25 Cdo 1243/2024-1769
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a
soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) I. D.,
b) L. N., oba zastoupeni opatrovnicí JUDr. Veronikou Grebeňovou, advokátkou se
sídlem Zahradní 1297, Zlín, proti žalovanému: M. P., zastoupený Mgr. Zdeňkem
Machem, advokátem se sídlem Dr. Skaláka 1447/10, Přerov, o ochranu osobnosti a
náhradu nemajetkové újmy, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 C
98/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8.
11. 2023, č. j. 1 Co 10/2023-1675, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího
řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta
Mgr. Zdeňka Macha.
1. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, č. j. 1 Co
10/2023-1675, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2023,
č.j. 74 C 98/2013-1268, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti
žalovanému zdržet se dalšího poškozování jejich dobrého jména, cti a
důstojnosti a zasahování do jejich osobnostních práv (výrok I), o zaplacení 300
000 Kč každému ze žalobců na náhradu nemajetkové újmy (výroky II a III), a jímž
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Vrchní soud pak též
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud souhlasil se soudem
prvního stupně, že žalobci ve svém podání neuvedli rozhodující skutková
tvrzení, nenavrhli důkazy a neurčitě formulovali žalobní petit, šlo přitom o
vady, které mohly být odstraněny po poučení účastníků při jednání soudu.
Žalobci však dali explicitně najevo, že se odročeného jednání nehodlají
zúčastnit, o další odročení nežádali. Řízení tedy bylo koncentrováno a následně
byla žaloba s ohledem na chybějící tvrzení a důkazy zamítnuta. Odvolací soud
neměl za opodstatněnou argumentaci žalobců, kteří tvrdili, že jejich neúčast na
jednání byla způsobena jejich právní nevzdělaností, jelikož z jejich projevů
vůči soudu a agresivních projevů nepřátelství k věc posuzující soudkyni bylo
nepochybné, že žalobci se jednání zúčastnit nehodlali. Soud vzal v úvahu, že
podle znaleckého posudku z oboru psychiatrie vypracovaného o osobě žalobce
projevy jeho psychické choroby mu nebrání v orientaci v běžných životních
situacích a je schopen se v soudním řízení adekvátně orientovat. Usnesení o
ustanovení opatrovníka, jenž žalobcům mohl poskytnout podporu při orientaci v
řízení v době jeho koncentrace, vydané v tomto řízení již v roce 2016, bylo
odvolacím soudem zrušeno na základě odvolání podaného samotnými žalobci.
Námitku podjatosti soudkyně rozhodující věc na soudu prvního stupně, stejně
jako námitku podjatosti členů senátu odvolacího soudu shledal odvolací soud
zjevně neodůvodněnou, založenou na nesouhlasu žalobců s postupem soudců v tomto
řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně i jeho nákladovému výroku),
podali dovolání žalobci, kteří mají za to, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení a odchyluje se od závěrů nálezu Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 173/2006, v němž se Ústavní soud vyslovil ve prospěch toho, aby
soud poskytl poučení účastníku s omezenou způsobilostí k právním úkonům i mimo
jednání (písemně či jeho odročením). Soud tedy měl vzít v dané věci v potaz
specifickou situaci žalobců a odpovídajícím způsobem účastníky poučit o potřebě
doplnění žaloby. Závěr, že měli dát explicitně najevo, že se k jednání
nehodlají dostavit, neobstojí, neboť nemá oporu ve spise a nevyplynul ani z
jednání žalobců. Žalobci od počátku řízení trvají na tom, že nejsou schopni
sami hájit svá práva, čemuž nasvědčovaly i vady žaloby. Žalobci nevěděli, že
mohli být soudem vyzváni k odstranění vad na jednání, kterého se neúčastnili,
soudu přitom muselo být zřejmé, že sami nejsou schopni vady žaloby zjistit a
odstranit. Na danou věc dopadá i nález Ústavního soudu I. ÚS 684/05, z něhož
lze dovodit (a contrario), že jsou-li splněny podmínky pro ustanovení zástupce
účastníku řízení, jde o porušení práva na právní pomoc, pokud soud k tomuto
kroku nepřistoupí. Byl-li by žalobcům ustanoven zástupce již na počátku řízení,
a nikoliv až po jeho koncentraci, mohly být vady žaloby odstraněny. Žalobci
navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
3. Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.
Upozornil, že soud prvního stupně žalobcům ustanovil opatrovníka již 27. 1.
2016, odvolací soud rozhodnutí o jeho ustanovení zrušil k odvolání samotných
žalobců. Jen z vad žaloby nelze dovozovat potřebu ustanovení opatrovníka
žalobci. Žalobci se v reakci na předvolání k prvnímu jednání omluvili a po
předvolání k dalšímu jednání se zcela jasně vyjádřili tak, že se nedostaví k
žádnému jednání před soudem v dané věci. Ojedinělý nález Ústavního soudu sp.
zn. I. ÚS 173/2006 nepředstavuje ustálenou judikaturu Ústavního soudu a pro
odlišnost skutkových okolností není pro tuto věc přiléhavý.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§ 240 odst.
1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1
a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
5. Dovolatelé vytýkají napadenému rozhodnutí především procesní
pochybení, přičemž pomíjí, že Nejvyššímu soudu je v zásadě umožněno přihlížet k
procesním nedostatkům jen u přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně i Ústavní soud ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, usnesení
Ústavního soudu 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19), zdůraznil, že § 237 o. s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby
jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně
základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen
tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze
dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022,
sp. zn. 25 Cdo 1750/2022). Takovouto otázku dovolatelé ovšem neformulují a
nelze ji dovodit ani prostřednictvím dovolateli odkazovaných nálezů Ústavního
soudu. Nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 173/06,
připouštějící širší pojetí poučovací povinnosti soudu při absenci účastníka s
omezenou způsobilostí k právním úkonům na soudním jednání, není pro
projednávanou věc přiléhavý. V dané věci ze spisu nevyplynulo, že by žalobci v
době jednání, na němž jim mohlo být příslušné poučení uděleno (dne 16. 6. 2016), byli omezeni ve svéprávnosti či z jiného důvodu nebyli způsobilí řádně
se zapojit do průběhu řízení a účasti na jednání. Ačkoli si nemuseli být vědomi
možnosti a důsledků koncentrace řízení, mohli předpokládat, že soudní jednání
je zásadní součást soudního řízení, během níž mohou uplatňovat svá práva,
vznášet svá tvrzení a kooperovat na průběhu řízení a že náležité uplatňování
procesních práv a případný úspěch v řízení si žádá i jejich spolupráci se
soudem. Přesto se však sami zřekli možnosti uplatňování svých práv na jednání
(ať už dané jakoukoli procesní úpravou). Stejně tak v dané věci nevyplynuly (a
nepoukazují na ně ve svém podání ani žalobci) skutečnosti, z nichž by se
podávalo, že by v dané době byly splněny podmínky pro ustanovení zástupce
účastníku řízení a jeho neustanovením v předmětné fázi řízení bylo porušeno
právo účastníků na právní pomoc, jak o tom hovoří výše zmiňovaný nález
Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. ÚS 684/05. V tomto směru lze
poukázat na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2014, č. j. 74 C
98/2013-30, potvrzené usnesením Vrchního soudu Olomouci ze dne 9. 9. 2014, č. j.
1 Co 197/2014-45, jež předcházela jednání, kde se žalobcům mohlo dostat
daného poučení a jímž bylo žalobcům přiznáno částečné osvobození od soudních
poplatků a současně zamítnut jejich návrh na ustanovení zástupce z řad
advokátů. Soudy tedy již v průběhu řízení před jeho koncentrací zvažovaly
potřebu zastoupení žalobců a shledaly, že žalobci podali žalobu vyhovující
základním zákonným požadavkům a že z jejich podání v tomto i v jiných řízeních
je zřejmé, že se v soudním řízení orientují. Krajský soud následně usnesením ze
dne 27. 1. 2016, č. j. 74 C 98/2013-272, ustanovil žalobcům opatrovníka s
odůvodněním, že se pro svůj zdravotní stav nemohou řízení účastnit, k odvolání
žalobců však bylo uvedené rozhodnutí usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne
29. 3. 2016, č. j. 1 Co 25/2016-319, zrušeno, neboť nebyly shledány podmínky
pro ustanovení opatrovníka. Uvedené dokládá, že v daném případě není důvodu mít
za to, že by absence právního zástupce v rozhodné době byla tak zjevným a
zásadním porušením práv žalobců, o jaká se jednalo v případech odkazovaných
nálezů Ústavního soudu.
6. Vzhledem k výše uvedenému, jakož i k tomu, že žalobci napadli
dovoláním výslovně též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení,
proti němuž podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné,
Nejvyšší soud dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl.
7. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Procesně úspěšný
žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši odměny za jeden
úkon právní služby 3100 Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 ve spojení s § 11 odst. 1
vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), paušální náhrady výdajů ve výši
300 (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), a náhrady DPH
714 Kč, celkem tedy 4114 Kč.
8. Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení se dovolací soud
vědomě odchýlil od právního závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne
10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, podle nějž částka 50.000 Kč se nepovažuje
za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy
paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo
práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi
(dále jen „sporný závěr“). Dovolací soud tak využil možnosti uvedené v nálezu
Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, předestřít
argumentaci odůvodňující potřebu právní závěry prezentované Ústavním soudem
revidovat.
9. Ústavní soud setrvale deklaruje, že mu přísluší posuzovat pouze
rozpor s ústavním pořádkem a nikoli s běžnými zákony (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 410/23, nebo ze dne 10. 1.
2024, sp. zn. I. ÚS 2956/23, a ostatně i bod 10 nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23).
Tím spíše mu nepřísluší posuzovat rozpor rozhodnutí napadeného ústavní
stížností s podzákonným předpisem (zde vyhláškou Ministerstva spravedlnosti).
Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit
porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8.
2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02).
10. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud
postupuje obvykle zdrženlivě, do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje
výjimečně a pouze v případech, kdy je rozhodnutí v extrémním rozporu s principy
spravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn.
III. ÚS 624/06). Rozhodnutí tohoto druhu zpravidla vůbec nemohou dosáhnout
ústavněprávní roviny, ledaže by měla mimořádně závažné dopady na osobu
stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (srov. např. usnesení Ústavního
soudu ze dne ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1848/13, nebo ze dne 25. 11.
2010, sp. zn. III. ÚS 2525/10). Tento předpoklad není v případě rozhodování o
náhradě nákladů právního zastoupení splněn již proto, že skutečná výše nákladů
právního zastoupení placených účastníkem je věcí dohody mezi účastníkem a
advokátem, a je tedy nezávislá na výši náhrady nákladů řízení přiznaných
soudním rozhodnutím podle pravidel o mimosmluvní odměně stanovených v
advokátním tarifu.
11. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že jazykový výklad
představuje jen prvotní přiblížení se významu právní normy (viz např. nález ze
dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97) a že pro objasnění jejího smyslu slouží
i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione
legis atd. (viz např. nález ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 1578/21). V
nálezu vyslovujícím sporný závěr však Ústavní soud vycházel především z
izolovaného jazykového výkladu § 9 advokátního tarifu (zejména jeho odstavce 1
ve vztahu k dalším odstavcům tohoto ustanovení) a pominul ostatní možnosti
výkladu, zejména argument, že § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu výslovně
dopadá na řízení ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové
újmy a že jde o výjimku z pravidla ve smyslu návětí první věty § 8 odst. 1.
Ústavní soud se v nálezu nevypořádal s námitkou, že měly-li by obecné soudy
vždy vycházet z částky, která je předmětem řízení, vedlo by to k tomu, že
náhradní tarifní hodnota ve smyslu § 9 odst. 4 advokátního tarifu by se nikdy
nemohla použít. To je v rozporu s předpokladem racionálního normotvůrce, který
je i podle Ústavního soudu základním východiskem interpretace práva (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 648/06, a ze dne 19.
1. 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010,
sp. zn. I. ÚS 517/10). Ústavní soud též v nálezu vyslovujícím sporný závěr
nepřiléhavě generalizoval závěry své předchozí judikatury vyslovené ve skutkově
odlišných věcech, aniž by zohlednil specifika sporů o ochranu osobnostních práv.
12. Výklad zaujatý Nejvyšším soudem přitom má řadu dobrých důvodů:
Náklady těchto řízení by neměly být nepřiměřeně vysoké, a odrazovat tak
poškozené od uplatnění nároků na ochranu osobnostních práv, která požívají
vyšší ochrany než prostá majetková práva. Obtížnost věci a od ní odvozená
náročnost právního zastoupení není v těchto věcech přímo úměrná výši požadované
ani přiznané částky. Zjevně nevhodné by bylo vycházet z částky uplatněné
žalobcem, neboť výši náhrady nelze exaktně určit, závisí často na znaleckém
posudku nebo na úvaze soudu, žalobce není v jejím určení nijak omezen (mimo
jiné i proto, že v některých z těchto řízení je osvobozen od soudních poplatků)
a žalovaná částka pravidelně bývá (někdy i značně) vyšší než částka soudem
nakonec přisouzená. Přitom není rozumného důvodu rozhodovat o nákladech
právního zastoupení rozdílně podle toho, zda žalobce vstupuje do řízení již se
znaleckým posudkem stanovícím výši peněžité náhrady, anebo nikoli, ostatně u
většiny osobnostních práv nepřichází jejich ocenění znalcem vůbec v úvahu. V
souvislosti s výší žalovaných náhrad nelze odhlédnout ani od okolnosti, že
významná část žalobců je osvobozena od soudních poplatků, ať již ze zákona [§
11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů], či rozhodnutím soudu a jsou zastupováni advokáty, kteří
jim byli podle § 30 o. s. ř. ustanoveni soudem. Náklady jejich právního
zastoupení (v případě jejich neúspěchu) podle § 149 odst. 2 o. s. ř. a
contrario nese stát. Určování odměny těchto zástupců podle § 7 advokátního
tarifu z žalované částky by představovalo značnou finanční zátěž státu, jehož
zájmy má soud též chránit. Uspokojivým řešením není ani odvozovat tarifní
hodnotu od soudem přiznané částky, neboť tento postup selhává v případě
zamítnutí či odmítnutí žaloby nebo zastavení řízení a v řízení o opravných
prostředcích podaných žalobcem, kde již částečně přiznané plnění není vůbec
předmětem řízení. Ústavním soudem vyjádřený názor, že soudy měly rozhodnout „na
základě rozdílu v plnění, jehož se stěžovatelka žalobou domáhala, a plnění
následně stěžovatelce soudem reálně přiznaného“, není v nálezu nijak vysvětlen
a z jeho reprodukční části ani existence takového „rozdílu“ nevyplývá. V
neposlední řadě má být rozhodování o nákladech řízení co nejjednodušší, aby
zbytečně nezatěžovalo soudy a nestravovalo jejich kapacitu na úkor rozhodnutí
meritorních, což lze nejlépe zajistit formou paušální odměny.
13. Právní názor, podle nějž v případech řízení o zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci činí tarifní
hodnota 50.000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění
pozdějších předpisů) vyslovil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2014,
sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. Uvedený výklad pak Nejvyšší soud uplatnil i ve věcech
peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený
usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. a ve věcech peněžité náhrady
nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z.; srov. usnesení ze
dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo
3771/2020, která byla za účelem sjednocení soudní praxe po projednání
občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schválena k publikaci ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a zde zveřejněna pod č. 2/2022 a
12/2022. Shodný názor Nejvyšší soud zaujal i ve vztahu k věcem ochrany
osobnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo
1081/2020, a ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1178/2021). Ústavní konformita
výkladu Nejvyššího soudu byla opakovaně potvrzena usneseními různých senátů
Ústavního soudu (ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2217/21, ze dne 1. 3. 2022,
sp. zn. IV. ÚS 203/22, ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1898/22, ze dne 14. 2.
2023, sp. zn. I. ÚS 198/23, ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2214/23, a ze
dne 24. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 29/24). Ústavní soud uvedeným nálezem dokonce
založil rozpor se svým nálezem ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2137/23, jímž
názor Nejvyššího soudu přijal.
14. Vydáním nálezu obsahujícího sporný závěr došlo k překvapivému
odklonu od ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu, a tedy k
zásahu do legitimního očekávání účastníků ke dni 10. 4. 2024 probíhajících
soudních řízení (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn.
IV. ÚS 3559/15). Dovolacímu soudu se proto (bez ohledu na výše uvedené
argumenty dovozující nesprávnost sporného závěru) nejeví jako spravedlivé (jak
z hlediska osoby k náhradě nákladů oprávněné, tak z hlediska osoby povinné),
aby obecné soudy v důsledku neočekávatelné změny judikatury výši náhrady
nákladů právního zastoupení v probíhajícím řízení podstatným způsobem navýšily.
15. Z uvedených důvodů dovolací soud při určení tarifní hodnoty pro
účely rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení postupoval podle § 9 odst.
4 písm. a) advokátního tarifu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 11. 6. 2024
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu