25 Cdo 165/2025

25 Cdo 165/2025-185

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: O. B., zastoupená Mgr. Kristýnou Ditmarovou, advokátkou se sídlem Palackého 592/19, 779 00?Olomouc, proti žalované: JUDr. Klára Kořínková, Ph.D., IČO 45636575, se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, 120 00?Praha 2, zastoupená JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem Francouzská 171/28, 120 00?Praha 2, o zaplacení 1 039 768,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 89/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2024, č. j. 29 Co 201/2024-157, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 15 440 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované.

1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 1. 2024, č. j. 37 C 89/2023-123, uložil žalované zaplatit žalobkyni 28 631,49 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu zamítl co do 1 039 768,51 Kč s příslušenstvím (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 71 513,01 Kč (výrok III). Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná jako advokátka zastupovala žalobkyni na základě příkazní smlouvy ze dne 1. 4. 2016 v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 211/2016 (dále také jen „původní řízení“), v němž se žalobkyně v souvislosti s úmrtím manžela domáhala náhrady nemajetkové újmy 1 000 000 Kč. V rozporu s výslovným pokynem žalobkyně nepodala žalovaná včas odvolání proti zamítavému rozsudku tohoto soudu ze dne 10.

3. 2020, č. j. 11 C 211/2016-503. Opožděně podané odvolání bylo odmítnuto usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 4. 2020, č. j. 11 C 211/2016-535, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. 9. 2020, č. j. 75 Co 275/2020-572. Dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, č. j. 25 Cdo 374/2021-615. Soud prvního stupně uzavřel, že mezi porušením povinnosti žalované a vznikem škody není dána příčinná souvislost, neboť v původním řízení bylo prokázáno, že příčinou úmrtí manžela žalobkyně byl nevyléčitelný malobuněčný karcinom neznámého původu, a nikoliv jednání poskytovatelů zdravotní péče non lege artis.

Nárok na vydání bezdůvodného obohacení 68 400 Kč, které žalobkyně dle svého tvrzení žalované zaplatila v rozporu s příkazní smlouvou jako odměnu za právní zastupování, byl shledán důvodný pouze co do 28 631,49 Kč, když ve zbylém rozsahu šlo o plnění dle uzavřené příkazní smlouvy, nadto v rozsahu 24 200 Kč je nárok žalované i promlčen.

2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 1. 8. 2024, č. j. 29 Co 201/2024-157, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II a III potvrdil a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 30 879,20 Kč. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a shodně uzavřel, že žalobkyně nemohla být v původním řízení úspěšná bez ohledu na pochybení žalované. Vypracované znalecké posudky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, Lékařské fakulty v Hradci Králové – Univerzity Karlovy a revizní znalecký posudek Fakultní nemocnice Královské Vinohrady vycházejí z lékařských zpráv a zdravotnické dokumentace manžela žalobkyně a přesvědčivě vysvětlují, proč znalec prof.

MUDr. Pavel Šlampa, CSc., dospěl k nesprávným závěrům. Lékařské zprávy neobsahují žalobkyní namítané nesrovnalosti. Nedošlo k pochybení v předoperačních vyšetřeních, stádium onemocnění bylo stanoveno při primární indikaci manžela žalobkyně k operaci. Manžel žalobkyně podepsal 21. 2. 2010 v 11,00 hod. poučení a informovaný souhlas s operací, když příslušné listiny spolu s poučením obdržel od MUDr. Hluší při předoperačním vyšetření 19. 2. 2010. S manželem žalobkyně byly probírány obě varianty operace, robotická nebo otevřená prostatektomie, ke svévolné změně způsobu operace nedošlo.

V daném stádiu onemocnění nebylo nutné při operaci provést odebrání uzlin ani další pooperační CT vyšetření. K pochybení poskytovatelů zdravotní péče nedošlo ani po provedené robotické operaci, včetně dalšího sledování a léčby, jestliže hormonální léčba byla jedním z možných postupů léčby. Při dočasném vysazení této léčby z důvodu toxicity byl manžel žalobkyně dále sledován a při nárůstu hodnoty PSA byla tato léčba obnovena a PSA se snížilo téměř k nulovým hodnotám. Potíže, na které si manžel žalobkyně stěžoval v lednu 2013, byly adekvátně řešeny.

Příčinou úmrtí manžela žalobkyně byl agresivní malobuněčný karcinom, který je v jiné variantě než plicní velmi vzácný a má malou efektivitu léčby. Nebylo zjistitelné, že by měl primární původ v rakovině prostaty. Okresní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 10. 3. 2020, č. j. 11 C 211/2016-503, napravil vady, které mu byly odvolacím soudem vytýkány, rozsáhle doplnil dokazování, vypořádal se se všemi námitkami žalobkyně týkajícími se tvrzených rozporů závěrů znaleckých posudků s lékařskými zprávami a informovaným souhlasem a vyslechl MUDr.

Peteru a žalobkyni. Odvolací soud považoval provedený rozsah dokazování za dostatečný, neprovedení četných důkazů navrhovaných žalobkyní bylo soudem prvního stupně odůvodněno. Odvolací soud neshledal uplatněnou námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy a neshledal ani důvod k moderaci nákladů řízení, jestliže žalobkyni byly všechny rozhodné důkazy z původního řízení známy.

3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení čtyř otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a odvolací soud se rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003), k čemuž směřuje pátá žalobkyní položená otázka. Namítá, že pokud by žalovaná neporušila své povinnosti advokáta a odvolání podala včas, byla by věc meritorně projednána a žalobkyně by byla v původním řízení úspěšná.

Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003, a ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3701/2022. Soudy obou stupňů se s jejími námitkami nevypořádávají, nepředkládají ani vlastní argumentační systém a pouze odkazují na závěry znaleckých posudků předložených protistranou v původním řízení a na revizní znalecký posudek, aniž by jimi soud prvního stupně provedl důkaz a učinil z nich skutková zjištění. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

3. 2016, sp. zn. 29 NSCR 7/2014, je tak nepřiléhavý. K důkazu nebyly provedeny ani lékařské zprávy, přestože žalobkyně namítala zásadní rozpory a nesprávnost podkladové zdravotnické dokumentace pro znalecké zkoumání (například zprávy Fakultní nemocnice Olomouc ze dne 26. 6. 2014). Soudy se měly zabývat celým spisem a nikoli jen rozsudkem vydaným v původním řízení. Postupem soudů obou stupňů došlo v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, k zásahu do práva žalobkyně na spravedlivý proces.

Soudy obou stupňů zásadně pochybily, jestliže nekriticky převzaly závěry rozsudku Okresního soudu v Olomouci s poukazem na znalecké posudky provedené k důkazu v původním soudním řízení. Nezabývaly se argumenty v původním řízení uplatněnými žalobkyní a ani tím, zda se s jejími argumenty vypořádal soud prvního stupně v původním řízení podle pokynů odvolacího soudu uvedených ve zrušujícím usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 3. 2019, č. j. 75 Co 225/2018-419. Soudy obou stupňů tak rezignovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 26.

7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2213/2005, a ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 886/2004) na posouzení předběžné otázky, zda by žalobkyně byla v původním řízení úspěšná, nebýt pochybení žalované. Řádné posouzení této otázky je předpokladem posouzení existence příčinné souvislosti. Žalobkyně v původním řízení namítala zejména pochybení Fakultní nemocnice Olomouc při změně typu operace bez dostatečného informování a poučení pacienta a následné zanedbání pooperačních vyšetření a péče. Soud prvního stupně v původním řízení při učinění závěrů o skutkovém stavu ohledně pacientem zvoleného typu operace vyšel pouze z informovaného souhlasu, který však (stejně jako další zdravotnická dokumentace) obsahuje nesrovnalosti.

Závěr o předání informovaného souhlasu při kontrole a jeho následné podepsání doma před nástupem do nemocnice nemá žádný podklad v provedeném dokazování.

Manžel žalobkyně s robotickou operací od začátku nesouhlasil, nebylo prokázáno, za jakých okolností měl být s jejím provedením souhlas udělen a ani zda nemohlo dojít k záměně pacientů, jestliže po manželovi žalobkyně nikdy nebyla žádána úhrada za provedení robotické operace, která není hrazena z veřejného zdravotního pojištění. Provedení jiného typu neakutní operace, se kterým pacient nesouhlasí, je samo o sobě postupem non lege artis. Žalobkyně nesouhlasí s hodnocením znaleckých posudků v původním řízení soudem prvního stupně.

Postup žalovaných v původním řízení nebyl podle znaleckého posudku prof. MUDr. Pavla Šlampy, CSc., postupem lege artis. Žalovaní se dopustili závažného pochybení provedením operace způsobem, se kterým pacient nesouhlasil a nebyl vhodný pro typ a stadium onemocnění, dále nedostatečnou pooperační kontrolou a péčí, jestliže byla předepsána naprosto nevhodná hormonální léčba, aniž by hodnoty PSA byly nulové, a nebyla zjišťována příčina této nenulové hodnoty. Manžel žalobkyně měl při správném postupu léčby 90% šanci na přežití.

S tím se však soud prvního stupně v původním řízení nijak nevypořádal. Žalobkyně se nachází ve slabším postavení, má-li prokazovat skutečnosti, které měly být zachyceny ve zdravotnické dokumentaci, kterou zpracovával žalovaný v původním řízení a měl ji celou dobu u sebe. Rozpory a nesrovnalosti ve zdravotnické dokumentaci, na které žalobkyně poukazovala, měly být zkoumány se zvláštní pečlivostí a soudy by neměly být činěny pouze hypotetické závěry o tom, jak mohlo k těmto rozporům dojít. V původním řízení byly splněny předpoklady pro obrácení důkazního břemene.

Žalobkyně je přesvědčena, že pokud by se soudy obou stupňů výše uvedenými skutečnostmi a důkazy náležitě zabývaly, dospěly by k závěru, že by byla žalobkyně v případě pokračování v původním řízení úspěšná. Namísto toho rezignovaly v rozporu se shora uvedenou judikaturou na posouzení relevantní předběžné otázky, což podtrhuje i skutečnost, že první rozhodnutí soudu prvního stupně v původním řízení bylo zrušeno a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení po provedení všech znaleckých posudků, pro jejichž závěry se soudy obou stupňů odmítly v tomto řízení zabývat argumentací žalobkyně.

Je fakticky (oproti závěru soudů obou stupňů) nemožné a v rozporu s významem řádných a mimořádných opravných prostředků, aby se s odvolacími námitkami žalobkyně směřujícími proti rozhodnutí soudu prvního stupně v původním řízení vypořádal již tento soud.

Žalobkyně klade dovolacímu soudu jako v jeho rozhodování dosud neřešené otázky, 1) zda soud může v řízení, jehož předmětem je žaloba na náhradu škody směřující vůči advokátovi, vyřešit předběžnou otázku představující posouzení, zda nebýt pochybení advokáta, by jeho klient se svým nárokem v původním soudním sporu uspěl, aniž by se konkrétně zabýval argumentací žalobce uvedenou v pozdně podaném odvolání, z níž žalobce dovozuje, že by byl v původním soudním řízení, nebýt pochybení advokáta, úspěšný a 2) zda pro kladné posouzení předběžné otázky představující posouzení, zda v případě absence pochybení advokáta by jeho klient byl se svým nárokem v původním soudním sporu úspěšný, je dostatečné, aby tato předběžná otázka byla vyhodnocena tak, že byla dána pravděpodobnost úspěchu klienta (žalobce) v tomto sporu, a to s odkazem na to, že rozhodnutí jednotlivých senátů se zejména v případě skutkově i právně složitějších případech může lišit.

Dovoláním napadené rozhodnutí zároveň závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo

210/2003), 5) zda je právní posouzení věci úplné, a tudíž i správné, pokud se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s odvolacími námitkami účastníka řízení, prostřednictvím kterých zpochybňoval správnost závěrů soudu prvního stupně, a pominul právně významné skutečnosti mající zásadní právní význam pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Ve vztahu k uplatněnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení nesouhlasí žalobkyně se závěrem odvolacího soudu, který uzavřel, že nárok na vydání části požadovaného bezdůvodného obohacení je promlčen.

Žalovanou uplatněnou námitku promlčení považuje za rozpornou s dobrými mravy, a to zejména s ohledem na povahu sporu, účtování odměny, na kterou žalovaná neměla podle příkazní smlouvy nárok, a psychický stav žalobkyně po ztrátě nejbližší osoby. Žalobkyně klade dovolacímu soudu jako další dosud v jeho rozhodování neřešenou otázku, 3) zda námitka promlčení pohledávky vznesená advokátem směřovaná vůči pohledávce na vydání bezdůvodného obohacení představující neoprávněně účtovanou odměnu klientovi, kterého advokát zastupoval v řízení na úhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku úmrtí manžela, za situace, kdy advokát porušil svou povinnost podat včas odvolání, může být považována za rozpornou s dobrými mravy.

Pokud byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení, jde o náklady neúčelné, které by neměly být s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 3768/14, přiznány. Žalované žádné objektivní překážky nebránily samostatně hájit svá práva. Osobně se účastnila všech jednání ve věci, sama zpracovala první vyjádření ve věci, bez právního zastoupení se účastnila jednání 9. 11. 2023 a plnou moc jinému advokátovi udělila účelově až poté, co žalobkyně odmítla vzít žalobu zpět.

Žalobkyně klade jako další dosud v rozhodování dovolacího soudu neřešenou otázku, 4) zda náklady na právní zastoupení advokátem představují náklad potřebný k účelnému bránění práva za situace, je-li předmětem sporu žaloba o náhradu škody způsobená advokátem jeho klientovi – žalobci z důvodu porušení povinnosti advokáta podat včas odvolání, to vše za situace, pokud žalovanému advokátovi nebrání žádné objektivní skutečnosti, aby svá práva v řízení bránil sám (což také na úvod řízení činil) a je v předmětné problematice dostatečně erudovaný, když v původním soudním řízení zastupoval žalobce.

Žalobkyně navrhla, aby byla rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušena a věc vrácena k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že ho považuje za nepřípustné. Rozhodnutí odvolacího soudu není ve věci samé založeno na řešení otázek předložených žalobkyní. Pokud jde o první dvě předložené otázky, tak rozhodnutí odvolacího soudu stálo na skutkovém základu, že příčinnou smrti manžela žalobkyně byl nevyléčitelný malobuněčný karcinom neznámého původu, nikoliv jednání žalovaných v původním řízení spočívající v postupu non lege artis, a na něj navazujícím právním závěru, že nebylo-li shledáno pochybení žalovaných v původním řízení, nemohla být žalobkyně ani při včasně podaném odvolání se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy úspěšná, a pochybením žalované jí tak nemohla vzniknout žádná škoda. Shodně tak nezáviselo rozhodnutí odvolacího soudu na řešení třetí předložené otázky, ale odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení nemůže být v tomto řízení shledána v rozporu s dobrými mravy, jestliže žalovaná nijak nebránila žalobkyni v uplatnění požadavku na vrácení částky 24 200 Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu nestálo ani na vyřešení páté otázky předložené žalobkyní, a to tím spíše, že žalobkyně ani neuvádí, které právně významné skutečnosti mající zásadní právní význam pro posouzení žalobou uplatněného nároku měl dle jejího názoru odvolací soud pominout, ani neuvádí, k jakému dílčímu nároku se má tato její otázka vztahovat. Dovolání proti rozhodnutí v rozsahu rozhodnutí o nákladech řízení je nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Pokud jde o další argumentaci žalobkyně, provázenou celkem dvaceti osmi důkazními návrhy, tak dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů, jehož správnost (úplnost), dovolacímu přezkumu zásadně nepodléhá. Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.

5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.

6. Úprava odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie (§ 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů) vychází z odpovědnosti bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou pochybení při výkonu advokacie, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi. Škodou je míněna újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem výkonu advokacie, tedy pokud nebýt pochybení advokáta, nedošlo by k újmě v majetkové sféře poškozeného klienta (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, nebo ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3949/2017). Byla-li však příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku.

7. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění (která nepodléhají dovolacímu přezkumu), že příčinou úmrtí manžela žalobkyně byl agresivní malobuněčný karcinom, který je v jiné variantě než plicní velmi vzácný a má malou efektivitu léčby a nikoli jednání poskytovatelů lékařské péče. Nesporné pochybení žalované nebylo příčinou neúspěchu žalobkyně v původním řízení, a tak není v příčinné souvislosti se vznikem škody žalobkyni. Pokud žalobkyně předkládá dovolacímu soudu první otázku, zda soud může v řízení, jehož předmětem je žaloba na náhradu škody směřující vůči advokátovi, vyřešit předběžnou otázku představující posouzení, zda nebýt pochybení advokáta, by jeho klient se svým nárokem v původním soudním sporu uspěl, aniž by se konkrétně zabýval argumentací žalobce uvedenou v pozdně podaném odvolání, z níž žalobce dovozuje, že by byl v původním soudním řízení nebýt pochybení advokáta úspěšný, jde o otázku, kterou fakticky brojí proti zjištěnému skutkovému stavu (příčině úmrtí manžela) a dokazování. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů však nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh. obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).

8. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.

3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 25 Cdo 83/2020). V posuzované věci odvolací soud postavil své rozhodnutí na kategorickém a třemi ústavními znaleckými posudky podpořeném závěru, že žalobkyně nemohla být v původním řízení úspěšná, jestliže příčinou úmrtí jejího manžela byl agresivní malobuněčný karcinom, nikoliv pochybení žalovaných (poskytovatelů zdravotní péče).

Druhá otázka předkládaná žalobkyní, zda pro kladné posouzení předběžné otázky představující posouzení, zda v případě absence pochybení advokáta, by jeho klient byl se svým nárokem v původním soudním sporu úspěšný, je dostatečné, aby tato předběžná otázka byla vyhodnocena tak, že byla dána pravděpodobnost úspěchu klienta (žalobce) v tomto sporu, a to s odkazem na to, že rozhodnutí jednotlivých senátů se zejména v případě skutkově i právně složitějších případech může lišit, je tedy ryze hypotetická a přípustnost dovolání nezakládá.

9. Přípustnost dovolání nezakládá ani třetí žalobkyní předložená otázka, zda námitka promlčení pohledávky vznesená advokátem směřovaná vůči pohledávce na vydání bezdůvodného obohacení představující neoprávněně účtovanou odměnu klientovi, kterého advokát zastupoval v řízení na úhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku úmrtí manžela, za situace, kdy advokát porušil svou povinnost podat včas odvolání, může být považována za rozpornou s dobrými mravy. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.

Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.

8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sb. rozh. obč.). Zároveň není v judikatuře Nejvyššího soudu sporu o tom, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze jen na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se žalovaný vznesením námitky promlčení brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.

7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019, případně ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1254/2020, odkazované žalobkyní). Pokud odvolací soud uzavřel, že námitka promlčení uplatněná žalovanou nemůže být v rozporu s dobrými mravy, jestliže žalovaná nijak nebránila žalobkyni v uplatnění požadavku na vydání bezdůvodného obohacení, je jeho rozhodnutí souladné se shora uvedenou ustálenou judikaturou, a nejde tedy o otázku dosud v rozhodování Nejvyššího soudu neřešenou.

Samotná skutečnost, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila, není důvodem pro odepření účinků námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4126/2019).

10. Pokud žalobkyně pokládá čtvrtou otázku, napadá jí rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroků o nákladech řízení a její dovolání je nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

11. Žalobkyně dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 210/2003), a klade pátou otázku, zda je právní posouzení věci úplné, a tudíž i správné, pokud se odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal s odvolacími námitkami účastníka řízení, prostřednictvím kterých zpochybňoval správnost závěrů soudu prvního stupně, a pominul právně významné skutečnosti mající zásadní právní význam pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Žalobkyně touto otázkou fakticky brojí proti tomu, jak se s odvolacími námitkami (v podstatě totožnými s námitkami dovolacími) odvolací soud vypořádal. Přehlíží však, že její odvolací námitky nezůstaly nepovšimnuty. Odvolací soud se vypořádal s námitkami žalobkyně k rozsahu provedeného dokazování (včetně důvodů, pro které nebyly některé důkazy provedeny), k hodnocení provedených důkazů (včetně odůvodnění, proč dle odvolacího soudu dospěl znalec prof. MUDr. Pavel Šlampa, CSc., k nesprávným závěrům a proč nebyly shledány ani namítané rozpory v lékařských zprávách), k odůvodnění postupu lege artis žalovaných v původním řízení i k postupu Okresního soudu v Olomouci po zrušení jeho prvního rozhodnutí ve věci. Dovolací soud tedy uzavírá, že odvolací soud se od ustálené judikatury dovolacího soudu ani v tomto ohledu neodchýlil.

12. Nejvyšší soud doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). Nadto lze dodat, že výtky dovolatelky k opominutí celého spisu Okresního soudu v Olomouci sp. zn. 11 C 211/2016 ani nejsou důvodné, neboť z obsahu spisu je zřejmé, že při jednání konaném dne 18. 1. 2024 (č. l. 102) byl se souhlasem účastníků řízení spis dán účastníkům k nahlédnutí, a rozsudek odvolacího soudu není ani nepřezkoumatelný, jestliže měřítkem je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v dovolání proti tomuto rozhodnutí dovolací důvody (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3701/2022). Není tedy splněn ani předpoklad přípustnosti dovolání založený na námitce, že se odvolací soud při řešení otázek vztahujících se k ochraně základních práv a svobod odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.

13. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

14. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých úspěšné žalované. Dovolací soud ve shodě se soudy nižších stupňů neshledal, že by v dané věci šlo o zneužití práva na zastoupení advokátem. Sama skutečnost, že žalovaná je advokátkou, není důvodem, pro který by bylo možno odepřít jí právo na právní pomoc ve vlastní věci. Přiznané náklady jsou tvořeny mimosmluvní odměnou za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 12 460 Kč podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni podání vyjádření k dovolání, náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 této vyhlášky a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 2 680 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem náklady dovolacího řízení činí 15 440 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).

V Brně dne 4. 12. 2025

JUDr. Robert Waltr předseda senátu