USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: A. H.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem
Sokolská 1788/60, Praha 2, proti žalované: CZECH NEWS CENTER a. s., IČO
02346826, se sídlem Komunardů 1584/42, Praha 7, zastoupená JUDr. Helenou
Chaloupkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Na Kozačce 1289/7, Praha 2, o náhradu
škody a ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 29
C 4/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
11. 2020, č. j. 22 Co 146/2020-305, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 20.328 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokátky JUDr. Heleny Chaloupkové, Ph.D.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 7. 5. 2020, č. j. 29 C 4/2015-225,
zastavil řízení o povinnosti žalované uveřejnit na straně 2 periodika Blesk
omluvu ve znění v tomto výroku specifikovaném (výrok I), uložil žalované
povinnost zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy 100.000 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku (výrok II), zamítl žalobu na zaplacení další
nemajetkové újmy ve výši 1.150.000 Kč (výrok III), uložil žalované zaplatit
žalobci na náhradě majetkové újmy 2.000.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši
8,05% ročně z částky 2.000.000 Kč od 1. 7. 2015 do zaplacení (výrok IV) a
rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky
V-VI). Rozhodl tak o nárocích, které měly žalobci vzniknout v souvislosti se
zveřejněním článků ve dnech XY v deníku Blesk s nadpisy „XY“, „XY“, „XY“, „XY“,
„XY“ s podtitulem „XY“ a „XY“. V průběhu řízení žalobce žalobu skutkově omezil
pouze na článek „XY“ (dále též jen „předmětný článek“), v němž bylo uvedeno, že
„ XY“. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že tyto pozemky neprodával
žalobce, nýbrž hokejový klub HC Slezan Opava, kupní cena byla stanovena na
základě znaleckého posudku ve výši 11.170.650 Kč, kupujícím bylo statutární
město Opava, jehož zastupitelstvem byl prodej schválen (kupní smlouva ze dne
13. 6. 2012 byla veřejně dostupná), prostředky inkasoval klub, nikoliv žalobce. Proto soud dospěl k závěru, že žalovaná uveřejněním nepravdivých informací v
předmětném článku zasáhla do osobnosti žalobce, resp. do jeho práva na vážnost,
důstojnost a čest, chráněných podle § 3 a § 81 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v příčinné souvislosti s publikací
nepravdivých informací v tomto článku mu vznikla jednak újma majetkového
charakteru na ušlé odměně za výkon pozice trenéra celku HC Kometa Brno v období
od října 2014 do května 2015, jednak újma nemajetková podle § 2956 o. z. Výše
ušlého zisku odpovídá základní odměně 250.000 Kč měsíčně podle předjednané
smlouvy, které by žalobce, nebýt publikace předmětného článku (tj. za běžného
běhu věcí), dosáhl. Skutečnost, že se žalobcem byla následně uzavřena nová
trenérská smlouva, podle soudu prvního stupně dokazuje, že zde byly předpoklady
pro výkon funkce trenéra po celé žalované období (od října 2014 do května 2015,
výše odměny celkem 2.000.000 Kč). Při posouzení výše náhrady za nemajetkovou
újmu vzal soud v potaz kritéria vymezená v § 2957 o. z. Žalovaná nepravdivé
informace šířila tiskem, deník Blesk je jedna z nejčtenějších tiskovin,
informace šířila s ohledem na dosažení vlastního zisku z prodeje tiskoviny,
zásah se dotýká oblasti celoživotního profesního působení žalobce. Na druhou
stranu je žalobce osobou veřejného zájmu v souvislosti s ledním hokejem, je
proto povinen snést vyšší míru kritiky sportovního výkonu týmu pod jeho
trenérským vedením, či způsobu, jakým řídí tým po stránce managementu, není
však povinen snášet šíření nepravdivých informací naznačujících, že prostředky
z obchodu s majetkem hokejového klubu použil ve svůj vlastní prospěch. Část
újmy byla žalobci kompenzována publikací omluvy, byť se tak stalo až v průběhu
tohoto řízení, kupní smlouva ohledně pozemků pod opavským zimním stadionem byla
veřejně dostupná a případný zájemce si ji mohl vyhledat sám. Částka 100.000 Kč
proto přiměřeně kompenzuje utrpěnou nemajetkovou újmu žalobce. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2020,
č. j.
22 Co 146/2020-305, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III
tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 100.000 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku; ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního
stupně v tomto výroku potvrdil (výrok I), změnil jej ve výroku IV tak, že
zamítl žalobu o zaplacení 2.000.000 Kč s příslušenstvím (výrok II), a rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči
státu (výroky III-IV). Postupem podle § 231 odst. 2 o. s. ř. zopakoval důkaz
výslechy svědků L. Z. a J. M., z nichž dovodil, že i kdyby předmětný článek
zveřejněn nebyl, hokejový klub Kometa Brno by trenérskou smlouvu se žalobcem
neuzavřel z důvodu vydání ostatních v původní žalobě označených článků. Podle
odvolacího soudu to odpovídá skutečnosti, že tyto ostatní články ve svém
souhrnu zabraly v periodiku žalované mnohem větší rozsah, informace v nich
poskytnuté nebyly vůči žalobci pochvalné, byť se netýkaly hokejové
problematiky. V kontextu těchto ostatních článků uveřejněných o žalobci ve
dnech 26., 27. a 29. 9. 2014 se předmětný článek jeví jako krátký, méně
nápadný, týká se sice hokeje, avšak pouze okrajově. Odvolací soud uzavřel, že
mezi uveřejněním předmětného článku a neuzavřením trenérské smlouvy se žalobcem
(a tím vznikem škody v podobě ušlého zisku) neexistuje vztah příčiny a
následku. Za přiměřenou výši satisfakce nemajetkové újmy za zásah do
osobnostních práv považoval odvolací soud částku 200.000 Kč. Žalobce doložil,
že předmětné pozemky nekoupil on, ale hokejový klub HC Slezan Opava, a to za
kupní cenu ve výši pouze 11.170.650 Kč. Tyto informace byly veřejně dostupné,
žalovaná si je tedy mohla před uveřejněním článku obstarat a správně uvést. Předmětný článek je sice krátký a není opatřen výrazným nadpisem, avšak na
druhé straně se jeho obsah dotýká žalobcovy hokejové aktivity, do které vložil
svůj talent a úsilí. Nepravdivá sdělení uvedená v článku proto představují
významný zásah do žalobcových osobnostních práv. Žalobce lze sice označit za
veřejně činnou osobu, když byl známým trenérem vrcholových českých hokejových
týmů i národního mužstva a dále politikem – starostou XY, musí tedy obecně
akceptovat větší míru veřejné kritiky, ovšem musí vždy jít o kritiku podloženou
fakty, věcnou a nevybočující z mezí nutných k dosažení sledovaného cíle,
přičemž skutková tvrzení musí být pravdivá, byť se dotýkají osob veřejného
zájmu; to v daném případě splněno nebylo. Jinak ovšem odškodnění v žalobcem
požadované výši se přiznává v případech mnohem těžších zásahů do osobnostních
práv fyzických osob, zejména v případech těžké celkové dehonestace, závažných
zásahů do důstojnosti apod. Nelze rovněž přehlédnout, že žalobce nakonec
uplatnil ochranu osobnosti jen vůči jednomu z řady článků, navíc článku s
menším rozsahem, když původně požadoval výši zadostiučinění za všechny
zveřejněné články.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně v celém jeho rozsahu, podal
žalobce obsáhlé dovolání, neboť má za to, že spočívá na otázce hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a
má být dovolacím soudem posouzena jinak. Napadený rozsudek podle něj spočívá na
nesprávném právním posouzení věci, když z učiněných skutkových zjištění vyvodil
odvolací soud zcela nesprávné právní závěry a zároveň se odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (jednak ve vztahu k existenci příčinné
souvislosti mezi vznikem ušlého zisku a škodlivým jednáním žalované
představovaným publikací vykonstruovaných, ničím nepodložených a zcela
nepravdivých informací v periodiku Blesk dne 27. 9. 2014 v předmětném článku,
jednak ve vztahu k přisouzené částce, jež má jako peněžité zadostiučinění
odčinit nemajetkovou újmu způsobenou dovolateli tímto jednáním žalované). Žalobce má za to, že L. Z. i J. M. uvedli před soudy obou stupňů, že to byl
právě předmětný článek, pro který bylo od spolupráce s dovolatelem odstoupeno
až do doby, dokud se nactiutrhačná tvrzení šířená žalovanou nevysvětlí. Výpověď
L. Z. tak, jak ji posoudil odvolací soud, neodpovídá podle žalobce realitě, což
L. Z. stvrdil na žádost dovolatele svým čestným prohlášením ze dne 9. 3. 2021
(přiloženým k dovolání), z něhož mimo jiné vyplývá, že pokud by k vydání
předmětného článku nedošlo, trenérská smlouva s dovolatelem by dne 1. 10. 2014
byla uzavřena, a to bez ohledu na ostatní publikované články. Přisouzenou
náhradu nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč považuje žalobce za nepřiměřeně
nízkou. Odvolací soud ve svém rozhodnutí dostatečně nezohlednil okolnosti
zvláštního zřetele hodné, ke kterým měl při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění přihlédnout, a to zejména úmyslné způsobení újmy, násobení
účinku zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost, stres a újma poškozeného z
tíživosti následků počínání škůdce (deník Blesk v rozhodné době byl a je i nyní
nejprodávanějším a nejčtenějším celostátním deníkem v České republice,
negativní, senzační až šokující informace, případně skandály, v historii
vydávání tiskovin vždy zvyšovaly jejich popularitu mezi veřejností, čímž
automaticky zvyšovaly i jejich prodejnost a zisk vydavatele). Podle dovolatele
nelze od čtenářů deníku Blesk při nejlepší vůli očekávat, že by si takto
získané informace jakkoliv ověřovali. Zvláště by však mělo být přihlédnuto k
tomu, že i po více než šesti letech od zveřejnění předmětného článku je
dovolatel vystaven kritice a nenávistným komentářům na sociálních sítích.
Bezpochyby žalovaná svým útokem poškodila dobré jméno dovolatele jako bývalého
hokejového hráče a v současnosti trenéra, ale bezpochyby i jako běžného
řadového člověka, a tím na značnou část jeho života (ne-li do konce života)
snížila jeho čest a důstojnost nejen v očích široké veřejnosti, ale i v očích
některých jeho známých a přátel, kteří na něj v důsledku útoku žalované,
spočívajícím ve vydání předmětného dehonestujícího a lživého článku, pohlížejí
jako na hanebného podvodníka a prachsprostého zloděje. Právě v tomto konkrétním
případě by mělo podle názoru dovolatele dojít k aplikaci i preventivně-sankční
funkce náhrady nemajetkové újmy, a to s ohledem na zvlášť zavrženíhodnou
motivaci žalované k jejímu nepřípustnému jednání, a z toho pramenící
nezanedbatelné ziskovosti. Navíc ke zveřejnění omluvy došlo až pár dní před
vynesením rozsudku soudu prvního stupně; proto je nepochybné, že tak žalovaná
učinila až v reakci na své nepříznivé procesní postavení, které vyplynulo z
průběhu tohoto soudního sporu. Žalobce dále odkázal na řadu rozhodnutí
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a navrhl, aby dovolací soud změnil napadený
rozsudek tak, že „rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. mění tak, že
žalovaná je povinna zaplatit dovolateli částku 1.150.000 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozhodnutí; rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. potvrzuje; žalovaná je povinna zaplatit dovolateli náhradu nákladů řízení před
soudy prvního a druhého stupně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí;
žalovaná je povinna zaplatit dovolateli náhradu nákladů dovolacího řízení do
tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí“. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné proti
rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení a v rozsahu, ve kterém
jí bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradě nemajetkové újmy dalších 100.000
Kč. I ve zbytku je dovolání nepřípustné, neboť žalobce v něm neformuloval
právní otázku, kterou měl odvolací soud vyřešit v rozporu s dosavadní
judikaturou nebo která by měla být vyřešena od dosavadní judikatury odlišně. Posouzení otázky existence příčinné souvislosti mezi protiprávním zásahem
spočívajícím ve zveřejnění článku ze dne 27. 9. 2014 a tvrzenou majetkovou
újmou je posouzením otázky skutkové, nikoli právní (rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 25 Cdo 1212/2013). Podle žalované dochází dovolání k jiným skutkovým
závěrům, než ke kterým dospěl ve svém rozsudku odvolací soud, výslech svědka L. Z. byl veden zcela standardně, o čemž svědčí i ta skutečnost, že žalobce (v
řízení právně zastoupen) při této výpovědi nevznesl žádnou námitku proti
způsobu, jakým byl výslech veden. Poukaz dovolatele, že článek si mohli čtenáři
přečíst i na internetu, nekoresponduje se skutečností, že předmětný článek na
webu žalované zveřejněn nebyl. Z dovolání žalobce je zřejmé, že pouze
nesouhlasí s výší peněžité náhrady nemajetkové újmy, když okolnostmi, které ve
svém dovolání zmiňuje, se soudy obou stupňů při stanovení výše finanční
satisfakce zabývaly.
Žalovaná v této souvislosti odkazuje na judikaturu
dovolacího soudu, podle které nemůže přípustnost dovolání založit pouhý
nesouhlas s formou a výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od každého
konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve
smyslu § 237 o. s. ř. (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2422/2019). Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k
závěru, že dovolání není přípustné. Dovolatel namítá nesprávnost závěru o nedostatku příčinné souvislosti mezi
ušlým ziskem a vydáním předmětného článku. Otázka existence vztahu příčinné
souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikované pod C
1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen
„Soubor“), protože v řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a
vznik újmy jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení
příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). Zpochybňuje-li dovolatel závěr o absenci příčinné souvislosti kritikou postupu
nalézacích soudů v důkazním řízení (průběh výslechu svědka L. Z. odvolacím
soudem), potažmo při následném hodnocení jeho výsledků, a předkládá-li vlastní
verzi rozhodných skutečností, jež má za prokázané, nesměřují jeho námitky proti
právnímu posouzení věci, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však
nelze přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit. Na uvedeném nemůže
ničeho změnit ani „čestné prohlášení L. Z.“, přiložené žalobcem k dovolání,
neboť v souladu s § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové
skutečnosti nebo důkazy. Z citovaného ustanovení jasně vyplývá, že v dovolacím
řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se
dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové
skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly
uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím, jako je k
dovolání přiložené čestné prohlášení svědka Z. K výši peněžité náhrady, kterou dovolatel považuje za nepřiměřeně nízkou, nutno
předeslat, že dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje
právní otázky spojené s výkladem zákonných podmínek a kritérií. Stanovení formy
nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a
přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak
nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se
odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě
představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Výsledným
zadostiučiněním se dovolací soud zabývá až tehdy, bylo-li by zcela zjevně
nepřiměřené. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení,
jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah
odvolacího soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30
Cdo 665/2016, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo
2202/2017, nebo ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). K otázce určení výše přiměřeného zadostiučinění existuje četná judikatura
dovolacího soudu. Ta vychází ze zásady, že v soukromoprávních vztazích je
primární funkcí náhrady újmy funkce kompenzační, popřípadě satisfakční, zatímco
funkce preventivně-sankční je pouze odvozená a zprostředkovaná. Nelze ji tedy
chápat v tom smyslu, že by účelem uložení peněžité náhrady bylo exemplární
potrestání původce zásahu, a tedy požadavek, aby náhrada byla natolik vysoká,
aby se porušování právní normy původci zásahu „nevyplácelo“.
Sankční postih je
vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, a judikaturu, na kterou
odkazuje). Na místě je spíše vyvážený přístup soudu, pečlivě hodnotící
okolnosti každého případu, v němž dochází ke střetu práva na ochranu soukromí
se svobodou projevu a právem na informace (srov. např. nález Ústavního soudu ze
dne 11. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 4022/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010). Důležitější než odstrašující výše
náhrady v jednotlivém případě je posilování obecného vědomí, že určité jednání
je protiprávní a že pokud se proti němu poškozený bude bránit, dostane se mu
ochrany. V rozsudku ze dne 15. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2422/2019, dovolací soud
zdůraznil, že při stanovení výše peněžité náhrady je nutno použít princip
proporcionality též tím způsobem, že soud porovná částky této náhrady
přisouzené v jiných případech, a to nejen v obdobných (které se s projednávanou
věcí v podstatných znacích shodují), ale i v dalších, v nichž se jednalo o
zásah do jiných osobnostních práv, např. z titulu odpovědnosti státu za
nezákonné omezení osobní svobody nebo za nepřiměřenou délku řízení, nemajetkové
újmy na zdraví, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z
titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních
vztazích apod. (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále jen „Sbírka, část občanskoprávní). K dalším typům újem, s
jejichž odškodněním je vhodné případy nemajetkových újem srovnávat, patří újmy
sekundárních obětí způsobené usmrcením nebo zvlášť závažným ublížením na zdraví
osob blízkých, a to proto, že i v těchto případech jde (stejně jako mnohdy v
případě zásahů ze strany médií) o zásahy do soukromí a rodinného života. Případy, kdy se jednalo např. o zásahy v podobě nepravdivých nebo indiskrétních
článků v bulvárním tisku, jež svým dosahem (s ohledem na počet prodaných
výtisků, internetové zveřejnění apod.) byly s to zasáhnout velmi citelným
způsobem lidskou důstojnost, čest či soukromí a rodinný život poškozených, je
ovšem velmi obtížné porovnávat s případy úmrtí blízké osoby. Ztráta blízké
osoby, zejména dítěte, je pro většinu lidí tou největší ztrátou, s níž se mohou
ve svém životě setkat, a je pro ně těžko pochopitelné, že v některých případech
(z jejich hlediska méně závažných) dosahují částky peněžní satisfakce v
mediálních věcech srovnatelné (či dokonce vyšší) úrovně s náhradami za
nemajetkovou újmu způsobenou úmrtím blízkého (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14). Stejně tak nelze akceptovat, aby
náhrady za zásah do soukromí ze strany informačních médií byly výrazně vyšší,
než náhrady za závažné poškození zdraví (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 190/2017, č. 39/2018 Sbírky, část trestní), za újmu
způsobenou trestnými činy proti lidské důstojnosti (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn.
8 Tdo 46/2013, č. 14/2014 Sbírky, část
trestní), za nezákonné trestní odsouzení či za výkon vazby v trestním řízení,
které neskončilo pravomocným odsouzením (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, č. 52/2012 Sbírky, část občanskoprávní). Dovolací soud dovodil, že hledisko srovnatelnosti s jinými případy peněžité
náhrady nemajetkové újmy a jejich zasazení do hierarchie chráněných
osobnostních práv je třeba považovat za rozhodující při určení výše peněžité
náhrady i v dané věci. Všechna ostatní hlediska jsou pouze doplňková a mohou
ovlivnit výši přiznané náhrady již jen v řádu jednotek, maximálně desítek
procent, aniž by ovšem bylo nutné vliv jednotlivých hledisek na výši náhrady v
soudním rozhodnutí přesně číselně kvantifikovat. Z uvedeného vyplývá hlavní
důvod, proč náhrada nemůže dosahovat sedmimístných částek, jak požaduje
dovolatel. Základní úvahy odvolacího soudu o stanovení výše peněžitého zadostiučinění jsou
založeny na zjištěném skutkovém stavu, který nepodléhá přezkumu dovolacího
soudu. Odvolací soud přihlédl k okolnostem konkrétního případu a své závěry
podrobně a srozumitelně odůvodnil. Dovolací soud pokládá v této souvislosti za
podstatné, že přisouzená náhrada odpovídá primárně satisfakční funkci a je v
odpovídající relaci k náhradám nemajetkových újem v jiných případech. Pro
srovnání lze uvést rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo
27/2020, ve kterém šlo o zásah do osobnostních práv známého českého herce, o
němž stejná žalovaná opakovaně nepravdivě informovala na svých webových
stránkách, že je příbuzný s bývalým komunistickým prezidentem, přičemž za
přiměřenou peněžitou satisfakci považoval v tomto případě Nejvyšší soud (ve
shodě s odvolacím soudem) částku 100.000 Kč. Nyní projednávaný případ se
nevymyká ani srovnatelné újmě známého českého herce, kterému byla za nepravdivé
nařčení, že majetkově kořistí na akcích pořádaných na počest obětí holokaustu,
přiznána náhrada ve výši 150.000 Kč (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, a usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2019,
sp. zn. II. ÚS 3853/19, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce). Rovněž kritéria, jež dovolatel předestřel ve svém dovolání, odvolací soud
zohlednil. Zabýval se sledovaností a čteností novinových článků žalované i
dopadem na veřejné mínění, intenzitou zásahu a mírou zavinění, otázkou
sebereflexe žalované a přiměřeností odškodnění z hlediska všech zjištěných
relevantních okolností. Z uvedeného vyplývá, že zadostiučinění přiznané žalobci ve výši 200.000 Kč není
zjevně nepřiměřeně nízké, a dovolání tak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Dovoláním žalobce byl napaden celý výrok I rozsudku odvolacího soudu, tedy mimo
jiné i v části, jíž odvolací soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
100.000 Kč. Ohledně této části výroku rozsudku odvolacího soudu není dovolání
žalobce subjektivně přípustné [§ 243b, 218 písm. b) o. s. ř.], neboť v této
části bylo dovolateli vyhověno, a nevznikla mu tak žádná újma, která by byla
odstranitelná zrušením tohoto výroku (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní
judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, nebo usnesení ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, Soubor C 154). Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím
v části týkající se výroku o nákladech řízení. S ohledem na jednoznačnou dikci
citovaného ustanovení, které s účinností od 30. 9. 2017 vylučuje přípustnost
dovolání proti rozhodnutím o nákladech řízení, je dovolání žalobce, pokud
směřuje též proti výroku o náhradě nákladů řízení, objektivně nepřípustné. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání v celém rozsahu pro nepřípustnost
odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na jeho výkon.