25 Cdo 2919/2023-504
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: V. K., zastoupená JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou se sídlem Na Pankráci 322/26, 140 00 Praha 4, proti žalovaným: 1. P. Hlava s.r.o., IČO: 27364291, se sídlem Na Břevnovské pláni 55/2106, 169 00 Praha 6, zastoupená JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem U Demartinky 152/1, 150 00 Praha 5, a 2. MUDr. David Pupala, bytem Májová 19, 350 02 Cheb, zastoupený Mgr. Jitkou Hudouskovou, advokátkou se sídlem Obrněné brigády 20/20, 350 02 Cheb, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 45/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2023, č. j. 3 Co 5/2022-486, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se domáhala po žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatili náhradu nemajetkové újmy v částce 1 250 000 Kč s tvrzením, že se dopustili protiprávního jednání, a to 1. žalovaná tím, že žalobkyni provedla abdominoplastiku v rozporu s poznatky lékařské vědy, v jiném než žalobkyní odsouhlaseném rozsahu (řez byl veden výrazně dál, výš a asymetricky) a neposkytla jí řádné poučení ani pooperační péči, a 2. žalovaný tím, že ji v předoperační zprávě, v rozporu se skutečností, označil za schopnou této operace, čímž oba zasáhli do její fyzické i psychické integrity, v důsledku čehož utrpěla její důstojnost.
2. Ve věci nejprve rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2017, č. j. 34 C 45/2011-146, tak, že žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 23. 1. 2018, č. j. 1 Co 55/2017-219, tento rozsudek potvrdil s tím, že se žalobkyně v tomto řízení na ochranu osobnosti domáhala náhrady nemajetkové újmy na základě stejných skutkových tvrzení jako v řízení o náhradu škody na zdraví (vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 116/2010), které již bylo v té době pravomocně skočeno se závěrem, že oba žalovaní při léčení žalobkyně postupovali lege artis. Dovodil, že nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“) nelze uplatnit na základě totožných skutkových tvrzení, o které opírala nárok na náhradu škody na zdraví podle § 444 obč. zák. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2019, č. j. 25 Cdo 2787/2018-283, obě shora citovaná rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uzavřel, že i když byly v obou žalobách účastníky tytéž osoby a žalobkyně popsala jednání žalovaných shodně, nejedná se o totožná skutková tvrzení, neboť není dána totožnost právního důvodu, o nějž nároky opírá, a zejména následku, od něhož uplatněné nároky odvozuje. V projednávané věci se totiž žalobkyně domáhá finanční satisfakce za újmu spočívající v zásahu do její tělesné integrity podle § 11 a § 13 obč. zák. na základě odlišných skutkových tvrzení o tom, v čem spočívá zásah do jejích osobnostních práv. Navíc odůvodňuje svůj nárok i absencí informovaného souhlasu, mimo jiné i v důsledku nedostatečného poučení ze strany lékařů, a zde je předmětem ochrany jiný osobnostní statek než lidské zdraví, a to právo na informace, na sebeurčení a na svobodné individuální rozhodování pacienta. Zásahy do těchto chráněných hodnot jsou odčinitelné prostředky ochrany osobnosti, přičemž odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb za škodu na zdraví v případě nedostatečného poučení o možných rizicích zákroku může být dána, i když byla zdravotnická služba poskytnuta lege artis.
3. V dalším řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, č. j. 34 C 45/2011-443, uložil 1. žalované povinnost zaplatit žalobkyni 100 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti 1. žalované zaplatit žalobkyni dalších 1 150 000 Kč (výrok II), zamítl žalobu na uložení povinnosti 2. žalovanému nahradit žalobkyni nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč společně a
nerozdílně s 1. žalovanou a částku 1 150 000 Kč (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Vyšel ze zjištění, že dne 28. 3. 2008 se žalobkyně podrobila v zařízení 1. žalované plastické operaci břicha (abdominoplastice) s tím, že předoperační vyšetření u ní dne 27. 3. 2008 prováděl 2. žalovaný jakožto její obvodní lékař. Po operaci u žalobkyně došlo ke komplikacím v podobě špatného a zdlouhavého hojení operované rány, dodnes má na břiše rozsáhlou a stále citlivou jizvu, jíž nelze zakrýt spodním prádlem.
Z výsledku operace je nešťastná, má pocity méněcennosti, bojí se vyrazit do společnosti, nemůže podnikat, pracovat, ani rekreačně sportovat. Na základě znaleckého dokazování (zejména revizního znaleckého posudku) soud uzavřel, že všechny lékařské výkony byly oběma žalovanými provedeny v souladu se současnými poznatky lékařské vědy a nevysazení léku Metalcaptase na pooperační komplikace žalobkyně vliv nemělo. Právně soud věc posoudil podle § 11, § 13 a § 420 obč. zák. a § 23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.
Uzavřel, že postup žalovaných při zdravotnických výkonech byl zcela v souladu s poznatky lékařské vědy (lege artis), neporušili proto žádné své povinnosti a nedošlo jimi k zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Užívání léku Metalcaptase nebylo pro případ operace vyloučeno a pooperační komplikace nevyvolalo ani neovlivnilo. Shledal však, že 1. žalovaná nedostatečně informovala žalobkyni o možném vedení řezu (jizvy) v jiném než dohodnutém místě, které nelze zakrýt spodním prádlem, a o následné pooperační hospitalizaci, a porušila tak povinnost podle § 23 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.
Tím zasáhla do osobnostních práv žalobkyně (práva na informace, sebeurčení, důstojnost a svobodné rozhodování pacienta o tom, zda lékařský zákrok podstoupí či nikoliv), přičemž zásah je takové intenzity, že odůvodňuje zadostiučinění v penězích. Za přiměřenou považoval náhradu ve výši 100 000 Kč.
4. K odvolání žalobkyně a 1. žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2023, č. j. 3 Co 5/2022-486, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a 1. žalovanou, ve zbývajícím rozsahu jej zcela potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Žalobkyni se nedostalo od 1. žalované řádného poučení o tom, že v jejím případě se může stát, že řez bude muset být veden jinde a jinak, než je uvedeno v obecném poučení, které podepsala, než bylo na jejím těle zakresleno před operací a zejména jinde než v místě, které lze zakrýt spodním prádlem a že jizva může být i delší.
Tím porušila právo žalobkyně na informace, na jejichž základě by mohla učinit svobodné rozhodnutí o tom, zda tento zdravotně nikoliv nezbytný zákrok podstoupí. Pokud by bylo žalobkyni dostatečně zdůrazněno, jaký výsledek (zejména estetický) může předmětná operace mít, je možné, že by se pro něj nerozhodla. Jen tímto jednáním bylo ze strany 1. žalované neoprávněně zasaženo do osobnostních práv žalobkyně, zatímco ostatními žalobkyní tvrzenými jednáními obou žalovaných, k neoprávněnému zásahu nedošlo.
Odvolací soud shledal správným i závěr soudu prvního stupně, že zásah do osobnostních práv žalobkyně byl natolik intenzivní, že je na místě ve smyslu § 13 odst. 2 obč. zák. poskytnutí zadostiučinění v penězích, přičemž přiznaná částka splní funkci satisfakční, sankční i preventivní.
5. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3223/2011), jestliže shledal postup obou žalovaných z medicínského hlediska lege artis a na tomto základě vyslovil závěr, že jejich jednání nebylo způsobilé zasáhnout do jejích osobnostních práv. Soudy se nezabývaly otázkou, zda i přes to, že péče ze strany žalovaných byla poskytnuta lege artis, nedošlo k zásahu do jejího práva na důstojnost, sebeurčení, informace, svobodné rozhodování o zásahu do své tělesné integrity, soukromý a rodinný život, pracovní zapojení a psychickou integritu. Rovněž při posouzení výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích vybočil z judikaturou nastavených kritérií a limitů a nepřihlédl ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv došlo, jakož i k okolnostem na straně postižené osoby (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2290/2007 a sp. zn. 30 Cdo 2005/2003). Zadostiučinění v penězích považuje za nepřiměřeně nízké, navíc odvolací soud svou úvahu v tomto směru nijak neodůvodnil. Postupoval svévolně, nezvážil všechna pro věc podstatná kritéria, a rozhodnutí tak založil na obecných a nepřezkoumatelných hlediscích. Namítla rovněž, že odvolací soud své rozhodnutí o (ne)odpovědnosti 2. žalovaného za neposkytnutí poučení žalobkyni o účinku léku Metalcaptase a nutnosti jej před plánovanou operací břicha vysadit, založil na nesprávném posouzení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené, a to zda je registrující lékař provádějící předoperační vyšetření povinen pacienta upozornit na nevhodnost užívaných léčivých přípravků ve vztahu k plánovanému chirurgickému zákroku v případě, kdy takové nevhodné účinky zjistí nebo jsou mu známy. Navrhla proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolatelka spatřuje odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v závěru odvolacího soudu, že jednání žalovaných nebylo způsobilé zasáhnout do jejích osobnostních práv, byl-li jejich postup z medicínského hlediska lege artis. Jak již bylo uvedeno i ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu, judikatura je ustálena v závěru, že nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění může obstát vedle obecného nároku vzniklého v režimu ochrany osobnosti. Pokud nároky dané ustanovením § 444 odst. 1 obč. zák. nebudou dostatečnou satisfakcí za škodu na zdraví za bolest a ztížení společenského uplatnění, není vyloučeno, aby se dotčená osoba domáhala další satisfakce podle obecných ustanovení na ochranu osobnosti.
Není však přípustné, aby se osoba dotčená na zdraví pokoušela nárokem na ochranu osobnosti nahrazovat či navyšovat své nároky z titulu náhrady škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1845/2013 nebo rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 1 Co 2/2010 uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“, pod č. 56/2011). Navíc není vyloučeno, aby vedle nároku na náhradu újmy na zdraví způsobené při lékařském výkonu, náležel pacientovi vůči poskytovateli zdravotní péče též nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením práva na informace a na provedení zdravotního výkonu s informovaným souhlasem, a to bez ohledu na to, jaký byl výsledek takového výkonu, avšak jednotlivé nároky nelze zaměňovat; soud může rozhodnout jen o tom nároku, který byl žalobcem uplatněn (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
6. 2018, sp. zn. 25 Cdo 4162/2017). V poměrech posuzované věci to znamená, že bylo-li soudy (v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 116/2010, v němž se žalobkyně domáhala bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění) pravomocně uzavřeno, že postup žalovaných byl lege artis a při léčení žalobkyně se nedopustili žádného protiprávního jednání, a proto za újmu na jejím zdraví neodpovídají, nemůže se žalobkyně domáhat ze stejného důvodu (tvrzeného postupu non lege artis) náhrady za zásah do svých osobnostních práv; respektive takovému nároku nemůže být vyhověno.
Žalobkyně v daném řízení zaměňuje jednotlivé rozdílné nároky, a to nárok na náhradu škody na zdraví, který by se odvíjel od nesprávného postupu při léčení, který však nebyl zjištěn a o němž již bylo v tomto smyslu pravomocně rozhodnuto, s nárokem za zásah do jejích osobnostních práv, který se odvíjí od jiné příčiny (nedostatečného poučení a v důsledku toho neudělení informovaného souhlasu). Jestliže odvolací soud nároku na náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv žalobkyně, jehož příčinou podle jejího tvrzení byl vlastní postup při léčení, nevyhověl, postupoval v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
9. Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud pochybil tím, že nezkoumal, zda jednáním 1. žalované, i když dle něj bylo lege artis, nebylo zasaženo do osobnostních práv žalobkyně, zcela pomíjí, že soud se touto otázkou zabýval. Dovodil totiž, že 1. žalovaná pochybila tím, že žalobkyni nedostatečně informovala o tom, že při plastické operaci, kterou žalobkyně podstupovala z estetických důvodů, může být řez veden v jejím případě i v jiném místě než dohodnutém, že může dojít k tomu, že jizvu nebude možné zakrýt spodním prádlem, a žalobkyně tak poskytla svůj souhlas, aniž jí byly známy veškeré pro ni podstatné informace.
Odvolací soud dovodil, že v důsledku této nedostatečné (nesprávné) informace si žalobkyně nebyla vědoma všech rizik s operací spojených a výsledek operace, byť byl proveden lege artis, nesplnil i proto její očekávání ohledně estetického výsledku operace, čímž 1. žalovaná zasáhla do jejích osobnostních práv. Soud tak postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, uveřejněný pod č. 81/2015 Sb. rozh.
obč., ze dne 20. 1. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3100/2021, a to včetně dovolatelkou odkazovaného rozhodnutí ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3223/2011). Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že podle citované judikatury i když byl lékařský výkon proveden lege artis, může se poškozený domáhat náhrady újmy na zdraví způsobené provedením lékařského zákroku bez informovaného souhlasu (tedy i pokud byl souhlas dán, aniž se poškozenému dostalo řádného poučení), což je porušením právní povinnosti, a tedy nedovoleným, protiprávním jednáním jakožto jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. V takovém případě je však třeba zabývat se příčinnou souvislostí mezi protiprávním jednáním a vzniklou újmou na zdraví.
Odpovědnost poskytovatele zdravotní péče v uvedených případech totiž nastává jen tehdy, prokáže-li pacient, že při znalosti rozhodných skutečností (o nichž měl být poučen) bylo reálně pravděpodobné, že by se rozhodl jinak, tj. že zákrok nepodstoupí (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1381/2013). Právní otázkou podmínek odškodnění újmy na zdraví způsobené lékařským zákrokem bez informovaného souhlasu se ale Nejvyšší soud, který může dovoláním napadené rozhodnutí přezkoumat jen z důvodů v dovolání vymezených (§ 242 odst. 3 věta prvá o.
s. ř.), zabývat nemohl, neboť ji dovolatelka neučinila předmětem dovolacího přezkumu (a v řízení ani skutečnosti rozhodné pro posouzení takového nároku netvrdila).
10. Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spatřuje dovolatelka i v tom, že soudem přiznané finanční zadostiučinění je nepřiměřeně nízké. K tomu dovolací soud připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od individuálních okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., jejíž řešení by bylo dovolacím soudem zobecnitelné. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem v zákoně stanovených podmínek a kritérií (v rozhodné době § 13 obč. zák.), přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ náhrada zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, nebo ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4345/2016).
11. Z ustálené judikatury vztahující se k § 13 odst. 2 obč. zák. vyplývá, že určení výše zadostiučinění v penězích je předmětem volného uvážení soudu, zákonný požadavek je, aby bylo přiměřené, přičemž je soud povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, a to nejen okolnosti na straně samotného škůdce, ale i na straně poškozené fyzické osoby. Základem úvah podle § 136 o. s. ř. je proto seznání takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006 nebo žalobkyní odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007). Při posouzení výše náhrady je třeba vycházet i z principu proporcionality tak, že soud porovná částky této náhrady přisouzené v jiných případech, a to nejen obdobných, ale i dalších, v nichž se jednalo o zásah do jiných osobnostních práv. Způsobem, jak lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše relutární náhrady, je tedy i zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních, současně při respektování předem jasných a pevných kritérií (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14).
12. Uvedené zásady odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění respektoval. Zohlednil, že žalobkyně, která se chystala podstoupit plastickou operaci z důvodu zlepšení svého vzhledu, nebyla dostatečně informována o možnosti, že řez může být veden v jiném místě, než v jakém bylo před operací dohodnuto. V důsledku nedostatečného informování o rizicích spojených s operací byla připravena o možnost podstoupení operace zvážit a informovaně se rozhodnout. Odvolací soud zohlednil i dopady zásahu do osobnostní sféry žalobkyně, jestliže výsledek operace má z estetického hlediska pro žalobkyni fatální důsledky, neboť jizvu nelze zakrýt spodním prádlem.
To žalobkyně těžce nese, má pocity méněcennosti, což ji ovlivňuje v jejím soukromém i společenském životě. Relutární zadostiučinění za tento zásah do osobnostních práv ve výši 100 000 Kč však nelze považovat za zjevně nepřiměřené. K dispozici sice nejsou zcela skutkově srovnatelné případy, avšak v rozhodné době nepovažoval dovolací soud za zjevně nepřiměřené odškodnění ve stejné výši přiznané poškozenému, který zcela neoprávněně strávil čtyři měsíce ve vazbě (sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), přičemž zásah do práva svobodného pohybu, důstojnosti, cti, vážnosti, rodinného a soukromého života uvězněním v uvedeném rozsahu lze považovat za zásadnější zásah do osobnostních práv než v případě žalobkyně.
Lze rovněž připomenout, že k újmě došlo v roce 2008, kdy zadostiučinění za úmrtí nejbližších příbuzných činilo 240 000 Kč. Sluší se poznamenat, že omezení osobní svobody nebo ztráta nejbližšího příbuzného představuje mnohem intenzivnější zásah do osobních práv než nehezká jizva v místě, jež je v naprosté většině situací skrytá pod oděvem. Rovněž je třeba zdůraznit, že soud při stanovení výše náhrady (správně) nezohlednil citlivost jizvy, skutečnost, že žalobkyně nemůže rekreačně sportovat, v důsledku komplikací po operaci nemohla podnikat a pracovat, neboť všechny tyto následky byly způsobeny lékařským výkonem, který byl proveden v souladu s poznatky lékařské vědy, a nikoli zásahem do dotčeného osobnostního práva.
Dovolací soud uzavírá, že úvahy odvolacího soudu o stanovení výše peněžitého zadostiučinění jsou založeny na zjištěném skutkovém stavu a přisouzená náhrada odpovídá primárně satisfakční funkci a je v odpovídající relaci k náhradám nemajetkových újem v rozhodné době v jiných případech.
13. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolateli předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, a ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). O pouhé hypotetičnosti předestřené otázky lze uvažovat i tehdy, formuluje-li dovolatel své vlastní skutkové závěry či předkládá-li svou vlastní verzi hodnocení důkazů, z čehož pak vyvozuje závěry právní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 5887/2016, či ze dne 24. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3880/2019). Ostatně i Ústavní soud pokládá za nepřijatelné, aby dovolatel usiloval o založení přípustnosti dovolání prostřednictvím tzv. zastřené skutkové otázky, tedy vymezením právní otázky na základě vlastní skutkové verze, na což lze nahlížet jako na obcházení smyslu a účelu § 241a o. s. ř. (srov. usnesení ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. III. ÚS 1171/20).
14. Dovolatelka ve vztahu k 2. žalovanému předkládá jako neřešenou otázku, zda je registrující lékař provádějící předoperační vyšetření povinen pacienta upozornit na nevhodnost užívaných léčivých přípravků ve vztahu k plánovanému chirurgickému zákroku v případě, kdy takové nevhodné účinky zjistí nebo jsou mu známy. Tuto otázku ale odvolací soud neřešil, neboť závěr, že 2. žalovaný za újmu vzniklou žalobkyni neodpovídá, opíral o skutkové zjištění (jež nepodléhá dovolacímu přezkumu), že užívání léku Metalcaptase nebylo pro případ operace vyloučeno a pooperační komplikace nevyvolalo ani neovlivnilo. Uvedená námitka tedy přípustnost dovolání nezakládá.
15. Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí představuje námitku vady řízení, k níž lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.
16. Přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Z těchto důvodů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
18. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu