších stupňů nepovažovaly za zcela úplné (věrohodné) zprávy Alzheimer centra o zdravotním stavu zůstavitele (viz níže), nelze proto přeceňovat ani tzv. „výtah“ o jeho pobytu tamtéž. O poměrech v místě vypovídá kupř.
svědek V. (srov. odst.
60 rozsudku soudu prvního stupě) tak, že měl k zůstaviteli prakticky nekontrolovatelný přístup [….„když přijel do Alzheimercentra, tak se nemusel nikomu prokazovat, takhle to tam nefungovalo, přijel za ním výtahem nahoru do patra, tam se ze slušnosti ohlásil sestře, kterou tam potkal, pak si vzal zůstavitele na vozík, sjel s ním na zahradu“….] a v případě potřeby zůstavitel jezdil se synem M. automobilem „do firmy“ a zpět. K problematice revizního posudku Nejvyšší soud uvádí, že například již v rozsudku ze dne 15.
10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017, uvedl, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (srov. § 125 a § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.
Zjistí-li soud, že znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový posudek. Dospěje-li soud k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení, vyžádá ve smyslu ustanovení § 127 odst. 2 o.
s. ř. tzv. revizní znalecký posudek (srov. například zprávu Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 1980, sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1, ročník 1981, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4723/2017). Nemá-li naopak soud o správnosti a úplnosti posudku významnější pochybnosti, revizní posudek není povinen nařizovat. V posuzovaném případě odvolací soud i soud prvního stupně v odůvodnění svých rozsudků jasně vyložily, jakými úvahami byly vedeny při hodnocení všech důkazů (a to nejen znaleckého posudku). Především soud prvního stupně, na jehož podrobné odůvodnění odvolací soud odkázal, se zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vypořádal se všemi v řízení provedenými důkazy, které hodnotil jak každý samostatně tak v jejich souhrnu (§ 132 o.
s. ř.), a to v případě otázky formy závěti s důrazem na vypracovaný znalecký posudek a mnoho výpovědí, zejména znalců MUDr. Buriana a MUDr.
Brožka CSc., notáře a ošetřujícího zdravotního personálu. Ve vztahu k opětovnému výslechu znalce MUDr. Brožka CSc. (provedeném na návrh žalobců) konstatoval, že již není soudním znalcem, což však nebrání tomu, aby byl vyslechnut, k již podanému posudku (k tomu zcela správně a přiléhavě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2719/2005). Při hodnocení jeho výpovědi odvolací soud dodal, že nemá důvod pochybovat o jeho odborných znalostech (schopnostech) a že se znalec neodchýlil od svých předcházejících závěrů ve znaleckém posudku (stvrdil je).
Argumentaci dovolatelek, že se odvolací soud zprotivil stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Pls 3/80, neboť nenařídil vypracování revizního znaleckého posudku tak nelze přisvědčit. Nejvyšší soud se rovněž přesvědčil z doslovných přepisů záznamu z odvolacího jednání, která si vyžádal, že dovolatelky účelově vytrhávají z kontextu některá prohlášení znalce tak, aby znevěrohodnily jím učiněné závěry, a naopak opomíjí či spíše podstatným způsobem vytěsňují jiná jeho prohlášení, která nesvědčí jejich pohledu na věc, ale naopak utvrzují správnost úvah soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud, v souladu se závěry odvolacího soudu, nepřehlédl určitou „teatrálnost“ v přednesu (dnes již bývalého) soudního znalce MUDr. Brožka CSc. před odvolacím soudem, nicméně ani tento ne zcela obvyklý způsob projevu znalce sám o sobě ještě neubírá na přesvědčivosti a odůvodněnosti jeho odborných závěrů, jež se i při opakovaném výslechu znalce jeví jako logické a konzistentní, přičemž by bylo v rozporu se zásadou bezprostřednosti a přímosti, aby dovolací soud, který v zásadě vychází ze skutkových zjištění odvolacího soudu, sám přehodnocoval způsob hodnocení důkazů soudem odvolacím (popř. soudem prvního stupně), nejeví-li ono hodnocení jako zcela excesivní.
To platí zcela i v poměrech právě projednávané věci. Ani Nejvyšší soud nespatřuje žádný důvod pro to, aby byl vyžadován ještě pohled znalce z oboru zdravotnictví, specializace neurologie, neboť vyjma tvrzení dovolatelek z obsahu spisu (z výpovědí svědků i z vyžádaných zdravotních zpráv) neplyne, že by neurologické problémy zůstavitele v době sepisu závěti mu jakkoliv bránily v možnosti seznámit se s obsahem písemně zachycené listiny a vyjma pohyblivosti očí, měly významnější vliv na jeho zrak, kdy podle vyšetření ze dne 15.
5. 2017, tedy vykonaného bezprostředně po sepisu druhé závěti, mohl zůstavitel číst s brýlemi na blízko (+ 2,5 dioptrie, srov. odst. 43 rozsudku soudu prvního stupně). Stejně jako soudy nižších stupňů (dosaženými v plné shodě se závěry znalce MUDr. Buriana) ani dovolací soud nepřeceňuje zprávy z Alzheimer centra, jež obsahově zcela vybočují z jinak komplexně hodnocených zpráv jiných zdravotnických zařízení. Příhodným nelze shledat ani tvrzení dovolatelek o odchýlení se odvolacího soudu od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 324/2005, neboť v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal naplnění podmínek pro výjimečné upuštění od výslechu znalce, o takový případ se však v této věci nejedná, neboť v nyní posuzovaném případě byl znalec vyslechnut opakovaně.
Nejvyšší soud připomíná, že při práci s judikaturou je nutno mít stále na paměti, že nelze právní názory čistě mechanicky aplikovat na každý skutkově obdobně vyzařující případ, nýbrž že je zapotřebí při analogickém použití tohoto či podobného rozhodnutí soudu vždy velmi pečlivě přihlížet k jedinečným skutkovým okolnostem daného případu, a tedy ve světle těchto okolností dosazovat již soudem vyložené právní závěry ve skutkově i právně obdobné věci na konkrétně řešený soudní případ (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.
3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5322/2015). Vzhledem k řečenému byl postup odvolacího soudu (a spolu s ním i soudu prvního stupně) v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř., jakož i ustálenou judikaturou dovolacího soudu, a nelze mu proto ničeho vytknout. Zbývá dodat, že vzhledem k tom, že byl postup odvolacího soudu při doplňování skutkového stavu správný, není důvodnou ani námitka dovolatelek o porušení práva na spravedlivý proces spolu s odkazem na výše zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2551/13.
Právo na spravedlivý proces nelze v žádném případě vnímat tak, že tomu či onomu účastníkovi ve sporu zakládá právo na příznivý výsledek. V projednávané věci totiž nejde o případ, že by soudy nižších stupňů pominuly významnou část skutkové a právní argumentace dovolatelek. Okolnost, že jimi provedené hodnocení důkazů výše zmíněným způsobem nekonvenuje představám dovolatelek, zásah do práva na spravedlivý proces nepředstavuje. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyň a) a b) není důvodné, a proto jej podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. odmítl. Tímto rozhodnutím je konzumován i návrh dovolatelek na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.