25 Cdo 1140/2025-395
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: O. P., zastoupený JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, 140 00 Praha 4, za účasti: Transakta a. s., IČO 00675261, se sídlem Lodžská 399/26, 181 00 Praha 8, jako vedlejší účastnice na straně žalobce, zastoupená JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Na Strži 2102/61a, 140 00 Praha 4, proti žalované: JUDr. Michaela Strnadová, se sídlem Ostrovského 253/3, 150 00 Praha 5, zastoupená Mgr. Renatou Wachtlovou, LL.M., advokátkou se sídlem Pražská 346/33, 268 01 Hořovice, o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 129/2023, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2025, č. j. 29 Co 473/2024-327, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 10. 2024, č. j. 10 C 129/2023-290, ve znění opravného usnesení ze dne 11. 11. 2024, č. j. 10 C 129/2023-317, podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „o. s. ř.“) přerušil toto řízení, v němž se žalobce domáhá ochrany osobnosti a náhrady nemajetkové újmy, do pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 68 Cm 133/2022, v němž se paní H. P. zastoupená žalovanou domáhá mimo jiné určení, že je akcionářem vedlejší účastnice.
2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2025, č. j. 29 Co 473/2024-327, rozhodl k odvolání žalobce, že soudkyně Mgr. Eva Harmachová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 129/2023 (výrok I) a usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se řízení nepřerušuje do skončení řízení ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 68 Cm 133/2022 (výrok II).
3. Proti výroku II usnesení odvolacího soudu podala žalovaná rozsáhlé
dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí a zdůrazňuje svou povinnost mlčenlivosti danou postavením advokátky. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5759/2016, a usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014. Žalovaná namítá, že napadené usnesení odvolacího soudu závisí na vyřešení osmnácti otázek hmotného nebo procesního práva (jež v dovolání formuluje), které se podle ní týkají důvodů a postupu odvolacího soudu při posuzování rozhodnutí soudu prvního stupně o fakultativním přerušení řízení.
Je přesvědčena o tom, že jí předestřené otázky nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud komplexně vyřešeny. Dovolací soud prozatím nikdy nezkoumal situaci, kdy by soud prvního stupně řádně odůvodnil svoji úvahu vedoucí jej k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., zatímco odvolací soud tuto úvahu jen zpochybnil a svou úvahu nepřiměřeně opřel o nesouhlasné tvrzení žalobce k jinému důvodu přerušení řízení a nepřezkoumatelnou domněnku, že řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 68 Cm 133/2022 nemusí s ohledem na postup tohoto soudu ani skončit meritorním rozhodnutím.
Je třeba postavit najisto, zda odvolací soud může svou úvahu opřít o stav řízení, který nezjistil správně a ani dostatečně, a zda může zároveň rozhodovat o právech a povinnostech účastníka jiného soudního řízení, jestliže se vyjadřuje k řízení, které vůbec nezná. Postup a úvahy odvolacího soudu poškozují žalobkyni v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 68 Cm 133/2022. Odvolací soud svým rozhodnutím vlastně tvrdí, že ho vůbec nezajímá, zda bude rozhodnuto o tom, že pozůstalá manželka, jejíž právní zástupkyně je v tomto řízení žalována, spolu s ostatními zákonnými dědici jsou akcionáři společnosti Transakta a.s.
s účinky ex tunc. Dovolatelka je přesvědčena, že jí předestřené otázky mají přesah do obecné rozhodovací praxe soudů. Žalovaná navrhla, aby bylo dovoláním napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení, případně Nejvyšší soud sám dovoláním napadené rozhodnutí změnil a řízení přerušil.
4. Žalobce a vedlejší účastnice ve svém rozsáhlém vyjádření k podanému dovolání uvedli, že napadené usnesení žádný judikatorní význam nemá, odvolací soud prostě rozhodl, že v tomto konkrétním případě není důvod pro přerušení řízení. Odpovědi na otázky dovolatelky vyplývají přímo z právních předpisů, většina z otázek ani s napadeným rozhodnutím nesouvisí. Dovolání považují za zmatečné a mělo by být jako nepřípustné odmítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
6. Nejvyšší soud již v minulosti vysvětlil, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje, a proto závisí na uvážení soudu, zda řízení přeruší. Soud řízení z důvodu uvedeného v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit může, ale nemusí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017). Při úvaze o tom, zda řízení přeruší by soud měl posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám.
Přitom by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně prodlouží původní řízení [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, nebo rozsudek ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014, uveřejněný pod číslem 107/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“)]. Rozhodne-li soud tak, že se řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o.
s. ř. nepřerušuje, jde o (dílčí) závěr, ze kterého lze vyvozovat pouze to, že soud měl v daném okamžiku za hospodárnější posoudit si danou otázku sám; jde tedy o postup soudu, který je v souladu se zákonem, a proto nemůže jít o vadu, která (by) mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4248/2018), a tedy ani o odklon od ustálené judikatury dovolacího soudu.
7. Odvolací soud vyjádřil v dovoláním napadeném rozhodnutí názor, stejně jako ve zrušujícím usnesení ze dne 28. 3. 2024, č. j. 29 Co 40/2024-107, že žalovaná má být procesně poučena, aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy k jejich prokázání. Odvolací soud měl tedy v době svého rozhodování za hospodárnější, aby v řízení bylo pokračováno a v závislosti na reakci žalované na procesní poučení byl zvolen soudem prvního stupně odpovídající procesní postup. Ve smyslu shora uvedené judikatury je zřejmé, že názoru odvolacího soudu stran nepřerušení řízení nelze nic vytknout. Žalovanou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5759/2016, a ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, jsou pak součástí ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu akcentující fakultativnost (ne)přerušení řízení podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a význam uvážení soudu.
8. To, zda žalovanou skutečně stíhá povinnost tvrzení a povinnost důkazní a zda je vázána v dané věci jako advokátka povinností mlčenlivosti, nelze řešit při dovolacím přezkumu rozhodnutí o nepřerušení řízení. Stejně tak není účelem dovolacího řízení řešit dovolatelkou předestřené zcela obecné teoretické (hypotetické) otázky bez uvedení důvodu jejich významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí, například „zda má dovolací soud povinnost ověřovat, jestli soud I. stupně nebo odvolací soud správně či nesprávně určily hypotézu právní normy“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020).
9. Namítá-li dovolatelka v dovolání údajnou vadu řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, dovolací soud připomíná, že k vadám řízení (jsou-li skutečně dány) přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; sama o sobě tato vada není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nadto v projednávané věci lze uzavřít, že rozhodnutí uvedenou vadou nepřezkoumatelnosti netrpí (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.).
10. Absence výroku o nákladech dovolacího řízení se podává z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněného pod číslem 48/2003 Sb. rozh. obč. (napadené rozhodnutí není rozhodnutím, jímž se řízení končí).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu