25 Cdo 2356/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Praha
1, Bolzanova 1, proti žalované Kooperativě pojišťovně, a.s., Vienna Insurance
Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, zastoupené JUDr.
Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem Praha 1, U Prašné brány 3, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 65/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2013, č.
j. 11 Co 444/2012-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se na žalované domáhal náhrady škody na zdraví ve výši 10.174.690,- Kč
a renty ve výši 2.000,- Kč měsíčně. K poškození jeho zdraví došlo při dopravní
nehodě dne 7. 4. 2006, je trvalého rázu a má prokazatelně nepříznivý vliv na
uplatnění žalobce v životě a ve společnosti, zejména z důvodu, že je upoután na
invalidní vozík.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 10. 2011, č.j. 19 C 65/2008-69,
uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 5.218.905,- Kč, zamítl žalobu do
částky 4.828.040,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že
žalobce utrpěl ve svých 23 letech při dopravní nehodě úraz, který zanechal
trvalé následky ohodnocené znaleckým posudkem 5.175 body (paraplegie, omezení
hybnosti ramenních kloubů lehkého stupně, jizvy, dekubity), v jejichž důsledku
je upoután na invalidní vozík, vyžaduje péči rodinných příslušníků a nelze
očekávat, že jeho zdravotní stav se v budoucnu zlepší. Žalobce tak v důsledku
úrazu byl na počátku produktivního věku trvale vyřazen či výrazně omezen ve
výkonu dosavadních sportovních, kulturních a společenských aktivit. Nárok
žalobce soud posoudil podle § 444 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“) a § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení
společenského uplatnění (dále jen „vyhláška“), a uzavřel, že poskytnutí pouze
základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“)
dostatečně nevyjadřuje následky, které žalobce musí v důsledku úrazu snášet. Na
druhou stranu vzal v úvahu, že žalobce nebyl smyslově poškozen a je schopen
provádět základní úkony (řídí auto a sám naloží do auta invalidní vozík),
aktivně se věnuje košíkové vozíčkářů a absolvuje pobyty na horách a u moře
(potápění). Soud vyšel z bodového ohodnocení stanoveného znaleckým posudkem na
5.175 bodů, představující základní výměru navýšenou lékařem podle § 6 odst. 1
písm. c) vyhlášky. Žalobcem požadovanou částku 10.174.690,- Kč soud neshledal
za přiměřenou, současně uvedl, že „považuje za přiměřenou náhradu podle § 7
odst. 3 vyhlášky desetinásobek, tj. 5.175.000,- Kč“. Kromě toho žalobci přiznal
náhradu za výpomoc v domácnosti ve výši 43.905,- Kč, když z původně požadované
částky žalovaná uhradila 41.726,- Kč.
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 2. 2013, č. j. 11
Co 444/2012-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky
2.691.000,- Kč tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Změnil též výrok o výši
soudního poplatku a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně sice správně porovnal
aktivity a způsob života žalobce před poškozením zdraví a stavem, který u něj
nastal v důsledku poškození, avšak podle odvolacího soudu vybočil z mezí
přiměřenosti, pokud žalobci přiznal na náhradě za ZSU 5.175.000,- Kč. Tato
částka podle odvolacího soudu nezohledňuje srovnání s jinými obdobnými případy
a ani nebere v úvahu žalovanou již poskytnuté plnění ve výši 783.000,- Kč. Se
soudem prvního stupně se naopak ztotožnil v závěru, že za základní částku
odškodnění, od níž se odvíjí mimořádné zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky, je
třeba brát bodové ohodnocení stanovené lékařem včetně případného zvýšení podle
§ 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky a že pro posouzení přiměřenosti je rozhodující
celková výše náhrady. Odvolací soud uzavřel, že zjištěným okolnostem případu
odpovídá další čtyřnásobek základního bodového ohodnocení, tedy částka
2.484.000,- Kč. Při své úvaze odvolací soud vycházel ze srovnání s případy
posuzovanými Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 5223/2009 a sp. zn. 25 Cdo
2288/2011.
podal žalobce dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že se odvolací soud
odchýlil při posouzení přiměřenosti mimořádného zvýšení náhrady za ZSU od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že přiznané odškodnění ZSU
nezahrnuje další trvalé následky (inkontinence, křeče, neplodnost) a že závěr
odvolacího soudu o schopnosti žalobce vykonávat základní úkony je v rozporu s
faktem, že žalobce je poživatelem příspěvku na péči, jenž odpovídá středně
těžké závislosti. Nesprávné právní posouzení spatřuje ve snížení soudem prvního
stupně přiznané výše odškodnění za ZSU, a to s odkazem na omezení žalobce v
jeho společenském uplatnění ve všech oblastech lidského života, které vytvářejí
jeho kvalitu. Za přiměřenou naopak považuje částku, kterou mu přiznal soud
prvního stupně, tj. částku v celkové výši 5.175.000,- Kč, a odkazuje na obdobné
případy řešené před Nejvyšším soudem. Zdůrazňuje fakt, že utrpěl devastující
úraz ve věku 23 let a byl mu přiznán plný invalidní důchod, přičemž následky
úrazu ho též omezují v možnosti najít si životní partnerku a znemožňují mu
založit rodinu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil v
napadeném měnícím výroku tak, že se potvrzuje výrok I. rozsudku soudu prvního
stupně, a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení za všechny stupně (v částce
podle dovolacím soudem konstatované výše přiměřeného mimořádného zvýšení ZSU).
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu a
odkázala na rozsudky citované tímto soudem. Má za to, že odvolacím soudem
přiznané odškodnění je s ohledem na skutečný stav žalobce přiměřené. Žalobce
neutrpěl následkem úrazu těžkou formou demence a ani netrpí vážnými poruchami
osobnosti, jež by jinak vedly k přiznání vyššího odškodnění. Navrhuje, aby
Nejvyšší soud odmítl žalobcem podané dovolání, eventuálně při dovození jeho
přípustnosti je zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Namítá-li dovolatel, že přiznané odškodnění ZSU nezahrnuje další trvalé
následky a že závěr odvolacího soudu o schopnosti žalobce vykonávat základní
úkony je v rozporu s faktem, že žalobce je poživatelem příspěvku na péči, jenž
odpovídá středně těžké závislosti, jde o námitky zpochybňující správnost
(úplnost) skutkových zjištění, tedy o uplatnění nezpůsobilého dovolacího
důvodu.
Dovolatel rovněž namítá nesprávné právní posouzení přiměřenosti mimořádného
zvýšení náhrady za ZSU.
Odškodnění ZSU představuje již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu
za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho
životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již
přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti
poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození
zdraví objektivně omezeny. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3
vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele,
kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či
zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných
aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010,
uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek
soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních,
individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti
soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008).
Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou
hypotézou umožňující soudu posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého
případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v
konkrétním případě „přiměřené“, opírá se hodnocení závažnosti trvalých
zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného
před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005,
publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost
uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen
je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9.
2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo
2046/2009). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Žalobce při zdůvodnění námitky rozporu s ustálenou judikaturou poukazuje
především na rozsudek ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009), v němž se
Nejvyšší soud zabýval případem, kdy poškozený ve věku sedmnácti let utrpěl
nevratné poškození páteře, omezení hybnosti v dolní polovině těla, trpí
neplodností, křečemi, bolestmi zad, problémy s vylučováním, je odkázán na pomoc
blízkých osob, ztratil kamarády, má psychické obtíže; v důsledku poškození
zdraví byl na počátku produktivního věku vyřazen z pracovního života, byl
omezen v kulturním a společenském zapojení, velmi výrazně omezen v partnerském
životě a zcela ztratil možnost mít vlastní rodinu; nebyl však zcela vyloučen z
běžného života a limitován natolik, aby to odpovídalo obvyklým důvodům pro
zvýšení náhrady kolem desetinásobku základního bodového ohodnocení, jelikož se
mu nesnížil intelekt, gnostické ani komunikační schopnosti, a byl tedy schopen
se zapojit do života, navzdory fyzickému handicapu a nutnosti určité pomoci
druhých osob. V uvedeném případě dovolací soud přisvědčil soudu odvolacímu, že
jím stanovený sedminásobek základní náhrady při bodovém ohodnocení 9.000 bodů,
představující v absolutní částce 7.560.000 Kč, respektuje požadavky zákona a
zásadu přiměřenosti. Šestiletý rozdíl ve věku poškozených v obou porovnávaných
případech není zásadní, avšak výše bodového ohodnocení ZSU a rozsah i intenzita
následků je v obou případech značně odlišná. V projednávaném případě znalecký
posudek ohodnotil ZSU (včetně zvýšení podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky)
5.175 body, tedy podstatně nižším počtem bodů, než jak tomu bylo ve věci sp.
zn. 25 Cdo 1491/2009, a proto nelze tento případ považovat za obdobný s právě
projednávaným. Totéž platí o rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
1225/2012 a 25 Cdo 968/2008, na něž dovolatel rovněž poukazuje. Od výše
bodového ohodnocení ZSU se totiž odvíjejí úvahy soudu o mimořádném zvýšení
odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, kdy u případů závažnějších z hlediska
bodového ohodnocení přichází v úvahu podstatnější zvýšení odškodnění,
samozřejmě se zohledněním výraznějšího omezení v dosavadním způsobu života.
Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, respektují závěry
ustálené judikatury, včetně požadavku přiměřenosti. Nejde tedy o úvahu
nepodloženou nebo nesprávnou, pokud odvolací soud na základě zjištěných
skutkových okolností případu považoval za přiměřenou celkovou částku náhrady za
ZSU 3.267.000,- Kč. Je zároveň zřejmé, že další zvýšení odškodnění by
odpovídalo ještě těžším následkům či ztrátě výjimečných schopností životního
uplatnění v oblasti pracovní, sportovní, kulturní apod. (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4670/2007, publikovaný pod
č. 46/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti výroku o náhradě nákladů řízení dovolatel žádné konkrétní právní námitky
nevznáší.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle
§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224
odst. 1, § 146 odst. 3 a § 150 o. s. ř. tak, že dovolací soud s ohledem na
zdravotní stav žalobce, ekonomické postavení obou účastníků, povahu uplatněného
nároku a okolnosti případu nepřiznal žalované náhradu nákladů dovolacího
řízení, na které by jinak měla vzhledem k výsledku dovolacího řízení proti
žalobci právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu