25 Cdo 1815/2025

25 Cdo 1815/2025-447

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: J. F., zastoupená JUDr. Petrou Langerovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem Schweitzerova 116/28, 779 00 Olomouc, proti žalované: Nemocnice Šumperk a.s., IČO 47682795, se sídlem Nerudova 640/41, 787 01 Šumperk, zastoupená doc. JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem se sídlem Veleslavínova 59/3, 110 00?Praha 1, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, 186 00?Praha 8, o 250 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 100/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 3. 2025, č. j. 69 Co 12/2025-396, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve sporu o náhradu újmy za duševní útrapy, jež měly žalobkyni vzniknout v důsledku úmrtí její tety (dále též „pacientka“), vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že 92letá teta žalobkyně byla pro výrazné otoky dolních končetin a defekt na pravé dolní končetině, které nebylo možné léčit v domácím prostředí, přijata dne 23.

3. 2017 na kožní oddělení ve zdravotnickém zařízení žalované. Při příjmu u ní byla provedena sonografie a EKG s diagnózou pravostranné srdeční nedostatečnosti a fibrilace síní s odpovídající komorovou reakcí a možnou trombózou dolních končetin, která pro výrazné otoky nemohla být zcela vyloučena. Pacientka byla zaléčena antikoagulační terapií a diuretiky, která již užívala, přičemž další medikace zahrnovala terapii pro zvládnutí masivního lymfedému. Pro zvýšené riziko rychlého odvodnění bylo doporučeno postupovat opatrně, aby se zabránilo přetížení srdce, které by mohlo vést ke globálnímu srdečnímu selhání.

Dne 26.

3. (o víkendu) se u ní projevila těžká dušnost, cyanóza, tachykardie (140/min) a pokles saturace kyslíku pod 70 %, proto byla pacientka (na doporučení lékařského konzilia) přeložena na interní oddělení, kde bylo pokračováno v podávání léků, antikoagulaci, kyslíkové terapii a v polohování pacientky; mírně bylo navýšeno dávkování diuretik. Dne 27. 3. přestala spolupracovat a přijímat tekutiny, které jí musely být podávány injekční stříkačkou po malých dávkách. Pro riziko aspirace jí byly léky od 27.

3. večer podány injekčně. Primářem interního oddělení byla toho dne zhlédnuta při velké vizitě a poté i sloužící lékařkou ve 13:30 hodin. Byl potvrzen její těžký a terminální stav, a jelikož byla polymorbidní, nebylo přistoupeno k intenzivní terapii nebo jejímu přesunu na jednotku intenzivní péče. V noci ze 27. na 28. 3. byla pravidelně polohována (naposledy ve 4 hodiny ráno) a kyslík jí byl podáván nepřetržitě. Úmrtí pacientky bylo zjištěno zdravotní sestrou dne 28. 3. v ranních hodinách, což lékařka již bez resuscitace konstatovala v 5:00 hodin.

S ohledem na časnou ranní hodinu byla žalobkyně o smrti tety informována dne 28. 3. dopoledne. Jelikož pitva nebyla indikována, a tedy ani provedena, nebyla zjištěna přesná příčina smrti. Ze znaleckého posudku znalce doc. MUDr. Iva Orala, CSc., bylo zjištěno, že pacientka byla obézní 92letá paní s dlouhodobou anamnézou léčené hypertenzní nemoci, s chronickou fibrilací síní a s chronickými otoky dolních končetin. Byly jí poskytnuty všechny potřebné léky, bilance tekutin byla i přes diuretickou léčbu (potřebnou z důvodu srdečního selhávání) vyrovnaná, u pacientky byla normální hladina osmolality a minerálů.

Znalec dospěl k závěru, že žalovaná v péči o pacientku postupovala správně a léčba byla v souladu s medicínskými standardy (lege artis); zdravotní dokumentace byla řádně vedena. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.

z.“) a v jednání žalované neshledal postup non lege artis, který by byl v příčinné souvislosti s úmrtím pacientky. Přiklonil se k závěrům znaleckého posudku, které jsou ve shodě i s ostatními provedenými důkazy. U pacientky byl ve dne i v noci přítomen zdravotní personál, který ji pravidelně kontroloval, nebyla dehydratovaná (jak tvrdila žalobkyně) a rovněž medikace byla dostatečná. S ohledem na diagnózu a prognózu pacientky pak nelze spatřovat pochybení ani v tom, že nebyla přeložena na jednotku intenzivní péče či na vyšší pracoviště. Skutečnost, že nebyla zjištěna přesná příčina smrti, respektive co konkrétně způsobilo srdeční selhání, neprokazuje porušení povinností žalované. V řízení pak nebylo prokázáno ani žalobkyní tvrzené podání inzulinu. S ohledem na uvedené se ve věci neuplatní ani tzv. doktrína ztráty šance.

2. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadla žalobkyně dovoláním s tím, že závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a otázky procesního práva, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu. Za otázky dosud neřešené označila 1) zda v případech, kdy nelze s jistotou (pro zavinění poskytovatele zdravotních služeb) prokázat, že k nemajetkové újmě osoby blízké došlo v důsledku non lege artis postupu, ale existuje reálná pravděpodobnost, že k pochybení poskytovatele došlo a toto odebralo pacientovi šanci na přežití, či delší přežití, je možné na základě tohoto vyhodnotit odpovědnost poskytovatele zdravotní péče; a 2) zda je či není povinností obecných soudů aplikovat tzv. doktrínu ztráty šance.

Podle dovolatelky jde o případy, kdy byla prokázána pochybení ze strany poskytovatele zdravotních služeb, avšak soud neshledá jednoznačnou příčinnou souvislost se smrtí osoby (pro nedostatek zdravotního personálu, neprovedené resuscitace, nepodávání léků ani tekutin po dobu minimálně 24 hodin před úmrtím, neumístění pacienta na vyšší pracoviště atd.), ačkoli tato pochybení objektivně mohla mít na délku života zemřelé osoby vliv. Nemajetková újma včetně tzv. participačních práv osob blízkých (informace o zdravotním či terminálním stavu, příčině úmrtí, respektování vůle příbuzného ohledně resuscitace atd.) vznikla narušením osobního vztahu s osobou blízkou v důsledku její neočekávané smrti a v důsledku neposkytnutí informací.

Teta dovolatelky odešla do nemocnice s banálním kožním problémem, po několika dnech neočekávaně zemřela z blíže neurčené příčiny a ani po šesti letech soudního sporu není známa příčina jejího úmrtí, dovolatelce se nikdo neomluvil a její duševní útrapy přetrvávají. Zamítnutí žaloby toliko z důvodu, že žalobkyně tyto skutečnosti od sebe striktně neodlišila, je rozporné se smyslem a účelem zakotvení náhrady nemajetkové újmy v českém právním řádu (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3416/20).

Soud je vázán zjištěným skutkovým stavem věci, nikoli právní kvalifikací tohoto skutkového stavu ze strany žalobkyně, na což soudy zcela rezignovaly a žalobkyni nepoučily o svém náhledu na rozdílnost uplatněných nároků a o případném nebezpečí zamítnutí žaloby z tohoto důvodu. Odklon od ustálené rozhodovací praxe pak spatřuje v tom, že nebyla aplikována zásada nemo turpitudinem suam allegare potest a v rozhodnutí o chybějící příčinné souvislosti, resp. o nedostatku zjištění postupu non lege artis (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17, II. ÚS 42/94, II. ÚS 28/96, I. ÚS 2849/07, I. ÚS 2788/10 a Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1144/2014 a 29 Cdo 2261/2015). Odvolací soud se nevypořádal s celou řadou

pochybení soudu prvního stupně a toliko převzal za své jeho nesprávné právní posouzení celé řady otázek. Namítá nesprávné vyhodnocení příčinné souvislosti mezi pochybením v péči o pacientku a jejím úmrtím, když tento závěr je založen výlučně na nepřezkoumatelném důkazu - znaleckém posudku, který neřeší komplexně důsledky absence základní péče (podávání tekutin, léků a komunikace s rodinou), staví na domněnkách (např. že pacientka by mohla zemřít i tak,protože byla stará), a připouští, že jelikož nebyla provedena pitva, a byla tím zmařena možnost prokázání skutečné příčiny smrti, nelze určit příčinu úmrtí pacientky (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV.

ÚS 14/17). Souhrn menších pochybení by tak měl být důvodem pro přiznání nemajetkové újmy žalobkyni, když přinejmenším s využitím snížení míry důkazů byl postup non lege artis a kauzalita mezi tímto postupem a předčasnou smrtí pacientky prokázána (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3416/20 a IV. ÚS 14/17). Vady řízení spatřuje v nevyslechnutí svědka, namítá nevěrohodnost a rozporuplnost mezi svědeckými výpověďmi a záznamy ve zdravotnické dokumentaci, průtahy v řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

Za zásadní považuje selhání žalované v komunikaci (rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1594/22). Navrhla proto změnu rozhodnutí odvolacího soudu tak, že jí bude přiznána náhrada nemajetkové újmy v požadované výši.

3. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátkou ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není přípustné.

4. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

5. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1710/2020). Proto první položená otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se jí nezabýval, když nárok na náhradu za porušení participačních práv nebyl žalobou uplatněn (nebyl v ní skutkově vymezen).

6. Námitky dovolatelky dále směřují proti závěru odvolacího soudu, že postup žalované při léčení její tety byl lege artis. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že specifikum sporů o náhradu újmy v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců-lékařů, a podkladem pro závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazováním. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu, že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96). Znalecký posudek je tedy skutkovým podkladem (jedním z více podkladů) pro právní závěr soudu o postupu (non) lege artis (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, uveřejněný pod C 15605 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck.

7. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na závěru, že žalovaná při péči o tetu žalobkyně postupovala lege artis, tedy v souladu s odbornými lékařskými poznatky a standardními postupy, neporušila žádnou právní povinnost, a proto není splněna nezbytná podmínka odpovědnosti podle § 2910 o. z. ani § 2913 o. z. zakládající nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. Obsahem dovolání je především polemika se skutkovými závěry, procesem hodnocení důkazů a zpochybnění závěrů znalce.

Námitky dovolatelky spočívají ve spekulaci, že péče poskytnutá její příbuzné nebyla řádná, neboť jinak by nebylo možné, aby několik dní poté, kdy byla přijata na pracoviště žalované s banálním kožním onemocněním, zemřela. Poukazuje na jednotlivá pochybení žalované, která však buď neodpovídají skutečnosti nebo z odborného hlediska nebyly shledány pochybeními. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž ona nesouhlasí a v podstatě se tak domáhá přezkumu skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí.

Avšak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh.

obč.“, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1611/2020). Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění soudu, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1.

1. 2013 k dispozici nemá (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.). Jestliže dovolatelka právní posouzení buduje na vlastních skutkových závěrech (že pacientce nebyly poskytovány léky a tekutiny, že nebyla řádně vedena zdravotní dokumentace a že lékařská péče byla poskytnuta non lege artis), odlišných od závěrů, k nimž dospěl odvolací soud, uplatňuje jiný než způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Lze doplnit, že dovolatelka zjevně bagatelizuje zdravotní stav vysoce seniorní pacientky, který byl podle vyšetření při příjmu polymorbidní a závažný.

8. Pouze pro úplnost dovolací soud poznamenává, že znalecký posudek znalce doc MUDr. Iva Orala, CSc. odpovídá všem požadavkům stanoveným v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, nebo usnesení ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3518/2022). Znalec zhodnotil celý postup léčebné péče žalované o příbuznou žalobkyně, žádnou část nepominul, přičemž neshledal žádné pochybení. Své odborné závěry obhájil a srozumitelně vyložil, proč neshledal pochybení v úkonech a postupech, které žalované vytýkala žalobkyně.

9. Ve vztahu ke druhé otázce, že uplatněný nárok měl být posouzen jako náhrada ztráty samotné šance zahájit svoji léčbu včas, dovolatelka přehlíží, že i v rámci této doktríny je vyžadováno prokázané protiprávní jednání lékaře při léčbě, které však soudy v posuzované věci neshledaly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3332/2020).

10. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal s veškerou její odvolací argumentací, že znalecký posudek trpí vadami, pro které z něj nalézací soudy neměly vycházet, že nebyl vyslechnut jí navržený svědek, namítá nevěrohodnost a rozporuplnost mezi svědeckými výpověďmi a záznamy ve zdravotnické dokumentaci, průtahy v řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.

11. Dovoláním byl napaden celý výrok I rozsudku odvolacího soudu, kterým soud mimo jiné potvrdil i výrok o náhradě nákladů řízení. Avšak dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

12. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 9. 2025

JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu