25 Cdo 2375/2024-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: J. J., zastoupená Mgr. Zuzanou Candigliota, advokátkou se sídlem Burešova 615/6, Brno, proti žalované: Fakultní nemocnice v Motole, IČO 00064203, se sídlem V Úvalu 84/1, Praha 5, zastoupená JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Bašty 8, Brno, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 341/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2024, č. j. 22 Co 4/2024-231, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 5 022 Kč k rukám advokátky Mgr. Zuzany Candigliota do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
1. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. 10 C 341/2022-153, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaslání omluvy v následujícím znění: „Vážená paní J., tím, že jsme Vám během operačního zákroku pupeční kýly plánovaného na den 1. 11. 2022 neumožnili přítomnost vámi zvolené osoby při Vašem uvádění do celkové anestezie před tímto operačním zákrokem a při Vašem následném probuzení z celkové anestezie, jsme neoprávněně a nepřiměřeně zasáhli do Vašeho práva na nepřetržitou přítomnost osoby blízké nebo osoby Vámi určené, do Vašeho práva na ochranu zdraví a do Vašeho práva na ochranu soukromého života.
Za toto jednání se Vám hluboce omlouváme.“ (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně měla u žalované podstoupit operaci pupeční kýly plánovanou na den 1. 11. 2022, s termínem přijetí do nemocnice 31. 10. 2022. Žalobkyně je v invalidním důchodu, od roku 2009 v péči psychiatrické ambulance pro deprese, emočně nestabilní poruchu osobnosti a byla opakovaně hospitalizována v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Plánované operaci měla nutně předcházet předoperační psychiatrická kompenzace žalobkyně.
Dne 23. 5. 2022 žalobkyně písemně požádala žalovanou o umožnění přítomnosti osoby jí blízké při uvedení do anestezie před plánovanou operací a po ní. S ohledem na panické ataky žalobkyně její praktický lékař přítomnost osoby blízké při uvedení do anestezie a při probuzení doporučil. Žalovaná žádost žalobkyně odmítla dne 18. 7. 2022. Žalobkyně se telefonicky obrátila na primářku MUDr. Klozovou, která její požadavek rovněž odmítla a navrhla možnost podání premedikace, kterou však žalobkyně z obav z její návykovosti odmítá.
Žalobkyně ještě před plánovaným termínem operace dne 3. 10. 2022 podala žalobu v této věci s návrhem na nařízení předběžného opatření, jímž by žalované bylo uloženo umožnit přítomnost osoby žalobkyni blízké ve shora zmíněných fázích operace dne 1. 11. 2022. Žádný návrh požadované omluvy v žalobě konkrétně neuvedla s tím, že jej upřesní na základě doplnění skutkových tvrzení v závislosti na průběhu plánované operace a rozsahu porušení práv, od kterých se bude znění omluvy odvíjet. Návrh žalobkyně na nařízení předběžného opatření byl obvodním soudem dne 10.
10. 2022 zamítnut a žalobkyně pak plánovaný zákrok zrušila a nový termín operace domluven nebyl. Žalobkyně poté upřesnila žalobu tak, že se domáhá shora uvedené omluvy. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle § 81 a § 82, § 2951 a § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a podle § 28 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Odkázal na judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. nález I.
ÚS 1737/08 a rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1109/2005) a dospěl k závěru, že k zásahu do osobnostních práv žalobkyně dojít nemohlo, neboť k operaci, od které se odvíjí text požadované omluvy, nedošlo na základě rozhodnutí žalobkyně.
Nebylo tak možné posoudit průběh operačního zákroku, zda by u něj přítomnost osoby blízké či osoby žalobkyní určené byla nakonec povolena, zda by byla žalobkyni aplikována vhodná premedikace, popřípadě zda byla některá práva žalobkyně porušena. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně měla podat jiný typ žaloby, případně měla procesně reagovat na usnesení Městského soud v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 22 Cdo 10/2023-55, kterým uložil soudu prvního stupně znovu rozhodnout o návrhu žalobkyně na nařízení předběžného opatření. Poukázal na to, že podle metodického pokynu Ministerstva zdravotnictví k přítomnosti zákonných zástupců a osob blízkých u dětí při poskytování zdravotních služeb ze dne 1. 6. 2023 či zprávy veřejného ochránce práv na přítomnost osoby blízké či pacientem určené na operačním sále při úvodu do anestezie či probouzení z ní není právní nárok.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 4. 2024, č. j. 22 Co 4/2024-231, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že uložil žalované povinnost zaslat žalobkyni písemnou omluvu ve znění: „Vážená paní …………., tím, že jsme Vám během operace pupeční kýly plánované na den 1. 11. 2022 neumožnili přítomnost Vámi zvolené osoby při Vašem uvádění do celkové anestezie před tímto operačním zákrokem a při Vašem následném probuzení z celkové anestezie, jsme neoprávněně zasáhli do Vašeho práva na přítomnost osoby blízké nebo osoby Vámi určené a do Vašeho práva na ochranu zdraví.
Za toto jednání se Vám omlouváme.“ Výrok I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu požadavku, aby omluva obsahovala slova: „a nepřiměřeně, nepřetržitou, do Vašeho práva na ochranu soukromého života, hluboce“ odvolací soud potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za nedostatečná, proto doplnil dokazování výslechem žalobkyně a žalovanou označených svědků. Vytkl soudu prvního stupně, že nesprávně aplikoval citované právní normy a zcela opomněl ustanovení § 46 odst. 1 písm. a) zákona o zdravotních službách, podle kterého vnitřní řád nesmí zasahovat do práv pacienta nad míru, která je nezbytně nutná zejména pro řádný chod zdravotnického zařízení a respektování práv ostatních pacientů, ani nezkoumal, zda a jaké konkrétní okolnosti žalované skutečně bránily v tom, aby za specifických okolností na straně žalobkyně přítomnost osoby blízké (určené) umožnila.
Odvolací soud konstatoval, že pokud je přípustné navyšovat počet osob na sále o mediky, bylo možno připustit, ve výjimečném případě žalobkyně, navýšení počtu osob na sále o osobu blízkou, za předpokladu, že se podrobí všem potřebným hygienickým opatřením. Tím by neměl být narušen řádný chod zařízení žalované, poskytnutí zdravotní služby žalobkyni či jiným pacientům, ani respektování práv ostatních pacientů. Vzhledem k tomu, že je přítomnost blízkých osob v této fázi operací v některých zdravotnických zařízeních (v ČR i v zahraničí) za určitých okolností povolena, nemůže se jednat o natolik zásadní zvýšení rizika.
Navíc je nutno vzít v úvahu, že žalobkyně není schopna operaci jinak podstoupit, a to i přes případnou premedikaci, neboť ji odmítá. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně měla v rámci plánované operace podle § 28 odst. 3 písm. e) bodu 3 zákona o zdravotních službách právo na přítomnost blízké osoby při uvedení do anestezie a při probouzení z ní, a žalovaná tak odmítla poskytnout zdravotní službu za přítomnosti blízké osoby protiprávně. Tím žalovaná zasáhla do práva žalobkyně na ochranu zdraví, neboť neoprávněně neprovedla operaci žalobkyně, kterou potřebovala k ochraně svého zdraví, za podmínek, na které měla žalobkyně právo.
Právo na ochranu zdraví je přirozeným právem žalobkyně, a proto má žalobkyně též právo na náhradu nemajetkové újmy, která jí tímto neoprávněným zásahem byla způsobena. Omluva ve výše citovaném znění je přiměřeným zadostiučiněním ve smyslu § 2951 odst. 2 o. z.
Ve vztahu k části výroku, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud vysvětlil, že ohledně některých slov omluvy není žaloba důvodná. Slova „nepřiměřeně“ a „hluboce“ považoval za nadbytečná a slovo „nepřetržitou“ (míněno přítomnost) neodpovídá dikci zákona o poskytování zdravotních služeb, neboť pojem „nepřetržitá přítomnost“ se vztahuje výhradně k nezletilým. Uzavřel, že přítomnost blízké osoby se netýkala naplnění práva na soukromí žalobkyně během uvádění do anestezie a probouzení z ní. Protože žalobkyně z důvodu své psychické choroby nemůže operaci bez blízké osoby podstoupit, je přítomnost blízké osoby podmínkou realizace práva žalobkyně na ochranu jejího zdraví. Jednáním žalované tedy bylo zasaženo do práva na ochranu zdraví žalobkyně, nikoli do jejího práva na ochranu soukromého života.
3. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla ve výroku I a II dovoláním, jehož přípustnost odůvodnila citováním všech podmínek přípustnosti podle § 237 o. s. ř. a konstatováním, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a o. s. ř. Dovolacímu soudu položila otázku, do jaké míry může soud zasahovat do vnitřního chodu poskytovatele zdravotních služeb, který nastavil v rámci dodržování hygienicko-epidemiologických, provozních a dalších standardů. Tuto otázku označila za dosud neřešenou dovolacím soudem. Namítla, že žaloba byla podána předčasně, neboť omluva v té podobě, jak ji následně žalobkyně formulovala, vycházela ze skutečností, které v době podání žaloby ještě neexistovaly. Skutkové okolnosti nastalé po podání žaloby neumožňují, aby byla žaloba věcně projednána. Dále namítla, že odvolací soud rozsáhlým doplněním dokazování a uplatněním „vyšetřovací“ zásady překročil zákonné meze a porušil tím její právo na spravedlivý proces (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 452/2006). Vyjádřila názor, že v otázce moderace omluvy odvolacím soudem nebyla naplněna kritéria plynoucí z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. z rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4669/2010 nebo sp. zn. 23 Cdo 3132/2014), která nadto nejsou v rozhodovací praxi soudů řešena jednoznačně. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně ve vyjádření poukázala na svévoli žalované, která bez rozumného odůvodnění rozhoduje, komu přítomnost na operačním sále umožní (herci, novináři) a komu nikoliv. Ztotožnila se s právním posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout, a přiznat jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Dovolatelkou formulovaná otázka (vymezením dovolacích důvodů je Nejvyšší soud v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu vázán podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) možnosti zásahu soudu do vnitřního chodu poskytovatele zdravotních služeb nebyla předmětem přezkumu odvolacího soudu, na takové úvaze rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud totiž vyšel ze zjištění, že v minulosti žalovaná přítomnost externích osob na operačním sále za splnění všech hygienických opatření připustila a že její vnitřní předpisy to výslovně nezakazují, přesto systematicky odmítala požadavek žalobkyně z důvodů, které objektivně přítomnosti další osoby při úvodu do anestezie nebránily. Pravidla vnitřního chodu žalované, tak jak jsou nastavena a jak byla prokázána, vyhovění žádosti žalobkyně nevylučují. Odvolací soud tedy nezaložil své rozhodnutí na předpokladu, že by žalovaná musela ve vztahu k žalobkyni postupovat v rozporu se svými vnitřními pravidly, a tudíž ani nezasáhl do vnitřního chodu poskytovatele zdravotních služeb, jak namítá dovolatelka. Brojí-li dovolatelka proti závěru, který odvolací soud neučinil a na němž svůj úsudek zjevně nezaložil, jedná se o otázku toliko teoretickou, jejíž řešení nemůže přinést jiné rozhodnutí v této věci. Předmětnou otázku tak nelze pokládat za dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
8. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že žaloba byla podána předčasně, neobsahovala dostatečné vylíčení skutkových okolností a že rozsah dokazování před odvolacím soudem překročil zákonné meze, jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
9. Žalovaná podala dovolání i proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zčásti potvrzen zamítavý výrok I rozsudku soudu prvního stupně, k čemuž vznesla argumentaci proti právu soudu na úpravu požadovaného znění omluvy. Z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením či změnou napadeného rozhodnutí. Potvrzením části zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně však žalované nebyla žádná újma způsobena, a žalovaná tedy nemůže mít zájem na změně této části rozhodnutí. V tomto rozsahu je proto dovolání subjektivně nepřípustné.
10. Mínila-li však dovolatelka svou námitku tak, že odvolací soud nebyl oprávněn zamítnout žalobu co do části požadované omluvy, kterou shledal nedůvodnou, pak lze dovodit, že tato část dovolání ve skutečnosti směřuje proti výroku I odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované poskytnout žalobkyni omluvu jen v určité části požadovaného petitu. Ani tak není dovolání přípustné. Ve sporném řízení je výrok rozsudku určován tzv. žalobním petitem; soud je přitom povinen vyčerpat celou projednávanou věc (srov. § 152 odst. 2 větu první o. s. ř.), viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 760/2003, uveřejněný pod číslem 71/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Je-li v soudním řízení požadována omluva (byť bez jejího zveřejnění) za více zásahů do osobnostních práv člověka, musí z jejího textu vyplývat, za která konkrétní jednání žalovaného je omluva poskytována, a to nejen z důvodu naplnění satisfakční role omluvy, ale i pro případ, že by žaloba byla shledána důvodnou jen zčásti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3384/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1638/2020). Shledá-li soud žalobu důvodnou zčásti, vyhoví jí v této části a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítne, lze-li zmíněné části petitu oddělit. Vyhovění pouze části žalobního žádání není v rozporu s procesními předpisy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3025/2022). V řízení o poskytnutí zadostiučinění za zásah do osobnostních práv soud vyhoví žalobě na omluvu v tom rozsahu, který odpovídá prokázanému zásahu a jeho obsah a forma poskytne žalobci účinnou satisfakci (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2919/2006, či ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 298/2011). Odvolací soud mohl část textu, který považoval za jdoucí na rámec hmotněprávního posouzení, ze znění omluvy vypustit, tedy … zamítnout nárok na omluvu v části, v níž by měla obsahovat určitou konkrétní část textu. … Soud tak může upravit znění navržené omluvy tak, aby odpovídala prokázanému závadnému jednání žalovaných a smyslu institutu omluvy jako takovému (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4669/2010). V daném případě odvolací soud při rozhodování o tom, která část požadované omluvy je po právu a která nikoli, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Zamítl totiž žalobu v částech, které byly od ostatního textu omluvy oddělitelné, aniž by omluva ztratila účinnost a funkci zadostiučinění.
11. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 7. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu