25 Cdo 1339/2024-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: J. N., zastoupená Mgr. Petrem Szkanderou, advokátem se sídlem Svatoplukova 1209, Frýdek-Místek, proti žalované: Nemocnice Třinec, příspěvková organizace, IČO 00534242, se sídlem Kaštanová 268, Třinec, zastoupená Mgr. Petrem Burečkem, advokátem se sídlem Jurečkova 643/20, Ostrava, za účasti: Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, IČO 49272956, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o zaplacení 3.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 223/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 11. 2023, č. j. 71 Co 176/2023-292, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Petra Burečka, advokáta. III. Žalobkyně je povinna zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
o náhradě nákladů řízení. Na základě obsáhlého dokazování byl zjištěn následující skutkový stav. Žalobkyně dne 6. 10. 2016 upadla a následně jí byly poskytovány zdravotní služby v různých zdravotnických zařízeních, aniž bylo zjištěno jakékoli zranění. Žalobkyně tvrdila, že jí byl zatajen její skutečný zdravotní stav a v důsledku toho jí byla upřena řádná léčba. Tato tvrzení byla vyvrácena výslechy svědků, provedenou zdravotní dokumentací a výsledky dalších soudních sporů, jež žalobkyně vede proti dalším poskytovatelům zdravotní péče.
Žalobkyně trpí skoliózou bederní páteře, která se u ní vyskytovala již před pádem, je neúrazového charakteru a její ošetřující lékař ji upozornil, že její zdravotní stav se může zhoršovat. Na žádném z vyšetření provedených v různých zdravotnických zařízeních nebyly zaznamenány traumatické změny skeletu, žalobkyně neutrpěla zlomeniny na žádném z tvrzených částí těla. Z uvedených důvodů okresní soud nevyhověl dalším důkazním návrhům žalobkyně, neboť byla její tvrzení vyvrácena doposud provedenými důkazy.
Žalobkyně v průběhu řízení neustále měnila svá tvrzení, aniž by konkrétně tvrdila, kterými vyšetřeními či postupy žalované jí měla být způsobena jaká konkrétní újma. Soud proto uzavřel, že chybí minimálně příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou a postupem žalované.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. 71 Co 176/2023-292, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a přiznal žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Ze skutkových tvrzení, jež žalobkyně postupně měnila, bylo klíčové, že se měla dozvědět o nesprávném postupu žalované či zatajení skutečného zdravotního stavu od svého neurologa a lékařů rehabilitačního ústavu, kteří však tato tvrzení vyvrátili.
V řízení nebylo zjištěno žádné tvrzené pochybení žalované v souvislosti s vyšetřeními a léčením žalobkyně. Výslechem lékařů bylo prokázáno, že žádné zlomeniny žalobkyni nediagnostikovali ani takovou skutečnost žalobkyni nesdělili. Žalobkyně tvrdila, že lékaři měli k dispozici zprávy z vyšetření u žalované, ze kterých však žádným způsobem výskyt tvrzených zlomenin nevyplývá. Slyšení lékaři výslovně uvedli, že snímky z magnetické rezonance či CT vyšetření u žalované neměli k dispozici a sami si je nevyžádali.
Nemohla jim je předložit ani samotná žalobkyně, která u odvolacího soudu uvedla, že měla k dispozici pouze lékařské zprávy, nikoliv snímky na CD či jiném nosiči. V řízení tak bylo vyvráceno tvrzení žalobkyně, že se o existenci zlomenin dověděla právě od slyšených svědků. Odvolací soud připomenul, že žalobkyně od pádu v roce 2016 minimálně ve dvou dalších zařízeních absolvovala řadu vyšetření a ani zde nebyly zjištěny tvrzené zlomeniny či srůsty. Jelikož byla základní skutková tvrzení žalobkyně vyvrácena, nebyl důvod přistoupit ke znaleckému dokazování.
Závěrem odvolací soud připomenul rovněž značný časový odstup mezi tvrzeným pádem v roce 2016 a vyšetřením magnetickou rezonancí na konci října 2017 v zařízení žalované, ačkoli byla předtím vyšetřena v řadě jiných zařízení a vždy se stejným závěrem, že u ní nedošlo k traumatické změně páteře následkem pádu, nýbrž se jedná o dlouhodobě se zhoršující stav páteře neúrazového charakteru. Není-li dáno pochybení žalované při poskytování zdravotní péče, není žaloba důvodná.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně obsáhlé dovolání, které formulovala sama, a zpochybňovala zde jednotlivé skutkové závěry ohledně vyšetření a svého zdravotního stavu. Následně v dovolání doplněném advokátem dovolatelka uvedla, že dovolání podává do všech výroků rozsudku odvolacího soudu a jeho přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky neprovedení důkazních návrhů dovolatelky a nedostatečného odůvodnění tohoto postupu, přičemž citovala judikaturu dovolacího soudu k této otázce.
Dovolatelka tvrdí, že jí navržené důkazy nejsou nadbytečnými a pomohly by prokázat, že doposud provedené důkazy o zdravotním stavu žalobkyně nejsou skutečným popisem jejího zdravotního stavu. Dále jsou obsahem dovolání nově uváděné zdravotní obtíže, jež mají být v souvislosti s pádem dovolatelky v roce 2016 a chybným léčebným postupem žalované. Závěrem dovolatelka tvrdí, že pokud by byly provedeny jí navržené zásadní důkazy, které by potvrdily její verzi skutečného zdravotního
stavu, mělo by to význam i pro správné právní posouzení věci a její úspěch v řízení. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. 4. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání podrobně rozvedla, proč považuje dovolání za nepřípustné, neboť se domáhá dalšího přezkumu skutkového stavu, k čemuž dovolání neslouží. Dovolatelka předestírá vlastní verzi skutkového děje, překrucuje důkazy i jejich hodnocení nalézacím soudem. K nepřípustnosti takového dovolání cituje žalovaná judikaturu dovolacího soudu. Z procesní opatrnosti se žalovaná vymezila i věcně proti námitkám dovolatelky a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení. 5. Vedlejší účastnice na straně žalované ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje napadené rozhodnutí za správné, dovolání za nepřípustné a mělo by být odmítnuto. Odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. 7. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na skutkovém závěru, že žalobkyně neutrpěla žádnou z tvrzených zlomenin, jež jí měli zaměstnanci žalované zatajit a pochybit při jejím léčení, neboť byla vyvrácena její tvrzení, že z provedených vyšetření vyčetl její neurolog a lékaři rehabilitačního ústavu, že utrpěla při pádu v roce 2016 zlomeniny páteře, krčku atd. Všichni slyšení lékaři takové tvrzení popřeli. Dovolatelce jimi nebyla diagnostikována žádná tvrzená zlomenina a všechny změny páteře a zdravotní komplikace s tím spojené byly neúrazového charakteru. 8. Obsahem dovolání je především polemika se skutkovými závěry, procesem hodnocení důkazů a zpochybnění výpovědí jednotlivých svědků. Dovolatelka zcela pomíjí skutkové závěry, jež odvolací soud učinil. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4486/2017, nebo ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3296/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1907/2021). 9. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a sloužit nemůže. Ústavní soud nicméně přesto ve své judikatuře dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř. (stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl.ÚS- st. 45/16, body 54 a 55). O takovou situaci v daném případě nejde. Pouhý nesouhlas dovolatelky s hodnocením důkazů extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy nezakládá, nehledě k tomu, že dovolatelka ani neoznačila, v čem má uvedený extrémní rozpor s provedeným dokazováním konkrétně spočívat. 10. Námitky, kterými dovolatelka vytýká odvolacímu soudu vady řízení (neprovedení navržených důkazů, nepřezkoumatelnost), nemohou založit přípustnost dovolání, protože podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o procesních pochybeních soudu nezahrnují žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). 11. Dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 12. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 13. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalovaná vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jsou představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 3.100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a jednou paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč podle § 13 odst. 4 citované vyhlášky, a 21% daně z přidané hodnoty celkem 4.114 Kč. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné lhůtě tří dnů od právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). 14. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejší účastnicí rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 93 odst. 3 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly vedlejší účastnici, jež v řízení podporovala žalovanou, a to v souvislosti s podáním jejího vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 2. 4. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu