USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. PhDr. Filipa Havrdy v právní věci žalobců: a) M. H. b) M. Š., c) J. D., d) L. H., e) M. H. a f) J. Z., všichni zastoupeni JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 28, Praha 2, proti žalované: Nemocnice Šumperk, a. s., IČO 47682795, se sídlem Nerudova 640/41, Šumperk, zastoupena doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 3, Praha 1, za účasti vedlejší účastnice: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o 6 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 208 C 7/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 1. 2025, č. j. 69 Co 237/2024-399, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastnice nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
ročně od 10. 11. 2020 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně neshledal důvodným nárok na náhradu nemajetkové újmy, kterou žalobci utrpěli v důsledku úmrtí jejich osoby blízké, paní M. H., narozené XY, zemřelé 25. 6. 2018, matky žalobců a) – e) a partnerky žalobce f), a to na základě závěru, že žalovaná sice porušila) povinnosti a její postup při léčbě paní H. (dále jen „pacientka“) na standardním oddělení interny ve dnech 6. 6. až 9. 6. 2018 nebyl tzv. lege artis, nelze však dovodit, že by k úmrtí pacientky nedošlo i při optimálně vedené léčbě, a to s 50% pravděpodobností.
Nebyl tak s vysokou mírou pravděpodobnosti prokázán vztah příčinné souvislosti mezi pochybením a následkem, ani že by pochybení žalované bylo příčinou převažující. Tento závěr soudu se opírá o zjištění, že pacientka byla hospitalizována u žalované v době od 4. 6. 2018 do 25. 6. 2018, kdy zemřela. V době od 4. 6. do 6. 6. 2018 (kdy byla pacientka na jednotce intenzivní péče – dále jen „JIP“) a poté po jejím přeložení na oddělení anestezie, resuscitace a intenzivní péče (dále jen „ARIP“) dne 9. 6.
2018 až do 25. 6. 2018, byla zdravotní péče poskytovaná žalovanou na náležité úrovní, tedy de lege artis. Problematická byla hospitalizace ve dnech 6. 6. až 9. 6. 2018 z toho důvodu, že již v době překladu pacientky z JIP na standardní oddělení interny její stav zůstával vážný a následně se zhoršoval, v průběhu pobytu na standardním oddělení sestry opakovaně upozorňovaly na nutnost intenzivního odsávání, nově se u pacientky objevila tachyfibrilace síní a na progresi klinického stavu při sepsi s plicním zánětem se zřejmě podílelo i umístění pacientky v horkém letním počasí na lůžko s přímým slunečním svitem na pokoji bez klimatizace.
Jako nesprávný postup je nutno hodnotit předčasný překlad, resp. následné ponechání septické pacientky na standardním lůžku v situaci pokračující hyposaturace (později až cyanózy), kterou se nepodařilo zlepšit ani ordinovanou oxygenoterapií, při trvajícím silném zahlenění, kdy nutnost odsávání z dýchacích cest pacientky přesahovala možnosti standardní ošetřovatelské péče, při zhoršení kardiálních funkcí pacientky (tachyfibrilace) a konečně při progresi celkového vyčerpání pacientky, které bylo manifestováno mimo jiné zhoršeným stavem vědomí (zpomalené psychomotorické tempo).
Pacientka procházela sepsí a vzhledem k celkově nepříznivému klinickému stavu měla být přeložena zpět na JIP nebo lépe na ARIP již dne 6. 6. nebo 7. 6., avšak nejpozději 8. 6. 2018. Kauzální léčba septické pneumonie podáváním antibiotik a kyslíku nevedla ke stabilizaci stavu pacientky a nebyla doplněna o adekvátní léčbu symptomatickou, na zhoršující se stav pacientky nebylo reagováno adekvátně a rozhodnutí o přeložení na ARIP přišlo pozdě. Zde se sice zdravotní stav pacientky upravil, avšak následně se i přes správný léčebný postup z neznámého důvodu opět zhoršil tak, že vedl k úmrtí.
Soudy své skutkové závěry opřely především o znalecké dokazování a zdůraznily, že přestože ve dnech 6. 6. až 9. 6.
2018 nebyla péče žalované de lege artis, nelze dovodit příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti žalované a úmrtím pacientky, neboť k jejímu úmrtí mohlo dojít i při optimálně vedené léčbě, a to s pravděpodobností 50 %. Existence příčinné souvislosti musí být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti, musí se jednat o příčinu převažující; nestačí tu pouhá naděje na vyléčení, či obecné konstatování obvyklé padesátiprocentní pravděpodobnosti vyléčení. Absentující příčinnou souvislost nelze překlenout odkazem žalobců na § 6 odst. 2 o.
z. ani na ústavněprávní předpisy či mezinárodní smlouvy. K tzv. ztrátě šance, která je samostatně odškodnitelná ve vymezených případech, pak odvolací soud uvedl, že tento nárok nemajetkové povahy vzniká pouze samotnému pacientovi, nikoli osobám dalším, tedy druhotným obětem, jimiž byli žalobci. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci obsáhlým dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřují v řešení tří otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázek, které se vztahují k ochraně základních práv a svobod a odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
V procesní rovině se dovolatelé táží, 1) zda je přípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (v této souvislosti odkazují na jinou interpretaci znaleckého posudku odvolacím soudem, aniž by tento důkaz zopakoval), 2) zda zakládá hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti a 3) zda platí, že míní-li se odvolací soud odchýlit od skutkových zjištění nalézacího soudu, je nutno aby důkazy zopakoval, a zjednal tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazů.
Otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod,
formulují dovolatelé takto: 4) zda náleží právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva soudu, 5) zda, dovolují-li to výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu tento nárok posoudit, 6) zda je součástí soukromého života též rodinný život zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými, 7) zda představuje zbavení šance na vyléčení blízké osoby zásah do soukromého života a do rodiny, 8) zda musí být ochrana ústavně zaručených práv praktická a účinná, a 9) zda musí být ochrana ústavně zaručeného práva na ochranu proti svévolnému zasahování do soukromého života a do rodiny praktická a účinná.
V závěru dovolání pak dovolatelé provádí jakousi rekapitulaci svých myšlenek a formulují dalších šest otázek: 10) zda jsou obecné soudy povinny se podle § 132 o. s. ř. vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci, 11) zda pokud se soudy se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, 12) zda s sebou přináší právní řád, založený na principech jednoty, racionality a vnitřní obsahové bezrozpornosti, nutně imperativ stejného náhledu na srovnatelné právní instituty, byť upravené v rozdílných právních předpisech či dokonce odvětvích, 13) zda je v oblasti trestního práva za zvlášť trýznivý způsob jednání pachatele považováno mj. vystavení oběti méně intenzivním, ale za to déle trvajícím duševním a fyzickým útrapám, např. při pozvolném udušení a 14) zda lze v oblasti občanského práva za zvlášť trýznivý způsob jednání škůdce považovat mj. omisivní jednání zdravotnického zařízení mající za následek vystavení poškozeného déletrvající hyposaturaci kyslíkem, vedoucí k cyanóze, a konečně zda lze v oblasti občanského práva za zvlášť trýznivý způsob jednání škůdce považovat mj. omisivní jednání zdravotnického zařízení mající za následek vystavení poškozeného déletrvající hyposaturaci kyslíkem, vedoucí až k cyanóze, navíc ještě v horkém letním počasí na lůžku s přímým slunečním svitem na pokoji bez klimatizace.
Žalobci navrhli, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnými osobami – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné. Podle § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Odvolací soud vyloučil odpovědnost žalované za vzniklou újmu proto, že mezi protiprávním jednáním žalované ve dnech 6.
6. až 9. 6. 2018 a újmou v podobě úmrtí pacientky dne 25. 6. 2018 neshledal příčinnou souvislost. Jde o jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za újmu, který je dán tehdy, je-li újma podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, publikovaný pod C 1700 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“).
Poskytovatel zdravotní péče neodpovídá za nesprávně stanovenou diagnózu či jiný postup tzv. non lege artis (tj. protiprávní jednání), jestliže zdravotní stav pacienta byl takový, že ani řádně zvolený postup při léčbě by trvalému poškození jeho zdraví při obvyklém chodu věcí nezabránil (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1778/2009, Soubor C 10109). Předestřené pojetí samozřejmě neznačí, že by posuzované protiprávní jednání vždy muselo být příčinou výlučnou a jedinou, na výsledné utrpěné újmě se může podílet více příčin, a to včetně okolností přičitatelných poškozenému (srov. více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020), čemuž následně odpovídá i rozsah náhrady. Má- li však být určitý škodní následek přičítán v plném rozsahu k tíži škůdce, je třeba dospět k závěru, že nebýt jeho protiprávního počínání, k posuzované újmě by nedošlo. Obecné pojetí příčinné souvislosti se v zásadě prosadí bez ohledu na konkrétní povahu vzniklé škody, neboť zákon nemá žádnou speciální úpravu pro určitou oblast škod, tedy ani pro tzv. medicínské spory. V rámci uplatňování nároků na náhradu škody na zdraví ve vztahu k poskytovatelům zdravotní péče a prokazování rozhodných skutečností, včetně příčinné souvislosti, akceptovala judikatura určitá specifika v procesní rovině, mimo jiné též přijatelnost pravděpodobnostně formulovaných závěrů znalce, neboť s ohledem na složitost biologických procesů je takováto formulace pochopitelná a v praxi znalců v oboru zdravotnictví nikoli výjimečná a nelze vždy trvat na stoprocentním prokázání příčinné souvislosti mezi postupem poskytovatele zdravotní péče a tvrzenou újmou (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3.
2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1222/2012, Soubor C 14503).
Nicméně i tak by existence příčinné souvislosti měla být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti, musí se jednat o příčinu převažující; nestačí tu pouhá naděje na vyléčení, obecné konstatování obvyklé padesátiprocentní pravděpodobnosti vyléčení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 164/2018, Soubor C 18455). Rovněž tak neobstojí jiné vyjádření, které ukazuje na značnou nejistotu souvislosti chybného postupu s nastalým stavem, včetně vymezení značně širokého pravděpodobnostního intervalu, u nějž se ani jeho horní hranice neblíží vysoké míře jistoty.
Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce, případně právem kvalifikovaná okolnost, a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti pak spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Nejvyšší soud je podle § 241a odst. 1 a 2 o. s. ř. vázán skutkovými závěry soudů nižších stupňů, jež není oprávněn přezkoumávat (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2600/2020). Soudy obou stupňů v daném případě vyšly ze zjištění, že ani v případě správného postupu při včasném přeložení pacientky na ARIP by její šance na přežití nepřekročila 50 %, neboť její stav se po přeložení neočekávaně a bez souvislosti s předchozím postupem zhoršil.
Staví-li tedy žalobci své dovolání na předpokladu, že při včasném přeložení pacientky na ARIP by na 50 % došlo k jejímu uzdravení, vycházejí z nepochopení skutkových zjištění soudů, resp. ze zkreslených závěrů znaleckého posouzení. Závěr odvolacího soudu, že za daných skutkových okolností mezi úmrtím osoby blízké, jehož odškodnění se žalobci domáhali, a jednáním žalované není vztah příčinné souvislosti, pak odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolateli předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9.
4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, a ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020).
O pouhé hypotetičnosti předestřené otázky lze uvažovat i tehdy, formuluje-li dovolatel své vlastní skutkové závěry či předkládá-li svou vlastní verzi hodnocení důkazů, z čehož pak vyvozuje závěry právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016, či ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3880/2019). Ostatně i Ústavní soud pokládá za nepřijatelné, aby dovolatel usiloval o založení přípustnosti dovolání prostřednictvím tzv. zastřené skutkové otázky, tedy vymezením právní otázky na základě vlastní skutkové verze, na což lze nahlížet jako na obcházení smyslu a účelu § 241a o.
s. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1171/20). V projednávané věci soudy obou stupňů založily svá zamítavá rozhodnutí na závěru, že nebyla prokázána příčinná souvislost s dostatečně vysokou mírou pravděpodobnosti mezi non lege artis léčbou ze strany žalované v dílčí fázi (ve dnech 6. 6. až 9. 6. 2018) a úmrtím osoby blízké žalobců dne 25. 6. 2018. Uvedený závěr dovolatelé svými argumenty nevyvrací, a nenastiňují tak otázku, jež by mohla vyhovovat požadavkům § 237 o.
s. ř. Čistě teoretické otázky dovolatelů se míjí s posouzením odvolacího soudu pro nedostatek spojitosti s předmětem sporu (jejich zodpovězení by se nemohlo projevit ve výsledném rozhodnutí ve věci). Závěr odvolacího soudu, že nárok na náhradu za tzv. ztrátu šance nenáleží pozůstalým osobám, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. zejména rozsudky ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3332/2020, a ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 31 Cdo 2376/2021, č. 86/2022 Sbírky soudních rohodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní), podle níž porušení povinnosti poskytnout odbornou péči na náležité úrovni může bez ohledu na to, zda ve výsledku došlo k újmě na zdraví, být zásahem do osobnostních práv pacienta odčinitelným nikoliv náhradou dílčích nároků odvozených od poškození zdraví (§ 2958 až 2965 o.
z.), nýbrž přiměřeným zadostiučiněním podle § 2951 odst. 2 o. z. Tento nárok však nenáleží pozůstalým po zemřelém pacientovi, ledaže by jej zdědili, což není tento případ. Dovolateli odkazované nálezy Ústavního soudu týkající se zásahu do ústavně zaručeného práva dovolatelů na spravedlivý proces nejsou pro posouzení nyní projednávané věci případné. Vymezené dovolací důvody přípustnost dovolání nezakládají, Nejvyšší soud proto dovolání všech žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě, nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.