USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: D.
M., narozená XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se
sídlem náměstí Čs. legií 500, Pardubice, proti žalovaným: 1) J. R., narozený
XY, bytem XY, 2) Z. š. a m. š. P., XY, oba zastoupeni Mgr. Tomášem Novotným,
advokátem se sídlem Havlíčkovo náměstí 91, Havlíčkův Brod, o ochranu osobnosti
a o vzájemném návrhu na vydání věci, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod
sp. zn. 4 C 159/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 12. 2019, č. j. 22 Co
139/2019-153, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k odvolání žalobkyně
rozsudkem ze dne 5. 12. 2019, č. j. 22 Co 139/2019-153, rozsudek Okresního
soudu v Chrudimi ze dne 4. 3. 2019, č. j. 4 C 159/2018-89, potvrdil v zamítavém
výroku I ohledně požadavku žalobkyně, aby žalovaní byli povinni zajistit na
vlastní náklady v měsíčníku P. z. uveřejnění omluvy ve znění: „ J. R. se tímto
omlouvá D. M. za to, že opakovaně neoprávněně vnikl do její soukromé e-mailové
schránky, a za to, že jí neoprávněně užil v komunikaci s třetími osobami.“, a v
zamítavém výroku II ohledně povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni 200 000 Kč
s příslušenstvím (výrok I), dále jej změnil ve výroku III tak, že se zamítá
vzájemný návrh žalované 2), aby byla žalobkyni uložena povinnost vydat žalované
2) e-mailovou schránku označenou e-mailovou adresou XY@seznam.cz (dále jen „e-
mailová schránka“) včetně přístupových údajů (výrok II), změnil jej též v
nákladových výrocích IV a V (výroky III a IV) a rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení (výroky V a VI). Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaných
omluvy a zadostiučinění v penězích s tvrzením, že byla ředitelkou M. š. P. do
30. 6. 2015, kdy došlo ke zřízení žalované 2). Žalobkyně jako fyzická osoba
zřídila v roce 2003 e-mailovou schránku XY@seznam.cz a používala ji jako svoji
e-mailovou schránku k soukromým účelům. Žalovaný 1) byl od 1. 7. 2015 jmenován
ředitelem žalované 2). Žalovaný 1) v červenci 2015 opakovaně vnikl do uvedené
e-mailové schránky žalobkyně a využil e-mailové adresy uložené v tamním
adresáři i data uložená v tomto účtu. Žalovaný 1) zkopíroval e-mailové adresy
uvedené v adresáři a na všechny rozeslal dne 24. 7. 2015 zprávu tak, že všichni
adresáti viděli všechny ostatní adresy. V průběhu řízení žalobkyně navrhla
změnu žaloby spočívající jednak v tvrzení, že žalovaný 1) měl číst její
soukromé zprávy a pak jejich obsah použít v její neprospěch, konkrétně měl
kontaktovat zaměstnavatele, u něhož se žalobkyně ucházela o zaměstnání se
záměrem žalobkyni poškodit, a jednak ve změně petitu, podle nějž měla být
žalovanému 1) uložena povinnost omluvit se žalobkyni za to, že četl neoprávněně
její soukromé maily. Okresní soud změnu žaloby nepřipustil s tím, že výsledky
dosavadního dokazování, jehož rozhodující část byla provedena u prvního
jednání, by nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu ve smyslu § 95
odst. 2 o. s. ř. Vzájemný návrh žalované 2) pak byl odůvodněn tím, že žalobkyně
měla zřídit uvedenou e-mailovou schránku v rámci výkonu povinností
vyplývajících z jejího pracovního poměru, soustavně ji užívala pro oficiální
komunikaci M. š. P., tedy uvedená e-mailová schránka je ve vlastnictví žalované
2). Odvolací soud většinově vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
částečně zopakoval a částečně doplnil dokazování týkající se zřízení e-mailové
schránky a dospěl k právním závěrům, že oprávněným uživatelem e-mailové
schránky je žalobkyně, žalovaný 1) si tím, že bez jejího souhlasu získal
přístupové údaje k e-mailové schránce, do níž se opakovaně přihlásil a využil
tamního adresáře k rozeslání e-mailů, počínal nepochybně protiprávně, konkrétně
bylo žalobkyni zasaženo do jejích práv chráněných § 81 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění k době škodní události (dále jen „o. z.“), a porušen § 93 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o
změně některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění. Žalovaný 1) však ve
věci není pasivně legitimován, neboť mohl mít za to, že předmětná e-mailová
schránka patří žalované 2) a že je oprávněn do ní vstoupit. Jako zaměstnanec
žalované 2) nejednal excesivně a sám za škodu neodpovídá s ohledem na § 2914 o. z. Žalovaná 2) ve věci pasivně legitimovaná je, avšak ani vůči ní není žaloba
důvodná. I ve vztahu k ní se žalobkyně domáhala omluvy, podle níž se omlouvala
nikoli žalovaná 2), nýbrž „J. R.“. Již z tohoto důvodu nemohlo být žalobě na
omluvu v navrhovaném znění vůči žalované 2) vyhověno.
Zveřejnění omluvy by
navíc po několika letech pro velkou většinu čtenářů měsíčníku P. zpravodaj
znamenalo první informaci o tom, že k nějakému zásahu do práv žalobkyně vůbec
došlo. Objektivně by tedy nevedla k odčinění újmy způsobené žalobkyni. Požadovaná peněžní satisfakce, nadto ve výši 200 000 Kč, je pak vzhledem k
okolnostem případu zcela nepřiměřená. Odvolací soud v neposlední řadě potvrdil
závěr okresního soudu, pokud posoudil návrh žalobkyně při jednání dne 7. 1. 2019 jako změnu žaloby. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného
právního posouzení věci, a to do všech jeho výroků s výjimkou výroku II, kterým
odvolací soud změnil výrok III rozsudku soudu prvního stupně tak, že se zamítá
vzájemný návrh žalované 2). Má za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe v otázkách uplatnění eventuálního petitu, když jej nesprávně
považoval za změnu žaloby, dále ohledně posouzení pasivní legitimace odpovědné
osoby za neoprávněný zásah do osobnostních práv a nepřiznání přiměřeného
zadostiučinění v penězích za neoprávněný zásah do jejích osobnostních práv. Namítá, že jelikož nebylo v řízení připuštěno uplatnění eventuálního petitu, a
z to z důvodu tvrzené změny žaloby, došlo k porušení jejího práva na
spravedlivý proces. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný 1) není
ve věci pasivně legitimován. Povinnost poskytnout zadostiučinění za neoprávněný
zásah do osobnostních práv je dle ustálené judikatorní praxe spjata s osobou,
která se neoprávněného zásahu dopustila. Považuje za nespravedlivé, když v
řízení bylo na jedné straně prokázáno porušení jejího i ústavně zaručeného
práva na soukromí, na straně druhé jí však nebyla přiznána žádná satisfakce. Dle názoru žalobkyně v jejím případě odvolací soud zjevně nepřiměřeně aplikoval
zejména § 2951 o. z., když žalobkyni nepřiznal žádné peněžní zadostiučinění
jako náhradu škody a zamítl i nárok na zveřejnění omluvy. Navrhla, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrátil věc
okresnímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak
není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Jak bylo uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo
1638/2022, i v poměrech nové právní úpravy podle občanského zákoníku účinného
od 1. 1. 2014 nadále platí, že žaloba postižené fyzické osoby, která se domáhá
morálního zadostiučinění, musí vždy znít na určitou formu tohoto
zadostiučinění. Pokud soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění
není přiměřená, a tím z hlediska § 2951 odst. 2 o. z. postačující a účinná,
žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítne. Při úvaze o
přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí soud především vyjít z celkové
povahy i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např.
k
intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru a rozsahu
zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro
postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.). Jinak
řečeno, neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem
požadovaná forma (respektive též obsah) zadostiučinění je objektivně s ohledem
na okolnosti posuzované věci přiměřená, postačující a tím i účinná, pak v
těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat, a žalobu je
proto třeba zamítnout (srov. obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, a ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo
2058/2010). V posuzovaném případě odvolací soud na základě učiněných skutkových zjištění,
která nepodléhají přezkumu dovolacího soudu, uzavřel, že předmětný neoprávněný
zásah do práv dovolatelky mohl objektivně snížit její vážnost či důstojnost jen
vůči osobám, které se o něm vůbec dozvěděly, což byli zejména adresáti uvedení
v adresáři e-mailové schránky. Zjevně se pak nejednalo o okruh ani přibližně
obdobný okruhu osob, na které by měla dopad dovolatelkou požadovaná publikace
omluvy v měsíčníku P. Nelze též přehlédnout, že dovolatelka se omluvy za
předmětný zásah začala domáhat až takřka tři roky poté, kdy k němu došlo a kdy
žalovaní upustili od užívání e-mailové schránky (srov. § 82 odst. 1 o. z.). Vyhovění žalobě na požadované zveřejnění omluvy by tak po několika letech pro
velkou většinu čtenářů měsíčníku P. z. znamenalo první informaci o tom, že k
nějakému zásahu do práv dovolatelky vůbec došlo. Taková omluva by objektivně
nevedla k odčinění újmy způsobené dovolatelce. Pokud tedy odvolací soud zamítl
žalobu na omluvu z důvodu nepřiměřenosti v žalobě požadované formy, učinil tak
zcela v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelka zpochybňuje rovněž právní závěr odvolacího soudu ohledně jejího
požadavku na přiměřené zadostiučinění v penězích ve smyslu § 2951 odst. 2 o. z. K tomu platí, že pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti
člověka došlo ke vzniku nemajetkové újmy, občanský zákoník stanoví, že fyzická
osoba má právo se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva
na ochranu její osobnosti nebo aby byly odstraněny následky těchto zásahů (§ 82
odst. 1 o. z.), respektive aby jí bylo podle § 2951 odst. 2 o. z. poskytnuto
přiměřené zadostiučinění, které náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný
způsob (jako např. omluva, správní postih škůdce či jeho trestní odsouzení)
skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy (srov. již zmíněný
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1638/2022). Požadovaná peněžní satisfakce, nadto ve výši 200 000 Kč, je vzhledem k
okolnostem případu zcela nepřiměřená. Žalovaný 1) využil adresáře e-mailové
schránky k rozeslání zprávy o tom, že daná e-mailová adresa nemá být adresáty
zprávy nadále užívána pro komunikaci se školou. Taková zpráva nebyla pro
dovolatelku nijak poškozující.
Neoprávněný vstup do soukromé e-mailové schránky
byl sice zásahem do jejích osobnostních práv, avšak vhodně formulovaný
požadavek na omluvu by byl se zřetelem ke všem okolnostem zcela postačující k
odčinění její újmy. Vzhledem k tomu, že již závěry o nepřiměřenosti dovolatelkou požadované formy
morálního zadostiučinění a požadavku na peněžité zadostiučinění v jakékoliv
výši samy o sobě postačují k závěru o nedůvodnosti žaloby a tím i k jejímu
zamítnutí, nezabýval se již Nejvyšší soud pro nadbytečnost námitkou dovolatelky
ohledně pasívní legitimace žalovaného 1). Ohledně námitky, že dovolatelka v řízení uplatnila eventuální petit a soudy jej
nesprávně považovaly za změnu žaloby, lze uvést následující. Podle konstantní
rozhodovací praxe dovolacího osudu jde o změnu žaloby tehdy, požaduje-li
žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale dovozuje ho
z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě. O změnu žaloby však nejde,
jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu;
žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud
jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není
změnou žaloby (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004,
sp. zn. 29 Odo 439/2002, ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 830/2004, ze dne
22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, a ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo
944/2006). V daném případě odvolací soud správně rozlišil, že oproti skutku vymezenému v
žalobě dovolatelka uplatnila při jednání dne 7. 1. 2019 zjevně tvrzení o skutku
novém, navazujícím na skutek již uplatněný, nicméně přesto zřetelně odlišný. V
žalobě vymezené jednání žalovaného 1), tj. „vniknutí do e-mailové schránky“ či
„využití osobní e-mailové adresy a dat uložených v e-mailovém účtu“,
specifikované jako zkopírování e-mailových adres a rozeslání e-mailů na ně, v
sobě nezahrnuje později tvrzené „nahlížení do osobních zpráv žalobkyně“ a
zejména pak „kontaktování nového zaměstnavatele žalobkyně s cílem žalobkyni
poškodit.“ Proto odvolací soud správně vycházel z toho, že v daném případě šlo
ze strany dovolatelky o změnu žaloby. Pro úplnost lze pak dodat, že návrh na
změnu žaloby byl učiněn před soudem prvního stupně, soud jej nepřipustil a
odvolací soud je tímto usnesením ve smyslu § 170 o. s. ř. vázán, ostatně proti
usnesení o nepřipuštění změny žaloby není odvolání přípustné (srov. § 202 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně o nepřipuštění změny
žaloby je vyloučeno z přezkumu, neboť žalobce nemůže být nepřipuštěním změny
žaloby závažným způsobem poškozen, může totiž svůj nárok bezodkladně uplatnit u
soudu samostatnou žalobou (obdobně srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský
soudní řád II. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1601). Právní
názor odvolacího soudu, že je rozhodnutím soudu prvního stupně o nepřipuštění
změny žaloby vázán, je správný, obdobná otázka již byla řešena např. usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 723/2012.
Dovolání proti nákladovým výrokům pak není objektivně přípustné podle § 238
odst. 1 písm. h) o. s. ř. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 6. 2022
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu