25 Cdo 1387/2025-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy v právní věci žalobce: K. K., zastoupený JUDr. Milanem Paláčkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 1531/9, 110 00 Praha 1, proti žalované: J. K., zastoupená JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem se sídlem Nekázanka 881/9, 110 00 Praha 1, o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 380/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025, č. j. 53 Co 2/2025-77, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 11 314 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jana Mejzlíka.
1. Žalobce se domáhal náhrady újmy v celkové výši 194 036 Kč, sestávající z majetkové újmy ve výši 144 036 Kč (náklady na cestovné a náhradu za ztrátu času při cestách žalobce a jeho rodičů při realizaci styku s nezletilým synem žalobce v období od 26. 11. 2020 do 27. 4. 2022), a nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč, která měla žalobci vzniknout tím, že v období od 1. 7. 2020 do 26. 11. 2020 nemohl svého ročního syna vídat v důsledku křivého obvinění ze strany žalované.
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 53 Co 2/2025-77, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 10. 2024, č. j. 27 C 380/2023-52, kterým tento soud zamítl žalobu na zaplacení
194 036 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobce a žalovaná jsou rodiči nezletilého syna AAAAA (pseudonym) (dále jen „nezletilý“), který byl nejprve na základě předběžného opatření nařízeného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. 7. 2020, č. j. 0 Nc 29038/2020-30, svěřen do péče žalované, žalobci stanoveno výživné a nezletilému ustanoven opatrovník. Poté bylo k návrhu žalobce usnesením téhož soudu ze dne 26.
11. 2020, č. j. 0 Nc 29038/2020-141, nařízeno předběžné opatření, kterým byl upraven styk žalobce s nezletilým tak, že žalobce je oprávněn stýkat se s ním každou sudou neděli v kalendářním roce od 09:00 do 18:00 hodin v místě bydliště rodičů žalobce v XY, kteří nezletilého ke styku převezmou v místě bydliště žalované (v XY) a po skončení styku zde nezletilého žalované opět navrátí. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 23. 11. 2021, č. j. 0 Nc 29038/2020-349, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27.
4. 2022, č. j. 21 Co 59/2022-417, byl pak nezletilý svěřen do péče žalované, bylo rozhodnuto o výživném a místu styku žalobce s nezletilým mimo jiné tak, že žalobce si jej vyzvedne na počátku styku v místě bydliště žalované a po jeho ukončení si žalovaná nezletilého vyzvedne v místě bydliště žalobce. Rodiče žalobce smlouvami ze dne 28. 10. 2023 převedli na žalobce své pohledávky za žalovanou, a to blíže nespecifikované náklady na cestovné vynaložené v souvislosti s realizací styku s nezletilým, které dle žalobního tvrzení měly být způsobeny křivým obviněním žalobce z týrání žalované.
Na základě téhož dle žalobce křivého obvinění probíhalo posléze u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 3 T 75/2022 proti žalobci trestní řízení (jež skončilo postoupením správním orgánům k přestupkovému řízení). Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, který věc posoudil podle § 2910, § 2913 a § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“). Soudy ohledně nároku na náhradu majetkové újmy uzavřely, že v řízení nebylo prokázáno porušení právní povinnosti ze strany žalované ani existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinnosti a vznikem škody.
Vynakládání žalovaných částek v souvislosti s cestováním při zajišťování styku s nezletilým nebylo způsobeno „křivým obviněním“ žalované, ale rozhodnutím soudu, který v předběžném opatření stanovil formu, čas a místo předávání nezletilého. V takovém případě nejde o protiprávní jednání žalované a není splněna ani podmínka existence příčinné souvislosti, neboť příčinou vynaložení nákladů je výhradně rozhodnutí soudu. Důvodná není ani žalobcem tvrzená nemajetková újma, jež měla být způsobena „lživým obviněním“, které vedlo k omezení styku žalobce s nezletilým.
Soud prvního stupně uvedl, že § 2956 o. z. nepředstavuje samostatnou skutkovou podstatu pro náhradu, neboť musí navazovat na skutkové podstaty jiné, a proto dovodil, že žalobce neunesl břemeno tvrzení. Odvolací soud pak spatřoval nedůvodnost tohoto nároku i v absenci příčinné souvislosti i protiprávního jednání žalované, neboť se týká téhož rozhodnutí opatrovnického soudu. Na tom nic nemění skončení trestního řízení vedeného proti žalobci u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 75/2022 se závěrem, že skutek žalobce není trestným činem, avšak jednání popsaného ve skutkové větě se do značné míry dopustil, a proto byla věc postoupena správnímu orgánu k řízení o přestupku.
3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud (potažmo i soud prvního stupně) věc projednal a rozhodl, aniž by jakkoliv zkoumal příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a škodlivým následkem způsobeným žalobci, bez provedení navrhovaných důkazů a ovlivněn lživými tvrzeními žalované před opatrovnickým soudem. Ačkoliv bylo v řízení prokázáno, že se žalobce nedopustil žádného trestného činu, odvolací soud z této skutečnosti neučinil logický závěr, že prvotní příčinou vzniku škodní události byla lživá tvrzení žalované, která pak vedla k nesprávnému a nespravedlivému rozhodnutí opatrovnického soudu, v jehož důsledku bylo vydáno předběžné opatření a žalobce v době od 1. 7. do 26. 11. 2020 nemohl svého ročního syna vůbec vídat. Majetková újma spočívá v 39 uskutečněných a 3 (v rozporu s předběžným opatřením) neuskutečněných stycích s nezletilým. Nemajetková újma pak spočívá ve velmi omezeném styku s nezletilým, k němuž docházelo na základě křivého obvinění žalobce žalovanou před opatrovnickým soudem (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1017/15). Za nesprávný považuje i závěr odvolacího soudu, že se žalovaná nedopustila žádného protiprávního jednání. V této souvislosti odkázal na ustanovení občanského zákoníku s tím, že princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám soukromého práva (21 Cdo 338/2020, 21 Cdo 3722/2017, 21 Cdo 4683/2017, 21 Cdo 992/99, 21 Cdo 1582/2012, 22 Cdo 4490/2018 a 22 Cdo 1663/2017). S odkazem na rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2829/2016, 25 Cdo 306/2016, 25 Cdo 3834/2010, 25 Cdo 127/2007 a 25 Cdo 874/2005 namítl i odpovědnost žalované za porušení dobrých mravů. Zdůraznil, že obecné soudy musí hledat právně relevantní příčiny vzniku škody, což v tomto případě neučinily. Odkázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 871/2018 a navrhl zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně.
4. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry soudů obou stupňů a navrhla odmítnutí dovolání jako nepřípustného s tím, že žalobce neunesl důkazní břemeno a odkázal na nepřiléhavou judikaturu.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., není však přípustné.
6. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
7. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní (dále jen „Sb. rozh. obč.“) č. 74/2024 Nejvyšší soud vyslovil, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý (nebo některé z nich) samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
8. V posuzované věci byla předmětem odvolacího řízení částka 194 036 Kč, sestávající ze dvou samostatných nároků - náhrady majetkové újmy ve výši 144 036 Kč, jež vznikla vynaložením nákladů na cesty při realizaci styku se synem na základě rozhodnutí soudu v období od 26. 11. 2020 do 27. 4. 2022, a náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč, jež měla žalobci vzniknout velmi omezeným stykem s nezletilým v období od 1. 7. 2020 do 26. 11. 2020 v důsledku křivého obvinění žalobce ze strany žalované. Každý z těchto svým charakterem zcela odlišných nároků vyplývá z odlišného skutkového stavu. I když žalobce v dovolání napadá ve vztahu k oběma závěr odvolacího soudu o absenci příčinné souvislosti i protiprávního jednání žalované, není řešení základu - existence předpokladů odpovědnosti za újmu - pro skutkovou i právní odlišnost těmto nárokům společné. U nároku na náhradu nemajetkové újmy je nutno zkoumat, zda došlo k zásahu do osobnostních práv žalobce, který by byl v příčinné souvislosti s jeho duševní újmou, zatímco u nároku na náhradu majetkové újmy je nutno zkoumat protiprávní jednání žalované, jehož přímým následkem bylo vynaložení žalovaných nákladů, a to za situace, že styk s nezletilým byl upraven rozhodnutím soudu. Dovolání tedy nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného. Protože nárok na náhradu nemajetkové újmy nepřevyšuje limit stanovený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a nejedná se o vztah ze spotřebitelských smluv ani o pracovněprávní vztahy, je dovolání proti rozhodnutí o tomto nároku podle výše citovaného ustanovení nepřípustné.
9. Zpochybňuje-li žalobce závěr soudu o absenci příčinné souvislosti, je nutno odkázat na ustálenou judikaturu podle níž zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku
skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává, neboť není splněn jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu (újmu). 10. Závěru odvolacího soudu, že příčinou vynaložení nákladů na cesty ke styku s nezletilým bylo rozhodnutí soudu o nařízení předběžného opatření, nelze ničeho vytknout. I kdyby totiž bylo prokázáno, že se žalovaná dopustila protiprávního jednání (vědomě lživě obvinila žalobce z týrání své osoby), nezpůsobilo by to vynaložení žalovaných finančních nákladů. Ty byly vynaloženy až v důsledku konkrétní úpravy styku otce s nezletilým (která byla ostatně navržena samotným žalobcem), kterou provedl soud. Právní závěr soudu, že mezi majetkovou škodou a žalobcem tvrzeným jednáním žalované není vztah příčiny a následku, je tedy zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto dovolání v této části není podle § 237 o. s. ř. přípustné. 11. Směřuje-li dovolatel své výhrady stran příčinné souvislosti proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, poukazuje dovolací soud na ustálenou judikaturu dovolacího soudu, podle níž nelze správnost skutkových zjištění úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1611/2020). 12. Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (neexistence příčinné souvislosti mezi tvrzeným jednáním žalované a vznikem škody na majetku), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud se proto nezabýval námitkami dovolatele týkajícími se právního závěru soudu, že se žalovaná nedopustila žádného protiprávního jednání. 13. Námitka neprovedení navržených důkazů představuje námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ. 14. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 15. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. 16. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 26. 8. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu