25 Cdo 2735/2019-119
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: Lesy České republiky, s.p., se sídlem Přemyslova 1106/19, Nový Hradec Králové, 500 08 Hradec Králové, IČO 42196451, proti žalované: Teplárna Kladno s.r.o., se sídlem Dubská 257, 272 03 Kladno – Dubí, IČO 26735865, zastoupená JUDr. Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, o 261 896 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 116 C 25/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. 25 Co 52/2019-100, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2019, č. j. 25 Co 52/2019-100, potvrdil rozsudek pro uznání Okresního soudu v Kladně ze dne 5. 12. 2018, č. j. 116 C 25/2018-77, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 261 896 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně vydal rozsudek pro uznání poté, kdy marně uplynula lhůta pro vyjádření k výzvě podle § 114b odst. 1 o. s. ř., jež byla součástí platebního rozkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 8.
10. 2018, č. j. 116 C 25/2018-65, a došlo tak k fikci uznání nároku žalovanou. Odvolací soud uzavřel, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, neboť žalobní nárok vycházel ze skutkového vylíčení žaloby, jež měla všechny zákonné náležitosti, okolnosti případu i povaha věci vyžadovaly, aby měl soud k dispozici kvalifikované vyjádření žalované, výzva ve smyslu § 114 b o. s. ř. byla řádná a žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila. Dovodil rovněž, že žalovaná neprokázala, že podáním s poštovní dodejkou ze dne 16.
10. 2018 zasílala soudu, kromě odporu (který byl soudu skutečně doručen), i vyjádření. Žalovaná v dovolání opakuje argumentaci, kterou již uplatnila před odvolacím soudem. Namítá rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu v otázce posouzení jejího pochybení při odeslání vyjádření k žalobě poté, kdy soudem vydaný platební rozkaz napadla odporem, jakož i v otázce posouzení materiálních podmínek pro vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. a splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání.
Za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou považuje posouzení řádného poučení o následcích nesplnění výzvy, není-li obsaženo ve výroku platebního rozkazu a s tím související otázku zániku výroku platebního rozkazu v části obsahující výzvu k vyjádření po řádně podaném odporu. Za vyřešenou otázku, která by dovolacím soudem měla být posouzena jinak, považuje oprávnění vyššího soudního úředníka vydat usnesení podle § 114b o. s. ř. Navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud posoudil dovolání, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovoláním vymezené právní otázky již byly dříve dovolacím soudem řešeny a na základě dovolatelkou uplatněných námitek nelze dojít k závěru, že by se od této judikatury odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil, popř. že jsou dány důvody pro to, aby tyto právní otázky byly dovolacím soudem nově posouzeny jinak.
V otázce splnění podmínek pro vydání výzvy podle § 114b o. s. ř. nelze dovolatelce přisvědčit, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené judikatury dovolacího nebo Ústavního soudu.
Kvalifikovaná příprava jednání je judikaturou pojímána jako pravidlo a případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše výjimečné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004, ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2054/2008, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 612/2011, a ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 636/2016). V projednávané věci je již ze žaloby zřejmé, že jde o složitou věc, jíž je navíc nutno posuzovat podle nové právní úpravy účinné od 1.
1. 2014, proto byla výzva podle § 114b o. s. ř. důvodná a oprávněná. Výzva rovněž obsahovala zcela srozumitelné a jednoznačné poučení o následcích jejího nesplnění (§ 114b odst. 5 o. s. ř.). Není důvodná námitka dovolatelky, že podmínky pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny proto, že poučení o následcích nesplnění výzvy nebylo uvedeno ve výroku platebního rozkazu. Z dikce ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že pro rozhodnutí soudu rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř.
je nezbytné poučení žalovaného zákonem stanoveným způsobem o důsledcích spojených s jeho případnou procesní pasivitou. Zákon však nestanoví, zda poučení žalovaného má být obsaženo ve výroku či odůvodnění usnesení. Byla-li žalovaná poučena o následcích nevyhovění výzvě platebním rozkazem nikoli v jeho výroku, ale v rámci poučení, byl splněn zákonný předpoklad řádného poučení. Smyslu a účelu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř by totiž neodporovalo, ani kdyby bylo poučení uvedeno toliko v rámci odůvodnění rozhodnutí jinak splňujícího náležitosti dle § 114b o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 2039/2008, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 9388). Rovněž výklad žalované ohledně otázky zániku výroku platebního rozkazu v případě řádně podaného odporu, je ryze formalistický a účelový, pomíjí podstatu věci a návaznost jednotlivých částí předmětného rozhodnutí a v konečném důsledku by vedl k faktickému popření celého smyslu kvalifikované výzvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 996/2017). Se závěrem odvolacího soudu se lze ztotožnit i v otázce splnění předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání. V posuzované věci byl rozsudek pro uznání vydán na základě fikce uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.), přičemž formální předpoklady pro jeho vydání (§ 114b odst. 5 o. s. ř.) byly splněny. Jak již bylo uvedeno, pro vydání výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. byly splněny všechny zákonné podmínky, výzva byla žalované řádně doručena, žalovaná se bez vážného důvodu na výzvu soudu ve stanovené lhůtě nevyjádřila a ani v této lhůtě nesdělila, jaký vážný důvod jí v tom bránil, a byla poučena, za jakých podmínek soud rozhodne rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o.
s. ř. Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn.
28
Cdo 2883/2015 (Soubor C 16662) není případný, neboť v této věci bylo vyjádření (byť stručné) ve stanovené lhůtě podáno, na rozdíl od projednávané věci, kde nebylo podáno vůbec. Obdobná situace je řešena i v dalších dovolatelkou odkazovaných rozhodnutích Ústavního soudu. Ve věci sp. zn. I. ÚS 2693/16 pak šlo o situaci, kdy soud vydal výzvu, avšak poté činil řadu procesních úkonů, z nichž mohl žalovaný oprávněně nabýt dojmu, že se bude moci k věci vyjádřit při ústním jednání, tedy o situaci zcela jinou než v projednávané věci.
Nejvyšší soud si je vědom judikatury Ústavního soudu odmítající přepjatý právní formalismus soudní praxe při rozhodování rozsudkem pro uznání, avšak k takovému postupu v projednávané věci nedošlo. Byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jejím zmeškáním právní následky, nemůže být v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření, a to zvláště v situaci, v níž účastníku žádný objektivní důvod vyjádřit se k podané žalobě nebránil.
V případě, že za řízení nastala ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalované v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z její nečinnosti vyvodil zákonu odpovídající závěry a rozhodl v její neprospěch rozsudkem pro uznání. Jestliže účinky fikce nastaly, pak na jejích důsledcích ve smyslu existence základu pro vydání rozsudku pro uznání nemůže ničeho změnit ani okolnost, že později žalovaná uplatněnému nároku oponovala (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16.
11. 2006, sp. zn. III. ÚS 91/06, uveřejněné pod č. 175 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004 publikovaný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“). Za vyřešenou otázku, která by dovolacím soudem měla být posouzena jinak, dovolatelka považuje oprávnění vyššího soudního úředníka vydat usnesení podle § 114b o. s. ř. (tzv. kvalifikovanou výzvu). Odvolací soud však i zde postupoval v souladu s ustálenou soudní praxí, neboť Nejvyšší soud již dříve vyslovil, že vyšším soudním úředníkům takové oprávnění náleží (srov. rozsudek ze dne 14.
11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4259/2011, publikovaný pod č. 35/2013 Sbírky, nebo usnesení ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3295/2016). Argumentace dovolatelky ustanovením § 11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících, s přihlédnutím k rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/10, není přiléhavá, neboť rozsah působnosti vyšších soudních úředníků je vymezen v § 11 zákona č. 121/2008 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014, a to právně v návaznosti na dovolatelkou zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 22.
5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, negativně.
Podle citovaného ustanovení může vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou činností, které jsou v tomto ustanovení uvedeny, přičemž rozhodování podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. v tomto negativním výčtu obsaženo není. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.