U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně E. O., zastoupené JUDr. Vladimírem Fockem, advokátem se sídlem Brno,
Pellicova 2c, proti žalované České kanceláři pojistitelů, se sídlem Praha 4, Na
Pankráci 1724/129, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se
sídlem Beroun, Husovo náměstí 82, o 1.967.520 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 163/2014, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2015, č. j. 64 Co 307/2015–
103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 19.941 Kč k rukám Mgr. Jiřího Gregůrka, advokáta se sídlem Beroun,
Husovo nám. 82, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně byla účastnicí dopravní nehody
dne 13. 7. 2003, při níž utrpěla škodu na zdraví a kterou zavinila osoba bez
pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Obvodní soud
dospěl k závěru, že nárok na plnění z garančního fondu podle § 9 odst. 1 a § 24
odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb. ve znění účinném v době dopravní nehody
(dále jen zákon č. 168/1999 Sb.) je originárním nárokem upraveným zvláštním
zákonem a tento nárok má vlastní právní úpravu promlčení odlišnou od nároku na
náhradu škody z titulu odpovědnosti vůči škůdci. Podle právní úpravy účinné do
30. 4. 2004 se právo na plnění z garančního fondu promlčuje podle § 101 a 104
obč. zák., tedy v obecné lhůtě tří let počínající rok od pojistné události. Na
základě skutkových zjištění soud určil okamžik pojistné události (ustálení
zdravotního stavu žalobkyně) na konec srpna 2007 a uzavřel, že pokud žalobkyně
podala žalobu až dne 8. 10. 2014, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 11. 2015, č. j.
64 Co 307/2015-103, potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovým stavem
zjištěným soudem prvního stupně i s jeho právními závěry. Přisvědčil názoru, že
je třeba odlišit nárok na plnění vůči žalované od nároku na náhradu škody z
titulu odpovědnosti za škodu i že se v dané věci uplatní obecná promlčecí doba
počínající od uplynutí jednoho roku po pojistné události. Námitka žalobkyně, že
nárok na plnění vůči žalované mohla uplatnit až po pravomocném rozhodnutí soudu
ohledně jejího nároku proti škůdci, odporuje ustálené rozhodovací praxi
dovolacího soudu. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce rozporu námitky
promlčení s dobrými mravy a zneužití práva žalovanou. Nedůvodnou shledal i
námitku neúčelnosti nákladů vynaložených na advokáta žalované, jelikož je třeba
odlišit její postavení obdobné jako postavení pojišťoven od postavení státu a
jeho organizačních složek.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
shledává v řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, a to otázky počátku
promlčecí doby pro uplatnění nároku na plnění z garančního fondu a otázky
postavení správce garančního fondu jako veřejnoprávní instituce pro posouzení
účelnosti vynaložených nákladů na zastupování advokátem. Dovolatelka namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Má za to,
že žalobu podala včas, když nejprve zažalovala škůdce a až po pravomocném
rozsudku proti němu uplatnila nárok proti žalované. Domnívá se, že až od tohoto
okamžiku počala běžet promlčecí doba vůči žalované, neboť teprve po pravomocném
rozhodnutí vůči škůdci mohla prokázat svůj nárok na plnění z garančního fondu.
Pro případ, že by neobstál předchozí právní názor, namítá dovolatelka, že se v
jejím případě měla uplatnit promlčecí doba dle § 106 odst. 1 obč. zák., a
počátkem této subjektivní lhůty mělo být buď datum právní moci rozhodnutí o
nároku na náhradu škody proti škůdci, nebo datum doručení znaleckého posudku s
bodovým ohodnocením bolestného a ztížení společenského uplatnění. Dále
dovolatelka nesouhlasí s přiznáním náhrady nákladů advokátního zastoupení
žalované, neboť se domnívá, že žalovaná jako profesní organizace a správce
garančního fondu má spíše veřejnoprávní charakter a jako taková by měla
disponovat dostatečným odborným aparátem k hájení svých zájmů. Analogickým
výkladem judikatury dovolacího soudu ve vztahu k organizačním složkám státu a
statutárním městům dospívá k názoru, že náklady na advokáta žalované nebyly
vynaloženy účelně. Z takto uvedených důvodů navrhuje Nejvyššímu soudu napadený
rozsudek zrušit a vrátit věc k novému projednání. Závěrem dovolatelka uvádí, že
je nemajetná a zdravotně postižená do konce života, a navrhuje odklad
vykonatelnosti rozsudku.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje dovolání za
nepřípustné, neboť otázka vymezená dovolatelkou je v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena a odvolací soud rozhodl v souladu s touto konstantní
praxí. Dovolací námitky žalobkyně považuje žalovaná za scestné a navzájem si
odporující. K otázce účelnosti nákladů vynaložených na advokáta uvedla, že je
třeba odlišit specifické postavení složek státu a statutárních měst od
postavení profesní organizace pojistitelů, tedy soukromoprávního subjektu,
jehož povaha a poslání jsou nesrovnatelné s postavením státu či statutárních
měst. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak
směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek
přípustný.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237
o. s. ř., neboť otázka dovolatelkou předestřená jako dovolacím soudem dosud
neřešená, tj. otázka počátku promlčecí doby k uplatnění nároku na plnění z
garančního fondu ČKP, byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a
odvolací soud se od této praxe při jejím posouzení neodchýlil.
Podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se podle dosavadních
právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které
začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby
pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou
běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Vzhledem k tomu, že promlčecí doba počala běžet přede dnem 1. 1. 2014, kdy
zákon č. 89/2012 Sb. nabyl účinnosti, je třeba posoudit otázku promlčení podle
dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku
(dále opět jen „obč. zák.“).
Soudní praxe je ustálena v závěru, že právo poškozeného na plnění vůči
pojistiteli škůdce podle § 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. je originárním
právem založeným zvláštním právním předpisem, které – byť je odvozeno od
právního vztahu mezi pojistitelem a pojištěným škůdcem – nemá povahu nároku na
náhradu škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25
Cdo 113/2006, uveřejněný pod č. 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Citované ustanovení dává poškozenému oprávnění uplatnit svůj nárok
přímo proti pojistiteli toho, kdo mu odpovídá za škodu; to ovšem neznamená, že
by do odpovědnostního vztahu mezi škůdcem a poškozeným nastoupil namísto škůdce
jeho pojistitel, který není za vzniklou škodu odpovědný. Jeho povinností je
pouze plnit za pojištěného, jestliže poškozený vůči němu uplatnil své právo na
plnění. Mezi právem poškozeného na náhradu vzniklé škody proti škůdci (§ 420,
případně § 427 a násl. obč. zák.) a specifickým právem poškozeného na výplatu
plnění za pojištěného škůdce (§ 9 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.) je třeba
důsledně rozlišovat. Plnění pojistitele poskytnuté poškozenému není plněním z
titulu jeho odpovědnosti za škodu, neboť osobou odpovědnou za škodu způsobenou
poškozenému je pojištěný. Tyto závěry platí i v případě, kdy za (nepojištěného)
škůdce poskytuje plnění poškozenému Česká kancelář pojistitelů (ČKP) z
garančního fondu podle § 24 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, uveřejněný pod
č. 8/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho vyplývá, že není-li
plnění za škůdce poskytované Českou kanceláří pojistitelů z garančního fondu
plněním z titulu odpovědnosti za škodu na zdraví, neuplatní se na něj úprava
občanského zákoníku o dvouleté subjektivní promlčecí době u náhrady škody (§
106 odst. 1 obč. zák.), nýbrž úprava promlčení nároku na pojistné plnění podle
§ 101 obč. zák. ve spojení s § 8 zákona o pojistné smlouvě (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1002/2012). Podstatu nároku
na plnění z garančního fondu či pojistitele škůdce a jeho odlišení od plnění z
titulu odpovědnosti za škodu na zdraví včetně otázky promlčení těchto nároků
vyložil Nejvyšší soud ve své judikatuře, např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 30. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003, uveřejněný pod číslem 51/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11.
2012, sp. zn. 32 Cdo 4765/2010, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6.
2009, sp. zn. 25 Cdo 5175/2008.
Jak soud prvního stupně, tak rovněž soud odvolací postupovaly v souladu s touto
rozhodovací praxí (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1002/2012 citovaly
v odůvodnění svých rozhodnutí). Nemůže tedy obstát názor dovolatelky, že
předmět sporu nebyl dosud judikaturou dovolacího soudu vyřešen.
Z výše uvedeného je zjevné, že nemohou obstát námitky dovolatelky, že v jejím
případě měla být uplatněna dvouletá subjektivní promlčecí doba podle ustanovení
§ 106 odst. 1 obč. zák., neboť tento názor je v evidentním rozporu s právními
předpisy i se závěry dovolacího soudu. Stejně nepřípadnými jsou i námitky
požadující vázat počátek promlčecí doby na datum právní moci rozhodnutí o
náhradě škody vůči škůdci či na doručení znaleckého posudku s bodovým
ohodnocením náhrady škody na zdraví.
Dovolatelka uvádí, že dle jejího právního názoru je pojistnou událostí až
okamžik právní moci rozhodnutí v řízení proti škůdci z titulu odpovědnosti za
škodu. Takový závěr je však v přímém rozporu s podstatou nároku na plnění z
titulu pojištění podle § 6 odst. 2 a § 9 zákona o pojištění odpovědnosti z
provozu vozidla, jež dávají poškozenému možnost uplatnit právo na náhradu škody
přímo proti pojistiteli škůdce, tento nárok není nijak vázán na řízení vůči
osobě škůdce a jeho smyslem bylo zjednodušení odškodnění pro poškozeného a
uspíšení výplaty pojistného plnění.
Rovněž výkladem, co je pojistná událost, se již dovolací soud zabýval. V
rozsudku ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 346/2013, uzavřel, že ve vztahu k
počátku běhu promlčecí doby odvozenému od pojistné události ve smyslu § 8
zákona č. 37/2004 Sb., a to v případě, že je jen obecně vymezena jako
skutečnost, s níž je spojena povinnost pojistitele plnit pojištěnému, jemuž
vznikla škoda, pojistná událost zahrnuje i vznik škody (včetně škody na zdraví)
a nemůže být zásadně totožná s dopravní nehodou (srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 877/2013). Není-li tedy ve smlouvě o
pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla pojistná událost sjednána
(určena) jinak než použitím zákonné dikce (tak tomu bylo i v dané věci), pak
platí, že stejně jako událost, z níž škoda vznikla (jak je vykládáno ustanovení
§ 106 odst. 2 obč. zák.), zahrnuje pojem pojistné události nejen protiprávní
úkon či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody (zde
dopravní nehoda), ale i vznik škody samotné. Škoda na zdraví spočívající ve
ztížení společenského uplatnění vzniká až v době, kdy se zdravotní stav
poškozeného ustálí natolik, aby bylo zřejmé, jak se nepříznivé následky projeví
v jeho dalším životě, jak výraznou a trvalou to bude znamenat změnu jeho
společenského, kulturního a rodinného uplatnění oproti stavu, jaký byl před
úrazem (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2003, sp. zn. 21
Cdo 642/2003, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod
C 2048, nebo ze dne 7. 7. 2011, sp. zn. 21 Cdo 752/2010, publikovaný pod č.
153/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud prvního stupně se v souladu s těmito závěry zabýval okamžikem ustálení
zdravotního stavu dovolatelky a (na základě skutkových zjištění, jež
nepodléhají dovolacímu přezkumu) jej stanovil na srpen 2007, od následujícího
měsíce proto počítal běh promlčecí doby.
Výše zmíněna judikatura se rovněž zabývala otázkou vědomosti o škodě a jejím
vyčíslení znaleckými posudky, když dovolací soud ve svých rozhodnutích vyložil,
že u nároku na náhradu za bolest počíná běh promlčecí doby okamžikem, kdy se
zdravotní stav poškozeného ustálil a lze objektivně provést bodové ohodnocení
bolesti; okamžik, kdy bylo následně bodové ohodnocení lékařem skutečně
provedeno, nemá na již započatý běh subjektivní promlčecí doby vliv (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 676/2007, Soubor C
5789, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 25 Cdo
2974/2010). Obdobné platí i pro náhradu ztížení společenského uplatnění (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 752/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000). I v tomto směru závěry odvolacího
soudu odpovídají ustálené judikatuře.
Dovolatelka rovněž zpochybnila přiznání náhrady nákladů řízení plně úspěšné
žalované. Výkladem per analogiam nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn.
I. ÚS 2929/2007, týkajícího se neúčelnosti nákladů na zastoupení advokátem v
případě státu vybaveného příslušnými organizačními složkami, dovozuje
neúčelnost nákladů vynaložených na advokátní zastoupení žalované, neboť se
podle jejího názoru jedná spíše o veřejnoprávní instituci plnící veřejnoprávní
poslání.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013,
uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s
odkazem na judikaturu Ústavního soudu (na jeho nálezy sp. zn. I. ÚS 2862/07 a
sp. zn. I. ÚS 1030/08) vyložil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o
náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§ 142
odst. 1 o. s. ř.), v níž se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své
subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu
nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž
do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval.
Účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, kterého si zvolí a kterým
může být především advokát, jemuž lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení
(srov. § 24 odst. 1 větu první a § 25 odst. 1 o. s. ř.). Účelem zastupování
advokátem je, aby zastupovanému účastníku byla poskytnuta právní pomoc, na
kterou má v řízení před soudy každý právo, a to již od počátku řízení (srov.
čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Odměna za zastupování
advokátem a jeho hotové výdaje patří k nákladům řízení, které je povinen platit
zastoupený účastník (srov. § 137 a § 140 odst. 1 větu první o. s. ř.), jemuž
může být za podmínek uvedených v ustanoveních § 142 - § 147 o. s. ř. přiznána
jejich náhrada proti jinému účastníku (popřípadě proti jiné osobě zúčastněné na
řízení - srov. § 147 odst. 2 o. s. ř.), jestliže šlo o náklady potřebné k
účelnému uplatňování nebo bránění práva. Odměna za zastupování advokátem a jeho
hotové výdaje jsou zásadně náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo
bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat
advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití procesního práva, které
občanský soudní řád zakazuje (srov. § 2 o. s. ř.), by šlo tehdy, jestliže by
účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu
v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s
tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný
výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník. V tomto případě by sice
účastník jednal v mezích svého práva nechat se v řízení zastoupit advokátem,
ale prostřednictvím svého chování jinak právem dovoleného by sledoval poškození
jiného účastníka; šlo by proto o výkon práva, kdy jednání bylo učiněno nikoliv
za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu účastníku
propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak
považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i
když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen
zdánlivým, neboť účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, zatímco
dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro
jednajícího účastníka vedlejší a je z jeho hlediska bez významu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014).
V řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že
by žalovaná udělila plnou moc advokátu ke svému zastupování v tomto řízení o
zaplacení 1.967.520 Kč s příslušenstvím nikoliv z toho důvodu, aby jí zvolený
advokát poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto
zastoupením vznikly náklady, jejichž náhradu bude žalované s ohledem na jí
předpokládaný výsledek řízení povinna zaplatit žalobkyně, a že by proto
zneužila právo účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor
žalobkyně. Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že žalovaná je
profesní organizací pojišťoven a správcem garančního fondu. Má-li právo na
náhradu nákladů řízení spojených se svým zastupováním advokátem též účastník,
který je sám advokátem (srov. například usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. 10 Co 610/2001, uveřejněné v časopisu Soudní
rozhledy č. 2/2002, s. 43, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2014 sp.
zn. I. ÚS 3819/13) nebo veřejnou obchodní společností advokátů (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 2939/14), tím spíše nelze
toto právo upřít právnické osobě, jejímž předmětem činnosti není poskytování
právních služeb.
Závěry judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu ohledně náhrady nákladů řízení
za zastupování advokátem týkající se zastupování státu, krajů, měst, městských
částí, případně dalších subjektů hospodařících s veřejnými prostředky
(Pozemkový fond, Všeobecná zdravotní pojišťovna) nelze rozšiřovat na subjekty,
jejichž povaha je odlišná. Česká kancelář pojistitelů mezi subjekty hospodařící
s veřejnými prostředky nepatří (srov. zejména § 18 odst. 5 a 65 zákona č.
168/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Ostatně v praxi dovolacího soudu je
náhrada nákladů zastoupení České kanceláře pojistitelů běžně přiznávána (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1098/2009,
uveřejněný pod číslem 141/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4086/2007,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1732/2012).
Okolnost, že sídlo zástupce žalované (Beroun) se liší od sídla žalované (Praha)
není bez dalšího zneužitím práva na advokátní zastoupení a neměla na výši
náhrady nákladů podstatný vliv.
Pokud dovolatelka uvedla, že je nemajetná a již dříve byla osvobozena od
soudních poplatků, jedná se o novou skutečnost, kterou dovolatelka v předchozím
řízení neuplatnila a v dovolacím řízení ji uplatnit úspěšně nelze (§ 241a odst.
6 o. s. ř.), navíc tato okolnost k odepření náhrady nákladů řízení úspěšnému
účastníku nepostačuje.
Dovolatelkou uplatněné námitky nepředstavují důvod způsobilý založit
přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci, na kterém
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto podle § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání
má žalovaná vůči žalobkyni právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení,
které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za jeden
úkon právní služby (vyjádření k dovolání) byla vypočtena podle § 7 bodu 6 a § 8
odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a činí 16.180 Kč.
Advokát žalované učinil ve věci jeden úkon právní služby – vyjádření k dovolání
ze dne 4. 3. 2016, za který mu náleží odměna podle § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb. K tomu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů
ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% náhrada za DPH
ve výši 3.461 Kč, celkem tedy 19.941 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 13. července 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu