25 Cdo 1243/2024-1769
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) I. D., b) L. N., oba zastoupeni opatrovnicí JUDr. Veronikou Grebeňovou, advokátkou se sídlem Zahradní 1297, Zlín, proti žalovanému: M. P., zastoupený Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem Dr. Skaláka 1447/10, Přerov, o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 C 98/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 11. 2023, č. j. 1 Co 10/2023-1675, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Zdeňka Macha.
1. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 11. 2023, č. j. 1 Co 10/2023-1675, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2023, č.j. 74 C 98/2013-1268, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zdržet se dalšího poškozování jejich dobrého jména, cti a důstojnosti a zasahování do jejich osobnostních práv (výrok I), o zaplacení 300 000 Kč každému ze žalobců na náhradu nemajetkové újmy (výroky II a III), a jímž
bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Vrchní soud pak též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že žalobci ve svém podání neuvedli rozhodující skutková tvrzení, nenavrhli důkazy a neurčitě formulovali žalobní petit, šlo přitom o vady, které mohly být odstraněny po poučení účastníků při jednání soudu. Žalobci však dali explicitně najevo, že se odročeného jednání nehodlají zúčastnit, o další odročení nežádali. Řízení tedy bylo koncentrováno a následně byla žaloba s ohledem na chybějící tvrzení a důkazy zamítnuta.
Odvolací soud neměl za opodstatněnou argumentaci žalobců, kteří tvrdili, že jejich neúčast na jednání byla způsobena jejich právní nevzdělaností, jelikož z jejich projevů vůči soudu a agresivních projevů nepřátelství k věc posuzující soudkyni bylo nepochybné, že žalobci se jednání zúčastnit nehodlali. Soud vzal v úvahu, že podle znaleckého posudku z oboru psychiatrie vypracovaného o osobě žalobce projevy jeho psychické choroby mu nebrání v orientaci v běžných životních situacích a je schopen se v soudním řízení adekvátně orientovat.
Usnesení o ustanovení opatrovníka, jenž žalobcům mohl poskytnout podporu při orientaci v řízení v době jeho koncentrace, vydané v tomto řízení již v roce 2016, bylo odvolacím soudem zrušeno na základě odvolání podaného samotnými žalobci. Námitku podjatosti soudkyně rozhodující věc na soudu prvního stupně, stejně jako námitku podjatosti členů senátu odvolacího soudu shledal odvolací soud zjevně neodůvodněnou, založenou na nesouhlasu žalobců s postupem soudců v tomto řízení.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně i jeho nákladovému výroku), podali dovolání žalobci, kteří mají za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a odchyluje se od závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/2006, v němž se Ústavní soud vyslovil ve prospěch toho, aby soud poskytl poučení účastníku s omezenou způsobilostí k právním úkonům i mimo jednání (písemně či jeho odročením). Soud tedy měl vzít v dané věci v potaz specifickou situaci žalobců a odpovídajícím způsobem účastníky poučit o potřebě doplnění žaloby. Závěr, že měli dát explicitně najevo, že se k jednání nehodlají dostavit, neobstojí, neboť nemá oporu ve spise a nevyplynul ani z jednání žalobců. Žalobci od počátku řízení trvají na tom, že nejsou schopni sami hájit svá práva, čemuž nasvědčovaly i vady žaloby. Žalobci nevěděli, že mohli být soudem vyzváni k odstranění vad na jednání, kterého se neúčastnili, soudu přitom muselo být zřejmé, že sami nejsou schopni vady žaloby zjistit a odstranit. Na danou věc dopadá i nález Ústavního soudu I. ÚS 684/05, z něhož lze dovodit (a contrario), že jsou-li splněny podmínky pro ustanovení zástupce účastníku řízení, jde o porušení práva na právní pomoc, pokud soud k tomuto kroku nepřistoupí. Byl-li by žalobcům ustanoven zástupce již na počátku řízení, a nikoliv až po jeho koncentraci, mohly být vady žaloby odstraněny. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto. Upozornil, že soud prvního stupně žalobcům ustanovil opatrovníka již 27. 1. 2016, odvolací soud rozhodnutí o jeho ustanovení zrušil k odvolání samotných žalobců. Jen z vad žaloby nelze dovozovat potřebu ustanovení opatrovníka žalobci. Žalobci se v reakci na předvolání k prvnímu jednání omluvili a po předvolání k dalšímu jednání se zcela jasně vyjádřili tak, že se nedostaví k žádnému jednání před soudem v dané věci. Ojedinělý nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/2006 nepředstavuje ustálenou judikaturu Ústavního soudu a pro odlišnost skutkových okolností není pro tuto věc přiléhavý.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
5. Dovolatelé vytýkají napadenému rozhodnutí především procesní pochybení, přičemž pomíjí, že Nejvyššímu soudu je v zásadě umožněno přihlížet k procesním nedostatkům jen u přípustného dovolání (viz § 242 odst. 3 o. s. ř.). Ostatně i Ústavní soud ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16, na něž pak navázal i ve své další rozhodovací praxi (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 3808/17, usnesení Ústavního soudu 30. 9. 2019, sp. zn. III. ÚS 1098/19), zdůraznil, že § 237 o.
s. ř. ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, a to případně jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu. Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3.
9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, bod 37, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022). Takovouto otázku dovolatelé ovšem neformulují a nelze ji dovodit ani prostřednictvím dovolateli odkazovaných nálezů Ústavního soudu. Nález Ústavního soudu ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 173/06, připouštějící širší pojetí poučovací povinnosti soudu při absenci účastníka s omezenou způsobilostí k právním úkonům na soudním jednání, není pro projednávanou věc přiléhavý.
V dané věci ze spisu nevyplynulo, že by žalobci v době jednání, na němž jim mohlo být příslušné poučení uděleno (dne 16. 6. 2016), byli omezeni ve svéprávnosti či z jiného důvodu nebyli způsobilí řádně se zapojit do průběhu řízení a účasti na jednání. Ačkoli si nemuseli být vědomi možnosti a důsledků koncentrace řízení, mohli předpokládat, že soudní jednání je zásadní součást soudního řízení, během níž mohou uplatňovat svá práva, vznášet svá tvrzení a kooperovat na průběhu řízení a že náležité uplatňování procesních práv a případný úspěch v řízení si žádá i jejich spolupráci se soudem.
Přesto se však sami zřekli možnosti uplatňování svých práv na jednání (ať už dané jakoukoli procesní úpravou). Stejně tak v dané věci nevyplynuly (a nepoukazují na ně ve svém podání ani žalobci) skutečnosti, z nichž by se podávalo, že by v dané době byly splněny podmínky pro ustanovení zástupce účastníku řízení a jeho neustanovením v předmětné fázi řízení bylo porušeno právo účastníků na právní pomoc, jak o tom hovoří výše zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2006, sp. zn. ÚS 684/05. V tomto směru lze poukázat na usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.
5. 2014, č. j. 74 C 98/2013-30, potvrzené usnesením Vrchního soudu Olomouci ze dne 9. 9. 2014, č. j.
1 Co 197/2014-45, jež předcházela jednání, kde se žalobcům mohlo dostat daného poučení a jímž bylo žalobcům přiznáno částečné osvobození od soudních poplatků a současně zamítnut jejich návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů. Soudy tedy již v průběhu řízení před jeho koncentrací zvažovaly potřebu zastoupení žalobců a shledaly, že žalobci podali žalobu vyhovující základním zákonným požadavkům a že z jejich podání v tomto i v jiných řízeních je zřejmé, že se v soudním řízení orientují. Krajský soud následně usnesením ze dne 27.
1. 2016, č. j. 74 C 98/2013-272, ustanovil žalobcům opatrovníka s odůvodněním, že se pro svůj zdravotní stav nemohou řízení účastnit, k odvolání žalobců však bylo uvedené rozhodnutí usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2016, č. j. 1 Co 25/2016-319, zrušeno, neboť nebyly shledány podmínky pro ustanovení opatrovníka. Uvedené dokládá, že v daném případě není důvodu mít za to, že by absence právního zástupce v rozhodné době byla tak zjevným a zásadním porušením práv žalobců, o jaká se jednalo v případech odkazovaných nálezů Ústavního soudu.
6. Vzhledem k výše uvedenému, jakož i k tomu, že žalobci napadli dovoláním výslovně též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, proti němuž podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
7. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř. Procesně úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši odměny za jeden úkon právní služby 3100 Kč (§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 ve spojení s § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), paušální náhrady výdajů ve výši 300 (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu), a náhrady DPH 714 Kč, celkem tedy 4114 Kč.
8. Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení se dovolací soud vědomě odchýlil od právního závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, podle nějž částka 50.000 Kč se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi (dále jen „sporný závěr“). Dovolací soud tak využil možnosti uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, předestřít argumentaci odůvodňující potřebu právní závěry prezentované Ústavním soudem revidovat.
9. Ústavní soud setrvale deklaruje, že mu přísluší posuzovat pouze rozpor s ústavním pořádkem a nikoli s běžnými zákony (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 410/23, nebo ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. I. ÚS 2956/23, a ostatně i bod 10 nálezu sp. zn. IV. ÚS 1788/23). Tím spíše mu nepřísluší posuzovat rozpor rozhodnutí napadeného ústavní stížností s podzákonným předpisem (zde vyhláškou Ministerstva spravedlnosti). Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02).
10. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud postupuje obvykle zdrženlivě, do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je rozhodnutí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. III. ÚS 624/06). Rozhodnutí tohoto druhu zpravidla vůbec nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny, ledaže by měla mimořádně závažné dopady na osobu stěžovatele, resp. do jeho majetkových poměrů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1848/13, nebo ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2525/10). Tento předpoklad není v případě rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení splněn již proto, že skutečná výše nákladů právního zastoupení placených účastníkem je věcí dohody mezi účastníkem a advokátem, a je tedy nezávislá na výši náhrady nákladů řízení přiznaných soudním rozhodnutím podle pravidel o mimosmluvní odměně stanovených v advokátním tarifu.
11. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že jazykový výklad představuje jen prvotní přiblížení se významu právní normy (viz např. nález ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97) a že pro objasnění jejího smyslu slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd. (viz např. nález ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 1578/21). V nálezu vyslovujícím sporný závěr však Ústavní soud vycházel především z izolovaného jazykového výkladu § 9 advokátního tarifu (zejména jeho odstavce 1 ve vztahu k dalším odstavcům tohoto ustanovení) a pominul ostatní možnosti výkladu, zejména argument, že § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu výslovně dopadá na řízení ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy a že jde o výjimku z pravidla ve smyslu návětí první věty § 8 odst. 1. Ústavní soud se v nálezu nevypořádal s námitkou, že měly-li by obecné soudy vždy vycházet z částky, která je předmětem řízení, vedlo by to k tomu, že náhradní tarifní hodnota ve smyslu § 9 odst. 4 advokátního tarifu by se nikdy nemohla použít. To je v rozporu s předpokladem racionálního normotvůrce, který je i podle Ústavního soudu základním východiskem interpretace práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 648/06, a ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 29/16, nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10). Ústavní soud též v nálezu vyslovujícím sporný závěr nepřiléhavě generalizoval závěry své předchozí judikatury vyslovené ve skutkově odlišných věcech, aniž by zohlednil specifika sporů o ochranu osobnostních práv.
12. Výklad zaujatý Nejvyšším soudem přitom má řadu dobrých důvodů: Náklady těchto řízení by neměly být nepřiměřeně vysoké, a odrazovat tak poškozené od uplatnění nároků na ochranu osobnostních práv, která požívají vyšší ochrany než prostá majetková práva. Obtížnost věci a od ní odvozená náročnost právního zastoupení není v těchto věcech přímo úměrná výši požadované ani přiznané částky. Zjevně nevhodné by bylo vycházet z částky uplatněné žalobcem, neboť výši náhrady nelze exaktně určit, závisí často na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu, žalobce není v jejím určení nijak omezen (mimo jiné i proto, že v některých z těchto řízení je osvobozen od soudních poplatků) a žalovaná částka pravidelně bývá (někdy i značně) vyšší než částka soudem nakonec přisouzená.
Přitom není rozumného důvodu rozhodovat o nákladech právního zastoupení rozdílně podle toho, zda žalobce vstupuje do řízení již se znaleckým posudkem stanovícím výši peněžité náhrady, anebo nikoli, ostatně u většiny osobnostních práv nepřichází jejich ocenění znalcem vůbec v úvahu. V souvislosti s výší žalovaných náhrad nelze odhlédnout ani od okolnosti, že významná část žalobců je osvobozena od soudních poplatků, ať již ze zákona [§ 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů], či rozhodnutím soudu a jsou zastupováni advokáty, kteří jim byli podle § 30 o.
s. ř. ustanoveni soudem. Náklady jejich právního zastoupení (v případě jejich neúspěchu) podle § 149 odst. 2 o. s. ř. a contrario nese stát. Určování odměny těchto zástupců podle § 7 advokátního tarifu z žalované částky by představovalo značnou finanční zátěž státu, jehož zájmy má soud též chránit. Uspokojivým řešením není ani odvozovat tarifní hodnotu od soudem přiznané částky, neboť tento postup selhává v případě zamítnutí či odmítnutí žaloby nebo zastavení řízení a v řízení o opravných prostředcích podaných žalobcem, kde již částečně přiznané plnění není vůbec předmětem řízení.
Ústavním soudem vyjádřený názor, že soudy měly rozhodnout „na základě rozdílu v plnění, jehož se stěžovatelka žalobou domáhala, a plnění následně stěžovatelce soudem reálně přiznaného“, není v nálezu nijak vysvětlen a z jeho reprodukční části ani existence takového „rozdílu“ nevyplývá. V neposlední řadě má být rozhodování o nákladech řízení co nejjednodušší, aby zbytečně nezatěžovalo soudy a nestravovalo jejich kapacitu na úkor rozhodnutí meritorních, což lze nejlépe zajistit formou paušální odměny.
13. Právní názor, podle nějž v případech řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci činí tarifní hodnota 50.000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) vyslovil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. Uvedený výklad pak Nejvyšší soud uplatnil i ve věcech peněžité náhrady za zásah do práva na soukromý a rodinný život způsobený usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. a ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví podle § 2958 o. z.; srov. usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, která byla za účelem sjednocení soudní praxe po projednání občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu schválena k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a zde zveřejněna pod č. 2/2022 a 12/2022. Shodný názor Nejvyšší soud zaujal i ve vztahu k věcem ochrany osobnosti (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1081/2020, a ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1178/2021). Ústavní konformita výkladu Nejvyššího soudu byla opakovaně potvrzena usneseními různých senátů Ústavního soudu (ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2217/21, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 203/22, ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1898/22, ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 198/23, ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2214/23, a ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 29/24). Ústavní soud uvedeným nálezem dokonce založil rozpor se svým nálezem ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2137/23, jímž názor Nejvyššího soudu přijal.
14. Vydáním nálezu obsahujícího sporný závěr došlo k překvapivému odklonu od ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu, a tedy k zásahu do legitimního očekávání účastníků ke dni 10. 4. 2024 probíhajících soudních řízení (srov. obdobně nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15). Dovolacímu soudu se proto (bez ohledu na výše uvedené argumenty dovozující nesprávnost sporného závěru) nejeví jako spravedlivé (jak z hlediska osoby k náhradě nákladů oprávněné, tak z hlediska osoby povinné), aby obecné soudy v důsledku neočekávatelné změny judikatury výši náhrady nákladů právního zastoupení v probíhajícím řízení podstatným způsobem navýšily.
15. Z uvedených důvodů dovolací soud při určení tarifní hodnoty pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení postupoval podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 11. 6. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu