25 Cdo 3479/2018-435
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci
žalobců: a) M. D., narozený XY, a žalobkyně b) M. N., narozená XY, oba bytem
XY, oba zastoupeni JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem Týnská
633/12, Praha 1, proti žalované: TV Nova s.r.o., sídlem Kříženeckého náměstí
1078/5, Praha 5, IČO 458 00 456, o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 110/2012, o dovolání žalobkyně b) proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 23. 6. 2015, č. j. 3 Co 152/2014-334, 3 Co
153/2014, ve znění opravných usnesení ze dne 4. 5. 2018, č. j. 3 Co
152/2014-376, 3 Co 153/2014, a ze dne 7. 6. 2018, č. j. 3 Co 152/2014-421, 3 Co
153/2014, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 6. 2015, č. j. 3 Co 152/2014-334, 3
Co 153/2014, ve znění opravných usnesení ze dne 4. 5. 2018, č. j. 3 Co
152/2014-376, 3 Co 153/2014, a ze dne 7. 6. 2018, č. j. 3 Co 152/2014-421, 3 Co
153/2014, se ve výrocích II, IV a V zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č. j. 31 C 110/2012-258, ve
spojení s doplňujícím usnesením ze dne 11. 8. 2014, č. j. 31 C 110/2012-264,
zamítl žalobu, jíž se žalobce a) domáhal uveřejnění omluvy ve znění: „Omlouváme
se tímto M. D. za to, že jsme v rámci reportáže odvysílané v pořadu XY dne XY
týkající se plánovaného prodeje stanic metra D. odvysílali neopodstatněné
informace, že veřejná obchodní soutěž „XY“, jejímž vyhlašovatelem byl D. v
době, kdy M. D. byl generálním ředitelem D., byla zmanipulovaná. CET 21, spol.
s r. o., provozovatel televizního vysílání programu TV NOVA“ (výrok I). Týmž
rozsudkem soud uložil žalované uveřejnit v prvním nejbližším díle pořadu XY
vysílaném po právní moci tohoto rozsudku omluvu ve znění: „Omlouváme se M. N.
za to, že jsme v rámci reportáže odvysílané v pořadu XY dne XY týkající se
plánovaného prodeje stanic metra D. uveřejnili spekulace, ze kterých vyplynulo,
že M. N. profitovala v souvislosti s veřejnou obchodní soutěží na „XY“ z
působení svého syna ve funkcích v D. CET 21, spol. s r. o., provozovatel
televizního vysílání programu TV NOVA“ (výrok II); soud dále uložil žalované
zaplatit žalobkyni b) částku 150.000 Kč (výrok III), zamítl žalobu co do
požadavku žalobkyně b) na úhradu částky 4.850.000 Kč (výrok IV) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výroky V a VI) a vůči státu
(výroky VII až IX). Žalobci předestřené žalobní nároky dovozovali ze
skutečnosti, že žalovaná neoprávněně zasáhla do jejich osobnostních práv,
zveřejnila-li dne XY v pořadu XY reportáž týkající se aktivit D. (dále též jen
„D.“), v němž žalobce a) působil v minulosti jako generální ředitel a člen
představenstva. V reportáži uveřejněná tvrzení poškozovala čest a dobrou pověst
jak žalobce a), tak i jeho matky, žalobkyně b). V reportáži padla tvrzení v
tom smyslu, že v D. existovala struktura firem zaměřených na vyvádění peněz, že
připravovaný prodej tří stanic metra je podezřelou transakcí, stanice byly
prodávány výrazně pod cenou, přičemž za vítěznými společnostmi ze skupiny C. stojí stejné osoby z advokátní kanceláře Š., kteří zároveň pracovali i pro D. a
organizovali zadávání předmětné zakázky. Rovněž mělo zaznít, že z padesáti
procent vlastní zmíněné společnosti ze skupiny C. kyperská společnost A., jež
v době rozhodování o prodeji zaslala částku 94 milionů Kč žalobkyni b),
formálně za odkoupení patnácti procentního podílu na společnosti C., který však
zdaleka nemohl mít hodnotu poskytované částky. Provedené dokazování vedlo soud
k závěru, že žalovaná prokázala propojení zadavatele, organizátora a úspěšných
účastníků veřejné soutěže vyhlášené D. za účelem odprodeje nemovitého majetku
prostřednictvím osob advokátů advokátní kanceláře nesoucí tehdy název A. Jestliže jsou všichni aktéři veřejné obchodní soutěže propojení osobami
advokátů, pak lze takovouto soutěž nepochybně označit za zmanipulovanou, což
implikuje závěr o nedůvodnosti žaloby žalobce a). Oproti tomu žalovaná neunesla
důkazní břemeno ohledně pravdivosti svého hlavního argumentu stran zapojení
žalobkyně b) do machinací s předmětnými nemovitostmi, tedy že částka 94 milionů
Kč za patnáctiprocentní podíl společnosti C. je cena mnohonásobně přehnaná;
sdělení týkající se žalobkyně b) tak neobstojí jako pravdivá, a z nich
vycházející hodnotící soudy tudíž nejsou přípustné. Zveřejněnými tvrzeními
přitom žalovaná zasáhla do práva žalobkyně na ochranu cti, včetně cti profesní,
a práva na dobrou pověst. Žalobkyni b) tak v souladu s § 13 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“)
svědčí právo na omluvu a peněžitou satisfakci, jejíž výše byla s ohledem na
veškeré zjištěné okolnosti stanovena na částku 150.000 Kč. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 6. 2015, č. j. 3 Co 152/2014-334, 3 Co
153/2014, ve znění opravných usnesení ze dne 4. 5. 2018, č. j. 3 Co
152/2014-376, 3 Co 153/2014, a ze dne 7. 6. 2018, č. j.
3 Co 152/2014-421, 3 Co
153/2014, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, IV, V a VII
(výrok I), změnil jej ve výrocích II a III tak, že se žaloba žalobkyně b)
zamítá, a potvrdil jej ve výrocích VIII a IX (výrok II), soud dále rozhodnul o
povinnosti žalobce a) nahradit žalované náklady řízení před odvolacím soudem
(výrok III) a o povinnosti žalobkyně b) nahradit žalované náklady řízení před
soudem prvního stupně (výrok IV) a před soudem odvolacím (výrok V). Odvolací
soud konstatoval, že účelem vedeného řízení je toliko posoudit, zda zveřejněné
údaje o žalobcích byly nepravdivé, nactiutrhačné a objektivně způsobilé
zasáhnout do práva žalobců na jejich čest, důstojnost a profesní způsobilost,
aniž by však soudy byly v tomto řízení oprávněny hodnotit, zda veřejná obchodní
soutěž byla zmanipulovaná. Zásadním momentem přitom je, že reportáž usilovala o
informování veřejnosti o věcech veřejného zájmu, jímž je nepochybně i postup
žalobce a) v pozici ředitele D. i jednání jeho matky v souvisejících obchodních
případech. Veřejnost má právo na informace o způsobu vypsání výběrového řízení
sdělovacími prostředky, jakož i na jeho kontrolu a hodnocení sdělovacími
prostředky, autoři reportáže tedy svým postupem naplňovali právo veřejnosti na
informace o společenském dění a nakládání s veřejnými prostředky. Žalovaná
tudíž nemohla zasáhnout do osobnostních práv žalobce a) ani žalobkyně b), jež
jako matka žalobce vstoupila do veřejné a sledované sféry, pročež musí snést
obsah informací, které se týkají nejen jejího syna, ale i jí samotné, a musí si
být vědoma, že veřejnost má právo na informace, které jsou pravdivé a které
jsou dávány do souvislosti s dalšími obchodními případy, v nichž figuruje
žalobkyně b), a které informují o nakládání s veřejnými prostředky. Proti výrokům II, IV a V rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně b)
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř., neboť napadené
rozhodnutí podle ní závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; důvodnost dovolání je
pak dána nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatelka míní, že odvolací soud se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze
dne 19. 7. 1995, sp. zn. Cdon 24/95, ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo
2125/2006, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4792/2008, ze dne 28. 2. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 5021/2008, a usnesení ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo
1174/2007. Zdůraznila, že je soukromou osobou, přičemž podle usnesení Ústavního
soudu ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 11/2004, je na uvážení každého, zda
se rozhodne snášet stinné stránky spojené s postavením veřejně činné osoby, a
dovolatelka se na rozdíl od svého syna nerozhodla vstoupit do veřejného života. I pokud by byla osobou veřejně činnou, nemůže být podle usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, oprávněná kritika založena
na nepravdivých údajích či hodnotících soudech z nich vycházejících. Dovodil-li
odvolací soud správnost zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, měl
jeho rozsudek potvrdit, neboť tak bylo zjištěno, že předmětná tvrzení žalované
nejsou pravdivá, což implikovalo nepřípustnost z nich dovozených kritických
soudů. Měl-li naopak za to, že lze dospět k jiným skutkovým zjištěním, měl
přistoupit k zopakování dokazování, případně jeho doplnění, či rozsudek zrušit
a věc vrátit k dalšímu řízení. Z rozsudku odvolacího soudu přitom není
seznatelné, jak dospěl k závěru o pravdivosti závadných sdělení. Ve změně
rozsudku při závěru o správnosti zjištěného skutkového stavu dovolatelka
usuzuje na jeho nepředvídatelnost představující současně zásah do práva na
spravedlivý proces. Dovolatelka zdůraznila, že právu veřejnosti na informace
neodpovídá uvádění nepravdivých informací a hodnotících soudů z nich
vyplývajících, ale pouze poskytování informací pravdivých, opírajících se o
objektivně existující a dokazováním zjistitelnou realitu. Navrhla, aby Nejvyšší
soud rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku II změnil tak, že ve výrocích
II a III potvrdí rozsudek soudu prvního stupně. Žalovaná ve vyjádření k dovolání rozporovala přiléhavost argumentů žalobkyně b)
i přípustnost podaného dovolání a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a
je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť při posouzení otázky předpokladů
oprávněnosti zásahu do osobnosti člověka se odvolací soud odchýlil od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu. Podle § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména
života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého
jména a projevů osobní povahy. Podle § 13 odst. 1 obč. zák.
fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené
zadostiučinění. V souladu s § 13 obč. zák. tedy ke vzniku občanskoprávních sankcí za
nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako
předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně
způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen
ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento
zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence
příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické
osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v
rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany
osobnosti v čl. 10 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o
vyhlášení Listiny základních práv a svobod, („dále též jen Listina“) přitom bez
dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným
čl. 17 Listiny (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 10, C. H. Beck,
str. 113, nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, či
nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18). Při střetu
základního práva na informace s právem na ochranu osobnosti a soukromého života
je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého
případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před
právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného
případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na
ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě
preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit
právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je pak třeba v prvé řadě odlišit,
zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky kladené na
přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt,
objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování,
pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé
informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán
tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na
ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje
subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak,
že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních
(subjektivních) kritérií.
Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však
nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné
prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným
průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem kritiky není hanobení
a zneuctění dané osoby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či dále též rozsudek téhož soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, či usnesení ze dne 21. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo
4162/2018). Lze též podotknout, že i když jedním z podstatných momentů při
řešení kolize mezi právem na svobodu projevu a ochranu osobnosti může být též
postavení dotčené osoby (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3853/19), není důvodu ani osoby veřejně činné
vylučovat z uplatňování práv na ochranu osobnosti, byť u nich je namístě
aplikovat měkčí měřítka než u jiných fyzických osob (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5021/2008, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007,
uveřejněné pod č. 29/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci odvolací soud v rozporu s výše předestřenými judikatorními
tezemi vyšel ve svém posouzení výlučně ze závěru, že reportáž žalované
usilovala o informování veřejnosti o věcech veřejného zájmu, jímž jsou i
transakce žalobkyně b) související s nakládáním s veřejným majetkem, a že
kritickým vyjádření ohledně počínání žalobců bylo naplňováno právo veřejnosti
na informace o společenském dění a o nakládání s veřejnými prostředky. Pominul,
že právo na informace není bez dalšího nadřazené právu na ochranu osobnosti,
jak bylo vyloženo výše, a že při střetu daných práv je třeba v rámci zabránění
nedůvodné preference jednoho z nich bedlivě uvážit veškeré relevantní
skutečnosti a zabývat se intenzitou a přiměřeností konkrétních problematických
sdělení (jak ostatně v dané věci činil již soud prvního stupně), tedy zejména
tím, zda se jedná o verifikovatelná skutková tvrzení a podložené hodnotící
soudy neobsahující v neúměrné míře prvek hanlivosti. Ani okolnost, že se
informace týkají skutečností zvýšeného společenského zájmu, jako je nakládání s
veřejnými prostředky, neměla opravňovat ke sdělování nepravdivých skutečností a
na nich založeného hodnocení osoby. Závěr odvolacího soudu založený na
jednostranné preferenci práva veřejnosti na informace o záležitostech
celospolečenského významu a vyslovený bez uvážení povahy jednotlivých
problematických sdělení tedy jako správný neobstojí, dovolání tedy bylo již s
ohledem na tuto skutečnost podáno důvodně. Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu, že ji označil za veřejnou
osobnost, byť ona sama se do veřejného života nerozhodla vstoupit, je předně
třeba poněkud korigovat její výhrady potud, že odvolací soud neoznačil
žalobkyni b) za veřejnou osobnost, toliko za osobu vstoupivší do veřejné a
sledované sféry, v níž se pohybuje její syn a v níž se jedná o nakládání s
veřejnými prostředky.
Nahlížení na osobu jako veřejně činnou a podléhající
zvýšené kontrole veřejnosti přitom není dáno jejím rozhodnutím vstoupit do
veřejného života, ale povahou aktivit, v nichž se z vlastní vůle angažuje (jak
se v podstatě podává i z dovolatelkou zmiňovaného usnesení Ústavního soudu ze
dne 17. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 11/04), přičemž důvodem zvýšené kontroly
veřejnosti může být i zapojení soukromé osoby do smluvních vztahů vznikajících
v souvislosti s veřejnými zakázkami (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011). I v tomto ohledu ovšem nabývá na významu
pravdivost sdělení ohledně zapojení žalobkyně b) do obchodních transakcí
navázaných na nakládání s veřejnými prostředky v rámci veřejné zakázky, k němuž
se přitom s ohledem na jednoznačnou preferenci práva na informace (viz výše)
odvolací soud náležitě nevyslovil. V případě přípustného dovolání přihlíží Nejvyšší soud i k vadám řízení ve
smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., zabýval se tedy též dovolatelkou poukazovanými
procesními nedostatky, jež by mohly ohrožovat správnost rozhodnutí ve věci. Námitku nepředvídatelnosti přitom nelze mít za důvodnou. Za nepředvídatelné je
třeba pokládat především takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího
řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je
účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní
rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, či rozsudek téhož soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28
Cdo 4445/2016). Byl-li veřejný zájem na sděleních obsažených v reportáži
žalovanou v průběhu řízení opakovaně vyzdvihován (viz vyjádření k žalobě ze dne
4. 12. 2012 či odvolání žalované ze dne 15. 8. 2014) a právě na tomto momentu
založil odvolací soud své rozhodnutí, byť nikoliv zcela korektně (jak bylo
rozebráno výše), nemohla být žalobkyně připravena o možnost se k danému náhledu
vyjádřit. Výtce, že z rozhodnutí není seznatelné, co vedlo soud k závěru o
pravdivosti závadných sdělení, lze odvětit připomenutím, že odvolací soud
zjevně založil své rozhodnutí na jednoznačném upřednostnění práva na informace
bez bližšího prověřování povahy předmětných sdělení. Na uvedeném nic nemění ani
zmínka o pravdivosti v závěru posouzení odvolacího soudu, jež se přitom – jak
lze usuzovat ze zvolené formulace – má týkat zjevně informací, které jsou
dávány do souvislosti s obchodními případy, v nichž figuruje žalobkyně b), aniž
by však bylo jednoznačně deklarováno, že rovněž sdělení o dalších obchodních
případech dovolalatelky soud má za pravdivá. Ač vyjádření odvolacího soudu v
tomto směru působí poněkud zavádějícím a matoucím dojmem, nelze z něj
jednoznačně dovodit, že by pokládal problematická sdělení o obchodních
transakcích žalobkyně b) za pravdivá, zvláště pak s přihlédnutím k předchozím
pasážím jeho rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku II, jakož i v
akcesorických nákladových výrocích IV a V, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a
věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta
první o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším
řízení soud, popřípadě žalobkyně zváží, zda požadovaný obsah omluvy a způsob
jejího zveřejnění je s ohledem na změnu okolností realizovatelný a žalobní
návrh (petit), jímž je soud vázán, po případném převzetí do výroku rozsudku
vykonatelný. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, bude rozhodnuto v konečném
rozhodnutí ve věci (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.