USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: P. S., zastoupený JUDr. Veronikou Malenovskou, advokátkou se sídlem Bubeníčkova 44, Brno, proti žalované: Dopravní podnik města Brna, a. s., IČO 25508881, se sídlem Hlinky 64/151, Brno, za účasti: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastnice na straně žalované, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 104 C 161/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 1. 2024, č. j. 38 Co 68/2023-272,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
325 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení, dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III). Rozhodl tak o žalobě na náhradu za vytrpěné bolesti v částce 354 325 Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 300 000 Kč. Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 19. 12. 2016 v 16:22 hod. byl žalobce sražen tramvají (jejímž provozovatelem je žalovaná) v kolejišti zastávky tramvaje Nemocnice Milosrdných bratří v Brně a při tom utrpěl vážná zranění.
Když tramvaj přijížděla z pohledu žalobce zleva k zastávce MHD, všiml si řidič žalobce přecházejícího vozovku po přechodu pro chodce, který je vyznačen na komunikaci před nástupními ostrůvky. Žalobce se podíval jen vpravo, ale směrem k tramvaji se nerozhlédl. Řidič začal nouzově brzdit, s tím automaticky tramvaj zvonila, ale žalobce na zvonění nijak nereagoval a pokračoval v přecházení přechodu vedoucího přes tramvajový pás. Z posudku znalce z oboru dopravy se specializací na technické posudky o příčinách silničních nehod Ing.
Pospíšila soud zjistil, že tramvaj měla zapnuta vnější osvětlení a začala výstražně zvonit v době, kdy se žalobce nacházel ještě na nástupním ostrůvku. Řidič začal zvonit a nouzově brzdit v přiměřené reakční době od spatření žalobce, předtím navíc zpomaloval z důvodu zastavení v blížící se zastávce. V době, kdy žalobce vstupoval z chodníku na přechod přes jízdní pruh určený pro motorová vozidla, jela tramvaj rychlostí cca 48 km/h, v okamžiku, kdy se žalobce nacházel na ostrůvku, jela rychlostí 41 km/h.
V době nehody byla viditelnost snížená, hustota provozu střední, rychlost tramvaje byla přiměřená viditelnosti, povrchu vozovky, povětrnostním podmínkám, dopravnímu provozu a předvídatelným okolnostem; řidič tramvaje za dané situace nemohl střetu s žalobcem zabránit. Pokud by řidič začal brzdit v době, kdy žalobce vstupoval z chodníku na přechod vozovky do jízdního pruhu pro motorová vozidla, střetu s chodcem bylo možné předejít. Znalec konstatoval, že příčinou dopravní nehody bylo bezprostřední vstoupení žalobce do jízdního koridoru přijíždějící tramvaje a z technického hlediska byl původ nehodové situace výlučně v jednání žalobce.
Odvolací soud věc shodně se soudem prvního stupně posoudil podle § 2910 a § 2927 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, a uzavřel, že jednání žalobce bylo hlavní příčinou vzniku škody, neboť vstoupil do jízdní dráhy tramvaje, aniž by jí dal přednost. Odpovědnost žalované jako provozovatele dopravního prostředku je vyloučena z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za kterou žalovaná objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného. Příčinou újmy žalobce nebylo působení okolností vyvolaných zvláštní povahou provozu tramvaje jako dopravního prostředku a nebylo jí ani jednání řidiče (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3434/2009 a sp. zn. 25 Cdo 482/2008, nebo nález Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 2010/09).
2. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním závěru odvolacího soudu, že odpovědnost žalované jako provozovatele dopravního prostředku je vyloučena z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za niž žalovaná objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného. Podle ustálené judikatury lze za okolnosti mající původ v provozu ve smyslu § 2927 o. z. považovat např. selhání nebo nedostatek v činnosti osob podílejících se na provozu (např. stanovisko Nejvyššího soudu Československé socialistické republiky, publikované pod č. 3/1984 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009). Dovolatel dále namítal, že znalec Ing. Pospíšil se v posudku vyjadřoval k právní problematice, což mu nepřísluší. Odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) učinil ze skutkových zjištění nesprávný právní závěr. Dovolatel má za to, že žalovaná odpovídá za újmu vzniklou žalobci podle § 2927 a § 2910 o. z. (viz bod 19 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020). Ve smyslu § 2918 o. z. jednání žalované může mít povahu příčiny škodlivého následku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3947/2013 nebo sp. zn. 30 Cdo 509/2013) i tehdy, pokud mimo něj vedlo k následku i jednání další osoby, v tomto případě žalobce. Dovolatel uzavřel, že újma byla žalobci způsobena nejen okolnostmi, které se přičítají samotnému žalobci, ale také okolnostmi, které se přičítají žalované, přičemž ty se na vzniklé újmě podílely více než zanedbatelným způsobem (minimálně třiceti pěti procenty). Pokud by žalovaná dbala zvýšené opatrnosti (tj. řidič by přizpůsobil rychlost nepřehledné dopravní situaci, povětrnostním podmínkám apod.), nemuselo dojít ke střetu a vzniku újmy žalobce (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 493/2009, který řešil obdobný případ střetu chodce s tramvají). Závěrem vytknul odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, a proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že příčinou vzniku újmy žalobce nebylo působení okolností vyvolaných zvláštní povahou provozu tramvaje, ani porušení povinností řidiče tramvaje. Žalobce si újmu způsobil svým výlučným jednáním, neboť se dopustil protiprávního jednání, když nedal přednost tramvaji. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
4. Vedlejší účastnice se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky kvalifikovaného zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné (§ 237 o. s. ř.).
6. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
7. Podle § 2918 o. z. vznikla-li škoda nebo zvětšila-li se také následkem okolností, které se přičítají poškozenému, povinnost škůdce nahradit škodu se poměrně sníží. Podílejí-li se však okolnosti, které jdou k tíži jedné či druhé strany, na škodě jen zanedbatelným způsobem, škoda se nedělí.
8. Právní úprava povinnosti hradit újmu způsobenou v souvislosti s provozem dopravy či dopravního prostředku (§ 2927 o. z.) je založena na tom, že jako podmínku vzniku odpovědnostního vztahu nevyžaduje porušení právní povinnosti, jestliže škoda je vyvolána zvláštní povahou provozu dopravní činnosti či k tomu využívaných zařízení, jež jsou souhrnně označena jako dopravní prostředky. Jde o odpovědnost objektivní, která je založena na působení zákonem zvlášť kvalifikované okolnosti (nikoliv na protiprávnosti počínání škůdce), která vyvolá škodlivý účinek, a to bez ohledu na zavinění škůdce, jak předvídá obecné ustanovení § 2895 o. z. (též tzv. odpovědnost za výsledek). Odpovědná osoba (provozovatel) se tedy nemůže zprostit povinnosti k náhradě újmy tím, že prokáže nedostatek zavinění, její odpovědnost je vyloučena jen při splnění tzv. liberačního důvodu (§ 2927 odst. 2 o. z.). Zákon tím poskytuje zvýšenou ochranu poškozenému a reflektuje skutečnost, že dopravní prostředky představují více či méně složitá technická zařízení, s čímž jsou spojeny zvýšené nároky na jejich ovládání, vozidla se pohybují zpravidla vyšší rychlostí, a vykazují proto zvýšené riziko vzniku škod pro přepravované osoby či pro okolí. Objektivní odpovědnost se spojuje právě s těmito projevy typickými pro provoz zařízení, zejména s jeho působením na okolí způsobem, který je výsledkem vlastností dopravního prostředku. I samotný způsob jízdy vozidla (jeho pohyb), při němž dojde ke střetu s chodcem jako účastníkem provozu, je okolností zakládající povinnost k náhradě újmy podle § 2927 o. z. Tato odpovědnost je pak vztažena nikoliv k osobě, která vozidlo bezprostředně při vzniku škody ovládá (řídí), nýbrž k provozovateli, jímž je míněna osoba, která provozuje dopravní činnost nebo vlastní dopravní prostředek, či má k němu taková práva a oprávnění, umožňující jí s ním disponovat tak, že jeho využívání má charakter určité organizované, zpravidla trvalejší činnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3434/2009, uveřejněný pod C 10426 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“).
9. Odpovědnost škůdce za škodu podle § 2927 o. z. je však omezena či dokonce může být i vyloučena v rozsahu, v němž se na způsobení újmy podílely okolnosti přičitatelné poškozenému (§ 2918 o. z.). Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným, který pak poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy. Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; ve smyslu zásady casum sentit dominus poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, č. 83/2020 Sb. rozh. obč.).
10. Ustanovení § 2918 o. z. je v rámci úpravy závazků z deliktu (hlava III o. z.) ustanovením obecným a použije se i ve vztahu k objektivním typům odpovědnosti, tedy i při aplikaci § 2927 o. z. Byla-li újma způsobena okolností na straně poškozeného, je zcela či zčásti vyloučena odpovědnost provozovatele dopravního prostředku, a to nikoliv z důvodu zproštění jeho odpovědnosti z tzv. liberačního důvodu podle § 2927 odst. 2 o. z., nýbrž z důvodu chybějící příčinné souvislosti mezi okolností, za niž žalovaný objektivně odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 25 Cdo 2246/2023, a obdobně již za předchozí úpravy zhodnocení úrovně rozhodování soudů ve věcech odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, schválené plénem Najvyššieho súdu Slovenskej socialistickej republiky 23. 11. 1983, Cpj 10/83, publikované pod č. 3/1984 Sb. roz. obč.). Je tomu tak proto, že i okolnosti přičitatelné poškozenému (zejména jeho počínání) mohou vyvolat působení zvláštních vlastností provozu dopravy či dopravního prostředku vůči jeho osobě a přivodit mu negativní účinek mechanismem upraveným v § 2927 o. z. Povaha a intenzita těchto okolností je významná z hlediska posouzení, nakolik se poškozený podílel na vzniku újmy, tj. zda zcela či zčásti a v jakém rozsahu.
11. Nejvyšší soud se setrvale vyslovuje k otázce tzv. spoluzpůsobení si újmy poškozeným tak, že úvaha, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, resp. okolnosti na jeho straně, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, se odvíjí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019, uveřejněného pod číslem 24/2021 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2248/2020). I nadále (tj. za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) je přiměřeně použitelný dříve vyslovený judikatorní závěr, že úprava tzv. spoluzavinění patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud je proto oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku újmy podílely okolnosti přičitatelné poškozenému a jednání škůdce, jen v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 244/2015, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2544/2020).
12. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že újma vznikla výhradně následkem okolností, které se přičítají žalobci. Ačkoli žádný z nalézacích soudů v odůvodnění svých rozhodnutí neodkázal na § 2918 o. z., z jejich argumentace je zřejmé, že při úvaze o odpovědnosti za vzniklou újmu zvažovaly, jaký podíl na jejím vzniku lze přičíst žalobci, a v závislosti na tom, zda a do jaké míry je odpovědnost žalované podle § 2927 o. z. vyloučena. Oba soudy vyšly ze zjištěného skutkového stavu (jeho správnost není dovolací soud oprávněn přezkoumávat, neboť způsobilým dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je pouze nesprávné právní posouzení věci), podle něhož žalobce, aniž by se řádně rozhlédl vlevo (odkud mu nebezpečí příjezdu tramvaje bezprostředně hrozilo), vstoupil do tramvajového kolejiště z nástupního ostrůvku přímo před právě přijíždějící tramvaj, přičemž ignoroval její výstražné zvonění. Shledal-li odvolací soud, že v tomto konkrétním případě je objektivní odpovědnost žalované zcela vyloučena z důvodu chybějící příčinné souvislosti, neboť újma vznikla výhradně následkem okolností, které se přičítají žalobci, nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou, kterou by se odvolací soud odchýlil od dosavadní judikatury dovolacího soudu.
13. Lze dodat, že tvrzení žalobce o nepřizpůsobení způsobu jízdy tramvaje daným podmínkám jsou námitkami proti zjištěnému skutkovému stavu věci, které přípustnost dovolání nezakládají, navíc jejich opodstatněnost byla vyvrácena znaleckým posudkem. Námitka nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu je námitkou vady řízení, kterou se dovolací soud může zabývat jen, je-li dovolání jinak přípustné, což není tento případ. Ostatně napadené rozhodnutí zjevně takovou vadu nevykazuje (navzdory jisté stručnosti závěru odvolacího soudu), umožnilo-li žalobci koncipovat proti závěrům odvolacího soudu dovolací námitky.
14. Nejvyšší soud proto ze všech shora uvedených důvodů dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalované a vedlejší účastnici na straně žalované účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, a to každé ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 15. 4. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu