25 Cdo 3084/2023-505
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně: EKO Logistics s.r.o., IČO 26710170, se sídlem Tyršova 68, 281 26 Týnec nad Labem, zastoupená Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 14, 158 00 Praha 5, proti žalované: Muramax RP Holding s.r.o., IČO 06390382, se sídlem Na Pobřeží 84, Kolín, zastoupená Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem 5. května 1050/66, 140 00 Praha 4, o zaplacení 791 791 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 9 C 42/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2023, č. j. 25 Co 62/2023-459,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 14 278 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Markéty Vítové.
od 27. 12. 2019 do zaplacení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi a o částečném vrácení soudního poplatku žalobkyni (výroky II a III).
2. Okresní soud vzal za prokázaný následující skutkový stav. Účastnice uzavřely dne 3. 9. 2017 smlouvu o dílo, podle které žalovaná na základě objednávek žalobkyně prováděla prostřednictvím svých subdodavatelů pro žalobkyni demontáž, balení a třídění odpadového materiálu. Poté, co bylo dílo podle každé objednávky řádně provedeno a předáno, žalovaná žalobkyni vystavila faktury na cenu tohoto díla s daní z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Žalovaná dne 21. 2. 2018 podala řádné přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2018. Vzhledem k tomu, že správce daně (finanční úřad) měl pochybnosti o správnosti, pravdivosti a úplnosti údajů o přijatých zdanitelných plněních, byla jím dne 27. 6. 2018 zahájena u žalované daňová kontrola za zdaňovací období říjen 2017 až prosinec 2017 a únor 2018 až duben 2018. Následně
byla dne 14. 1. 2019 a dne 12. 2. 2019 u žalované zahájena daňová kontrola za zdaňovací období květen 2018 až listopad 2018, na jejímž základě byla žalované nepravomocným rozhodnutím správce daně doměřena DPH za uvedená období. Žalobkyně byla vyzvána finančním úřadem, aby předložila označenou dokumentaci související s poskytnutím zprostředkování práce žalované; žalobkyně odmítla výzvě vyhovět. Dne 3. 5. 2019 podal finanční úřad trestní oznámení na žalovanou, neboť měl za to, že daňovou kontrolou byly u žalované zjištěny skutečnosti nasvědčující spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 240 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, (dále též „t.
z.“) za období říjen 2017 až listopad 2018. Dne 11. 6. 2019 byly Policií ČR zahájeny úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání uvedeného trestného činu žalovanou. Dne 27. 11. 2019 byla Policií ČR v souvislosti s prověřováním uvedeného podezření zaslána žalobkyni výzva, aby sdělila označené informace týkající se žalované, zejména jak probíhala spolupráce mezi žalobkyní a žalovanou, a aby předložila příslušné listiny. Žalobkyně v reakci na tuto výzvu podala dodatečná přiznání k DPH za období od listopadu 2017 do října 2019 a uhradila na DPH částku 5 151 515 Kč finančnímu úřadu.
Následně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě částky 5 151 515 Kč jako škody, kterou jí měla žalovaná způsobit, a poté, kdy žalovaná výzvě nevyhověla, podala dne 4. 2. 2020 na žalovanou žalobu v této věci, v níž (po provedení některých zápočtů vzájemných pohledávek) požadovala celkem 4 277 096,48 Kč s příslušenstvím. Dne 17. 3. 2022 finanční ředitelství jako odvolací orgán změnilo rozhodnutí správce daně o doměření DPH žalované za leden 2018 a ostatní rozhodnutí správce daně za období říjen 2017 až prosinec 2017 a únor 2018 až listopad 2018 byla zrušena a řízení ve věci doměření DPH žalované bylo zastaveno.
Finanční ředitelství v tomto rozhodnuti uzavřelo, že žalované nárok na odpočet DPH z přijatých plnění od deklarovaných subdodavatelů za předmětná zdaňovací období náleží, protože byly odstraněny pochybnosti správce daně o oprávněnosti tohoto nároku podle ustanovení § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen: „z. d. p. h.“), zejména pak bylo potvrzeno, že plnění žalované ve prospěch žalobkyně bylo skutečně poskytnuto. Žalobkyně následně podala dne 29. 4. 2022 dodatečná přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2017 až říjen 2019 a dodatečná přiznání k dani z příjmů právnické osoby za zdaňovací období hospodářského roku končícího dne 30.
4. 2018 a dne 30. 4. 2019, jimiž chtěla dosáhnout vrácení dodatečně přiznané a zaplacené daně. Finanční úřad na jejich podkladě vydal rozhodnutí, kterými vyhověl dodatečným přiznáním k DPH podaným žalobkyní za zdaňovací období listopad 2017 až říjen 2019, vyjma zdaňovacích období leden, únor, březen a červenec 2018, za něž řízení zastavil, neboť daň nelze stanovit po uplynutí lhůty, která činí 3 roky.
Žalobkyně tak získala od správce daně z částky 5 151 515 Kč zpět částku 3 485 305,48 Kč, ohledně níž následně vzala žalobu zpět a v tomto rozsahu bylo okresním soudem řízení zastaveno. Policie ČR posléze dne 22. 8. 2022 odložila trestní věc žalované s tím, že podezření se nepotvrdilo.
3. Okresní soud dospěl po právní stránce k závěru, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost, není tak ve smyslu § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), povinna nahradit žalobkyni tvrzenou škodu. Proto žalobu zamítl.
4. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2023, č. j. 25 Co 62/2023-459, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej ohledně výše náhrady nákladů řízení (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud zcela převzal skutková zjištění okresního soudu, na která odkázal. Podle krajského soudu v řízení bylo prokázáno, že se žalovaná v rámci skutku, jenž byl předmětem řízení, nedopustila žádného protiprávního jednání, a chybí proto základní prvek odpovědnosti za škodu na straně žalované ve smyslu § 2910 o. z. Z hlediska žalované bylo ve vztahu k DPH vše v souladu se zákonem, konkrétně zejména ustanovením § 72 z. d. p. h. Finanční ředitelství uzavřelo, že žalované náležel odpočet DPH z přijatých plnění od jejích subdodavatelů za předmětná zdaňovací období, zejména proto, že šlo o skutečná plnění, tj. nikoli o fiktivní plnění, a tudíž bylo skutečné a řádné i plnění žalované ve prospěch žalobkyně podle jejich smlouvy o dílo. Vzhledem k uvedenému se pak žalovaná zjevně nedopustila ani trestného činu podle § 240 t. z., který navíc k trestní odpovědnosti vyžaduje ve smyslu § 13 odst. 2 t. z. úmyslné zavinění. Kromě absence protiprávního jednání žalované pak krajský soud konstatoval, že v projednávané věci neshledal ani příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a tvrzenou škodou na straně žalobkyně. Tvrzená škoda by totiž vůbec nevznikla, pokud by sama žalobkyně nepodala dodatečná přiznání k DPH a nezaplatila finančnímu úřadu na této dani částku 5 151 515 Kč, a následně nepodala další dodatečná přiznání k DPH opožděně, tj. po uplynutí lhůty stanovené v § 73 odst. 3 z. d. p. h. Toto jednání žalobkyně podle krajského soudu představuje typický případ tzv. přerušení (přetržení) příčinné souvislosti. I kdyby se tedy teoreticky žalovaná nějakého protiprávního jednání dopustila, např. pokud by porušila prevenční povinnost ve smyslu § 2900 o. z., škoda ve výši žalované částky by nevznikla bez aktivního jednání žalobkyně, tj. bez toho, že žalobkyně nevyčkala postupu státních orgánů, dobrovolně dodatečně DPH přiznala a zaplatila, a následně podala nová přiznání k dani opožděně. II. Dovolání a vyjádření se k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně obsáhlým dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadený rozsudek krajského soudu závisí na vyřešení dílem otázky hmotného a dílem otázky procesního práva, při jejímž řešení se krajský soud v některých případech odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v některých případech řešila rozhodovací praxe skutkově obdobné věci, ale v předmětné věci ji odvolací soud posoudil jinak než dovolací soud ve skutkově obdobných věcech.“ Konkrétně pak žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že jeho právní závěry jsou v rozporu s následující judikaturou či právní úpravou.
6. Předně měl krajský soud nesprávně aplikovat ustanovení § 2910 o. z., a to v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021 sp. zn. 23 Cdo 3320/2020, kdy při zjišťování, zda žalovaná vlastním zaviněním porušila povinnost stanovenou zákonem a zasáhla tak do absolutního práva žalobkyně, nesprávně posoudil, zda je žalobkyně povinna podat dodatečné daňové přiznání na daň vyšší, než je její poslední známá daňová povinnost, pokud zjistí, že správce daně vydal zprávy o daňové kontrole a dodatečné platební výměry žalované jako dodavateli žalobkyně, kterými žalované odepřel nárok na odpočet daně pro účast žalované na daňovém podvodu, když v takovém případě ztrácí nárok na odpočet každý subjekt, který se účastnil obchodu s komoditou zasaženou daňovým podvodem.
Konkrétně tedy odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval § 141 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, (dále jen „d. ř.“), v otázce povinnosti žalobkyně podat dodatečné přiznání k DPH. Podle žalobkyně záviselo rozhodnutí ve věci na vyřešení otázky, zda se žalovaná z pohledu daňového práva dopustila protiprávního jednání či nikoli, resp. Zda je v případě nároku žalobkyně na náhradu škody pro úmyslné zatažení do daňového podvodu na DPH žalovanou rozhodné posouzení z hlediska daňového práva, a to podle judikatury vztahující se k daňovému právu a k výkladu směrnice o DPH prováděného Soudním dvorem Evropské unie (dále též „SDEU“), nebo zda postačí konstatování, že z pohledu trestního práva bylo trestní řízení zastaveno, tzn. zda je v daném případě hmotněprávně rozhodné daňové právo nebo trestní právo.
Jinými slovy, žalobkyně měla za podstatnou otázku, zda je pro posouzení protiprávnosti jednání žalované významné prokázání důvodné domněnky o existenci daňového podvodu v dodavatelském řetězci žalované podle daňového práva nebo podle trestního práva. Při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1207/2021.
7. Dále měl krajský soud nesprávně aplikovat ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř. v tom směru, že nesprávně dovodil, že k okamžiku vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně bylo prokázáno, že žalovaná měla nárok na odpočet DPH, aniž vzal v úvahu, že k okamžiku podání dodatečných přiznání k DPH žalobkyní v prosinci 2019 existovaly skutečnosti svědčící o účasti žalované na daňovém podvodu, zejména byly vydány vykonatelné dodatečné platební výměry správce daně vůči žalované, podle kterých žalovaná ztratila nárok na odpočet DPH pro účast na daňovém podvodu.
Toto mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dané rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1438/2004 a 23 Cdo 3407/2010 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1586/09 a IV. ÚS 315/01. Odvolací soud se měl zabývat tím, zda byly dány důvody pro podání dodatečných daňových přiznání, a to k okamžiku, kdy žalobkyně tato přiznání podávala, tj. ke dni 10. 12. 2019, a nikoli až k okamžiku vydání rozhodnutí soudem prvního stupně.
Žalobkyně v této souvislosti v dovolání také polemizovala se závěrem odvolacího soudu, že žalovaná neporušila žádnou právní povinnost. Konkrétně měla podle žalobkyně žalovaná porušit svou povinnost „být obezřetná, jak při uzavírání smluv se svými dodavateli pracovní síly, tak i povinnost pravidelně prověřovat tyto dodavatele, jak plyne z judikatury SDEU“, „nezavléci žalobkyni do daňového podvodu“, „prokázat při daňových kontrolách rozsah přijatých zdanitelných plnění – rozsah pracovní síly přijaté od svých dodavatelů, který je uveden na fakturách, na jejichž základě uplatňovala nárok na odpočet DPH, a rozsah plnění – pracovní síly poskytnuté svým odběratelům, na které vystavovala daňové doklady včetně DPH, ve smyslu § 92 odst. 3 d.
ř.“.
8. Krajský soud měl také podle žalobkyně na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikovat směrnici Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému DPH, pokud dovodil, že v otázce posouzení protiprávnosti jednání žalované není významné, zda existovaly skutečnosti prokazující důvodnou domněnku existence daňového podvodu v dodavatelském řetězci žalované prostřednictvím tzv. Axel-Kittel testu (k tomu poukázal na judikaturu SDEU ve věcech C-439/04, Axel Kittel, a C-354/03, Optigen a ostatní). Žalovaná měla zákonnou povinnost prokázat rozsah plnění přijatého od svých subdodavatelů, ze kterého uplatňovala nárok na odpočet DPH, což však v rámci daňových kontrol v rozporu se zákonem neučinila. Správce daně proto dovodil ztrátu daně v souvislosti s daňovým podvodem při poskytování pracovní síly žalovanou pro žalobkyni. Tím žalovaná porušila svou povinnost být obezřetná při uzavírání smluv se svými dodavateli a pravidelně tyto dodavatele prověřovat. Právě v důsledku tohoto protiprávního jednání žalované pak žalobkyni vznikla povinnost podat dodatečná přiznání k DPH a tím i předmětná škoda. Krajský soud svůj závěr o absenci protiprávnosti jednání žalované založil na skutečnostech, které státní orgány (Finanční ředitelství a Policie ČR) zjistily až v roce 2022, a o nichž proto žalobkyně v roce 2019, kdy podala dodatečná přiznání k DPH a doplatila daň, nemohla vědět.
9. Podle žalobkyně krajský soud dále nesprávně aplikoval právní doktrínu o přerušení příčinné souvislosti, když dovodil, že došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a škodou vzniklou žalobkyni tím, že žalobkyně podala dobrovolně v roce 2019 dodatečná daňová přiznání na vyšší daňovou povinnost a nevyčkala rozhodnutí správce daně, a že následně podala v roce 2022 dodatečná daňová přiznání na nižší daňovou povinnost po uplynutí prekluzivní lhůty. Tuto právní otázku odvolací soud řešil odlišně od dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1667/12, I. ÚS 2166/10, IV. ÚS 42/09, III. ÚS 1633/20, I. ÚS 2627/19 a II. ÚS 492/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 To 7/70, 25 Cdo 1807/2001, 25 Cdo 1474/2011, 3 Tdo 1086/19 a 1 Cz 70/87. Žalobkyně při podání dodatečných daňových přiznání jednala v důvěře v rozhodovací činnost orgánů státu, konkrétně v důvěře v dodatečné platební výměry, kterými správce daně žalované doměřil DPH, a v trestní oznámení podané správcem daně na žalovanou. Žalobkyně neměla jinou možnost než se touto rozhodovací činností orgánů státu řídit.
10. Konečně měl krajský soud nesprávně aplikovat ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. tím, že nereagoval na odvolací námitky žalobkyně a neodůvodnil, proč ve svých úvahách o údajné dobrovolnosti podání dodatečných přiznání k DPH žalobkyní nevzal v úvahu ustanovení § 141 d. ř. I v tomto směru se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že žalobkyní citovaná judikatura, od níž se měl dovolací soud odchýlit, je na danou věc neaplikovatelná. V předmětné věci je podstatné, že žalovaná nijak nezkrátila DPH a nedopustila se v souvislosti s touto daní žádného deliktu. Správce daně vydal vůči žalované nezákonné dodatečné platební výměry, a jen on proto může být původcem újmy na straně žalobkyně, pokud jím ovšem není žalobkyně sama. Žalobkyně ani nemůže poukazovat na to, že měla důvěru ve správnost postupu správce daně, protože s výše uvedenými dodatečnými platebními výměry byla seznámena až při dokazování v rámci tohoto řízení před soudem prvního stupně. V době, kdy podávala dodatečná přiznání k DPH, o nich vědět nemohla; sama žalobkyně připustila, že dodatečná přiznání k DPH podala na základě toho, že ji Policie ČR informovala, že je vedeno prověřování podezření z krácení daně, a vyzvala žalobkyni k součinnosti (kterou navíc žalobkyně odmítla poskytnout). Dodatečné platební výměry vydané vůči žalované byly následně pro nezákonnost zrušeny, neboť bylo prokázáno, že žalovaná neodebírala pracovní sílu od dodavatelů v řetězci stiženém daňovým podvodem, protože plnění, která žalovaná od dodavatelů odebírala (a tím současně poskytovala žalobkyni), nebyla fiktivní, nýbrž skutečná. Pokud žalobkyně žalované vyčítá, že zanedbala své povinnosti prověřit své dodavatele, pak naprosto stejné povinnosti měla žalobkyně vůči žalované a jejím dodavatelům. Porušila-li by žalobkyně své povinnosti a účastnila by se „řetězce dodavatelů stižených daňovým podvodem“, pak by jí nárok na odpočet DPH nevznikl, a tudíž by jí (dodatečným) zaplacením DPH nemohla vzniknout žádná škoda. III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a má všechny zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro otázku posouzení protiprávnosti jednání žalované při plnění povinností plátce daně z přidané hodnoty, neboť v daných skutkových souvislostech nebyla dosud Nejvyšším soudem vyřešena (§ 237 o. s. ř.). IV. Důvodnost dovolání
13. Podle § 2910 o. z. škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.
14. K námitkám žalobkyně týkajícím se otázek vzniku povinnosti žalované k náhradě škody Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že základní norma o povinnosti hradit újmu (dříve nazývaná obecnou odpovědností za škodu) je s účinností od 1. 1. 2014 obsažena v § 2910 o. z. a spočívá na principu, že majetkovou škodu či nemajetkovou újmu má nahradit ten, kdo ji způsobil svým zaviněným protiprávním jednáním. Porušením zákonné povinnosti je i porušení obecné prevenční povinnosti; povinnost hradit újmu tím způsobenou však přichází v úvahu jen tehdy, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3510/2019, publikovaný pod č. 6/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh. obč.“; v literatuře též Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 3014-3015).
15. Pro vznik povinnosti nahradit škodu ve smyslu § 2910 o. z. musí být splněny celkem čtyři předpoklady. Musí zde být 1) porušení povinnosti stanovené zákonem (dále též „protiprávnost“), 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi protiprávností a vznikem škody, a 4) zavinění (které je nicméně zákonem presumováno, a je proto případně na škůdci, aby prokázal jeho absenci). Není-li dán byť jediný z nich, povinnost k náhradě škody podle této normy nevznikne. Protiprávnost je přitom objektivní kategorií: určitý čin je protiprávní, pokud se příčí zákonnému zákazu nebo příkazu, bez ohledu na to, zda si je jednající protiprávnosti vědom, a bez ohledu na to, co o tomto jednání soudí třetí osoby, včetně toho, jak se k této otázce staví příslušný státní orgán v průběhu určitého řízení. Zákonné příkazy nebo zákazy nejsou obsaženy v § 2910 o. z., ale nacházejí se v celém právním řádu (v soukromoprávní i veřejnoprávní oblasti, tedy včetně práva daňového). Objektivnost prvku protiprávnosti vyplývá z toho, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (viz článek 2 odst. 4 Ústavy České republiky, č. 1/1993 Sb.), a povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod (viz čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb.). Protiprávnost je také absolutní kategorií v tom smyslu, že určitý čin nemůže být jednou hodnocen jako protiprávní a v jiné souvislosti jako souladný se zákonem. Z toho nutně vyplývá, že hodnocení určitého (završeného či dokončeného) činu jako protiprávního či souladného s právem se nemůže měnit pouhým následným během času.
16. Protiprávnost podle § 2910 pak může mít dvě podoby: a) protiprávnost činu zasahujícího do absolutního práva poškozeného (první věta § 2910 o. z.), b) protiprávnost činu porušujícího ochranný účel normy (druhá věta § 2910 o. z.). Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3320/2020, publikovaném pod č. 49/2022 Sb. rozh. obč., na nějž sama žalobkyně poukazovala v dovolání, občanský zákoník rozlišuje práva absolutní a práva relativní. Vyplývá to již z jeho systematiky – věcná práva coby práva absolutní jsou upravena v části třetí spolu s právem dědickým, práva závazková (obligační) coby práva relativní pak v části čtvrté. Obě části jsou vystavěny na rozdílných zásadách; část třetí je vystavěna na specifických – přitom do textu zákona přímo vtělených a vzájemně provázaných – zásadách uplatnitelných právě (a pouze) ve vztahu k absolutním majetkovým právům: jejich působnost erga omnes (§ 976 o. z.), jejich numerus clausus (§ 977 o. z.) a jejich kogentní povaha (§ 978 o. z.). V případě § 2910 věty první o. z. proto přicházejí v úvahu ta práva, která poškozenému přiznává právní řád a která působí vůči každému a zakládají mj. i povinnosti třetím osobám zdržet se všech zásahů, které by rušily nositele absolutních práv ve výkonu jeho oprávnění; patří k nim vedle věcných práv (např. práva vlastnického, práva zástavního atd.) zejména osobnostní práva (právo na život, na tělesnou a duševní integritu, na svobodu, na čest, na jméno, na soukromí atd.), a práva k nehmotným statkům (zejména právo autorské, právo k patentu či k ochranné známce) – srov. též Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, str. 278.
17. V případech zásahu do jiného než absolutního práva poškozeného, které bylo důsledkem porušení povinnosti vyplývající ze zákona, jehož účelem není ochrana takového práva, nejsou naplněny podmínky vzniku povinnosti nahradit škodu způsobenou porušením zákona podle § 2910 o. z. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 535/2018). Totéž platí pro způsobení škody, které vůbec nepředstavuje zásah do existujících práv poškozeného, jako je např. tzv. čistá ekonomická újma (viz též Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář, Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, str. 35-36 a 82-83). Jak dále uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 418/2022, „porušení právní normy zakládá povinnost k náhradě újmy podle § 2910 věty druhé o. z. pouze tehdy, když je tato norma zaměřena na ochranu osob, k nimž poškozený náleží (osobní oblast ochrany), když je újma právě toho druhu, jakému má právní norma zabránit (věcná oblast ochrany), a když k újmě dojde právě tím způsobem, kterému chce právní norma čelit, resp. musí nastat riziko, na které je ochranná norma zaměřena (modální oblast ochrany), srov. Bezouška, P. In Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1548.“
18. Podle § 154 odst. 1 o. s. ř. pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
19. K námitkám žalované týkajícím se stavu rozhodného pro rozsudek soudu Nejvyšší soud uvádí, že z citovaného zákonného ustanovení plyne, že soud při zjišťování skutkového stavu věci bere při dokazování v úvahu nejen skutečnosti, které tu byly před zahájením řízení a v době zahájení řízení, ale že přihlíží také ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku. To znamená, že soud při rozhodování věci je povinen přihlédnout nejen ke skutkovým okolnostem, které tu byly před zahájením řízení a v době jeho zahájení, ale také k okolnostem, které nastaly za řízení až do vyhlášení rozhodnutí. Tato zásada
platí i pro odvolací řízení (§ 211 o. s. ř.). Pro právní posouzení věci je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku jen ve věcech, v nichž rozsudkem dochází ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu mezi účastníky. Tam, kde rozsudek pouze deklaruje práva a povinnosti účastníků, je rozhodný právní stav v době, kdy práva a povinnosti, o něž v řízení jde, vznikly, změnily se nebo zanikly. Pro soud rozhodující o nároku na náhradu škody je tedy rozhodující právní stav v době, kdy ke škodě došlo; pro posouzení protiprávnosti činu pak právní stav v době, kdy k činu došlo. K uvedeným závěrům viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 26 Cdo 415/2016, a ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2499/2015, a dále rozsudek ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, usnesení ze dne 15. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 657/2001, a rozsudek ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněné pod čísly 27/2000, 25/2003 a 24/2009 Sb. rozh. obč.
20. K námitkám žalované týkajícím se aplikace tzv. Axel-Kittel testu Nejvyšší soud uvádí, že z ustálené judikatury SDEU a Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 12. 1. 2024, č. j. 3 Afs 343/2021-43, a ze dne 21. 2. 2024, č. j. 1 Afs 82/2023-45, a tam uvedená judikatura) vyplývá, že jestliže daňový subjekt prokáže přijetí zdanitelného plnění a splní zákonem stanovené podmínky pro uplatnění nároku na odpočet DPH, může správce daně neuznat odpočet jen v případě, že prokáže podvod na DPH (jeden z účastníků řetězce neodvede státní pokladně daň a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění, které je v rozporu s účelem příslušné evropské směrnice) nebo zneužití práva.
Ve vztahu k existenci podvodu musí daňové orgány vysvětlit, v čem tkvěla podstata daňového podvodu, či vylíčit řetězec skutkových okolností, ze kterých je v souhrnu možné dovozovat, že se o daňový podvod jednalo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2018, č. j. 9 Afs 333/2017-63). Teprve poté, kdy správce daně prokáže, že k daňovému podvodu vůbec došlo, je možné přistoupit ke zkoumání subjektivní stránky účasti konkrétního daňového subjektu na podvodu na dani (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.
2. 2017, č. j. 1 Afs 53/2016-55). Dle konstantní judikatury SDEU totiž platí, že pouhá existence daňového podvodu nepostačuje k tomu, aby daňovému subjektu nebyl nárok na odpočet daně přiznán. „Nárok na odpočet není dotčen okolností, že v řetězci dodávek je jedno z předcházejících nebo následujících plnění zasaženo daňovým podvodem, jestliže tuto skutečnost daňový subjekt nevěděl nebo vědět nemohl“ (viz rozsudek SDEU ve spojených věcech C–439/04 a C–440/04 Axel Kittel).
21. Shora uvedené obecné úvahy pak Nejvyšší soud na daný případ aplikoval následovně. V daném případě odvolací soud založil své rozhodnutí předně na závěru, že žalovaná se nedopustila protiprávního jednání, a proto není povinna nahradit žalobkyni případně vzniklou škodu. Absenci protiprávnosti jednání žalované ve vztahu k povinnostem plátce DPH (tj. k tomu, zda žalovaná řádně přiznala a uhradila DPH z plnění poskytnutého žalobkyni), resp. soulad jejího jednání s ustanovením § 72 a § 73 z. d. p. h. (vznik nároku na odpočet DPH na vstupu u přijatého zdanitelného plnění a splnění podmínek pro uplatnění tohoto odpočtu), dovozoval odvolací soud zejména z pravomocných rozhodnutí odvolacího orgánu v daňovém řízení, z nichž vycházel ve smyslu § 135 odst. 2 věta druhá o. s. ř., ve spojení s tvrzením samotné žalobkyně, že plnění poskytnuté žalovanou žalobkyni na základě jejich smlouvy o dílo bylo skutečné a řádné (viz odstavec 2 žaloby, č. l. 2 spisu). Konstatování odvolacího soudu, že pokud žalovaná nejednala protiprávně, nemohla se ani dopustit trestného činu, pak bylo v podstatě nadbytečné. Pro posouzení otázky protiprávnosti jednání žalované pak byl ve smyslu § 154 odst. 1 o. s. ř. rozhodný skutkový stav v době rozhodnutí odvolacího soudu, tj. odvolací soud mohl a měl brát v úvahu vše, co (v souladu s občanským soudním řádem) vyšlo v řízení najevo do doby jeho rozhodnutí. Uvedený závěr odvolacího soudu o absenci protiprávnosti jednání žalované je tedy správný.
22. Nicméně, i kdyby mělo být nějaké jednání žalované, jež bylo předmětem tohoto řízení, posouzeno jako protiprávní, pak žalobkyni měla podle jejího tvrzení vzniknout škoda ve formě daňové povinnosti, kterou by neměla, pokud by si žalovaná nepočínala protiprávně. Taková škoda ovšem není důsledkem porušení nějakého absolutního práva žalobkyně – vznik daňové povinnosti není zásahem do jejích věcných práv, osobnostních práv či práv k nehmotným statkům. Případný vznik povinnosti žalované nahradit takovou škodu žalobkyni by ve smyslu § 2910 věty druhé o. z. vyžadoval, aby žalovaná porušila zákonnou povinnost stanovenou na ochranu takového práva žalobkyně.
23. Podle § 92 odst. 3 d. ř. daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních.
24. Žalobkyně spatřuje protiprávnost jednání žalované také v jejím postupu v daňovém řízení, v němž žalovaná podle žalobkyně řádně netvrdila a nedokládala správci daně skutečnosti podstatné pro vyměření DPH v tom kterém období, s tím, že žalovaná takto jednala v rozporu s ustanovením § 92 odst. 3 d. ř. Uvedené ustanovení ovšem zjevně není ustanovením upravujícím povinnosti stanovené na ochranu nějakého práva osoby odlišné od účastníka daňového řízení ve smyslu § 2910 věty druhé o. z. Účelem ustanovení § 92 odst. 3 d. ř. je umožnit správné stanovení daně danému účastníku daňového řízení (daňovému subjektu), v souladu se zásadou, že daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat a vedle toho též povinnost toto své tvrzení doložit (srov. § 1 odst. 2 a 3 d. ř.). Dané ustanovení tedy není ani zaměřeno na ochranu osob, k nimž žalobkyně náleží, ani nemá bránit újmě ve formě vzniku daňové povinnosti takových osob. Ani případné porušení povinností uložených v § 92 odst. 3 d. ř. žalovanou v průběhu daňového řízení by proto ve smyslu § 2910 věty druhé o. z. nezaložilo povinnost žalované nahradit žalobkyni škodu, která by jí v příčinné souvislosti s tímto jednáním žalované vznikla.
25. Nepřípadný je též poukaz žalobkyně na tzv. Axel-Kittel test. Prvotním předpokladem pro aplikaci tohoto testu je samotná existence daňového podvodu. V daném případě k žádnému daňovému podvodu nedošlo, takže nemá žádný smysl uvažovat o tom, jestli žalovaná byla dostatečně obezřetná ve vztahu ke svým dodavatelům a zda mohla o (neexistujícím) daňovém podvodu vědět. Pro posouzení souladnosti jednání žalované s právem je za těchto okolností irelevantní, zda existovala a byla prokázána nějaká „důvodná domněnka o existenci daňového podvodu v dodavatelském řetězci žalované podle daňového práva nebo podle trestního práva.“
26. Nejvyšší soud k obsahu dovolání poznamenává, že námitky žalobkyně se do značné míry míjí s podstatou argumentace odvolacího soudu. Je zcela nejasné, z čeho žalobkyně dovodila, že jednáním žalované bylo porušeno nějaké její absolutní právo (a nespecifikuje, o jaké absolutní právo mělo jít). Pro posouzení, zda žalovaná jednala protiprávně, je zcela bez významu, zda odvolací soud posoudil správně otázky povinností žalobkyně podat dodatečné přiznání k dani či nikoli. Žalobkyně také neustále ve své argumentaci vychází z teze, že došlo k nějakému daňovému podvodu (do kterého ji měla žalovaná zatáhnout), ač odvolací soud ve shodě s odvolacím finančním orgánem dospěli k závěru, že k žádnému podvodu ve vztahu k DPH nedošlo (a sama žalobkyně tvrdí, že žalovaná splnila řádně svůj závazek ze smlouvy o dílo s žalobkyní, takže plnění jejích subdodavatelů vůči žalované ani plnění žalované vůči žalobkyni nemohlo být fiktivní a žalobkyně to musela vědět). I když to žalobkyně neuvádí výslovně, zřejmě je v základech její argumentace teze, že chování žalované v počátcích daňového řízení (ve spojení s postupem správce daně a Policie ČR) vzbudilo u žalobkyně oprávněný dojem, že k nějakému daňovému podvodu došlo, proto žalobkyně „musela“ podat dodatečné přiznání k dani, a proto by žalovaná měla nahradit žalobkyni škodu z toho vzniklou, a to bez ohledu na to, že následně bylo odvolacím daňovým orgánem konstatováno, že žalovaná ve vztahu k DPH nejednala protiprávně. Tato teze se ovšem zcela míjí s právními normami obsaženými v ustanovení § 2910 o. z., jakož i s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř., jak je vysvětleno výše.
27. Právní závěry odvolacího soudu, že žalovaná není povinna nahradit tvrzenou škodu žalobkyni již proto, že nejednala protiprávně, resp. i kdyby snad protiprávně jednala (v rámci daňového řízení), pak by takové protiprávní jednání nevedlo ke vzniku povinnosti hradit škodu, jsou tedy správné, a dovolání v tomto bodu není důvodné. V takovém případě již ovšem věcná správnost rozsudku odvolacího soudu (správnost jeho výroku) nezávisí na vyřešení otázky, zda došlo k přerušení příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a vznikem škody na straně žalobkyně, resp. otázky, zda žalobkyně měla za situace existující v roce 2019 povinnost podat dodatečná daňová přiznání. Sama okolnost, že jeden z (relativně samostatných) důvodů, na nichž spočívá napadené zamítavé rozhodnutí, neobstojí, totiž nemůže mít vliv na jeho správnost, jestliže druhý či další důvod v dovolacím přezkumu obstál. V takovém případě není ani zapotřebí se správností důvodu, jenž byl dovoláním napaden, zabývat, neboť na celkový závěr odvolacího soudu nemá vliv. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového
vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.). Dále vzhledem k tomu, že žalobkyní namítaná vada řízení spočívající v nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se měla týkat právě otázky dobrovolnosti podání přiznání k dani žalobkyní, nebylo třeba se zabývat ani touto tvrzenou vadou. K těmto ustáleným závěrům srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod č. 17, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sb. rozh. obč. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2695/2019). 28. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání zamítl. 29. Podle § 243b, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaná právo, aby jí žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nahradila účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Podle obsahu spisu jsou tyto náklady tvořeny odměnou advokátky – zástupkyně žalované za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 11 500 Kč podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (tarifní hodnota 759 759 Kč), náhrady paušálních výdajů advokátky ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 cit. vyhlášky, a DPH z uvedených částek v sazbě 21 %, celkem 14 278 Kč. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. jsou náklady řízení splatné k rukám advokáta. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 11. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu