USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: nezletilý
M. N., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se
sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti žalovaným: 1) Nemocnice Boskovice, s.
r. o., IČO 26925974, se sídlem Otakara Kubína 179, Boskovice, zastoupená JUDr.
Janem Paroulkem, advokátem se sídlem Čelakovského 6, Blansko, 2) Zdravotnická
záchranná služba Jihomoravského kraje, příspěvková organizace, IČO 00346292, se
sídlem Kamenice 798/1d, Brno, zastoupená JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D.,
advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Blansku pod sp. zn. 77 C 668/2010, o dovoláních žalovaných 1) a 2) proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, č. j. 44 Co 242/2013-431,
I. Dovolání žalovaných 1) a 2) se odmítá.
II. Žalované 1) a 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci
na náhradě nákladů dovolacího řízení, opětovného odvolacího řízení a opětovného
dovolacího řízení částku 72.443 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám advokáta JUDr. Viktora Paka.
III. Žalované 1) a 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit České
republice – Okresnímu soudu v Blansku na náhradě nákladů řízení před odvolacím
soudem částku 2.642 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalované 1) a 2) jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit České
republice – Okresnímu soudu v Blansku soudní poplatek z dovolání ve výši 10.000
Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení 198.000 Kč s příslušenstvím z titulu
náhrady škody na zdraví, jež mu měla vzniknout porušením právní povinnosti
žalované 1), která neprovedla nezbytný lékařský zákrok (porod císařským řezem),
a žalované 2), která nepřevezla matku žalobce přímo do zdravotnického zařízení
disponujícího jednotkou neonatologické intenzivní péče. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, č. j. 77 C 668/2010-327,
zamítl žalobu na zaplacení 198.000,- Kč s příslušenstvím a nepřiznal žalovaným
vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že matka
žalobce dne 16. 1. 2009 kolem 0:06 hod. volala záchrannou službu. Ošetřující
lékař záchranné služby po příjezdu na místo v 0:13 hod. rozhodl o jejím
transportu do nemocnice v Boskovicích, přičemž po cestě informoval dispečink o
stavu pacientky, která byla v 29. nebo 30. týdnu těhotenství a krvácela. V 0:59
hod. byla matka žalobce předána Nemocnici Boskovice, která patří mezi základní
perinatologická pracoviště I. typu schopná řešení porodu a péče o novorozence
od 32. týdne těhotenství. Zde nebylo provedeno žádné vyšetření, lékař ji ani
neviděl, byl pouze natočen tzv. monitor za účelem zjištění srdečních ozev
plodu. Zdravotní sestra telefonicky konzultovala další postup s jediným službu
konajícím lékařem na oddělení, který byl na operačním sále, kde prováděl
císařský řez. Tento lékař rozhodl o transportu matky žalobce do nemocnice v
Brně, kam byla převezena a předána v 2:05 hod., v 2:35 hod. porodila císařským
řezem, a to z důvodu abrupce (předčasného odlučování) placenty, přičemž žalobce
byl nedonošený a v těžké asfyxii (ve stavu dušení). Jednání žalované 1) shledal
soud protiprávním, neboť podle znaleckých posudků se dopustila zásadního
pochybení spočívajícího v absenci krizového plánu, přijetí pacientky při
nedostatku lékařů, absentujícím vyšetření pacientky i plodu lékařem,
nestanovení diagnózy a na to navazujícím neukončení těhotenství císařským řezem
s následným transportem novorozence do zařízení vyššího typu. Znalci tento
postup shodně označili za non lege artis pro rozpor se závazným stanoviskem
České lékařské komory č. 3/2007, případně odborným doporučením České
gynekologicko-porodnické společnosti. Naopak jednání žalované 2) nelze podle
soudu prvního stupně hodnotit jako non lege artis, neboť svým postupem,
spočívajícím v předání matky žalobce do nejbližšího zdravotnického zařízení
poskytujícího péči za účelem odborného vyšetření a kvalifikovaného rozhodnutí o
dalším postupu, neporušila žádný právní předpis. Ze závěru znalců totiž
vyplynulo, že odvoz do perinatologického centra v Brně je podstatný pro
následnou péči o nezralého novorozence, nikoli pro samotný porod. Ze znaleckých
posudků též vyplynulo, že k poškození zdraví žalobce by pravděpodobně došlo bez
ohledu na to, zda postup obou žalovaných byl chybný, přičemž uvedená
pravděpodobnost podle znalce převyšuje 80 %. V projednávaném případě tak nebylo
zjištěno, že jednání žalovaných je faktorem, bez něhož by ke škodě žalobce
nedošlo.
Soud prvního stupně proto dospěl závěru o absenci příčinné souvislosti
mezi jednáním žalovaných a vznikem škody na zdraví žalobce, a proto žalobu v
plném rozsahu zamítl, aniž by se dále zabýval výší škody. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 44
Co 242/2013-431, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil
povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 196.080,- Kč s
příslušenstvím, dále jej potvrdil v zamítavém výroku co do částky 1.920 Kč s
příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud konstatoval, že obě žalované se dopustily protiprávního jednání.
Žalovaná 2) tím, že rozhodla o převozu matky žalobce do zařízení žalované 1),
namísto do zařízení vyššího typu (Fakultní nemocnice v Brně). Žalovaná 1) tím,
že na základě indikace matky žalobce měla buď rozhodnout o akutním porodu
císařským řezem, anebo o jejím transportu do zařízení vyššího typu. Za stěžejní
dále odvolací soud považoval otázku zdravotního stavu žalobce a určení
okamžiku, kdy došlo k nezvratnému poškození jeho zdraví. Protože první žalovaná
o zdravotním stavu žalobce či jeho matky nepořídila žádnou dokumentaci (resp.
jediný záznam KTG se ztratil), dospěl odvolací soud k závěru, že je namístě
přenést důkazní břemeno stran zdravotního stavu žalobce v době předání jeho
matky zdravotnickému personálu žalované 1) na tuto žalovanou. Protože žalovaná
1) ohledně dané skutečnosti žádný důkaz nepředložila a zdravotní újma by
nenastala, kdyby žalovaná 2) nezvolila zdravotní zařízení nesprávné, odvolací
soud shledal, že příčinou škody na zdraví žalobce bylo prodlení s nezbytným
akutním porodem, vzniklé souběhem porušení povinností oběma žalovanými, které
za takto vzniklou škodu odpovídají společně a nerozdílně (§ 438 odst. 1 obč.
zák.). Při stanovení výše odškodnění za bolest soud vycházel ze znaleckého
posudku, který krvácení v důsledku hypoxie žalobce s následným rozvojem
hydrocefalu a potřebou chirurgicky obstarat odvod nadbytečného mozkomíšního
moku z mozkové komory ohodnotil 1.634 body, a tedy odškodnění podle § 7 odst. 2
vyhlášky č. 440/2001 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) stanovil na 196.080,-
Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě žalované dovolání. Rozsudkem ze dne
2. 6. 2015, č. j. 25 Cdo 765/2015-483, Nejvyšší soud dovolání žalované 1)
odmítl a o dovolání žalované 2) rozhodl tak, že rozsudek odvolacího soudu v
rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud připomenul svoji ustálenou
rozhodovací praxi o rozložení důkazního břemene v případě uplatnění nároku na
náhradu škody a upozornil, že při posouzení předpokladů vzniku nároku na
náhradu škody na zdraví způsobené nesprávným lékařským postupem nelze vznik
odpovědnosti lékaře dle § 420 obč. zák. nahradit zjednodušujícím závěrem, že
nedostatky ve vedení lékařské dokumentace nelze přičíst k tíži pacienta, a na
takovém základu dovodit odpovědnost poskytovatele zdravotní péče za škodu na
zdraví.
Po vrácení věci Nejvyšším soudem Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 12.
2015, č. j. 44 Co 242/2013-528, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze
dne 14. 5. 2013, č. j. 77 C 668/2010-327, jímž byla žaloba zamítnuta. Odvolací
soud v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu konstatoval, že
je-li tvrzen postup non lege artis, nemůže být bez dalšího dovozena odpovědnost
poskytovatele zdravotní péče za škodu na zdraví pacienta podle § 420 obč. zák.
jen proto, že existují nedostatky ve vedení lékařské dokumentace. Po doplnění
dokazování výslechem znalce, uzavřel, že žalobce neprokázal, že poškození jeho
mozku nastalo v příčinné souvislosti s postupem žalovaných.
Následně Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 10. 2016, č. j. 25 Cdo
2731/2016-568, dovolání žalobce odmítl. S poukazem na závěr odvolacího soudu o
absenci příčinné souvislosti konstatoval, že nelze vyvodit odpovědnost
žalovaných za škodu na zdraví žalobce. Z tohoto důvodu se dále nezabýval
otázkou, zda žalovaná 1) může procesně těžit z nedostatků ve vedení
zdravotnické dokumentace.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, č. j. 25 Cdo 2731/2016-568, a
rozsudek ze dne 2. 6. 2015, č. j. 25 Cdo 765/2015-483, a rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 16. 12. 2015, č. j. 44 Co 242/2013-528, byly k ústavní
stížnosti žalobce zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn.
IV. ÚS 14/17. Dle Ústavního soudu Nejvyšší soud a Krajský soud v Brně v rozporu
se základní zásadou soukromého práva, dle které nikdo nesmí těžit ze svého
nepoctivého nebo protiprávního činu, nepřipustily v poměrech projednávané věci
obrácení důkazního břemene a Nejvyšší soud odmítl dovolání žalobce jako
nepřípustné s odůvodněním, že na posouzení jím předložené otázky napadené
rozhodnutí nezáleží, a dezinterpretoval závěr odvolacího soudu o neunesení
důkazního břemene žalobcem, čímž bylo porušeno právo žalobce na soudní ochranu
a na spravedlivý proces. Ústavní soud dovodil, že důkazní břemeno k příčinné
souvislosti – s ohledem na protiprávní jednání žalované 1) – nemělo žalobce
vůbec tížit.
Nejvyšší soud se tak znovu zabýval dovoláními žalovaných 1) a 2) proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2014, č. j. 44 Co 242/2013-431. Žalovaná 1) podala dovolání do všech výroků rozsudku odvolacího soudu s
výjimkou potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby co do částky 1.920 Kč s
příslušenstvím, a to s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Rozporuje závěr odvolacího soudu, že
porušila svou právní povinnost, pokud neposkytla matce žalobce lékařskou péči
nebo neurčila rodičku k transportu na pracoviště vyššího typu, když právě o
takovém převozu rodičky rozhodla. Rozsudek odvolacího soudu označuje za vnitřně
rozporný, neboť na straně jedné odvolací soud vytýká žalované 1), že nerozhodla
o způsobu poskytnutí lékařské péče, na straně druhé uvádí, že rozhodla, ale
nesprávně. Nesouhlasí se závěrem, že porušila svoji právní povinnost, jelikož
jednala v krajní nouzi, a konečné rozhodnutí o dalším postupu mohla učinit až
po získání dalších informací po zhlédnutí matky žalobce, a proto nemůže jít k
její tíži, že dostala od žalované 2) neúplné informace o zdravotním stavu matky
žalobce. Namítá též, že nebyly splněny předpoklady solidární odpovědnosti obou
žalovaných, že měla být určena odpovědnost podle případné účasti žalovaných na
vzniku škody a že podíl na vzniklé škodě byl odvolacím soudem určen nesprávně,
jelikož primární porušení povinnosti spočívalo v nesprávném směřování
transportu a neposkytnutí správných informací o stavu pacientky, tudíž následné
časové prodlení zavinila žalovaná 2), a proto by měla za vzniklou škodu
odpovídat z 86 %. Napadá též procesní postup odvolacího soudu, jímž byla
porušena zásada dvouinstančnosti soudního řízení a nebyly bez řádného
zdůvodnění provedeny navržené důkazy. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání žalované 1) odmítá, že by se dopustila
pochybení v péči o matku žalobce, a uvádí, že to bylo právě pochybení žalované
1), která nevedla řádně zdravotnickou dokumentaci, což vedlo k úspěchu žalobce
z důvodu otočení důkazního břemene. Žalovaná 2) podala dovolání rovněž do měnícího výroku a nákladových výroků
rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 o. s. ř.,
neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, a to v otázce obrácení důkazního břemene z důvodu
nepředložení zdravotnické dokumentace. Vytýká též soudu, že vůbec neřešil
otázku příčinné souvislosti a protiprávního jednání žalované 2), což je
požadováno ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolací důvod
spatřuje v nesprávném právním posouzení otázky příčinné souvislosti, respektive
v tom, že v rozsudku odvolacího soudu není vůbec uvedeno, z jakého skutkového
stavu je příčinná souvislost shledávána. Nesouhlasí též s právním posouzením
otázky protiprávního jednání žalované 2), neboť z žádné závazné normy nevyplývá
příslušnost a místo brněnského pracoviště, tzv.
vyššího typu, kam měla být
podle odvolacího soudu rodička transportována. Shledává též nesprávné právní
posouzení otázky důkazního břemene, jelikož žalované 2) nemůže jít k tíži
skutečnost, že žalovaná 1) nesplnila svoji zákonem uloženou povinnost vést
řádně zdravotnickou dokumentaci a zachytit v ní stav žalobcovy matky a stav
plodu. Žalovaná 2) se tak nemůže ocitnout v důkazní nouzi z důvodu, že žalovaná
1) nevedla řádně dokumentaci. V postupu odvolacího soudu spatřuje též vady
řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v
nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu pro jeho
nesrozumitelnost a přílišnou složitost; odvolací soud se též nevypořádal s
návrhy důkazů. Dovolatelka žádá, aby dovolací soud odložil vykonatelnost
dovoláním napadeného rozhodnutí, které odůvodňuje závažnou újmou spočívající v
hrozbě exekučního řízení zahájeného žalobcem. Navrhla, aby dovolací soud zrušil
v dovoláním napadeném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná 1) v písemném vyjádření k dovolání žalované 2) uvedla, že došlo k
porušení povinnosti na straně žalované 2), neboť transport do jejího
zdravotnického zařízení byl postupem non lege artis, což dokládá též znalecký
posudek MUDr. Alfréda Dörra. Tvrdí, že jí nikdy nevznikla povinnost vést
zdravotnickou dokumentaci, jak tvrdí žalovaná 2), naopak povinnost jejího
vedení nikdy nezanikla žalované 2). Dále odkázala na obsah svého dovolání. Žalobce se k dovolání žalovaných písemně vyjádřil tak, že dovolání žalované 1)
není podle § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož vůbec neuvádí, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání; navíc fakticky napadá skutkové
závěry odvolacího soudu. Nesouhlasí s dovoláním žalované 2), neboť odvolací
soud se v odůvodnění rozsudku věnoval jak protiprávnosti jednání obou
žalovaných, tak i příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním obou
žalovaných a vznikem škody. Odmítl i argumentaci žalované 2) týkající se
obrácení důkazního břemene, jelikož řešení uvedené otázky je z hlediska
argumentace, že v době předání matky žalobce žalované 1) ještě žalobce žádnou
specializovanou péči nepotřeboval, zcela irelevantní. Navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obou žalovaných odmítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího
řízení. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) tedy o dovolání rozhodl podle
ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“) a po posouzení samostatných dovolání žalované 1)
a 2) dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání žalované 1) neobsahuje všechny zákonné náležitosti ve smyslu § 241a
odst. 2 o. s. ř. Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je vymezení jeho
přípustnosti, přičemž dovolání musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné,
které z hledisek vyjmenovaných v § 237 o. s. ř.
má dovolatelka za splněné a v
jakých konkrétních okolnostech naplnění předpokladů přípustnosti spatřuje;
pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části nepostačuje (k
tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dále usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo
usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Souladnost této
judikatury dovolacího soudu s ústavním pořádkem potvrdil Ústavní soud např. v
usneseních ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, nebo ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a posléze též ve stanovisku pléna Ústavního
soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Dovolání, které neobsahuje vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je vadným podáním, které může dovolatel
doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§ 241b odst. 3
věta první o. s. ř.), aniž by soud byl povinen o tom dovolatele poučit a k
doplnění dovolání jej vyzvat (§ 243b o. s. ř.). Žalovaná 1) však předpoklady
přípustnosti dovolání v dovolání neuvedla ani o ně dovolání v dovolací lhůtě
nedoplnila. V řízení o tomto dovolání nelze pro tento nedostatek pokračovat. Nejvyšší soud proto dovolání žalované 1) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Žalovaná 2) ve svém dovolání vytýkala odvolacímu soudu, že vůbec neřešil otázku
jejího protiprávního jednání a příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a
vznikem škody na zdraví žalobce, resp. v tom, že v rozsudku odvolacího soudu
není vůbec uvedeno, z jakého skutkového stavu je příčinná souvislost shledávána. K tomu je třeba uvést, že odvolací soud vyšel ve svém rozhodnutí ze skutkového
stavu (kterým je dovolací soud vázán a není předmětem dovolacího přezkumu), že
pokud by žalovaná 2) ihned rozhodla o převozu matky žalobce do zařízení tzv. vyššího typu (tedy do Fakultní nemocnice v Brně, disponující jednotkou
neonatologické intenzivní péče), a nikoliv do zařízení žalované 1) [patřící
mezi základní perinatologická pracoviště I. typu schopné řešit porody a péče o
novorozence až od 32. týdne těhotenství], ke škodě na zdraví žalobce by
nedošlo. Právě v okolnosti nezvolení převozu do správného zdravotnického
zařízení žalovanou 2) spatřuje odvolací soud její protiprávní jednání, které je
v příčinné souvislosti s prodlením s akutním porodem žalobce a vznikem škody na
jeho zdraví. Odvolací soud se tedy otázkou protiprávního jednání žalované 2) a
příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a vznikem škody na zdraví žalobce
zabýval, když dospěl ke zmíněným závěrům, přičemž rovněž uvedl, z jakého
skutkového stavu při svých úvahách vycházel. Je třeba doplnit, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že
existence příčinné souvislosti je především otázkou skutkovou, neboť se v
řízení zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody na straně
poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku.
O vztah příčinné
souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního
protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru
příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení,
mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, popřípadě
jaké okolnosti jsou způsobilé kauzální vztah vyloučit (srov. např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5296/2008, nebo ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006,
publikované v Souboru pod C 1025 a C 5514). V tomto směru odvolací soud při
vydání přezkoumávaného rozsudku nepochybil; k odlišným skutkovým závěrům
vysloveným v rozsudku odvolacího soudu ze dne 16. 12. 2015 zrušeném Ústavním
soudem a vybudovaném na závěru o důkazním břemenu tížícím žalobce, jenž byl
však posléze Ústavním soudem prohlášen za ústavně nekonformní, nelze při
posuzování přípustnosti dovolání proti rozsudku ze dne 22. 10. 2014 přihlížet. Přisvědčit nelze ani další námitce žalované 2), že z žádné závazné normy
nevyplývá příslušnost Fakultní nemocnice v Brně, tedy zařízení tzv. vyššího
typu, kam měla být podle odvolacího soudu rodička transportována. V oblasti
poskytování zdravotní péče jsou zdravotnická zařízení a organizace povinny
postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, přičemž
záchranná služba poskytuje odbornou přednemocniční neodkladnou péči (§ 11 odst. 1 a § 18b zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších
předpisů), respektive v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a
standardy (čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně). Takový postup je
označován jako „lege artis“. Nedodržení těchto pravidel je protiprávním
jednáním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25
Cdo 2237/2012). Byl-li odvolacím soudem na základě skutkových zjištění
(odborného znaleckého posudku) učiněn závěr o poskytnutí zdravotní péče
žalovanou 2) v rozporu s příslušnými profesními povinnostmi, lze dovozovat její
odpovědnost tvrzením o porušení právní povinnosti ve smyslu výše zmíněných
ustanovení právních přepisů spočívajícím v chybném postupu při poskytování
odborné přednemocniční neodkladné péče. Takový závěr je i v souladu se zmíněnou
konstantní praxí dovolacího soudu. V neposlední řadě žalovaná 2) brojila proti právnímu závěru odvolacího soudu,
podle něhož „důkazní břemeno nese žalovaná nemocnice, a to s ohledem na řádné
nevedení zdravotnické dokumentace ve vztahu k žalobci“, což dle ní nemůže jít k
její tíži, neboť se tím ocitá v důkazní nouzi z důvodu nevedení zdravotní
dokumentace žalovanou 1). Ani této námitce nelze přisvědčit, neboť na řešení
takto formulované otázky napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud postavil
odpovědnost žalované 2) na závěru, že rozhodla o převozu matky žalobce do
zařízení žalované 1), namísto převozu do zařízení vyššího typu, což byl v dané
situaci postup možný a plně žádoucí.
Otázka zjištění zdravotního stavu žalobce
v době jeho přijetí u žalované 1) sice je relevantní a byla v projednávané věci
zjišťována, nikoliv však v souvislosti s žalovanou 2) a její odpovědností za
škodu na zdraví žalobce. Ač dovolání žalované 2) formálně směřuje i do nákladových výroků, v tomto směru
postrádá vymezení přípustnosti dovolání i dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3
o. s. ř.), a pro absenci těchto obligatorních náležitostí je v tomto rozsahu
neprojednatelné. Jak vyplývá z uvedeného, předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nejsou splněny a dovolání zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení
pokračovat. Nejvyšší soud proto i dovolání žalované 2) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Námitky týkající se srozumitelnosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku
odvolacího soudu a toho, že se odvolací soud řádně nevypořádal s návrhy důkazů,
nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž představují námitky vady řízení,
což není způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám
řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. může dovolací soud přihlédnout pouze,
je-li dovolání přípustné, což není tento případ. Jelikož bylo dovolání odmítnuto, Nejvyšší soud o návrhu žalované 2) na odklad
vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, jenž sdílí osud dovolání, i vzhledem k
procesnímu vývoji ve věci a časovému odstupu od podání dovolání (1. 12. 2014) a
vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17, již
nerozhodoval. O náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem, opětovně před odvolacím soudem
a opětovně před dovolacím soudem bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, 2 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované 1) a 2), jejichž
dovolání byla v konečném důsledku odmítnuta, jsou povinny žalobci nahradit
účelně vynaložené náklady řízení, které sestávají z nákladů zastoupení
advokátem. Advokát (právní zástupce žalobce) učinil ve zmíněných řízeních
dohromady 5 a půl úkonu právní služby, za které mu náleží odměna podle § 11
odst. 1 písm. g), k) a odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „vyhláška“). Výše odměny advokáta za jeden úkon
právní služby byla vypočtena podle § 7 bodu 5 vyhlášky a činí 9.020 Kč, celkem
tedy 49.610 Kč (5,5 x 9.020 Kč). K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů
ve výši 1.800 Kč (6 x 300 Kč) dle § 13 odst. 4 vyhlášky. Dále k tomu náleží
cestovní náhrada ve výši 6.060 Kč (3x 2.020 Kč za tři cesty z Vranova do Brna a
zpět), náhrada za promeškaný čas ve výši 2.400 Kč (3x 800 Kč za 8 půlhodin á
100 Kč) dle § 14 odst. 3 vyhlášky a a 21% náhrada za DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 12.573 Kč. Celkem tedy výše náhrady nákladů řízení činí 72.443 Kč a
je splatná v zákonné třídenní lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám žalobce. O náhradě nákladů řízení ve vztahu ke státu bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, 2 a § 148 odst. 1 o. s. ř. a § 2 odst. 3 věty
první a § 3 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném do 29. 9. 2017. Náhradu tvoří znalečné ve výši 2.642 Kč (L. K.), a je splatné v zákonné
třídenní lhůtě (§ 160 odst.
1 o. s. ř.) ve prospěch účtu Okresního soudu v
Blansku, jenž jako soud prvního stupně vede procesní spis, zásadně doručuje
rozhodnutí vyšších soudů, vyznačuje jejich právní moc, a je tedy i z hlediska
hospodárnosti řízení účelné, aby inkasoval a případně vymáhal náhradu nákladů
řízení zálohovaných státem bez ohledu na to, v kterém stádiu řízení vznikly
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo
5357/2014). Dále soudní poplatek z dovolání proti rozsudku Krajského soudu v
Brně ze dne 16. 12. 2015, č. j. 44 Co 242/2013-528, ve výši 10.000 Kč (položka
23 bod 1 písm. d/ sazebníku soudních poplatků, obsaženého v příloze zákona č. 549/1991 Sb. ve znění účinném do 29. 9. 2017), splatný v zákonné třídenní lhůtě
(§ 160 odst. 1 o. s. ř.) ve prospěch účtu Okresního soudu v Blansku, jenž je
jako soud prvního stupně zásadně zodpovědný za výběr a správu soudních poplatků
(§ 3 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 549/1991 Sb. a srov. též rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2745/2013, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5239/2017). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.