25 Cdo 2540/2021-226
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: A. V.,
narozená dne XY, bytem XY, zastoupená Mgr. Simonou Samuelson, advokátkou se
sídlem Na Příkopě 393/11, Praha 1, proti žalované: ČESKÁ TELEVIZE, se sídlem Na
Hřebenech II 1132/4, Praha 4, IČO 00027383, o ochranu osobnosti, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 139/2020, o dovolání žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021, č. j. 22 Co
33/2021-177, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.
480.000 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o
nároku na zadostiučinění za zásah do osobnostních práv žalobkyně, k němuž došlo
informací o jejím trestním stíhání jako tehdejší předsedkyně Energetického
regulačního úřadu, dále jen „ERÚ“, jež skončilo zprošťujícím rozsudkem
odvolacího Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 1. 2018. Dne XY ve večerním
pořadu Události na programu ČT 1 redaktor uvedl: „Škoda až dvě miliardy korun
kvůli nezákonně vydaným licencím na provoz fotovoltaických elektráren na
Chomutovsku. Olomoucký Vrchní soud se začal zabývat odvoláním v případu, ve
kterém je obžalováno osm lidí, včetně A. V., bývalé šéfky ERÚ. Ta měla
připustit přidělení licencí elektrárnám, které ale neměly nárok na vyšší
výkupní ceny elektřiny… Správní řízení, které by těmto elektrárnám mohlo
odebrat licenci, pak podle obžaloby zastavila A. V., tehdejší předsedkyně ERÚ,
která má jít do vězení na osm a půl roku.“ Podle soudu je z tohoto sdělení
zřejmé, že o vině obžalovaných (včetně žalobkyně) doposud nebylo pravomocně
rozhodnuto, reportáž tedy nezasáhla do presumpce neviny žalobkyně. Ta byla
rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, sp. zn. 46 T 7/2013,
nepravomocně odsouzena pro zvlášť závažný zločin účastenství ve formě pomoci k
trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby (zčásti dokonanému a zčásti
ukončenému ve stadiu pokusu), kterého se měla dopustit tím, že jako předsedkyně
ERÚ dne 4. 2. 2012 po obdržení e-mailu od M. S., který obsahoval v příloze
návrh zcela opačného rozhodnutí ERÚ ohledně obnovy řízení ve věci žádosti
společnosti Saša-Sun s.r.o. o vydání licence na výrobu elektřiny, ačkoliv
věděla, že navrhované rozhodnutí je v rozporu s tím, co v řízení vyšlo najevo,
blíže nezjištěnou formou udělila M. S. souhlas s vydáním tohoto rozhodnutí a
dále i souhlas s vydáním obdobného rozhodnutí ERÚ o zastavení řízení o nařízení
obnovy řízení ve věci žádosti společnosti Zdeněk-Sun s.r.o. o vydání licence na
výrobu elektřiny; svým jednáním přitom měla umožnit protiprávní postup další
osoby. Podle soudu je z toho zřejmé, že první výrok moderátora byl nepravdivý a
mohl vyvolat u veřejnosti opodstatněný dojem, že je to právě žalobkyně, která
je hlavní pachatelkou v kauze solárních elektráren na Chomutovsku, protože
připustila přidělení licencí elektrárnám, které neměly nárok na vyšší výkupní
ceny elektřiny. Ačkoliv již samotné trestní stíhání žalobkyně vedlo k
intenzivnímu zásahu do jejích práv, poskytnutí takto nepravdivé informace
vytvořilo navíc velmi negativní pohled na žalobkyni jako na hlavní pachatelku,
čímž byl zásah do jejích osobnostních práv umocněn. Druhý posuzovaný výrok soud
označil za nepřesný, neboť žalobkyně byla stíhána za souhlas s vydáním
rozhodnutí o zastavení řízení o nařízení obnovy řízení ze své pozice
předsedkyně ERÚ, které vydala S.. Jednalo se o přípustné zjednodušení
informace, proč je žalobkyně stíhána, a oproti prvnímu výroku nejde o
nepřípustný zásah do osobnostních práv podle § 81 a § 2951 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“.
Při stanovení výše náhrady za prvý
výrok soud zohlednil, že by žalovaná veřejnoprávní televize měla poskytovat
objektivní informace, což se nestalo, ač měla dostatek informací o skutku, za
nějž byla žalobkyně stíhána; žádosti o omluvu nevyhověla. Žalovaná sice
následně informovala o zproštění viny žalobkyně, ale nepravdivý výrok
neopravila. Soud dále přihlédl k době trvání zásahu do práv žalobkyně i k tomu,
že žalobu podala po více než dvou letech od reportáže. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 3. 2021, č. j. 22 Co 33/2021-177, k
odvolání obou účastnic potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
platební povinnosti žalované, v zamítavém výroku jej změnil tak, že žalované
uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších 80.000 Kč, a ve zbytku jej potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud
shledal správnými závěry soudu prvního stupně s výjimkou výše náhrady. Zdůraznil, že první výrok reportáže je zcela nepravdivý, neboť žalobkyně nebyla
trestně stíhána proto, že připustila přidělení licencí elektrárnám, jež neměly
nárok na vyšší výkupní ceny elektřiny. Tento skutek nebyl žalobkyni dáván za
vinu a žalovaná neměla žádný rozumný důvod ke zveřejnění takové informace. Nejde ani o zjednodušení, jak namítá žalovaná, neboť není zřejmé, co
konkrétního by měl výrok zjednodušovat. Obvinění žalobkyně z popsaného skutku
nevyplývá z žádných sdělení orgánů činných v trestním řízení, ani rozhodnutí
vydaných v rámci stíhání, naopak z řízení vyplynulo, že žalovaná měla o průběhu
řízení dobré informace. Neobstojí ani obrana, že výroky zazněly v obecném
zpravodajském pořadu, nikoliv odborném pořadu zaměřeném na právní problematiku,
a že ve výsledku není rozdíl, zda žalobkyně měla připustit vydání nezákonné
licence či bránit odnětí licence již přidělené. Hlavní zpravodajská relace je
program informující statisíce lidí z celé země, což umocňuje nezbytnost bránit
nepravdivým informacím o trestním stíhání. Jakkoliv si daný program žádá
informovat stručně a do jisté míry zjednodušeně a ve zkratce, nelze ani zde
uvádět nepravdivé informace škodící jiným. Je přitom podstatný rozdíl mezi
údajem, že je daná osoba stíhána pro dvě odlišná jednání, a skutečností, že je
stíhána pro jedno jednání. Oproti tomu výrok druhý je akceptovatelným
zjednodušením, jež (mírně nepřesně) podstatně nepozměňuje faktický stav. Žalobkyně byla stíhána za to, že se zastavení správního řízení stran odnětí
licencí účastnila ve formě pomoci, nikoliv přímo za zastavení řízení. Rozdíl
mezi tím je zanedbatelný a mezi jednáním a pomocí neodlišuje v tomto případě
ani trestní zákoník. V otázce vyčíslení náhrady odvolací soud vytkl soudu
prvního stupně, že nedocenil, že byť byla žalobkyně následně obžaloby zproštěna
(o čemž žalovaná informovala), stále zůstává v povědomí veřejnosti, že byla
trestně stíhána, ne pro jedno, ale pro dvě závažná a odlišná protiprávní
jednání. Poškození dobré pověsti žalované je natolik intenzivní, že částka
20.000 Kč je zcela nedostatečná též proto, že pořad sledovalo 1.028.000 osob
starších 15 let.
povinnost zaplatit žalobkyni částku 80.000 Kč, podala žalovaná dovolání, jehož
přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že se odvolací soud při řešení právní
otázky odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje, že napadená
tvrzení je nezbytné vyložit v kontextu vyznění celého obsahu reportáže (bez
vytržení vět z kontextu), i s ohledem na to, že k jejich vynesení došlo v době
před pravomocným zproštěním viny žalobkyně po nepravomocném odsouzení soudem
prvního stupně. Jedná se současně o věc složitou skutkově i právně, přičemž
pořad Události není zaměřen na energetiku a trestní právo, je to obecný
zpravodajský pořad zaměřený na širokou veřejnost. Novinář ani průměrný divák
nejsou osoby znalé práva na odborné úrovni a v reportáži se mohlo jednat pouze
o jisté zjednodušení. Dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 akceptující specifika novinářské praxe a potřeby určitého
zjednodušení. V reportáži nezazněla žádná lež, tedy úmyslně sdělovaná nepravda,
žalovaná jen poukazovala na průběh trestního řízení. Sporný výrok obstojí jako
přípustné zjednodušení, neboť v konečném důsledku není rozdílu, zda žalobkyně
podle obžaloby měla připustit přidělení nezákonné licence k provozu elektrárny,
nebo mělo být bráněno či ztěžováno odebrání předmětné nezákonné licence již
přidělené. Soudy měly v souladu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího
soudu sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 brát v potaz, že žalovaná pouze sdělovala
informace týkající se veřejného zájmu a upozorňovala na případné negativní jevy
ohrožující chod společnosti, avšak přistoupily k tomu ryze formalisticky. Napadené rozhodnutí neobstojí ani z pohledu dalších rozhodnutí Nejvyššího
soudu, zejména sp. zn. 30 Cdo 1016/2010 či sp. zn. 30 Cdo 2796/2005. Odvolací
soud zcela pominul, že celkové vyznění reportáže odpovídalo pravdě, jejím
smyslem bylo informovat o tzv. „solární kauze“, což veřejnost dlouhodobě
sledovala. Dovolatelka dále odkázala na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 vyslovující se pro přípustnost dovolání vůči rozhodnutím
odchylujícím se od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, v daném případě
přitom soudy nerespektovaly zejména jeho rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 156/99 k
otázce opodstatněnosti omezení svobody projevu. Ve světle závěrů v tomto a jemu
předcházejících rozhodnutích lze mít za to, že bylo nedůvodně upřednostněno
právo na ochranu osobnosti před ochranou svobody projevu, a to navíc za
situace, v níž výrok ani nebyl objektivně způsobilý zasáhnout do osobnostních
práv a byl pouze zjednodušen. Soudy opomněly Ústavním soudem připomínané
pravidlo, že lze stěží trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást
na novináře nesplnitelné nároky a v podstatě po nich vyžadovat široké znalosti
z trestního práva. Stěžejní by měla být pravdivost celkového vyznění reportáže. Uveřejnění informací o solární kauze je zásadní z hlediska sledování věci
veřejného zájmu, což otázka míry dostavěnosti elektráren ve vazbě na výkupní
ceny elektřiny jistě představuje. Žalobkyně současně byla z pozice funkce
předsedkyně ERÚ osobou veřejného zájmu.
Dovolatelka konstatovala, že jí § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř. brání podat dovolání proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu (byť i částku 20.000 Kč má za přisouzenou
neoprávněně), a navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek ve výroku, jímž byla
žalobkyni přisouzena částka 80.000 Kč, změnil a žalobu zamítl, případně jej v
této části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), jednající osobou s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 o. s. ř.,
shledal, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí uplatnil základní
východisko, že při střetu svobody projevu s právem na ochranu osobnosti a
soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je vždy
věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu
pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem
druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu
zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu
osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě
preferovat právo na ochranu cti, dobré pověsti a soukromí dotčené osoby nebo
upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 652/2020). Nehledě na nezpochybnitelný
význam médií ve společnosti je třeba respektovat, že by jimi prezentovaná
sdělení neměla překračovat určité hranice týkající se zejména ochrany pověsti a
práv jiných. V projednávané věci žalovaná veřejnoprávní televize ve své hlavní zpravodajské
relaci informovala širokou veřejnost o odvolací fázi trestního řízení ve věci
nezákonně vydaných licencí na provoz fotovoltaických elektráren, která se
týkala též obžalované žalobkyně. Není pochyb o tom, že šlo o věc veřejného
zájmu, týkající se aktuální problematiky státní správy v oblasti energetiky
obnovitelných zdrojů, v níž mělo dojít k velmi znepokojivým záležitostem
nezákonného přidělování licencí provozovatelům nedokončených fotovoltaických
elektráren, což vedlo k trestnímu stíhání řady osob včetně samotné tehdejší
předsedkyně ERÚ. Ani okolnost, že se zveřejňované informace týkají skutečností
zvýšeného společenského zájmu, však neopravňuje ke sdělování nepravdivých
skutečností (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo
3479/2018). Dovolatelce lze přisvědčit (odvolací soud ovšem nedospěl k odlišnému závěru),
že samotné referování o trestním stíhání při důsledném respektování zásady
presumpce neviny [nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS
577/13, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne
29. 3. 2016, ve věci Bédat proti Švýcarsku, č. stížnosti 56925/08]
nepředstavuje protiprávní zásah do osobnostních práv obviněného (srov. též
přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp.
zn. 25 Cdo
3988/2018, a jeho usnesení ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 25 Cdo 652/2020). Odvolací soud se neodchýlil ani od judikatury dovolacího soudu k presumpci
neviny a správně rozlišil, že tento princip sice nebyl porušen, neboť veřejné
sdělení redaktora nenavozovalo dojem, že kritizovaná osoba se dopustila
trestného činu, ani ji za pachatele výslovně neoznačilo (bylo jednoznačně
zřejmé, že trestní řízení se stále vede), nicméně informace o probíhajícím
trestním stíhání žalobkyně nebyla přesná a významně v její neprospěch zkreslila
okruh skutečností, které jí byly kladeny za vinu. Při posouzení pravdivosti
výroku zároveň nelze odhlížet ani od kontextu, v němž byl pronesen (viz též
nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14), přičemž
ustálená rozhodovací praxe (v podstatě navazující na rozhodovací praxi ESLP
akceptující jistou míru žurnalistického přehánění a nadsázky
– viz např. rozhodnutí ESLP ze dne 20. 5. 1999, ve věci Bladet Troms a Stensaas
proti Norsku, č. stížnosti 21980/93, či ze dne 10. 7. 2012, Hlynsdóttir proti
Islandu, č. stížnosti 43380/10) přihlíží k tomu, že je třeba respektovat určitá
specifika běžného periodického tisku (obdobně pak lze nahlížet i na jiné
sdělovací prostředky všeobecně zpravodajského rázu), určeného pro informování
nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací odborných), který v určitých
případech musí - především s ohledem na rozsah jednotlivých příspěvků a
čtenářský zájem - přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze bez dalšího
tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu do
osobnostních práv dotčených osob. Lze v obecné rovině přisvědčit dovolatelce,
že nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tak na novináře
- ve svých důsledcích
- nesplnitelné nároky. Významné musí vždy být to, aby celkové vyznění určité
informace odpovídalo pravdě (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 156/99, či ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13, a rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1016/2010, a ze dne 22. 10. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3703/2019). V souladu s tím odvolací soud dovodil, že sdělované informace byly způsobilé
vyvolat u posluchače dojem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2006,
sp. zn. 30 Cdo 2796/2005), že žalobkyně je stíhána nejen pro svůj podíl na
nezjednání nápravy u nezákonně vydaných licencí, nýbrž i pro účast na samotném
nezákonném vydání licencí, paradoxně v době, kdy ještě nezastávala funkci
předsedkyně ERÚ. Požadavek odvolacího soudu na preciznost informace není
nepřiměřený, neboť šlo o zprávu ohledně tak alarmující záležitosti, jakou je
trestní stíhání vysoce postavené úřední osoby; sama tato okolnost mohla mít
negativní dopady nejen pro osobnostní sféru žalobkyně, nýbrž i na důvěru
veřejnosti v právo, v právní stát a v činnost ústředních orgánů státní správy,
což je z celospolečenského hlediska velmi závažné.
U takové informace je třeba
klást zvýšené nároky na přesnost a vyvarovat se nepatřičného zkreslení
skutečného stavu věci, které není odůvodnitelné ani jistou mírou přípustnosti
žurnalistické zkratky či nadsázky; odvolací soud ostatně uznal akceptovatelnou
míru zjednodušení u druhého výroku redaktora a vysvětlil podrobně a přesvědčivě
rozdíl v intenzitě obou. Námitka dovolatelky, že soudy na jejího redaktora
kladou nesplnitelné požadavky širokých znalostí z trestního práva, není v
konkrétních skutkových poměrech opodstatněná, neboť s ohledem na závažnost
informace i okolnost, že k dispozici byl rozsudek soudu prvního stupně v
trestní věci, z nějž nepochybně i poučený laik mohl vyčíst, co přesně bylo
žalobkyni kladeno za vinu a za co ji soud prvního stupně odsoudil, neměla by
redakce zpravodajství veřejnoprávní televize jeho obsah zkreslit. Jestliže se
tak stalo, bylo zasaženo neoprávněným způsobem do profesní i osobní cti
žalobkyně. Protože je rozsudek odvolacího soudu z pohledu uplatněných dovolacích námitek v
souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a dovolatelka napadající pouze
závěry o neoprávněnosti zásahu neformuluje žádnou právní otázku ohledně
přiměřenosti výše náhrady (dovolací soud je podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán vymezením dovolacích důvodů – tzv. kvalitativní rozsah dovolacího
přezkumu), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.