25 Cdo 2773/2024-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: A. N. T., zastoupená Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem Evropská 2591/33d, Praha 6, proti žalovanému: V. Š., zastoupený Mgr. Františkem Švadlenou, advokátem se sídlem Palackého 356/7, Tábor, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 137/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 22 Co 6/2024-108, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 6 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala omluvy za výroky žalovaného „a mocensky zastrašovala, perzekuovala a lživě očerňovala ty, kteří proti neetickým praktikám vystoupili“ v příspěvku na síti Facebook ze dne 31. 10. 2017 a „že mě před čtyřmi lety donutila odejít z jejího institutu“ v příspěvku na síti Facebook ze dne 2. 11. 2019 (výrok I), uložení povinnosti žalovanému zdržet se sdělování těchto výroků veřejnosti na síti Facebook (výrok II) a zaplacení 50 000 Kč za nemajetkovou újmu (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
Rozhodl tak v řízení o ochranu osobnosti a o odčinění nemajetkové újmy způsobené zásahem do cti a vážnosti žalobkyně. Soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně je od roku 2018 děkankou Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze (dále jen „FSV UK“). Dříve působila na FSV UK jako ředitelka Institutu komunikačních studií a žurnalistiky (dále jen „IKSŽ“). Žalovaný byl v letech 2013 až 2015 zaměstnancem FSV UK a také působil na IKSŽ. Na svém facebookovém profilu dne 31. 10. 2017 žalovaný uvedl, že žalobkyně mocensky zastrašovala, perzekuovala a lživě očerňovala ty, kteří vystoupili proti neetickým publikačním praktikám, a dne 2.
11. 2019 uveřejnil tvrzení, že před čtyřmi lety žalovaného donutila odejít z jejího institutu. Za tyto výroky žalobkyně požadovala písemnou omluvu a peněžité zadostiučinění, neboť měla za to, že zasáhly do její vážnosti a cti, obvinily ji z tzv. mobbingu a mohly pro ni být profesně likvidační. Vznik nemajetkové újmy spatřovala v opakovaném prožívání výjimečně stresujících situací s dopadem na její psychické i fyzické zdraví. Soud prvního stupně uzavřel, že výroky, za které žalobkyně požaduje omluvu, jsou vytrženy z kontextu, týkají se výlučně veřejné (profesní) sféry žalobkyně a nemají potenciál ji poškodit.
Jednalo se o subjektivní hodnocení její činnosti ve veřejné funkci, jejího morálního kreditu a nastalé situace na pracovišti, kde žalobkyně vyvíjela nátlak na své podřízené (což vyplynulo z výpovědi svědkyně R. i rozhodnutí žalobkyně o ukončení pracovního poměru žalovaného v IKSŽ), kteří se vymezili proti neetickému publikování některých akademických pracovníků IKSŽ. V řízení bylo rovněž prokázáno, že sama žalobkyně se dopustila v době svého působení na IKSŽ neetické publikační činnosti v „predátorských“ časopisech.
Soud prvního stupně po právní stránce posoudil věc podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 § 2956 a § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), i podle kritérií formulovaných Ústavním soudem (např. sp. zn. I. ÚS 453/03, sp. zn. I. ÚS 750/15, sp. zn. II. ÚS 2051/14) a odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018 a sp. zn. 25 Cdo 4162/2018). Dospěl k závěru, že kritické výroky lze považovat za projevy politického charakteru, jež byly důsledkem jednání žalobkyně ve veřejné funkci.
V takovém případě je obecně míra tolerance vůči možným zásahům do osobnostních práv kritizovaného širší, než v případě hodnocení či kritiky osob stojících mimo veřejný život.
Soud prvního stupně předmětné výroky kvalifikoval jako přípustnou kritiku, jejíž forma nebyla excesivní, ani nepřípustná. Uzavřel, že se jednalo o hodnotící soudy s pravdivým základem, jež nebyly způsobilé jakkoliv zasáhnout do osobnostních práv žalobkyně. Námitku promlčení vznesenou žalovaným neshledal důvodnou, neboť konstatoval, že negatorní a restituční nároky se nepromlčují a měly by se posuzovat podle § 82 o. z. (a odkázal na komentářovou literaturu). Žalobu tak v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítl.
2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2024, č. j. 22 Co 6/2024-108, potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na omluvu (výrok I), výrok II v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému zdržet se sdělování veřejnosti na síti Facebook v příspěvku ze dne 31. 10. 2017 část textu: „a perzekuovala ty, kteří proti neetickým praktikám vystoupili“ zrušil; ve zbytku jej potvrdil (výrok II). Výrok III rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 20 000 Kč zrušil; v rozsahu zamítnutí žaloby co do 30 000 Kč jej potvrdil (výrok III).
Zrušil též výrok IV o nákladech řízení a věc vrátil v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV). Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že napadené výroky byly ve své podstatě kritikou a subjektivním hodnocením osoby a činnosti žalobkyně v předchozí funkci ředitelky IKSŽ, následně jako kandidátky na děkanku FSV UK a poté i v této funkci a měly pravdivý základ. Po doplnění dokazování vzal za prokázané, že problém neetického publikování v časopisech tzv. Beallova seznamu na IKSŽ v roce 2015 skutečně existoval a žalobkyně v některých z nich publikovala dva texty.
K výzvě odvolacího soudu žalobkyně petit o zaplacení částky 50 000 Kč z titulu zadostiučinění rozdělila podle nároků na náhradu újmy za každý z výroků (uvedla, že se domáhá 30 000 Kč za výrok ze dne 31. 10. 2017 a 20 000 Kč za výrok ze dne 2. 11. 2019). Odvolací soud přisvědčil námitce promlčení ohledně nároků na omluvu a náhradu nemajetkové újmy 30 000 Kč, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku výroku žalovaného ze dne 31. 10. 2017 (s výjimkou zdržovacího nároku, který promlčení nepodléhá). V řízení bylo dále prokázáno (jak žalobkyně sama uvedla), že v roce 2017, kdy se ucházela o místo děkanky, měla aktivní účet na síti Facebook a práce s médii byla náplní její vědecké činnosti, od přátel měla povědomí o probíhající diskuzi na síti Facebook, týkající se její osoby, tudíž se mohla s obsahem příspěvku žalovaného seznámit již tehdy.
Žalobu podala dne 11. 8. 2021, tedy po marném uplynutí tříleté subjektivní promlčecí lhůty (§ 629 odst. 1 o. z.). Odvolací soud proto uzavřel, že nároky na omluvu a náhradu nemajetkové újmy 30 000 Kč jsou promlčeny. Odvolací soud naopak nepřisvědčil soudu prvního stupně ohledně zamítnutí nároku na náhradu nemajetkové újmy v částce 20 000 Kč za výrok o donucení žalovaného odejít z IKSŽ ze dne 2. 11. 2019, neboť žalobkyně jej v žalobě neomezila na část „že mě před čtyřmi lety donutila odejít z jejího institutu“, ale zásah do svých osobnostních práv spatřovala v uvedení důvodu donucení.
Tento výrok v příspěvku pokračoval slovy „poté, co jsem společně s kolegy upozornil na její systematické publikování v predátorských časopisech a aktivní spolupráci se známým podvodníkem W. S.“. Důvody nuceného odchodu žalovaného z IKSŽ však nebyly v řízení dostatečně zjištěny. Odvolací soud konstatoval, že tento nárok na odčinění újmy za výrok ze dne 2. 11.
2019, stejně jako nárok na zdržení se sdělování veřejnosti výroku o perzekuci ze dne 31. 10. 2017 na síti Facebook, nelze prozatím posoudit pro nedostatečně zjištěný skutkový stav (stran odlišných verzí důvodů neprodloužení pracovního poměru žalovaného). V tomto rozsahu proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním směřujícím proti výroku I, části výroku II, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně a části výroku III, kterou byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně. Namítla, že soud za počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nesprávně považoval okamžik první publikace výroků z 31. 10. 2017 na facebookovém profilu žalovaného, podle jejího názoru byl rozhodným okamžik, kdy se s příspěvkem žalovaného skutečně seznámila (aniž uvedla konkrétní datum, kdy se tak stalo). Vytkla soudu, že neprovedl jí předložené důkazy a vycházel jen z výslechu svědkyně navržené žalovaným. Dále namítla, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení povahy kritických výroků (že žalobkyně měla zastrašovat, perzekuovat a lživě očerňovat kolegy a že žalovaného a jiné nutila odejít ze zaměstnání) jako hodnotících soudů, jímž se odchýlil od judikatury dovolacího soudu (odkázala na rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3263/2006, 24 Cdo 401/2021 a sp. zn. 25 Cdo 1637/2022). Podle jejího názoru se jednalo o skutková tvrzení, jejichž pravdivost měla být prokazována, na což odvolací soud rezignoval. Byla přesvědčena, že výroky o perzekuci a možné šikaně na akademickém pracovišti žalovaný zasáhl do vážnosti a cti žalobkyně, která není povinna tyto výroky snášet ani v pozici osoby veřejně činné. Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaný k dovolání uvedl, že v posuzované věci převážil zájem na ochraně práva na svobodu projevu (srov. např. usnesení ze dne 11. 6. 2011 sp. zn. I. ÚS 4022/17). Vyslovil názor, že jeho výroky byly politického charakteru, měly reálný skutkový základ a představovaly přípustnou kritiku počínání žalobkyně usilující o místo děkanky „FSV UK“ a následně tuto funkci zastávající. Proto žalovaný navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, popř. zamítnuto.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Práva na odčinění újmy způsobené zásahem do fyzické a morální integrity osobnosti podléhají promlčení (§ 612 ve spojení s § 2965 o. z.). Ustanovení § 619 odst. 2 o. z. obsahuje dva alternativně stanovené předpoklady začátku běhu obecné promlčecí lhůty z hlediska vědomosti oprávněného o rozhodných skutečnostech, a sice vědomost empirickou (skutečnou, prokazatelnou) a normativní (právně konstruovanou, objektivizovanou). Zatímco empirická vědomost odkazuje na skutečně nabyté vědomí o určujících faktech, normativní vědomost označuje stav, kdy oprávněný ještě rozhodné okolnosti nezná, ale při uplatnění péče, kterou lze po osobě v jeho postavení požadovat, by je již znát měl a mohl [viz komentář k § 619 o.
z., LAVICKÝ, P., a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1–654). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 2012, marg. č. 33-34]. Jinak řečeno běh subjektivní promlčecí lhůty není nezbytně spojen s vědomostí o rozhodných skutečnostech, ale i se stavem, kdy se o nich oprávněný subjekt dozvědět mohl a měl (zaviněná nevědomost), což vyjadřuje zásadu, že práva patří bdělým (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný pod číslem 91/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh.
obč.“, a navazující rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2021, sp. zn. 27 Cdo 2636/2020, ze dne 12. 11. 2021, sp. zn. 29 Cdo 2797/2019, či ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 27 Cdo 2863/2022).
8. Podle dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu subjektivní promlčecí lhůta u práva na náhradu škody počíná v souladu s § 619 odst. 1 o. z. běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Podle § 620 odst. 1 o. z. pak platí, že okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na náhradu škody zahrnují vědomost o škodě a osobě povinné k její náhradě. To platí obdobně i pro odčinění nemajetkové újmy (nároky z titulu zadostiučinění). Dovolatelka se mýlí, domnívá-li se, že pouhé vědomí o diskuzi (o které ji informovali její přátelé), týkající se její osoby, rozpoutané příspěvkem žalovaného na síti Facebook, nemohlo založit počátek běhu promlčecí doby.
Ačkoli namítla, že pro počátek běhu promlčecí lhůty je rozhodným pouze okamžik, kdy se s příspěvkem skutečně seznámila, v dovolání žádné konkrétní datum neuvedla. Z obsahu spisu vyplývá, že na jednání před odvolacím soudem dne 14. 3. 2024 tvrdila, že se s obsahem výroků žalovaného seznámila až v roce 2021, nicméně v žalobě podané 11. 8. 2021 uvedla, že se ji žalovaný svými výroky snažil před akademickou obcí systematicky zdiskreditovat po dobu několika let. Odvolací soud zcela v souladu s hmotným právem i rozhodovací praxí dovolacího soudu uzavřel, že se žalobkyně jako specialistka v oboru se zaměřením na žurnalistiku a média a uživatelka sítě Facebook měla a mohla dozvědět o diskuzi na síti Facebook dotýkající se její osoby už v roce 2017 (i kdyby se v té době s obsahem diskuze sama neseznámila, jak tvrdila, bylo prokázáno, že se o její existenci dozvěděla od svých přátel již v době jejího zveřejnění, a tudíž tak mohla učinit).
S ohledem na výše uvedené bylo možno uzavřít, že o osobě žalovaného i o existenci kritických výroků ohledně své osoby žalobkyně věděla (či přinejmenším mohla a měla vědět) již v roce 2017; závěr odvolacího soudu o promlčení nároků souvisejících s tímto výrokem je tedy v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
9. Odvolací soud při svém rozhodování zkoumal výroky žalovaného z roku 2017 i z roku 2019 z hlediska jejich přiměřenosti, hodnotil, zda nejsou vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané a přihlédl i k osobě žalobkyně a konkrétní situaci případu. Dospěl k závěru, že se jednalo o hodnotící soudy, i když by bylo spíše možno je nazývat hybridními výroky, resp. hodnotícími soudy se skutkovým základem, neboť v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení. V daném případě by však šlo o pouhou formální výtku, neboť pravdivostí výroku v části, ve které by jej bylo možné označit za skutkové tvrzení, se soud zabýval. V řízení bylo prokázáno (skutková tvrzení nepodléhají přezkumu v dovolacím řízení), že oba výroky se zakládaly na pravdivém základě. V době jejich zveřejnění žalobkyně skutečně vyvíjela nátlak na některé své podřízené, hrozila jim, že ponesou veškerou odpovědnost za poškozování dobré pověsti IKSŽ a podílela se na nedobrovolném odchodu žalovaného. Část zdržovacího nároku (jenž promlčení nepodléhá) ohledně výroků, že žalobkyně mocensky zastrašovala a lživě očerňovala ty, kteří proti neetickým praktikám vystoupili a že donutila žalovaného odejít z jejího institutu, proto odvolací soud zamítl, neboť uzavřel, že byl prokázán jejich pravdivostní základ, tedy nejsou neoprávněným zásahem do osobnosti žalobkyně. Tento právní závěr odpovídá skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. Dovolatelce nelze přisvědčit, že napadený rozsudek je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 3263/2006, neboť ze strany žalovaného nebylo primárním cílem jeho kritických výroků hanobení a zneuctění žalobkyně.
10. Konečně vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se nevypořádal se všemi důkazy, a některé na návrh žalobkyně vůbec neprovedl (namítla, že jí nebylo umožněno prokázat, že se sama aktivně podílela na zavedení publikačních pravidel, které měly bránit další neetické publikační činnosti atd.) jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.
11. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci pokračuje, tudíž o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci samé (§ 151 odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu