25 Cdo 2749/2024

25 Cdo 2749/2024-590

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: E. K., zastoupená JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti žalovanému: T. E., o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 9 C 230/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2024, č. j. 71 Co 287/2023-534, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

1. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 3. 8. 2023, č. j. 9 C 230/2022-163, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zdržet se označování žalobkyně jako „osoby známé tím, že opakovaně poskytuje soudům lživé, vykonstruované a účelové důkazy“, jako „pachatele trestného činu“ a jako „nedůvěryhodné osoby pokoušející se mařit spravedlnost“, a to v rámci jakéhokoliv řízení před soudem a dále jakýmkoliv veřejnosti volně přístupným způsobem (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalovanému uložena povinnost zaslat jí písemnou omluvu specifikovaného znění (výrok II), a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok III).

Žalobkyně se požadovaných nároků domáhala z titulu ochrany osobnosti s ohledem na to, že žalovaný podle jejího názoru uvedl nepravdivá tvrzení v rámci insolvenčních řízení vedených u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 65 INS 14446/2015 proti dlužníkovi J. K. (manžel žalobkyně) a pod sp. zn. KSPH 65 INS 2454/2022 proti žalobkyni. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný je přihlášeným věřitelem v insolvenčním řízení manžela žalobkyně. Podání z 3. 7. 2022 žalovaný zaslal v rámci tohoto insolvenčního řízení a uvedl v něm: „vzhledem k neustálým pokusům o maření spravedlnosti, nedůvěryhodně jednající osoby E.

K., jsem nucen veškeré její jednání kontrolovat a činit nezbytné kroky k tomu, aby vše probíhalo řádně dle zákona“. Podání rovněž obsahuje žádost o doplnění znaleckého posudku, sdělení, z jakého důvodu žalovaný píše citovaný text, a konstatování, že zápočet žalobkyní provedený v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 276/2017 v roce 2017 je podezřelý, neboť původní věřitelka pohledávku nevlastní od roku 2016. K podání žalovaný připojil prohlášení žalobkyně o majetkových poměrech z naposled uvedeného řízení, v němž žalobkyně mezi své dluhy zařadila i pohledávku žalovaného, proti které měla podle tam uvedeného textu provést zápočet v daném řízení, dále návrh na vstup nabyvatele pohledávky do insolvenčního řízení včetně smlouvy o postoupení pohledávek, v jejímž důsledku žalovaný nabyl pohledávku za žalobkyní od původní věřitelky v roce 2016, a rovněž oznámení o postoupení pohledávky, které bylo zasláno v této souvislosti žalobkyni v prosinci 2016.

V podání z 13. 7. 2022 žalovaný mimo jiné napsal: „vzhledem k neustálým pokusům o maření spravedlnosti, nedůvěryhodně jednající osoby E. K., jsem nucen veškeré její jednání kontrolovat a činit nezbytné kroky k tomu, aby vše probíhalo řádně dle zákona, jelikož je tato osoba známá tím, že opakovaně poskytuje soudům lživé, vykonstruované a účelové důkazy“. Žalovaný zde rovněž uvedl, že popisovaný zápočet pohledávky učiněný žalobkyní je nemožný a z jakého důvodu.

Přílohou tohoto podání je smlouva o postoupení pohledávky, dle které žalovaný nabyl pohledávku za žalobkyní v roce 2016, jakož i prohlášení žalobkyně o majetkových poměrech, které zaslala do příslušného spisu, ke kterému založila i seznam svých dluhů, a označila zde pohledávku žalovaného s tím, že proti ní započetla svou pohledávku v řízení o žalobě na náhradu škody. Žalovaný měl do insolvenčního spisu zaslat rovněž trestní oznámení, která mají být rovněž veřejně dostupná v insolvenčním rejstříku, avšak žalobkyně tuto skutečnost neprokázala a soud prvního stupně nahlédnutím do insolvenčního rejstříku zjistil, že žádná podání obsahující trestní oznámení, a to jak v případě žalobkyně, tak jejího manžela, v něm nejsou dostupná.

2. Soud prvního stupně věc posuzoval podle § 81 odst. 1 a 2 a § 82 odst. 2 (správně § 82 odst. 1) o. z. Uzavřel, že podstatou sporu bylo posouzení, zda žalovaný protiprávně zasáhl do osobnostních práv žalobkyně výroky, které vyřkl z pozice účastníka insolvenčního řízení (přihlášeného věřitele) manžela žalobkyně. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007, s tím, že se váže k účastníkům občanského soudního řízení, přičemž žalovaný předmětné výroky uvedl v insolvenčním řízení manžela žalobkyně, takže fakticky nejde o vztah mezi účastníky, avšak příslušné závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc, neboť žalovaný měl pohledávku proti žalobkyni a jejímu manželovi.

Žalovaný tuto pohledávku přihlásil do insolvenčního řízení manžela žalobkyně, která ve vztahu k této pohledávce provedla zápočet z titulu náhrady škody, takže se jedná o související otázky. Soud prvního stupně zdůraznil, že na pasáže z podání žalovaného, které žalobkyně učinila předmětem žaloby, je třeba pohlížet v širším kontextu a nikoliv odděleně. Žalovaný se cítil být znevýhodněn oproti ostatním věřitelům, neboť zjistil, že žalobkyně a její manžel si půjčovali i u jiných subjektů než u jeho právní předchůdkyně.

V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 276/2017, v němž se žalobkyně po právní předchůdkyni žalovaného neúspěšně domáhala náhrady tvrzené škody, žalobkyně do žádosti o osvobození od soudního poplatku zahrnula svůj dluh vůči žalobci, nicméně u něj uvedla, že provedla zápočet proti dané pohledávce. Žalovaný se tak mohl cítit dotčen, neboť tušil, že žaloba není důvodná a žalobkyně jejím prostřednictvím vytváří další pohledávky v podobě nákladů řízení, které nebude vzhledem ke své finanční situaci hradit.

Z právě uvedeného tedy žalovaný vyvodil hodnotící soud, že žalobkyně je nedůvěryhodná. Hodnotící soudy uvedené v podáních z 3. 7. a 13. 7. 2022 tak nejsou zcela smyšlené či nepravdivé, pokud nejsou vytrženy z kontextu. Z příloh připojených k uvedeným podáním si navíc případný čtenář může sám posoudit, zda je příslušný výrok pravdivý či ne. Žalobkyně a žalovaný coby účastníci insolvenčního řízení požívají menší ochrany, než kdyby se jednalo o osoby, které se z určitého jednání nařknou veřejně, například prostřednictvím tisku či sociálních sítí.

Výroky žalovaného měly vztah k předmětu řízení, jednalo se o argumentaci týkající se jím přihlášené pohledávky a jejího možného zániku započtením a jde o hodnotící soudy (kritiku), kterými žalovaný hodnotí jednání žalobkyně a vyjadřuje k němu vlastní úsudek. Ačkoliv se dané výroky mohou jevit jako expresivní, je pravdou, že žalobkyně se žalobou v příslušném řízení úspěšná nebyla. Soud proto výroky žalovaného nepovažoval za exces při výkonu jeho procesních práv, neboť text příslušných podání není objektivně schopen zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně.

Jelikož se žalobkyně nedomáhala ochrany ve vztahu k výrokům žalovaného v rámci jejího insolvenčního řízení, ale insolvenčního řízení manžela, postrádá argumentace ohledně nahlížení potenciálních zaměstnavatelů do insolvenčního rejstříku logiku.

Případný zaměstnavatel navíc těžko bude procházet veškeré záznamy ve spise, spíše si toliko ověří průběh insolvence. Žalobkyně navíc v tomto směru neoznačila žádný důkaz. Jde-li o podané trestní oznámení, nebylo v insolvenčním rejstříku zveřejněno, přičemž z jeho povahy je zřejmé, že osoba, kterou podatel podezřívá ze spáchání trestného činu, je označena za jeho pachatele. Samotné trestní oznámení není obžalobou či odsuzujícím rozsudkem, a to ani v očích veřejnosti. Insolvenční rejstřík podle názoru soudu prvního stupně nelze přirovnávat k tištěným či elektronickým médiím, a to s ohledem na okruh lidí, který může ovlivnit.

3. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 71 Co 287/2023-534, ve vztahu k výroku I rozsudku soudu prvního stupně odvolací řízení zastavil (výrok I), ve výrocích II a III rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Žalobkyně vzala v průběhu odvolacího řízení zpět své odvolání proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně, a odvolací soud proto v tomto rozsahu odvolací řízení zastavil.

Konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a věc rovněž správně posoudil z právního hlediska, takže na jeho závěry v podrobnostech odkázal. Odvolací soud shrnul judikatorní závěry týkající se zásahu do osobnosti fyzické osoby a uzavřel, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně ze strany žalovaného nedošlo. K tvrzenému zásahu mělo dojít při výkonu jiného subjektivního práva žalovaného jako účastníka insolvenčního řízení, tj. při plnění práv a povinností v rámci probíhajícího insolvenčního řízení.

V době vytýkaného jednání byl žalovaný účastníkem jak insolvenčního řízení žalobkyně, tak insolvenčního řízení jejího manžela. V obou těchto řízeních vystupoval jako věřitel přihlášené pohledávky, která vznikla manželům K. společně, v obou řízeních dlužníci pohledávku popírali. V souvislosti s touto přihlášenou pohledávkou probíhalo další řízení, jehož účastníkem sice žalovaný nebyl, ale které se bezprostředně týkalo jeho přihlášené pohledávky, neboť žalobkyně uplatňovala započtení této pohledávky na pohledávku přihlášenou v insolvenčním řízení.

Je tak nepochybné, že se žalovaný bránil jednání žalobkyně, která oprávněnost jeho přihlášené pohledávky popírala, a tímto realizoval svá práva jako účastník řízení. Žalovaný prezentoval svou kritiku jednání žalobkyně, která byla postavena na reálném základě v souvislosti s postupem žalobkyně v rámci insolvenčního řízení. Jednotlivé výroky není možno posuzovat izolovaně, ale v celkovém kontextu jak jednotlivých přípisů, tak vývoje obou insolvenčních řízení. Podání žalovaného byla učiněna v rámci tzv. zákonné licence, v souvislosti s uplatňováním jeho práv jako účastníka insolvenčního řízení.

Co do formy a obsahu nešlo exces z výkonu práv účastníka občanskoprávního řízení, cílem nebylo žalobkyni urazit či znevážit, ale toliko poukázat na její postup a obranu v rámci insolvenčního řízení.

4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II, pokud jím byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejích základních práv, a sice do práva na ochranu osobnosti, lidskou důstojnost, vážnost a čest. Napadené rozhodnutí kromě toho závisí na vyřešení následujících právních otázek, přičemž při řešení první a druhé otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1107/2006, a ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1304/2019) a třetí a čtvrtá otázka dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena:

[1] Lze procesní podání žalovaného, v němž žalovaný zejména uvádí, že žalobkyně je pachatelkou trestného činu, že opakovaně předkládala soudům lživé a vykonstruované důkazy a že tímto je známá a pokoušela se o maření spravedlnosti, hodnotit jako podání učiněná v rámci zákonné licence v souvislosti s uplatňováním práv žalovaného jako účastníka insolvenčního řízení?

[2] Lze v posuzovaném případě hodnotit výroky žalovaného uvedené v podáních adresovaných soudům v insolvenčních řízeních, v nichž žalovaný žalobkyni označuje za pachatelku, která se dopustila trestného činu, aniž by žalovaný prokázal pravdivost takových tvrzení, za oprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně?

[3] Je okolnost, že žalobkyně je dlužnicí a účastníkem insolvenčního řízení, odůvodnitelná pro závěr, že osobnostní práva žalobkyně požívají menší ochrany, než kdyby se jednalo o osoby, které se z určitého jednání nařknou veřejně, např. právě prostřednictvím tisku, sociálních sítí apod.

[4] Jakou relevanci má pro posouzení dopadů písemných podání žalovaného do osobnostní sféry žalobkyně okolnost, že insolvenční rejstřík je veřejně přístupný.

5. Důvodnost dovolání spatřuje žalobkyně v nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že příslušná jednání žalovaného byla učiněna v rámci zákonné licence v souvislosti s uplatňováním jeho práv jako účastníka insolvenčního řízení. Dovolatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a uvedla, že se jednalo o „vědomou lež žalovaného, který byl přinejmenším srozuměn s porušením nebo ohrožením osobnostních práv žalobkyně, a došlo k násobení účinků zásahu jeho uváděním ve veřejnou známost“. K první formulované otázce dovolatelka uvedla, že aby soudy mohly učinit závěr o tom, že žalovaný svým jednáním excesivně nevybočil z režimu uplatňování procesních práv účastníka, musely by nejprve učinit závěr o tom, zda a jaký vztah měla sdělení žalovaného k jednotlivým insolvenčním řízením, zda byla předmětná sdělení zasílána k hájení konkrétních zájmů žalovaného, zda šlo ze strany žalovaného o vhodnou formu tohoto hájení a zda sdělení měla pravdivý skutkový základ. V souvislosti s druhou otázkou dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13, a vyjádřila svůj nesouhlas s tvrzením žalovaného, že je pachatelkou trestného činu, když nikdy nebyla pro žádný trestný čin odsouzena. Soudy se nezabývaly pravdivostí tohoto tvrzení žalovaného, čímž se dopustily porušení presumpce neviny. Trestní oznámení sice nebyla zveřejněna, to však neznamená, že se s nimi neseznámil soud či osoba nahlížející do spisu. Žalobkyně uvedla, že žalovaným zveřejněné informace neměly v převažující části povahu hodnotících úsudků, které však rovněž musí mít dostatečný faktický podklad. V kontextu třetí otázky žalobkyně polemizovala se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná požívá menší ochrany, protože je dlužnicí a účastnicí insolvenčního řízení. Jde-li o čtvrtou otázku, dovolatelka rozporovala argumentaci soudu prvního stupně, že potenciální zaměstnavatelé si zřejmě nebudou pročítat všechny dokumenty uveřejněné v rámci insolvenčního řízení, a zdůraznila, že do insolvenčního rejstříku má přístup kdokoliv. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v napadeném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že do osobnostních práv žalobkyně nezasáhl, a vyzdvihl naopak jednání žalobkyně, která považuje za problematická.

7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, jsa vázán rozsahem i důvody podaného dovolání (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), že dovolání není přípustné.

8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti, a to i po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). Některé zásahy, byť se zdánlivě jeví tak, že odporují objektivnímu právu, není možno posuzovat jako neoprávněné, a to pro existenci okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Jde o případy, kdy k zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu uložil zákon. Zde, pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze, jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Takovýto zásah podmíněný příslušnou zákonnou úpravou však zůstává povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti trvat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1526/2004). Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 1404/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007). Zásah je třeba vždy posuzovat v kontextu s okolnostmi, za nichž k němu došlo, a dále s přihlédnutím k funkci, kterou výkon dotčených práv či povinností plní (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, Cpjn 13/2007, uveřejněné pod číslem 54/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“).

10. K porušení práva na důstojnost, vážnost, čest a soukromí člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti předmětného zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná.

V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, uveřejněné pod číslem 29/2009 Sb. rozh. obč.). U výroků, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení (tzv. hybridní výroky či hodnotové soudy se skutkovým základem), je nezbytné určit, do jaké míry mají tyto hybridní výroky skutkový základ a zda nejsou vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, přičemž je nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, a judikatura ESLP v něm citovaná, zejména rozsudek ESLP ve věci Brasilier proti Francii ze dne 11.

4. 2006, stížnost č. 71343/01, § 37).

11. K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobkyně mělo dojít písemnými podáními žalovaného v insolvenčním řízení, tedy při výkonu jiného subjektivního práva, resp. povinnosti, stanovených zákonem v rámci insolvenčního řízení. Je nepochybné, že s ohledem na výše vyložené nelze vyloučit možnost existence nároků podle § 82 či § 2951 odst. 2 o. z., avšak jen v případě excesu osoby, která by se takového zásahu do osobnostních práv dotčené fyzické osoby dopustila. O exces v těchto případech může jít tehdy, pokud některý z účastníků řízení bez vztahu k předmětu řízení nedůvodně osočí jiného účastníka z nečestného jednání, označí jej hanlivě nebo se jiným způsobem dotkne jeho práva na ochranu cti a vážnosti.

Kritériem je proto vždy posouzení, zda tvrzený zásah lze v konkrétním případě ještě podřadit pod kategorii plnění zákonem stanovených povinností, respektive výkonu zákonem předpokládaných oprávnění, nebo zda se již jedná o exces z takovýchto možností. V případě úkonů osob zúčastněných na soudním řízení je prvním z kritérií pro posouzení této otázky to, zda předmětný zásah bezprostředně spočíval v realizaci jejich procesních práv a povinností. Z tohoto zorného úhlu je třeba vážit i případné užití eventuálních expresivních výrazů.

Určujícím tak v tomto případě je zvážení obsahu příslušného sdělení a jeho vztahu k projednávanému předmětu řízení a současně i míry jeho akceptovatelnosti v rámci něho volených výrazů (obdobně viz ve vztahu k dřívější právní úpravě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 137/2007).

12. Žalobkyně se svým dovoláním snaží především o přehodnocení závěru, že ze strany žalovaného nedošlo předmětnými výroky k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv. Soudy nižších stupňů však zvážily a odůvodnily, proč na základě konkrétních okolností případu výroky žalovaného nedosahují takové intenzity, aby představovaly neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti žalobkyně. Vzaly v úvahu celkový kontext a vyznění jednotlivých podání, když neposuzovaly pouze izolovaně výroky selektivně napadené žalobkyní.

Zdůraznily, že se žalovaný bránil jednání žalobkyně, která popírala oprávněnost jeho přihlášené pohledávky, a tím realizoval svá práva jako účastník insolvenčního řízení. Na základě skutkových zjištění (jež podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu) se žalovaný o žalobkyni nevyjadřoval kriticky bezúčelně a svévolně, ale na základě jejího předchozího jednání. Nešlo o urážky, vulgarity či napadání, ale o hodnotící soudy, jež měly dostatečný faktický podklad. Žalobkyně vedla proti právní předchůdkyni žalovaného řízení u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 276/2017, v němž se domáhala náhrady tvrzené škody, přičemž pohledávku vyplývající z této škody se pokusila započíst proti pohledávce, jež byla již dříve postoupena žalobci.

V tomto řízení však žalobkyně nebyla úspěšná, což svědčí pro závěr, že hodnotící soudy žalovaného měly reálný základ. Nelze tedy tvrdit, že by šlo ze strany žalovaného o samoúčelnou kritiku či hanobení žalobkyně, neboť byla dána souvislost mezi podáními žalovaného a vzájemnými spory účastníků. První ani druhá dovolatelkou formulovaná otázka tak přípustnost dovolání založit nemohou. Soudy popsaly, jaký vztah měla sdělení žalovaného k jednotlivým insolvenčním řízením, zda byla předmětná sdělení předkládána k hájení konkrétních zájmů žalovaného, zda šlo ze strany žalovaného o vhodnou formu tohoto hájení a zda sdělení měla pravdivý skutkový základ (viz bod 18 rozsudku soudu prvního stupně a body 13 a 14 napadeného rozsudku).

Tvrzení, že žalobkyně je pachatelkou trestného činu, nebylo soudy zevrubně zkoumáno, neboť žalobkyně neprokázala, že by došlo ke zveřejnění trestních oznámení v insolvenčním rejstříku, jak uváděla. Nadto soud prvního stupně výstižně uvedl, že při podání trestního oznámení je z logiky věci zřejmé, že ten, kdo je podává, v něm osobu, kterou ze spáchání trestného činu podezírá, označí za pachatele. Nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13, se týkal věci, v níž byl žalobce v periodickém tisku označen za kuplíře v době, kdy stále probíhalo trestní řízení, čímž bylo zasaženo do jeho osobnostních práv.

To je však situace zcela odlišná od nyní posuzované věci, v níž žalovaný toliko zaslal na vědomí soudu trestní oznámení, jež podal proti své dlužnici s ohledem na podezření, která proti její osobě pojal. Vzhledem k povaze předmětných výroků nelze říci, že měly v převažující části skutkový charakter, přičemž otázkou, zda měla tvrzení žalovaného skutkový základ, se nižší soudy zabývaly.

13. Otázka, zda požívají osobnostní práva žalobkyně menší ochrany, protože je dlužnicí a účastníkem insolvenčního řízení, nečiní dovolání přípustným, neboť napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Podle § 237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Nad rámec právě uvedeného dovolací soud konstatuje, že zmínil-li soud prvního stupně, že žalobkyně a žalovaný jsou účastníky insolvenčního řízení a jako takoví v rámci řízení požívají menší ochrany, než kdyby se jednalo o osoby, které se z určitého jednání nařknou veřejně, například prostřednictvím tisku, sociálních sítí apod., jedná se o konstatování spíše na okraj, na němž rozhodnutí soudu první stupně založeno není, a je jím míněno spíše to, že účastníci insolvenčního řízení musí počítat s jistou mírou zveřejňování údajů o své osobě prostřednictvím insolvenčního rejstříku.

14. Dovolání nelze považovat za přípustné ani s ohledem na čtvrtou žalobkyní formulovanou otázku, protože soudy v posuzované věci dospěly k závěru, že výroky žalovaného nelze považovat za exces při výkonu jeho procesních práv, přičemž u podání z 3. 7. a 13. 7. 2015 k jejich zveřejnění v insolvenčním rejstříku došlo, avšak na právním posouzení věci to nic nemění. Ke zveřejnění výroků nepřikročil sám žalovaný, ale došlo k němu prostřednictvím insolvenčního rejstříku, jehož dosah je z hlediska širší veřejnosti omezený. Podání ze 17. 3. 2015 ani zveřejněno nebylo.

15. Jelikož dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

16. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalovanému, a to v souvislosti s podáním jeho vyjádření k dovolání. Za situace, kdy žalovaný, který nebyl zastoupen advokátem, nedoložil výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 24. 7. 2025

JUDr. Robert Waltr předseda senátu